<<<

Sven se držel otce za ruku a proplétal se mezi lidmi, kteří se motali na londýnském nádraží. Očima bloudil kolem sebe, plyšového sobíka tisknul těsně k hrudi a tvářil se jako někdo, koho právě vedou na popravu. Ačkoliv se zřejmě všichni jeho vrstevníci do Bradavic strašně moc těšili, pro něj to pořád byla noční můra. Poprvé v životě bude daleko od rodičů a bude se muset spoléhat především sám na sebe. A pak tu ještě byl ten problém s kolejemi… Co když ho ten podivný Moudrý klobouk pošle do jiné koleje, než Bree? Ta představa ho snad děsila ještě více, než několik měsíců, které bude trávit mimo domov. V noci se neustále převaloval a skoro nespal, takže měl teď tmavé kruhy pod očima a neustále zíval, čímž si vysloužil nejeden matčin starostlivý pohled.
Zarytě mlčel, protože mantru „já tam nechci“ opakoval v posledních dnech tak často, že se na něj rodiče občas naštvaně obořili a on to pak špatně nesl. Chvílemi měl pocit, jako by ho doma nechtěli, ale to mu naštěstí vždycky vyvrátili.
Když se zastavili před přepážkou vedoucí na nástupiště 9 a ¾ , Sven se zatvářil zděšeně a zatěkal očima mezi tvářemi ostatních účastníků téhle podivné výpravy. Nikdo se netvářil vyděšeně, naopak. „No tak, Sveníku, to zvládneš,“ ozval se Fergus, který pustil synovu ruku, poplácal ho po zádech a popostrčil ho k cihlové přepážce. Sven semknul rty do úzké linky a pokusil se zmobilizovat veškerou svou odvahu, což se mu nepodařilo, protože žádnou neměl. Ohlédnul se k Bree, načež se rozběhl a… z ničeho nic se ocitl na nástupišti částečně zahaleném parou, kterému dominovala červená lokomotiva.
Chtě nechtě zapomněl na chvíli na trauma z odjezdu, zůstal stát a fascinovaně na lokomotivu zíral, dokud se u něj neobjevili sourozenci i rodiče. „Tímhle pojedeme?“ zeptal se do větru a v očích mu dokonce přeskočily jiskřičky nadšení, ačkoliv si byl jistý, že většinu cesty stejně prospí a vlaku si moc neužije.
Když si vzápětí uvědomil, že ho čeká loučení, v krku se mu usadil knedlík a srdce mu ztěžklo. Jeho výraz se náhle změnil v téměř plačtivý, načež se vrhnul oběma rodičům do náruče. „Mám vás rád a budu vám každý den psát,“ zahuhňal roztřeseně a přinutil se polknout slova o tom, jak moc do Bradavic nechce. „Uvidíš, Svene, bude se ti tam líbit,“ zahlásila maminka přesvědčeně a povzbudivě se na svou ratolest zadívala. Sven nezabránil několika slzičkám, aby mu stekly po tvářích, ale nakonec statečně přikývl. Když se rozloučila i Bree, bez přemýšlení jí chytil za ruku, protože vážně nechtěl, aby se mu hyperaktivní sestra někde ztratila. Nic neříkal – Bree byla vždycky týmovým kapitánem, a tak hledání kupé nechal na ní.

Mimo herně:
Rovnou říkám, že zvládnu pravděpodobně jen jeden post za den, možná občas ani to ne, takže pokud se k nám někdo bude chtít přidat, je to na vlastní riziko

_________________

"Áno, zobral som si všetky spodky.." pretočil oči a zahundral tak potichu, aby ho náhodou niekto z okoloidúcich študentov nezačul. To by už len bol trapas. "Šikovný chlapec" usmiala sa na syna pani Delijahová a pohľadom znova prekontrolovala synovú batožinu. "Počkaj.. Nie je to moje zrkadielko? Ezra!" spýtala sa pani Delijahová šokovane len čo zmerčila svoje odcudzené zrkadielko nainštalované za pomoci drôtika v kocúrovej klietke. "Ariana povedela, že jej tam mám dať zrkadielko!" namietol Ezra a za asistencie najnevinnejšieho kukuču aký bol schopný nasadiť, sa na mamku usmial a pokrčil ramenami. "Načo potrebuje mačka zrkadlo?" nechápala pani Delijahová no odpoveď sa už ani nedozvedela pretože spoza nej sa ozvalo zvolanie na jej syna. Pani Delijahová sa otočila tým smerom ale kým vôbec zaregistrovala niečo iné ako červený rozmazaný fľak, hodilo sa ryšavé dievča na jej syna. Pani Delijahovej poskočilo obočie a spýtavo na syna pozrela, Aliah sa zamračila a Ezra sa široko usmial. "Ahoj, Zázvorka!" pozdravil kamarátku a objatie jej samozrejme opätoval. "Dobrý deň, ty budeš zaiste Ginger však? Ezra o tebe hovoril celé leto," usmiala sa Ezrová mamka na Ginger. "Máš krásne vlasy. Aký šampón používaš, miláčik?" vyzvedala od úbohej Ginger. Malá Aliah sa zatiaľ posunula viac k mamke a chytila sa jej za ruku. "Ahoj," pozdravila sucho ako Ginger tak aj jej mamku a brata. "Dobrý deň, pani Olssonová, Kalle. To nič, náhodou je s ňou zábava. Navyše mám doma tiež takú," zazubil sa Ezra na pani Olssonovú a nenápadne kývol hlavou k svojej mamke. Tá to samozrejme zmerčila a rozhodla sa synátora potrestať. Sladko sa usmiala, pricapila si ruku na Ezrovú hlavu akoby bol nejaká vychádzková palica a potom ho pekne pomaly rozcuchala tak, že keď ruku stiahla, trčali mu vlasy na všetky strany. "Mama!!" pípol hystericky a vošiel si rukami do vlasov. V očiach panika. Ponížene zvesil plecia a rychlo jej uhol z dosahu, keby chcela náhodou pokračovať, nie žeby mohla narobiť ešte väčšiu škodu. "Dobrý deň, pani Olssonová. Rada vás konečne spoznávam. Ezra o vašej dcére stále hovorí," preháňala a samozrejme sa tvárila akoby pred chvíľou nezničila synovú hrdosť jedným šmahom ruky. Ezra sa zatiaľ utiahol k metle a pustil sa do vysvetlovania, pričom si rukami snažil uhľadiť vlasy, no tá pomáda, čo mal vo vlasoch už dávno stvrdla a tak sa chlapec mohol snažiť ako len chcel, no s onou pohromou na hlave už len sotva mohol niečo urobiť. "Je to Ometlo 5, po tatkovi. Dali sme ju trocha do pucu a myslím, že je celkom fajn. Lieta sa mi na nej dobre," usmial sa na kamarátku aj napriek tomu výbuchu na hlave, asi mal dnes tiež dobrú náladu a rozhodol sa mamke odpustiť, keďže ju dlho neuvidí. "Lietal som vždy keď som nemal tréning," horlivo prikývol. "Oco mi na lúku za domom uvalil nejaké protimuklovské zaklínadlo takže som mohol lietať koľko som len chcel!" vyhŕkol nadšene a už chcel aj pokračovať, keď sa zrazu ozvala Ginger akýmsi pohrebne suchým hlasom. "Hej mám!" zazubil sa na tému mačky. "Nie je su.." začal nadšene no zrazu sa zastavil lebo mu očividne došlo prečo Ginger použila taký tón aký použila. "Ou..." Bolo jediné na čo sa zmohol a zatvári sa previnilo ako šteniatko, čo sa pocikalo.

_________________

<<<

Brook nakráčela na nástupiště 9 a 3/4 v lehce potrhaných džínsových šortkách a žluté mikině s kapucí, kterou měla přehozenou přes vlasy, aby na ni tolik nepršelo. Na zádech měla batůžek, který měla místo kufru a samozřejmě byl opatřen kouzlem, aby se do něj vešlo mnohem víc věcí, než by mělo. Přes dešťovou clonu zamhouřila na všudypřítomný ruch a chaos, ve kterém se jí podařilo rozeznat několik známých postav. Šmírující Sybille si nevšimla, a tak s poťouchlým úsměvem vykročila směrem k dvojici chlapců, kteří se kvůli něčemu hašteřili a zrovna se k nim přidala havraspárská September.
"Ahoj všichni," pozdravila všechny tři spolustudenty s úsměvem a vesele se zakřenila na Emeryho, kterého považovala za svého kamaráda. Koneckonců spolu měli valnou většinu společných předmětů a často spadali do stejné studijní skupiny. Poté si prohlédla ležérního Aidena a přátelsky se ušklíbla. "Jak moc jsi musel škemrat, aby ti táta pořídil Nimbus? Slíbil jsi, že se budeš letos dobře učit?" nadhodila pobaveně. Upřímně ji zajímalo víc jeho koště, než chlapec samotný, narozdíl od většiny dívek. Docela chápala, co na něm děvčata vidí, ale ona už měla na krku Aarona a jedno pako jí bohatě stačilo. Když už je řeč o Ronovi, když odcházela z pokoje, chlapec stále spal, a tak mu Brook na nočním stolku nechala očarovaný vzkaz, který měl začít nepříjemně ječet, pokud by Ron spal moc dlouho, spolu s větičkou, že ubytování zacálovala u Toma a ať si ji nepřeje, pokud jí svůj podíl nedá ještě do dnešního večera.

_________________

<<

Ron se vzbudil pozdě. Tou dobou, kdy on vstával, už všichni rozumní studenti postávali na nástupišti a cpali svoje kufry do nákladního vagonu. Aaron navíc mohl v duchu děkovat Brook, že mu zanechala ten očarovaný a nechutně uřvaný vzkaz, protože kdyby na něj list papíru nezačal hulákat, pravděpodobně by klidně vyspával dál. Včera to totiž přehnal s pivem a po něm se mu spalo náramně dobře. Rychle na sebe hodil kraťasy a pomačkanou košili, nehledě na počasí, které venku panovalo, popadl svoje zavazadla, včetně klece s naštvaně se tvářícím opeřencem, a vyrazil na nádraží tak rychle, jak zvládal.
Před King’s cross si ale dokonce stihnul ještě zapálit cigaretu a v klidu ji dokouřit, takže když probíhal mezi davy lidmi a nakonec se ocitl na nástupišti 9 a ¾, ještě stále smrděl kouřem. Že by ho to ale trápilo, to ne. Rozhlédl se kolem sebe a nepatrně se ušklíbnul, když spatřil pár starších studentů, s nimiž se loučili rodiče. Aaron už si ani nepamatoval, jaké to je – od nějakých třinácti let chodil na nádraží sám. U prcků loučení s rodiči nebylo nic zvláštního, takže těm věru moc pozornosti nevěnoval.
Když se rozhlédl o něco pečlivěji, zahlédl hašteřící se dvojici Emery/Aidan, zašklebil se a potřásl hlavou. Tyhle dvě paka nikdy dost dobře nechápal. Jasně, rýpat do ostatních bylo úžasně zábavné, ale dělat to deset měsíců v roce každý den? Nenormální. Všiml si i ostatních spolužáků z ročníku, ale moc pozornosti jim nevěnoval. Dokonce ani Brook – věděl, že jí dluží za pokoj, a hodlal jí to do večera skutečně splatit. Teď však jeho pozornost zaujal někdo jiný, konkrétně Sybille.
Aaron se pobaveně ušklíbnul, prohrábnul si rukou rozčepýřené vlasy a pak se svým vozíkem zamířil za havraspárskou kamarádkou. „Aby ses náhodou neroztekla, Lowreyová,“ podotkl kousavě a značně pobaveně, když si všiml, že její pohled směřuje právě k Emerymu s Aidanem. Nejspíše tedy k Aidanovi, protože to byl lamač dívčích srdcí. „Čekáš, až tě Thorne vtáhne do kupéčka?“ rýpnul si znova a rozverně do ní dloubnul loktem. Na to, že se teprve před chvílí probudil, měl zatraceně dobou náladu… a hlavně hodně energie.
Pokud už si ho stačila všimnout Brook, mávnul jí rukou na pozdrav a vykouzlil ve tváři frajerský úsměv. „Tě pic, Bručindo!“ houknul nakonec, doufaje, že přehluší ten všeobecný ruch. Od Sybille se ale vzdalovat nechtěl, co kdyby se rozhodla přiblížit k Thorneovi? Už jen to smazání vzdálenosti mezi nimi by jí značně muselo snížit inteligenci. A to Ron nemohl dopustit.

_________________

Lysandra se domnívala, že letos si poveze méně zavazadel, ale na jejích věcech přibyl košík s kočkou a po boku jí tiše klusal Dráp. Odmítla ho nechat doma a část léta věnovala tomu, že psala profesoru Hulkernovi, jestli by jí nepomohl s výcvikem společně s jeho vlastní smečkou hafoňů.
Bylo by jí úplně jedno, kdyby se na její doprovod někdo odvážil díval křivě a skrz prsty, ale žádnou poznámky by neponechala bez patřičně kousavé odezvy.
Mudlovskou částí nádraží prošla nevšímavě a bez ohlédnutí. Nemohla se dočkat, až projde přepážkou, a okamžitě po této rutině švihla hůlkou. Přece by si nenechala ujít příležitost moci konečně používat kouzla účelně. Její zavazadla se vznesla a následovala ji vzduchem, dokud jim neukázala do nákladového prostoru, kam poslušně přeletěla hlavy kouzelníků a uvelebila se na vyvýšeném místě.
Neměla pocit, že by se s někým měla vítat, takže zaplula rovnou do vagónu B, do vzdálenějšího kupé od lokomotivy. Dráp se jí se zamručením stulil pod nohama a Lysandře prokmitl na rtech letmý, vzácný úsměv. Košík s Kočkou nechala vylevitovat na držátko ve výši. Kočka naštěstí spala a nevzrušil ji ani ruch nádraží, což bylo dobře - cestování zatím nepatřilo mezi její oblíbené záliby. Lysandra se mlčky, znuděně zadívala z okna a netrpělivě čekala, až uslyší povědomé burácení.

_________________

Flann měl za sebou těžkou noc.
Nemohl za to samozřejmě alkohol, protože na chlastání až do rána byl ještě mladý a doba tomu taky moc nepřála, nýbrž koks. A to taky ne ten, který se nabízí, nýbrž to topivo. Sousedce prostě přivezli dva metráky briket a samou laskavostí je nechali venku na dešti. Bylo jí přes osmdesát a nabídla Flannovi za uklizení do sklepa tři libry, což byly čtyři důvody, proč si to nemohl nechat ujít. Krom toho, že to bylo na jeho poměry docela dost peněz, měl ještě pořád u táty trochu průser z výletu do Peru, kde sice prodal veškerý obsah stánku s párky v rohlíku, ale všechen jednomu peruánskému asimafiánovi, neboť díky dobrodružství v katakombách to jaksi nestihl klasickým způsobem. A i když na tom vydělal víc jak dvojnásobek vloženého kapitálu, přišel o jakoukoliv možnost vydělat si tím krásným a osvědčeným „drobné si nechte“, takže z toho táta až tak nadšený nebyl. Nakonec nad tím samozřejmě mávl ruku, protože se mu syn navzdory všem pavoukům, lamám a dírám v podlaze vrátil aspoň v jednom kuse, ale Flann se stejně rozhodl, že to nějak dožene, v čemž mu skládání dvou metráků koksu přišlo náramně vhod.
Hromadu briket, která vážila skoro desetkrát tolik co on, tahal do sklepa celý večer a velkou část noci, takže mu nezbylo moc času na balení do Bradavic. Ale protože to byl Flann, měl pro samé těšení v podstatě sbaleno už od chvíle, kdy v červnu přijel, takže mohl vesele strávit většinu noci ve vaně, kde ze sebe poctivým rýžákem ze stébel přihnojovaných buvolím trusem drhl uhelnou čerň. Ač mu byl rasismus v podstatě cizí, rozhodně by do školy nerad přijel černej.

Ráno se jenom přesvědčil, že má v kufru opravdu všechny staré učebnice z nového seznamu, poděkoval nepřítomnému strýci z Limericku, že mu je věnoval, a sám vyrazil na nádraží, protože táta měl zrovna směnu kdesi ve fabrice.
Pršelo, ovšem to byl v Londýně tak nějak permanentní stav, a po městě i po nádraží se motala spousta lidí, ale úspěšně se mezi nimi protáhl a dokonce neztratil lístek, což byl podivuhodný výkon. Na nástupišti mezi devátou a desátou kolejí měl již prakticky tradiční dilema, jestli by proti zdi fakt neměl běžet radši kousek blíž k desítce, když je to nástupiště devět a tři čtvrtě, ne devět a půl, ale zvítězila ověřená praxe nad paličatým novátorstvím, takže zdí projel bez zbytečného karambolu.

Vlak už tam stál, samozřejmě, a po nástupišti se motala celá řada lidí. Některé tváře poznával, ale většinu ne, což rozhodně nebylo způsobeno tím, že by se ty postavy objevily až letos, ale jeho prachmizernou pamětí na ksichty. Bez dlouhých meditací si dal krátký slalom davem rodičů a nováčků a jako největší borec, co už v Bradavicích přece byl, zamířil k osvědčenému prostřednímu vagónu. Uctivě obcházel jak starší spolužáky, tak toho megapsa, a téměř klasicky se zastavil u dveří, očekávaje, že se třeba aspoň teď najde nějaká ta princezna, co bude potřebovat píchnout s kufrem.
Nezbývalo mu než doufat, že se skutečně nějaká taková najde, a že se mu včera povedlo co nejlépe smýt všechny ty černé šmouhy z obličeje.

_________________

Arsen úplně výjimečně nešel pozdě. Taťka ho vyhodil před nádražím po nešikovné jízdě vypůjčenou prastarou škodovkou a oba teď spěchali zatížení Arsenovými věcmi. Že oba popobíhali, to byla spíš otázka zvyku - většinou vážně dojížděli na poslední chvíli a Maledikt Quinn z toho byl snad ještě nervóznější, než kdyby zpoždění neměli. V patách jim byla January, která sice nic nenesla, ale byla ještě vyjukanější než oba dva příslušníci opačného pohlaví dohromady.
"Klid taky, nic s tím koštětem neprovedu, budu ho hlídat jako oko v hlavě," sliboval Arsen, který se vracel vlastně po necelém měsíci - pár týdnů si u madame Rosmerty střihl brigádu, kterou mívala Mei, aspoň pokud si to správně pamatoval. Od té doby vůbec nemohl vidět hromady špinavého nádobí bez toho, aby nafoukl rezignovaně obličej.
Nešikovně se zazubil na skupinku starších studentů a chňapl January za ruku.
"Už jsi tu se mnou přece byla, teď jen projdem tudy," navigoval plně bílou sestřičku skrze zeď a brzy byla celá Quinnova rodinka mínus mamka na nástupišti 9 a 3/4.

Arsen hvízdl. Lokomotiva se vůbec neměnila a vždycky na ni byl pohled jak pro bohy. Vyblýsaná červená krasavice vypadala nedočkavě, jako kdyby se sama nemohla dočkat, až vyrazí kupřed.
Arsen si odhrnul z čela mokré vlasy a vyprskl vodu. "Hnusný počasí. Kam si dáme kufry, tati? Janny, pohlídej Nefer..." Složitá a nepředvídatelná rodinná organizace nakonec úspěšně skončila tak, že Maledikt a Arsen naložili všechno těžké a January byla svěřena nezvykle klidná sova, aby to odvedlo dívčiny myšlenky na zařazování. Janny vyhlížela, jako kdyby měla každou chvíli začít zvracet, a vyjukaně se rozhlížela po ostatních dětech, jak se snažila odhadnout, jestli jsou všichni starší, než někdo půjde jako ona teprve do prvního ročníku.
Pan Quinn se dal do neobratného utěšování a povzbuzování své mladší dcerky tím, že jí položil ruku na rameno. "Odvahu, smíšku. Bratr ti sovu půjčí, na to dohlédnu. Můžeš nám psát každý den."
Arsen si mezitím v davu všiml známé barvy vlasů a prodral se trochu blíž.
"Ginger, Kalle, Ezro! Ehm, dobrý den," doplnil, když propadl do volného prostranství a všiml si, že tu nejsou jen oni. "Dobrý den, paní Olssonová, dobrý den, paní... Ezrová? Ahoj," broukl nesměle a rozpačitě se zazubil, protože vlastně neměl tušení, proč se je rozhodl tak přepadnout. Ale říkal si, že důvod přece k tomu taky tak moc nepotřebuje. "Neviděli jste Giu nebo Liama? Už se ví, kdo je letos primus a noví prefekti?" vyzvídal okamžitě. Potřeboval co nejlíp vybavit informacemi svou sestru, protože čím víc mluvil, tím byla klidnější, ale kromě toho, co bude možná k večeři, právě nedokázala nic moc vymyslet.

_________________

„Bzum, bzum, bzum, jak se zpívá Brazilcům?!“ Nádražím se rozhléhal dětský trošku falešný zpěv, jenž patřil jedné jisté slečně nesoucí se na bratrových ramenech, kde pokojně spočívala a navzdory chmurnému počasí jásala, přičemž v jedné ručce dřímala kornoutek se zmrzlinou. „Bzum, bzum, bzum,“ pokračovala dál, než její bratr zvaný Pocuchaný lev nepatrně zavrávoval a Timothea tím pádem taky –což dopadlo tak, že se sice na nohách udrželi a nikdo z nich nespadl, ale naneštěstí na Zackovu tvář dopadly ty chutné zmrzlinové kopečky. „U dračí zadnice!“ Postěžoval si Zack nahlas, vztáhl ruku ke svému obličeji, kde stíral poslední zbytky rozpouštějící se zmrzliny. „Né, moje úžasná a skvělá brazilská zmrzlina!“ Timy začala nechutně nahlas popotahovat, až jí po tvářích stekly první slzy jako hrachy. Zack zaúpěl, vynasnažil se aspoň trochu setřít ten blivajz z ksichtu, načež malou uřvanou sestru pevněji stiskl za nohy, aby nespadla ještě sama. Kousek od nich šel nejstarší bratr, který se tvářil jakože ty dva vůbec nezná a udržoval si jako jediný opravdu vážnou tvář. U přepážky 9 a ¾ se zlomek rodiny Goldwynových zastavil, jelikož se Edvin odmítal objevit u červené lokomotivy, kde se zpravidla zdržovali pouze kouzelníci a on jím nebyl.
Malá Timothea přestala hlasitě pofňukávat nad spadnutou zmrzlinou, ale pořád se ji po tvářích koulely slzy, i přestože byla zvyklá, že Zack každý rok odjíždí na dlouhou dobu do té bradavické školy, do které snad jednou taky pojede. Jen ji dělalo potíže se se starším bratrem rozloučit, zvlášť když na něj tak závisela a nedovedla si představit, že by bez něj trávila velké prázdniny, kdy byl Zack delší dobu doma. Pomalu ji docházelo, že za chvilku už Zacka opět neuvidí a opět bude čekat na jeho návrat. S tichým pláčem si otírala rukávkem opuchlé oči, ve druhé ruce stále držíc již prázdný kornoutek. To už stála na svých nožkách. „Nebreč, budu ti zase psát dopisy, navíc letos se do Bradavic podívám naposled,“ přičupl si k ní blonďák a setřel jí poslední slzičky, linoucí se ji po tvářích. „Musíš mi však slíbit, že nebudeš vyvádět vylomeniny,“
„A můžu dědečkovi zase obarvit vlasy? Minule mu to fakt slušelo,“ společně se pobaveně zasmáli, načež se holčička vrhla do Zackovy náruče, aby jej pár minut držela v pevném objetí. „A pozdravuj Jocelyn, moc mi chybí,“ šeptala mu přitom do ucha. Nakonec vstal, pohladil ji po vlasech a podíval se na svého staršího bratra, který se do té chvíle tvářil značně kysele. Z toho okolního shluku a produdících lidí byl evidentně nesvůj. Se Zackem si vyměnili pouze pár strohých slov, načež se sám i se svým školním kufrem vydal za přepážku. Malé Timy věnoval rošťácký úsměv a ta mu jej opětovala s radostným výskokem, než opravdu zmizel za zdí.

Před ním se rozlehla část kouzelnického nádráží a zvědavě se rozhlížel kolem. V rozcuchaných světlých vlasech měl sem tam slepené pramínky, ale to jak vidno vůbec neřešil. Dokonce ani těch pár skvrnek na tričku, ale to bylo barevné a batikované, takže se to na něm určitě ztrácelo. Otočil hlavou, a v té chvíli si všiml hned několika jemu známých spolužáků. Některé z nich znal méně, některé více ale jeden mu dokázal rozšířit úsměv, pokud nepočítal Brook, která tu byla také. „Zdar, zvíře, zase se tu předvádíš?“ Pozdravil mladšího spolukolejníka, kterému věnoval přátelskou herdu do zad, a asi by se vůbec nedivil, kdyby pod tou silou spadl z lavice, Přece jenom Zackovy pěsti nebyli pro třasořitky, ale Aidan nebyl žádný máslo. Zazubil se na chlapce, sjel pohledem to jeho koště a pak se začal věnovat i ostatním. „Tě pic, bando,“ přidal k tomu provokativní zamrkání.

Konečně nastal ten den.
Gweeny nevěděla, jestli se hrozně těší, nebo se bojí, nebo se jí už teď stýská, nebo by nejradši ráno zůstala v posteli, nebo by se hned přemístila až na hrad. Byla tak napumpovaná pocity, že hrozil výbuch, ale snažila se krotit různé tiky jako pleskání rukama o nohy a tak. Do vlaku se s bombami přece nesmí.
Celou dobu, co se dopracovávali na nádraží King's Cross, se musela dívat na svoje nové hodinky. Dostala je nejen proto, že je zoufale potřebovala, jelikož se stále někde zapomínala, ale taky jako dárek k tomu prostému nástupu do školy. Kdykoli očima propalovala bílý ciferník, jakoby čekala že se velká ručička záhadně přenese na jedenáctku a ona nestihne spěšný vlak do Bradavic.
Nakonec ho ale zřejmě stihla. S velkým předstihem ona a její tatínek (v mudlovských oděvech, pro jednou) dospěli na nádraží plné mudlů, kufrů, vlaků.. ale také mladých lidí s velkými vozíky, sovami v klecích a ropuchami na rameni. Gweeny se na chvíli zamyslela, jestli na nich (a tedy i na ní) není mudlům něco divného, ale nechala to plavat. Takhle to přeci fungovalo už kolik let!
Calvin McGrath zřejmě s rezervou toleroval těkavé chování své malé dcery, takže jí nechal, aby pološeptem odříkávala čísla nástupišť. Dívkou projela vlna nadšení, když konečně spatřila ceduli devět a ano, za ní hned deset. Bylo to o kus dál než nástupiště 7 a 1/2, kde bylo v létě přenášedlo na mistrovství světa.
Gweeny se se svým velkým vozíkem s ještě větším kufrem, na kterém seděla ta největší sova postavila před přepážku. Byla zapřená do vozíku oběma rukama, protože už jí konečně mohli strhnout tu pitomou sádru. Cítila, jak jí táta dal ruku na rameno.
"Poběžíš?" zeptal se, jakoby pobaveně. No jo, jemu je vždycky něco k smíchu. Gweeny s úsměvem přikývla a hned se dala do běhu. Trochu se děsila nárazu do přepážky, no snad i tohle nebude vadit jejím závratím, poněvadž to už vážně...

A byla na druhé straně. První, na co jí padl zrak byla zářivá červená lokomotiva Bradavického expresu. Pak se začala horečnatě rozhlížet kolem. "Měla by tu být Kath, určitě spolu půjdeme do kupé." prohlásila jako obhajobu toho, proč dav projíždí laserovým pohledem.
"Vážně? Že bych se taky konečně seznámil s její rodinou?" odpověděl jí tatínek, kupodivu se zájmem. On se vlastně na mistrovství s Parkerovými nepotkal.
"Jo, myslím, že rodiče tu s ní budou." přisvědčila mu dcerka. "Ale Peter ne, ten chodí do Kruvalu."
"Vážně?" zopakoval pan McGrath. Pak se přestali dohadovat o všech možných známých, se kterými by Gweeny mohla sdílet kupé při cestě na hrad, a odtlačili její vozík skrz dav k vagonu D. Tam někam si hodlala dívka sednout. Teď, spolu se svým tátou, čekala, až se objeví Parkerovi. Měli ještě hromadu času. A taky by tu měli být ostatní, třeba kamarádi z Příčné, jako Ang, Flavi a Andy. No a i Am a Sutton, no.

Mimo herně:
Takže, jsem domluvená na kupé já a Katherine, ale sháníme někoho do party Kdo by chtěl šílenou, ale hrozně seriózní společnost, ozvěte se- buď přijďte k nám, nebo napište PMku

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Septimus se na nádraží blížil s rozšířenýma očima, jako kdyby ostražitě pátral po čemkoli, co by jejich odjezd mohlo překazit. Skoro podvědomě se držel před Aurorou, jako kdyby jí chtěl zaštítit proti náletům londýnských holubů.
"Určitě jsem něco zapomněl," hudroval už asi potřicáté. Nechtěl dát najevo, jak moc je nesvůj z toho, že jedou pryč a čeká je zařazování a celý rok školy mimo domov, ale právě teď byli Strangeovi všichni pohromadě a Septimus k tomuhle tématu utíkal často, jen aby na to všechno nemusel myslet - jinak by mu ještě praskla hlava ze všech těch úvah a obav. Pro Auroru měl připravený pečlivě zabalenou knihu v hedvábném papíře, kterou jí chtěl dát ve vlaku, kdyby jim cesta ubíhala moc pomalu. Znejišťovalo ho množství všudypřítomných lidí, mudlů i kouzelníků. Měl pocit, že už rozpoznává, kdo by mohl jet do Bradavic taky.
"Mamko, kdepak je to divné nástupiště?" ozval se pan Strange, který Sepovi asi čet v tu chvíli myšlenky. Septimus se mockrát za život na nádraží nedostal - jen několikrát jeli k babičce na venkov, během toho si nevšimnete jen tak, že takové číslo je zkrátka divné.
Nakonec se nedůvěřivě zadíval na zeď z cihel.
"Proč se nejmenuje třeba nástupiště 9 a 1/2?" zeptal se Sep popuzeně. To bude muset najet do toho správného rohu, aby mu ty tři čtvrtě vyšly, určitě...

_________________