Samozřejmě, nebylo by to pondělní ráno, aby se něco nezepsulo. Emery sebou nedobrovolně trhnul a vrhnul podrážděný pohled na zatím neznámého idiota, který neměl ani tolik koordinace, aby byl schopen nevrazit do jediného ramene široko daleko. Áá, samozřejmě. Když se daří, tak se daří.
Přímo v jeho zorném poli totiž stál jistý Aidan Thorne, s koštětem jako správný náfuka přehozeným přes rameno – byl to nejnovější model? Šťastný parchant. Emery nebyl na létání a potažmo famfrpál zas tak ujetý, jako někteří jeho spolužáci, ale takhle si to řekneme, koho nezvedne ze židle fungl nový Nimbus v rukou toho největšího floutka široko daleko?
„Copak, Thorne, ta tvoje ti chybí?“ ujel Emerymu zlý úsměv. Nebylo zas tak velké tajemství, že Aidanova matka už před nějakou tou dobou odešla na věčnost, když člověk věděl, kde hledat. Ne všichni nebelvírští měli pusu na zámek a drby se šíří rychle. Emery jednoduše pozoroval, poslouchal a pamatoval si.

_________________

Aidanovi zmrzl úšklebek na rtech a chlapec viditelně ochladl. Copak mohl za to, že Emery nerozuměl troše pošťuchování? Tohle byla asi ta nejhorší odpověď, jaká mohla toho blbečka napadnout. Aidanovi rovnou ujelo koště, které se násadou s dutým nárazem odrazilo od Emeryho čupřiny vlasů.
"Nesnaž se být vtipný, Warwicku, zoufale ti to nejde," odtušil chladně. Ne že by si matku pamatoval, ale aby si její památku bral do pusy nějaký trouba... no, určitě ne bez trestu.
"Za co budeš letos Havraspáru strhávat body? Zase usneš při čtení? Madame Pinceová prý pěkně zuřila, že poslintanou knížku už jí dlouho nikdo nevrátil," rýpl si poťouchle. Bylo na něm vidět, že se na další rok do Bradavic těší, i když vyhlídky na literaturu ho do nebes asi nepovznášely.

Sybille k vlaku nikdo nedoprovázel. Matka ležela zahrabaná až po uši v genealogii jakéhosi maďarského hraběte z šestnáctého století a otec vězel až po lokty v ústech pana Goldsteina. Syb měla tohohle sympatického postaršího pána už od malička docela ráda, ale jeho zuby by se daly přirovnat k ropným vrtům nebo mramorovým dolům. A práce na nich obvykle bylo jako na kostele, takže havraspárskou brunetku doprovázel na nástupiště 9 a ¾ jen její věrný potkan Hector, který se jí usídlil v klokance na břiše, a čouhal mu ven jen ocásek, jímž dával potkan nejbližšímu okolí na vědomí, že doopravdy existuje.
Syb nedávala pozor na cestu, o vozík s věcmi se opírala lokty a oči měla upřené do knížky, takže pokud někdo nechtěl skončit pod kolečky jejího vozíku, musel včas uskočit stranou. Nakonec ji ale okolnosti donutily zvednout pohled od napínavých řádků a rozhlédnout se po okolí. Syb neměla v úmyslu hledat své spolužáky a nadšeně se s nimi vítat. Neměla na nikoho náladu a vlastně tiše a úpěnlivě doufala, že se jí podaří najít prázdné kupé, kterému se pak budou všichni obloukem vyhýbat, až si ho zabere pro sebe. Pro teď ji ovšem zaujala jistá dvojice, a Syb nedokázala z havraspársko-nebelvírského dua spustit oči. Normálně nad školními hezounky nevzdychala a Ron toho byl důkazem, ale Aidan jí vždycky spolehlivě zvedal tepovou frekvenci. A teď tomu nebylo jinak. Navíc ji k tomu všemu fascinovaly Emeryho uši, takže rázem zapomněla na to, že má v ruce knihu. Energicky ji zaklapla, postavila vozík za hlouček mladších studentů, a nenápadně pozorovala pošťuchování oné nesourodé dvojky. Vážně ale neměla v nejmenším úmyslu jít blíž. Však on si je dav obdivovatelek brzy najde i bez jejího přispění.

_________________

Zanedlouho se na nádraží objevila i tmavovlasá silueta jisté havraspárské studentky, kterou do posledního okamžiku doprovázel o něco málo vyšší mladík, jenž nesl podobné rysy jako jeho společnice, jdouc mu po boku. Tudíž bylo téměř jisté, že to byl dívčin starší bratr se kterým mimo jiné byla uprostřed živé debaty. Nejprve vedli vážný rozhovor ohledně ministerstva a práce na oddělení Bystrozorů a pak se pozvolna přehoupli do mnohem příjemnějších témat jako třeba nejnovější díla kouzelnických spisovatelů až po samotné Bradavice, kam se Beatrice vracela předposlední rok.
O zavazadla ani o vozík se starat nemusela, protože bratr byl pro dnešek za velkého džentlmena, jenž se uvolil, že své sestře pomůže, a ačkoliv mu to Bea zase tak moc nevěřila – byla si jistá, že je v tom i něco jiného, než zdánlivá obyčejná sourozenecká ochota – s úsměvem na rtech si nechala prostě pomoct. Proč by se tím měla koneckonců obtěžovat, když měla na starosti úplně jiné věci. Konkrétně sledování okolního mumraje, jenž byl pro londýnské nádraží typický a za přepážkou nástupiště 9 a ¾ už se její bezprostřední pozornost dotýkala i cestujících, kteří byli dvojici nejblíže. Jejímu pozornému oku nemohlo ujít, že se tu už nacházeli i její spolužáci a z nich hned dva, ze stejné koleje. Pozorně přejela hašteřící se hochy pohledem, který neminul ani Sybille. Mohl se zdát hodnotící a snad i kritizující, čemuž nahrávalo zamyšlené krčení nosu ale ve skutečnosti se tmavovláska pouze krátce zamyslela nad něčím, co nemělo nic společného se studenty. Otočila tvář ke svému bratrovi, který si mezitím vším nepokrytě prohlížel Sybille, protože ze své pozice měl dokonalý výhled, načež na své paži ucítil nenápadné přesto bolestivé dloubnutí. „Můžeš toho laskavě nechat? Jsme na nádraží,“ poznamenala nelibě ale dost varovně Bea, která se v mžiku vrátila ke svému obvyklému výrazu profesionálního pokerového hráče a doufala, že přinejhorším její bratr zůstane pouze u zkoumavých pohledů. Ten se pro změnu pobaveně ušklíbal, mnouc si zasažené místo, a i když se pokoušel sledovat něco jiného, stejně mu furt pohled ujížděl havraspárčiným směrem. Beatrice zakroutila hlavou a s klapotem vysokých podpatků se rozešla. Ona se zase tvářila, že ji jsou veškeří spolužáci úplně jedno - ale ten letmý pohled ke dvojici chlapců vypovídal o něčem jiném.

>>

Černovláska se na nádraží objevila pouze s tatínkem - a velkým kufrem, protože do rodiny teprve před dvěma dny přibyla další holčička, po dlouhém hloubání a dloubání pojmenována jako April. Hlasitější dítě Sep snad v životě neviděla (ani neslyšela), takže její bledou tvář zdobil nejen spálený nos, nýbrž i kruhy pod očima. Nehledě k tomu, že stejně celou noc strávila čtením.
Jakmile se dostali k vlaku, otec Berry líbnul na čelo, řekl, že je úžasná, bude mu chyběta tak podobně, zakončil to řečnickou otázkou, kolik je ve škole kluků, a jal si to strategicky ustupovat pryč, do mudlovského světa, který tak dobře znal. A nebyl tam divný. September se rozhlédla, a brzy spatřila dvojici těch nejúžasnějších uší na světě. Zamířila si to do blízkosti jejich i Emeryho, který byl jejich hrdým majitelem.
Při pohledu na Nebelvírského idola se jí lehce zatřepaly kolena, ale ustála to. Byl to úspěch, protože které dívce by se nechtělo skončit v Aidanově náruči?
Zato Emery... To byl jediný kluk na světě, se kterým se dokázala bavit bez myšlení na společný polibek, a možná proto ho měla snad ještě raději než ostatní. A pak tu byly ty uši, které si Berry zamilovala už v prváku. Dřív si myslela, že chudáka Ema hodně vytahávali za ušiska, nyní ovšem byla moudřejší, takže věděla, že za to rozhodně nemůže troll nebo špatná výchova. Byla to genetika. Proti ní se nedalo bojovat.
Edgar vykukoval z kapsy u kraťásků, a tak trochu mu ve výhledu překážel ten pitomý lem volného zelenomodrého trička s bílým nápisem na místech, kde se (pravděpodobně) nacházela prsa. Nápis hlásal: "Mějte soucit se začínající řidičkou" a docela seděl ke skutečnosti, že Berry byla právě na nejlepší cestě k řidičáku. Naštěstí, protože otec řídil strašně a matka auto neovládala vůbec.

_________________

Aidanovi zamrznul obličej, a o chvíli později už na Emeryho padal Nimbus. „Au,“ zahučel šesťák ublíženě a promnul si bolavé místo na hlavě. Byla sarkastická narážka na rodiče něco, za co se házely rukavice, popřípadě košťata? Emery nevěděl. Poznámka byla zamýšlena jako patřičná odpověď na Thorneovo přivítání, ale možná… Havraspárák si udělal mentální poznámku, že raději příště nemá vytahovat mrtvé matky, jestli nechce dostat násadou od koštěte.
Když Aidan vytáhnul tu nešťastnou, touhle dobou už málem legendární poslintanou knihu, Emery před sebou v defenzivě zamával rukama. „Hele, to bylo jednou, a zrovna jsem se učil na NKÚ, navíc to byly jenom runy – ty si stejně nikdo nepůjčuje. Tebe a tvoje spaní v hodinách trumfnout nemůžu, ani kdybych se hodně snažil,“ oplatil stejně kousavě a založil si ruce na hrudi. „Co ty, hodláš si znovu lámat spáry na koštěti?“ kývnul bradou k novému Nimbusu, o tvrdosti jehož násady se před chvílí přesvědčil na vlastní kůži. Emery by to nikdy veřejně nepřiznal, ale tiše zastával názor, že Aidan býval v nebelvírském týmu dobrý. Kdyby hrál za Havraspár, asi by se ho pokusil nenápadnou cestou dostat zpátky na hřiště, ale pochopitelně nehodlal modrému týmu přidělávat problémy – Thorne byl koneckonců v Nebelvíru. A díky Bohu za to.
Ani kousavosti a pošťuchování, které padalo z obou stran však nemohlo Emeryho odtrhnout od periferního sledování okolního dění natolik, aby si nevšimnul přicházející September. Jakožto další havraspárská studentka byla mladíkovi jedním z těch bližších lidí, ačkoliv si nebyl úplně jistý, jestli jí může říkat kamarádka, nebo ne. Mezilidské vztahy byly matoucí věc. Zářivě se však na černovlásku usmál a Aidana dočasně úplně odignoroval. „Ahoj, Berry,“ pozdravil spolužačku vesele, i když se úsměv trochu zarazil na rtech a do očí mu nevystoupal takovým způsobem, jakým by měl.

_________________

Aidan by si mohl myslet, že pomalu i každé mávnutí koštětem je magické, protože jako na zavolanou se kolem roztrousila dívčí modrá posila. Ani moc nezáleželo na tom, že jim dvěma přímo nikdo nic neřekl - Aidan začal postrádat svou bandu. Úplně cítil ty pohledy v zátylku, ale nanejvýš tak pozdravně kývl, když někdo prošel těsně kolem.
"Hele, to bude asi ten hlavní rozdíl mezi námi. Já usínám tak pravidelně, že už to nikoho nevytrhne, ale u tebe to nikdo nečeká. Blbý, co? Proč se ptáš, nechceš zůstat pozadu?" ušklíbl se. Warwicka si ani neuměl představit na hřišti, nejspíš by jel na ošetřovnu během první minuty.
Lehce zvedl koutek, když kolem prošla McTree, ale hned mu taky spadl, protože to vypadalo, že má namířeno k nim, tudíž teror musel klesnout na přijatelnou hladinu. "Hele, musíš uznat - kdo potřebuje mámu, když většina holek vypadá, že by mě klidně krmily lžičkou," utrousil tiše a pobaveně se posadil na lavičku tím stylem, že seděl na opěradle a nohy měl tam, kde se obvykle sedí. Nimbus bohužel přitahoval pohledy mudlů, a tak Aidan vyčkával, až odjede aspoň poslední spoj. Nejspíš by vůbec nepochopil, že holky mají něco dokonce i na Warwickovi, ale takovými věcmi si obvykle hlavu netížil.
"Dobrý tričko," přečetl si s pobaveným úšklebkem nápis. "Já už řídil několikrát, ale není nad koště." Prohodil, protože co mu zbývalo - zatím se kolem kumulovaly jen typické havraspárské studené nosy. Aidan si úplně stejným způsobem udržel nadhled a se založenými pažemi se rozhlížel po nádraží, jako kdyby čekal ještě někoho.

>>>
Ezra sa do školy kupodivu naozaj tešil a tak sa na stanicu dopravil nezvyčajne skoro. Pred sebou tiahol vozík plný všetkého možného od kufrov, cez klietku s mačkou až po novú alebo skôr staronovú metlu Ometlo 5. Nebol to síce žiaden výkrik najmodernejších metiel ale bola v dobrom stave, kedysi patrila jeho otcovi a hlavne, teraz už bola jeho. Ezra zastával názor, že na všetkom sa mu bude lietať lepšie než na školských metlách a tak aj bolo. Cez leto si svoje Ometlo poriadne rozlietal a dalo sa povedať, že bol s tou svojou vetvičkou spokojný. "Možno sme tú vec mali zabaliť. Vyzeráme ako čudáci, keď sa tu premávame s metlou na obdiv. Všetci na nás zízajú," zabedákala Ezrova mamka, ktorá síce bola zvyknutá na pohľady okolia no v inom zmysle. Ona a metly, navyše na verejnosti, to jednoducho nešlo k sebe. "Nie sme jediní, mami. Tamten chlapec má tiež metlu a tvári sa pri tom ako majster sveta," ukázala malá Ali na chrabromilského šiestaka Aidana. "Neukazuj prstom, Aliah. Ešte si bude myslieť, že o ňom hovoríme," upozornil ju starší brat keď zastavil neďaleko ale dostatočne ďaleko od tých zopár starších rokfortských študentov, ktorých poznal z videnia. Bol si istý, že mamka bude pokojnejšia ak zatiaľ zostanú v muklovskej časti. "Máš všetko, miláčik? Hrebeň? Balzám na pery, krmivo pre Tigra?" uisťovala sa pani Delijah a pohľadom skĺzla na to malé tigríšča ako Ezrovho kocúra s obľubou volala. "Mám všetko, mami. A keby nie, pošleš mi sovu," chlácholil chlapec svoju mamku. "Nechápem prečo vám tam nemôže chodiť normálna pošta. Sovy robia bordel, sú neskladné a kúšu," povzdychla si Adrien pohoršene a natiahla ruku k chlapcovi, aby mu uhladila vlasy akoby ešte neboli uhladené dosť.

_________________

<<<

Ginger dnes měla vskutku dobrou náladu, a to i přes to, že už od rána bylo zataženo a na zem se snášel déšť. S koštětem pyšně opřeným o rameno kráčela v čele rodinného průvodu, který dnes postrádal pana Olssona, který musel do práce, kde musel dělat přesčasy mnohem více než dříve. Paní Olssonová kráčela za Ginger, navenek plná energie a nijak nepoznamenaná událostmi posledních měsíců, v jedné ruce svírala kufr, který ale držela jen tak na okrasu mudlům, jinak vlastně levitoval, a v druhé svírala Kalleho ručku. Ten se k nástupišti přibližoval se stejně vyjukaným a zkoumavým pohledem jako vždycky.
"Jsi si jistá, že nechceš, abychom ti zamávali až budeš odjíždět?" ptala se paní Olssonová mateřsky.
"Mami, už jsem přece velká, můžete jít klidně hnedka domů," prohlásila Ginger, která se na matku otočila za chůze. To, že si v jejich doprovodu připadá trapně se však nahlas říct neodvážila, protože by ji stihnul matčin hněv, takže by to ve výsledku bylo ještě víc ponižující.
"Jak myslíš. Ale stejně ti zamáváme, vid, Kalli?" odvětila Elin a Ginger vzorově zasténala. "Zlatíčko, není támhleto ten tvůj kamarád? Ten jak s námi měl být na Mistrovství?" nadhodila poté paní Olssonová jakoby nic a Ginger už také zmerčila Ezru.
"Ezro!" zvolala Ginger, rozběhla se ke kamarádovi a vrhla se mu kolem krku, pevně ho stiskla, a pak sevření zase uvolnila a o krůček odstoupila. Kupodivu ho při tom zákroku ani nemajzla koštětem do čela. "Dobrý den, paní Delijahová, ahoj prtě. Ty už máš svoje vlastní koště! To je bezva! Už jsi na něm pořádně lítal?" pozdravila Ginger poslušně Ezrovu maminku se sestrou, načež se nadšeně věnovala Ezrovu koštěti.
"Dobrý den, omluvte ji, ale moc se těší do školy. Já jsem Elin Olssonová a tohle je náš malý Kalle, těší mě. A ty budeš určitě Ezra, viď? Ginger nám o tobě vyprávěla, jsem ti vděčná, že to s ní vydržíš," rozpovídala se usměvavá paní Olssonová a Kalle se stydlivě stáhnul kousek za ni a pozoroval u druhou velkou paní a Ezrovu sestřičku. Do všeho toho veselí se pak ozval Gingerin suchý konstatující hlas: "A taky máš novou kočku."

_________________