Flavi si po chvíli uvědomil, že Tantalos už nesedí na jeho rameni a ani mu nekrouží kolem hlavy, a tak místo stolu začal pohledem hledat svou sovu. "Uskikkelig ugle! Ptáku jeden nevychovaná," zavrčel, když uviděl co to ta sova zase provedla. On totiž Tantalos byl děsný vtipálek, zlomyslník a obecně taková docela zvrhlá sova pochybného charakteru. Nezdálo se, že by si soví "syn bohů" něco dělal z dívčiného pokusu ho setřást dolů. Jen se trochu více přidržel, což mohlo mít za následek nějaké ty vytržené vlasy. Nakonec to byla kočka Nisara, která sovu dostala z dívčiných vlasů pryč. Tantalos totiž z jejího pohledu evidentně usoudil, že na hlavě té nebohé holky už není bezpečno, neboť by číča mohla s ladností skočit za ním. A to by se mu tedy rozhodně nelíbilo. Proto roztáhl křídla a uraženě vzlétl. To už ke stolu chvátal i Flavius, kterému se Tantalos usadil na už notně otlačením rameni. Chlapec měl na tváři upřímně omluvný výraz. "Umm... eh... moc se omlouvám," promluvil sým typicky zastřeným hlasem, který zněl stejně hermafroditně jako chlapec vypadal, na dívku, doprovázenou asi matkou, "on se prostě neumí chovat... a...no..."
Vtom ale děvče skončilo na zemi. Flavimu jako by chvíli nemohlo dojít, jak a proč se tam dívka dostala, nakonec se ale vzpamatoval, dal si pět a pět dohromady, nebo spíše, spojil si zdejší vetché židle a houpání v možnou příčinu katastrofy. "Jsi... v pořádku?" zeptal se Flavi starostlivě a podával dívce ruku. Ať už si nechala na nohy pomoci nebo ne, zaměřil svou roztěkanou pozornost na chvíli na kočku, které jako by se okolní dění nijak netýkalo. "Kde já tě už viděl, kočko," promluvil na zvíře, jako by mu mělo snad odpovědět. Měl vážně pocit, že s touhle konkrétní kočkou se už setkal. A opravdu, když se rozhlédl kolem, u blízkého stolu uviděl i majitelku oné kočky. Tu dívku, od které by si rád půjčil ozdobu do vlasů. "Ahoj, ..Avril," zazubil se směrem k exoticky působící dívce a doufal, že to jméno nespletl. Nebyl totiž tenkrát zrovna soustředěný když probíhalo představování.
Poté znovu pohlédl na děvče, které se předtím stalo obětí Tantala. "Mimochodem, jsem Flavius," řekl s úsměvem. Na to, že by třeba dal zase na výběr z jmen rezignoval. Posledně si totiž mysleli že neví, jak se jmenuje. Tantalos si v tu chvíli evidentně všiml oříšků v misce, kterou chlapec držel a začal se jí dožadovat. Flavi postavil misku na stůl, co nejdál od kočky, a Tantalos začal zobat oříšky. Přitom ale bystrými očky pokukoval po hrozbě v podobě Nisary.

_________________

>> Z nádraží, z vlaku, ze Skotska...

"Tati, já nechci zůstat u tety!" zkusila Gwen svou poslední možnost ještě před Děravým kotlem. Ani po dvou týdnech ještě nedospěla k rozhodnutí v tomto stanovisku rezignovat. To očividně ani její tatínek.
"Ne." řekl jen. Calvin McGrath už měl popravdě trošičku plné zuby věčného přemlouvání její dcery, aby nemusela zůstat u jeho sestry v Londýně. Ani jistě nevěděl, jestli ji tu bude opravdu muset nechat, jelikož cesta do Norska zůstávala stále nepotvrzená...
Gwen po otci zezadu vrhla velmi nepěkný pohled a uraženě ho následovala dovnitř. V Děravém kotli byla jednou jedinkrát před třemi lety, když si tu její táta potřeboval něco zařídit (jako obvykle, jinak by se nepodívala vůbec nikam).
Odpoledne měli jít nakupovat její věci do školy, no, pravda, byl zrovna úplný začátek prázdnin, ale co z toho. Nebude muset dál trčet v nudné mudlovské škole! Tam by bývala byla ani nechodila, ale její maminka nežila úplně kouzelnickým stylem života, a tak chtě nechtě musela Gweeny taky. Špatná nálada ji proto vydržela asi jen po cestu do jejich pokoje. Tam ihned od dveří provedla hod daleký kufrem směrem k posteli a vyrazila na průzkum.
A měla štěstí. Narazila na skupinku dětí, které vypadaly přibližně v jejím věku (samozřejmě překousla, že jsou všechny vyšší než ona) a bez ostychu zamířila k nim. "Ahoj." pozdravila hlasitě, ale nekřičela. Ještě by nové známé vyplašila a co potom.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Leslie vysedávala v Děravém kotli společně s bratrem Williamem a tvářila se značně otráveně. Rukou si podpírala hlavu, vidličkou se dloubala v míchaných vejcích, která si tu dali k snídani, ačkoliv byli varování, že jsou nebezpečná, a tu a tam si povzdechla. „Wille, mě to tu fakt nebaví,“ zahučela po chvíli. Nechápala, proč rodiče zvolili za dozor zrovna Williama, který jen málokdy projevil smysl pro humor nebo touhu po dobrodružství.
„To máš teda ohromnou smůlu,“ zněla odpověď. Will už si zase četl nějaký ten chytrý časopis o objevech, cestování do vesmíru a podobných nesmyslech, a ani trošku ho nezajímalo, že jeho mladší sestra umírá nudou.
„Jsi se bodnout, šprte,“ zavrčela podrážděně a protočila očima. „Navíc jsi říkal, že až dorazí ten tvůj kamarád, necháš mě, ať si dělám, co chci.“ Probodla ho pohledem a nezapomenula se zašklebit. Jenže Will ani nehnul brvou, takže byla Leslie na vážkách, zda jí bratr skutečně hodlá dopřát trochu volnosti, či nikoliv. Kdyby ne, hodlala si tu svobodu vybojovat, klidně vlastními pěstmi.
Koutkem oka sledovala dění v Kotli, včetně šílené útočící sovy, nebo co to mělo s tím ptákem znamenat, a hlavně nepokrytě zírala na Flavia. Protože kluka, co vypadal jako holka, snad ještě neviděla, nepočítáme-li Ezru. Být tu Remy, určitě by ho nějak peprně okomentovali, ale s Willem nemělo cenu se o něco takového vůbec pokoušet. „Je divnej,“ prohodila jenom, na což Will přikývl, aniž by tušil, o čem sestra vlastně mluví. „Myslíš, že to jsou prváci?“ ozvala se po chvíli znovu, ale tentokrát bratr vůbec nezareagoval.
Protočila očima, zvedla se a zamířila k barovému pultu, aby poprosila obsluhu o dýňovou šťávu, protože potřebovala zapít tu divnou pachuť vajec. Očima přitom neustále zalétávala k té prapodivné skupince dětí a čas od času se pobaveně ušklíbla.

_________________

<<<

Aurora se vzbudila dřív než celá rodina, a protože se jí už nechtělo spát a ani nechtěla budit brášku, rozhodla se, že si půjde dolů do klidu číst. A tak se převlékla, smotala si vlásky do copanu, vzala si do ruky Tajnou zahradu od Frances Hodgnsonové-Burnettové a vykročila na chodbu. Na poslední chvíli za ní mezírkou vyběhl její kocour Oliver, na kterého se Aura káravě, ale láskyplně usmála. Bude mu dole muset sehnat něco k jídlu. Nemusela jít ani po špičkách, protože měla dar chodit skoro neslyšně a schody dolů do hostince sešla v zamyšlení, takže všech těch dětí si všimla až když už se nemohla nepozorovaně vrátit zpátky. Třeba...třeba si mě nevšimnou. Tak. Prostě se kolem nich s Olim prosmýkneme, sedneme si k támhletomu stolu v rohu a oni se zabaví sami, pomyslela si, zhluboka, odhodlaně se nadechla a vykročila vpřed. Ale pak si bohužel všimla Avriliny kočky, kterou znala, a to vedlo k poznání, že se v místnosti vyskytuje i Avril samotná a taky Flavius/Axel/Dustin (stále byla ohledně jeho jména poněkud zmatena). Zastavila se na místě a pohledem těkala mezi svým vysněným místem klidu a skupinkou dětí. Strašně moc je chtěla ignorovat, ale to by ji pak přeci mohli považovat za neslušnou a nevychovanou, a pak by si mysleli, že její rodiče jsou špatní a že Septimus je taky takový a že má hroznou sestru a... Donutila se pomalu nadechnout, protože kdyby tu teď omdlela, jenom stěží by to bylo lepší než je nepozdravit. Se srdíčkem bušícím až v krku se odhodlala popojít ten kousek k dětem a postavila se na víc než bezpečnou vzdálenost od Avril. "Dobré ráno..." pípla a pokusila se o letmý úsměv, ale spíš působila jako srna těsně před tím, než ji srazí auto. Oliver se mezitím strategicky usadil na odsunutou židli u stolu, na kterém hodovala Flaviho sova a upřeně ji pozoroval.

_________________

Avril si kreslila, plne zahĺbená do kresby jaguárky a tak si nevšimla, že jej Nisara zmizla. Tá zatiaľ pozorovala sovu sediacu na hlave toho dievčaťa a sklamane švihla chvostom, keď sova vzlietla a odletela k prichádzajúcemu mladíkovi, ktorý vyzeral skôr ako baba. Pohľad a pozornosť tak presunula na dievča, ktoré na ňu pozeralo tiež, no vzápätí sa skácalo k zemi. Mačka podráždene zaprskala, uskočila a naježila sa. Toto totiž nečakala a dosť ju to vyľakalo. Avril sebou trhla, keď začula neďaleký buchot. Obzrela sa za zvukom a zbadala dievča na zemi. Objavil sa pri nej ale Flavi, takže sa na pomoc nejako nenáhlila. Ten ju aj pozdravil. „Zdravím, Flavi,“ opätovala mu pozdrav. Keď však uvidela na druhom stole Nisaru, postavila sa s obrázkom v ruke a prišla rýchlo k stolu. Bachla rukou v ktorom mala kresbu o stôl. Až teraz si uvedomila, že ho v tej rýchlosti schmatla so sebou. ~Heš, ty potvora jedna,~ povedala mačke po portugalsky. na Nisaru hovorila len po portugalsky, pretože tak bude počúvať len ju alebo každého, kto bude vedieť po portugalsky. A takých ľudí bolo tu málo a hádam ich nebude veľa ani na Rokforte. Tak si to aspoň myslela ona. Mačka zoskočila zo stola a podišla k nej, aby sa jej začala líškať a otierať o nohy, zatiaľ čo priadla. Avril pokrútila hlavou a zobrala Nisaru na ruky. „Ospravedlňujem sa, ak tu niečo vyparatila. Kreslila som obrázok, preto som si nevšimla, že zmizla,“ povedala s ospravedlňujúcim úsmevom a kývla hlavou smerom k papieru na stole, na ktorom bol vyobrazený jaguár. To u k nim ale prišla ďalšia neznáma tvár a o chvíľu na to aj Aurora, ktorá sa postavila o hodný kus ďalej od Avril. Zdal sa jej hádam nebezpečná? No, za nejakých okolností dokázala byť nebezpečná, ale teraz určite nie. „Ahojte,“ pozdravila dvoch novo príchodzích.

"Tak ahoj a nedělej si starosti, do večera se vrátím." oznámil Andy matce a dal jí pusu na tvář. "Ahoj, a nic nevyveď!" odpověděla jen, ještě mu vsypala několik bankovek a drobných mincí se slovy "Rozměň si to v té jejich bance.." a šinula se dál po ulici k sobě do práce.
Mladý Gilbert chvíli koukal za ní a potom se otočil ke dveřím. Povzdechl si a ještě jednou se pro jistotu podíval nad dveře. Opravdu tam stálo U děravého kotl a tak Andy pomalu otevřel dveře a když vstoupil, zase je pečlivě zavřel. Rozhlédl se. Vypadalo to jako laciný lokál. Okolo něj bylo spoustu neznámých a dle jeho názoru dosti podivě vypadajících lidí a někteří na něj působili jako bezdomovci. Byli tu mladí i staří. Očima vyhledal skupinku lidí, kteří svým vzrůstem odpovídali jeho výšce a několik z nich vypadalo jako většina lidí v hospodě. Usoudil tedy, že to budou děti, kteří by mu mohli pomoct. Andrew totiž neměl v plánu ptát se někoho dospělého. Tričko si tedy trochu stáhl dolů a v tašce přes rameno vyhledal onen zažloutlý dopis a šinul se ke svému cíly. Na stolech, kolem olů seděli si povídali, někteří z nic hjen tupě zíraly do kterých procházel stálay korbely nějaké tekutiny a pánové a dámy, kteří okolo stolů seděli si povídali, někteří z nich jen tupě zíraly do prázdných nádob, nebo do hořících svíček.
To už Andy stál u dětí. Všechny si je prohlédl a holce se zrzavýmy vlasy, která mu zrovna připadla do oka řekl: "Ahoj, prosím tě, nevíš, kde najdu kouzelnickou banku? Potřeboval bych si přehodit kurzy.." zachřastil jsem penězmi v jedné ruce a zašustil jsem dopisem s podpisem od nositele Merlinova řádu v druhé.

Vypadalo to, že už hodně dětí má svoje zvířátko.
Kolem skupinky se to jimi jen hemžilo- kočka a sova. Podle všeho ani ne zvlášť poslušné.
Gweeny se snažila navázat pokud možno nové přátelské vztahy. Přece nebude celý rok v Bradavicích sama jako suchá řepa, no to ani náhodou! A musí začít hned, co když pak si ve vlastní koleji kamarádku nenajde a jinam se nedostane?
Takové katastrofické scénáře ale nedokázala vymýšlet dlouho. Prvotní mírnou nervozitu už překonala, tak se snažila rozmluvit s .. někým. "Vy taky poprvé jedete do Bradavic?" zeptala se zvědavě.
Holka, co přišla hned po ní vypadala nějak zaraženě. V ruce si mačkala nějakou knížku, čímž samozřejmě upoutala Gweeninu pozornost. "Co čteš?" vyhrkla rychle a byla v pokušení jí knížku vzít z rukou, aby se podívala. Ale to by přece bylo krajně neslušné.
Pak přišel nějaký kluk vyšší než ona. Rozhlédla se, na koho tak může mluvit, a tak se chopila iniciativy.
"Čau. Banku? No, na Příčné ulici, jako všechno, ne?" odpověděla mu Gweeny trochu zmateně. On neví kde má hledat banku? "Myslíš Gringottovi, že jo?" ujišťovala se rychle.
V nejmenším by Gwen nevadilo vést hned tři rozhovory najednou. Aspoň by se zaměstnala.
"Já jsem Gweeny." představila se všem v okruhu, ne moc nahlas, ale tak, aby to slyšeli opravdu všichni. Představila se rovnou přezdívkou, aby to případně v budoucnu nemusela napravovat.

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Tak hospoda začala Andyho docela bavit. Kouzelníci mu připadali sice stále více jako blázniví bezdomovci, ale všichni tu vypadali mile. Líbily se mu všude přítomné noviny a dokonce se tady ve všem hýbali obrázky, což byl pro Andrewa trochu šok. "To je normální?" zeptal se pro sebe nechtěně až příliš nahlas. Náhle se v něm probudila vrozená zvědavost. Začal očima prozkoumávat snad každé zákoutí. Snad asi nebylo normální ochočovat sovy, kterých tu byla celá hospoda. Počkat! Soví pošta.. sovy tu vlastně nosí poštu. I to byla pro Andyho tak trochu novinka. Tedy, vlastně všechno. "Aha, na Příčné ulici. A jak se tam dostanu?" Andy se zvědavě podíval na holku, která tak nepřesně odpověděla. Jak před sebou Andy držel ten dopis a peníze, tak vypadal jak černošký sluha, co neumí anglicky a čeká na letišti na svého pána a na papírku má jeho jméno. Jak si to uvědomil, tak urychleně nasypal peníze do menší kapsičky v tašce a dopis zaroloval a strčil si ho do kapsy od kraťas.

Flavieho ruku přijala, ale to už to v hostinci začínalo pomalu houstnout, ale možná se jí to jenom zdálo. Vstala a oprašovala si záda od špíny, která se zřejmě již nějakou tu chvilku hromadila na podlaze. Opět se snažila nějakým neurčitým způsobem upravit si vlasy. Uviděla matčinu ruku jak jí podává hřeben. Přikývla a vzala si ho od ní. Zatímco si rozčesávala blonďaté vlasy, už se zase rozhlížela kolem sebe. Uviděla své další přibližně-vrstevníky. Podívala se na Flavieho a až teprve jí došlo, že by se měla taky představit. "Já jsem Angvin Ele.... Ale zbytek svého jména nedokončila. "Prostě Angvin" řekla mu nakonec "Ty už jsi byl v té Příčné ulici?" zeptala se ho potom. V hloubi duše doufala že ne, protože tam docela odmítala jít sama. Když jí odpověděl, zeptala se ještě, až teď jí došlo, že se jejich rozhovor změnil v hromadu otázek, problém byl v tom, že převážně jejích... "Jdeš taky za nimi?" Položila mu další otázku, ale dříve než se jí dočkala, už se párem kroků vydala k dalším dětem. "Ahojky" pozdravila všechny, i ty vzdálenější (Aurora, Leslie, Gweeny, Andy) Sice zřejmě otázka nepatřila přímo jí, ale Gweeny odpověděla. "Jo, prvně, co ty?" zeptala se jí zpětně.

Pomohl dívce na nohy a snažil se následně poslouchat všechny věci, co kdo řekl.
Flavi se v té změti ostatních dětí začínal pomalu ztrácet. Na jeho rozostřenou pozornost jich bylo přeci jen moc. Některé už viděl, jiné ne, ale jména se mu pletla dohromady všechna. Jediné, co si zapamatoval bylo nejspíš to, že holka, které Tantalos předtím přistál na hlavě, byla Angvin. Zdravením nebo představováním se znovu, se nějak nezatěžoval. Kdyby to někoho zajímalo, zeptá se, ne? Navíc teď soustředil pozornost na svou housku a kakao. Když dojedl, položil hrneček od kakaa na stůl k Tantalovi, který v tu chvíli znovu vzlétl - tentokrát s cílem jasným - chlapcovo rameno. Evidentně se mu che mi vyrobit dokonalou modřinu, pomyslel si Flavi a rozhodl se, že si dojde do Mžourova ještě pro nějaký ochranný...cosi, co by mu zachránilo ubohé rameno. "No, já...tam vlastně jsem denně, měsíc nebo tak," odpověděl Angvin na otázku, "ono se tu nic moc jiného dělat nedá. Navíc kouzelníkoulice je fakt něco úžasně zajímavého," zazubil se a mlhu v jeho očích na kratičký okamžik nahradily veselé, zvědavé plamínky."Klidně ti...hmm... ukážu kde co je... pokud to najdu nebo tak," podrbal se na hlavě, zamyšlený nad tím, jestli vůbec někam trefí.
"Gringottovi?" reagoval, když zaslechl jedno z dětí, kdoví které, to už nebylo tak podstatné, vyslovit jméno kouzelnické banky. Sice o ní v životě neslyšel (pro peníze došla maminka a opět odmítla o čemkoliv informovat), ale věděl o domě na Příčné, kde měli něco takového zlatě vyvedeného u vchodu. Tedy, matně si vzpomínal, že kolem té velké bílé budovy několikrát šel..."To...asi vím kde je," dodal,"kdyžtak vás tam zavedu, jestli teda někdo potřebujete... a tak..." znovu se zazubil. Vypadal teď rozhodně spíš jako holčička. Poněkud nervózní holčička, nutno podotknout, protože to bylo prvně, co se nabídl do role průvodce. "Hmm...kdo to ještě neslyšel...tak jsem Flavius... Axel... Dustin... Eöbergsson..." vyřkl znovu, pomalu celé své jméno, nejspíš proto, že se během jeho vyslovování zamýšlel, zda to vůbec má říci celé.
A na stropě stále byla ta pavučina. I s pavoukem. Měl sto chutí tady děcka nechat a zkusit ji nějak odstranit. Opět.
Poté zaslechl i něco o Bradavicích. Bylo to vůbec možné, nebo se mu to nějak zdálo? Kdo ví. "Do té školy mě tatík nechce pustit," zabručel si v reakci na poznámku o Bradavicích, možná ho někdo zaslechl, možná ne, "oni totiž rodiče chtějí žít normálně," to znělo asi blbě, co?"teda jako po mudlovsku.. a tak... no..."

_________________