Lysandra zaklonila hlavu, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře a ty vzápětí odjely stranou.
"Ariana, že?" ujistila se, že si jednu z mladších Zmijozelek pamatuje správně, a promnula si spánky, aby vytěsnila plánování, jak McLarkenovi osladit i život po škole. S tímhle tak snadno neodejde... "Žiju, díky za optání." Nepřítomně si sundala bílou chlupatou věc z obličeje a tázala ji zvedla do Arianina zorného pole. "Ta je tvoje? Nevypadáš úplně nejlíp," poznamenala. Ariana se dívala, jako kdyby procházela snem a zatoulala se sem spíš náhodou. Lysandru ani nenapadlo jí vyčítat, že ve vagónu prefektů a primusů nemá co pohledávat.
Unaveně si odfrkla. "Další dlouhé léto bez kouzel... Ale já vlastně už za týden můžu. Jak to vypadá u tebe?" zeptala se a velmi výjimečně jí cukly koutky v upřímném úsměvu. Už ani neměla tušení, co dělají o prázdninách mladší děti. Její léto bude peklo.
Zůstala ležet natažená, jako kdyby sbírala sílu už jen k tomu vyjít ven. Upřímně doufala, že ji rodiče nebudou chtít znovu vyzvedávat, ale to bylo naivní přání.

_________________

Ginger souhlasně kývla, když Tamshin řekla, že možná příští rok vyzkouší nábor do týmu. Posily se vždycky hodily. A na světě prostě nebylo nic lepšího než famfrpál!
Když pak Mrzimorka upozornila na to, že už jsou v Londýně, nechápavě se zadívala z okna. A opravdu, vlak už začínal zpomalovat. A co bylo nejhorší, lilo jako z konve. Poté co Tamshin odešla ještě rychle najít vozík s občerstvením, se překvapeně otočila k Mattovi a o krok ucouvla, když jí před obličej strčil lízátko, identické tomu, které ochutnala od Ezry. Překvapení vzápětí vystřídal velmi spokojený úsměv. "Díky," zazubila se na kamaráda a sladkost si od něj vzala. Chvilku uvažovala, jestli ho načít hned, ale za chvilku stejně musela vystupovat a ještě by si vrazila tu tyčku do krku.
"Na zmrzku? Jasně! A můžem s sebou vzít i Ezru s Ari - věřil bys, že ještě nikdy nebyli u Fortescua?!" usmála se na kamaráda bez rozpaků, evidentně zcela nechápajíc to, že Matt nejspíš zval jen a pouze ji. "Pojď, měli bysme si skočit pro věci, nebo budem z vlaku vylejzat jako poslední," prohlásila poté a vydala se směrem k jejich kupé, do kterého aktivně nakoukla. "Zdarec, kam zmizela Ari?" houkla na Ezru a došla si pro bundu, kterou si tam nechala ležet na sedadle. Vlak sebou cukl, a Ginger málem spadla Ezrovi do klína, ale vybalancovala to a pobaveně se na Nebelvíra zazubila. "Heleď, jak to vlastně děláte, když nejsi z Londýna? Přijdou si pro tebe vaši a jedete rovnou domu, nebo přespíte do zítra v Kotli?" zeptala se poté zvědavě a vykoukla ven ze zavřeného okna jestli nenajde někde ty pomatené Mrzimory. Už byli skoro na nádraží a Ginger se snažila vybavit si, co že jí to včera mamka psala...budou na ni čekat všichni nebo pro ni přijde táta po práci? S tím, jak pršelo, bude mít určitě zpoždění. "A ty Matty?" otočila se poté k Havránkovi, zapla si koženku a zašklebila se na ten nečas venku.

_________________

Kývnu hlavou. Alespoň někdo si pamatuje moje jméno, hip hip hurá. Následně přesunu nepřítomný pohled líně směrem k Meow. "Asi ano." Zamumlám, jako bych si nebyla jistá, jestli je ta kočka moje a tiše si odkašlu, načež se bílé klubíčko vzpamatuje a divoce sebou začne házet, až se usadí kolem mé nohy. Protočím oči. Mám kočko-botu, bezva. Po chvíli přemýšlení nad tím, co řekla, se zamračím. "Jak to myslíš?" Nechápavě pohledem zatěkám po kupé a pro jistotu si uhladím látku oněch exoticky vypadajících šatů. Určitě za to můžou ty šaty. Je to jejich vina. Nepadám nejlíp, protože mám ty šaty, já to tušila.
No jistě. Za týden už bude moct kouzlit, to musí být super... Nebýt omezována zákonem. Ne že mě by nějak tížilo, že nesmím sama kouzlit, přeci jen toho moc ještě neumím a horší by bylo, kdyby mi zákon zakazoval dýchat, ale i tak to musí být takový povznášející pocit. "Nuda. Bratránek říkal, že mě strýček bude tahat po těch čistokrevných komediích a jinak mi bude dávat na hlavu takový divný hadičky." Zamračím se, hlavně nad tím, že je tam zase ta čistá krev. Stejně mi totiž Ezrovy otázky vrtají hlavou. Jako v něčem má určitě pravdu, třeba v tom, že mi to nijak ke kouzlení nepomáhá...

"Lysandro?" Pípnu směrem k ní a posadím se naproti, chvíli zírajíc ven ze dveří kupé. "V čem jsme my čistokrevní lepší?" Vypadne ze mě - ne že bych nevěděla, jak moc má Lysandra ráda tyhle čistokomedie, to všichni pořád dokola říkají, ale je starší a mohla by mi to vysvětlit, ne? Samozřejmě, že bych to pak EZrovi neříkala, nejsem blázen, abych přiznávala porážku, ale zajímá mě to... trochu.

_________________

„Vypadá to, že drží, i když bych na ní asi nepřistával,“ houknul jsem s úšklebem na Arsena a potlačil nutkání se otřást. Ono déšť samotný by asi takové terno nebyl, ale být promoklý a řítit se ohromnou rychlostí na koštěti… doufal jsem, že mi neumrznou uši.
Arsen mezitím poletoval podél vlaku a nakukoval lidem do oken, což jsem se rozhodl vyzkoušet z druhé strany, po Quinnově netopýřím způsobu. Otočil jsem koště vzhůru nohama a kolem oken tak svištěl hlavou dolů. Uznejte, zaznamenat takovou lítající hlavu je mnohem těžší, než kompletní smeták i s letcem.
Moje drobné stalkování oken se setkalo s částečným úspěchem, jelikož jsem zblýsknul něco, o čem jsem si nebyl jistý, jestli nebyl produkt mojí imaginace. To něco byla Lysandra Lockheartová visící od stropu za nohy. V sukni. Vyděšeně jsem kvíknul a bleskově přibrzdil koště, protože jsem byl ještě ve věku, kdy se od podobných výjevů utíkalo, a ne potměšile zíralo.
Pak mi začalo v hlavě šrotovat, kdo ji k tomu stropu asi pověsil. Sama tam určitě nehřadovala dobrovolně. Ať už to ale byl, kdo chtěl, mohl počítat s mými nesympatiemi. A možná taky trochou svědícího prášku. Za předpokladu, že se mi jednou povede zjistit viníka.
Šokován vývojem událostí jsem se zařadil zpátky nad vlak, kde jsem se střetl s Arsenem, který měl už nakukování do oken zřejmě taky dost. Pevně jsem doufal, že se krev ve tvářích dá zamaskovat za vliv šlehajícího větru, protože jsem třeťákovi doopravdy nechtěl vysvětlovat, že jsem právě viděl Lysandřino spodní prádlo – kamarád nekamarád. Ještě by se šel podívat taky. „Nic,“ škubnul jsem rameny trochu provinile a horlivě kývnul na Arsenův nápad s podletem mostu. Nebylo nad slalom mezi sloupy.
Když jsme s blížícím se nádražím slétávali na přistávací plochu za posledním vagónem, byla mi neskutečná zima. Drkotal jsem zuby, třásl se jako zmoklá čivava a z vlasů mi kapala dešťová voda, nic z toho ale nebránilo, abych měl přes obličej nalepený široký, i když trochu rozklepaný úsměv. „N-n-nemáš svet-tr? N-nebo asp-poň ruč-č-čník?“ odolal jsem nutkání se k Arsenovi přitulit jako štěně hledající zdroj tepla, protože třeťák byl pravděpodobně stejně promrzlý jako já.
Když jsme odložili smetáky na hromadu a bleskově proběhli vagonem k východu, abychom se vyhnuli náhodným profesorským hlídkám, hned přede dveřmi na nás čekala Tamsin. Neurčité sympatie, které jsem ke spolužačce do té doby choval, se v tomhle okamžiku minimálně zdvojnásobily. „T-tys na nás p-p-počkala?“ vydrkotal jsem vděčně a nehledě na to, že ze mě kapala voda, jsem Tamsin obejmul. Hřála. To bylo v tuhle chvíli jen dobře. „N-nemáš svetr? Nebo bundu?“ brouknul jsem po plavovlásce stejnou otázku, jako předtím po Arsenovi, aniž bych se nějak hodlal odtahovat. Byla mi pekelná kosa, a jestli jsem v tuhle chvíli působil nepatřičně, tak ať.

_________________

- A3 -

"Opravdu?" podivil se a pohladil Giu po boku, "To abych tě při nejbližší příležitosti vyzval k tanci. A řekl bych, že nebudeme muset čekat dlouho," broukl a usmál se na ni. Pro některé děti mohly být dva měsíce prázdnin dlouhá doba, ale jeho i Giu čekala nepřeberná řada večírků, oslav a plesů. "Mně plesy taky nevadí, i když na mě je tam zase moc lidí a moc hluku. Ale teď na ně rozhodně budu chodit mnohem radši, když budu mít po boku tebe," dodal. Snažil se působit bezstarostně, i když si uvědomoval, že to nebude zrovna procházka růžovým sadem. Už teď si dokázal živě představit výrazy ostatních, až se dozví, že chodí s Tilneyovic dědičkou. A trochu se obával toho, aby Olivia neztropila nějakou scénu...i když na to byla naštěstí příliš pyšná.
Poté se na Giu zadíval a naoko se zamračil: "Nesměj se mi, ale celkem mě baví se učit. A uklidňuje mě pohled na hvězdy," řekl a sotva znatelně pokrčil rameny. Vlastně neměl žádný mimoškolní koníček, ale nikdy mu to nechybělo. Rád míchal lektvary a pozoroval hvězdy a ve volném čase se snažil něco naučit od otce, ke kterému velmi vzhlížel. "Hned jsem zpátky," broukl, pustil Giu ze svého obětí a vyšel na chodbu, kde od čarodějky koupil dýňový fizz pro Giu, kaktusový džus pro sebe a nakonec přibral i dvě čokoládové žabky. Pak se vrátil do kupé a podal Gie lahev s fizzem a jednu žabku. "Dlouho jsem je neměl...vždycky mě trochu děsilo, že se hýbou. Máš nějaké osvědčené typy jak je co nejrychleji znehybnit?" usmál se a zvědavě se na Giu zadíval. Vždycky svojí žabku věnoval Wynnemu a nechal si jenom kartičku. Poté zabloudil pohledem k oknu, za kterým se začaly rýsovat obrysy Londýna, rozostřené kapkami deště. A na okamžik tam zahlédl dětský obličej. "Nebyl to Quinn od vás?" zeptal se Giorgiany a povytáhl obočí. Viděl ho sice jenom na okamžik, ale zrovna Quinna si musel pamatovat snad každý Prefekt. Každopádně se nijak nevzrušoval, protože byl konec školního roku a teď to bylo na chvíli zase na rodičích, aby si své potomky zkrotili.

_________________

Lysandra se pobaveně ušklíbla, když si Ariana začala starostlivě prohlížet šaty, ale zdálo se, že ta otázka ji stáhla z oblačných výšin na zem, nebo aspoň na tak nízké obláčky, odkud se dalo komunikovat.
"Hadičky?" zarazila se a shodila nohy dolů. Pomalu se posadila a ostražitě pozorovala Arianu, jak si sedá naproti. To se jí moc často nestávalo, i když do toho počítala obědy ve Velké síni.
S pochopením si odfrkla. Evidentně nebyla jediná, komu nemohli dát pokoj. Ať už tou komedií myslela Ariana cokoli, Lysandře vyskakovalo v hlavě deset různých variant, všechny děsivé a všechny nesnesitelně hloupé.
Zadívala se neutrálně na Arianinu vychrtlou bílou kočku, dokud dívka nepoložila tu podivnou otázku. Lysandra na ni ostře pohlédla.
"Ať už ti kdokoli vyprávěl, co chtěl... nejsme lepší v ničem. Vedeme možná v povýšenosti a v naprosto nepodloženém přesvědčení, že..." nadechla se, aby zapáleně pokračovala, ale raději to vzdala a zase uklidněně vydechla. Dneska už by ji pokoušel třetí infarkt. "Kdokoli může být zvláštní, když tomu sám bude věřit. Ale krev o tom nerozhoduje. To, že se někdo narodil do čistokrevné rodiny, neznamená, že bude skvělý kouzelník, i když čistokrevné rodiny to popírají, seč můžou. Jednou jsem viděla motáka. Byl to můj bratranec přes nějaké páté koleno, takže ho moc neznám, ale... když jsme přijeli na návštěvu, poslali ho do města, aby údajně něco vyřídil. Prostě se k němu vůbec neznali, popřeli ho. Na všechna kouzla jen latinské formulky nestačí," podepřela si bradu a tázavě se do Ariany vpila zelenýma očima. Docela ji zajímalo, proč načala takové vážné téma sama od sebe. Zdálo se jí to, nebo že by jí snad i něco leželo na srdci...?
Lysandra neměla v úmyslu nic rozebírat víc, než bylo nutné. Už řekla své a svým postojem se nikdy moc netajila. To nejhorší, co se mohlo stát, bylo, že to Ariana zmíní doma a bude požádána, aby se laskavě příště nevybavovala s Lysandrou Lockheartovou.
Na to, že ještě před chvíli visela za kotník od stropu, to byl vskutku nečekaný vývoj událostí.

_________________

Arsena ani nenapadlo, že Cass právě prošel nějakým traumatem, protože červená tváře přiřkl nezištně tomu, že Cass měl červený i nos, uši a vůbec všechno, co tak v mrazu nabíralo nové a nečekané barvy. Sám nejspíš vypadal podobně - byl si vědom toho, že někdo tak bledý jako on bohužel elegantně nerůžoví, ale rovnou rudne jako ředvička. Navíc měl pocit, že na uších už mu narůstá i námraza.
Když jim most bohužel neodvratně skončil a oni se vrátili k vlakové stopě, zadrkotal souhlasně zuby, když se s košťaty začali pomalu a takticky vracet z poslednímu vagónu.
Nalodil se poněkud prudce, ale povedlo se mu rychle koště ještě vrátit na místo a vůbec mu ještě tak uhladil proutí, aby vypadalo, že se celou cestu vlakem jen nudilo.
"K-k-kde bych je vzal?" zacvakal Cassovi v odpověď a zimomřivě podupával. Těsně vedle Casse se pustil rychle uličkou (úzký prostor měl určitě podíl na tom, že mu připadalo, že je jim teplo už jen při chvatném průchodu k vagónům, které byly určeny k sezení), protože vlak se najednou rozhodl brzdit. Měli to dost natěsno.
"S-s-s-v-v-v-e-t-r-r-r," duněl Arsen promrzle a bezostyšně pokukoval do už opuštěných kupé, jestli tam náhodou někde nenechal nějaký kus šatstva. Taková šála by mu přišla vhod. Všechny jeho byly zabalené v kufru, neznámo kde.
Zrovna když vylezli ven a snažili se tvářit, že sprcha je zastihla přímo v kupé a nepřipravené, mu zrak padl na Tamsin. Ztuhle se usmál. Bylo od ní fajn, že počkala. Dav se docela slušně (a hlavně nepříjemně rychle) rozebíral na menší a menší součástky. Arsen natahoval krk, jestli nezahlédne někoho z ročníku, nebo aspoň jiné kamarády. Nebo třeba famfrpálové kapitány. Původně doufal, že si obou užije na poslední cestě trochu víc (zmijozelského kapitána do toho z logických důvodů moc nezapočítával). Po Riley se slehla země a on z toho byl tak trochu špatný.
Zamžoural na rodiče Tamsin a rozpačitě se na ně zazubil. Když se Cassidy začal tulit, nevybíravě do něj šťouchl loktem.
"Hej, já chci taky obejmout na rozloučenou!"

_________________

Ze spánku ho probudilo trhnutí vlaku. Pomalu otevřel oči a trochu zmateně se porozhlédl po prázdném kupé, kde seděl téměř celou cestu sám. Promnul si rozespalé oči a vyhlédl z okénka směrem k nástupišti, kde už postávali rodinní příslušníci studentů. Až v ten okamžik si uvědomil, že vlak dorazil do Londýna a cesta tudíž skončila. Jen, co letmo zkontroloval pohledem nástupiště, se s dlouhým výdechem zase opřel o sedačku a zůstal chvíli zamyšleně hledět před sebe. Bylo zbytečné vystupovat hned teď, nechtěl se s ostatními mačkat v úzké chodbě a poté se proplétat mezi lidmi kolem vlaku, bylo rozumné počkat, což vlastně dělával rok co rok. Lehce se zamračil, když si v hlavě začal promítat rozhovor s Jocelyn a v ten okamžik se mu ve tváři mihl náznak opravdového trápení, které před ostatními hluboko skrýval za vstřícným úsměvem a laskavým chováním, těžko mohl někdo poznat, že i on občas ve svých citech a názorech tápe. Byl k tomu tak vychován, neměl dovoleno ukazovat ostatním slabost, avšak teď, když tam tak seděl a přemýšlel nad tím, měl tu možnost tvářit se podle toho, co cítí. Měl v sobě zmatek a ač po většinu svého života dokázal rozlišit, co je dobré a co špatné, teď tomu tak nebylo. Po chvíli si promnul kořen nosu a zhluboka se nadechl, než nad tím zakroutil hlavou a tím se pokusil vytěsnit alespoň většinu myšlenek na hnědovlasou spolužačku, která mu tak nečekaně vtrhla do života a opravdu zkoušela, zda dokáže být pevný a nezlomný ve svých zásadách a názorech, z hlavy. Pomalu se postavil, zahleděl se do zrcadla, které bylo nad sedačkami, a letmo se upravil, než se vydal ven z kupé. Prošel chodbou, sešel pár schůdků, na kterých se na vteřinu zastavil a vyhledal pohledem někoho z Helmontových. Když v dálce spatřil svého vysokého bratra, byl to už Kenneth, kterého všichni znali. Na tváři mu zazářil úsměv od ucha k uchu, skoro se zdálo, že jeho radost se dá rovnat s radostí, kterou měli prvňáci, když viděli po prvním roku v Bradavicích své rodiče. Pobaveně se zachechtal, když se proplétal mezi ostatními kouzelníky, až došel k dvě stě pět centimetrů vysokému kouzelníkovi a bratrsky se s ním objal. "Konečně v Londýně," neodpustil si s trochu úlevným výrazem, když se podíval na svého staršího bratra a zlehka se pousmál. Pravda byla, že se mu sem moc nechtělo, ale potom, co se stalo ve vlaku, byl trochu i rád, že si od Bradavic a lidí v nich odpočine. Všeho moc škodí a on se teď bude moci alespoň soustředit na ostatní věci, na své povinnosti a třeba Jocelyn na nějakou tu chvíli dostane z hlavy. Vzal si svá zavazadla a v doprovodu svého bratra se vydal do Helmontu.

>>

_________________

| +

Netrvalo dlouho a promrzlí spolužáci se objevili vedle ní. Pobaveně se uculila nad tím, jak oba dva vypadali. Byli dost vymrzlí, ale tomu se ani moc nedivila. Kdo by totiž nebyl zmrzlý, když by létal na koštěti v dešti? Casse evidentně překvapilo, že na ně počkala."Jasně, musela jsem se rozloučit!" prohlásila vesele. To, co se však událo poté, zase dost překvapilo ji. Chvíli zmateně zírala před sebe, ale Cassidyho objetí ji vlastně těšilo. A ačkoli byl celý zmáčený od deště, objetí mu s radostí oplatila. "Bundu ani svetr nemám. Teda, svetrů mám spousty, ale všechny jsou zahrabaný na dně kufru," zamumlala omluvně a nervózně si zastrčila světlý pramínek za ucho. "Ale mám sáčko! Chceš ho? Klidně si ho nech. Já ho nepotřebuju," nabídla mu, mírně se odtáhla a rychlým pohybem si z ramen stáhla žluté sáčko, tudíž nyní stála na nádraží jen v tričku s krátkým rukávem. Stát v dešti v triku s krátkým sice nebyla aktivita, kterou Tamsin neprovozovala každý den, každopádně nyní se k tomuto činu stavěla srdnatě. Kdyby Cassidy začal prohledávat kapsy, určitě by tam našel spoustu věcí, především papírky od bonbonů, taháky na testy, které nikdy nebyly využity a možná i pár galeonů.
Hned na to obrátila svou pozornost k Arsenovi. "No, pro tebe už sáčko nemám," broukla k němu s omluvným výrazem. Vesele se na třeťáka zazubila. "Vážně?" breptla k Arsenovi, když jim oznámil, že chce taky obejmout na rozloučenou. Zrůžověla ve tváři a stydlivě přešla ke staršímu spolužákovi, načež se k němu pomalu přitulila. Moc dobře věděla, že tuhle objímací scénku pozoruje její taťka. A právě tenhle fakt jí taky dost znervózňoval. Po nějaké chvíli se odtáhla i od Arsena. Ve tváři musela připomínat přezrálé rajče, vlastně si toho byla i sama vědoma, ale i tak se na oba kluky vesele zazubila. "Tak se mějte. Já už budu muset jít. Užijte si prázdniny. Budu vás spamovat sovami, slibuju. Ahoj," rozloučila se s úsměvem, zamávala jim a otočila se. Užuž se chtěla vydat za tatínkem, ale náhle se znovu obrátila ke Cassovi a Arsenovi. "Jo a musíme uspořádat ten jezevčí sjezd!" houkla ještě s úsměvem. Hned na to se otočila a s taťkou zamířila k přepážce, která vedla na mudlovskou část londýnského nádraží. Než se rozběhla skrz přepážku, ještě jednou se otočila a zamávala jezevcům. Evidentně se jí odsud nechtělo. A ono se jí opravdu vůbec nechtělo. Mírně se zajíkla, otočila se a opravdu se rozběhla směrem do zdi, v níž také zmizela.

>> Domů

_________________

| +

Na její otázku ohledně hadiček raději neodpovídám. Nikdo to nechápe, ale všichni to chtějí vědět, tak co je tohle sakra za logiku? Salazare... Byla i za tebe tak divná logika? Asi jo. Ale ty mi už asi nepomůžeš, protože seš dávno mrtvý... nebo ne? Já ani nevím. Raději bych se měla zaposlouchat do přednášky Lys.
"Aha." Vypadne ze mě zaraženě a mírně se zamračím. "Takže na nás není nic speciálního?" Zmateně našpulím rtíky a kousnu se do rtu. I když výčitky bych neměla mít, vždyť si to zasloužil, je to nebelvírák. Nebelvíráci si to vždycky zaslouží a tečka. Protože ti můžou za všechno, o tom se nemusím ujišťovat. TO prostě vím. "Ale já slyšela, že tohle dělají i mudlové... někteří. Strejda o tom napsal knížku." Zamumlám a chvíli to vypadá, jako kdyby mi Lysandra vzala všechny sny a naděje, notový bílovlasý mozkomor. "A tobě nikdo neříkal, že čistokrevní jsou lepší?" Nadzdvihnu tázavě a mírně překvapeně obočí a trochu se nahrbím. Tohle bych asi nikde jinde říkat neměla, nechám si to jen pro sebe.
A je dost možné, že mi zmijka lže a tohle bych jí věřit neměla, ale prostě na mě působí tak... věrohodně. Navíc napadla McLarkena. To si zaslouží, ledňáček jeden. Není ledňáček nějaký zvíře? Ledňáček, tučňáček... Jo jo, Salem je náš mrzutý tučňáček, kterýho před celou školou ztrapnila obyčejná Lockheartová - už to vidím v bleskobrku. Ne že bych byla drbna nebo tak, ale chápete, kdo by to nečetl... Popojedem, ne? "A co mistrovství?" Vypadne ze mě zase absolutně mimo téma a pohled už zase mrtvě upírám skrze Lysandru.

_________________