Přestože se Septimus ukázal být poměrně nechápavým tvorem, plán nakonec přeci jen došel zdařilého završení - i když ne zrovna tak, jak si to Rita malovala. Na druhou stranu však musela uznat, že Maggiin žluťoučký flusanec krásně barevně ladil s blonďákovými vlasy, a že kdyby se ho nejnovější vlastník tak vehementně nezbavil, svět by hned mohl být veselejší. Takový... barevnější.
"Ne?" schlípl pan Jackson a zatvářil se, jako kdyby mu Septimus právě ukradl všechny vánoční dárky. I s punčochou. Nerozveselilo ho ani manželčino uklidňující konstatování že "drahoušek už asi snídal" a dokonce ani následující "jéminánku, nedivila bych se kdyby i obědval, vždyť už je odpoledne!". Oba byli nakonec tak rozrušení, že ani jeden z nich si nevšiml vražedných pohledů svého milého hosta. Dokonce jim ušlo i zlověstné klokotání rozvařujících se vajíček na Maggiině talíři a lžíce, z níž se pomaličku začínalo kouřit, zatímco Mag byla celá bledá spravedlivým rozhořčením. Přece se nezačala dusit schválně!
Pan Jackson se na Septima akorát zmateně podíval, když se ho mladý kouzelník jal nepřítomně opravovat. "A já snad řekl něco jiného?" zajímal se, ale nejspíš to byla jen řečnická otázka, protože vzápětí si sám odpověděl: "Ne, určitě ne."
Rita zatím mlčky hypnotizovala sestřinu lžíci, která se zřejmě dala na profesionální kouřovou signalizaci, a přitom pečlivě naslouchala probíhajícím rozhovorům. Vzhlédnout se ale obtěžovala až tehdy, když Septimus konečně našel únikovou cestičku a vyhrkl, že se musí jít zeptat rodičů, jestli mu jako dovolí provádět. A ačkoli jeho významný pohled moc nepochopila, pousmála se a krátce přikývla. Tak. To by bylo.
Teprve když se okouzlující host vytratil (doprovázen matčiným úsměvem a tátovým blekotáním o tom, že ta vajíčka prostě někdy musí zkusit), Maggiin rozbouřený talíř konečně došel patřičného uznání a pozornosti.

Rita nebyla žádný génius a vedle některých svých vrstevníků by teoreticky vzato mohla působit až zaostale. Jenže on člověk nemusí být žádný Einstein, aby si spočítal, kdy je moudřejší zdrhnout a kdy zase poslouchat, jak rodiče hubují sestře a přitom si uvědomovat, jak dlouho vůbec potrvá, než banda mudlů najde všechny potřebné kouzelnické obchody. A Ritě matematika vždycky docela šla. Věděla proto, že Septimus se už nevrátí, a taky brala v potaz ten jeho významný pohled, který dosud tak úplně nepochopila. Třeba... třeba to bylo pozvání. (I když o tom krapet pochybovala.)
Po chvilce přemýšlení se opatrně přeptala, jestli by nemohla dostat nějaké peníze, že by se trochu prošla po Příčné a už nakoupila učebnice nebo prostě něco. Rodiče zaměstnaní nebohou Maggie kladli překvapivě malý odpor, přesto se však Rita musela uchýlit k argumentům typu "bude nám to strašně trvat, než všecko najdeme", "je to jenom jedna ulice, určitě se nemůžu ztratit", "ne, rozhodně si nebudu kupovat sladkosti" a "od nikoho si nebudu brát bonbony, slibuju". Bylo to až moc snadné. Naprosto nejacksonovsky.
Shrábla peníze, vyslechla varování, že pokud nebude do setmění před Kotlem, má utrum, vymáčkla ze sebe poslední "ano, slibuju" a pak konečně vyrazila přibližně tím směrem, kam zmizel Septimus. Nemusela jít daleko; relativně početná skupinka dětí byla prostě a jednoduše nepřehlédnutelná. Septimus, nějaká blonďatá holka, tmavovlasá holka, snědá holka a cosi, co jim sedělo u nohou, vypadalo jako hermafrodit a čučelo do prázdna. Rita měla původně v plánu poslušně naklusat za Septimem jako věrný pes, teď se však zastavila v několikametrové vzdálenosti a vykuleně pozorovala to stvoření na zemi. "Hele, seš v pořádku?" zajímala se a popošla o pár krůčků blíž, takže teď už spolehlivě rozeznala, že se dívá na kluka.
Chvilku na něj ještě nejistě koukala, připravená mu kdyžtak pomoct na nohy (protože jako jedna z mála stála), a pak se už o něco sebevědoměji rozhlédla po ostatních. "Ehm, ahoj. Slyšela sem, že jdete nakupovat," bezděky sklouzla očima k Septimovi, ale hned se zase ovládla, "tak mě napadlo, že Příčnou asi znáte. Jenom... nemohli byste mi říct, kde co najdu? Prosím." Chtěla se zeptat, jestli se na ně čirou náhodou nemůže nalepit, ale když viděla, kolik jich je, změnila plány. "Mimochodem, jmenuju se Rita."

Tmavovláska se ani nestačila pořádně podivit nad tím, jak se tak zčista jasna ocitla uprostřed hned několika … dětí a sem tam i nějakých těch výrostků a dospělých. Rozpačitě těkala pohledem mezi naprostými cizinci majíc tak pocit, že se postupně ještě menší nebo aspoň zarůstá do země – pořád totiž stála poblíž a nevypadalo to, že by se v nejbližší době hodlala posadit. V tak početné společnosti byla tak akorát ve škole a i když to bylo fajn, na druhou stranu zase nevěděla, co si má počít. Styděla se. Ale na druhou stranu to bylo lepší, než kdyby tu žádné děti nebyli. Plaše se podívala na světlovlasou dívku, do které před chvílí nechtěně vrazila a ještě než stihla odpovědět na otázku, tak už byly u stolu s další neznámou. Ta tentokrát vypadala úplně odlišně a hlavně exoticky. Willie si jí se zájmem prohlížela, a očividně si ani neuvědomila, jak neslušné to v tu chvíli mohlo být. „Já jsem Wilhelmina. Allen… Tý jo, co to bylo.“ Trhla hlávkou směrem dolů, kam dopadl onen chlapec nebo dívka a po chvilce, kdy se dostatečně vzpamatovala, k němu automaticky vyslala svou ruku, aby tomu stvoření pomohla na nohy. Ono sice sedět na zemi bylo pohodlné, ale tahle podlaha nevypadala zrovna čistě a udržovaně. „Pomůžu ti, byla by škoda, kdyby ses ušpinila.“ Bylo zjevné, že Willčiny postřehy byly vskutku na té nejvyšší úrovni. Pokud zdánlivé děvče přijmulo její nabízenou dlaň, pomohla mu vstát a s rozpačitým úsměvem se opět rozhlédla po společnosti. Rodiče už dávno seděli poblíž hostinského, se kterým jistě domlouvali pokoj pro celou rodinku. Trochu poplašeně se podívala po příchozím klukovi, který už od pohledu působil jako velký suverén a Willie se pod jeho zkoumavým pohledem ošila. Nakonec pozdravila i ty další, i když od ní vzešlo jen jakési neurčité zakuňkání. Pomalu to začalo vypadat jako na nádraží, kde se shromažďují neznámí lidé a malá tmavovláska zase nevěděla komu dřív věnovat pozornost, a tak zaujala pozici tichého a nenápadného pozorovatele. Nervózně si u toho žmoulala pletené ramínko brašny, ze které mimo jiné koukal i její plyšový kamarád Winky.

Ak predtým pochybovala, že je dievčina nervózna, tak teraz o tom absolútne nepochybovala. Jej výraz vyoranej myši hovoril za všetko. Podľa všetkého patrila k tým ľuďom, čo boli taký plachý v spoločnosti niekoho iného, neznámeho. Už sa s tým pár krát stretla na bývalej škole. Dievčina zo seba ale predsa len dostala svoje meno. Avril sa na ňu usmiala, aby jej to trochu uľahčila. Ona ju určite nekusne...možná. Nie, to by ju musela dobre vytočiť a to asi pri Aurore asi nehrozilo. V tej chvíli k nim ale prišiel ďalší chalan, ktorý si pritiahol stoličku a sadol si. „Zdravím,“ zamumlala. Aurora sa pri ňom viditeľne uvoľnila a zopakovala to s tou stoličkou po ňom. Avril tekala medzi nimi pohľadom. Podľa všetkého boli asi rodina alebo ho Aurora asi veľmi dobre poznala. V konečnom dôsledku to bolo vlastne fuk. Podľa slov toho chalana boli asi naozaj brat a sestra. Prezerala si ho s mierne prižmúrenými očami. Vyzeral na takých tých drzých egoistov, čo si mysleli, že zjedli všetku múdrosť sveta. Zo skúsenosti ale vedela, že prvý dojem nie je všetko. Bez tak ju niečo nabádalo k tomu, aby si na neho dávala pozor. Nato sa pri Aurore objavila aj ďalšie dievča. Teda, skôr dievčatko. Malo ešte takú roztomilú, nevinnú tvár s veľkými detskými očami, vďaka ktorým hádam dostalo čokoľvek. Tá si ju podobne ako Aurora so záujmom prezeralo, len narozdiel od Aurory dosť nápadne. Avril to ale nejako nevadilo, bola na to konieckoncov zvyknutá. Dievčatko sa im predstavilo ako Wilhelmina.
Jej pozornosť vzápätí upútalo nejaké čudo, čo vyzeralo ako napol chalan-napol baba. Hneď sa posadil, ale zostal sedieť. Tak zistila, že sa jedná o chalana. Hotový hipík, bola prvá myšlienka ktorá jej preletela hlavou, keď zistila, čo je. Dokonca mal aj taký ten neprítomný pohľad. Mierne sa jej nadvihli kútiky úst. Onedlho sa u neho objavila nejaké ďalšie dievča, ktoré podišlo od neho k nim. Podľa všetkého sa s tým (asi) Auroriným bratom poznalo. Tá sa im predstavila ako Rita. Na Avrilin vkus sa okolo nej zhrčilo veľa ľudí, ale nedala na sebe nič znať. Bez tak si na to asi bude musieť zvyknúť. Stále zostávala stáť opretá o okraj stola. Nisara, ktorá si hovela na jej rukách so zveseným dlhosrstým chvostom, ľahko mávajúcim zo strany na stranu, si prezerala všetkých naokolo, ale nakoniec ju to omrzelo a tak len privrela oči a začala driemať. Avril podobne ako pred chvíľou jej mačka, na všetkých pozerala. Celkom ju prekvapilo, že sa ju ešte nik neopýtal na jej pôvod. Zväčša to patrilo k prvým otázkam, ktoré jej niekto položil. Každý bol ale iný, možno to týmto bolo jedno a jej tiež. Skôr bola rada, že ju zatiaľ nik nezasypal otázkami.

Sep si teatrálně povzdechl a vzápětí mu obočí vyletělo vzhůru. Shlédl dolů pod nohy židle, kde se rozplácl někdo asi vážně hodně nešikovný.
"Hoplá," uklouzlo mu skoro zúčastněně, ale nicméně Sep se zrovna nehnal na pomoc - ne když se kluk o chvilinku později do sedu vytáhl sám a rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby mu uplavaly hračky. Navíc se kolem sešla hned spousta jiných ochotných rukou - ta holka s chybou na obličeji... a Rita.
Septimus se vesele zazubil.
"Že váháš," ušklíbl se vesele a už mnohem klidněji, když poblíž neměla Maggie ani rodiče. Ta snědá toho zatím moc nenamluvila a Chyba s plyšovou sovou v tašce na kluka na podlaze mluvila jako na holku. Septimus snaživě zdusil smích v dlani.
"Fajn. Septimus Strange, jméno mé. Poslyšte, nikdo z vás nevypadá jako někdo, kdo by se v Děravém kotli objevil kvůli vlastnímu potěšení. Já myslím, že na Příčnou dřív nebo později míříme všichni." Položil se na zkřížené paže a zvědavě těkal pohledem z jedné na druhou. S výjimkou kluka na podlaze, i když tomu by nejspíš tolik neukřivdil, kdyby použil ženský rod globálně na veškeré své okolí.
"Už máte hůlku?" povytáhl obočí ještě výš s automatickým předpokladem, že někdo v doslechu odpoví a nepřejde otázku, jako kdyby byl Septimus neviditelný. Aurora jako obvykle mezi tolika lidmi spíš mlčela, takže Sep snadno vyvodil, že tak docela kamarádky to asi nebudou. Zatím. Stejně jako nedávalo smysl, aby někdo z přítomných už do Bradavic chodil, protože byl pořád ještě školní rok. Lehce, povzbudivě šťouchl loktem do své sestry, spíš ze zvyku než že by to doopravdy mělo nějaký účel.

_________________

Pořád ještě dost nepřítomně seděl na zemi, pohledem těkal z jedné nové tváře na druhou a snažil se vykoumat, jak se sakra ocitl na špinavé podlaze, která už mu svou špínu jistě zlomyslně zažírala do oněch děsných kalhot. Pomstí mě podlaha, pomyslel si spokojeně a dál si dumal nad svými věcmi, jako by se nechumelilo. Rozhodně se nezdálo, že by přítomnost těch ostatních bral nějak zvlášť na vědomí. Momentálně byl prostě u toho, jak se podlaha lokálu mstí za módní prohřešek jeho neoblomné mámy. Prostě nevnímal, že by tady někdo další mohl být a proto ho vyrušil holčičí hlas, mířený jeho směrem. "Ehm...umm..co?" vyjevil se zmateně, když mu došlo, že ta hnědovlasá holka s pihou (nebo počkat, není to kousek čokolády? Barva? Strup? Asi to přeci jen bude piha...) na bradě pravděpodobně mluví na něj. "V pohodě," vymáčkl ze sebe pak, "já jen naprosto netušim jak jsem se dostal sem na tu podlahu," načež se rozpačitě podrbal ve vlasech, odhaluje tak zašpičatělé ucho a tvoříc si tak na hlavě parádní rozcuch, který vzápětí začal nepřítomně uhlazovat do původního stavu. Nebo aspoň něčeho podobného původnímu stavu. Když mluvil, mohli si kolem shromáždění všimnout, že má stejně zastřený hlas jako pohled jeho očí. Působilo to trochu, jako by byl něčím sjetý. Barva a tón hlasu zněly stejně hermafroditně jako působil celý on. Na další hnědovlásku, tentokrát s pomalovaným obličejem, se usmál svou řadou perfektních bílých perliček, neboť mu nabídla ruku. Evidentně si ho však spletla s holkou, což byl docela normální stav, na který byl Flavi zvyklý. "Umm...díky," zamumlal vděčně a s dívčinou pomocí se zvedl ze země, "akorát... jsem kluk," zazubil se. Nebyl rozhodně naštvaný ani uražený. Děvčata považoval za vyspělejší a mnohdy mající lepší vkus v zábavě i oblečení, takže takovéhle označení pro něj bylo spíš něco jako pochvala. Nebo mu minimálně nevadilo. Když už tak stál a díval se kolem po ostatních (přičemž trochu déle zůstal viset pohledem na snědé dívce, která měla ve vlasech neuvěřitelně zajímavou ozdobu - Nechala by mě si to zkusit? Kde se shání podobné?), pokoušel se rekapitulovat všechna jména, co mu utkvěla v hlavě. To s čokopihou na bradě se představilo jako Rita, akčně vyhlížející kluk zase jako Septimus. Jména ostatních buď nezazněla, nebo je minimálně nezachytil. "Umm...a já jsem Flavius...Axel...Dustin," vyřkl váhavě všechna tři svá jména, jakmile mu došlo, že by nejspíš také mohl vystoupit z anonymity. Chtěl tak dát přítomným na výběr, jak mu budou říkat. Ve výsledku to však znělo spíš tak, jako by snad nevěděl ani jak se jmenuje.
Když se Septimus zeptal na hůlky, nepřítomně přikývl a zamručel něco ve smyslu: "Ten pan Ollivander povídal, že ji pošle poštou..." zarazil se. Netušil, jestli kouzelníci říkají poštou,"...teda jako sovně." To znělo zatraceně divně, napadlo ho vzápětí, "teda jako že ji prostě přinese sova, víte ne?" pokusil se ještě chabě o nápravu, přičemž mu do tváří začala stoupat krev. Paráda, trotle, ocenil v duchu svoje vystoupení, už drž radši pysk.

_________________

Aurora tiše přihlížela dostávání Flavia na nohy, přičemž ji chlapec objasnil, že je příšlušník mužské části populace. "Aurora Strange," pípla hned po bratrovi, protože jí přišlo, že by bylo velmi neslušné se taky ostatním nepředstavit, ale to byl vrchol jejích společenských schopností. Od toho tu měla Septima, na kterého se vděčně usmála, když se aktivně chytil slova. Tedy vůbec se jí nelíbilo, že se tu objevila ta holka od jiného stolu, která se nejspíš stávala Septimovou kamarádkou. Co když ji začne mít víc rád než mě? A co když v Bradavicích půjdou do stejné koleje a já půjdu jinam a on na mě úplně zapomene..? napadlo ji, opět začala vnitřně panikařit a hodila po bratrovi vyplašený pohled laně.
"Ty už jsi tam byl? Jako u Ollivandera?" uklidnila se, jakmile její mysl zaměstnala Flaviova slova. Upřela na něj zvědavá očka, načež bez zlého úmyslu dodala: "Tvoji rodiče jsou mudlové?" Tento fakt vyvodila z toho, jak se zapletl do té soví pošty. Jim sovy poštu nosily odpradávna a vůbec jí to nepřišlo divné. Inu, z míšené rodiny vyplývaly jisté výhody.

_________________

Rita rozpačitě shlížela na kluka, co jako kluk zrovna moc nevypadal, a uvažovala, jestli se náhodou nepraštil do hlavy. Vypadalo to přinejmenším pravděpodobně, alespoň pokud mohla soudit z jeho hlasu a pohledu. "Tak to já taky nevím, kamaráde," trhla rameny, načež se zatvářila starostlivě. "Ale moc v pohodě teda nevypadáš." Tento ohleduplný výraz jí však dlouho nevydržel, poněvadž pak se ozvala neznámá tmavovláska a Rita měla najednou co dělat, aby se nezačala culit jako idiot. S napjatým obličejem tedy ukročila do strany ve snaze uvolnit dobrovolné zachránkyni prostor, a na Septima, který měl pusu zabořenou v dlani (podezírala ho, že se směje), vděčně pokývla ještě za tu jeho milou poznámku. Nic neřekla, dokonce ani výraz nezměnila, protože nechtěla ani tmavovlasou holku, ani toho podlahumilovného kluka urazit náhlým záchvatem mírně hysterického smíchu.
"Tak jak?" nepochopila Flaviovo představování z toho prostého důvodu, že kluk mezi jednotlivými jmény udělal moc dlouhé odmlky. "Flavius, Axel nebo Dustin? No nic, stejně mě těší." Musel se praštit fakt, fakt tvrdě, že ani nezná svý méno. Věnovala mu soucitný pohled.
Před nervózním tichem je zachránila Septimova otázka. Septimus tu vůbec vypadal nejukecaněji. "Née, hůlku nemám. Já mám jenom kočku co ze všeho nejradši žere růžičkovou kapustu... A asi nejsem jediná," zahuhňala s pohledem na Aurořina ("ráda tě poznávám") kocoura a kočku té snědé dívčiny. Brzy však (opět) stočila pozornost zpátky k Flaviovi atd.. "Aha, sovně. To je žůžový slovo a ty seš geniální," zažulila se blaženě, jelikož si právě rozšířila slovníček o další bombastický výraz. Takzvané eso v rukávu. Rudnutí hrdého autora velkoryse ignorovala.
Při Aurořině otázce ohledně Ollivandera zbystřila, a sotva ze sebe Flavius vyždímal odpověď (pravděpodobně kladnou), těkla očima ke svému nejdlouhodobějšímu známému, tedy Septimovi. Pak spěšně obhlédla i všechny ostatní, aby se neřeklo. "Tak to abychom vyrazili, ne? Tady Flavius by nás mohl doprovodit... že jo?"

Jen co pomohla klukovi, jak jí bylo osvětleno, pomohla zpátky na nohy, naprosto zrudla až po špičky uší, když zjistila, že zdánlivé děvče vlastně tak úplně děvče není. Sice byl oblečený jako kluk, ale to by se dalo říct i o její maličkosti, která se pyšnila manšestrákovými lacláčemi. Jen byl rozdíl v tom, že ona měla dlouhé vlnité vlasy zkrocené v culíkách. Omluvně se pousmála a setřepala z něho několik smítek prachu. Ať už si o tom chlapci ostatní mysleli cokoliv, pro Willie vypadal jako panenka, která se jí líbila. Samozřejmě v tom nebylo nic víc, než dětské sympatie. „Příště si dávej pozor, kam šlapeš,“ dovolila si přihodit jednu radu do života s milým úsměvem, a rozhlédla se po ostatních. Všichni vypadali tak nějak, že mají dostatek informací o tom podivuhodném světě kouzel a navíc i o Příčné ulici, kde se nakupovali potřebné pomůcky do té čarodějné školy. Will jako příslušnice obyčejné průměrné mudlovské rodiny nebyla zase tak informovaná, takže si všechno snažila zapamatovat a raději se neodvažovala promluvit. Ještě by plácla něco, kvůli čemu by se jí vysmáli… nebo by si o ní mysleli kdoví co. Velkýma očkama tedy těkala mezi všemi jako ztracené jehně ze svého stáda až se nakonec pohledem zastavila na tom klukovi, co vypadal jako děvče. To stvoření bylo vskutku zvláštní. Zastřený pohled a stejně tak i hlásek, který působil spíš jako dívčí, než chlapecký a přitom všem působil nevinně, vzbuzujíc tak dojem zranitelnosti. Kdyby se Willie nestyděla tak by ho nejspíš sevřela v náručí v domnění, že by ho od všeho zlého zvládla ochránit. Takhle se jenom letmo usmívala a přemýšlela nad tím, jestli by bylo správné se k jejich skupince přidat. Rodiče totiž seděli u stolu a ona nebyla zvyklá chodit někam pryč s naprosto cizími lidmi, natož dětmi. Div že jí nevycházela pára z uší jak usilovně přemýšlela nad celou situací a zvažovala pro a proti.

V duchu sa uškŕňala nad tým, ako Wilhelmina oslovila toho dievčenského chalana ako dievča. To sa už ale ozval ten druhý chalan a tak Avril obrátila väčšinu pozornosti k nemu. Predstavil sa ako Septimus Strange, takže už nepochybovala o tom, že sú s Aurorou súrodenci. Vzápätí sa k nim priplietol aj ten dievčenský chalan a tak svoj pohľad zas presunula k nemu. Ten sa predstavil ako Flavius Axel Dustin. S niekym, kto má tri mená sa často nestretávala, ale nebolo to nič neobvyklého. Tipovala, že jej vzhľad je ešte neobvyklejší v týchto končinách než jeho trojmeno. Rita nepochopila, že tie tri mená s odmlkami znamenalo celé jeho meno. Nečudovala sa jej, s tými odmlkami to fakt tak vyznelo. „Ehm, myslím, že Flavius Axel Dustin je jeho celé meno,“ podotkla a pousmiala sa ako na Ritu tak aj na Flaviusa. „Ja som Avril Nayara...Evans,“ predstavila sa ešte raz všetkým a nakoniec dodala aj svoje priezvisko. Jej priezvisko aj tak nebolo podľa nej nejako podstatné. Pochybovala, že aj kebyže tu má niekto meno Avril, tak Nayara asi ťažko. Nevylučovala to úplne, ale pravdepodobnosť bola malá. Keď sa Septimus opýtal, či už majú prútiky, ako prvý odpovedal Flavius. Aurora s Ritou ho hneď zasypali otázkami. Nad jeho slovom sovne si pobavene odfkrkla. Bolo to naozaj dobrý výraz pre soviu poštu. „Aj ja už mám prútik a presne ako povedal Flavius, príde mi sovne,“ slovo sovne trochu viac zvýraznila, pričom jej zacukali kútiky úst. „Ja už mám ale popravde všetko nakúpené. Myslím, že som asi pobehala cez väčšinu Šikmej uličky, teda, okrem takých tých temnejších miest,“ podotkla a pokrčila plecami. Kľudne by im mohla robiť menšiu sprievodkyňu, ale túto myšlienku nevyslovila nahlas. Možno im všetko pomôže prejsť Flavius, veď ten už bol tiež nakupovať.
Poobzerala sa po lokále, čo už náhodou neprišiel jej otec. Obzrela sa práve včas, pretože naozaj tam už bol. Odtrhla sa teda od skupinky a vydala sa k nemu. Niekto by asi ani neveril, že ony dvaja môžu byť nejako príbuzný. „Ahoj, tati,“ pozdravila som ho a venovala mu jeden vrelý úsmev. „Tu si. Tak čo, kúpila si si všetko?“ spýtal sa jej, zatiaľ čo si prezeral čiernu mačku v jej rukách, ktorá otvorila oči hneď ako sa pohli a pohľad mu tak opätovala. „Ale áno, mám všetko potrebné.“ „Aj nepotrebné, ako vidím,“ podotkol sucho s pohľadom upretým na mačku, ktorý následne presunul na ňu. Avril zamumlala niečo ako "No jo no" a žiarivo sa usmiala. Toto na otca vždy zaberalo a zabralo to aj tentokrát, pretože si len vzdychol a prikývol. „Predpokladám, že už zostaneš na tých pár dní tu,“ povedal a pohľadom tekol k jej novým známym. „Hej, domov sa mi to už ani nejako neoplatí a takto to bude lepšie,“ odpovedala. Zdalo sa, že otec to predpokladal, pretože hneď prikývol. „Izbu som ti už zaobstaral.“ Avril na neho uprela zamračený a dotknutý pohľad, síce to skôr len hrala. Tak on už mal v pláne sa jej zbaviť? Otec sa mierne zasmial. „Ale no tak, nemrač sa,“ povedal pobavene. Zmenila som výraz a uškrnula som sa. Otec jej povedal, ktorú izbu jej zaobstaral. „Prosím, nezaniesol by si mi do izby veci?“ spýtala som sa ho. Otec pozdvihol obočie. „Prosííím,“ uprela som na neho prosebný pohľad. „Tak dobre,“ povedal a zobral do rúk všetky jej nakúpené veci. „Ďakujem. Tak ahoj,“ rozlúčila som sa s ním a pobozkala som ho na líce. Otec odišiel a Avril sa vrátila s Nisarou na rukách k ostatným. To akurát Rita navrhla, či by nevyrazili. Ona síce už nakúpila, ale mohla by sa ešte prejsť.

"No, to doufej, žes tam galeony nenechal zbytečně, Flavie Axele... Dustine?" zopakoval Septimus s povšimnutelným postřehem celé jméno a zadíval se na chlapce, jako kdyby uvažoval, které z nich se k němu hodí víc, nebo na jaké by to mohl zkrátit. Rozhodně odmítal někomu říkat třemi jmény. Navic si nebyl jistý, jestli Dustin není příjmení (a to ještě neznal to skutečné).
Trochu se pousmál. "Hlavně aby to sova přežila. Některé hůlky jsou prý těkavé a reagují samovolně. Já si tu svou určitě chci odnést osobně," prohlásil vesele. Hůlka, to bylo něco, na co se vážně moc těšil.
"Ale jo, je v pohodě," zastal se okamžitě Flavia před Ritou, protože se mu stejně nadšeně zalíbilo to nové slovo - sovně. Zato na Ritu se zadíval doslova užasle. Kočka, co žere růžičkovou kapustu? Otřásl se - růžičkovou kapustu on nerad.
"Já náhodou taky vím, kde Ollivandera hledat," přihlásil se okamžitě, protože Septimus Strange si zkrátka nenechal ujít moc příležitostí, když něco věděl. Ale za Ritu byl vážně rád. Vypadalo to totiž, že nikdo jiný toho moc nenamluví. Septimus sám se za mluvku rozhodně nepovažoval, ale v téhle společnosti z toho vycházel jako hotový mlýnek na slova.
Poškrábal se na bradě, když se snědá holka - Avril - krátce bavila s někým, kdo byl asi její táta. Ode dneška si hodlal na rodiče všeobecně dávat pozor a nejlíp se jim vyhýbat. Nicméně, po přepočtu zjistil, že pochytil všechna jména a teď už hrozilo jen lelkování, vzájemné okukování a trapné mlčení. Septimus se nerozhodně zahoupal na židli.
"Tak jo. Já jdu. Kdo se přidá?" vstal, tak trochu z legrace se uklonil své sestře a nabídl jí ruku dlaní vzhůru. "Ale jestli schytám nějaké růžové dřevo a vlas z hlavy víly...!"

>> Ollivanderovy hůlky a Madame Malkinová

_________________