A pak že ho nikdo jen tak nevyděsí, ušklíbla se Rita pochmurně, poněvadž si prostě nemohla nevšimnout Septimovy reakce na oslňující matčin úsměv. Vlastně si toho nemohla nevšimnout celá Jacksonovic rodinka, která blonďákovo rozpačité počínání zaujatě sledovala. Dokonce i pan otec se na chvíli přestal věnovat svým rozbředlým míchaným vajíčkům a upřel veškerou roztěkanou pozornost na pomalu se přibližujícího nebožáka.
"Ahoj, drahoušku," usmála se paní Jacksonová mile (její manžel ji podpořil souhlasným zahuhňáním, periferním viděním už zase hypnotizoval svůj talíř) a byl div, že se jí v očích netřpytily slzičky dojetí. "Ty musíš být Ritin kamarád, že? Rito, to nás ani nepředstavíš?" Rita, která se právě nenápadně plížila k nejbližší volné židli a usilovně vysílala blonďákovým směrem intenzívní omluvné pohledy, ztuhla. "No, tohle je Septimus. Septime, máma. A, ehm, táta," zamumlala nezřetelně a těkla očima k panu Jacksonovi, který pořád neznal své priority a rozhodoval se mezi vajíčky a novým příchozím. Vajíčka zatím vedla na plné čáře. Maggie se taky zajímala čistě o svou nažloutlou bažinku, z jejíhož středu zkoušela vylovit napůl utopený plátek slaniny. Ruka se jí přitom třásla, jak v sobě dusila smích.
"Moc ráda tě poznávám," pokračovala maminka v usmívání a Rita se s povděkem svezla na židli. V tu chvíli měl Septimus štěstí, že stál relativně z dosahu, protože paní Jacksonová právě zaregistrovala jeho zachmuřený výraz, a kdyby na něj dosáhla, pravděpodobně by ho štípla do tváří. "Ale no tak, chlapče, takovéhle kukuče si šetři na pohřby rodinných příslušníků. Nechceš se posadit?" poklepala na židli vedle sebe. Ještě chvilku Septima celá dojatá pozorovala, ale pak už i nad ní zvítězil hlad a pan Strange si konečně mohl vydechnout.
Rita se při zaznění otázky přestala nimrat v jídle a zmateně na blonďáka povytáhla obočí, mimochodem naprosto schválně a vědomě. Jak to, že ještě nevzal nohy na ramena? "Jo," přikývla obezřetně, a možná by byla dodala něco víc, ale to už jí skočil do řeči tatínek, který právě definitivně skoncoval s vajíčky. "A určitě tu nejsme naposledy. Ta jejich míchaná vajíčka... Nemám slov. É, jak jsi říkal že se jmenuješ?"

Aurora se procpala do Děravého kotle se svým obrovským zrzavým a načepýřeným kocourem v náručí. Před chvilkou jí utekl na ulici a ona se bála, že by se v tomhle neznámém prostředí ztratil. A jelikož to měl být její jediný společník v Bradavicích, kdyby došlo na nejhorší a nebyli by s bratrem ve stejné koleji, nehodlala ho jen tak pustit z očí. S veselým úsměvem si to dusala k rodinnému stolu, načež se zastavila na místě, když si všimla, že Seprimus stojí u nějaké cizí rodiny po boku jakési tmavovlásky a oba se tvářili podezřele. Aurora zůstala stát jak byla, uprostřed lokálu, a pohledem nerozhodně těkala mezi bráchou a rodiči u stolu. Oliver se tvářil rezignovaně a jedinou známkou nelibosti bylo cukání koncem huňatého ocasu.

_________________

Septimus neprchl z jediného důvodu. Na útěk bylo stejně pozdě. Obezřetně se posadil na krajíček volné židle a přes stůl vrhal na Ritu i Maggie (která si ho moc nevšímala) zoufalé pohledy v naději, že mu poradí, co má dělat teď. Bojoval mezi hypnotickou fascinací nad Ritinou emotivní maminkou - obě dívky určitě domů nevodily moc kamarádů, jinak by se určitě chovala s mnohem větší samozřejmostí - a rozpaky nad tím, že panu Ritinu-tatínkovi chutná zdejší kuchyně.
Kukuč se tedy svévolně změnil z pohřebního na nepřítomně vyjevený.
"Septimus. Septimus Strange," zopakoval a snažil se nedodat nahlas "těší mě, mámo a táto". Byl si jistý jen jedním. Pozvání na vajíčka by určitě odmítl.
"Nó, my vlastně nejsme kamarádi," začal zeširoka a koutkem oka zachytil, jak se Rita bude tvářit. I když se ho s Maggie pokusila vyděsit, podvědomě ji nechtěl shodit. "Chci říct, potkali jsme se teprve před chvilkou."
To přece neznamená, že musím být něčí kamarád.
V duchu si dal facku za to slovíčkaření a zabodl oči do stolu. Ve společnosti dospělých pro něj bylo těžší vymýšlet témata hovoru, ale zase to byla zajímavá výzva. Podobně jako to měl pan Jackson se svým talířem, i Septimus si periferně všiml své postávající sestry s kocourem. Zabloudil na okamžik jejím směrem, ale nakonec trhl hlavou. Přece nepotřebuje vysvobozovat. V duchu si ale říkal, že kdyby přišla, možná by mu to dost pomohlo aspoň v umění konverzace. Holky totiž vůbec nechápal a neviděl do nich.
"No, určitě už jste si rozměnili peníze," nadechl se k dospěláckému tématu a maličko křečovitě se usmál na Ritinu maminku. Když už ho vybídla, aby se usadil, taky by nemusela nechat ho topit se v trapném tichu (i když být vyzpovídáván taky moc nechtěl).

_________________

« Vlakové nádraží

Velký den, kdy se malá Willie měla dočkat návštěvy velkoměsta, jako byl právě Londýn, byl tady. Cesta byla celkem dlouhá, ale dívence to připadalo, že to nakonec všechno uběhlo celkem rychle. Vždyť se skoro nestačila ani pořádně rozhlédnout na nádraží po vlacích, podívat se po lidech, jak moc se liší od těch, které znala ze svého rodiště a nakonec prozkoumat tajemná zákoutí. Ale na takové věci bude ještě čas, jak ostatně pravila maminka jakožto nejrozumnější článek celé rodinky. Pan Allen totiž po celou dobu nevycházel z úžasu a nadšeně brebentil s každým kolemjdoucím, který se zrovna nachomýtl a byl ochoten naslouchat jeho zdlouhavým monologům. Zkrátka a dobře to vypadalo, jako když se medvěd probudí ze zimního spánku. No, v případě tatínka by spíš bylo příhodnější označení Rumcajse, vzhledem k tomu delšímu tmavému plnovousu, co zdobil jeho usměvavou a vlídnou tvář. Malá Willie s dvěma culíky a naraženou čepicí poslušně capkala vedle mámy a pevně se držela její ruky, kulíc velké hnědozelené očiska kolem sebe, aby jí snad neunikl ani jeden detail či něco zvláštního, co by se v tomto městě mohlo stát. Navíc tu bylo tolik podnětů a věcí, které si zasluhovaly její bezprostřední pozornost. Jezdící auta, spěchající dav dospělých, mezi kterými se venku proplétali, míříc tak na jedno jediné místo. Totiž nějaký ten podnik, který Wil pobaveně označovala jako Kotel s dírou. Každopádně byla velice zvědavá, jak takový děravý kotel může asi tak vypadat. Třeba to nebude jen tak obyčejný dům ale opravdu děravý kotel. Pobaveně se uchechtla a na rtech se jí usadil vcelku milý vytrvalý úsměv, který mimochodem zdobilo namalované srdíčko na pravé tváři a chybný nápis "Landon" na druhé. Ano, Willie prostě musela neznámému městu, ve kterém ještě nikdy nebyla vyjádřit své sympatie… pomocí maminčiny červené rtěnky.
„Ukaž, musím ti utřít tu rtěnku, takhle tam přece nemůžeš jít.“ Sehnula se k ní před vchodem maminka s kapesníkem, načež si automaticky připlácla dlaně na obě tváře. Zhrozeně vykulila oči, jako by jí snad bylo oznámeno něco strašlivého. „Ale to přece nejde mami. Nemůžeš mi to smazat, dala jsem si s tím práci.“ Snažila se jí udolat svými argumenty, i když už si část smazala sama a když se maminka nenechala, začala odmítavě vrtět hlavou. Maminka se pobaveně usmála, a poupravila jí aspoň manšestrákové lacláče a čepici na hlavě. To už však dívenka nevydržela a vedena svou vrozenou zvědavostí opatrně vkročila do těch podivných dveří, jež za sebou ukrývaly lokál Děravého kotle.
Jenže jakmile vpadla dovnitř lokálu, omylem přistála na blízko stojící neznámé dívce. Jediným možným štěstím bylo, že malá Willie nevypadala jako malý soudek, tak snad dívce při svém vpádu nějak moc neublížila. Stejně se ale po pár vteřinách zmatení zatvářila naprosto provinile, jako malé štěňátko a pokoušela se všechno napravit. „Pardon, moc se omlouvám. Já… Já jsem fakt nechtěla. Jsi v pořádku?“ Vyhrkla ze sebe a pomalu se škrábala zpátky na nohy. Vážně si z dívky nechtěla dělat přistávací rampu, a bylo to vidět i na jejím ostýchavém nesmělém úsměvu. Následně na řadu přišli i očekávané rozpaky.

Auroře málem klesla brada, když se na ni Septimus jenom podíval, a pak se otočil zpátky ke své nové společnosti. Cítila se strašně ublíženě a navíc tu stála jako trubka a začali se na ni otáčet zraky lidí. Chtěla projít kolem ignorantského bratra jako by nic a sednout si hezky do bezpečí k mámě, ale nohy ji vůbec nechtěly poslechnout. Aurorky myslí bleskla panika a s rozšířenýma očima se podívala na Septima, protože náhle měla pocit, jako by měla začít hyperventilovat. Před všemi těmi lidmi...a bráška by jí určitě vynadal, že ho ztrapňuje...a maminka by měla strašnou starost...Auroře se sevřel žaludek a zrychlil se jí tep a celkově to s ní nevypadalo moc dobře, ale zrovna tento krizový okamžik si vybralo děvče v čapce, aby do ní narazilo. Aurora se s leknutím otočila jejím směrem a povolila při tom sevření, čehož Oliver okamžitě využil k tomu, aby seskočil se zaduněním na zem a odhopkal si to směrem k černovlásce s černou kočkou, které si Aurora zatím nevšimla.
"Jo, jsem v pohodě," odvětila té slečně s culíky svým tichým hláskem a zkoumavě si ji prohlédla. Hyperventilace byla ta tam. Nevypadala jako dítě z města, ale to většina kouzelníků. Rychle pohlédla na Willinu mamku, načež stydlivě sklopila oči k zemi, ale pak je zase zvedla. Nemohla si nevšimnout těch červených skvrn a čár na jejích tvářich - stiskla pěsti, pak rty, ale pak už to nevydržela a musela se zeptat, nyní o něco hlasitěji než prve. "Co to máš na tvářích?"
Potom, jako by si až teď uvědomila, že nedrži v náručí tu zrzavou obludu, se na chvilku zarazila, načež se rozhlédla po lokále. Najít velkého kocoura nebyl zas až takový problém, zvlášť, když se právě celý nastražený natahoval k dívce s jinou kočkou. "A jéje," ujelo Auroře a docupitala k Oliverovi. "Jedeš, ty zvědavče zvědavá!" zahubovala mu a zvedla ho opět do náruče, i když měla evidentně co dělat. Na její stavbu nebylo toto zvíře stvořeno. A co bylo nejhorší, stále rostlo.
"Promiň," pípla k Avril a zůstala fascinovaně koukat na její tmavší pleť. Ona nikoho s jinou barvou pleti neznala. Ale ještě víc než dívka ji nakonec zaujalo předoucí černé klubíčko na jejím klíně. "Ta je krásná," vydechla a na tváři se jí objevil zasněný úsměv, který byl ten tam, když si Aurora uvědomila, že se baví s úplně cizím děvčetem. Opět ztichla a nevěděla, co dělat, a tak opakovala předešlou situaci a těkla pohledem z Avril k rodičům, Wilhelmině a nakonec zakotvila na Sepovi s jasně rozluštitelnou prosbou o pomoc v očích.

_________________

Rita nevěděla, jestli se má Septimovým zoufalstvím bavit nebo ho litovat, a tak na něj koukala stejně bezradně jako on na ni. Teprve po chvíli jí došlo, že ji prosí o pomoc. Což bylo celkem fajn, vzhledem k tomu, že už asi takových pět minut měla vymyšlený Plán s velkým pé, který měl zhruba jednoprocentní šanci na úspěch. Dobře, možná dvouprocentní, ale nač se zbytečně stresovat nedůležitými detaily? Mluv, řekla mu bezhlesně a doufala, že je bystřejší než vypadá a že její instrukci pochopí. Potřebovala, aby se na něj oba dospělí plně soustředili.
"Ach tak," zazubil se pan Jackson a Septimus byl opět synem štěstěny, že seděl víceméně z dosahu svého nejnovějšího mučitele, protože jinak by schytal povzbudivé popleskání po rameni. "No, rád tě poznávám." Vteřinu nebo dvě to vypadalo, že pan otec si už řekl svoje, ale pak, docela jako by uměl číst myšlenky, dobrosrdečně dodal: "A kdybys měl zájem, mohl bych tě pozvat na vajíčka." Myslel to dobře. A Maggie, která se najednou zakuckala smíchy a vdechnutým kusem míchanice, to taky nemyslela špatně, když Septimovým směrem vzápětí vyprskla spoustu žloutku a rozvařeného bílku. "Maggie!" napomenula ji okamžitě matka a tvrdě ji bouchla do zad. Holčičce tak vyletěl z pusy poslední chuchvalec, jehož trajektorie byla tak nešťastná, že by dost dobře mohla skončit Septimovi ve tváři. (V takovém případě se paní Jacksonová začala překotně omlouvat, přinutila k témuž i Maggie, a Rita mu podala ubrousek. Zároveň nenápadně podstrčila sestřičce svůj plný talíř a sama uzurpovala její prázdný*.)
Upřímně? Ritu by nepřekvapilo, kdyby jí pan Strange vyhlásil po epizodě s vajíčky válku, takže pouhé "nejsme kamarádi" přijala velmi, velmi vděčně. Tak vděčně, že si dokonce dovolila zářivý úsměv - ostatně jí blonďák právě ukázkově nahrál do karet. "Ano, mami," podpořila Septima, "my se moc neznáme. Ale on je takový hodný; dokonce se nabídl, že nás provede po Příčné. Teda pokud mu to dovolí rodiče." Koutkem oka po tom nebožákovi zašilhala, jestli jako využije této zástěrky a "půjde se přeptat", neboli, lépe řečeno, zdrhne. "Ach, ty jsi tak milý mladý hoch!" rozplývala se okamžitě paní Jacksonová, která zatvrzele ignorovala zoufalé kukuče. "Vážně bys to pro nás udělal?"
Když pak Septimus začal blábolit cosi o rozměňování peněz, Rita se zamračila. Copak se už úplně zbláznil? Pokud ano, neměla mu to za zlé, ale přeci jen si na to mohl vybrat vhodnější dobu... nebo že by snad na něj už definitivně rezignoval i pud sebezáchovy? Nicméně pan Jackson se tématu okamžitě chytil a horlivě pokýval hlavou. "Rozměnili, a myslím, že se v té kouzelnické měně celkem obstojně vyznáme. Ty velké zlaté jsou galony, to je jasné, a ty malé zase cvrčci a takovým těm stříbrným se říká... jak, drahá? Nu, ano, srpky! Prostě s měnou žádný problém nemáme... Maggie, pospěš si s tím jídlem, nebo si to tady Septimus rozmyslí a nic nám neukáže!"

*pokud vajíčkový atentát nevyšel, k výměně došlo už někdy dřív (případně zmíněno v příštím postu)

Nisara si spokojne užívala hladkanie a po chvíli dokonca aj popri vrnení zavrela oči. Avril sa pousmiala, pretože tak reagovali hádam všetky mačka. Každá jedna sa nechala hladkať a škrabkať, keď im to najviac vyhovovalo. Keď k nim ale prišiel ryšaví kocúr a začal sa naťahovať k Nis, tá otvorila oči a zvedavo sa na kocúra pozrela. Hneď na to sa ale stočil k dievčine, ktorá kocúra milo zahriakla a zobrala ho na ruky. Avril k dievčine otočila hlavu, pričom jej zaviali vlasy, až jej prívesok vo vlasoch zacinkal. Dievčina sa jej ospravedlnila a teraz na ňu fascinovane pozerala. V duchu sa nad tým zasmiala. „Isso é legal (To je v pohode). Nič sa nestalo.“ Bola úprimne zvedavá, ako zareaguje na to, že použila iný jazyk, portugalčinu. Občasne ju ešte stále rada používala, hold, stále je to pre ňu jej rodný jazyk. Pousmiala sa, keď jej dievčina pochválila mačku. „Vďaka, aj tvoj je pekný,“ opätovala jej pochvalu. Už od pohľadu bolo vidieť, že je to kocúr. Zobrala Nisaru na ruky, postavila sa a oprela sa o stôl. Nechcelo sa jej stále zakláňať hlavu, aby sa mohla pozerať dievčine do tváre. „Som Avril Nayara Evans,“ predstavila sa jej celým menom. Bola slušne vychovaná a rovnako bola zvyknutá predstavovať sa celým menom „Môžeš mi hovoriť hocijakým menom, na obidve reagujem. A ty si? Teda, ak mi to povieš,“ pokrčila plecami. Nikdy nemala problém povedať niekomu svoje meno, beztak s ním asi nikto nič nezmohol. Tak trochu sa jej zdalo, že je dievčina nervózna, akoby nevedela, čo má v spoločnosti robiť. Možno sa jej to ale len zdalo.

Mimo herně:
Mačka, samozrejme bez toho vypĺznutého miesta na hlave

| +

Prívesok vo vlasoch

| +

Vzájemné signály vysílané sestrou a bratrem, aby jednomu pomohl ten druhý, asi neměly moc účinku. K Sepovým uším se doneslo jen zvuky obdivu vydávané jeho sestrou - a zase nad kočkou. Skepticky semkl ty a s tušením katastrofy se zadíval na pana a paní Jacksonovy. Instrukce vůbec nepobral, jen na Ritu vykulil oči a mikroskopicky pokrčil rameny. Nikdo kromě Rity neměl díky jeho nenápadnosti šanci si toho všimnout.
Zašoupal nohama, nadechl se, aby uctivě, ale pevně odmítl vajíčka, jenže stačil jen otevřít pusu a na obličeji mu přistálo několik hnusných, lepivých žlutých kousků. Septimus strnul uprostřed pohybu. Kousek míchaných vajíček mu stekl po bradě a Septimus kategoricky vytrhl Ritou nabízený ubrousek, aby si otřel zasažený obličej.
"Díky, nedám si," dokončil hladce směrem k panu Jacksonovi, přičemž vrhl na Maggie pohled slibující jí věčné nepřátelství. Jestli si myslel, že zdejší kuchyně vypadá děsně, rozžvýkaná vypadala o 300 % hůř.
Bylo by mnohem lehčí přejít od konsternovaného výrazu k vražednému, kdyby se paní Jacksonová nezačala tolik omlouvat. Septimus to odmával netrpělivě rukou, jako že se nic nestalo (v duchu si do pomyslného deníku ale zapsal černý puntík).
"Jsou to galeony, srpce a svrčky," opravil pana Jacksona automaticky a dost ztuhle si přehrál v hlavě posledních pár vět. Cože? Provést po Příčné?! Jedině když tu vlasatou malou příšeru nechají doma! Ne že by mu vadilo, že Maggie připomíná Míšu Kuličku. Po vajíčkovém katapultu přímo z jejího chřtánu k ní ale cítil totéž, co ona předtím k němu. Já nechci, aby šla za námi. A rozhodně bych nechtěl, aby se jí do rukou dostalo něco z těch věcí, co se dají na Příčné najít. Byla by to katastrofa. Apokalypsa! Doufám, že taky není kouzelnice, ale kromě Rity jsou to asi samí mudlové...
"Jo, provedl," vypadlo z něj nahlas bručivě. Ale ne, prosím, ať už to nejí! Zazmatkoval a zauvažoval o tom, jestli se stihne schovat pod stůl. A najednou ho to trklo. "Jen se... hmm, musím se zeptat rodičů," prohlásil a podíval se významně po Ritě. A já si myslel, že naše rodina je divná.
Rychle sklouzl ze židle a odtoulal se o kousek vedle. Ritu by provedl klidně, cítil, že rodičů se na takové prkotiny nemusí ani ptát, ale... Aurora se právě vybavovala s nějakou tmavovláskou a snědou holkou. Na jeho vkus tam bylo trochu moc koček najednou (pro Olivera neměl žádnou specifickou slabost), ale všechno bylo lepší než další vajíčka.
"Ahoj," zamručel nenaloženě a přichomýtl se na židli poblíž - odkud si byl jistý, že na něj Jacksonovi nebudou mít výhled. Hlavně tedy Jacksonovi starší. Přetočil si židli tak, aby se lokty mohl opřít o opěradlo, a přehodil přes ni naširoko nohu. Pak si opřel bradu. Pořád nevěděl, co si myslet o Ritě, ale kdyby byla hodně chytrá, chňapla by galeony, svrčky i srpce a vyrazila by nakupovat s nimi. Ostatně, Sep bral i svoje vlastní rodiče spíš jako věšáky na všechny ty nezbytnosti.
"Poslyš, Auro, neříkala mamka, kdy vyrazíme k madame Malkinové?" zeptal se suverénně, aniž by moc bral ohled na přítomnost potenciálních Auřiných kamarádek. Sám měl pocit, že vajíčkovou eskapádou pro dnešek vyčerpal hodně ze své seznamovací trpělivosti. Významně zakotvil pohledem na tmavovlásce, která měla přímo na obličeji napsanou chybu.

_________________

<<<Uličky

Než stihl Flavi dojít zpět do lokálu, měl už hlavu zase posazenou na imaginárním růžovém obláčku, vznášejícím se kdesi nad nudným pozemským světem. Nejspíš za to mohly ty spousty nových zážitků a poznatků, a třeba i věcí, které zrovna jenom viděl, když kolem nich na Příčné ulici procházel. Dnešek byl rozhodně výjimečným dnem a on už si představoval snad desetitisící scénář něčeho, co by se dalo dělat s kdejakou tretkou, vystavenou ve výloze některého z obchodů. "Paráda, co?" promluvil najednou do vzduchu, jako by tam snad s ním byl ještě někdo, což vyvolalo podivný odsuzující pohled ze strany starší čarodějky, kolem níž zrovna procházel. Zamumlala nevrle něco ve smyslu s kým si to myslíš, že mluvíš? a poté se odšourala uličkou někam dál. Flavius si z toho ale nic nedělal. Ostatně, nemluvil ani na ni, takže neměl jediný důvod se tím co řekla znepokojovat.
Konečně dorazil k lokálu, kde se měl ještě za dobré tři hodiny setkat s matkou. Co tu budu dělat? zděsil se, jak se tak rozhlédl po té míchanici sedících kouzelníků a čarodějek, z nichž jeden vypadal podivněji než druhý, zahalených v oparu...zápachu něčeho mastného a smaženého? Že já si s sebou nevzal aspoň vyšívání, povzdechl si, rozhodnut se odšourat někam do kouta, splynout s podkladem a trpitelsky počkat na příchod matky. Připadal si tu nesvůj. Nevěděl ani pořádně, co kouzelníci jedí, a ani za nic se mu nechtělo na něco tak hloupého ptát hostinského. Šoural se tedy lokálem dál, přičemž přitahoval některé pohledy a několikrát dokonce zaslechl hosty si šuškat něco o ztracené holčičce(které se ale opravdu podobal, ačkoliv byl navlečen do výjimečně chlapecké hnědé košile a kalhot). "To je konec," zabručel zase do vzduchu vedle sebe, "co budeme dělat?" jako by se snad ptal něčeho neexistujícího na názor. Tak nějak v tom momentě dorazil ke skupince několika dívek a chlapce, kteří tak mohli zaslechnout jeho slova. Jelikož však jeho oči neviděly okolí zase tak jasně, přeci jen momentálně přemýšlel nad tisícem dalších věcí krom lokálu, stalo se něco, pro něj velice příhodného. Zakopl o vlastní nohy a natáhl se jak široký, tak dlouhý přímo skupince pod nohama. Tedy, ne úplně doslova. Následně se posadil, ignorujíc fakt, že sedí na podlaze špinavého lokálu, a rozhlížel se zmateně kolem, jako by ani netušil, jak se u Merlinovy vrásčité brady na tu zem dostal. V očích měl přitom stále ten samý, poněkud prázdný výraz.

_________________

Když na ni ta zvláštní dívka promluvila něčím, co rozhodně nebyla angličtina, Aurora opět pocítila, jak se jí stáhly plíce. Naštěstí byl krátký pocit paniky hned vzápětí zažehnán, protože se ukázalo, že ta dívka umí mluvit i anglicky. Aurora za to byla nesmírně vděčná. Výraz vyvorané myši nahradil úsměv, když dívka pochválila Olivera, načež se vrátil ještě o něco vyvoranější, když se dívka zčistajasna představila. Aurora nerada mluvila s cizími lidmi jakéhokoli věku (jedinou výjimkou byly opravdu malé děti), a tak na Avril koukala, dokud ji dívka nevybídla, ať se taky představí. To Auroru trochu nakoplo, a tak ze sebe automaticky dostala: "Aurora Strange." Poté si uvědomila, že Avril jí sdělila i její prostřední jméno, ale při představě, jak by se do toho zamotala, kdyby jí teď chtěla dodatečně prozradit to svoje, nakonec radši zůstala zticha.
Když k nim v dalším okamžiku přišel Septimus, Aurora se celá rozzářila a na tváři se jí objevil široký úsměv. Teď už se nemusela ničeho bát. Dokonce bratrovi odpustila to předešlé ignorování. Když se Sep usadil, Aurora s velikým úsilím podepřela Olivera jenom jednou rukou a tou druhou si posunula židli těsně vedle něj, načež se na ni usadila. Na jeho otázku jenom němě zavrtěla hlavou na znamení, že máma nic neříkala, načež pípla: "Ale asi půjdeme až dojí."
Když se před nimi jak široký tak dlouhý natáhl holko-kluk, Aurora sebou polekaně cukla na židli, protože se bála, že si ublížil, ale on se jako by nic posadil a koukal se do prázdna. Aurora se tázavě podívala na bratra a následně i na Avril, doufajíc, že třeba něco řeknou.

_________________