Kočár
Darrel, Bernard

Darrel stále nechápal, o čem to Bernard mluví, takže se na něho znovu nechápavě podíval. Bylo vidět, že nad tím přemýšlí a připadá si trochu rozpačitě, když neví, o čem starší Havraspár mluví, proto také během okamžiku vystrčil hlavu z kočáru a podíval se na místo, kde by mělo být to něco. "Ale vždyť to nic netáhne!" nenechal si vzít svou pravdu, když se znovu posadil. Nakrčil k němu nedůvěřivě obočí a trochu se zamračil, pochutnávaje si na čokoládové žabce. "Fakt s tím nic není..." zakřenil se na něho pobaveně a protočil očima. Že mu v tomhle nevěřili spolužáci v ročníku, chápal. Že v Nebelvíru, dokázal pochopit také, ale že úplně cizí student z cizí koleje? To mu fakt hlava nebrala. "Nebo tu mám ještě jednu žabku... a hele, malé balení fazolek!" objevil s nadšením a prohlédl si ho, zatím ale nerozbaloval. Byl připraven nechat si něco na dýl, i když už teď toho snědl docela dost. "Taky tě rád poznávám," potřásl mu rukou s úsměvem od ucha k uchu. "Do jakého ročníku chodíš?" vyptával se dál zvědavě. Vyhlídl ven z kočáru, kde stále pršelo, a tak trochu zalitoval prvňáků, kteří pluli na lodičkách, i když to muselo být v takovém počasí dobrodružství. Očividně se na chvíli zamyslel, zpět v realitě byl ale okamžitě, když Bernard začal mluvit o těch záhadných tvorech. "Testrálové?" nevěřil svým uším. Připadalo mu to naprosto... bláznivé. "Jak to, že je nevidím? To není fér, já je chci taky vidět," postěžoval si, a pak se na Bernarda znovu užasle podíval. O té smrti to netušil stejně tak, jako že nějací Testrálové existují. "Ach... ve Zmijozelu? To určitě někoho zabil, protože je chtěl vidět, ne?" zakřenil se se smíchem, okamžitě ale zvážněl a vrhl na Bernarda vážný výraz. "Pardón, to byl jen vtípek... A myslíš, že by se dalo najít třeba v knihovně něco o nich? Třeba obrázek, jak doopravdy vypadají," začal uvažovat nahlas o tom, kde by mohl sehnat více informací o těch tvorech, kteří táhnou kočáry. Chvíli uvažoval, jestli ho Bernard netahá za nos, nakonec ale usoudil, že chlapec nevypadá jako lhář, ani nikdo, kdo by si z ostatních utahoval. Podal mu kartičku Merlina, kterou nepotřeboval, a znovu se na něho podíval. "Myslíš mou sovu? Já ji nechal u kufrů," mávl ledabyle rukou, jakoby to nic nebylo. "Ona je trochu divná..." ušklíbl se nad tím. "A ty máš nějaký zvíře?"

_________________

Cukaly mi koutky, když si Darrel s těmi sladkostmi nedával pokoj. Popravdě řečeno, ty starosti jsem mu poněkud záviděl. Nebelvírští.. talenti na všechny lumpárny, co se týče chytře skrytých kouzel v neodolatelných dobrotách.
"Nastupuji do sedmého," odvětil jsem pomalu a nejistě. "Předpokládám, že Ty patříš mezi druháky, že? Nebo dokonce třeťáky?" Pozvedl jsem významně obočí. Už už jsem opět chtěl spustit nad tím, jak mě mrzí, že se mé studování blíží ke konci, ale copak by to někoho zajímalo? Přes letní prázdniny jsem si jistě až moc přivykl na hodinové rozhovory s filozofickou sestřičkou. Ani jedna čajová svíčka nestačila.
Užasle se na mě díval, když jsem hovořil o testrálech. Bylo vidět, že neví, zda mi má věřit. Jako kdyby se rozhodoval. Připadalo mi to tak. Povzbudivě jsem se usmál. "Nebuď smutný, že je nevidíš, Darrele. Tím lépe. Přece bys nechtěl vidět někoho.." Zavrtěl jsem hlavou a větu nedokončil, doufajíc, že doznění mu později dojde.
Zmínky o Oliverovi, mém strýci, se chlapec ihned chytl, rovnou zvesela a s vtípkem, že jistě někoho zabil, aby je mohl vidět. Ti mladí pánové to vidí všechno tak jednoduše. Chvíli jsem nereagoval, bavil mě jeho vážný výraz, v očích jiskřička vyděšení, že mě urazil. Nadechl jsem se. "Ne, můj strýc by neublížil ani mouše. Soustředil se spíše na průšvihy a vyhýbal se školním trestům," vysvětlil jsem, avšak to už Darrel opět vzrušeně mluvil o myšlence, že by se mohl pokusit najít testrály v bradavické knihovně. "Můžeme se podívat. Dobrá myšlenka. Abych se přiznal, nikdy mě to samotného nenapadlo." Vnuklo mi to představu horkého voňavého čaje. Možná proto, že jsem tak miloval knihy a večerní posezení.
Nakonec se svěřil s tím, že nechal sovu u kufrů. Ona je trochu divná, formuloval. "Divná?" Opřel jsem se, abych utlumil nadcházející bolest zad. Trpěl jsem na to hlavně k večeru.
"Na Mistrovství světa jsem pořídil své sestře sovu a ta se den co den láduje Bertíkovými fazolkami," uchechtl jsem se. "To je teprve divné. Jinak já mám soví princeznu, Puštíka obecného. Jmenuje se Berenika a touhle dobou už je jistě v sovinci. Nechal jsem ji letět k hradu dřív."

_________________

http://felixfelicis.hys.cz/forum/viewtopic.php?f=11&t=224

Lodička s Clarissou, Anabelle a Jiley

Foukal vítr a pohazoval mi ve tmě černými vlasy, narovnala jsem se a usmála na Anebelle. Potichý ale zvonivý smích se mi vydral skrz rty, při té představě, že bychom měly pádlovat rukama. Prohlédla jsem si holčinu blíže, přišla mi roztomilá. "Předpokládám, pravděpodobně ten poloobr, nebo kdo ten pán vlastně je." Zapřemýšlela jsem a v mých očích se leskla světla hradu. Byl opravdu překrásný, člověk se nemohl vynadívat, pak jsem ale přesunula rychle pohled zpět na tu roztomilou zrzku. "Také mě těší, jmenuji se Clarissa" Můj hlas zněl pevně, tak až mě to samotnou překvapovalo, vzhledem k tomu jak jsem nervozní. "Máš moc pěkné jméno." vykouzlila jsem úsměv.
Najednou, než jsem stihla říct cokoliv dalšího, se k loďce někdo přihnal, nestihla jsem ani přikývnout a blondýnka si přisedla. Zamrkala jsem a už na nás chrlila jméno " Já se jmenuji Clarissa" oplatila jí úsměv. Jako tornádo, pomyslela jsem si, zvláštní s takovými lidmi jsem se ještě nesetkala, trošku jsem poposedla, ale nedala jsem radši nic najevo. " Myslím, že ano, četla jsem, že je to uvnitř nádherné, obzvlášť hlavní síň, má prý zvláštní strop. V krátkých větách můj přízvuk většinou slyšet není, ale teď byl více, než patrný, ale nestydím se za něj.
"Do jaké koleje byste chtěly?" Optala jsem se a podívala se z Jil na Anabell. Snad nepůsobím moc jako šprt skoro jsem se kousla do rtu, ale rychle jsem se ovládla.
Vytáhla jsem ruce a dala jsem si neposlušný pramínek vlasů zpět na jeho místo. Pak jsem si uvědomila, že mám vlastně hlad, od rána jsem nic nejedla, ani ve vlaku jsem si nic nekoupila, jelikož se k vozíku natlačily ty štěbetající studentky a nepustily mě. Snad tam dostaneme něco k jídlu, sice jsem slyšela, že tam má být hostina, ale tady kdo ví, když nás tu nechají v noci trčet na loďkách v ukrutné zimě, ještě že jsem si Sira Noxe nebrala s sebou a nechala ho ve vlaku, chudák kotě by tu umrzlo.

Pozeral som ako sa mladík snaží celú svoju objednávku napchať aj do tej poslednej diery, ktorú má voľnú. Nestihol som sa ani spamätať a pani s vozíkom už bola preč. Určite má ešte nejaké to kúzlo v rukáve. zamyslím sa nad pani s vozíkom.
On sa mi ospravedlnil? Začo? "Nemusíte sa mi ospravedlňovať veď to nebolo nič začo by som sa mohol uraziť. To som povedal len tak, že keby ste náhodou videli napríklad nejakú profesorku s veľkou bradavicou kto vie kde, tak aby ste sa nechtiac nerozkríkli na celé Bradavice. S takým trapasom by sa vám asi ťažšie prechádzalo po chodbách hradu." vysvetlím moje predošlé slová, ktoré si on zle vysvetlil.
Takže lietanie. Vidno, že rád lieta v oblakoch. "Budem zas dedukovať, že Lorelei bude vaša drahá a milovaná." pozriem sa do ich kupé kde uvidím už menom známu Lorelei.
Ako sme tam stáli, chlapec v oblakoch mi ponúkol ruku na zoznámenie. Najprv som váhal, no potom som zo slušnosti ruku prijal. "Ian Sebastian Blake, teší ma." Po pravej ruke mi začal liezť Hebi, asi aby sa aj on zoznámil. "Toto je môj mazel Hebi." predstavím ich. "Nemusíte sa báť. Je inteligentnejší ako niektorí ľudia odtiaľto." upokojím Erasma keď si spomeniem na jeho poslednú reakciu na Hebiho.
"Nechcel som uraziť vaše kakavko." Naozaj sa na mňa práve urazil kvôli kakau? Čo je toto za magora? preženie sa mi rýchlo hlavou.
"Pozdravujte Lorelei." kývnem Erasmovi na rozlúčenie a pomalým krokom sa prejdem do stredu vagónu kde pozerám na mne už trochu známu krajinu. Vedel som, že nebude trvať dlho a o chvíľu budeme na nástupišti v prasinkách. Na nič iné som sa už asi ani netešil. Po prvýkrát pocítim aké to bolo pre profesorov pozerať sa na nováčikov.
Po zastavení v prasinkách, posledný krát sa pozriem na výhľad z okien vlaku a po úzkej chodbičke s Hebim na krku prejdem k dverám vlaku. Keď naposledy prechádzam okolo ICH kupé ešte raz sa letmo pozriem. Lorelei? Lorelei? Kde som to už počul? rozmýšľam no už radšej vyjdem z vagónu.

Kočiar

Počasie tu dvakrát nevyšlo ale tak mne to nevadí nakoľko milujem dážď. Je taký upokojujúci. Pomalými krokmi prechádzam až k svetielkam lampášikov, zavesených na kočiari. Čím bližšie idem, tým viac zaostrujem mne veľmi dobre známeho tvora. "Testrály." poviem pre seba a ďalej pokračujem v cestičke k nim. Stáť zoči voči tomuto majestátnemu tvorovi je okúzľujúce. Natiahnem pred seba ruku v snahe sa ho dotknúť. Rukou prechádzam od hlavy, cez krk až k jeho boku. Až teraz si začínam uvedomovať ako mi to tu všetko chýbalo. Sadnem si do kočiara s tým, že ešte musím na niekoho počkať. Aspoň som v teple a neprší na mňa.

Pohledem si přeměřím očividně havraspárského spolužáka. Víte, ruku do ohně bych za to nedala, ale asi jsem ho někde viděla, snad ne na nějakém pohřbu, to by bylo trapné. Ale co víc - byl to havraspárský, a živý. Takže moje teorie vymírání padá? Měla bych přestat zírat... "Nazdar." Oplatím pozdrav mým typickým mrtvým tónem. "Když chceš..." Pokrčím lhostejně rameny jakože opravdu zrovna jeho přítomnost mi je... no. Volná, možná spíše lhostejná, prostě mi nevadí, na rozdíl od některých. Jenže Meow mou mrtvou chvíli asi netoleruje a osobní prostor asi taky ne a tak se dosud mrtvá bílá kočka kolem mého krku vypadajíc jako chlupatý límec zvedne, seskočí na podlahu kočáru, protáhne se, načež strčí packou do jeho nohy, a pak ještě jednou, a ještě jednou, a tak do chudáčkovy nohy boxuje tak dlouho, jak jen může. No a já, jen tupě zírám na chudáka kočku. Že by jí z nedostatu kouzel a chemikálií hráblo? Asi ji fakt pošlu strejdovi na "rozbor. "Meow!" (Mňau) Zamňoukám, což asi může být trochu divné a cudák havran si snad o mě může dokonce pomyslet, že jsem mentálně narušená . ne že bych věděla, co to znamená - ale kočka se mi vrátí za krk, natáhne se a během pár vteřin spí. "Pardon." Omluvím tiše chudáka kočku a zadívám se na chvíli ven, načež si povzdechnu, což podtrhne dojem, že jsem v posledním tažení. A stále doufám, že Jane někde není mrtvá ve vlaku.

_________________

Zafoukal vítr a já se trochu otřásla zimou. Co bych teď dala za to nemožné pletené poncho od babičky! Jen kdyby mi bylo teplo! A navíc tu byla ta nervozita. Natěšenost a obavy se mísily v jedno. Ještě štěstí, že tu už nesedím sama - a co lepšího, nezdálo se, že bych dívce byla trnem v oku. Konečně.
"Myslíš, že tady pan hromotluk zvládá nějaký loďkohýbající kouzlo?" rozvíjela jsem dál dívčinu myšlenku, "nu, možné to je...ale nevím..." s těmi slovy jsem se ohlédla za klíčníkem, který právě (zjevně neúspěšně) prováděl jakýsi pokus o rozdělení skupiny dětí, které zjevně odmítaly pochopit, že do jedné loďky se jich víc než čtyři prostě vejít nemůže. Chtě nechtě, musela jsem se nad tím ušklíbnout. Pak jsem pohled stočila zase k tmavovlásce. Clarissa, opakovala jsem si v duchu její jméno. Rozhodně k ní sedělo mnohem víc než ke mně to moje.
"Umm...díky," sklonila jsem při té pochvale jména očí dolů, tváře mi lehce polil rumněnec. Tím zmizela ta nervózní, Wallacoidní bledost. "tvoje je hezčí," zamumlala jsem nesměle, "a skvěle k tobě se---"
Vtom se do loďky vmáčklo další děvče a přerušilo moje beztak naprosto bezduché mumlání.
"ahoj," zazubila jsem se na ni, "já jsem Anabelle, těší mě."
Tohle děvče bylo zase jiné než já nebo Clarissa. První asociace, která mě k ní napadla, byla sněhová bouře. Sněhová pro její dokonale blond vlasy, bouře pro tu energii, kterou se zdála hýřit. Další důkaz, že na světě existují mně sympatické dívky.
S jejími slovy jsem se otočila znovu k hradu a obdivně jsem si ho prohlížela, zatímco Clarissa mluvila o stropě ve velké síni. Zaujal mě její přízvuk. Zněla jako cizinka, ačkoliv její angličtina byla perfektní. To se mi na ní taky líbilo.
"o tom jsem taky slyšela," přikývla jsem. Už jsem se nemohla dočkat, až to uvidím na vlastní oči, "a myslím, že uvnitř to bude stejně nádherné jako venku..."
Už jsem málem začala fantazírovat o hradě (zase!), když vtom padla očekávaná otázka, které jsem se děsila. Koleje.
"ehm...totiž..." zakoktala jsem, "já ani nevím. O kolejích totiž nevím vůbec nic."
Připadala jsem si jako naprostý idiot. V duchu jsem proklínala kohokoliv z příbuzných, kdo u nás tohle pravidlo zavedl. "Teda, totiž, abych to vysvětlila," dodala jsem honem, "v naší rodině se dodržuje taková hloupá tradice. Dítě nesmí o kolejích nic vědět, dokud se samo do nějaké nedostane."
Pohlédla jsem nervózně na ty dvě. "Proto taky nevím, kde byla moje rodina, nebýt toho, že jsem v Příčné zaslechla bavíči se studenty, asi bych ani nevěděla, že nějaké existují." kysele jsem se nad tím ušklíbla. Pak už jsem jen čekala, co ony, kam se chtějí dostat. Třeba se takhle na poslední chvíli dozvím něco o těch kolejích!
Znovu jsem pohlédla na Bradavický hrad. Pořád byl stejně krásný a majestátní. A stále stejně mě fascinoval.

MH-edit: Hotovo, upraveno xD

_________________

Poprvé ji zamrzelo, že se na ni Salem kysele pošklebuje a dokonce se zatvářila mírně nesouhlasně, ale než stačila něco dodat, vyšplhala se k nim do kočáru další příslušnice zelené koleje. „Lockheartová.“ Oplatila jí pozdrav podobně vlažně a slabě se pousmála. I na takové sluníčko jako byla Georgiana, tu najednou bylo moc zmijozelsky temných a rozháraných duší v poměrně malém, uzavřeném prostoru. A jak láskyplně spolu ti dva mluvili! Kam jsem se to zase vecpala, pomyslela si maličko pochmurně a zalitovala, že se teď nemůže nenápadně odplazit pryč. Ještě jeden zmijozelský a asi se bude snažit splynout s čalouněním sedaček.
Ne, že by jí zelení spolužáci vadili, to ani v nejmenším, ale rozhodně je měla raději ve Velké síni nebo v učebnách, kde se vzduch nedokázal tak zkoncentrovat jejich jízlivostí, a dalo se tam dýchat a mluvit, aniž by měla pocit, že ji obklíčila smečka hladových vlků, kteří čekají na jediný její špatný pohyb. V tomhle případě by to bylo ale jediné špatné slovo, aby se nechala sežrat za živa. Takže se rozhodla v tuhle chvíli udělat něco naprosto nečekaného – zmlkla.

_________________

Přítomnost Gwen Arsenovi ani v nejmenším nevadila, i když se na její připomínku ušklíbl. "Nezapomněl jsem, ale věř mi, že jsem si dřív myslel to samé. Je ještě horší..." zahučel temně na účet profesora astronomie. "Víš, že jsme na mistrovství měli zrovna sedadla vedle něj? A táta ho prostě musel popichovat... Mám vážně hroznou smůlu," povzdechl si. "Navíc táta naznačoval, že to je možná poslední mistrovství, kam jsme se podívali - a vždycky prohrál můj tým. Letos bychom mohli aspoň vyhrát pohár," zamumlal toužebně a sesul se na sedadle níž.
To se do kočáru vsoukala ještě Tess a Arsen se okamžitě narovnal. Došlo mu, že všichni druháci jedou kočáry poprvé a nejspíš jsou stejně tak užaslí, jako byl on, kdy je viděl poprvé. "Ahoj, Tess! Nemám nejmenší ponětí," zazubil se. Vzpomněl si, jak jel loni ve vagónu s Bliss, Shanique a Davidem Kewellem z Nebelvíru. V kočáru pak k němu a Bliss přisedl Erasmus, tehdy jako primus. Tu jízdu kuli pikle na osobu profesora Tyerse... Zdálo se, že neoblíbenost profesorů byla stejně přelétavá jako primusovské odznáčky.
"Nejspíš ale takhle jezdí každý rok a když jsem se ptal u mrzimorského stolu, někdo mi řekl, že je táhnou testrálové. Nikdy jsem žádného neviděl, protože jsou prý neviditelní," dodal poněkud nejistě. Ono mluvit o neviditelných věcech, kterými jste si vůbec nemohli být jistí, neznělo dvakrát spolehlivě. Vůbec si nebyl jistý, jestli si z něj tehdy starší studenti nedělali legraci.

_________________

Lysandru překvapilo, že z Georgie nevypadlo nic dalšího. Obvykle se ve Velké síni bavila dostatečně hlasitě na to, že si Lysandra nyní otráveně pomyslela, že z ní roste zabiják legrace. Pro jistotu ale nechtěla vědět, o čem se Tilneyová s McLarkenem bavili, než dorazila. I tak to suché přivítání neviděla jako důvod, který by jí bránil v tom udělat si pohodlí. Stáhla si z hlavy promáčenu bekovku a pročísla si prsty vlasy.
"Ale jdi, Saleme, skoro mi lichotíš, jestli se nepovažuješ za dost dobrou společnost. Že by ti někde v nižším ročníku rostla konkurence?" protáhla pobaveně bez mrknutí oka. Skoro podvědomě jí oči sjížděly k upevněnému, blyštícímu se odznaku, nicméně nedělala si s tím starosti. Školní řád přece neporušovala a měla pochyby o tom, že někdo jako Salem by dopustil, aby maličkou, nevinnou slovní přestřelku, kterou obvykle zmijozelští rádi pěstovali, ukončilo něco tak trapného jako uložení školního trestu nebo strhnutí zatím neexistujících bodů vlastní koleji. Prefekti i primusové byli vždycky ve vlastní koleji tak trochu terčem dobírání (a tím víc to lákalo, čím větší měli u jiných lidí autoritu).
"Poslyš, Tileyová, ty budeš skládat určitě OVCE z přeměňování, viď?"

_________________

Vyslechl si Bernarda a nepatrně mu přitom stouplo obočí. Takže sedmák... Pomyslel si s obdivem a zapátral pohledem po Bernardově hábitu, zda náhodou nemá odznak prefekta. Nerad by si proti sobě poštval prefekta, i když pravda, že v pravém opaku, kdyby se s nějakým skamarádil, bylo by to určitě výhodné. "Jo, jsem ve druháku," přikývl s úsměvem. "Aha..." odpověděl na to o Bernardovo strýci. Přece jen, když zmínil Zmijozel, napadlo ho hned tohle. Byl známý tím, že dříve mluvil, než myslel. Omluvně se na něho podíval, během okamžiku už se ale zase usmíval a zářil do všech stran. Do Bradavic se očividně těšil, doma už ho to štvalo, s rodiči ani sourozenci totiž nebyla žádná sranda. "Tak až budeme mít čas, dojdeme se do té knihovny podívat... fakt by mě to zajímalo," naplánoval to a spokojeně se pousmál. Rozbalil poslední čokoládovou žabku a kartičku Merlina odhodil otráveně na sedadlo. Měl jich spoustu a Bernardovi už dneska jednu dal. Horlivě přikývl, když po něm zopakoval, že je jeho sova divná. Zaposlouchal se do Bernardových slov a pobaveně se ušklíbl. "Takovou sovu bych mít nechtěl, všechno by mi snědla..." střelil pohledem po sladkostech, které ležely vedle něho na sedadle. "Ta moje sova se pořád divně tváří. Fakt! Chtěl jsem žábu, ale táta mi ji zakázal..." pronesl lehce zklamaně a vyhlídl znovu z okénka směrem, kterým se ubíral kočár. Blížili se k Bradavicím. A on už se začínal těšit na tu velkolepou hostinu, také ale na ostatní kamarády a všechno, co k Bradavicím patří...

| +

Mimo herně:
Už nestihnu do slavnosti napsat, tak kdybys to posledním příspěvkem prosím nějak ukončil, abych pak už nemusela psát. Mám trénink a budu tu až večer. Děkuju:-)

_________________