Po jej bláznivom predvedení sa si sadla, no aj tak nepoctila sedačku dlho svojou váhou. Nutne si potrebovala odskočiť, takže sa v rýchlosti ospravedlnila: "Prepáčte, budem musieť navštíviť C0, ale pred príjazdom by som sa ešte mala stihnúť vrátiť." Postavila sa, trochu sa zatackala keď Expres vošiel do zákruty a prudkým pohybom otvorila dvere ich kupé. Vyšla na chodbu a rýchlym krokom sa pobrala ku toaletám. Ako muklovské, sklamane si pomyslela po ich využití. Ešte sa prezrela v malom zrkadielku, ktoré bolo umiestnené nad umývadlom a chcela otvoriť zamknuté dvierka. Zrazu..jej to proste nešlo. Pre Merlina, čo s tým je?! Zúrivo zašklbala kľučkou, no nepomohlo to. Proste sa zasekla na WC. Na chvíľu prestala a snažila sa rozmýšľať. Dostala nápad, ktorý mohol vyjsť. Vo vlasoch mala drobné sponky. Jednu z nich si vytiahla a vopchala ju do kľúčovej dierky. Párkrát ňou potočila a začula šťuknutie. Vlásenku si dala späť do jej blonďavej hrivy a skúsila šťastie. Podarilo sa! v duchu zajasala.
Za pár sekúnd sa z chodby ozvali nejaké hlasy; z toho, čo mohla počuť Jil usúdila, že pravdepodobne nejakých starších študentov. Počúvala inštrukcie s radosťou, že všetko potrebné má pri sebe a nemusí sa vracať späť. Keď vlak začal spomaľovať, priblížila sa k hlúčiku študentov všetkých vekových kategórií. Snažila sa rýchlo zorientovať, na ktorú stranu sa vydať, no nechcelo sa jej tlačiť medzi mladšími, tak sa vybrala na opačnú stranu, kde boli nejakí ďalší, no vystupovalo ich oveľa menej. Vyšla von na perón a striaslo ju chladom. Začal fúkať dosť silný vietor, takže jej celý habit vial okolo nôh a sťažoval akýkoľvek pohyb. Do tváre jej narážal celou svojou silou, takže si ju musela prikryť rukami. Po chvíli sa konečne okolo seba trochu poobzerala. Kvôli jej netrpezlivosti, keď sa nechcela tlačiť vo vlaku bola teraz mierne zmätená a nevedela kam ísť. Naokolo pobehovali samí čarodejníci a nevšimla si nikoho mladšieho v jej veku. Už začínala byť nervózna, až si konečne všimla hlúčik zrejme prvákov alebo druhákov, ktorý mierili ku vysokej postave. Rozbehla sa smerom ku nim, keď začula hrubitánsky hlas, ktorý zvolával ich - prvákov. Podišla k nemu bližšie a pohľad jej zablúdil ku veľkému, tmavému jazeru.

Pokyny obra našťastie neprepočula, pričom vykročila ku zradne vyzerajúcim loďkám. V tomto akože ideme tam? Pokrčila nad tým nos, ale nemienila robiť scény. Rozhodla sa prisadnúť si ku dvom dievčatám - jednej ryšavovlasej a druhej brunetke, keďže Hailie stratila. Veď sa uvidíme na hrade, pomyslela si optimisticky a posadila sa do malého plavidla. "Môžem?" opýtala sa, ale na odpoveď nečakala. "Volám sa Jiley, ale priatelia mi hovoria Jil," usmiala sa na obidve prváčky, aby zoznamovanie mali za sebou. Rada by spoznala aj niekoho iného ako toho Briana a Hai. Keďže bola k hradu chrbtom a navyše pri tom daždi bola zlá viditeľnosť, skoro si ho ani nevšimla. Zmena však nastala, keď sa otočila, aby si lepšie prezrela, kam to vlastne idú. Nad nimi sa týčil ten Rokfort, o ktorom už toľko počula. Bol celý vysvietený a proste veľkolepý. Jil v úžase otvorila ústa a zatvorila ich, až keď jej hrdlo pošteklili kvapky vody. Lialo na nich ako z krhly, ešte že mala ten klobúk a hrubý habit, inak by jej bola naozaj zima. Je prenádherný. Už sa nemohla dočkať na zaraďovanie, bola tak zvedavá! "Čo myslíte, bude to tam takéto úžasné, ako je hrad zvonka?" prehovorila ku dievčatám. Na prvý pohľad sa jej zdali sympatické, takže dúfala, že to nebude len prvým dojmom, ale aj v skutočnosti budú také.

Mimo herně:
Prepáč Brian, nevidela som ťa tu celý deň a chcela som si stihnúť zahrať aj príchod v loďkách s niekým ďalším, Hailie o tom vie.

"Mně taky nevadí. Jenom jsem chtěl říct, že to její jméno zní tak nějak... slizce," osvětlil děvčatům Brian, sotva si uvědomil, k jakému došlo nedorozumění. Pak už jenom přihlížel příchodu buclaté prodavačky a se zaťatými zuby se bránil sladkému příslibu cukrovinek, které na něho rozverně mrkaly z košíku. Raději odvrátil pohled k oknu, to aby svou maličkost ušetřil zbytečného utrpení.
Zbytek cesty uběhl jako v mlžném oparu a chlapec v sobě cítil pomalu klíčící nervozitu, jíž projevoval frustrovaným žvýkáním svačiny. Jeho spolucestující mu přitom vůbec nepomáhaly. Zatímco Jiley neměla daleko k tomu, aby začala samou nedočkavostí poskakovat ve stylu praštěného joja, u Hailie se projevilo pokročilé stádium zapomnětlivosti. Slee pro jistotu neříkal nic; tušil, že ani jedna z blondýnek by neocenila přednášku o rozhoupaném žaludku a podezření, že nejspíš vyzvrátí právě snědený řízek. A tak jenom netečně zíral na venkovní tmu, případně přitakal nějaké poznámce či názoru, pokud to od něj bylo vyžadováno.
Z netečných obav jej vytrhli celkem jen dvakrát; poprvé, když si uvědomil, že se merlinví jak ocitl v hábitu, podruhé, když sebou vlak velmi nehezky trhl a za hlasitého skřípotu brzd zastavil. "Už jsme asi tady," zamumlal chlapec spíš sám k sobě než ke komukoli jinému, načež se trochu roztřeseně zvedl na nohy. Počkal, jestli slečny nehodlají opustit kupé jako první; teprve pak sám vystřelil do přeplněné chodbičky rychle jako blesk.

Venku zamířil k jakémusi vousatému hromotlukovi, který svolával prvňáky. Poslušně se zařídil dle vyřčených instrukcí a vmáčkl se do jakékoli loďky, v níž objevil volné místo.
A pak už jenom vykuleně obdivoval majestátní siluetu hradu, která se hrdě vypínala proti večernímu nebi, ozářená světlem... tisíců svící? Loďka spolu s ním ladně klouzala k cíli a on si uvědomil, že by takhle klidně zůstal už navěky.

| +

MH: Jiley, žádný problém. Jinak dodávám, že k PC se zítra dostanu nejspíš až kolem osmé večerní, pokud vůbec, pročež Brian skončil v kocábce duchů. Zároveň bych se ráda omluvila za fujky-krátký post.

Leslie dřepěla v loďce jako pecka a ohromeně zírala na Bradavice tyčící se za jezerem. V tuhle chvíli jí vůbec nevadilo, že prší, že pomalu promokává a že je kolem ní šílený shon a ruch, jak se všichni prváci snaží poskládat do loděk. Silueta hradu jí naprosto uchvátila. A poprvé za celý den pocítila nervozitu ze zařazování. Do jaké koleje se asi dostane a co jí Moudrý klobouk řekne? Vlastně jí bylo jedno, kde nakonec skončí, ale nervózní byla stejně.
Z jejích představ a myšlenek jí vytrhl příchod hnědovlasého kluka. Zabloudila k němu pohledem, krátce si ho prohlédla a přátelsky se uculila. "Čau. Ne, rozhodně to nevadí, místa je tu dost. Jenom doufám, že nemáš vražedný sklony a nebudeš nás chtít vyklopit do jezera. Určitě bude nechutně studený," zamumlala, ačkoliv rozhodně nepočítala s tím, že by se ten kluk chtěl koupat. Navíc věřila, že jsou loďky očarované tak, aby se nemohly převrátit. "Já jsem Leslie Abrahamsová," představila se vzápětí, široce se zazubila na natáhla k Andymu pravačku.
"Tě pic," prohodila, když jim do loďky vlezl zrzavý chlapec. Leslie byla ráda, že jí společnost nedělá zase nějaká hlupačka oblečená jako panenka, to by jí celou cestu loďkami akorát zkazilo. "Paráda, co?" nadhodila, na mysli samozřejmě měla ten úžasný výhled. Nechtěla celou cestu na hrad strávit potichu, protože se jí pomalu začala zmocňovat nervozita stále silnější a ještě sílila, když byla zticha, takže pokračovala: "Takže... Jaký myslíte, že to v Bradavicích bude? A do jaký koleje se chcete dostat?"

_________________

„Nejsem zrovna extratřída, ale špatně taky nelétám.“ Ohodnotila sama sebe neutrálně, ale rozhodně si nemyslela, že by létala nějak vyloženě neslavně. Jen jí prostě nikdo nedal příležitost ukázat, co v sobě skrývá a byl tu vždycky někdo lepší. Pořád ale mohla sedět na tribuně jako divák a tiše fandit.
Co se týkalo tradic, Georgiana potěšeně poslouchala ta jeho slova a byla ráda, že našli společnou řeč, protože v tomhle s ním mohla jen a jen souhlasit. „Je důležité dodržovat tradice, protože pokud tohle všechno vymizí, co se pak s námi stane? Kouzelnická krev se bude ředit víc a víc a puf, celý kouzelnický svět zanikne.“ Rozhodila rukama a zatvářila se důležitě. Tomuhle očividně věřila celým svým srdcem a nehodlala se obrátit k rodině zády.
Ohledně konce světa se už nevyjadřovala, přeci jen asi každý považoval za svůj osobní konec světa něco jiného a ona už naznačila, co by byl opravdový konec světa – toho kouzelnického. I když, kdyby ráno k snídani nebyla káva, asi by se usmívala o dost méně a možná by i něco nakopla.
Když Salem prohlásil, že pojede s ní, překvapeně zamrkala a zvědavě si ho prohlédla, nicméně se neubránila úsměvu. Pan Primus ji dneska velmi překvapoval a to nutno říct, že příjemně. A pak že je to suchar, se kterým se nedá bavit, ušklíbla se v duchu potěšeně, že se nenechala zviklat spolužačkami a zkusila z pana Božského (radši zapomněla jméno té nešťastnice, která si dělala plané naděje) vymámit nějaké to slovo. „ Jak chceš.“ Uculila se a vlezla do prvního prázdného kočáru, který se jí dostal do zorného pole. Rozhodně nechtěla nějaká prťata podrobovat sociálnímu experimentu „jak dlouho vydržíte s ledovým ksichtem v omezeném prostoru“. A samozřejmě tak mohla nerušeně zkoumat, na kterou příčku by si ve svém osobním žebříčku Salema připíchla. Čistě z akademických důvodů.


Sotva Gia vlezla do kočáru, usadila se na sedadle a urovnala si uniformu, hábit i prefektský odznáček. Smetla si neviditelné smítko z ramene a složila ruce do klína. Obvykle takhle vydržela sedět hodiny a hodiny, když zrovna doma měli hosty, takže už to dělala tak nějak automaticky. A zároveň se při tom usmívala, i když zrovínka teď věnovala svůj úsměv Salemovi. „Musíš na sebe být strašně hrdý, že si ten odznak dostal.“ Přerušila po chvilce ticho a kývla hlavinkou k zlatému odznáčku.

_________________

Byl jsem v posledních minutách tak zabraný do kreslení, že mě hvízdání brzd na moment rozhodilo. Odtrhl jsem mlčky pohled od kresby a zahleděl se oknem ven. Stmívalo se a mé oči si pomalu zvykaly na jiný prostor. "Berko," pousmál jsem se. "Už tam budeme."
Ikdyž byly dveře mého kupé zavřené, slyšel jsem za nimi vzrušující rozhovory prváků a hlasité hlasy výše postavených, kteří ohlašovali konečnou. Upravil jsem si kravatu a rozčepýřil dlaněmi vlasy. Neodolal jsem poslednímu kritickému pohledu na své dílo, sruloval ho a hodil do kufru. Byl jsem téměř spokojený. Stačil jsem vykreslit Ravenovy detaily a rýsující se svaly. Kolem se rozprostírala lesní tma a mezi neposednými lístky a jehličími prosvítaly paprsky slunce. Hřebec cválal a užíval si svobody.
S hlasitým povzdechnutím jsem popadl zavazadla a sovu si ponechal na rameni. Tam je ji stejně nejlépe. Nechal jsem projít pár studentů a obdaroval je přátelským úsměvem. Co asi dělá Brenda?
Při vycházení mě objal chladný větřík, ačkoliv jsem byl oblečen do školního hábitu. Zachvěl jsem se. Ne zimou, ale náhlým přívalem vzpomínek. Opět. Slyšel jsem burácivý Hagridův hlas, jak si přivolává vyděšené děti k loďkám. Přesně to jsem zažíval také, hodně.. hodně dávno.
Na poslední chvíli jsem se rozhodl přistoupit ke břehu a propustit Bereniku vstříc tomu nádhernému hradu. "Brzy se setkáme," dal jsem ji najevo svou náklonost a povolení, že může vzlétnout, zatímco jsem si prohlížel tváře nových studentů.
Se spokojeným zahoukáním zatřepala křídly a rozletěla se k výšinám. Musel jsem mrkat, aby mi dešťové kapky nespadaly do očí.
Moc dobře jsem věděl, kam mám namířeno, a to rovnou ke kočárům pro starší ročníky. Pomalu se naplňovaly a já hledal aspoň ty poloprázdné. V klouzavém bahně se šlo těžko a zrovna, když jsem ztrácel trpělivost, jsem zaslechl poznámku udiveného chlapce, že zvíře před kočárem zmizelo. Nedokázal jsem se nepousmát a zamířil k onomu kočáru, ke kterému se rozběhl i chlapec s lízátkem v ústech.
"Já je také nevidím," oslovil jsem ho zlehka a dodal pro sebe neslyšně: "..a jsem rád." Poupravil jsem si kapucu a zdvořile se zeptal, zda si mohu přisednout. A jako každý rok.. testrálové byli pro mě prostě neviditelní.

_________________

http://felixfelicis.hys.cz/forum/viewtopic.php?f=11&t=224

Loďka s Leslie a Cassidym

Chlapec se zahleděl na hrad, ke kterému se měli brzy dostat. Zdálo se mu to neuvěřitelné. Už brzy bude vevnitř a bude na to krásu zírat z blízka. "No a žádných vražedných sklonech nevím, takže nemůžu nic slíbit. Ale rozhodně vím, že bych nechtěl skončit v ledové vodě," raději se rozhodl, že se nebude moc hýbat. Nějak nepřemýšlel nad tím, že by se loďka mohla převrátit, ale když se tak Leslie o tom zmínila.. Té myšlenky se teď prostě nedalo zbavit. "Těší mě, Leslie," prohodil s mešním úsměvem natahujíc ruku k dívce, aby jí tak mohl s ní potřásnout. Následně se jeho pohled stočil opět k hradu. Nemohl se na tu nádheru jednoduše vynadívat.
Některé z loděk se už vydali na cestu směrem k hradu a Andrew doufal, že oni nebudou mezi posledními. Pršet totiž nepřestávalo. Vlasy, které vždy připomínali vrabčí hnízdo, se mu teď lepili k hlavě a to se chlapci rozhodně nelíbilo.
Na hrad přestal zírat v tom okamžiku co si k nim přisedl další pasažér. Tím pasažérem byl kluk se zrzavými vlasy. "Ahoj," pozdravil ho s mešním úsměvem, prohlížejíc si ho. Nevypadalo to, že by se chtěl chlapec pouštět do nějakého rozhovoru.
Andrew pokýval hlavou na znamení, že to je fakt nádhera. Moc se mu to líbilo. "No to netuším, ale bude to určitě super! Moc jsem se těšil," odvětil s velikým úsměvem, pohledem zabodnutým na Leslie. "Uhm.. No já nevím.. Mě je to asi jedno," zamumlal tiše ohledně kolejí. O kolejích slyšel, jména si ale nepamatoval. Vlastně ohledně těch kolejí si nepamatoval nic, tedy až na to že jsou čtyři. To si pamatoval dobře. "A do jaký koleje chceš ty?" Optal se následně chlapec, obracejíc zas pohled k hradu.

_________________

Lysandra v duchu ocenila Janin vkus pro čaje a zakřenila se na Arianin popis líbání, který sama v některých pijavičích případech považovala za trefný, nicméně při přestupu ke kočárům dala přednost společnosti podobného věku, ač nevědomky. Když totiž nastoupila do jednoho z kočárů a přelétla pohledem po těch, kdo už seděli uvnitř, na tváři se jí rozlil dost ironický úsměv.
"Ale ale, pan McLarken... jako primus. Jaká čest pro Zmijozel," utrousila suše. Zdálo se, že jí to přijde humorné, i když se neusmívala, spíš jen držela koutky napjaté, jako kdyby si je přikolíčkovala. "Tilneyová," kývla neutrálně na mrzimorskou metamorfomagičku, se kterou se během své pětileté školní docházky bavila asi stejně hojně jako s kýmkoli jiným.
Usadila se na volném místě a přehodila si znuděně nohu přes nohu. "U všech hůlek, kočár plný čisté krve. Doufám, že ho nepotká nějaká nehoda," protáhla a položila si pohodlně obě paže o opěradlo.

_________________

Darrel sebou překvapeně trhl, když se kousek za ním ozval hlas. Akorát lezl do kočáru, takže se zastavil přímo ve dveřích a otočil se přes rameno k Bernardovi. Zakoulel na něho nedůvěřivě očima, než vytáhl lízátko a zeptal se. "Koho nevidíš?" Nedávalo mu to vůbec smysl, také nemohlo, proto se zeptal. Vlezl do kočáru, usadil se a z kapes vyndal všechno, co si nakoupil ve vlaku. Byl rád, že nebude v kočáru sám, proto Bernardovi přikývl. "Klidně si sedni. Dáš si lízátko? Nebo tu mám i bonbóny..." zahýbal na něho s uličnickým úsměvem obočím a napřáhl k Bernardovi krvácivé lízátko i pytlík kousavých bonbónu. Nebyl by to zkrátka on, kdyby se nepokusil nenachytat staršího spolužáka na ty bonbóny. Proto je přece kupoval, aby se pak ostatním mohl smát. Darrel se vším cukrovým zabral téměř dvě místa, jak to tak ale vypadalo, nebylo to na dlouho, protože se hrdě cpal vším možným, aniž by ho napadlo, že ho čeká velká hostina po zařazení prvňáků. "Jak se jmenuješ? Já jsem Darrel Gall, z Nebelvíru," ukázal hrdě na kravatu, kterou už měl uvázanou pečlivě kolem krku, ač, když nastupoval do vlaku, měl kravatu zelenou. (Darrelův otec byl Zmijozel tělem i duší, a vlastně celá Darrelova rodina byla.) "Viděl si to taky? Co když se do Bradavic nedostaneme, když ty kočáry nic netáhne?" vyvalil na Bernarda oči a ukousl hlavu čokoládové žabce. "Jé, hele, Merlin! Nechceš ho? Mám ho doma už několikrát..." zamával s kartičkou, na které se hýbal malý obrázek, a spokojeně se zazubil. Očividně ostýchavost před cizími či staršími lidmi vůbec neznal, což bylo v tuhle chvíli jedině dobře.

_________________

"Ty, co táhnou kočáry," odpověděl jsem bleskurychle na otázku, protože mi byla příliš velká zima. Když se chlapec uvelebil na sedadle, vysypal všechny dobroty z kapes a povolil, že si mohu přisednout, vklouzl jsem vděčně k němu. Vzápětí mi již nabízel své sladkosti, celý rozzářený.
"Děkuji, ale.." Soustředěně jsem se zamračil, nedůvěřoval jsem mu při pohledu na sáček plný prapodivně vypadajících bonbónů. "..nechci skončit hned první večer na ošetřovně," zasmál jsem se nakonec. Navzdory mým zmateným pocitům, jsem se právě teď cítil dobře. Nikdo se nezpozastavoval nad složitým charakterem Bernarda Klementa, a to mi vyhovovalo. Vážil jsem si přátelských lidí a v duchu jsem jim děkoval, že se nade mnou tolik nepozastavují.
Ale to už mě Darrel - ano, tak se ten modrooký chlapec jmenoval - z hlubokých myšlenek probudil, dychtící po mém jméně a koleji. "Jsem Bernard. Bernard Klement z Havraspáru," podal jsem mu přátelsky ruku. Prý je z Nebelvíru. Jak by ne.. ta kravata. "Těší mě."
Ptal se mě, jak se dostaneme do Bradavic, když ty kočáry žádná zvířata netáhnou. S úšklebkem jsem zavrtěl nesouhlasně hlavou. "Já je také nevidím," zopakoval jsem. "Neboj se. Jsou to testrálové. Rád bych Ti popsal, jak ve skutečnosti vypadají, ale sám jsem je nikdy neviděl. Prý mají podobu koní a létají," probodával jsem místo před sebou, jako kdybych si v nitru duše přál, abych je konečně mohl spatřit. "Vidí je jen ten člověk, který byl svědkem něčí smrti," zašeptal jsem a aby se mi vrátil hlas, znovu jsem promluvil: "Tohle mi prozradil můj strýc, byl ze Zmijozelu."
Přemíštil jsem pohled znovu k Darrelovi, který spokojeně mával kartičkou, nabízejíc mi ji. "Ách, Merlina bych si klidně vzal. Děkuji, toho ještě nemám," pokýval jsem zamyšleně hlavou a pokud proti tomu chlapec nic nenamítal, kartičku jsem si převzal a zastrčil do hluboké kapsy hábitu.
"Copak Ty putuješ sám? Myslím tím.. máš svého parťáka? Své zvíře?" Rozhlédl jsem se po kočáře, zatímco dešťové provazce bubnovaly o střechu, ale žádné peří, srst či slizkou kůži ropuchy jsem zatím nezaznamenal.

_________________

http://felixfelicis.hys.cz/forum/viewtopic.php?f=11&t=224

Sice by si dovedl představit mnohem lepší společnost, ale vzhledem k tomu, že ta se nikde jinde nenacházela, tak mu prostě jako poslední možnost zbyla Georgiana. A bylo to mnohem lepší, než sedět s nějakými mladšími nečistými výrostky. Nepochyboval ale o tom, že by v jeho společnosti ztichli a nějaké to záškodničení by je rázem přešlo, i když to mnohdy vypadalo, že ta omladina je čím dál tím víc otravnější a drzejší. Ale Salem se nikdy nemusel snažit, s jeho postavou ta autorita přicházela zcela přirozeně a sama. Na její prohlášení, že nelétá špatně se pouze jedovatě ušklíbl, neústupně se držíc svého přesvědčení o tom, že málokteré dívky uměly opravdu skvěle létat. Ne že by si myslel, že je ze všech nejlepší, ale v Bradavicích určitě patřil mezi ty nejlepší. Měl na to talent a nestyděl se za to, ba naopak byl na to stejně hrdý, jako na svůj odznak Primuse. Byl prostě šikulka. O tom žádná.
U kočárů nechal Giu nasednout první, jak se to na mladého džentlmena slušelo a poté nastoupil on sám. Sice nic neřekl, ale z jeho pohledu bylo jasně znát, že tahle cesta vůbec nic neznamená, a že kdyby měl jinou možnost, tak s ní tu cestu trpět určitě nebude. To mu však nebránilo ve zkoumavém prohlížení její maličkosti, když si tak způsobně upravovala svou uniformu i s hábitem. Nejspíše v tomhle ohledu byla stejná jako on, i on si na svém vystupování a vzhledu dával záležet, protože musel reprezentovat svou rodinu a jako pan Primus jít studentům za příklad. Sám si prohrábl tmavé naprosto suché vlasy, protože se venku prozíravě pojistil kouzlem a jako vždy si upravil svou zmijozelskou kravatu. Gie opětoval pohled teprve tehdy, až promluvila. Pohled, který ji věnoval, byl jako kdyby se díval na člověka, který se narodil s mozkožroutem. Samozřejmě, že byl na sebe hrdý ve všech ohledech, o tom přece nemohlo být pochyb. Kysele se ušklíbl a ještě dřív, než stačil odvětit něco jízlivého, čímž by obohatil okolní panující atmosféru, přidala se k nim další slečna. Tentokrát posila ze zmijozelské koleje. „Slečna Lockheart, jaké to potěšení.“ Vrátil dívce podobně líně. „Jestli vám zdejší společnost nevyhovuje, slečno Lockheart, tak si můžete se svým ctěným pozadím najít jiné vhodnější místo. Jistě by vás nějaké mladší ročníky vzali mezi sebe.“ Koutky úst mu mírně zacukaly, ale jinak dívku propálil pohledem.

_________________