"Bratrova sova to má také za pár. Řekl bych, že budeme muset brzo shánět novou, i když to říkám už dlouho... skoro bych si myslel, že je ta sova nesmrtelná." Zadíval se na Uru, která mu připomněla Brentovu sovu, o které si už dávno všichni mysleli, že plnit své povinnosti nezvládne. Sotva zvládala létat. "Ne, děkuji," odmítl zdvořile Urinu nabídku cukrovinek a stočil se s povytaženým obočím k Pandoře. "A proto je na nás, abychom to změnili." Samosebou neměl v plánu měnit cokoliv na své rodině, tradice i zvyky ctil tak pečlivě jako jeho otec, často měl ale pocit, že hodně záleží na přístupu. Van Helmontovi mudly odjakživa obdivovali, sice nebyli toho názoru, že by se mudlové měli míchat s kouzelníky, což oni se svou čistokrevností byli hmatatelným důkazem, ale také dobře věděli, že tomu těžko ve svém okolí zabrání. Neměli potřebu se snižovat zbytečnou, marnotratnou nenávistí k někomu, kdo měl původ nebo pocházel od tak vynalézavých tvorů. "Máme stáje. Ve Švédsku, i v Helmontu..." přitakal s úsměvem. Odpověď Uru ho nemálo překvapila, což na něm bylo okamžitě poznat. Sice čekal vysoké číslo, ale sedm? "Páni," vydechl ohromeně na chvíli si představě, jaké by to asi bylo, kdyby měl tolik sourozenců. "Opravdu?" podíval se na ní nedůvěřivě, když zmínila, že je to občas docela i sranda. Nepatrně se zamračil, ač v očích mu hrálo pobavení a nefalšovaný zájem. "Nevím, jestli bych to zvládl... mít tolik sourozenců. Musí to být blázinec, ne? Upřímně, mně stačí jedna malá sestra." Nepatrně se ušklíbl a vyhlédl na okamžik z okna, tudíž si všiml, že vlak začíná zpomalovat. Cesta utekla opravdu rychle. "Tomu se nedivím. Vždyť byste dali dohromady celý tým!" Žasl nad tím. Při Pandořině odpovědi se lehce pousmál a vyhlédl z okna. Nevěřil, že kočáry byly samojízdné, na to už slyšel spoustu povídaček a vypravování, proto tak trochu tušil, co kočáry táhne, ale ani on testrály neviděl. A byl za to opravdu rád. "Také jsem tě rád poznal, zatím se měj," usmál se na Pandoru, které si vzala svá zavazadla a vydala se pryč. Otočil se na Uru. "Pokud chceš, můžeme jít společně..." navrhl dívce, načež se zvedl a začal si brát svůj kufr. Oblečen už byl, z kufru si pouze vyndal černý hábit, který si oblékl, a až teď si na hruď připnul odznak prefekta.

_________________

| +

Fazolky nebyly vůbec špatný nápad. Arsen s Ginger se připojili ke Gwen, Cassidymu a vůbec hloučku obklopujícímu vozík. Kdyby vlak nezačal brzdit, nejspíš by si vůbec nevšiml, že už jsou skoro na místě.
Arsen koupil Ginger fazolky, nacpal jí sendvič a měl pocit, že tím je celá věc uzavřena. Ryze havraspárskému kupé zamával se zazubením a na chodbičce uviděl i další známé tváře, takže najednou nevěděl, koho pozdravit dřív.
Vyřešil to tím, že vystoupil z vlaku v okamžiku, kdy Hagrid začal svolávat jako vždycky první ročník k sobě. Na starší studenty už kousek po cestičce pod lesními větvemi kočáry. Arsen si zálibně prohlédl lucerny. I když byly kočáry tmavé, nevypadaly pohřebně, jen správně... čarodějnicky.
Okamžitě si jeden vybral.


Pak už nezbývalo nic moc než čekat, kdo dorazí další, protože jako obvykle polovina lidí chtěla brát své mazlíčky a kufry s sebou, i když v tomhle okamžiku se o ně už postaraly Bradavice. Zavazadla pokaždé pak záhadně čekala v ložnici, dokonce i v případě sotva zařazených prváků.
Arsen zcela výjimečně neprotestoval proti kouzelnické čapce s krempou, která úspěšně odolávala protivnému dešti. V kočáru bylo navíc nečekaně sucho, až se Arsen cítil provinile, že dovnitř na podrážkách nanesl vrstvu poctivého bláta.
Teď, když už se usmířil s Ginger, neměl takové nutkání vyvěsit ven tabuli "Mrzimorské VIP" a docela rád by skončil v kočáře se spolucestujícími z vlaku, ale tradiční chaos kolem přesunu mohl zašachovat i osazenstem. Lokty se opíral o okénko, mžoural ven a každému, kdo kolem pospíchal do sucha jednoho z kočárů, srdečně zamával. Nikdy by nevěřil tomu, že může mít tak dobrou náladu v dešti, navíc poté co ho praštila holka.

_________________

Gia pozvedla obočí v nepředstíraném zájmu a v očích jí zajiskřilo. „Vážně? A co? Kromě famfrpálu samozřejmě…“ uculila se. Někdo s jejím přehledem a zájmem o létání a všechno, co se týkalo tohohle kouzelnického sportu, prostě musel vědět, že pan primus je chytačem Zmijozelského týmu. Ona sama se nikdy nevypracovala dál než na náhradníka, ale brala to tak, jak to je. Navíc by jí její drahý papá asi nedovolil, aby se proháněla nedůstojně po hřišti, když má tu neustále slovně omílanou modrou krev.
Salemova odpověď nebo spíš názor na to, jak si stojí u svých potencionálních manželek, u ní vzedmula další vlnu opravdového zájmu. Naprosto s ním souhlasila, takže mu věnovala další úsměv. „Bohužel ne všichni kouzelníci jsou věrní takovémuhle smýšlení.“ Pokrčila rameny. Sice neměla nic proti mudlům nebo kouzelníkům ze smíšených rodin a co se týkalo kamarádství, tak mezi nimi nedělala moc velké rozdíly, ale přece jen si udržovala jistý odstup. Možná proto taky Moudrý klobouk tak dlouho váhal, než ji nakonec přiřadil do Mrzimoru.
Ač nebyla velká myslitelka a občas jí některé věci nedocházely, to uhnutí pohledem nepřehlédla. Lhala by, kdyby tvrdila, že ji to nepřekvapilo. Měla za to, že Salem prostě očima neuhýbá, ať už se děje cokoliv. Ještě chvilku postávala ve dveřích a zkoumavě si ho prohlížela, než se nepatrně pousmála a vrátila se na svoje místo naproti němu. „V tom případě bych mohla tvrdit, že jsem konec světa přežila.“ Oznámila mu odevzdaně, protože když bábrle nepřijede, tak se její vlastní svět rozhodně nezboří. Jen ta káva jí bude chybět, ale to se u zítřejší snídaně bude dát velmi jednoduše napravit.
Stejně jako Salem se pak zahleděla z okna a ke svému velkému překvapení zjistila, že vlak právě zastavuje v Prasinkách. Spokojeně se pousmála a vrátila pohled k mladému panu McLarkenovi, kterému to z profilu vážně seklo - v tom musela dát některým slečnám z jejího ročníku za pravdu. Jenže k čemu by jí bylo obdivovat tu Salemovu hezky řezanou tvářičku, když by z toho stejně nic nebylo? K ničemu, takže od něj zase odtrhla pohled a vstala, aby se podobně jako všichni ostatní studenti přesunula ke kočárům. „Jdeš?“ houkla na Salema s úsměvem. Rozhodně ale neměla v plánu ho nutit, stejně už s ní strávil přemíru času, kterou mohl věnovat svým hloubavým myšlenkám a temnému zmijozelskému nitru. Ať už ji následoval nebo se vydal vlastní cestou, ona s širokým úsměvem vystoupila z vlaku, urovnala si uniformu, zanadávala na to krásné počasí a rozešla se k nějakému prázdnému kočáru.

_________________

Darrela také pohoršilo chování budoucích spolužáků, více to ale neřešil. Veškerou pozornost mu sebrala hromada sladkostí, co se válela vedle něho na sedačce. Zatímco si vychutnával krvácivé lízátko, už otevíral čokoládou žabku. Na Leslie se zklamaně ušklíbl, když bonbóny znala. Už se myslel, že se bude dívce smát. "Hee-e!" zahuhlal s lízátkem v puse, nadšeně zamával kartičkou, aniž by si všiml, že mu čokoládová žabka odskočila. "Mám Derwenta Shimplinga!" pronesl nadšeně, když si vyndal lízátko z pusy. "Dobře, tak pa! A držím palce, ať se dostaneš do Nebelvíru! Měj se," zamával Leslie s úsměvem. Přirozeně chtěl, aby byla dívka zařazená k červeným, protože zatím byla nejnormálnějším prvákem, kterého vůbec potkal. Zůstal sám sedět v kupé a přehrabovat se v hromadě sladkostí. Nikam nespěchal, ulička byla beztak plná nedočkavců. Nakonec si vzal klícku se svou šklebící se sovou, kufr a sladkosti si nacpal do kapes v hábitu. Naštěstí se mu to tam všechno vešlo, a tak když vylezl z vlaku, vypadal díky krvácivému lízátku jako upír, protože měl celou červenou pusu. Nikoho ze svých spolužáků neviděl, nakonec na nádraží vládl podobný zmatek, jako když sem přijel poprvé, a tak se vydal za skupinou starších studentů, kteří šli bezpochyby ke kočárům. Kufry i klec se sovou nechal na nádraží, předpokládal, že už se o to někdo postará, jako tomu bylo minulý rok.



Pršelo, takže byl nucen přidat do kroku, a tak když se dostal ke kočárům, nevěřícně na ně vytřeštil oči. Převalil lízátko v ústech, a aniž by se ohlížel na déšť, co mu smáčel vlasy i hábit, popoběhl blíž k jednomu z kočárů, který nic netáhl. Moc tomu nevěřil, takže oběhl celý kočár a zavrtěl hlavou. "Haló! Něco vám tu chybí... ono vám uteklo! To zvíře uteklo!" zvolal do prostoru nevědě, že kočáry jsou taženy testrály, které vidí pouze ti, kteří byli svědkem něčí smrti. Darrelovi to hlava nebrala, nikdo mu pravou pravdu totiž neřekl, takže se začal obávat, že se do Bradavic vůbec nedostanou. Přecupital k dalšímu kočáru, to už měl i boty od bláta a konce nohavic mokré, a tak vlezl rychle do kočáru, který byl úplně prázdný. Pokrčil rameny, usadil se a vytáhl z pusy krvácivé lízátko.

_________________

B0, u vozíku se sladkostmi (Gwen, Cass)

Jakkoliv se to zdálo být nepředvídatelné a prakticky nemožné, většinu sladkostí jsem si schoval. Ono totiž jíst Fazolky sám, to není žádná sranda. Není na koho se šklebit odporem, když narazíte na nějakou protivně chutnající, není komu se smát, když se neštěstí nestane vám. I ty čokoládové žabky ztrácejí většinu svého kouzla, jakmile je nemáte s kým chytat.
Tohle všechno jsem (naprosto proti svému charakteru) provedl proto, že vlak s pískotem zastavil a všichni se začali valit ven. Včetně Arsena a Ginger, kteří se k nám přidali a dělali, jako by se nic nestalo. No, nebyl jsem správný člověk na to, abych je soudil, ale udělal jsem si mentální poznámku, abych si kvůli tomu Quinna někdy odchytil a důkladně ho vyzpovídal, jelikož jsem byl zvědavý, až mě svědily uši.
Zavazadla máme nechat ve vlaku? Zauvažoval jsem nad tím, jestli to zahrnuje i sovy, ale i kdybych dospěl k zápornému verdiktu, stejně bych neměl moc na výběr. Dav mě totiž táhnul ven, ať už jsem chtěl, nebo ne. Bohužel, jakmile jsem vystrčil nos ven, hned se mi chtělo zpátky do vlaku. Ono totiž lilo. Důkladně.

Dav a loďky (ta jedna s Leslie a Andrewem)

Nakrčil jsem čílko v nespokojení a ohlédnul se na Arsena a Gwen, co oni jako na to, ale masa lidí je zřejmě odvanula někam jinam. Trčel jsem v davu, viděl jsem jen černotu hábitů, pršelo mi na hlavu a já otráveně přemýšlel nad tím, jak se z tohohle dostat.
Prváci ke mně? Fajn, tak teď už nešlo čekat. Nechtěl jsem riskovat, že mě tady ještě nedejbože zapomenou. Prosmýkl jsem se mezerou mezi dvěma studenty, která se mi příhodně naskytla, a další místo si proklestil lokty, které jsem měl pro takovéhle příležitosti přímo stavěné. Ačkoliv se od lidí kolem mě ozývaly nespokojené zvuky, nezabránilo mi to v tom, abych se za malou chvilku ocitl v hloučku dalších nejspíš-prváků, kteří se houfovali kolem toho největšího a nejfousatějšího člověka, jakého jsem kdy v životě viděl. Páni.
Byl jsem rád za to, že jsem se tak hlava nehlava dostal k tomu obrovi, protože jakmile nás bylo jen od oka požadované množství, byli jsme nasměrováni k… lodičkám? Spousta vody, ušklíbnul jsem se, díky, Gwen. Ostatní si sedali hlava nehlava do loděk, takže jsem se je jal napodobovat a namátkou vlezl do jedné z kocábek, ve které už seděli dva další prváci – kluk a holka, oba hnědovlasí. Kývnul jsem na ně, jakože na pozdrav, protože mi zrovna do řeči nebylo – podívejte, koště bylo fajn, ale měl jsem dojem, že z lodě mi zrovna dvakrát dobře nebude. Krom toho, ty zatracené věci neměly vůbec žádnou střechu! Jak to, že kočáry ji měly, a loďky ne? Spousta vody, doháje.
Náladu mi ale značnou měrou vyspravil výhled, který se před námi zjevil, jakmile jsme vypluli. Tak velký hrad jsem ještě nikdy neviděl, ne že bych teda viděl moc hradů. "U Merlinových ponožek," zabroukal jsem si pod fousy a fascinovaně zíral na siluetu prozářenou oranžovými světélky, které dávaly tušit, že ta monstrozita žije. Nedbaje na to, že stále ještě lije jako z konve, jsem začínal být znovu nadšený. Vážně, kolik lidí se může chlubit tím, že bydlí v hradě? Krom těch, co chodí do Bradavic, samozřejmě. Vsadil bych krk na to, že Krásnohůlky takhle stylové ubytování nemají.

_________________

Už jsem říkala že vždycky ocením, když za mě někdo řekne něco, co je zbytečné říkat, protože to za mě ten dotyčný řekne? Jednoduše vděčně kývnu na Jane když řekne jméno i za mě a ještě se zamyslím, co k tomu dodat. "Lockheartová, to je mi povědomý." Promluvím tiše bezvýrazným tónem, jako by se pro mě zase všechna konverzace stala jen nudnou, nezáživnou výplní cesty. "Já vím. Dík." Usměju se směrem k Jane a vezmu si od ní žabku, všechny věci co jsem koupila strčím do tašky, opatrně otevřu krabičku a hned ji zakryju rukou, načež přiložím k puse a nasaju, hlava žabky mi vletí do pusy, načež okamžitě kousnu a pak odstraním krabičku a chytnu hýbající se žábu do ruky, definitivně a krutě jí ukousnu hlavu a pak už spokojeně jím klidně dál.
"Dáreček možná ani nikomu nenadělíme, jen jsme si tak chtěly - tedy více méně hlavně já - vyplnit čas, který by jsme jinak strávily na plese, kde si stejně všichni jen tupě ožižlávají hlavy a dělají na sebe divné posunky." Objasním Lysandře nezáživným tónem a podívám se z okna. "Já vím, ale celé Bradavice jsou z většiny posedlé kakaem z nějakého ulítlého kultu, sem slyšela teda." Pokrčím rameny, dojím žabku a napiju se dýňové šťávy. Abych se přidala k tématu oblíbené pití, nahodím hraný, ale dobře nacvičený nadšený výraz a narovnám se. "Já mám ráda palačinky." A je úplně jedno, že palačinky nejsou pití. Pak se zase veškeré nadšení vytratí a zase to vystřídá výraz umírám.

Jakmile vlak zastaví, pobalím si věci - tedy příruční zavazadlo a krabici na Meow, která mi podřimuje za krkem a hezky hřeje - a zatím bez jediného slova vyjdu ven z kupé, kde čeká se založenýma rukama Chris, točíc zelenou, zmijozelskou kravatou, s lehce naštvaným výrazem, natahujíc ruku ke mě. "Ariano." Pronese a přimhouří oči, načež mu do ruky dám divnou zkroucenou věc kterou jsem předtím koupila, popravdě mě to ani nechutná a nevím jak se to jmenuje, navíc, taková byla dohoda. Pak se vytratí pryč a já zase strčím hlavu do kupé. "Jdete?" Nadzdvihnu tázavě obočí a pohledem přejdu z Jane na Lysandru a zase zpět, načež se otočím a vysoukám se ven z vlaku, snažíc se distancovat od divokých prváčků.




Došourám se k jednomu vzdálenějšímu, prázdnému kočáru, trochu nechápavě zamrkám, slyšela jsem, že to táhne něco neviditelného, ale až takhle, že by to byla pravda, to fakt nevím. Asi to jede samo, kdo ví. Neunikne mi, že někdo někde - nechci vědět kdo - řval něco o tom, že ta zvířata utekla, ale to si já osobně nemyslím a je mi to jedno. Prostě do něj vlezu, Jestli jde Jane a Lysandra se mnou/s námi, to je na nich, samozřejmě Meow se hned pustí do škrábání sedadel, ne že by jí to nějakšlo a pak se zase vrátí na své místo aby mi zahřívala krk.

_________________

Ginger vypadala, že mi odpustila, takže jsem se na ní zářivě usmála. Byla jsem ráda, že je to mezi námi už v pohodě, takže mi nic nekazilo náladu, zatímco jsem témě až zamilovaně hleděla na Fazolky.
Pak jsem se zakřenila na Cassidyho, který byl prostě hrozně bezva prvňáček, a broukla jsem: "Tak si to užij. Držím ti palce." A pak už jsme byli všichni, i ti, kteří moc nechtěli, odneseni davem ven z vlaku.
Venku hrozně lilo, a tak jsem okoukla kdo kam, a posunula jsem se k jednomu z kočárů (mimochodem, hrozně mě překvapilo, že ho nikdo neřídil ani netáhl, rozhodla jsem se ale, že budu dělat jako že nic).

Kočár č. ? - Gweník se nacpala za Quinnískem

Schválně jsem si vybrala jeden z obsazených kočárů - ne náhodou byl obsazen zrovna Arsenem - a na svého kamaráda jsem se zazubila. "Nevadí?" zeptala jsem se ze zvyku, přestože mě ani nenapadlo, že by snad, nedejbože, vadit mohlo.
"Mimochodem, nezapomněls na naši malou sázku, že ne?" zakřenila jsem se - původcem mého veselí byla z velké části skutečnost, že jsem vyhrála, zase (!).
"Zrovna panem učitelem Rodwellem bych si nechtěla kazit vánoční svátky. I když určitě není až tak špatný. prohlásila jsem skálopevně přesvědčená, že nikdo není tak špatný, jak se o něm říká.

_________________

Založila si ruce na prsou. "No, nerandejákueš, jen si to všichni myslí." Řekla to nahlas, aby jí Matty slyšel, nechtěla, aby kvůli ní byl naštvaný na hostině. Ale i tak si neodpustila větu, "Protože to tak vypadá," i když ji pronesla velice potichu.
Konečně zaslechla zvuk vozíku se sladkostmi. "Jeden kotlíkový koláček...a jednu čokoládovou žabku, prosím," objednala si, sotva vyšla z kupéčka. Potěšeně vyměnila peníze za sladkosti a zase si šla sednout. Otevřela obal žabky, obratně žábě zabránila vyskočit pryč. Podržela si jí v ruce a pak jí krutě ukousla hlavu. Koukla se na kartu. "Mám jen Ulrica Ujetého. Mám ho snad už třikrát," zavrtěla zklamaně hlavou. "Mě zas chybí Mlok Scamander, nemá ho někdo?"
Rychle popadla svou kabelku s hábitem. "Za chvíli jsem zpět, jen se převleču," oznámila a zmizela z kupéčka na záchod. Už bylo načase, když se vrátila, vlak už zpomaloval.




Popadla svá zavazadla a šla ven. Prváci už se shromažďovali na jednom místě, zatímco ona zamířila k opodál stojícím kočárům. Když tam došla zasekla. Doslova se zasekla a zůstala s vyvalenýma očima koukat na kočáry. Nebyla zvyklá na vozítka bez koní. "Eh.. Co - proč...?" nebyla schopná pořádně vyslovit otázku. Původně plánovala sedět se spoluhavránky, ale bohužel je cestou ztratila. Kdyby nepršelo, zůstala by stát a koukat na kočáry bez koní ještě dobrou půl hodinu. Taky jí trochu pomohlo, když do ní starší studenti strkali a bez jakýchkoliv keců nasedali do kočárů. Trochu zmateně se zatočila na místě a pak se nasáčkovala do prvního kočáru, který našla. Až vevnitř si všimla, že je vlastně úplně mokrá, má zablácené boty a zplihlé vlasy. Pak zpozorovala už někoho sedět. "Ehm. Arsene? Ahoj," pozdravila ho trochu nejistě. "A ahoj, é... Gwen." Chvíli jí trvalo vybavení si dívčina jména.
"Jak to, že ty kočáry jedou samy?" zeptala se po krátké odmlce. Nešlo jí to do hlavy, nemohli přece očarovat takové množství kočárů. Někdo z těch dvou to vědět snad musel. Minimálně Arsen, který jel v kočárech už minulý rok.

_________________

Moc se mu nechtělo odpovídat na její otázku, hlavně když šlo na ní vidět, jak ji to ohromně zajímalo. Neměl ve zvyku podávat takové informace, i když šlo v podstatě o úplně normální věc, ale kdoví jestli by to proti němu třeba někdy nevyužila. A navíc by mohla získat mylný dojem, že i v jeho temné zmijozelské duši zůstalo kousek lidskosti. Tohle nemohl riskovat. „Je spousta dalších věcí, které si jistě zaslouží mojí pozornost a zájem, a Famfrpál se stále drží v předních příčkách. Nejsi ty náhodou jako náhradnice? Myslím, že jsem tě už na koštěti viděl, žádná sláva, viď?“ Dorazil to poslední větou, kdy dal jasně najevo co si o jejím umu asi tak může myslet. V očích mu zlomyslně zajiskřilo a koutek rtů provokativně povytáhl do křivého úšklebku. Nicméně když vyslovila svůj názor ohledně toho správného smýšlení, které by měl mít každý kouzelník s modrou krví, možná si u něj získala nějakou tu trochu plusových bodů. Naprosto bezvýznamných, samozřejmě. Bylo příjemné vědět, že ještě existují ti, kterým letité tradice a zvyky nejsou cizí a nestaví se proti nim. Pochopitelně si u toho vzpomněl na Lorelei, která svou neuváženou volbou urazila kouzelnické společenství, když se dala dohromady s tím svým trollem. A to ještě nevěděl jednu důležitou věc. Ale to bylo vlastně jedno, nechtěl myslet na takovéto věci, ze kterých by mu tak akorát mohla tepat žilka na čele. Ono těch rozporuplných pocitů a návalů vzteku ještě přijdou, až toho pitomce uvidí za profesorským stolem. Pevně stiskl rty, aby mohl neslyšně zaskřípat zuby, ale nakonec zakroutil hlavou a navrátil se pohledem zpátky k té otravné prefektce, která vypadala, že ty piliny možná v hlavě opravdu nemá. Nebo ji aspoň nepadaly na ramena. „Staré tradice a zvyky už jsou jim málo. Velmi snadno zapomínají a své volby a skutky nepromýšlejí.“ Dodal to své, aniž by snad na něco konkrétního narážel. Dobrá možná že ano, ale to ani Georgiana nemusela vědět, i když měla docela dobrý přehled. To že uhl pohledem vlastně ani nic neznamenalo, pouze nechtěl, aby si všimla toho, že si jí sotva před pár okamžiky prohlížel – čistě jen z akademických důvodů. Například jestli jsou zmijozelské dívky opravdu hezčí, než ty z Mrzimoru. Avšak on se na ni nedokázal dívat jako na předmět své touhy. A po chvilce ho z této společnosti a rozhovoru vysvobodil příjezd do Prasinek. „Nemyslím si. Konec světa ještě přijde.“ Odvětil tiše a unaveně při pohledu na ten nával studentů a bylo zřejmé, jak svou poznámku asi tak mohl myslet. Studenti jsou ještě větší pohroma, než nedostatek kafé, to si totiž mohl v klidu dopřát na zítřejší snídani. Chvíli tam jen tak seděl, prohlížejíc si tak scenérii z okýnka, než se i on sám dal k odchodu z vlaku. Zlatý odznak primuse si pečlivě a hlavně viditelně připnul na školní hábit, jenž kolem něj povlával ve své charakteristické černi a podivně se zašklebil na blondýnku. Nepřekvapilo ho, že to vypadá jako vyzvání jít společně, spíš ho překvapilo, že ve skutečnosti nebyl vůbec proti. Nebyla zase tak hrozná, až teda na tu svou potřebu širokých úsměvů, ale pořád to byl po dlouhé době někdo, kdo mu byl svými názory bližší. Jestli se to teda dalo takhle říct. Každopádně se ale navrátil zpátky ke své chladné tváři a v doprovodu svého kufru se vydal ven z vlaku, kde kontrolním a velice nepříjemně pichlavým pohledem přejel studentstvo. Teprve poté se zavrčením nad tím počasím vydal ke kočárům. Útěchou mu mohlo být aspoň to, že na prvňáky bude pršet. „Pojedu s tebou, všechny kočáry už jsou skoro plné.“ Popravdě to ani nijak nezjišťoval, ani na to neměl náladu. A sama Gia asi od něj mohla těžko očekávat, že se jí mile zeptá a ještě vyřkne něco jakože by byl fakt rád, kdyby po jejím boku sdílel ještě cestu na hrad.

_________________

Vagon Bé - kupé 1 a chodba

Matt to prostě nechápal. Nejen to randejákování, jak zmínila Tess, ale všechno. To si Lenny, jeho nejlepší kamarád, vážně myslel, že by ho vyměnil za nějakou pitomou holku? I když ta pitomá holka nebyla vůbec pitomá a byla to jejich kamarádka Ginger? Proč by to proboha dělal! O to víc ho mrzelo, že mu Leo nevěří. Rozhodně by objevoval Komnatu nejvyšší potřeby a stavěl draka s ním, jenže on tam celou tu dobu nebyl.
Koutkem oka juknul Lennyho směrem ale ten se tvářil podobně uraženě, což Mattovi vyhnalo na čelo vrásky a do pohledu lítost. Přece se nemohl rozhádat zrovna s Lennym ještě ve vlaku? O čokoládové žabky a kakao si tak té milé čarodějce říkal se schlíplýma ušima, a když zaslechl tu Lennyho poznámku, že vymění Helgu, začalo ho štvát, že mezi jeho kartičkami se Helga nenacházela. Zato už měl druhou Rowenu a nějakého cvoka, kterého nepoznával. Ale vůbec mu to nedělalo radost. To, že okolo něj profičela sama zrzka, mu rozhodně na náladě nepřidalo. „Čau, Ginger.“ Zabrblal a zamračil se na špičky svých bot. Pak se mlčky vrátil do kupéčka a když zjistil, že vlak zastavuje, shodil ze sebe bundu a navlékl se do hábitu. Pak se otočil k Lennymu, pokud tam jeho kamarád zrovna byl. „Fakt s Ginger nerandejákuju, to bych ti přece řekl, kdybych dělal něco tak... nechutnýho.“ Zamumlal omluvně, a aniž by počkal na odpověď, začal se schlíple ploužit ke kočárům. Byl tak mimo realitu, že si v první chvíli ani nevšiml, že těm kočárům něco důležitého chybí. Víc ho teď zajímalo osazenstvo. V jednom zahlédl Arsena, ale tam bylo na jeho vkus moc nacpáno, a on tak nějak doufal, že si třeba Lenny přisedne. V dalším seděl Darrel, kterého Matt moc rád neměl, protože to byl průšvihář a dokázal si docela dost dobře představit, že by se s jejich kočárem něco stalo. Shořel by, zmizel by, rozpadnul se nebo se proměnil v obřího pavouka. S Darrelem bylo prostě možné všechno. Takže zamířil ke kočáru, kde seděla jen jedna holka, která byla – pokud se nemýlil – ze Zmijozelu a moc toho nenamluvila.


Matt se došoural ke zmíněnému kočáru a zahleděl se na zmijozelskou slečnu v něm, načež se konečně rozhoupal a vyhoupl se nahoru do sedačky. „Hm, čau.“ Zamumlal rozpačitě a pokusil se pousmát. Moc mu to nešlo. „Nevadí?“ zeptal se spíš řečnicky, protože se mu už stejně nechtělo nikam jinam chodit.

_________________