Zatsvail jsem se a ani jsem si nevšiml že do mně vrazil párek uřehtaný kluků, kteří v zápětí zmizeli vevnitř z jednoho kupé. Podíval jsem se na Anabelle, ale nakonec můj pohled zachytilo něco jiného. Něco méně křiklavého. Ale smrtelně sladkého, obtloustlého a starého. Pokusil jsem se o úsměv, když se na mne otočila stará čarodějka s tím co bych si přál já. A porapvdě, nevěděl jsem co si mám vzít. Nevěděl jsem, jelikož jsem kouzelnické sladkosti moc nejedl a s nedojzenou patičkou... „Prosil bych... Eh... Jednu... Čkoládovou žabku.“ Řekl jsem nakonec, když jsem pátravým a ensmělým pohledem prohledal obsah šíleného vozíku a za zbývající obnoušek peněz jsem se připravil s žábou. Z čokolády!

Nedůvěřivě jsem se podíval na barevný obal, zatímco jsem sjel pohledem z babky sladké na sedící Anabelle. Ta co tu dělala? Pomyslel jsem si, ale hned jsem z ní pohled strhnul jak starou mucholapku ze zdi a podíval se an oapčnou stranu kde se vyřítili ti dva a započal další hluk. Naštěstí však dětí řídlo a s tím řídlo i jejich křiku. Podíval jsem se na ni ještě jednou. Popravdě, nevěděl jsem co mám dělat a měl jsem nutkání i přes to že jsem přeze všechno nechtěl do toho kupé zpět, odejít z chodbičky s tím že přieltí někdo a nehorázně mně seřve a zatluče do země.
Nakonec jsem přišel blíže a pípl jsem. „Díky za tamto.“ S tím jsem se otočil a pomalu jsem odešel pryč. řesněji do kupé, kde jsem beze slova nechal Darrela i Leslie.



Vlak začal znenadání zpomalvoat až se zastavil úplně... Řev všech lidí na chvíly přeřvala lokomotiva, která brzdila a když se konečně zastavila s funěním páry ztichla, začalo peklo. Všici nechali své kufry vevnitř s tím, že se měli vylézt ven a tak taky udělali. Wallace na nic nečekal a sám nevěděl jak to dokázal ale velmi rychle se octl na peróně a posléze i za zadkem opravdu, opravdu velkého a zavouseného chlápka. Ten řval jak shetlandský poník a donutil je aby si po čtyrech sedali do lodiček. Wallace se odevzdaně nechal naložit a čekal a koukal do deště. Venku bylo vlhko...

"Emm...není zač," řekla jsem Wallacemu dost udiveně. Nečekala jsem, že by mi děkoval. A tak, než jsem se stihla vzpamatovat, byl pryč.
Najednou vlak začal zastavovat. Upřímně jsem čekala, že ta cesta bude ještě delší a moje nervozita začala pomalu ale jistě dostupovat vrcholu. Takže je to tady. Bradavice. Místo, kam se těšilo snad každé dítě, co má trochu rozumu a není jen nějaký pomatený mudla. Z kupé kolem se začínali hrnout studenti, takže mi nezbylo nic jiného, než rychle dopít kakao, nacpat zbylé paštičky a lízátko do kapes hábitu a tlačit se stejně jako oni ke dveřím, ačkoliv vlak ještě úplně nezastavil. Jediné slovo, jakým bych to snad mohla popsat, bylo chaos. A to naprostý chaos. Tolik lidí, tlačících na mě, která jsembyla jakožto ta, co předtím byla na chodbě, namačkaná na dveře, jejichž klika se jí dost parádně zarývala do břicha. Wallaceho jsem v té smršti valících se těl úplně ztratila. Nakonec vlak ale konečně, po době, která mi připadala o mnoho, mnoho delší, než celá ta cesta, zastavil. A já konečně, napůl vypadla, napůl vystoupila na nástupiště malého nádražíčka v malebné vesničce. Následovala jsem volající hlas, který se dožadoval prváků, a později, stejně jako ostatní, jsem se vydala za hromotlukem, který i přes svou velikost působil víceméně docela dobrosrdečně. Teď mi bylo trochu líto, že si o něm svoje dojmy nemám s kým vyměnit. Šla jsem naschvál vpředu, abych snad něco nezmeškala nebo nepropásla.


Určitou chvíli jsem přes obrova záda nic neviděla. Poté se mi ale naskytl ten nejúchvatnější pohled, jaký jsem kdy viděla. Bradavický hrad, který vypadal více jako místo z nějaké mudlovské pohádky, které mi mamka čítala, než jako škola, tyčící se na skále nad jezerem, jehož hluboké vody se zmítají ve stále neustávající bouřce.
"No počkat," neubránila jsem se vyděšenému vydechnutí. Zděsila mě totiž představa, že se po nás bude chtít, abychom to přeplavali, a samým úlekem jsem dokonce klopýtla, ale neupadla. Dívala jsem se s děsem v očích na ty vlny. Nikomu jsem to nikdy neřekla, ale neumím totiž plavat. A hluboká voda mě poněkud děsí. Když jsem ale zaslechla obrovu poznámku "do každé jen štyry", vyhlédla jsem zpoza jeho rozložitých zad. A k mé úlevě jsem spatřila loďky. Vypadaly sice poněkud pochybně, ale upřímně, i plavit se na kusu dřevěného prkna by mi bylo milejší, než to velké jezero muset přeplavat.
Samozřejmě, že ostatní prváci - mezi nimiž už jsem se ani nesnažila hledat známé tváře, se už k loďkám hrnuli. I já je následovala, a opravdu velice opatrně jsem se usadila v jedné z lodiček. V té, co dle mého názoru vypadala nejnepotopitelněji. Ačkoliv, výběr tu zas takový nebyl.
Začala jsem hledat pádla nebo něco. Zdálo se ale, že v tom bude nějaký jiný trik. Tak jsem to vzdala, seděla, trochu mokla a maličko mrzla (nehledě na to, že dýňové paštičky v mých kapsách se pomalu měnily na nechutnou mokrou hmotu), a čekala jsem, až se ostatní nalodí, co bude dál.
Nervozita, která se ve mě hromadila celou cestu, se mezitím začala prodírat na povrch a já tak po chvíli vypadala nejspíš jako nějaký Wallaceho klon se zrzavou parukou.

_________________

Leslie absolutně nepobírala, jak je možné, že se Anabelle vlasy vrátily do normálu, když se Darrelovi kouzlo podle všeho nepovedlo. Rozhodla se tím ale nezabývat, jen se ušklíbla a zavrtěla hlavou. Navíc nechápala, kam se Alenka z Říše divů tak najednou vytratila. Svraštila obočí a těkla pohledem k Darrelovi. "Kam šla?" zahučela zmateně. Zatvářila se ještě zmateněji, když se zvednul i Wallace a dívku následoval.
Leslie si uraženě odfrkla, zamračila se a založila si ruce na hrudi. "Kam jako šli? To jsme tak příšerný, nebo co?" prohodila a probodla vražedným pohledem dveře kupéčka. Usoudila, že jsou ti dva zřejmě nějací suchaři, co nemají smysl pro žádnou srandu, a je tedy lepší se jimi nezabývat. Jejich problém, že odešli. "Jo, jsou divný," odkývala ochotně Darrelova slova. Potěšilo jí, že jí Nebelvírák označil za normální, na rozdíl od těch dvou, co před chvilkou odešli. Možná byla otravná, drzá a až moc aktivní, ale třeba by jí Darrel nemusel nenávidět, i když tehdy v Kotli to vypadalo, že by jí nejradši zakroutil krkem a společně s ostatními si z ní ošklivě utahoval.
Když zaslechla drncání koleček, zbystřila, uculila se a veškeré chmury jí opustily. "Já si dám určitě Bertíkovo fazolky!" zahlásila, procpala se na chodbu a zastavila se u vozíku. "Jenom doufám, že nenarazím na nějakou, co chutná jako trolí chrchel," podotkla a znechuceně se zašklebila. "A taky bych si dala čokoládový žabky. A šumivý bonbony!" vyhrkla, vecpala stařence peníze a převzala si sladkosti, se kterými zase zaplula zpět do kupé.
Kousavé bonbony k Darrelově smůle znala, takže se jen ušklíbla a zavrtěla hlavou. "Dík, ale ty si nedám," broukla, načež si nacpala do pusy fazolku. "Hm, pistáciová," okometovala její chuť spokojeně.
Ani si nevšimla, že projeli skotskou Vysočinou a vlak začal zpomalovat. Hábit ale už naštěstí měla na sobě, takže nemusela panikařit a běžet se rychle převléknout. Jen si upravila pomuchlanou kravatu. "Hele, tak už jsme asi v Prasinkách," podotkla, když vlak zastavil a zastávkou se rozlehlo volání. "Musím jít. Uvidíme se v Bradavicích!" rozloučila se s Darrelem se širokým úsměvem ve tváři. Nacpala si do kapes zakoupené sladkosti, které nestihla sníst, a vzápětí se s ostatními studenty energicky vyhrnula ve vlaku. Šla za tím burácivým hlasem, který k sobě volal prváky, a když spatřila bradavického šafáře, vykulila oči. "Páni! Vy jste fakt velkej. Bráchové nekecali," vybafla ohromeně a na chvíli zapomněla být nervózní z toho, že jí za chvíli čeká zařazovací slavnost. Skoro ani nepostřehla, že počasí za moc nestojí, a už se hrnula k lodičkám. Do jedné z nich vlezla a čekala, kdo se k ní připojí. Tak trochu doufala, že to nebude ten upíří kluk ani ta divná Alenka.
Na chvilku zauvažovala nad tím, zda loďky vůbec uvezou čtyři osoby najednou, ale rozhodla se tomu hromotlukovi věřit. Víc se nad tím nezamýšlela, protože jí naprosto uchvátil pohled na hrad tyčící se na kopci za jezerem. Brada jí poklesla a oči jí zazářily úžasem.

_________________

Vlak zastavil, konečně. Cesta mi přišla skoro nekonečná, zvlášť v kupé s ukecanými třeťačkami, které (dle knih, co jsem si o škole nastudovala) vypadaly, že chodily leda tak do Mrzimoru, tam bych tedy fakt nechtěla, to musí být kolej pro samé ňoumy. Protáhla jsem si všechny své končetiny a nedůvěřivě jsem se podívala na svůj kufr, moc se mi ho tam nechtělo nechávat, ale s tím nic nenadělám. S povzdechem jsem se prodrala na uličku a byla takřka vytlačena z vlaku. Chvíli jsem dezorientovaně hledala, kde se to nacházím, všude ruch a samý hábit.
" Prváci! Ke mně, prváci!"
Otočila jsem hlavu za tím hřmotným hlasem jakoby to byl maják ve tmě, polkla jsem při pohledu na jeho majitele. Vypadá jak zakrslý obr. Svižně jsem se rozešla za ním a zařadila jsem se tak k dalším prvákům. Nenápadně jsem se nacpala dopředu a následovala jsem toho hromotluka k jezeru. Rozšířily se mi oči, když jsem spatřila temné vlny omílající skálu na které stál majestátní hrad.
Dívala jsem se na tu krásu, dokud jsem nepocítila náraz a neklopýtla. Ten kluk se ani neomluvil a pelášil do jedné z lodiček, zatvářila jsem se nanejvýš otráveně. „Nevychovanče“ zamumlala jsem a přesunula se k jedné z lodiček, kde už seděla nějaká ryšavá holka. Zaváhala jsem, než jsem vstoupila do plavidla, až doteď jsem si pořádně neuvědomovala, že opravdu nastupuji do školy čar a kouzel s tímto uvědoměním jsem se rychle nasoukala vedle té holky.
„Ahoj“ pozdravila jsem jí a všimla jsem si jak se kouká kolem lodiček. „Tady pádla asi nenajdeme, co?“ usmála jsem se a rozhlédla se kolem, až teď mi trklo, že je mi vlastně pekelná zima a obklopuje nás mlha. Automaticky jsem se víc zachumlala do pláště a nedočkavě čekala, než se lodičky rozjedou, nebo co že se to má stát.

Pěšcův tah z C1 na věž

Na Flanna to zase začalo být trochu moc rychlé.
Zaregistroval, jak se vlak rozjíždí, jak si holka se třemi jmény a kočkou sedá a jak se slova ujímá zrzka. Asi proto, že se u toho usmívala, jí i odpověděl, a to klasicky pragmatickým „Flann“, což ale poněkud zamumlal a díky drncání kolejí mohla slyšet cokoliv od skutečnosti přes Glenna až po hlen. Možná by si odkašlal a zkusil to znovu, ale to se o slovo přihlásila ta agresivní oranžová bestie, co si ji s sebou z nějakého Flannovi nepochopitelného důvodu vezla Kim E. něco.
Ani nevěděl, co se přesně stalo, dopadlo to vlastně celkem dobře. Byl si skoro jistý, že Buřt se navzdory své mírné retardovanosti rychle schoval někam do jeho kapsy, že zahlédl krev a nevylučoval ani to, že dal kočce pěstí, podobně jako té sově včera v Příčné. Což ovšem byla ta lepší varianta, mohlo to dopadnout taky mnohem hůř. Zbytek cesty přemýšlel o otcových projevech na téma „jak aristokracie vykořisťuje a utlačuje nás, pracující třídu,“ vrhal na přítomného zástupce utlačovatelů podezřívavé pohledy a do diskuse, jestli nějaká byla, se zapojoval jen výjimečně a zpravidla jednoslovně odpovídal na případné otázky.
Ať už cesta probíhala jakkoliv, koleje pod nimi utíkaly jako splašené a než se nadáli, vlak brzdil v konečné stanici. Flann se už už chtěl nabídnout, že pomůže se zavazadly některé z holek, tedy samozřejmě kromě té aristokratky s nevychovanou kočkou, ale zavčas zaslechl, že kufry mají nechat ve vlaku, takže nechal své gentlemanství opět spát. Pro změnu vystrčila růžky paranoia, že mu zavazadlo někdo šlohne, ale pak si uvědomil, že po jeho omláceném kufru po dědečkovi by asi šel málokdo, když je kolem spousta zánovních.
Protože v chodbičce začala tlačenice, on se nikam nehrnul a pěkně počkal, až se tam vejde. Měl takový pocit, že by ho snad zapomenout neměli, ale stejně pak radši přidal, aby ho náhodou ten fousatý gorilák neseřval, že má zpoždění. Společně se všemi prváky se pak vydal na procházku k jezeru, která se od nedělních procházek s tátou lišila jen tím, že tady byla děsná tma, šlo jich víc a taky nekrmili veverky, nýbrž se zjevně chystali dojet k hradu na lodičkách.
Flann sice na lodi v životě neseděl, ale nehodlal se nechat ztrapnit hned první den, a tak prostě do jedné z nich nastoupil tak, jak si myslel, že by se do lodi mělo nastupovat: opatrně. Ani nevnímal, kdo to v ní sedí, prostě jenom doufal, že nikoho z nich nenapadne dělat nějaké blbosti a že si cestu užije co možná nejvíc v klidu.
Jednoduše si kecnul na zadek, koukal na hrad a vlastně si plavbu docela užíval. Zmatek a uspěchanost z jízdy byly ty tam, a i když si byl jistý, že na hrad se dostanou podobně rychle, celkem se na to těšil. Pevnost takhle z dálky rozhodně vypadala čuprově a doufal, že ji bude moci prozkoumat hodně důkladně, zejména na sklepení se těšil. Určitě tam bude spousta tajemných komnat a kdoví čeho, takže jakmile bude mít hotové domácí úkoly z vaření drog, vrhne se na průzkum. Svým tempem, samozřejmě, nemusí si hned uhnat zápal plic, žeano...
Ze všech překvapení ho ale nejvíc zaskočilo to, které se kvapem blížilo – rozřazování do kolejí. O těch se mu totiž tatínek tak nějak zapomněl zmínit.

_________________

Lei samozřejmě neměla ani tušení, že se její drahý na chodbě vybavuje s bývalým spolužákem jejího bratra, protože její myšlenky momentálně víc zaměstnávala menší smečka oživlých modro-zelených pruhovaných dupaček, které v jejím snu právě pořádaly hon na čokoládové muffiny a ještě se při tom musely vyhýbat páru upouštějícím konvicím s horkým kakaem. Rozhodně to nebyl příjemný sen, takže se neusmívala, spíš mračila a dost často sebou škubla, když to některé dupačky schytaly sprškou horkého nápoje. Ale ani přesto, že měla poněkud neklidné spaní, se neprobudila ani ve chvíli, kdy se Ery vrátil a rozložil svůj nákup na sedačku. Jen sebou nespokojeně zamlela a spala dál.
A spala až do chvíle, kdy se k ní její drahý naklonil a dloubnul ji do boku, aby ji probudil. Rozmrzele zamžourala, ale když se ujistila, že po ní žádná konvice nechce, aby jí vydala zmijospárské dupačky, maličko se pousmála. Vlak zrovna pomalu brzdil a jí se zase zvedl žaludek. Už aby byli na hradě.
Jen co se pořádně rozkoukala, ukradla si pro sebe jednu z čokoládových žabek a strčila si ji do vnitřní kapsy hábitu, kdyby ji náhodou po cestě nebo kdykoliv jindy přepadla chuť a to se poslední dobou stávalo skoro pořád. „Ery? Nebudou ty kočáry moc houpat, že ne?“ zamumlala tázavě, sotva vlak zastavil. Její žaludek to nenesl zrovna nejlépe. Nic jiného jí ale stejně nezbývalo, takže se nakonec zvedla a počkala, než se posbírá na nohy i její drahý, aby společně s ním opustila kupé a vydala se na hrad. Zpátky do Bradavic.

_________________

Když se vlak začal rozjíždět, chlapec se nalepil na sklo a začal zuřivě mávat rodičům, kteří i nadále vystávali na tom samém místě. Andrew vlastně netušil na co tu ještě čekali, a doufal jen, že neudělají nějakou ostudu. Když se konečně vlak vzdálil na tolik, že chlapec své rodiče už neviděl, sedl si zpět na své sedadlo, na proti Pattie, se kterou se dal do rozhovoru a všem možné. Od sladkostí(na ty se doopravdy těšil, doma je jíst nemohl, ale tady už přeci jen nebude volný. Jen doufal, že se budou někde dát koupit, páč sebou si nic nezval. Rodiče mu pro jistotu balili.) až po všemožná zvířata. Chlapec také začínal čím dál tím více přemýšlet nad plánem kočka-máti. Věděl, že to nebude tak snadné. I když to tak vypadalo. A kdo ví, třeba to i tak snadné bylo.
Chaos mezitím v přepravce usnula, tedy alespoň to tak vypadalo. Rozhovor pokračoval dále až když se ozval ženský hlas. "Sladkosti?!" Vykřikl chlapec s velikánským úsměvem na tváři. Jako střela hned na to vyletěl z kupé neohlížejíc se zda jde i Pattie. Samozřjmě si sebou neopomněl vzít nějaké galeony. Chtěl být u vozíku se sladkostmi co nejdříve. Co kdyby mu to ti ostatní děcka vykoupila? Jak si brzy povšiml, vozík až přetékal sladkostmi. I tak se bál, že by na něj nic nemuselo zbít. Naštěstí, na řadu přišel mezi prvními. Když se ho čarodějka zeptala co si dá, uvědomil si, že nezná z těch věcí nic. Předtím ale uslyšel několik názvů sladkostí. "Prosil bych pět těch čokoládových žabek.. Potom taky dva balíčky těch fazolí a pár tamtěch pendreků," odříkal po chvíli zamyšlení. Jak už se těšil až to všechno spořádá! CO nejrychleji odpočítal správný počet peněz, které měl předat a následně se i s pytlíkem sladkostí vrátil do kupé.
Než se stačil pochlubit Pattie s tím co si vše koupil, chodbou se ozval další hlas. Tedy, hlasy. Nejspíše někoho ze starších studentů. Jak brzy pochopil, už byli dost blízko Bradavic. Ještě, že tak už ho to ve vlaku přestávalo bavit.
Andrew si na sedadlo stáhl jednu z tašek do které uklidil svou nálož sladkostí. Také neopomněl vytáhnout hábit do kterého se následně převlékl. "Uvidíme se za chvíli Chaos," slíbil své kočce, která se mezitím probrala. Ještě jí rychle podrbal na hlavičce než zmizel z kupé ven na chodbu. Vlak konečně začínal zastavovat. Chtěl být co nejdříve venku, protože ve vlaku bylo dost osob a on rozhodně nechtěl být umačkán..
Umačkání se naštěstí nedočkal, z vlaku vyletěl jako neřízená střela. Jeho tvář i nadále zdobila menší úsměv. Konečně byl tady! Ozval se buráciví hlas, který patřil jakémusi zarostlému hromotlukovi, který volal prváky k sobě. Ač nerad, nakonec se přeci jen loudavým krokem vydal k němu, povšiml si totiž, že k němu jdou i ostatní-budoucí-studentíci.
Andrew se rozhlížel kolem zda neuvidí někde Pattie, jenže dívka se mu ztratila hned v té chvíli kdy vlak zastavil a on mohl ven. Teď už jí mezi ostatními dětmi nemohl na jít, bylo jich tady až až. Když se konečně všichni shromáždili, namířili si to k jakémusi jezeru kde čekali loďky. To měli plout po nich? Ostatní děcka se začali hrnout do lodiček. Jak slyšel, do každé se vešli jen čtyři osoby. Rozhodně nechtěl plout sám, a proto se pustil za ostatními. Andy začal přemýšlet ke komu si tak přisedne do lodičky. Nikoho z nich neznal a Pattie nebyla pořád k nalezení. Nakonec se rozhodl přisednout si k dívce s kaštanově hnědými vlasy. Kdyby jí neviděl dobře do obličeje, tipl by si že je to nějaký kluk. "Ahoj," pronesl s menším úsměvem na tváři. "Doufám, že nevadí když si přisednu.." Možná to znělo jako otázka, ale Andrew nečekal na odpověď. Prostě a jednoduše si do lodičky sedl. "Jo a jsem Andrew Brown," představil se vzápětí s úsměvem. Kapky pomalu dopadali na chlapce, i když to mu zas tolik nevadilo. Déšť měl docela rád. Jen doufal, že bude na slavnost alespoň trochu suchý.

_________________

"U nás nemá zvíře jen mamka, které její sova umřela asi před dvěma roky. Byla hrozně stará," pokrčila rameny Uru.
Čokoládu to mezitím na Pandořině klíně přestalo bavit, seskočila a vydala se napříč kupém na průzkum, pomalu, ale jistě směřujíc ke Kennethovi.
Uru mezitím se svítícíma očima navrch hlavy naslouchala Dořině vyprávění na téma strašidelný dům. Jestli se bála, že by se malá zlatovlasá nebelvírka mohla vyděsit, to se tedy šeredně spletla. Uru na ni zírala s morbidní fascinací. Milovala strašidla a duchy. "A tam vážně nějaký duch žije?" vyptávala se zvědavě.

Samozřejmě, že sladkosti si nemohla nechat ujít. Do kupé se vrátila s náručí čokoládových žabek a balíčků Bertíkových lentilek tisíckrát jinak. "Miluju tu paní," broukla spokojeně a složila svůj náklad vedle sebe na sedadlo. "Chce někdo?"
Když se Kenneth rozpovídal o rodinném vztahu k famfrpálu, Uru z toho zrovna na větvi nebyla. "No," začala nejistě a horečně přemýšlela nad odpovědí, která by čistokrevnou rodinu neurazila. "My máme famfrpál naopak v genech," zazubila se nakonec.
"Ano a občas to s nimi není k vydržení," odfrkla si. "Mám..." -zvuk šrotících koleček - "sedm sourozenců, dvě ségry a jinak samí bráchové." Usmála se. "Občas je to dokonce sranda."

Netrvalo dlouho a vlak začal zpomalovat. "To už jsme tady?" divila se Uru a pak pokrčila rameny.
Pak ji něco napadlo: "Prváci plují na loďkách, ale starší ročníky ne, že jo? Čím teda jedeme my?" zeptala se svých spolucestujících.
A pak už se vystupovalo...

Seděla jsem v loďce a pěkně poslušně mrzla, zatímco dýňové paštičky v mých kapsách už zdárně dokončily přeměnu v neidentifikovatelnou hmotu konzistence rozčvachtaného bahna. Přemýšlela jsem, co s bahýnkem udělám, když v tom jsem si vzpomněla, co mi o Bradavicích povídal Eric.(A že toho moc nebylo.) V jezeře prý žije nějaká obří oliheň či co... třeba by si taková oliheň s radostí dala dňovo-paštičkové bahénko k sváče, ne? Co já vím, co takové obří olihně jedí?
Nutila jsem se vlastně na takové hlouposti myslet proto, abych zapomněla na nervozitu z toho, co mě na druhé straně jezera očekávalo. Nervozitu z velkého otazníku jménem kolejní zařazování. Věděla jsem moc dobře, že tady v Bradavicích to nebude stejné jako v mudlovské škole, že to bude o dost zajímavější a užitečnější a tak... ale rozřazování mě děsilo. O to víc, že jsem neměla o kolejích ani páru, krom faktu, že jsem věděla o jejich existenci. Nic, co bych v které z nich měla čekat, kam bych se měla chtít dostat a kam ne... Hloupé rodinné zvyklosti! Navíc, a to jsem sama sobě musela chtě nechtě přiznat, jsem se nejvíc děsila toho, že mě nezařadí vůbec nikam a pošlou mě hned obratem zase domů, jelikož se zjistí, že jsem vážně stejná jako moje matka. Stejná mudla k ničemu, jak tvrdí babička. Takže jsem se prostě radši věnovala otázce výživy obří olihně a jejího možného nakrmení, zatímco jsem čas od času hodila očkem směrem k hradu, jenž mě stále nepřestával fascinovat. Navíc jsem si pomalu začínala uvědomovat, že mi je vážně čím dál větší zima, a mám celkem i hlad.

Po chvíli zimy a úspěšného drkotání zuby ke mě do loďky někdo přisedl. Ne, někdo nebylo zrovna to nejpřesnější označení - byla to ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděla. Tak hezká, že se zdálo, jako by s tím ani déšť nic nesvedl. Chvíli jsem na ni zůstala zírat, než mi došlo, že to je krajně nevychované a nervózně jsem pohled sklopila směrem ke dnu lodičky, kde se mimochodem skutečně nenacházela ani stopa po pádlech. Ta dívka byla naprostým opakem toho, co já, a zároveň tím, čím jsem si v koutku duše vždy já přála být. Byla celkem vysoká, štíhlá, měla neuvěřitelně krásné dlouhé tmavé vlasy (které jsem jí v ten moment těžce záviděla), a vlastně vůbec už od pohledu působila poněkud... aristokraticky. Líbila se mi. Moc. A, což mi po nepodařených kontaktech z vlaku přineslo úlevu, i podle hlasu působila velice...sympaticky. Nebo minimálně mě se to tak zdálo. Jen jsem doufala, že i já budu alespoň maličko sympatická jí, neboť právě takovou bych si přála mít kamarádku. Minimálně podle prvního dojmu ano.
"Ahoj," odpověděla jsem na její pozdrav a na tváři vykouzlila pokud možno milý, ikdyž pravda, maličko zmrzlý, úsměv. Zdálo se, že děvče stejně jako já před chvílí, hledá neexistující pádla, což potvrdila i její další slova.
"Snad se nečeká, že budeme pádlovat rukama," protočila jsem oči vsloup, "ale spíš si myslím, že to bude nějak jinak zařízené." Pokrčila jsem nad tím rameny. Přeci jen, tohle byla škola čar a kouzel, a hádám, že nějaké pádlování tu nebylo zapotřebí. Ikdyž... pořád lepší pádlovat rukama, než to muset přeplavávat!
Pořád jsem byla stejně nervózní z toho, co nastane. Snažila jsem se na tu nervozitu ale nemyslet.
"Mimochodem, jsem Anabelle," znovu jsem se jejím směrem mírně usmála, "podala bych ti ruku, ale myslím, že teplo našich prstů je momentálně přednější," dodala jsem i odůvodnění. Nechtěla jsem vypadat neomaleně nebo tak.
Jak jsem pak zase chvíli seděla a co chvilku otáčela hlavu směrem k hradu, přistihla jsem sama sebe, že moje nervozita se začíná pomalu měnit v jakýsi pocit celkem příjemné natěšenosti....hlavně tedy na suchou, měkkou, teplou postel. A navíc jsem teď tak trochu mohla doufat v určitou kolej, do které bych se chtěla dostat. Pro mě to totiž jednoznačně byla ta, do níž se dostane tahle dívka, ať už ta kolej bude jakákoliv.

_________________

„Ale já se přece vůbec nezlobím.“ Ujistila Kena s jistotou a povzdechla si, když zaslechla ten jeho další vtípek. Bylo zvykem, že většina studentů házela všechny do stejného pytle a to jenom proto, že měl člověk nějakého příbuzného ve Zmijozelu. A co vlastně bylo na ctižádostivosti a ambicióznosti špatného? Samozřejmě se občas objevil nějaký tupec, vyznávající všechny ty staré tradice a s nenávistí vůči studentům mudlovského původu. Ale nevěřila, jak správně posléze podotkl sám Kenneth, že by se žádný tupec v dalších jednotlivých kolejích nenašel. I v Havraspáru byli tací, se kterými by se v životě nedala do řeči. „Sám musíš vědět, jak to chodí v čistokrevných rodinách. A ve většině případů za to může výchova rodičů, a za jejich výchovu zase mohou jejich rodiče a tak dále. Prostě je to začarovaný kruh…“ Podotkla prozíravě jen tak mimochodem. Dora sice nesnášela tady tu zažitou výchovu, a už vůbec se svými slovy nechtěla nikoho zastávat, ale vždycky se držela objektivních názorů a snažila se nebýt zaujatá jenom proto, že se jí nějaký zmijozelský student nelíbil. Byla prostě vždycky tak nějak uprostřed. Knihu přece nelze soudit jen podle obalu, a že se nachází v jiném regálu, než ty ostatní.
„Tak to je paráda. To musíte mít nějaký statek nebo něco takového, když máš vlastního koně, ne?“ Zvířata byla vždy vděčné téma, ale to byl i Famfrpál, jehož kouzlu podlehla stejně jako Salem jako jedna z těch společných věcí, které sourozence McLarkenovi spojovala. Na chvíli se odmlčela, když se nedočkavě pustila do rozbalování gumových slimáků, mezi kterými se občas objevili i ti živí. „Děkuju Uru, ale já mám svoje.“ Zakroutila hlavou a chápavě pokývala směrem k nebelvírskému prefektovi, jež právě vysvětlil jak to s oním přihlouplým létáním na koštěti v jejich rodině je. Možná se v Dořiném pohledu odrazil i krapítek toho soucitu, že mladý hoch nespatřil ani to mistrovství. Uruin zájem o duchy jí upřímně překvapil, ale dalo se vlastně čekat, že se asi jen tak nevyděsí. Byla to přece mladá nebelvírka! „Kdyby jenom jeden… Je jich tam víc, jsou to oběti krvavých rituálů.“ Odvětila tajemně a dramaticky se odmlčela.
Cesta vlakem docela rychle uběhla, nebo se to aspoň Doře tak jevilo, když se souprava zastavila na místě a v uličce to začínalo být těsné kvůli dychtivým studentům. Dora se jen koukala z okýnka a nevypadalo to, že by se v dohledné době měla přidat k tomu všeobecnému ruchu. Ale byla nadšená, že už jsou opět v Bradavicích. „Jede se v samojízdných kočárech.“ Významně zacukala obočím nahoru a dolů. „Vypadá to, že už se to trochu uvolnilo, tak děkuju za společnost. Ráda jsem vás poznala a popovídala si, ale tady už vás opustím. Neplačte a nesmutněte, určitě se ještě uvidíme.“ Dodala s žertem a kompletně ověšená svými zavazadly a s žabákem na rameni se jala prodírat cestu, aby se posléze dostala z vlaku ven a zamířila ke kočárům.



Salem se docela divil, že s ním slečna Tilneyová ještě ztrácí čas. I on musel uznat, že není zrovna tím nejpříjemnějším společníkem, ale konec konců za ním přišla sama. A taky se sama rozhodla k tomu, že s ním bude ztrácet svůj jistě drahocenný čas a plýtvat svou energií. Neurčitě se ušklíbl. „Možná by ses divila, ale dají se najít věci, které mě opravdu zajímají.“ (A možná že to bylo právě to pozadí, když už k němu byla tak otočená) Připustil a možná tím taky potvrdil její domněnku, že zase takovým sucharem ve skutečnosti není. I když vlastně záleží i na úhlu pohledu. A co se týkalo onoho ožehavého top seznamu, nad takovou věcí ani vlastně nepřemýšlel. Nezajímal se ani o to, jak si u potencionálních manželek stojí. Nebylo zase tak jisté, se kterou z nich vlastně skončí, a protože to na něm tak úplně nezáleželo, bylo mu to docela jedno. „Co na tom záleží, když pravděpodobně skončím s někým, koho jsem v životě neviděl. Hlavní je přece, aby se zachovala čistota krve.“ Nepochyboval ale o tom, že si u těch dcerušek stojí opravdu vysoko, ostatně to šlo vidět v jeho samolibém mírném úsměvu, jenž se mimoděk prokmitl jeho jinak naprosto chladnou tváří. Chvilku setrval pohledem na jejích zádech, když už k němu byla otočená zády čekajíc tak na kodrcavý příchod té nechutně milé a cukrující bábi s vozíkem. Překvapeně pozvedl obočí, když se k němu dostalo, že by si ráda dala kávu a mimochodem uhnul i svým pohledem, když se po něm ohlédla. To byl jeho velice oblíbený nápoj, a hlavně nepostradatelným u snídaně. Ona se však k němu otočila čelem, a on tak pochopil, že asi čekala na nějaké pokračování v konverzaci. Nebyl si stále jistý tím, o čem by si s ní měl povídat, a těmi svými úsměvy nebo nenadšenými výrazy mu opravdu nepomáhala. Pořád to byla otravná holka, co mu vlezla do kupéčka. „To by byl skutečně konec světa.“ Odvětil tedy nově nabytým sarkasmem, ale už to neznělo nějak vyloženě nepřátelsky. Ale to neznamenalo, že by jí ten její úsměv opětoval pouze se ušklíbl jak mu bylo vlastní a odvrátil se pohledem k okýnku. Pomalu ale jistě se přibližovali k Prasinkám, a ta bábrle byla ještě v nedohlednu.

Mimo herně:
Ano, Doru jsem schválně odklidila, tak se nezlobte XD

_________________