B4

Můj záchvat smíchu ustal stejně rychle, jako začal, a to hned, jak jsem uviděla Gigerinu tvář. Trochu mi poklesla brada a vyklopila jsem: "Promiň, nemyslela jsem..." Nestihla jsem to ale ani doříct, protože GG vystřelila ven jako čertík z krabičky. Možná bych za ní šla sama, ale když za ní vyběhl Quinn, nechala jsem to na něm.
Pak jsem loupla očima po Cassidym a vydechla jsem: "Upřímně? Ani moc ne." Opravdu jsem je moc nechápala, přesto mi bylo jasné, že se musím Ginger omluvit. Určitě si musela myslet, že se jí vysmívám! Ani Cassiho zpravení o situaci mi moc nepomohlo - cítila jsem se pod psa.
Jakmile jsem zaslechla známý zvuk kodrcajícího vozíku, zvedla jsem se. Nic nespraví náladu víc než Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak. "Máš chuť na něco sladkého? Jestli jo, tak pojď." houkla jsem na zrzka, a podívala jsem se na Kassiase, který se velice nebezpečně koukal po Nefertiti, která, del mého názoru, neměla rozum. Můj sovák měl ale mojí důvěru, a tak jsem ho ani nezavřela do klece, jen jsem mu trochu naivně řekla: "Nic nerozbij. Buď hodný sovák." Jeho pohled, kterým mě obdařil, by mohl zabíjet, ale já si z toho nic nedělala.
Vytáhla jsem zrzka ven (i přes případné protesty) a rozhlédla jsem se, jestli někde v okolí vozíku neuvidím GG a Arsena.
Všimla jsem si jich poměrně brzy, předstírala jsem ovšem, že je nevidím, pozdravila jsem prodavačku, a v poklidu jsem si koupila Fazolky. "Cassi, nevím jak si na tom, ale tyhle fazolky ti doporučuju. Některý jsou tak ohavný, až je to úžasný." mrkla jsem na prvňáčka, a případně jsem mu stihla dokonce říct něco o Čokoládových žabkách, či o čemkoli dalším (i když se našli věci, o kterých jsem neměla co říct).
Pokud se Zázvorka s Arsenem přeci jen dostali až k nám, podívala jsem se na Giger pohledem, kterým jsem se jí omlouvala, a který také říkal dvojí, totiž že se nic nestalo, a že se něco stane, pokud mi nedá jasně najevo, že mi odpouští ten neempatický smích.

_________________

Upřel pohled na Uru, která mu pomohla v zastání se Nebelvírských. Potěšeně se pousmál, protože byl rád, že ji už snad opustila prvotní nervozita. Přikývl k těm slovům na znamení souhlasu, když ale promluvila Pandora, i na ní se usmál. "Tak se nezlob, ale co by se dalo čekat od Salemovy sestry?" rýpl si trochu s poťouchlým úsměvem, když si ale uvědomil, že Pandora je se svým bratrem spojována asi často a nemusí jí to být zrovna příjemné, když dle Kennethova názoru se od sebe hodně lišili, hned dodal: "To byl samozřejmě vtip," mrkl na ní. "V každé koleji se najde někdo normální, i v té zmijozelské, ač to nerad uznávám." Zmijozel opravdu neměl rád, snad lépe řečeno ho nesnášel. Nikoho z té koleje nepovažoval za svého přítele, ač věřil, že i tam se najde pár dobrých, sympatických a normálních lidí. I když rozhodně asi méně, o proti jiným kolejím. "Tak takový problém nemám, otec má zvířata docela rád, ale tu krysu opravdu těžce vydýchával... nakonec jsem ji musel pustit," lehce se pousmál nad tou vzpomínku, ač tenkrát v té době mu to úsměvné nepřipadalo. Těžce poté vysvětloval své spolužačce po návratu do Bradavic, že její krysu pustil, zatímco ona měla jeho žábu. "Ale doma mám koně... a sestra má želvu." Ušklíbl se při svých posledních slovech. Tu želvu také neměl zrovna v lásce, ale to bylo spíše tím, že patřila jeho mladší sestře, s kterou neměl nejvřelejší vztahy, i když se jako starší a tudíž rozumnější k ní snažil chovat normálně, ona - rozmazlené, matčiny prvorozené dítě, které dostalo vše, na co si ukázalo - mu to ale marnila svým neskutečně namyšleným chováním, až nad ní dokonce i on ztrácel trpělivost. "Zaprvé otec hodně pracuje, dělá na švédském ministerstvu kouzel, takže toho volna také nemá tolik, a celkově naše rodina k famfrpálu moc náklonnost nemá. Ani ho od nás nikdo nehrál. Už pradědeček říkával, že..." na chvíli se zamyslel nad volbou svých slov. Nechtěl, aby to znělo povýšeně nebo, aby si to dívky špatně vyložili. "Že je to akorát přihlouplé létání na koštěti, a že pro nás jsou důležitější věci, než nějaký famfrpál. Tak nějak," pokrčil rameny a zadíval se na Uru s Pandorou, jak se na to tváří. Trochu náklonnosti snad očekával od Dory, která pocházela z čistokrevné rodiny, ale třeba se také mohl plést, že. Za to u Ury neměl ponětí, jaký na to bude mít názor. "Máš hodně sourozenců?" stočil se na dívku z Nebelvíru. "Kolik?" zeptal se ze zvědavosti s povytaženým obočím, než mu trochu úsměv zamrzl na rtech, když Pandora zmínila svého dědečka libující si v černé magii. Tohle byl ten důvod, proč Van Helmonotovi nesnášeli čistokrevné britské rodiny. Většina z nich byla taková, ne-li horší. A proto také Kenneth neměl rád Zmijozel. U Van Helmontů nikdo černou magii nepraktikoval, Demarcus, Kennethův strýc, byl sice ředitelem jedné sekce v Azkabanu, ale to s tím nemělo nic společného. Alespoň doufal. Své rodině slepě věřil. "Já si asi nic nedám," zavrtěl hlavou a loupl pohledem po Uru, zda ta si něco dá.

_________________

| +

Matt už se k těm košťatům, kolejním týmům a vánočním dárkům radši nevyjadřoval, protože věděl, že pokud ho někdo bude chtít vykopnout z týmu, tak to udělá, i kdyby si přál zůstat sebevíc a měl sebelepší koště. Ohledně Vánoc měl jen jednu jistotu – kousavý pletený svetr od babičky.
Na to, jestli mu Ginger odepsala, nezvládl odpovědět, protože Tess zmínila to jejich randejákování, které ani trochu nebylo randejákováním, i když si to podle všeho myslela polovina školy. „Já s Ginger nerandejákuju!“ zamrmlal rozmrzele, zrudnul, zkřížil ruce na hrudníčku a uraženě se zadíval z okna, takže mu úplně uniklo, že právě zmiňovaná zrzka proletěla chodbičkou okolo jejich kupé. A nedlouho po ní i mrzimoří Arsen. A protože hrál děsivě uraženého, nezapojil se do jejich debaty o učitelích a rozšiřování jejich řad nebo řad studentíků. Ani k tomu učení se nevyjadřoval, protože on sám se prostě učil dobře. Tedy alespoň co se týkalo teorie, s praxí na tom byl mnohem hůř.
Z jeho uraženosti ho vytáhlo až charakteristické drkotání vozíčku se sladkostmi, který kromě cukrovinek podle starších studentů obsahoval i jeho milované kakao. Přeleštil si kakaistický odznáček a energicky se vyhoupl na nohy, aby nakoukl do chodby a zjistil, kde se zrovna pojízdný krámek nachází.

_________________

Lei samozřejmě neměla ani tušení, jak si stojí Prasinky ohledně nemovitostí, takže jen pokrčila na Eryho otázku rameny. „To nevím, miláčku, ale pozeptat se přece můžeme. Třeba budeme mít štěstí.“ Pronesla povzbudivě. Koneckonců kdyby se nic sehnat nedalo, mohli si nechat domek postavit – Lei v tom neviděla na rozdíl od Eryho nějaký větší problém. Ona by si dědečkovi od svých dětí klidně o peníze řekla, pokud by vůbec přežila ten radostný okamžik, kdy mu oznámí, že bude mít vnoučátka.
Vzhledem k tomu, že ji v Dánsku do auta násilně nacpal její milovaný bratr, hodila po svém drahém pohled typu „nedělej si ze mě srandu, myšáčku“ a nepatrně se ušklíbla. Mudlovská auta nebyla nic pro ni, i když jí teď přemisťování nedělalo zrovna nejlépe. Vlastně se mu snažila urputně vyhýbat, stejně jako přenášedlům a letaxu. Zvlášť po ránu měla pocit, že by ji něco takového mohlo stát i život.
„Nevím, co ve mně viděl, ale nejsem si jistá, jak to teď s tím vším okolo zvládnu.“ Zamumlala pak na Brumbálovu adresu a povzdechla si. „Ale udělám všechno proto, abych studenty ve své koleji nezklamala.“ Prohlásila nakonec hrdě a v očích se jí blýskl odraz té staré známé ledovosti. Zmijozelská princezna se dočkala královské korunky a hodlala ji nosit stejně hrdě jako tu hadí brož na svém hábitu. Chlad z jejího výrazu ale zmizel s Eryho letmým polibkem a nahradil ho opět úsměv, který Lei svému milovanému věnovala.
S ubíhajícím časem i krajinou za okny jí pomalu ale jistě začalo kručet v břiše. Zatvářila se jako hromádka neštěstí, ale po slzičkách kupodivu nebylo vidu ani slechu, takže se Ery nemusel obávat dalšího slaného vodopádu, který by měly na svědomí těhotenské hormony. Když začal mluvit o všem, co se dalo ve vozíčku té obtloustlé čarodějky najít, Lei měla pocit, že by pro cokoliv z toho zabíjela a to doslova. Už už se chystala Eryho nějak umlčet, aby ji přestal týrat, když se jeho přání očividně vyplnilo a chodbou zarachotila kolečka spásy. „Dám si tři čokoládové žabky. Ne čtyři. Pět.“ Začala chrlit a horečně přemýšlet nad tím, co všechno by asi tak zvládla spořádat. „Nějaké dýňové paštičky a sáček Fazolek.“ Doplnila a nelibě se pozastavila nad tím, že lékořicové hůlky prostě prťata striktně odmítala. Už jen když si vybavila jejich chuť, tak zvládala ukázkově zezelenat. „Děkuju, zlato.“ broukla ještě než se zvedl a vděčně se na něj pousmála. Pak se pohodlněji uvelebila v rohu kupéčka s nožkami nataženými až na druhé sedadlo a zavřela oči. Vlak sebou hezky houpal, což ji dokonale uspávalo a ona se poslední dobou cítila neskutečně unavená, i když skoro vůbec nic nedělala.

_________________

Občas něco zaslechla, ale když si všimla, že se Brian snažil nijak zapojit do rozhovoru. Snahu ocenila, ale i tak věděla, že s nim asi teď moc nenamluví. "Klidně bych brala i Zmijozel. Raději nějakou, než-li nijakou," řekla mu upřímně do očí. Už pro ni přišel čas, když si vzít místo tenisek boty k hábitu. Sesedla si proto ke kufru a vyndala z něj boty. Tenisky hodila do kufry a vrátila si na své místo, kde si je v klidu nandala na nohy. Podívala se ven, kde byl slyšet ruch.
Chodbou šla čarodějka. Sedla si zpátky a netrpělivě čekala až přijde k jejich kupé. "Dáte si něco dětičky?" Zeptala se čarodějka. Nechala mluvit Briana. Když domluvil, tak se k ni hned nahrnula, že nikoho z kupé k ni nepustila. "No. Prosí jednu dýňovou šťávu a pár dýňových paštiček," řekla si. Milá čarodějka ji to podala. Do ruky ji dala pár peněz a zalezla zpět do kupéčka, které zavřela. Napila se sladké šťávy a k tomu si vzala jedu paštičku. Zbytek paštiček si dala do svého batohu. Grace si zatím zalezla k batohu, který měla Hai na kufru. Měla na sobě už hábit a tak se nijak nemusela start o další věci. "Už se to blíží." Řekla a vzápětí se otočila na Jiley. "No a nevím co jsem chtěla říct," otočila se zpět a koukala dál ven. U toho si v klidu vychutnávala paštičku a pila šťávu.

Vagon E

„Zkusíme se pozeptat.“ Ery přikývnul a pousmál se při představě, že by třeba mohli mít vlastní domek v Prasinkách. Kousek od Medového ráje, kde měli ty nejlepší lékořicové hůlky. A v zimě by chodil ke stánku na náměstí na vánočně ozdobené kakao. Potřásl hlavou, aby se ve svých představách neztratil ještě víc.
Pousmál se, když Lei odhodlaně prohlásila, že udělá cokoliv pro to, aby studenty své koleje nezklamala. O tom ani v nejmenším nepochyboval. Kývnul hlavou na souhlas. „Zvládneš to a tvoje zelený ovečky tě určitě budou zbožňovat,“ brouknul bez sebemenších pochyb v hlase. Byl skálopevně přesvědčený, že bude Rory lepší kolejní, než byl Hargrave, a lepší, než by byli pánové Rodwell či Greyburn.
„Pět čokoládových žabek,“ opakoval si, když se chystal vylézt z kupé na nákupy a Lei ho začala úkolovat. „Radši jich vezmu deset. Dýňové paštičky, sáček fazolek, jasně. Určitě taky kakao, a když vezmu ještě něco navrch, bude to fajn,“ mumlal si, přičemž přikyvoval a pomalu se vypotácel z kupé na chodbičku, kde si to vskutku vražednou rychlostí hasila paní s vozíkem. Věnoval jí široký úsměv, protože si byl jistý, že si ho bábi pamatuje, a už už se nadechoval, aby začal diktovat, co všechno akutně potřebuje, aby se jeho těhotná přítelkyně cítila jako v bavlnce.
Jenže než ze sebe stačil vyloudit byť jen hlásku, ozval se neznámý hlas. Erasmus povytáhl obočí a střelil pohledem k mladíkovi, který očividně taky mířil pro nějaké to občerstvení. Fajn, tak tohle je divný, problesklo mu hlavou, když si všiml jeho bílých vlasů. A hada kolem krku. Hada! Ery se znechuceně otřásl a bezděčně o krůček ucouvnul. Bílý had se mu vážně ani ždibec nelíbil, navíc, když neustále syčel. „Brej den,“ brouknul k mladíkovi a nejistě se pousmál. Vzápětí mu poklesla brada, jakmile si uvědomil, že se ten chlapík s hadem vybavuje. „Hadí jazyk, no to mě podrž!“ vyhrknul dřív, než si stačil uvědomit, že to říká nahlas. Zatvářil se omluvně. „Ehm, když se nacházíte v profesorském vagonu, předpokládám správně, že budete od letošního roku nová posila profesorského sboru?“ prohodil po chvíli konverzačním tónem, zatímco se přitočil k vozíku.
„Prosil bych čokoládový žabky, tak deset. Nějaký lékořicový hůlky, dýňový paštičky, sáček fazolek, zázvorový sušenky, a kdybyste měla čokoládový muffiny, bylo by to fajn,“ nadiktoval nebohé bábrli, která výčet všech těch sladkostí snad ani nemohla stíhat. „Jo a tak hektolitr kakaa,“ dodal, když si vzpomněl, že bez téhle životodárné tekutiny už nepřežije ani chvíli. V kapse kalhot zalovil pro peníze a když si přebíral všechny ty dobroty, včetně termosky kakaa, po očku pokukoval po tom podivném mladíkovi a přemýšlel, co asi může být zač.

_________________

Samozřejmě, že slečna Tilneyová ten varovný tón v poznámce o počasí zaznamenala, ale nevypadalo to, že by mu věnovala nějakou větší pozornost. Tedy alespoň nedávala navenek znát, že si toho vůbec všimla, protože jediné vrásky, které ozdobily její obličej, byly ty od neutuchajícího úsměvu. „Ne. Vypadáš, jakože se nezajímáš o nic.“ Poznamenala trefně, a ačkoliv to mohlo v první chvíli působit jízlivě, v jejím hlase nebyla po jízlivosti ani stopa. Byla to prostě pravda, Salem se tvářil, že ho nezajímá absolutně nic. Jediné, co z jeho přístupu poznala bez delšího zamyšlení, byl fakt, že by tu byl nejraději sám. Jenže to byl jen přístup a Gia si byla jistá, že doopravdy sám být nechtěl, i když mu přišla nanejvýš otravná. Kdo by totiž toužil po neustálé samotě?
Když pak mladý pan McLarken prohlásil, že je prostě na roztrhání, co se týkalo potencionální ženušky, věnovala mu delší pohled. „Mnohem zajímavější by bylo zjistit, jak si stojíš přímo u dcerušek.“ Usoudila ledabyle. „Třeba se jejich top seznamy neshodují s těmi rodinnými.“ Uculila se a zahleděla se z okna. Ten její se s tím rodinným naprosto shodoval. Možná proto, že žádný vlastní ani neměla.
Jak tam pak postávala v těch dveřích, zachytila se rámu a lehce se zhoupla, načež se zase ohlédla k Salemovi a povytáhla tázavě obočí. Kam zmizel ten sarkastický tón, pane primus? Maličko se nad tím ušklíbla, ale nestěžovala si. „To máš pravdu. A možná, že i kdyby se dokodrcala, tak už ani nebude mít co nabídnout. A já bych si dala kávu…“ zabrblala rozmrzele a poprvé se zatvářila nenadšeně. Stát ve dveřích ale zůstala, ovšem otočila se čelem k Salemovi, aby nemluvil do jejích zad. Pokud by se tedy rozhodl v jejich rozhovoru pokračovat.

_________________

VAGON B., druhé kupé

Cesta plynula. Příroda kolem ubíhala a jednou za čas jsem zahlédl projít nějakého studenta kolem prosklených dveří mého kupé. Pozdrav jsem dopředu vzdal, protože bylo zbytečné na ně volat.
Zase sám, ušklíbl jsem se pro sebe. Samota mi sice nevadí, ale ten pocit, že mě ostatní pozorují.. soustředěně jsem se zamračil a pohledem se upřel na Berenice v kleci.
"Chceš ven?"
Netrpělivě si přešlápla na dřívku a zahoukala. Pochyboval jsem však, že mé otázce doslova rozuměla. Její klec byla položená na sedadle naproti mně a tak jsem se natáhl a otevřel dvířka. Sova vmžiku vyletěla a ladným pohybem mi přistála na rameni. Spokojeně zamrkala.
Když se vlak rozjel vstříc dlouhému putování, Oliver a Brenda zůstali stát mezi lidmi a s úsměvem mávali. Pousmál jsem se nad tím, jak jsem je měl ve skutečnosti rád. Tenhle školní rok nebude žádný okamžik, kdy bych je mohl spatřit. Chci totiž strávit v Bradavicích každou poslední vteřinu. Je to poslední ročník.. poslední šance.
Měl jsem dlouhou chvíli a nechtěl se nechat v mysli navést na smutné věci, o čemž přemýšlím velmi často. Chtělo by to se něčím zabavit. Pohladil jsem svou sovu a vytáhl ze svého zavazadla blok a přírodní uhel.
Ve skutečnosti na mě čekal můj skromný kout v chlapeckých ložnicích. Byl jsem snad jediný blázen, kdo si lepil nad postel své výtvory, obrázky od Brendy a umělecké písmo. Neměl jsem tam však svého oře a samotnou Bereniku.
"Berko, mohla by ses.." Zamračil jsem se a snažil se ji popostrčit. Chtěl bych ji nakreslit, ale jak, když mi sedí na rameni? Povzdechl jsem si.
"Dobře," protočil jsem oči nad tím, že si tu vlastně mluvím sám pro sebe. Nakreslím Ravena, svého mudlovského hřebečka. S novým odhodláním jsem na tvrdý blok na kolenou začal tvořit lehký náčrtek siluety cválajícího koně. Jo, tím bych se mohl zabavit.

_________________

http://felixfelicis.hys.cz/forum/viewtopic.php?f=11&t=224

Vagon B, kupé 1.
Lenny, Matt a Tess

Lenny se už už nadechoval k nějaké poznámce k o Vánocích nebo famfrpálu, ale dívčina slova ho naprosto uzemnila, takže zůstal jen zírat s otevřenou pusou. "Cože spolu Matt a Ginger dělají?" Vydechl šokovaně a přesunul svůj překvapený pohled od Tess na Matta, který jasně signalizoval, jak hluboce je Leo dotčen tím, že Tess ví o jeho nejlepším kamarádovi něco, co on ne. A v momentě, kdy se Matt začal ohánět tím, že to rozhodně není pravda, přičemž ovšem rudnul až za ušima, bylo dílo zkázy dokonáno. "Takys mi to mohl říct sám, kamaráde," zamrmlal nenaloženě.
Podrážděně se zamračil a stejně jako jeho havraspárský protějšek si založil ruce na hrudníku, přičemž se opřel zády o okno, takže se místo na Matta mohl dívat na dveře (a Tess, na které však pohledem nezůstával nikdy dlouho). Jemu tak problesknutí zrzavých vlasů - následované ruským mrzimorčanem - rozhodně neuniklo. Vrcholem pro něj navíc bylo, když se hnědovlásek nezapojil do konverzace o učitelích - a Leo ho znal dost dobře na to, aby správně odhadl, že důvodem bylo to, jak se Matty dobře učil.
To by bylo za normálních okolností pochopitelné, ale teď ho to jen utvrdilo v tom, že je Matty šprťácký a ulhaný had, a chlapcovo přeleštění odznáčku kakaistů to věru nevylepšilo. Naštěstí ale v tu chvíli začal za dveřmi rachotit vozíček s cukrovinkami a Leo na chvíli na celý incident přestal soustředit, takže se rozvážně posbíral ze sedadla, unaveně se uculil na Tess a kývl hlavou ke dveřím kupé. "Jdeš?" Nadhodil a protáhl se dveřmi do úzké uličky, kde neomylně zamířil k vozíčku s cukrovinkami.
Nakrčil nos nad cenami sladkostí - zdá se mu to, nebo oproti minulému roku trochu zdražili? - a nakonec si pečlivě navybíral dvě čokoládové žabky, jeden balíček Bertíkových lentilek a malý sáček cukrových myšek, které roztomile pištěly, když jste jim ukousli hlavu.
"Jestli někdo najdete v žabkách Helgu z Mrzimoru, vyměním ji za Salazara Zmijozela," informoval rozhodným hlasem všechny, kdo zrovna stáli u vozíčku a byli ochotní ho poslouchat.

"Jasné," prikývla a uľahčene si vydýchla, keď jej ospravedlnenie dotyčný prijal. Tiež sa asi nechce hádať, pomyslela si. Cítila sa divne. Spravila niečo, čo inokedy neskúšala. Nebolo to pre ňu normálne. S jej povahou by sa ani nič iné čakať nedalo.. Brian sa očividne rozrozprával, ale Hai zasa stíchla. "Mne je to tiež jedno. A Slizolin..mi pravdupovediac nevadí." Jil si uvedomila, že sama je tam najukecanejšia. Nevadí. Spomenula si, ako jej mama prízvukovala, že má často piť. Preto sa spolu naraz s Hailie zohla ku kufru, a kým sa druhé dievča obúvalo, ona pila. Prezliekla sa už doma, takže teraz nemala čo riešiť. Ozval sa jej ešte žalúdok. Nervózne sa pozrela na ostatných, lebo to bolo trápne. V duchu sa modlila, aby sa konečne ukázala tá čarodejnica s lahôdkami. Nejaká sila nad ju pravdepodobne vypočula, lebo z chodbičky sa ozvali hlasy ostatných študentov. Až sa ozval on, s ľútosťou naňho pozrela. Ona by bez sladkostí neprežila! Navyše, ktosi jej niekedy spomínal, že sladkosti chutia najlepšie, keď sa o ne podelíte s priateľmi. Rozhodla sa preto túto taktiku praktizovať. Thorald Nahn jej potajomky do ruky strčil asi desať galeónov naviac, nech si šetrí na čo najdlhšie. Nechcela minúť naraz všetko, preto keď prišla tá tetuška ku ich kupé, počkala kým si objedná jej kamarátka a až potom sa ozvala. "Dobrý," pozdravila so žiarivým úsmevom. Keď uvidela tie kopy pochúťok, ozval sa v jej hlave hlások, diabolský hlások. Kúp si všetko, máš dosť peňazí! Kašli na ostatných! Jej druhé JA však oponovalo a rýchlo vyhralo. "Poprosím päť tých dyňových paštičiek, melónovo-zázvorovú šťavu, desať fazuliek..Áno, nesmiem zabudnúť na pätnásť Bertíkových lentiliek, tri žiarivé lízatka a preistotu aj broskyňovo-mentolový džús. Áno, bude to všetko," vyrapotala rýchlosťou svetla na pani, ktorá už pravdepodobne bola zvyknutá na podobné výjavy ako bola Jiley. Tá zaplatila a strčila sa do ich kupé, len tak-tak ju Hai neprivrzla dverami. Zaškúlila na ňu, ale bolo vidieť, že to myslí čisto kamarátsky. Áno blíži sa to, a ja sa tak hrozitááááánsky tešíím!" zvolala na polku vlaku a od radosti sa roztočila. Skoro pri tom zhodila klietku s Lotty, ktorá na ňu nazlostene húkla, no našťastie sa len zakyvotala. Jil za postavila na špičky a zabezpečila jej stabilitu.