Matt se zatvářil provinile, když si jeho kamarád víceméně postěžoval, že on žádné koště nedostal. „Já ti to svoje někdy klidně půjčím, brácho. Já jsem kvůli němu strávil skoro celé prázdniny sbíráním míčků na hřišti, takže Děda Famfrpál se fakt nekonal.“ Pokusil se Lea alespoň trochu uklidnit po svém, což obvykle jen zhoršovalo situaci, protože Matt nezvládal rozlišovat drobné nuance mezi náladami u jiných lidí. A už vůbec měl problém pochopit některé jejich myšlenkové pochody, byť byly sebejednodušší.
Archimedes při zmínění svého jména a pamlsku potěšeně zahoukal a začal se natahovat k Mattově kapse, kde tušil zásobu sovích keksíků. Chlapec bez zaváhání jeden vylovil a prostrčil ho mřížemi klece, přičemž se pousmál. Jenže Archimedes nebyl žádná vražedná sova, aby měl důvod k obavám. Byl to slušně vychovaný soví liliput. „Jo, máš vyřídit mamce, že jí moje mamka děkuje. Vždycky měla strach, jestli nám někde cestou nepojde.“ Předal vzkaz kamarádovi a pak opatrně přikývl. „Napsal jsem Ginger dva dopisy.“ Zamumlal, zrudnul a jal se hypnotizovat nástupiště.
Když se na něj oba kamarádi obořili, že to s těmi lektvary snad nemyslí vážně, trochu se přikrčil. „Jen při pomyšlení na krájení slimáků se mi dělá zle. A navíc tam prý jsou takový přísady jako hadí oči a nohy z pavouka… kleplo by mě dřív, než bych to dal do kotlíku.“ Zamumlal, ale nakonec rezignoval. Rozhodně nechtěl, aby ho vyhodili ze školy, protože se tam těšil. „Tak já tam teda půjdu. Ale jestli budeme vařit nějaký blivajzy, tak mě máte na svědomí.“ Zadíval se na ně, obzvláště pak na Lea, který vypadal, že pokud s ním na ty lektvary nepůjde, tak se mu tam kamarád psychicky zhroutí.
Vlak sebou o chvilku později škubnul a Matt ještě rychle zamával rodičům, než se zase opřel o sedačku a rozzářily se mu oči. Zase do Bradavic a tentokrát už jako ten zkušenější. Navíc plánoval s Ginger (se kterou se rozhodně odmítal přestat stýkat, i když s ní samozřejmě nerandejákoval) postavit toho draka, což byl kromě prolezení do dalšího ročníku a přežití hodiny Obrany jeho letošní cíl. No a výhra poháru nebo famfrpálového zápasu by se taky šikla.

_________________

Vagon E, ňuf kupé s Eralei

Ery se pobaveně uchechtnul, když Lei tázavě prohodila, jestli má chuť. Samozřejmě mu neunikl ten dvojsmysl. Už už otevíral pusu, aby plácnul, že chuť má (na čokoládu, jak jinak), ale nakonec se širokým úsměvem ve tváři zavrtěl hlavou. „Ne, myslím, že to bez čokolády zvládnu,“ odpověděl pobaveně. Stejně si byl jistý, že zrovna oni dva žádné afrodiziakum nepotřebují. To, že se po sobě letos v kupé nesápali, neznamenalo, že to mezi nimi stále nejiskří. Jen prostě neměli energii na nějaké muchlování a Ery navíc usoudil, že starší členy profesorského sboru by mohl trefit šlak.
Na to prohlášení, že by měl nosit po kapsách termosku s kakaem, souhlasně pokýval hlavou. „Ještě aby po mě nebyli! Nepřežil bych, kdyby měli alergii na kakao, nebo tak něco,“ zabrblal znepokojeně. To by nesl vážně těžce. Už se totiž začínal těšit, až bude prckům ráno vařit to nejlepší kakao a oni budou taťkovo kakao naprosto zbožňovat a vyprávět o něm kamarádům. Ery, na co to zase myslíš! okřikl se po chvíli v duchu a potřásl hlavou. „Navíc jsem Představený Kakaového kultu, termosku kakaa bych měl nosit vždycky u sebe, abych šel příkladem,“ prohodil po chvíli s vážnou tváří a vzápětí se pobaveně uculil. „Ta bábi ví, že v tomhle vlaku jezdí kakaisti, takže má kakaa vždycky dost,“ ujistil svou drahou. Potom však jeho obočí nevěřícně vystřelilo kamsi vysoko a žaludek se mu proti jeho vůli nepěkně zhoupnul. „Haggis? Já myslel, že ho nesnášíš,“ podotknul překvapeně. Uvědomil si ale, že by ho vlastně už nic překvapovat nemělo – Lorelei měla teď chutě úplně rozházené a neustále ho překvapovala kombinacemi, které do sebe kolikrát chtěla nacpat. „Asi to budou spíš Skoti než Dáni,“ zkonstatoval po chvíli a k Bertíkovým fazolkám se raději víc nevyjadřoval. Kdyby totiž Lei dostala chuť na nějakou, co chutná jako suché z nosu, musel by se rychle vyklonit z okýnka a vyzdobit nástupiště, ne-li rovnou něčí hlavu.
Zaposlouchal se do jejích slov, když vyprávěla o prvním dnu za profesorským stolem. Moc dobře si pamatoval, jak to s ním zamávalo, když Lorelei prvně viděl mezi ostatními členy profesorského sboru. Musel se při té vzpomínce zašklebit. „Moc dobře jsem nezareagoval, co?“ prohodil s povzdechem. „Málem to se mnou seklo, fakt. V tu chvíli mě ani omylem nenapadlo, že bych třeba mohl chodit uklízet k tobě do kabinetu a navštěvovat tebou vedené doučování lektvarů,“ uculil se, objal Lei a přivinul jí k sobě. Vlak se konečně rozjel, Ery se naposledy podíval z okna na mávající rodiče a vzápětí se pohodlněji uvelebil na sedačce, aby si užil posledních pár hodin klidu.

_________________

Arsen se maličko zarazil, když zrzek zmínil holky, jak se vrhají proti plakátu, a opatrně odpověděl: "To je taková mudlovská kapela. Hrajou dost dobře a většině písniček rozumí i kouzelníci." Rozhodl se nebrat si moc osobně, že zrzek má Beatles spojené jen s fanatickými fanynkami, a s širokým úsměvem dodal: "Letos si beru do Bradavic rádio. Dost možná to nepůjde, ale třeba tu něco chytíme."
Naprosto nápadně ignoroval soví války a nechal Nefertiti, aby ve své kleci nadýmala hrudníček, div nepraskla. Všiml si, jak Ginger oproti zrzkovi změnila tón na milejší - takže nemohla zmijozelovatět.
"Samozřejmě že si sednu," opáčil pomalu. Jasně, bylo to jako první jeho kupé. Ona je tu určitě jenom na návštěvě, i když už se ujala představování a vypadalo to, že se tu uvelebila jako doma. Protáhl se kolem zrzka a naprosto nedával najevo, jak protivné mu je, když se Ginger tváří takhle nafrněně. Kecl sebou do svého rozbordelařeného rohu plného časopisů o famfrpálu a papírků od bonbonů.
"Můžeš jí říkat 'zrzka', hrozně ji to štve," poradil Cassidymu bohorovně a založil si ruce za hlavu. Celou svou vůlí si odepřel poznámku o tom, že ten nosík nahoru jí určitě zůstane, a ostentativně se zadíval z okna, dokud opouštěli Londýn. Bylo mu dost líto Cassidyho, ale v přítomnosti určité osoby se prostě právě teď nedokázal chovat, jako by se nic nedělo. Zamračeně začal z okna seškrabávat jakýsi flíček a v duchu doufal, že cesta nebude nekonečně dlouhá.

_________________

Aha. Takže ne Kall, nýbrž Kalle. Zatvářil jsem se vědoucně, ačkoliv jsem tomu stále ještě moc nerozuměl, a abych se vyhnul nějaké další konverzaci na tohle téma, sehnul jsem se k Finneganově kleci, jestli je jako v pořádku. Byl. Sice vypadal, že by někoho nejradši sežral, ale byl v pořádku.
Když na malého sováčka zahoukal ten větší, který patřil druhé zrzce, Finnegan na něj vrhl skoro až nevěřícný pohled. Byl jsem si jistý, že kdyby mohl zavrčet jako vzteklá šelma, udělal by to. Místo toho ale načuřeně houknul zpátky, a hlásek mu lehce přeskočil, což jsem považoval za velice veselé. Sovák, soudě dle pohledu, který jsem vyfasoval, ne tak moc.
Tmavovlasý kluk mi osvětlil záhadu čtyř obličejů, a oznámil, že je to jakási mudlovská kapela. Udělal jsem osvíceně znějící „áááh“, a moudře pokýval hlavou. Prý hrají tak dobře, že je poslouchá i hodně kouzelníků, a možná je můžeme chytnout na rádiu, které si s sebou bere. Nadšeně jsem to odkýval, až mi kudrny poskočily jako živé, vážně jsem chtěl zjistit, co je na nich tak zvláštního, a jestli se mi budou taky líbit.
Po krátké přestřelce se zrzkou se kluk posadil na svoje místo, a zrzka se jala představování. Dověděl jsem se, že ona sama se jmenuje Ginger Olssonová, chodí do druháku, a je z Nebelvíru, zatímco tady tmavovlásek je Arsen Quinn, mrzimorský druhák, vlastně teda třeťák. „Vážně bydlíte vedle kuchyně?“ bafnul jsem po Arsenovi se špatně potlačovaným nadšením, načež mi došlo, že bych se možná taky mohl představit. „Já jsem Cassidy Finley, řekl bych že prvák, kolej ještě nemám, ale jestli Mrzimor fakt zakotvil vedle té kuchyně, tak chci tam,“ zazubil jsem se široce. Má maličkost dokázala velice snadno oddělovat místa. Na jedné straně stálo „není tam jídlo“, na druhé „je tam jídlo“. Asi je zbytečné poznamenávat, že druhé skupiny jsem si cenil mnohem více a takové placy vyhledával jako prase lanýže.
Když se vlak rozjel, zmateně jsem si prohlédnul oba spolusedící a pokusil se vstřebat to těžké ticho, které najednou na naše kupé padlo. Skoro to vypadalo, že Arsen s Ginger nechce mluvit. „Ona je tvoje ex?“ vypadlo ze mě zničehožnic směrem na Arsena.

_________________

VAGON B, KUPÉ 4 (Ginger, Arsen a Cassidy)

Při slově 'rádio' Ginger zbystřila- samozřejmě to nemohla dát najevo, ale uvnitř se nemohla dočkat, až bude moct Arsena ohledně jeho rádia vyzpovídat. Rádia byla skvělá, její rodina taky jedno měla, ale asi před rokem se porouchalo a rodiče zatím neusoudili, že by byl čas na to jej opravit. Alrik se mezitím po sovím zasmál tomu, jak malému sováčkovi přeskočil hlas a bublavě zahoukal k Nefertiti, dělíc se s ní o svě pobavení.
"Si piš, že mě to štve," odvětila Ginger na Arsenova slova a rošťácky se zašklebila na Cassiho. Když zrzek zmínil blízkost Mrzimorských prostor ke kuchyni, Ginger se neudržela a vyprskla smíchy. Dále to zatím nekomentovala, protože si ještě chvíli chtěla udržet svou image- vida, jak na to reaguje Arsen, ale v duchu musela uznat, že mít koleje blízko kuchyně se hodí. Zvlášť když vás v polovině noci popadne hlad a vy sídlíte ve věži, bojíte se tmy a na každém kroku vás může načapat profesor Rodwell. Fakt bych mu měla vymyslet novou přezdívku, pomyslela si Zázvorka lehce rozladěně.
Jakmile se dal vlak do pohybu a Arsen zůstal ve své tichosti seškrábajíc něcosi z okna, Ginger vyskočila na nohy a rázným pohybem otevřela okno dokořán, takže dovnitř začaly vlétávat dešťové kapky. Nevypadalo to však, že by to dívce nějak vadilo- nadšeně mávala své rodině, která se krčila pod svými deštníky, až do okamžiku, než je ztratila z dohledu. Poté okno zaklapla, uhladila si těch několik rozfoukaných vlásků, které jí utekly z jinak pevně staženého ohonu, oklepala si kapky, které se jí ještě nestačily vsáknout do oblečení a vzorně se usadila, pozorujíc Arsena svýma bleděmodrýma očima. Náhle však do nastálého ticha promluvil Cassi a Ginger se na něj překvapeně otočila. "Jeho co?" zeptala se, naprosto netušíc, co to ten prvák povídá a podívala se na Arsena, zcela v ten moment zapomínajíc na svou cool image, jestli tomu zrzkovi rozumí alespoň on. Byl to přeci jenom už třeťák, že.

_________________

Leslie si Wallaceho prohlížela zkoumavě, se zájmem vědce sklánějícího se nad rozpitvanou žábou. Nevěřila mu, že není nemocný – vypadal podle jejích měřítek prostě příšerně. Takhle nemohl vypadat žádný zdravý člověk. „Hele a nejseš ty nějakej knihomol, nebo tak něco? Podle mě jsi moc nevylez na slunce a to ti na vzhledu asi taky dvakrát nepřidalo,“ zamumlala chytře. Tak, teď jsem na to určitě kápla! zajásala, hrdá v duchu sama na sebe. „Jasně, že cukr!“ odsouhlasila po chvíli jeho slova. „Ten ti určitě taky prospěje – vypadáš jako někdo, kdo pořád jí akorát zrní.“ Absolutně nechápala, jak může ten chlapec neznat sladkosti. Každé dítě mělo aspoň občas nějaké to lízátko, i to, které patřilo do chudé vrstvy a jeho rodiče si nemohli dovolit rozhazovat peníze za hlouposti.
„Víš, my máme tu chytrost v rodině,“ opáčila Leslie hrdě k Darrelovi a pobaveně se uculila. Rozhodně to nemyslela jako vychloubání, ale něco mu odpovědět musela a tohle považovala za dobrou hlášku. „Dračí neštovice měl jednou brácha a vypadal fakt příšerně. To bychom určitě poznali,“ zamudrovala po chvíli, přimhouřila oči a znovu si Wallaceho prohlédla. „Kdyby je měl, asi bych utekla,“ usoudila nakonec. „Fakt bych nechtěla začátek školy proležet na ošetřovně. Brácha říkal, že je ošetřovna příšerná a madame Pomfreyová je prej hrozně přísná. Je to pravda?“ Zvědavě se otočila na Darrela. Neměla tušení, jak moc může žvástům svých bratrů věřit. Třeba takovému Markovi věřila naprosto bezmezně, protože to nebyl žádný kecka a neutahoval si z ní, ale ten na ošetřovně mockrát nepobyl. Zato famfrpálově založený Remy tam byl každý rok aspoň dvakrát.
„Počkej, počkej… Chceš mi říct, že ta babča, co tu prodává sladkosti, má pepřový kapsle?“ nadhodila po chvilce se zájmem a v očích se jí ďábelsky zajiskřilo. „Hele a nemáš po kapse hnojůvku? Mohli bychom jí hodit do nějakýho kupéčka. Teď nám ještě nemůžou strhnout body!“ Tohle byl podle ní skvělý plán. Akorát chyběla ta hnojůvka. Leslie věděla, že Remy nějaké do školy veze, ale v jakém vagonu se teď její bratr nacházel, to netušila. Navíc sebou vlak cuknul a rozjel se, takže se připravila o možnost najít ho. Rychle se naklonila k okýnku a se širokým úsměvem ve tváři zamávala rodičům, kteří ještě stáli na nástupišti a čekali, až se máváním naposledy rozloučí se svými školou povinnými dětmi.
Když se znovu posadila, chtěla začít vyzvídat něco málo o Bradavicích, i když toho věděla už dost. Jenže už se nemohla dočkat, až tam dorazí a všechno to uvidí na vlastní oči a myslela si, že by si aspoň tlacháním mohla ukrátit to hrozné čekání. Jenže než stačila otevřít pusu, do jejich kupé nahlédla nějaká holka. Holka, která vypadala naprosto příšerně. Leslie se okamžitě znechuceně zašklebila a posunula se od dveří kupé dál, jako by snad tuhle holčičí nemoc mohla chytit. „U Merlinovejch smradlavejch ponožek! Jak to vypadáš?“ vybafla okamžitě, načež přimhouřila oči. „Ne, nech mě hádat! Jmenuješ se Alenka a zabloudila jsi sem z Říše divů, že jo? A naše kupé sis spletla s králičí norou!“ Nejradši by dívce odsekla, že pro takovou panenku tu místo rozhodně není, protože tohle bylo kupé samých drsňáků, ale Darrel prokecnul, že mají volné místo, a tak spolkla další nejapnou poznámku. Dráček, který jí seděl ještě pořád na rameni, natáhl k nově příchozí hlavičku a zavětřil. Leslie tak trochu doufala, že té holce ukousne ty její příšerné mašličky.

_________________

Arsenovi se Cassidy vážně líbil. "Těší mě, Finley," řekl. Málokdo byl zase tak přehnaně nadšený z mrzimorských prostor. Obvykle se jejich kolej nedokázala zbavit nálepky, že se do ní posílají jednoduše ti, kdo nemají dost odvahy (Nebelvír), nemají dost čistou krev (Zmijozel) nebo nejsou chytří (Havraspár).
Takhle mohl jen nadšeně přikyvovat někomu, kdo zjevně dokázal ocenit jemná, vybraná privilegia žlutočerné koleje. "Vypadá to u nás jako v hobití noře," doplnil a mrkl.
V tom okamžiku zrzka otevřela okno, nejspíš aby dovnitř co nejvíc napršelo, a Arsen musel otráveně ustat ve svém nevšímání. Nevrle se rozhlédl, čím dalším by se mohl zabavit, aby se nemusel zrzky ptát, cože jí přelítlo přes nos. Chňapl po tuňáko-dýňovém sendviči - když ona může otvírat okno dešti, tak on se nebude držet zpátky s touhle smrtonosnou svačinou.
"Chceš?" nabídl jeden ze sendvičů Cassidymu. "Moje sestra tomu říká 'utoastovaná kluběnka', ale vážně chutná dobře, dokonce i se vší tou zeleninou."
Když se Cass zeptal, Arsen ztuhl a chtě nechtě zabloudil pohledem k Ginger, jestli jakože slyšel taky to samé co ona.
"Olssonová? Proboha, ne! Chci říct - ne. Ale ona vypadá víceméně vedle každého, jako kdyby s ním chodila," zabručel, jen aby ji nakrkl, a založil si ruce. Na Cassidyho vrhl mírně řečeno vyděšený pohled, jak dokázal tak rychle vyhmátnout takovou vražednou otázku, ale celkem svižně se vzpamatoval a zase už si zrzky okatě nevšímal.
"Takže ty jdeš do prváku a chtěl bys do Mrzimoru? Páni, to slyším asi poprvé. Kdyby ses nedostal, vezmu tě na návštěvu kuchyně," pousmál se, ale úsměv mu zase rychle zmizel. "Mimochodem, zrzko, jestli chceš něco říct, máš na to čtyři a půl hodiny, plus kočáry. Co to tu nacvičuješ? Ty pojedeš do Krásnohůlek?" zajímal se maličko jedovatě.

_________________

„Dobře, jak chceš. Víc čokolády pro nás.“ Pokrčila rameny a spokojeně se usmála, když Ery prohlásil, že čokoládu nechce. Stejně by se nějakého toho muffinu vzdávala jen těžko. Bylo až s podivem, jak lehko si zvykla na to, aby o sobě mluvila v množném čísle. Jenže spíš než radost z toho, že není sama, to byla potřeba smířit se s tím. Pořád jí to znělo tak nějak cize a vzdáleně.
„Tak to můžeš být v klidu, ti rozhodně alergii na kakao nemají. Naopak po tobě zdědili pořádný apetit.“ Zacukrovala k němu a uculila se. Ta představa společného rána nad kakaem ji děsila, ale byla si jistá, že když to bude brát, jakože je to tak v pořádku, že to v pořádku určitě bude. I když se toho všeho děsila. Když došlo na haggis, Lei se znechuceně otřásla odporem. „Nenávidím ho. Ale mám na něj strašnou chuť!“ zaúpěla a našpulila nespokojeně rty. Svoje chutě už prostě odmítala chápat.
Jakmile se stočila řeč na to, jak zareagoval před rokem na slavnosti, povzdechla si a pokrčila v rámci možností rameny. „Zareagoval jsi tak, jak by na tvém místě zareagovalo víc lidí. Měla jsem ti to říct, ale já se vážně strašně bála.“ Zamumlala a zadívala se na něj. „Mě to taky nenapadlo. A vidíš, jak to nakonec dopadlo.“ Pousmála se, zatímco sklouzla rukou ke svému břichu a na chvilku tam setrvala. Pak už se ale spokojeně přitiskla k Erymu a sledovala, jak za oknem pomalu mizí nástupiště a vlak se dává do pohybu.

_________________

Jane se nepatrně otřásla, když jí Ari řekla o strýčkovi. Testovat vlastní rodinu? Brr… „Od mě by se moc nedozvěděl.“ Ušklíbla se vzápětí. „Tak maximálně, že jsem cholerik zralej do blázince a na ne do Bradavic…“ Dodá už s letmým úsměvem, ale těžko říct zda si dělá srandu či to myslí vážně.
Jane překvapením zamrká očima, když jí Ari nenápadně naznačí kdože je ta tajemná spojka. „Vallabheh?“ Nadzdvihne překvapením obočí. „A neptal se náhodou, na co vlastně potřebuješ zelenou barvu na vlasy v Bradavicích?“ Zeptá se mírně hloupoučce. Ona být na Vallabhově místě by se zeptala… A za ten přihlouplý dotaz, může právě Vallabh, který neúnavně ťuká do okýnka… (letmý pohled ven z okýnka)
„Promiň, pitomá otázka, jasně, že se neptal.“

Jen co Ari pustila Meow ven z boxu, obtočila se jí přítulně kolem krku.
„Vypadá líp než předtím.“ Všimla si Jane okamžitě. „Jakoby přibrala a srst se jí pěkně leskne.“ Ocenila Arianinu péči. „Přidáváš jí do jídla nějaký vitamíny?“ Nechápala (samozřejmě nevěděla, jak se Meow měla ve Vallabhově péči, takže zdraví Meow Jane přičítala kvalitní stravě).
„Démon?“ Nakrčila nos. „Chrápe.“ Ukázala nahoru na přihrádku pro zavazadla, kde si hověl právě Démonův box. Byl podezřele zticha.
„Nevím, a ani nechci vědět, co s ním provedla bábi, ale je parádně zticha. Dokonce i přepravka mu nijak nevadí, usnul v ní naprosto v klidu.“ Další záhada.
„No… docela jo.“ Společenská otázka, stejně společenská odpověď. „Jen doufám, že se jako klasiky už nikde neztratím.“ Postěžuje si Jane na svůj naprosto nulový orientační smysl. „Jo a hledala jsem něco o tom duchovi na záchodcích.“ Prohlásí.
„Vypadá to, že tam straší dobrovolně.“ Další záhada Bradavic jako by jich už teď nebylo dost.
„Famfrpál?“ Jane znejistí. Vzpomínka na rychlou hru ve vzduchu se náhle stala až děsivě přítomnou. „No já nevím…“ Vykrucuje se. „Ještě jsem na koštěti neseděla.“ Poukáže na prostý fakt, že její letecké znalosti se váží jen k teorii. A pokud možno tak i k padákům. Těm mudlovským, samozřejmě…
„Mě to příjde hodně… šílené, jen tak viset ve vzduchu.“ Mírně se otřese. Ne, že by neměla ráda výšky, ne ty jí nevadí, ale…
„Nesnáším pocit nejistoty.“ Přizná. „A ve vzduchu tě nic nedrží… Ale třeba mě to chytne co já vím.“ Zakončí svůj monolog.

Nakonec se vlak do Bradavic konečně rozjel. Z dohledu zmizel Jane jak Vallabh, tak i její rodiče, kteří jí mávali a ona jen trucovitě předstírala, že je nevidí. Krajina za okny dostávala rychlý spád…
„A vlastně… máš pravdu.“ Řekla Arianě a aby se správně pochopila věta dodala: „Vážně se do Bradavic těším.“ Usmála se. „Hlavně na dýňovou šťávu.“

_________________

(Stieg Larsson)

Pozorovala jsem ty lidi v kupé. Z toho, co jsem pochopila z jejich rozhovoru, se dva z nich(Ti dva ŽIVÍ) znali už dříve. Samozřejmě, a dost očekávatelně, ten křehce, smutně a nemocně působící kluk vypadal, že je tu sám za sebe a ani jednoho nezná. Za to ale vypadal, jako by se mu mělo během nejbližších okamžiků udělat špatně od žaludku, nebo hůř, jako by měl v nejbližší vteřině omdlít. Očividně mě nepoznával, za což jsem vlastně byla ráda, neboť naše první setkání, kdy jsem mu rozházela jeho úspory po podlaze cukrárny v Příčné, nedopadlo zrovna dvakrát ideálně. A snad ještě víc očividně ten kluk nechtěl, aby se s ním někdo bavil. Zase. Ale to jsem možná viděla jen proto, že stejně nešťastně působil už tehdy. Zajímalo by mě, jestli se třeba taky umí smát - mohlo by to působit docela roztomile...
Možná ale byl vážně nějak dlouhodobě nemocný, ale na to bych moc nesázela. Spíš je prostě extrémní případ asociála a introverta. Škoda té nekomunikativnosti, ale na druhou stranu takovej tichej kamarád by nemusel být k zahození - žádný vyrušování neustálým klábosením a přiblblými poznámkami... - Ne že by mi ten druhý kluk v kupé nebyl svou zdánlivou otevřeností a pozitiviní energií sympatický. Vlastně se mi to celkem zamlouvalo, ačkoliv jsem si nedokázala nějak představit, jak někdo vydrží mít takovouhle energii celý den. Navíc jsem měla vtíravý pocit, že jsem jak jeho, tak i tu dívku, která se z mého příchodu netvářila zrovna dvakrát nadšeně, už někde viděla. Ale kde, to mě nenapadalo ani náhodou. Na Příčné jsem vrazila do víc lidí, než je moje chorá paměť schopna přijmout...
Zjistila jsem, že si mě prohlíží. Zděsila jsem se faktu, že by si snad mysleli, že bych se do něčeho takového, jako mám na sobě, navlékla dobrovolně. Brr. Nechutný mudlovský hadry.
"Nekoukej na mě tak," zavrčela jsem na konec a znovu zoufale pohlédla na tu panenkovskou hrůzu, "to moje babi! Ona je šílenec!"
Samozřejmě jsem patřičně protočila oči v sloup a už snad po tisící se pokusila narovnat ty nechutný lokny. Až se totiž převleču do hábitu, rozhodně u toho nehodlám vypadat jako nějaká nepovedená mrkačka!
"Ale-kdože?" vyjeveně jsem se zeptala té holky. Potěšilo mě, že má zřejmě normální vkus a nelíbí se jí šatičky jak pro princezničky, ale kdo je to ta její Alenka a proč bych měla lézt do králičí nebo jakýkoliv jiný nory, to jsem vážně nevěděla. Jen jsem doufala, že si vážně nikdo z nich nemyslí, že něco takovýho bych dobrovolně nosila. Stýskalo se mi po Ericově vytahaném tričku. Najednou sebou vlak trhl a dal se do pohybu, takže jsem sebou celkem vděčně rychle plácla na sedadlo vedle nemocně působícího kluka. Poncho a malá taška s potřebami na cestu a hábitem, skončila na poličce nad sedadlem.
Ten kluk, co si mě předtím prohlížel, působil už podle toho, jak se choval, tak nějak moc jistě a málo nervózně na to, aby to byl prvák, nehledě na útržky toho, co jsem předtím zaslechla. "Heleď ty, ty seš druhák, že jo?" obrátila jsem k němu prosebný pohled šedomodrých oček, "to už umíš nějaký kouzla, ne?" Pak jsem pár vteřin mlčela, pohlížeje na něj jako na svou poslední záchranu. Tou asi mimochodem vážně byl, neboť jsem vážně netušila, kdo jiný než někdo, kdo už má CELÝ DLOUHÝ ROK v Bradavicích za sebou, by mi mohl pomoci s touhle životní krizí v podobě naprostého fiaska při zařazování - ať už to bude probíhat jakkoliv. Určitě už totiž umí spoustu super-mega-cool kouzel! Nakonec jsem nevydržela to napětí a vyhrkla jsem: "Určitě umíš dát ty děsný kudrliny do normálu, že jo?" přičemž jsem se naštvaně zatahala za prstýnky zrzavých vlasů, pružně se houpajících v rytmu jízdy vlaku. Doufala jsem, že s tou pohromou něco svede.
"Jo, a jsem Anabelle. A mimochodem, tomu klukovi tam asi nic není," řekla jsem, usuzujíc tak podle svojí předchozí zkušenosti, "on jen nemá rád lidi...otázky...zvuky...mluvení..." a pokrčila jsem rameny. Poté jsem vytáhla ze své zásoby dýňových paštiček (domácích - na to, že je moje máti mudla, umí je vážně DOST dobré) čtyři kusy, jeden si nechala pro sebe, dva nabídla se slovy "dáte si?" těm dvěma živým, a poslední jsem prostě položila vedle toho neduživého kluka. Byla jsem rozhodnutá ho prostě nakrmit, protože vypadal, že to vážně potřebuje.
"Jez," oznámila jsem mu prostě, "potřebuješ kalorie."

//Mimoherně: Zkouším ich formu, jestli mi víc nesedne, tak se nelekat!//

_________________