Zcela ji zalekl, že na ni chlapec promluvil. Všimla si, že chlapec čeká na její odpověď. "Ahoj." Řekne a zorientuje kde je a co se děje. "Jasně. Klidně si přisedni," řekne mu. Aspoň někdo, když Jil nepřišla. Aby řeč jen tak nestála a prolomila trochu to ticho se rozhodla nějak dál pokročit. "Mimochodem jsem Hailie a tohle je Grace," ukáže na spící kotě, které nehybně stále podřimuje. Založí si stránku, kde skončila a schovala si ji do kufru. "Také poprvé do Bradavic?" Zeptala se ho a viděla jak se uličkami vagonu pohybují a na nástupišti se to pomalu ukliďnuje. Ještě ani nevyjeli a je už nervozní, neví co ji čeká večer a do jaké koleje se nakonec dostane. "Už by to mohlo jet," povzdechne si. Seděla v kupé na proti chlapci a vedle ni si roztahovala kočka. Už čekala, kdy projde okolo pani, která prodává různé sladkosti. Bylo to pro ni nové, ale i tak o ni ji vyprávěl otec. Snad přijde brzo, aby jsem si mohla něco koupit. Jen se mile usměje na chlapce a hladí při tom Grace. Vypadalo to, že chlapec neměl žádné zvíře nebo aspoň o tom moc nemluvil.

Jelikož včerejšího dne málem podnikla výlet do Obrtlé, na jejímž prahu ji babička k její smůle nalezla, poslouchala nejen včera večer, ale i dnes před odjezdem do Bradavic sáhodlouhé kázání o tom, jak by se mladá čarodějka, vnučka bytrozorova (co na tom, že onen bystrozor přišel o rozum a všude teď vidí černokněžníky a jejich duchy) a co víc, vnučka právě své babičky, měla vůbec chovat. Mimo jiné samozřejmě byl zmíněn i zákaz paktování s mudlovskými šmejdy...jak moc Anabelle to označení nenáviděla, to se ani nedá vyslovit - navíc se stále zdálo, že babička se snaží potřít v děvčeti fakt, že je smíšeného původu a její vlastní matka je mudla, a naopak se snaží jí vštípit nenávist vůči čemukoliv, co není čisté krve. Věřte nebo ne, je to vážně matoucí pro jedenáctileté dítě, když se názory její vlastní rodiny tak diametrálně odlišují. Dědeček do toho všeho kázání co chvíli zděšeně vykřikoval, jestli si je dívka vůbec vědoma toho, že ji tam mohl nějaký černokněžník unést, použít k pokusům, zmučit, zabít...
...tak jako tak, díky tomuto kázání dívka vyrážela na nástupiště 9 a 3/4 s poněkud nabručenou náladou, ačkoliv se zase těšila, že z dosahu despotické vládkyně (čteme babičky) vypadne do Bradavic, kde se konečně naučí používat svou krásnou, přenádhernou hůlku. Prarodiče s ní ale na nástupiště nešli. Jen dohlédli, aby v pořádku prošla onou zdánlivě neproniknutelnou přepážkou, a pak? Ať se děvče stará samo o sebe, když už jede do školy!




Procházela vlakem a hledala někoho, koho by znala, nebo aspoň nějaké volné místo. Byla trochu nervózní, neboť Sunshineho nechala kdesi s odbavenými zavazadly v přepravce a teď neměla živou duši, co by k ní byla přívětivá - přeci jen, od všech třech lidí, co stihla potkat nebo s nimi promluvit, potom v úleku utekla. Kdo ví, proč. Navíc si vůbec nebyla podobná. Babička ji totiž ráno navlékla do naprosto roztomilých bleděmodrých šatů a vlásky jí jakýmsi protivným kouzlem natočila do lokýnek, splývajících kolem její tvářičky. Lokýnek, jenž byly zdobené modrými mašlemi. To v překladu znamenalo, že do kupé, v němž už seděli další tři lidé, mezi nimiž byl i ten nenápadný chlapec z cukrárny (od kterého taky zdrhla, sakryš...), nakoukla malá princezničkovská panenka v modrém. Nesla s sebou malé modré poncho, kdyby jí náááhodou byla zima. Hlavně, že se bábi vyžívá v mudlovským oblečení. Brr. Takhle si dívka rozhodně to vše nepředstavovala.
"Ehh," zarazila se, protože nevěděla, co říci, "je tu ještě volno?"
Stála tam tak ve dveřích, nejistá zda vejít nebo ne, klopila k oči k zemi a připadala si vážně... hloupě. Nechtěla ale chodit dovnitř, pokud by třeba někoho očekávali. Radši sedět na chodbě, než otravovat lidi, co by o ni ani nestáli.

_________________

Doře notnou chvíli trvalo, než se vyhrabala zpod těch svých zavazadlových krámů i se zbytkem své důstojnosti. Trochu si oprášila svůj hábit, vůbec netušíc, že jsou její modré vlasy značně rozcuchané. Hlavu si z toho příliš nelámala, protože podobné nehody byly u ní na každodenním pořádku a kdo jí znal, věděl, že to u ní není nic neobvyklého. „Omlouvám se, nechtěla jsem sem takhle nešikovně vtrhnout.“ Vyžbleptla ze sebe celá trochu pochroumaná a zvedla svůj zrak k tomu viditelně staršímu chlapci, kterého by s klidem mohla zařadit mezi nejstarší studenty v Bradavicích. Ale on ten vzhled někdy docela mátl. „Já bych mu v životě neublížila, to byla nehoda. Neplánovaná.“ Začala se překotně hájit s mírně svraštěným obočím, pak se však usmála a žabáka si ochotně převzala k sobě. Tedy ještě před tím musela zdolat onu zátarasu v podobě vlastních kufrů, načež si se spokojeným úsměvem přivinula slizkého a bradavičnatého tvorečka na svou hruď. „No to si piš, že hledám. A jestli by ti to teda vážně nevadilo, tak bych si sedla tady. Raději už další přesun riskovat nebudu.“ Zahihňala se pobaveně a otočila se, aby si mohla letmo prohlédnout kupéčko. Chvilku se zamyslela nad tím, kam si sedne, a nakonec si vybrala místo u okna naproti Kennethovi, který se jí nabídl i s pomocí. „To je dobrý, klidně seď. Já už si to tady nějak pošéfuju…“ Oznámila s dalším úsměvem, načež si vyhrnula rukávy, a jak řekla, všechny svá zavazadla si zastrčila pod sedačku. Tedy jen ten lodní kufr. Zbytek věcí s menším vrávoráním zasunula do přihrádek nahoře a příslušenství k žabákovi kousek vedle na sedačce, kde se ve svém pelíšku ocitl i sám žabák. „Melvin… Teda Pandora. Pandora McLarken, ale můžeš mi říkat Dora.“ Představila se s mírným zakoktáním červenající ve tvářích a sedla si tedy na své místo. Teď si mohla studenta prohlížet mnohem detailněji, aby jej mohla správně ohodnotit. Zamyšleně přitom špulila rty a sem tam si pro sebe přikývla. „Jistě. Od vidění určitě, ale tak třeba to můžeme změnit.“ Provokativně hýbla obočím nahoru a dolů, aniž by tušila, jak tohle asi musí vypadat. A hlavně, co si o ní asi tak pomyslí. No, samozřejmě že jenom to nejlepší. Úsměv na tváři jí zůstal i v dalším okamžiku, kdy se ve dveřích kupéčka objevila další cestující. Od pohledu vypadala poněkud mladší, ale to veselé a optimistické Doře vůbec nevadilo. „Samozřejmě, že je tu volno. Můžeš si vybrat, kde chceš sedět… Nevadí ti to, že ne Kene?“ Otočila se ještě na nejstaršího, který to tu měl pod palcem už dřív.

_________________

Zachichotám se - což je pro mě lehce nezvyklé, ale nevadí, určitě ve chvíli, kdy uvidím Darrela nebo nějakého jiného záškodníka, zmizí můj úsměv z tváře - a jednu nohu skrčím pod sebe. "Jo, no... šlo to. Na zbytek prázdnin jsem se přesunula ke strejdovi, protože Sarita a Bradley to fakt nevychytali, nicméně... Nevím, jak to s nimi dopadlo, Vall tady je asi z vlastní vůle. Ale šlo to." Pokrčím rameny a ujistím se, že jsme v kupé samy. "Strejda je psycholog, nebo psychiatr, teď se mi to plete, celý dny dělal nějaké rozbory mé osobnosti nebo tak něco, připadala jsem si jako laboratorní myš, alespoň, že žádné léky mi nedával, tuhle jsem slyšela jak si povídá strýček s tetou o nějaké šílené ženě, kterou museli prý tak nacpat léky, až z toho byla jen jako gumová panna a nebyla schopná ani vnímat okolí. Ještě dvě noci mě to děsilo." Zakýve vážně hlavou a spiklenecky na Jane mrkne, když zmíní barvu. "Já taky. Tedy ne já, ale můj ehm... kontakt ji má." Zaculím se a vrhnu jeden nevrlý pohled ven k Vallabhovi, který mě už svým boucháním popravdě trochu vytáčí, a tak zase pomalu nahodím tichou masku alá chodící mrtvole a spořádaně spustím nohy dolů, ruce složím na kolena.

Na chvíli zavládne ticho, ale mě to nevadí, mám čas přemýšlet. Naštěstí si pak vzpomenu, že se mě Jane ptala ještě na Valla a tak rychle, i když trochu opožděně kývnu. "Ano, no, on je takový lidumil, objímal by snad i smrt." Uchechtnu se zase tiše a hodím okem k Meow, bílá kočka sice podřimuje v přepravce, ale jakmile ji vypustím, usadí se mi kolem krku, ještě je trochu vychrtlá, ale ne tolik, načež omotá svůj ocásek z části kolem mého ramena aby nespadla a dá se zase do spánku, spokojeně přede a mě hřeje na krk. "A jak se má vlastně démon?" Nahodím po další chvilce trapného ticha, Meow, tušíc ďábelského kocoura se mírně zachvěje, ale dál spí. Ne že by se mi stýskalo po tom přeplněném kupé, co bylo minulý rok, ale nutno uznat, že... vlastně ne, nebyla to větší zábava, to bych musela přiznat něco, co vážně nechci. Ale teď bych se měla oprostit od všech myšlenek na červené paviány a zaměřit se na něco inteligentnějšího. "Těšíš se?" Prohodím odlehčeným, viditelně nacvičeným tónem, jak mě to učil strýček - i když to asi není můj strýček, nebo ano, já nevím, v rodinných vztazích se nevyznám - a nakloním hlavu vážně jen mírně na stranu. Hezká otázka, jako by jsme jely poprvé a jako bych se jí už stokrát neptala, že. "Nezkusíš to tento rok do famfrpálového týmu?" Dodám s jistou nadějí v hlase.

_________________

Chvilku jsem měl dojem, že si mě měří pohledem jako masový vrah svou další oběť, když ale zrzka protáhle odpověděla, že jako jo, je tu volno, většina napětí ze mě spadla. Vidíš? Nekouše, uklidňoval jsem se, a i kdyby jo, mám tu… ochranářskou sovu? Oči mi padly na Finnegana, který znechuceným pohledem probodával nedorozumění situované okolo druhé klícky a celou svou drobounkou bytostí dával najevo, že na podobné sváry je moc úžasný. Nebo taky ne.
„Okej, díky moc,“ uculil jsem se jako sluníčko a vrhnul ke starší zrzandě ten nejdokonalejší neviňátkovský pohled, jakého jsem byl v současné chvíli schopen. Sedl jsem si ale vedle těch kufrů. Nechtěl jsem dráždit hada bosou nohou.
Chvíli po tom, co jsem svoje kufry jakž-takž nastrkal pod sedadlo tak, aby se o ně lidi nepřeráželi, dorazil do kupé další cestující, který vypadal zdvojenou sílou zrzavých hřív trochu vykolejený. Popravdě, byl jsem rád, že nedorazil další červenovlasý jedinec – to by mě už asi trochu znepokojilo. Ještě jednou, kolik je tu těch zrzků?
„Kdo je Kall?“ tázal jsem se pohotově tmavovlasého kluka, protože jsem měl nepříjemný dojem, že se to nějak týkalo mé maličkosti, a jen velice nerad jsem měl okno, zatímco se ostatní dobře bavili. Pak jsem zaostřil na jeho tričko. „Hej, tyhle čtyři už jsem dneska viděl. Asi tak dvacetkrát, jsou vylepení po celém Londýně a dokonce jsem viděl pár holek, jak sebou mrskají proti jednomu tomu plakátu. Co jsou zač?“ zeptal jsem se s nehynoucí kuriozitou, kterou jsem ostatně choval vůči všemu mudlovskému – částečně proto, že jsem tomu vůbec nerozuměl, přičemž bych měl; zvlášť když se babička Gwyneth domáhala vnuka a rodiče se mě báli pustit na návštěvu, abych neudělal nějakou botu a celé to nezazdil.
Finnegan zatím seděl v klícce u mých nohou, kterou jsem si úzkostlivě hlídal, a propichoval pohledem ty dva nafrněnce, jak po sobě klapají zobáky a mrskají křídly, až pírka lítala.

_________________

Pozoroval dívku s modrou hlavou a snažil se rozpomenout, zda Doru už někde v Bradavicích viděl. Určitě musel, to bez pochyb, akorát si na to v tu chvíli nevzpomínal. "Nic se nestalo," vřele se pousmál směrem k dívce, když se začala omlouvat. Neviděl v tom problém, a tak nechal Doru se omluvit a víc se tím nezabýval. Zbystřil až při slovech, že by žábě v životě neublížila. Úsměv mu na tváři trochu polevil, tak to totiž rozhodně nemyslel. Opřel se ramenem o stěnu vedle okénka a zavrtěl hlavou. "Tak jsem to samozřejmě nemyslel," opravil svá slova vzápětí. Dora opravdu nevypadala jako někdo, kdo by ubližoval zvířatům. Vypadalo to, že každým Dořiným slovem si uvědomoval, že narazil na upovídaného a aktivního člověka. Alespoň o proti němu. Dnes zrovna nepřekypoval aktivitou, což na něm bylo vidět na první pohled, ale i v ostatních dnech se choval poněkud rezervovaně. Hodně si dával pozor na své chování. "Tak se klidně posaď, místa tu mám dost. Beztak bych tu byl asi sám," usmál se k Doře a sklouzl pohledem k velkému kufru, který si sem přitáhla. Byl připraven se zvednout a dívce s ním pomoci. Nevypadal zrovna lehce a Pandora měla do siláka také hodně daleko. Když však pomoc odmítla, s lehkou nevolí zůstal sedět na svém místě a pouze přihlížel tomu, jak zasouvá kufr pod sedačku. Pobaveně se pousmál, když se mu představila, ač v té samé chvíli se mu na čele prohloubila mírná vráska. Takže McLarken... K těmhle čistokrevným rodinám choval smíšené pocity. Fakt, že většina takových chodívala do Zmijozelu a svým chováním se Kennethovi maximálně hnusila, ho ve vlastním názoru hodně ovlivňoval. Salem byl vlastně takovým živým důkazem, pak tu ale před ním také seděla Pandora, která byla takovou menší výjimkou potvrzující pravidlo. Bylo by od něho opravdu netaktní, kdyby tu dívku odsoudil pouze kvůli jménu, na první pohled se totiž zdála opravdu v pohodě. Až na to, že byla docela ukecaná... On sám ale pocházel z významné čistokrevné rodiny, která ale byla čistá jak lilie. Byl přesvědčen, že nikdo z jejích členů by nebyl zařazen ve Zmijozelu, ač v tom nemohl mít maximální jistotu, protože všichni chodili na Kruval. Ani živelný Brenton nebyl tím, čím byli Zmijozelští. Přirozeně netušil, že, když byl zařazován moudrým kloboukem, klobouk hodně zvažoval, zda ho nedat do Zmijozelu. Tenkrát si z celého srdce přál Nebelvír, o Zmijozelu slyšel pouze to špatné. "Rád tě poznávám, Doro," usmál se na dívku, načež dodal. "Do jakého jdeš ročníku?" V duchu tipoval paťák, ale slušnost mu nedovolila u ženy odhadovat, nebyl si tak jistý a svým mylným úsudkem by mohl Doru pohoršit a sebe leda tak ztrapnit. "Melvin bude asi ta žába, co? Mám také žabáka, Helmonta," posumál se a zaklonil hlavu, čímž vzhlédl nahoru k přehrádkám, kde měl malou krabičku. Natáhl se po ní. "Nevypadá moc zdravě," s uchechtnutím zhodnotil vzhled Helmonta, když ho vytáhl z krabičky, načež ho tam obratem vrátil. Nechtěl ho nosit v ruce a pořád ho hlídat, aby mu někam neodskákal. Helmont byl totiž docela dobrodruh. Když zvedl zpět své hnědé oči k Doře, už na něho kývala obočím. Nezbývalo mu než se pousmát. Radši ani nedomýšlel, jak přesně to myslela, on si to ale samozřejmě vzal zcela v tom normálním smyslu. Bylo zvláštní, že se s Dorou neznal lépe. Bylo zvykem, že s lidmi ve svém ročníku a ročnících o rok výš a o rok méně se znali poměrně lépe, než pouze od vidění. Ač to samozřejmě nebylo pravidlem. Chystal se promluvit, ale do dveří vešla další dívka, kterou už neznal vůbec. Chvíli na ním ulpěl pohledem, takže Dora stihla odpovědět za něho. "Nevadí, klidně se posaď," usmál se a kývl k volným místům. Měla ještě na výběr, další příchozí už mít nebude.

_________________

| +

Když se Kim ráno probudila, všechno na ni křičelo. Pomalu zamžourala a rozhlédla se po svém pokoji, bylo tomu už dávno, co si na něj zvykla a oblíbila si ho stejně ne-li ještě víc než ten bývalí, ale dnes jí všechno připadalo nějak špatně. Poličky zející prázdnotou, její nová školní uniforma pečlivě připravená skoro hned vedle její postele a to, že ji poprvé co si pamatovala nebudil domácí skřítek, ale Isabella osobně, všechno jasně naznačovalo to, na co se večer když se snažila po náročném dni usnout marně snažila zapomenout, tedy nemluvě o velkém nově zakoupeném kufru již zabaleném (i přes to, že včera večer ještě byl prázdný a všechny potřebné věci všude možně uklizené na svém místě, ale kdo by se tomu v jejich rodině a prostoru jakém vyrůstala divil) a stojícím vedle dveří. Matka se na ni pokusila usmát a od ní to vskutku vypadalo vždy daleo přirozeněji než od kohokoliv jiného z krve Backdenů, ale stejně dnes vypadal onen úsměv poněkud uměle. ,,Kim, vstávej, víš, že dnes je velký den a ačkoliv se na něj netěšíš, neznamená to že se budeš chovat tak aby ti ujel vlak." řekla jí marně se snažíc o přísný tón ,,Za deset minut se podává snídaně." oznámila ještě už o něco vlídněji, i když se to možná tak úplně neshodovalo s podáním celého sdělení. O pár vteřin později Kim v pokoji osaměla.
Ještě asi minutu ležela v posteli a dívala se do stropu. Velký den... zhluboka si povzdechla a posadila se na posteli, tomuhle se hold bude muset postavit čelem i když jí je odjezd proti srsti, byla vychované jedenáctileté děvče a hodlala dostát své povinnosti vůči rodičům, ať už jí to bylo milé či nikoliv.
Když dívka již oblečená a zcela připravená v závěsu s dvěma skřítky nesoucími její kufr přesně v čas sešla po točitém schodišti dolů, překvapil ji pohled na Isabellu, která stála přímo před ní, o nohu se jí otírala Mia a co bylo nejpřekvapivější, v rukou držela Kim samozřejmě dobře známého rošťáka a dalo by se říct, že i kamaráda, který se ke své poloze stavěl se značnou nelibostí, ale i tak se smířil s tím, že zvědavě koukal kolem sebe jak se najednou všechno o tolik zmenšilo a uvažováním, proč ho vlastně zvedají a někam odnášejí, když se zrovna chystal tajně zničit ten nový závěs v kuchyni.
Kim na matku chvíli jen nevěřícně koukala, až se nakonec dočkala toho, že se Isabella zmohla na osvětlení celé situace. ,,Víš, že do bradavic si můžete vzít jedno zvířátko a vzhledem k tomu, že jste s otcem neměli čas nějaké koupit, napadlo mě, že by sis s sebou mohla vzít Arthura, když si tak dobře rozumíte, v kufru už máš sbalené věci, které budeš potřebovat a dostaneš k němu i košík na přepravu. Pokud máš ovšem pocit, že by sis více přála sovu, stačí říct a já můžu pro nějakou ještě poslat skřítka.“ řekla a po domu celé své řeči ani jednou nemrkla. Kim se nezmohla na nic jiného než na přitakání a ujištění matky, že Arthur bude dokonale stačit a snažila se přitom zakrývat, jak velkou radost má ve skutečnosti. Poté už se nechala dovést na snídani s pocitem, že když tam bude mít alespoň jednu známou tvář, přeci jen to nemusí být zas až tak hrozné.

Na nádraží dorazili o něco později, než měli původně v plánu, protože jim těsně před odchodem Arthur utekl a museli ho hledat po celém velkém domě, až ho našli, jak spokojeně spí v chuchvalci rozdrápaného oblečení a tváří se jako hotoví andílek, neměli už však čas ho za to potrestat a tak ho jen opatrně dali do košíku a vyrazili na nádraží.
Projít na nástupiště nepředstavovalo pro Kim zas takový problém, jako například pro některé jiné děti, které šli poprvé na nástupiště, ale i tak se před tím musela pořádně nadechnout, než se odhodlala jít dál, pro jistotu však měla zavřené oči, protože si osvědčila, že tak to je jednodušší, nemluvě o tom, že se potom člověk cítí napjatěji. Na nástupišti si jen trochu sklesle prohlédla karmínovou lokomotivu a nepatrně si povzdechla. Otec, který stál kousek opodál a rozmlouval s jedním známým, jehož potomka dívka na nástupišti neviděla, a tak si toho ani nevšiml, zato Isabella po dceři vrhla mírně znepokojený pohled ,,Určitě se ti tam bude líbit, já sama považuji svá studentská léta za nejlepší v životě.“ pokusila se o konejšivý tón ,,Jenže ty jsi studovala v Americe a ne v Bradavicích, tam to může být úplně jiné… podotkla Kim sklesle a sledovala studenty nastupující do vagónů. ,,Jiné možná…“ ozval se za nimi z nenadání, lehce uražený hlas Petera Backdena ,,Ale leda tak lepší. A pospěš si nebo ti to ujede.“ řekl přísně a podal jí její kufru a nasměřoval k nejbližšímu vagónu, na což rozhodně nebyla připravená a tak jí pod tíhou kufru klesla ruka a ona se se na něj svalila, přičemž upustila košík držící ve druhé ruce a v tom to pobouřeně zamňoukalo. ,,Hlavně dávej pozor ať se ti něco nestane.“ lekla se Isabella a už, už chtěla dceři pomoct, ale Peter se nakonec nad dcerou přeci jen slitoval a vzal jí kufr z rukou a vydal se k vlaku, zatímco Kim poslušně klusala za ním.
,,Hlavně nezapomeň psát o všem, co se přihodí, měli by tam mít sovinec a pokud ne, počkej, až napíšeme první. Bude nám po tobě smutno.“ rozloučila se ještě Isabella, když Kim nastupovala do vagónu a pohladila dceru po hebkých vláscích. To otec sice zas natolik neroztál a ještě stále si cítil trochu uražený, ale přesto prohodil pás symbolických slov na rozloučenou a pomohl jí vysadit kufr, dál už však musela tmavovláska postupovat sama.

Rodiče za chvíli odešli a uvolnili místo dalším rodinám, což se samozřejmě očekávalo i od Kim, ta ovšem kufr sunula pouze velice z těžka a to ještě měla jednu ruku mimo provoz, protože se v ní nacházela přepravka, jejího miláčka, který sebou momentálně házel sem a tam a snažil se své vězení co nejefektivněji zničit a dostat se zase na svobodu, nejlépe někam poblíž kočičího záchodu a tak jí to zrovna neusnadňoval… Nakonec se jí však po značném vypětí sil podařilo kufr dosoukat až před první kupé a celá zmožené se rozhodla zkusit své štěstí a poohlédnout se po volném místě, protože si vážně nabyla jistá, jestli by kufr dokázala dotlačit ještě dál.
Přála jí však štěstěna a v kupé uviděla sedět dvě dívky a jednoho chlapce (podle odhadu usoudila, že přibližně jejího věku), ale čtvrté místo jasně zelo prázdnotou a tak si trochu oddechla a zdvořile se na všechny pousmála. ,,Ahoj, mohla bych si k vám přisednout, tedy pokud vám nevadí mírně hyperaktivní kocourek, zavřený v košíku.“ Řekla co nejmilejším tónem a potom ještě rychle dodala. ,,Mimochodem, jsem Kimberley E. Backden, ale říkejte mi Kim, těší mě.“

Lei věnovala Erymu tak trochu nechápavý pohled, když prohlásil, že čokoláda působí jako afrodiziakum. Ne, že by mu nerozuměla nebo netušila, co to afrodiziakum je, ale v jejím stavu čokoláda působila tak maximálně jako protilék na nevolnost. „Máš snad chuť?“ otázala se pobaveně a v očích se jí na chvilku roztančily ďábelské jiskřičky. „Na čokoládu, samozřejmě.“ Dodala po chvilce a uculila se. Nebyla si jistá, jestli má dost energie na to, aby si zopakovali svoji poslední společnou jízdu vlakem, a Ery taky nevypadal, že by se do něčeho takového hyperaktivně vrhal. Stal se z nás nudný profesorský pár s prcky na cestě… Když si to Lei uvědomila, se zoufalstvím v očích si vecpala do pusy další muffin.
„Měl bys začít. Ti malí jsou totiž očividně po tobě.“ Postěžovala si na ten nedostatek kakaa a zamračila se na svoje břicho. Pořád vypadalo tak jako vždycky, bez sebemenší změny na své velikosti nebo tvaru, ale stejně o sobě už dávali dětičky vědět. Dlouze si povzdechla a snažila se nemyslet na to, že ji čeká rozhovor s rodiči a pravděpodobně velmi dlouhý a nepříjemný. „Tak jo. Snad ho bude mít dost. A taky si koupíme Bertíkovy fazolky – myslíš, že bude některá chutnat jako haggis? Mám strašnou chuť na haggis.“ Zamumlala zamyšleně a zakousla se do muffinu. A bylo jí zcela jedno, že nechutná jako haggis, který z duše nenáviděla.
Jakmile si její drahý udělal pohodlí, po jeho vzoru si sundala z nohou lodičky, a natáhla svoje nohy vedle těch jeho. To ji zase vrátilo ve vzpomínkách k té jízdě vlakem, která tohle všechno začala, a musela se prostě pousmát. Najednou ji popadla nostalgická nálada, div se mu tam nerozbrečela. Ale neměla k tomu daleko. „Uhm, hrdě? Sebevědomě?“ pokusila si vzpomenout, co jí běželo hlavou, když minulý rok vysedávala za profesorským stolem úplně poprvé. „Vlastně… jsem tě celou dobu vyhlížela a byla jsem nervózní z toho, jak zareaguješ.“ Přiznala a přitulila se k Erymu ještě blíž. Když si totiž vzpomněla, jak se zvedl a odešel, zase jí začalo být tak nějak do breku.

_________________

Konečne kompletné osadenstvo rodiny Nahnovcov prechádzalo po stanici King's Cross. Mali za sebou strašne chaotické ráno, pričom za to mohol ich domáci škriatok, ktorý mal byť ako budík, lenže zatiaľ z nevysvetliteľných príčin začal štrajkovať. Otec Jiley mal kvôli tomu otrasnú náladu, no našťastie v tejto chvíli už pomaly vyprchala. Stále sa však mračil. Tak či onak, jeho dcéra bola rada, že sú konečne tu. Keď po prvýkrát v tomto roku prechádzala cez múr, takmer sa od radosti zbláznila. Bola proste nadšená. Síce meškali, a to teda dosť. Keď sa konečne doteperila so všetkou tou batožinou a klietkou, v ktorej ospalo sedela jej sova na nástupište 9 a 3/4, Expres sa už naplnil takmer do prasknutia. Cez okná už videla mnoho tvárí čakajúcich na vyrazenie, no ona hľadala len jednu - a to svoju priateľku Hailie. "Jil, prosím, dávaj si pozor a hlavne si neobhrýzaj nechty!" so slzami v očiach vyhlasovala pani Nahnová - odchod svojej dcéry znášala naozaj ťažko. Samozrejme, aj jej manžel mal pripravenú nejakú tú vetičku. "Pravidelne si rob domáce úlohy, nie že nám urobíš hanbu," ešte stále so zachmúreným výrazom v tvári jej prikazoval. Dievča už bolo nervózne, prešľapovalo na mieste, preto ju zachránila jej staršia sestra, ktorá to očividne chápala. "No tak, pozrite sa na ňu, aká je rozklepaná..a šťastná. Nechajte ju už ísť, veď sovy existujú, nie?" s úškrnom zahovorila všetko zlé. Jiley ju úprimne objala, boli chvíle, keď ju proste zbožňovala. Rodičia už konečne stíchli, z ich strany sa ozýval už len vzlykot matky. Poslednýkrát ju poriadne vystískala, a prestala až keď jej Astrid opatrne naznačila, že dotyčná začína modravieť. Jej otecko ju len nemotorne pohladil po vlasoch, ktoré mala dnes napodiv stiahnuté do úhľadného drdola, aby jej ladili so slávnostným habitom. Rozlúčka prebiehala viacmenej v tichosti, nakoniec sa ozvalo len hromadné "Nech sa ti darí!" a nato sa už budúca prváčka otočila a vykročila ku schodíkom, ktoré smerovali k vagónu B (od Astrid sa dozvedela, že v tom prvom sedia iba tí nadradení).

Vagón C, kupé 3

Rozhodla sa, že prejde celým vlakom a rad radom bude hľadať Hai. Dúfala, že sa jej to podarí. Išlo jej to celkom pomaly, lebo ten kufor bol naozaj ťažký a Lotty očakávajúca dobrodružstvo sa v klietke nemotorne metala. Netušila, že to bude až také ťažké... Cez okienka spoznávala tváre jej budúcich spolužiakov, ale nikoho bližšie nepozorovala. Až sa konečne zastavila pri jednom kupé a s úľavou si vydýchla. "Ach, Hailie, už som myslela, že ťa nenájdem!" zvolala hneď po tom, ako otvorila dvere jedného z toho množstva kupé vo vlaku. Až potom si všimla, že v ňom nie sú len oni dve, a preto sa slušne pozdravila, presne ako ju to všetci učili. "Ahoj," usmiala sa a vtiahla dovnútra svoju batožinu, ktorá dovtedy stála na chodbičke. Hádam neruším, pomyslela si mierne rozpačito, ale vzápätí si dodala, že aspoň bude poznať aj niekoho iného. Opatrne zatvorila dvere kupé, aby sa lepšie počuli v tom miernom hluku naokolo. "Volám sa Jiley," dodala, aby mali predstavovanie za sebou.

Uru za sebou zavřela dveře a nacpala kufr pod sedadlo. Nakonec si vybrala místo vedle havraspárky. Nervózně se na něm usadila a zatímco nepřítomně drbala Čokoládu za ušima, snažila se poskládat si informace v hlavě co nejpřehledněji a nejskladněji. Jako když si balíte... no, kufr do Bradavic.
"Eh, já jsem Uru. Uru Shirley," pokusila se započít konverzaci. Její schopnost bezproblémově se seznámit, případně si udělat (ne)přítele skoro z každého, teď byla pryč.
Nakonec sama sobě málem dala facku. Co se to se mnou děje? zeptala se sama sebe rozhořčeně. Sedím v kupé se dvěma staršími studenty, a co jako? Navíc jeden z nich je z Nebelvíru. Je to takový rozdíl, než kdybys seděla třeba s Darrelem nebo Ginger? Pokusila se ignorovat zjevný fakt, že docela ano.
Osmělila se: "Do jakého ročníku chodíte?" Mohlo ji napadnout něco lepšího, ale na tohle byla opravdu zvědavá. Typovala šestý nebo sedmý, ale jistá si být nemohla.
Čokoládu mezitím přestalo bavit jen tak sedět na místě a vydala se na průzkum. Protože havraspárka seděla blíž, vykročila k ní. Lehce jí oňuchala ruku a jestliže ji Pandora neodehnala, vydrápala se jí na klín, odkud na ni vrhla vyčkávavý pohled: Začneš drbat?