Paul nic podezřelého neviděl. Výmluvám děcek sice nevěřil, ale nebyly to jeho děcka, a pokud v něčem jely, tak nebylo na něm, aby jim dal pár facek, tak to už dál neřešil, zvláště když to podivné individuum zmizelo někde na příčné. Jistě, mohl ho pronásledovat, ale v lokále měl vnučku, kterou vyhodnotil jako daleko důležitější osobu. Nepochyboval o tom, že by si jeho odchodu všimla a rozhodně neměl náladu na to, aby ji naháněl někde na Obrtlé, kam by se jistě i přes absolutní zákaz a hrozbu velmi přísného trestu jistě vydala.
Jen si trochu odfrkl a pomyslel si něco o tom, že by vychovával raději pět kluků než další Parvati. Naposledy sjel přísným pohledem děcka kolem sebe a vydal se za svou vnučkou. Tomovi zaplatil, co dlužil.

Když jsem viděla dědečka, jak míří rovnou za mnou, bylo mi jasný, že má relativní svoboda je věcí dávnou minulou. Určitě bude chtít, abych se ho držela za ruku a to je tak strašně trapnýýý, že stupnice trapnosti na to prostě nestačí. A navíc, nekoupí mi zmrzku. To jsem věděla. Ale stejně si ji zkusím vymrčet. Jen nesmím moc tlačit, protože když se děda dostane do ráže, tak pohlavky lítat přestanou. O to víc práce má lepačka. Jauuu. Má ji vůbec sebou? Doufám, že ne.
Dorazila jsem svou kaktusovou šťávu.
"Parvati, už musíme jít, nebo by nás babička nepochválila. Ty přísady vážně potřebuje,"
oslovil mne děda. Já se jen ušklíbla.
"Tebe by nepochválila, dědečku. To tys je měl opatřit."
Odpověděla jsem trochu přidrzle. Dědovi hned vylétlo pravé obočí vzhůru. Přesně vím, co to znamená. Ještě řeknu jednu hloupou poznámku a… nééé… musím mlčet. Být hodná holka. Pokud před tím bylo jasný, že zmrzku na 100% nedostanu, tak teď je to jasný tak na 200%. Chm… Nemilé. A já mám zrovna chuť na citrónovou a jahodovou.
Bez dalších drzostí jsem položila prázdnou sklenici na pult.
"Ahoj, Ginger, určitě se uvidíme. Ve škole a tak."
Rozloučila jsem se.
Děda mi podával ruku, abych se ho jako chytla. Copak jsem malé dítě a nevím, jak se chovat?
"Dědečku, mě se chce čůrat…"
Trochu jsem nakrčila nosík. Vážně se mi chtělo.
Děda se zatvářil trochu odevzdaně a beze slova mne začal před sebou postrkovat směrem k záchodům
>>> WC, poté Příčná

Leslie měla co dělat, aby se ovládla a nezačala po Kotli nadšeně jančit. Vážně to vypadalo, že je v tašce dračí vejce, a navíc si zřejmě jejich nálezu nikdo nevšiml, což bylo ještě lepší. Trochu se totiž bála, že tu podezřelou tašku zahlédne třeba zelenovlasá ženština a zabaví jim ji, ačkoliv na to rozhodně neměla právo. Ale dospěláci prostě neuměli jednat férově.
Rychle odkývala Darrelovo prohlášení, že mizí, popadla tašku a opravdu nenápadně se vykradla z Kotle ven společně s ostatními. Po té divné zvědavé ženské, která jim vyplašila obchodníka s draky, se už ani nepodívala. "Tři?" vybafla překvapeně, když Darrel nakouknul do tašky. Toho si předtím nevšimla, ale nebylo se čemu divit - neměla moc možnost prozkoumat obsah tašky důkladněji. Ihned tašku rozevřela a zvědavě, rozzářenýma očima, se zadívala na ten poklad.
Potom si ale všimla té prasklinky a toho, že jsou vejce rozdělena na dvě poloviny a dají se rozšroubovat, což Darrel názorně předvedl, a zatvářila se trošku zklamaně. Skutečně věřila, že mají v rukách tři dračí vejce, ze kterých se vylíhnou malí dráčci chrlící oheň. Na zklamání však rychle zapomněla, když Darrelovi vyskočila na ruku figurka přesně kopírující vzhled skutečného draka. "Páni, to je fantastický!" vydechla okouzleně. Věděla, že něco takového existuje, ale rodiče jí takového dráčka nikdy nekoupili. "Já chci tohohle!" vyhrkla hned a prstíkem namířila na vejce novozélandského opálookého. A vzápětí usoudila, že si vybrala vážně dobře, protože když jí na ruku vyskočila postavička malého dráčka, hned si ji zamilovala. Byl to prostě fešák! Keksík sice s pištěním zajel do nejbližší kapsy, ale Leslie byla nadšená a se širokým úsměvem ve tváři si vysadila dráčka na rameno.
Skoro si ani nevšimla, že se k nim přiblížila nějaká žena, zřejmě Darrelova matka. "Brý den," pozdravila jí na poslední chvíli, načež zvesela zamávala Darrelovi. "Jasně, vezmu ho do Bradavic. To budou všichni čumět!" zazářila pyšně. "Měj se! Nashle!"
Nakonec se rozloučila i s Arsenem (ale s jeho hafoni radši ne) a vyrazila ulicí pryč, vesele si poskakujíc z nohy na nohu.

>> fuč

_________________

Když seděla Hai poměrně dlouho, tak měla žízeň. Došla si k Tomovi pro šťávu, která ji velice zachutnala. Doufala, že bude i v Bradavicích. Když před ni stála sklenice, tak se hned musela napít. Rychle ho dopila a měla na sobě známky toho, že je dost ospalá. Ještě zaplatila. Napadlo ji dokonce, že se rozloučí i s ostatními, ale přišlo ji to divné, když mezi sebou neprohodili ani slovo. Doufám, že spolu budeme mluvit víc v Bradavicích. Doufala, ale věděla, že to nemusí ani stát. Bude ráda, když se s ni bude bavit někdo.
Prošla okolo tria, ale neřekla ani nic. Viděla jen tašku s dračím vejcem, ale pohlédla na ně jen letmo. Usmála se a pokračovala dál na Příčnou a pak domů.

>>> Home Sweet Home

<< Příčná (bez postu)

Kenneth se ke konci prázdnin přesunul ze Stockholmu do Londýna do sídla Helmont, kde bydlí strýc Demarcus se svou ženou a babička Theressa, která ale momentálně tráví léto v Maďarsku u starých známých. Kenneth to tak dělá každé léto. Většinu prázdnin tráví ve Švédsku se svým otcem, nevlastní matkou a sestrou, a poté se přesouvá právě sem do Londýna, kde má zbytek příbuzných včetně bratra. Na cestování moc není, možná také z důvodu, že s otcem v životě necestoval, ale do Londýna a celkově Británie se vrací rád. Často se vydává do Londýnských mudlovských ulic a přihlíží životu normálních lidí. Má to své kouzlo. Dnes ale zamířil na Příčnou ulici v doprovodu svého strýce. Potřeboval si koupit pár nových učebnic a nové kožené rukavice z dračí kůže, protože ty staré někde ztratil. A Demarcus si zase potřeboval zařídit pár věcí, respektive měl sraz se starým známým, s kterým potřeboval probrat pár záležitostí. A tak se někde uprostřed Příčné rozdělili. Demarcus zamířil směrem k ministerstvu a Kenneth se chvíli rozmýšlel, zda první koupí rukavice nebo učebnice. Nakonec to vyhrálo knihkupectví. Když koupil vše potřebné, sklonil zrak ke stříbrným hodinkám a zkontroloval čas. Měl ho opravdu hodně, proto se nezdráhal vyrazit do Děravého kotle a dát si něco k večeři. Než stihl dorazit ke dveřím, ze zataženého nebe začalo poprchávat. Přidal proto do kroku, než se stihne rozpršet. Do hospody vklouzl nenápadně jako duch. Rozepnul si knoflík na černém saku, pod kterým měl čistě bílou košili a úzkou tmavě modrou kravatu, a vydal se rovnou k baru. Po cestě pozdravil několik známých, na které se neopomenul ze slušnosti pousmát, a pak už se zastavil u Toma. "Dobrý večer, Tome. Doufám, že jde tržba stále stejně dobře, jako když jsem tu byl naposled." Povytáhl směrem k hospodskému obočí se sympatickým kukučem a ohlédl se po volném stole, který nakonec zahlédl uprostřed místnosti. "Můžu tě poprosit o Domácí děravou polévku a sklenku kaktusového džusu?" Tomovi odpověď vzal v potaz, a tak se od něho po krátkém rozhovoru otočil a vydal se usadit ke stolu. Cestou si stáhl sako z ramen a přehodil ho na židli, na kterou se posadil.

_________________

| +

>> Příčná (bez)

Vzhledem k přibližujícímu se prvnímu dni školy trávila Cath ve městě fůru času - především pak právě na Příčné. Už dávno sice měla nakoupené vše potřebné, ovšem ani to jí nemohlo odradit od pochůzek okolo zmrzlinářství a podobně. Tentokrát její kroky zamířily do Děravého kotle - svou milovanou Vespu nechala venku na mudlovské ulici. Co se týče odění, nezapadala svým zjevem ani do kategorie mudlů, ani ke kouzelníkům. Černo-bílo-červené šaty se širokou nadýchanou sukní po kolena se rozhodně neřadily do společnosti kouzelnické smetánky, ovšem křiklavostí upoutávali mnoho mudlovské pozornosti.
Jakmile otevřela dveře a zaplula dovnitř, bylo na ni vrženo několik nepříliš vřelých pohledů, které ale dokonale ignorovala a šla si k baru objednat. "Zdravím, Tome. Můžu poprosit o Dýňovou šťávu? Díky." Usmála se na něj a rozhlédla se po místnosti, až se plavé vlasy s výrazně tmavomodrým melírem (dlouhé po lopatky) rozlétly všemi směry.
Zaujala jí především povědomá tvář u stolu uprostřed, na kterou se zkoumavě zahleděla zpod černých brýlí. Toho jsem někde viděla...
Pomalu se tedy vydala k němu. "Ahoj, můžu si přisednout?" zeptala se, a slušně počkala na odpověď, načež se posadila tak, aby na mladíka dobře viděla. "Jsem Cath. Ty chodíš do Bradavic, ne?" Slušně pozdravila a začala pomalu sondovat. Byla přesvědčená, že tu tvář někdy určitě letmo zahlédla - proto bylo nejpravděpodobnější, že ve škole.

Mark strávil celý den pobíháním po Příčné ulici a sháněním brigády, kterou nakonec získal ve Zmrzlinářství Floreana Fortescuea. Tam bylo rušno pořád a Mark měl to štěstí, že zrovna potřebovali pomocnou ruku, ačkoliv se prázdniny již blížily ke konci a většina děcek, tedy největších investorů do zmrzliny a laskomin, za chvíli odjede do školy.
S pocitem zadostiučení vysedával u stolku v Děravém kotli, popíjel pivo, které si koupil čistě jen za odměnu a protože měl po tom dni plném běhání šílenou žízeň, a sledoval, jak dovnitř vcházejí další kouzelníci a jiní zase odcházejí. Všimnul si i nějakého mladíka - zatraceně vysokého mladíka - který se usadil kousek od něj. A k němu se brzy připojila nějaká dívka, jejíž tvář si Mark matně vybavoval. Byl si jistý, že jí zná ze školy a navíc tušil, že jí dokonce viděl ve společenské místnosti Havraspáru.
"Hele, tebe já znám!" vyhrknul potěšeně, popadl svou sklenici a bez zaváhání si přisedl k těm dvěma. Přece nebude dál vysedávat sám jako trubka. A oni tu určitě nemají rande. A i kdyby měli, stejně by mu to bylo fuk. Měl chuť si povídat, klidně i o škole. Aspoň by se vrátil myšlenkami do Bradavic, když už se tam letos nemohl znovu vrátit fyzicky. Kdepak, pro Marka se brána na školní pozemky nadobro zavřela.
"Ahoj, ahoj! Že vás znám, že jo?" vyhrknul k těm dvěma energicky se širokým úsměvem ve tváři. Ani se neptal, jestli jim náhodou nevadí, že si přisednul. Něco takového ho ani nenapadlo. "Havraspár!" plácnul celkem sebejistě a ukázal prstem na Catherine, ačkoliv věděl, že je to neslušné. Z jaké koleje byl ten kluk, to ale netušil. Nemohl znát v Bradavicích každého, i když nepochybně každý znal jeho, nebo přinejmenším duo Abrahams&Andersen. Jejich chodící a prskající kotlíky, které jednou omylem vytvořili při hodině lektvarů, byly legendární a po škole o nich kolovalo mnoho historek. Ta nejznámější byla, že prskající a kousající kotlíky založily kolonii v Zapovězeném lese. Mark věděl, že je na tom aspoň ždibec pravdy.

_________________

Pití mu Tom přinesl okamžitě, na polévku si ale musel počkat, a tak zatímco na ní čekal, rozhlížel se po lokále. V hlubokém zamyšlení si stáhl hodinky ze zápěstí a začal si s nimi hrát, když v tom si všiml Catherine, kterou znal od vidění z Bradavic. Ale vypadalo to, že si ho v první chvíli nevšimla, takže na ní ani zběsile nemával a nahlas nezdravil. Natáhl se po skleničce se zeleným džusem, a když ho akorát odložil, havraspárská dívka se ocitla u jeho stolu. Překvapeně zamrkal, ale nezatvářil se vůbec zle. "Můžeš," přikývl a poukázal na židli na proti sobě přes stůl. Nespustil z ní zrak, dokud se neusadil, a až poté sklonil své světle hnědé oči k hodinkám, které si znovu nandal na ruku. "Chodím. Známe se od vidění, ne?" pronesl trochu zamyšleně s milým úsměvem. Chvíli přemýšlel, ke které koleji se Cath řadí, protože až takové maličkosti si u všech studentů nepamatoval, ale zeptat se nahlas už nestihl. Ke stolu se přiřítil muž, kterého znal také z Bradavic a rozhodně o moc lépe než dívku, která seděla naproti němu. "Pravděpodobně znáš, Marku," ušklíbl se pobaveně k muži, co si přisedl. Marka s Erasmem byla plná škola, takže není divu, že ho znal. "Ale mě asi podle jména neznáš," pokračoval už trochu s vážnější tvář a natáhl k němu svou pravou ruku. "Kenneth Van Helmont, Nebelvír," představil se. Mark mu vlastně odpověděl i na věc, na kterou se chtěl zeptat, a to byla kolejní příslušnost Catherine. Takže chvíli tiše přemítal o nově získané informaci, než znovu promluvil. "Tys ale vlastně už dostudoval, že?" Tom mu donesl objednanou polévku, a tak poděkoval a vzal si talíř, který položil před sebe na stůl. Popadl lžíci a dal se do jídla, zatímco poslouchal rozhovor dvou známých.

_________________

| +

Zdálo se, že i milý Kenneth si ji matně pamatuje, a tak ho obdarovala úsměvem - ne sice příliš vřelým, al i tak příjemným - a přikývla. Než se ale stihla opatrně optat na kolej, přiřítil se ke stolu další mladík - kterého znala o mnoho lépe ne Kena. "Jo, Marku. Havraspár." Díky Markovi záhy poznala i Kennethovu kolej, takže na bývalého spolu-kolejníka spojenecky mrkla - přestože on pravděpodobně netušil proč.
Stejně nevychovaně, jako předtím ona namířila na Marka prstem, který momentálně nahrazoval hůlku a vykřikla: "Zapovězený - kotlíky." Jak by mohla neslyšet. Prskající kotlíky, to byla klasika. Legenda opředená mnoha mýty... Prostě se musela ušklíbnout.
Tázavě se podívala na Kennetha. Jistě i on musel slyšet o světoznámých kousajících kotlících - nebo si poslední dobou seděl na uších?

"Pravda, ty se asi do Bradavic nevrátíš?" položila Markovi otázku, která ale podle tónu zněla spíš jako odpověď pro lva. Možná to tak bylo - přesto Cath na Marka tázavě povytáhla obočí. Vždycky byla možnost, že jako někteří, se vrátí do školy jako novej profesorskej. I když, v tomhle případě ta možnost byla vskutku nepatrná, a v podstatě velice nepravděpodobná - spíš až nemožná.

Mark se spokojeně uvelebil na židli a zatvářil se potěšeně. Konečně našel nějaké oběti, se kterými by si mohl na chvíli popovídat, i kdyby si s nimi měl povídat proti jejich vůli. Položil svou sklenici na stůl a přelétl pohledem jak Kennetha, tak i Catherine. Kenna si vybavoval jen matně - ta jeho výška se člověku přeci jen vryla do paměti - ale Catherine znal přeci jen o něco lépe a po chvíli si dokonce úspěšně vybavil její jméno, i když jenom to křestní.
"Promiň, kamaráde, tvoje jméno fakt neznám," zahučel ke Kennovi omluvně. Když ale zaslechl chlapcovo jméno, rozsvítilo se mu. Bylo mu povědomé, i když by ho patrně nezvládl přiřadit ke konkrétní tváři, stejně jako by Kennethovu tvář nedokázal přiřadit k jeho jménu. "No jo, už se mi rozsvěcuje," přikývnul s úsměvem. Ačkoliv si to Mark skromně nepřiznával, těšilo ho, že ho ti dva poznali. To svědčilo o tom, že duo A&A znal vážně skoro každý a že na ně hned všichni nezapomněli, jakmile pánové opustili Bradavice.
"Na ty kotlíky mi dohlížejte, jsou jako naše děti," brouknul pobaveně. Tím 'naše' myslel samozřejmě jeho a Erasmovy. Pak se nepatrně ušklíbnul a pokrčil rameny. "No jo, já už dostudoval, takže se do Bradavic letos merlinžel nevrátím," odpověděl na jejich otázku. "Ale nahradí mě tam ségra, takže počty Abrahamsů v Bradavicích rozhodně neklesnou." Byl sice rád, že má OVCE úspěšně za sebou a má teď spoustu času, ale musel v duchu uznat, že se mu bude po Bradavicích stýskat. A hlavně po těch skopičinách, které vyváděli s Erym. Po sedmi letech, které se jevily jako věčnost, se jejich cesty rozdělily a Marka to zamrzelo. Věděl sice, že se nepřestanou vídat a psát si, ale rozhodně nebudou mít šanci povídat si každý večer pozdě do noci, vymýšlet hlouposti a plnit společně spoustu školních trestů.

_________________

Probíral se polévkou a každou chvíli zvedal zrak k Markovi a Catherine. Pozoroval u nich to spontánní havraspárské chování, když na sebe ukazovali prstem a křičeli něco ve smyslu poznávacích znamení, pokud se to dá tak říct. Nic k tomu neříkal, pouze přihlížel a nepatrně se usmíval. Bral si lžící za lžící, což ukazovalo, že měl hlad. Polévka mu chutnala, i když dle názvu byla děravá domácí, ve skutečnosti byla normální zeleninová. Mrkev z ní poctivě vybíral, vše ostatní si ale vychutnával. "Pravda, o těch se mluvilo opravdu dlouho a asi ještě bude..." přimhouřil nepatrně oči směrem ke svým společníkům a na okamžik se zadíval na hladinu v talíři. Myslí si, že Havraspár ostrouhá, když už tam nebude mít tyhle dva. Možná ne, co se týče bodů, ale v originalitě určitě. Erasma s Markem totiž dokáže nahradit málokdo. I když je tolik neznal, slyšel toho dost, aby si o těch dvou udělal obrázek. "Jsem docela zvědavý, jaké změny budou v profesorském sboru. Nevíš o něčem, Marku?" zeptal se zvědavě. O Erasmovi přirozeně nevěděl. V životě se s ním nebavil. Znal ho pouze z doslechu a vidění a nebyl horlivým fanouškem bradavických drbů, proto mu často hodně věcí utíkalo skoro před nosem. A teď, když se může zeptat, proč toho nevyužít? Lehce mu stouplo obočí, když akorát pil kaktusovou šťávu. Nevěděl, že má Mark malou sestru, proto ho to trochu překvapilo. Pokud bude po něm, mají se Bradavice na co těšit. "Sice je to asi nostalgie, že už se do Bradavic v životě nepodíváš, ale na druhou stranu můžeš být rád, že máš školu za sebou, a hlavně, že máš za sebou OVCE," mrkne na něho s usměvavou tváří a přesune se pohledem ke Catherine. "Úspěšně za sebou, samozřejmě," doplní hned vzápětí s lehkým uchechtnutím. Za sebou OVCE může mít kdekdo, ale výsledek je docela důležitá věc.

_________________

| +