Monty díky tomu, jaký bengál se děl ve Velké Británii, strávil většinu prázdnin v rodném Mexiku. Vyškemral si od rodičů však alespoň čtrnáctidenní návštěvu Asbjorna v té jejich příšerně ledové krajině, protože zrovna po Bjornovi se mu dost stýskalo. A stýskalo se mu i po Caitlyn, s kterou však udržoval alespoň čilý korespondenční vztah.
A o měsíc delší prázdniny naštěstí nakonec skončily a Mexičan mířil s kufrem po nástupišti 9 a 3/4, aby si vyhlédl nějaký volnější vagón a ideálně prázdné kupé. Společnost mu pochopitelně nevadila, naopak, ale neměl rád, když se musel někoho ptát, jestli má v kupé volno. Táhl s sebou i koště, ačkoliv netušil, jak to letos bude s famfrpálem poté, co hřiště tak trochu lehlo při květnovém masakru. Při té vzpomínce se Monty otřásl, neboť to nebylo nic příjemného.
Zastavil se nedaleko druhého vagónu, přešlápl z nohy na nohu a rozhlédl se, jestli někde neuvidí nějakou známou tvář.

_________________

Aino se sice po hlase otočila poněkud trhavě a její pohled skutečně nepatřil k nejpřívětivějším, ale když pak na Maksima zaostřila a uvědomila si, že to není jenom nějaký náhodný student, co jí kazí nostalgickou chvilku, usmála se. Což obratem vedlo k uvolnění černého kocoura, jenž se kousek stranou připravoval k zákeřnému útoku na poloruské šlachy.
„Drahý Maksi, dobré ráno, do školy máš nachystáno?“ uculila se, vysekla pukrle a byla na sebe celkem hrdá. Jakkoliv by ho totiž vlastně docela ráda hodila do kolejí a žila si po svém, byla si palčivě vědoma toho, že zrovna on za to zasnoubení nemůže o nic víc než ona, a byla tedy ráda, že se ovládá. Možná za to mohla ta uvolněná atmosféra všude kolem, kde lidem konečně došlo, že se k sobě můžou chovat i hezky, a ona to asi nějak vnímala.
S dalším postupem každopádně počkala, jestli začne mluvit i on.

_________________

>>

Náhoda tomu chtěla, že Monty poblíž druhého vagónu jednu známou tvář skutečně zahlédnout mohl. Nebyla to však ta, po které se mu stýskalo, nýbrž její identická kopie – Caroline patřila k těm, co se nemohli dočkat, až se zase podívají do Bradavic, a tak se na nádraží rovněž nacházela od časného rána a vlastně ani nevěděla, kde je zbytek rodiny.
Hábit už měla na sobě, ale jako doplněk jí k němu sloužil poněkud nestandardní šroubovák, který měla zapíchnutý ve vlasech místo ozdobné jehlice. Poslední dobou prostě experimentovala s účesy, cop už jí nepřišel až tak svazující a v některých věcech byl praktičtější než údržbářský opasek, i když lupu do něj zatím nacpat nezvládala. Nos byl brýlí prost a už z ní byla celkem kost.
V blízkosti druhého vagónu se každopádně moc nezdržela, prodírala se davem k té boží lokomotivě a Montyho si možná ani nevšimla, pokud o sobě nějak nedal vědět.

_________________

<<

Fergus dorazil k přepážce vedoucí na nástupiště devět a tři čtvrtě v doprovodu své zrzavé famílie, se kterou se však u přepážky rozloučil; konečně usoudili, že je dost velký na to, aby jej nemuseli vodit za ručičku, a že se o sebe umí postarat. Ještě aby ne, když celkem obstojně bojoval na Příčné ulici proti těm zatraceným Smrtijedům a dokonce přežil bez větších následků i jednu z kleteb, která se nepromíjí. Za to, že se rebélie mladý McIntyre zúčastnil za zády rodičů ho otec sice málem přizabil, ale celkem brzy ho to přešlo a začal synátora oslavovat jako národního hrdinu. A Fergus byl sám na sebe náležitě hrdý.
Na kouzelnické nástupiště však nedorazil s pyšně zvednutou bradou, protože nebyl žádný vychloubačný trouba, spíš se tak nějak šklebil na všechny kolem. Na to, že nedávno schytal prvotřídní Cruciatus, vypadal celkem dobře – slabost už ho opustila, sem tam ho sice zabolel nějaký prudší pohyb, ale jinak byl zcela v pořádku, až na pár hojících se modřin a škrábanců. Vlastně z té potyčky na Příčné ulici vyšel ve velmi dobrém stavu, když si uvědomíme, že tam čelil Zložáru a kletbě, která se nepromíjí. Pravda, měl kvůli tomu občas noční můry a na tu bolest, která ho tam vlivem kletby srazila na kolena, už nechtěl myslet, ale ničeho z toho nelitoval.
Na nástupiště se dovlekl s kufrem a koštětem hozeným přes rameno a byl celkem rád, že se svět vrací zpátky do zajetých kolejí. A že se o to taky trochu zasloužil. Rozhlédl se kolem sebe, mávnul na pozdrav Maksimovi, kterého znal ze společenské místnosti a společného stolování, a pak zůstal chvíli stát na perónu, přemýšleje nad tím, jestli se tu náhodou neobjeví nějaká známá tvář, třeba Peggy, kašlikašli.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Inu, nejdřív to vypadalo, že Maksim lehne k zemi v kaluži krve (dobře, možná to až tak dramatické nebylo, jenom mu to tak připadalo), ale pak se Aino usmála, což se rozhodl považovat za dobré znamení a pousmál se na oplátku. „Jet do školy nepřipravený, to by bylo trochu nepraktické, hm?“ Zvlášť když měli měsíc navíc na to, aby si dali školní věci do pořádku, ale pravda – ten měsíc navíc nebyl zrovna procházka růžovým sadem a pomyšlení na výuku spíš nebylo než bylo. „Ale po hradu se mi už celkem stýskalo…“ A po tom klidu havraspárské společenské místnosti a možnosti zašít se někam nepozorován s knížkou. To mu doma moc nešlo. „Čekáš na někoho nebo ti můžu s něčím pomoct?“ nadhodil Maksim trochu váhavě. Chtěl sice najít Jacoba, ale toho zatím nikde neviděl - všiml si jenom Ferguse, který byl o pár ročníků výš, a krátce mu kývl na pozdrav - a tak to mohlo počkat. Navíc… no, asi by nebylo od věci, kdyby se s Aino přestali jen tak míjet a dělat, jako by se nic nedělo. Na bližším seznámení nebylo nic špatného. Asi.

_________________

<<

Peggy nezůstala v Bradavicích, protože se chtěla vidět s tátou, nicméně po týdnu toho poměrně litovala. Asi že už pomalu vyrůstala z té malé tatínkovy holčičky, tak jí nebylo úplně po chuti, že by ji tatínek nejraději zamknul někam do sklepa/věže/nedobytného hradu, samozřejmě čistě jen kvůli její bezpečnosti. Jako by snad Peggy měla tendence vyběhnout na barikády, haha. Tak odvážná nebyla, ačkoliv se jí nic z toho, co se dělo, nelíbilo. Přirozeně se jí tedy ulevilo, když se všechny události vyvrbily tím správným směrem a konečně vysvitlo na lepší časy. Obrazně i doslova. Nově se objevivší sluníčko dodalo Peggy kupu energie a na nádraží do Londýna dorazila tedy s širokým úsměvem. Nemohla se dočkat, až zase uvidí Bradavice a hlavně Harlee, která jí dost chyběla. Ale i ostatní spolužáci, to je jasná věc. S tátou se rozloučila chvíli po proběhnutí přepážkou (což byl dost pokrok, když se ho před prvním odjezdem málem nechtěla vůbec pustit) a pak se prostě kochala lokomotivou, všeobecným ruchem nástupiště a pomaloučku se posouvala podél vlaku. Ne snad že by si vybírala nejlepší místo, jen si chtěla užít ten pohled. Jen u toho taky mohla koukat třeba kolem sebe, protože pokud Fergus neměl postřeh a včas neuhnul, mohlo taky dojít k menší srážce. Ať to každopádně dopadlo jakkoliv, Peggy se zatvářila náramně omluvně. „To jsem nechtěla, pardon!“ zahlásila automaticky a až pak si uvědomila, že se jedná o jejího kamaráda. „Jéé, Fergusi, tak ráda tě vidím!“ prohlásila s upřímným úsměvem a prohlédla si ho, jako by se neviděli nejméně rok. I když… vzhledem k tomu všemu se to jako rok zrovna tak dobře mohlo zdát.

_________________

O Maksimově připravenosti Aino vesměs nepochybovala, prostě v té rychlosti jenom nevymyslela lepší slovo, co by se rýmovalo s ránem, a na jeho první slova tedy jenom rozpačitě pokrčila rameny. Chytla se až u další věty, při níž ji mimoděk napadlo, že proti ní možná stojí taky jenom člověk a ne personifikovaná překážka v cestě k životnímu štěstí.
„Též se velmi těším zpátky, zvlášť když končí zdejší hádky,“ pronesla bezelstně, protože i jí se po anglickém hradě daleko od rodiny svým způsobem stýskalo. A po tom klidu v tamní knihovně a možnosti zašít se někam nepozorovaně s knížkou, což jí doma, kde řval buď mladší bratr nebo strýc, moc nešlo.
Jeho následný dotaz ji dost zarazil. Na jednu stranu byla příliš hrdá na to, aby si nechala někým tahat věci, na tu druhou ale nechtěla vystavit Maksima pomluvám, že není dostatečně galantní. A tak, aby tam jen tak rozpolceně nestála a nevytvářela trapné ticho, se podívala na kufr, zhodnotila, že bude lepší být pro jednou za dámu, a s nádechem měla jasno.
„Nečekám, chci pryč od stáda, a za pomoc budu ráda.“ Následoval další úsměv, opět trochu rozpačitý, protože se jí vlastně nechtělo dávat kufr z ruky. Nebyl těžký, letos brala výrazně méně skořice než loni, ale pořád to pro Maksima znamenalo zátěž navíc, kterou si dle jejího soudu vůbec nezasloužil. Byla tedy připravená si zavazadlo kdykoliv zase převzít a s tím vědomím nastupovala do vlaku, hned do prvního vagónu za tím pro zaslouženou elitu, a přemýšlela, co bude dál. Za jiných okolností by si asi v tichosti četla, ale nedalo se říct, že by byla ze změny nějak vysloveně nešťastná. Vždyť se díky ní nemusela tahat s kufrem a ještě dostane příležitost zjistit nějaké detaily o dění v Anglii.
Navíc… no, asi by fakt nebylo od věci, kdyby se s Maksimem přestali jen tak míjet a dělat, jako by se nic nedělo. Na bližším seznámení nebylo nic špatného. Prej.

_________________

Fergus přemýšlel o známých kozách tvářích, moc díky tomu nevnímal, kdo se pohybuje v jeho bezprostřední blízkosti, a vyústilo to téměř ve střet s Peggy a její... maličkostí. Nebylo divu, že se jí Fergus nejdřív podíval na hruď a pak až do těch druhých očí, protože ty první měl bezprostředně blízko a přišly mu větší, než jaké si je pamatoval. Uhrančivější. „Uhm...,“ vypravil ze sebe, načež se maličko rozpačitě pousmál. „Ahoj Peggy! Já tě taky rád vidím,“ zazubil se a byla to ryzí pravda – vždyť na Peggy byla radost pohledět, že.
Ale když opomeneme tyhle pubertální myšlenky, vážně ji rád viděl – po tom všem, co se dělo v celé Británii, byl rád, že to přežili bez větší újmy, zase se potkali na nástupišti a mohli spolu v klidu odjet do Bradavic. „Tak co, jsi ráda, že prázdniny konečně skončily?“ zeptal se pobaveně a tázavě přitom vyklenul obočí.
Moc času na vykecávání však neměli, protože vlak se začal připravovat k odjezdu. „Asi bychom měli nastoupit... čekáš na někoho, nebo ti nebude vadit, když si sednem do kupé spolu?“ ptal se zvědavě, když s kufrem a koštětem mířil k jednomu z vagónů (B), kam spolužačce pomohl vytáhnout kufr, aby u ní měl aspoň malé významné plus.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

<<<

"Mami, pane bože, nejsem malej! Nech mě!" ozývalo se nad hlavami davu nasrané Kačerovo kvákání. Táta tentokrát syna k vlaku nedoprovázel, protože u Winterovic bylo všechno ještě komplikovanější než kdy dřív, což momentálně znamenalo, že neměl matku v dlachnění syna kdo zastavit. Ani Jane a Sam se tentokrát nejeli podívat do Londýna. To nebylo proto, že by byli s mámou rozhádaní jako táta, ale proto, že to máma zatrhla. Máma byla totiž už od té doby, co před několika měsíci na famfrpálové hřiště v Bradavicích vtrhli smrtijedi, šíleně nervní a paranoidní...
A Donnie z toho byl NA NERVY.
Nakonec se přece jen vyprostil z matčiných sítí a nadšeně vtrhl i s kufrem k vlaku, protože nutně potřeboval po té nekonečné době vidět svoje kamarády, třeba bratrance Mila a Oberona, nebo kohokoli jiného. Kačer sice ještě úplně nerozuměl tomu, co se během poslední doby odehrálo, ale nebyl úplně malé děcko a tak se mu stejně jako všem ostatním mohutně ulevilo. A že škola začíná až v říjnu, to mu de facto taky netrhalo žíly. A že jemu žíly trhalo kdeco, viďte...
A protože nikoho nenašel, což ho taky hnětlo, náhodně obsadil kupé C5, znudeně se díval z okna, a jak vlak vyrážel vstříc školnímu ústavu, říkal si v duchu:
Přijďte někdo za mnou!

_________________