Kupodivu jsem nakonec nebyla odsouzena k cestě v osamění, protože ani ne za deset minut plných myšlenek na svatební šaty (počkat, cože? Že bych už došla ke stavu, kdy se chci manželovi líbit? Nebo spíš otci, eh, no, nevadí...) a podobné hlouposti, se dveře kupé otevřely a vešla... bílá paní. Měla jsem takový matný pocit, že to děvče, které se teď taktně vyhnulo jakékoliv poznámce k mému rádoby-nenápadně odhozenému snubáku a následně se docela poeticky otázalo, zda si může přisednout, jsem už někde předtím viděla. Nicméně nechme přemýšlení, zda je známá nebo neznámá. Jelikož jsem stejně na nikoho nečekala (a pokud jsem si někde v koutku svojí sobecké duše někoho konkrétního přála, tak to stejně nic neznamenalo) a ona vypadala vlastně docela neškodně. No a navíc měla kočku, i když lehce děsivou, takže to bylo jasné - nemohla jsem než přikývnout.
"Samozřejmě, klidně se posaď," vyzvala jsem ji s mírným pozvednutím koutků, "za společnost budu jen ráda." A jestli mi přišla trochu zvláštní? No co. Každý přeci máme něco, no ne?
Tak jsem si tam tak seděla, a až po chvíli mě napadlo, že když už je tu nová spolucestující,asi bych mohla i mluvit. "Takže...um, já jsem Týna, šesťák, Havraspár," znovu jsem si dovolila mírný úsměv slečniným směrem, "a ty?" Kočičák v mém klíně v reakci na má slova zvedl hlavu a zadíval se na mladší spolužačku (a její doprovod) s jistým zájmem v kukadlech, nicméně se ani nehnul z místa.

_________________

„To nemam, ale ryby jsou fakt lepší,“ nenechal se Fróði odradit a nasadil absolutně suverénní výraz, jako by snad byl nutriční specialista se zaměřením na porovnávání blahodárných účinků čokolády a ryb. Což mimochodem znělo jako docela dobrá možnost budoucího zaměstnání, kdyby nebyl tak trochu dylina.
„Smutným hezkým holkám,“ opravil pak jisté tvrzení, protože co si budeme povídat, zas takový svatoušek nebyl a pokud by nevypadala jako budoucí Lara Croft, dost možná by si vůbec nevšiml těch očí a šel prostě dál. Možná, možná ne. Ale pěkné to od něj určitě bylo, o tom žádná. Od ní zase bylo pěkné, že ho neprohodila oknem a rybu si fakt vzala, v což prve tak úplně nevěřil. Přeci jen ne každá holka měla ráda uzené ryby a byly i takové, co se nad tím přímo ušklíbaly, takže to riziko tam bylo. Ale očividně ji uměl dobře prodat, nebo tohle nebyla jedna z těch fajnovek. Fróði se jakožto bourák přirozeně klonil spíš k prvnímu vysvětlení.
Protože pořád stál v uličce, neuniklo mu, že se o dvě kupé vedle uhnizďuje Monty s kytarou, a následné zvuky pro něj tedy nebyly velkou záhadou, ale pak už sledoval Chloe, jestli jí bude chutnat. Pořád byl trochu skeptický a napůl čekal, že to začne plivat, ale zdálo se, že maso nepřijala jenom ze slušnosti, čímž si získala dalších pár bodů.
„Stačí úsměv, u nás jsou ryby levný,“ usmál se pak, mávl rukou a fakt to tak myslel. Když už však u toho myšlení byl, uvědomil si, že ji ve škole nikdy dřív neviděl, a protože si byl skoro jistý, že by si jí všiml, dokázal si z toho ledasco vydedukovat. Například to, že tam možná jede poprvé, což byl už druhý pozoruhodný objev toho dne.
„Ty jedeš do Bradavic poprvé, viď?“ zeptal se pak, ale pořád stál mezi dveřmi. Ten dotaz byl totiž jako cibule, vrstvený: navenek to vypadalo, že je zvědavý, ale v jádru to byla vlastně taková zkouška, jestli se s ním chce bavit dál, nebo by měl radši táhnout o kupé dál. Nebo radši o čtyři.

_________________

Zatímco Stilgar rázně doporučoval procházejícímu Islanďanovi, ať pokračuje i bez sovy, Aino dostala očekávané povolení, vysekla menší pukrle a usadila se. Sama jen matně tušila, že prvotní obyvatelka kupé je jedna ze starších studentek Havraspáru, ale byla si naprosto jistá, že představeny si nebyly. Aino totiž tváře nezapomínala a navíc bylo asistované představování tady v Británii očividně mrtvé, takže to většinou musela dělat sama za sebe. Trochu barbarské, nicméně platilo to, že Destiny neznala víc než od pohledu.
Vlastně ani moc nepočítala s tím, že by se to mohlo nějak zásadně změnit. Vesměs by se spokojila s tím, že do školy dojede v jednom z těch klidnějších kupé, což bylo fajn, ale zas takový čtenářský klub to tu očividně být neměl.
„Já zas Aino z Nebelvíru, druhý rok tam žiji v míru.“ A teprve pak, když přemýšlela nad možným tématem ke konverzaci, aby se vyhnula trapnému tichu, si všimla, že má Destiny taky kočku. Což bylo jednak přesně to téma, co potřebovala, druhak potenciální problém.
„Vidím, že máš kočku v klíně, dokáže dál spáti líně?“ zeptala se s lehkými obavami v hlase a bradou ukázala na vlastního ochránce, který právě vcházel do kupé a moc nadšeně se netvářil. Od chvíle, kdy překročil práh kupé, probodával druhou šelmu svým modrým pohledem a vypadal, že mu stačí málo a vytáhne krispel.
Aino ho vztyčeným ukazovákem beze slova varovala, aby se choval slušně, ovšem těžko říct, jestli to k něčemu bylo. Kočky, víme?

_________________

Myšák Mickey a Kačer Donald neseděli v kupé o samotě dlouho, ne že by ale Winter nevítal společnost s otevřenou náručí. Co víc, dva kluci, kteří se objevili ve dveřích, vypadali, že jsou zhruba stejného věku jako on – dokonce to mohli být jeho budoucí spolužáci. A navíc, ano, nebyly to holky! „Čau, jasně, klidně sedej… Sedejte,“ kývl Donnie s úsměvem na volná místa. Se socializací zrovna on moc problém neměl. Zrzkovi v patách se v kupé objevil ještě další kluk, momentálně zívající tak, jako by se chystal k zubaři. Winter okamžitě zadoufal, že ti dva nehodlají cestu prospat – tedy, samozřejmě, pokud by to náhodou byli nějací tupani, tak ať klidně chrápou. Zatím to ale vypadalo dobře a nebylo třeba házet flintu do žita.
Nechal kluky, aby se usadili, a dál bezmyšlenkovitě hladil Mickeyho – a hlavně dával pozor, aby mu neutekl. Navázat hovor neměl být problém. Sotva se ale Donnie nadechl, že odpoví na zrzkovu otázku, předběhl ho s vlastním prohlášením ten druhý. „Jo, je to myš, ne krysa,“ přikývl Donald na potvrzení vyřčené domněnky. „Ale nemyslím si, že něco umí, jenom kouše a otravuje, jako každá myš. A jmenuje se Mickey. Dostal jsem ho k narozeninám,“ shrnul informace o myšákovi. Ten, jako by věděl, že se mluví o něm, zvědavě natočil hlavičku k příchozím. „A já jsem Donald, Winter,“ napřáhl Donnie přátelsky pravačku, „letos jdu do prváku, a vy?“ dodal potom s evidentním očekáváním. Protože fakt doufal, že Milo a jeho bratranec jsou na tom zrovna tak. „Taky mám v Bradavicích bratrance, ale ten jde letos už do páťáku, a je to hroznej šprt, není s ním žádná sranda. Ale strejda v Bradavicích učí, a ten je fajn,“ sypal ze sebe Donald s nadšením. Ne, že by se chlubil, jen prostě… Mu to tak nějak přišlo na jazyk. Když už se mluvilo o bratrancích, chápete.

_________________

Behom toto čo vyzerala svojho drahého bratranca či sa už náhodou neuráčil prísť, sa jej zazdalo, akoby niekto volal jej meno. Najprv si tým cez ten humbuk na nástupišti nemohla byť úplne istá, ale po chvíli zistila, že sa jej to fakt nezdá. Otočila sa teda smerom, ktorým odhadovala, že odtiaľ hlas prichádza a skutočne v dave videla ako na ňu máva jedna veľmi známa plavovlasá dievčina. Morg sa usmiala a zamávala jej naspäť, aby ju ubezpečila, že si ju všimla. „To je Talyssa, stretla som sa s ňou pri nákupe sovy,“ vysvetlila rodičom, zatiaľ čo bola otočená smerom k plavovláske. To už sa tým smerom samozrejme pozreli aj jej rodičia...A vtedy sa začala tá pravá zábava. Keď sa totiž Sigridin pohľad stretol s tým Athanovým, krvi by sa v nej jeden nedorezal. Dych sa jej zadrhol v hrdle a celá veľmi povážlivo zbledla. A bledla ďalej, zatiaľ čo pohľadom tekala medzi plavovlasým dievčatkom, ktoré jej dcéra nazvala Talyssou a mužom, ktorý stál za ňou. Rozhodne to bol on. Síce sa dosť zmenil, hlavne tou farbou vlasov, ktorou sa tak Merlinžiaľ o to viac približoval k jej Morrígan, ale aj tak by ho spoznala. Síce to už bolo vyše 11 rokov, ale nešlo na neho tak jednoducho zabudnúť. Prečo asi, čo? Pálivejšia otázka však bola tá, čo tu vôbec robil? A mohlo byť to dievča jeho dcérou? Podobali sa na seba dostatočne. Ani Morg, ani Rewovi však jej náhle zblednutie neušlo, kvôli čomu sa na seba začudovane pozreli. „Màthair, už aj na teba lezie ten albinizmus?“ oslovila svoju matku s miernou dávkou irónie a skúmavo si ju pri tom premerala. Sigrid stočila zrak na svoju dcéru a trocha kŕčovito sa usmiala. „Nie, nie, všetko je v poriadku. Len mi na chvíľu prišlo nevoľno z tej nervozity, že už odchádzaš.“ Morg si matku skúmavo prezrela, ale ďalej to neriešila a tak len pokrčila plecami spokojná s matkiným vysvetlením. Tá si zasa oddýchla, že sa v tom jej dcéra nerýpala ďalej. Keď sa ale pozrela na Rewa, vedela, že ten jej to ani zďaleka nezožral.
„Tak poďte, zoznámim vás,“ kývla rukou bielovláska a vykročila smerom k zmienenej dievčine a jej otcovi. To Sigrid znova pobledla, pretože jej došlo, že sa tak bude musieť postaviť Athanovi zoči-voči. Rýchlo začala premýšľať ako sa tomu stretnutiu vyhnúť, ale tušila, že je to v podstate nevyhnuteľné. Najhoršie na tom bolo, že sa v tomto nemohla vyhovoriť ani na Rewa, pretože by to akosi nevychádzalo a predovšetkým Athanas rozhodne nebol hlupák.
I tak sa rozhodla tváriť akoby nič, aspoň kým sa ešte dá, takže keď stanuli pred dvojicou, celé to emočné tornádo v sebe starostlivo zakryla. Hlavne keď si začala všímať aj akúsi podobnosť medzi dievčatami. Na prvý pohľad to až tak zreteľné nebolo (keďže sa našťastie Morrígan vzhľadovo vrámci možností skôr pomamila), ale keď boli takto obe pri sebe, bolo možné vidieť určitú podobu. Kvôli tomu sa jej dokonca na chvíľu zatmelo pred očami. Athan rozhodne nebol jediný, koho tu chytali mŕtvičkové stavy. „Ahoj, dobrý deň,“ pozdravila Morg slušne i Talyssinho otca. „Mami, Rew, toto je Talyssa a jej otec,“ predstavila ich, teda, viac-menej. „Andrew McFusty, teší ma,“ natiahol k Athanovi ruku, aby si s ním mohol potriasť rukou. Úkosom oka sa potom pozrel na Sigrid, ktorá sa stále tváril akosi neprirodzene vážne. Nakoniec sa ale aspoň chabo pousmiala, na viac sa v tej situácií skutočne nezmohla. Už teraz totiž videla tú katastrofu, ktorá z toho vyplynie. A toto bol len začiatok.
„Dlho sme sa nevideli, Athane,“ vypadlo z nej napokon, čo muselo prinajmenšom trištvrtinu prítomných slušne šokovať. Morg teda rozhodne prekvapená bola. Ani zďaleka by nepredpokladala, že by jej matka mohla poznať Talynho otca. Najprv nechápavo pozrela na plavovlásku a potom a matku. „Vy sa poznáte?“ spýtal sa napokon Rew, ktorého to šokovalo podobne. „Áno, zoznámili sme sa kedysi pri mojom štúdiu v zahraničí,“ objasnila im, čo už všetkým dávalo lepší zmysel. Hlavne Morg, keďže tiež vedela, že pochádzajú z Rumunska. A tam je predsa tá najväčšia dračia rezervácia. I tak to ale bolo celé akosi divné, aspoň Morg jasne vnímala tá zvláštnu atmosféru, ktorá panovala hlavne medzi jej matkou a Talyním otcom. Preto sa radšej otočila k Tal. „Nejdeme si už sadnúť? Aby sme chytili nejaké voľné miesta,“ navrhla plavovláske a pohľadom sa ju snažila prinútiť, aby súhlasila. Ewan-neEwan, momentálne sa len chcela dostať z celej tej zvláštnej situácie, v ktorej sa nedobrovoľne a hlavne nečakane ocitla.

_________________

Morrígan má momentálne rozpustené vlasy s menším copom

Kivvča ani neočekávala nic jiného než to, že Brambora s bráchou vzbudí zvědavost prakticky celého nástupiště, takže nějaké udivené pohledy či poznámky ji nechávaly absolutně chladnou. Pořád se na okolí příjemně usmívala a hlídala si, aby se náhodou kočkodani nerozhodli nastoupit ještě před ní, a nebo se třeba vrátit skrz přepážku zase ven. Julče dovolila pohladit Bramboru po hlavě, ale pak ji (a ostatně i případné další zájemce) instruovala, aby na opičáka vedle radši nesahali. Ne že by rafal nebo tak něco, ale Čoky prostě nechtěla, aby psychicky přilnul k nějakému náhodnému zvědavci, že.
No a pak se někde z prostoru za jejími zády ozval hlas, který čokoslečně rozhodně někoho připomínal, i když nutno poznamenat, že už pozbyl své někdejší dětskosti. A upřímně? Kdyby byla bývala Skye neznala, asi by se urazila mnohem víc než teď. Protože teď se tak nějak neurazila ani trochu.
"Si piš," otočila se a zakřenila se na Nebelvíra, který buď v tu chvíli poznal kdo to je, nebo taky ne, že jo, "nevidíš tu podobu?"
No a na rozdíl od Skyovy průpovídky, slova jeho přítelkyně ji fakt docela urazila. Co si ta holka myslela, že je nějak lepší? Protože vypadá víc jako holka a nemá opice? Kivvča si fakt nepamatovala její jméno, ani jak moc se bavily nebo spíš nebavily, ale fakt se nemusela takhle šklebit. No, nic, Mrzimorka si rozhodně nehodlala nechat zkazit den. A navíc, holka zase někam zmizela, že. "Tak, co jsem všechno prošvihla?" vybafla na Skye, a novinu s tím, že Brambořin brácha je vlastně jeho, si ještě nechávala pro sebe.

_________________

"S tím bych tak úplně nesouhlasila, čokoláda na mě má dost často závratné účinky. Za to takovou rybu na smutek jsem ještě nezkusila. Jsou nějak speciálně uděné?" povytáhla tázavě obočí a zkoumavě si chlapce prohlédla. Nedalo se mu upřít, že to uměl dobře prodat, což byl taky jeden z důvodů, proč se nakonec pro tu rybu natáhla. Zkusit to totiž mohla, proč by ne, i když pochybovala o tom, že jí to pomůže. Fróðimu to ale očividně udělalo radost, takže si mohla odškrtnout jeden dobrý skutek a bylo.
Když jí pak tak trochu opravil, překvapeně na něj zamrkala. Kolik mu tak mohlo být? Dvanáct? Třináct? Ale nemohla mu to mít za zlé, vlastně to docela chápala. Jen jí to trochu překvapilo. "To tě stále šlechtí, ale o něco méně. Přeci by se mělo pomáhat všem a ne jenom těm pěkným, hm?" i když ona měla co říkat, když by jí sotva napadlo, aby někoho utěšovala. Vlastně kdyby viděla někoho smutného, radši by ho obešla velikým obloukem, protože si nikdy nebyla jistá, co v takových situacích dělat. Vždyť nedokázala utěšit ani samu sebe, na tož aby utěšovala ostatní.
"Máš ho mít," mrkla na Fróðiho a skutečně se na něj zeširoka usmála. Úsměv, který nahodila, držela několik dlouhých vteřin, dokonce se jí přitom udělaly ve tvářích i roztomilé ďolíčky. Zase tak moc dlouho to nevydržela, a tak se brzy vrátila ke svému obvyklému výrazu. Nevypadala ale tak smutně, jako na samém začátku. Možná, že ryba měla zázračné účinky, možná jen chtěla, aby se Fróði cítil svým dobrým skutkem o něco lépe. Kdo ví.
Když pak došla řeč na její cestu do školy, přikývla, i když se jí to prvně moc přiznávat nechtělo. "Jojo, moje stará škola mi nabídla nějaký výměnný pobyt, tak jsem tady," přiznala pak, protože to nakonec takové tajemství nebylo a tušila, že se to po škole rychle rozkřikne. Jen tak trochu doufala, že si o ní nebudou ostatní myslet, že je stejná, jako její drahá sestřenice. "Ale hádám, že ty ne. Do jaké koleje chodíš?" optala se vlastně vcelku zvědavě, třeba by ta cesta nemusela být tak hrozná, jak si zprvu myslela. To občasné brnkání na kytaru o pár kupé dál jí lezlo tak trochu na nervy, a tak se na Fróðiho opětně usmála. "Chceš si přisednout? Nebo máš v plánu utěšovat ještě nějaké smutné dívky?" povytáhla tázavě obočí. Jí to bylo jedno, jestli se přidá, nebo ne, spíš jí šlo o to, aby zavřel ty dveře..

_________________

~Nezapomenu,~ zazubila se Talyssa zeširoka, a ač měla v očích ďábelské jiskřičky, myslela svá slova naprosto vážně. Jak by mohla zapomenout na něco tak důležitého, jako byl dopis domů? Na slova o stesku i Vánocích doma pokývala souhlasně hlavou, poněvadž byla přesvědčená, že na Vánoce domů prostě odjede, ať se děje, co se děje. Sice slyšela, že vánoční program v Bradavicích obvykle stojí za to, ale toho si ještě určitě užije dostatek během následujících let.
Zatímco později mávala na Morrígan, nevšimla si toho, jak Athanasius zbledl; to postřehla až o chvilku později, kdy k němu zvedla pohled. „Co se stalo? Jsi nějaký bledý, tati,“ zamumlala k němu a starostlivě nakrčila čelo.
Od přemýšlení nad tím, co se Athanovi přihodilo, že tak zbledl, ji ale vyrušila právě sama Morg, která se rozhodla přijít blíž. Talyssa k ní stočila pohled a věnovala jí široký úsměv, protože jí ráda viděla - moc se sice neznaly, ale ta chvilka, kterou spolu strávily v Mžourově, stačila k tomu, aby Morg plavovlásce opravdu padla do oka. Byla jí podivným způsobem sympatická, skoro jako by ji znala už delší dobu, což ale rozhodně nebyla pravda.
„Dobrý den,“ broukla nejprve zdvořile k dívčiným rodičům, načež se zakřenila na svou budoucí spolužačku. „Ahoj!“ věnovala pozdrav i jí, protože jinak by to nešlo.
Sice byla opravdu ráda, že se s Morrígan potkala a mohly třebas cestu vlakem strávit spolu, ale i na Talyssu dolehla ta podivná atmosféra, to napětí, které tu najednou panovalo. Zatěkala očima mezi Athanášem a Morríganinou matkou, a když se ukázalo, že se ti dva znají, málem jí oči vypadly z důlků. „Cože?“ bafla překvapeně, načež se zadívala na tátu, očekávajíc nějaké vysvětlení. Těžko ale říct, zda nějaké skutečně mělo přijít, poněvadž Athan nevypadal, že by chtěl cokoliv vysvětlovat.
„To bychom mohly,“ přikývla dívka nakonec na Morríganin návrh, přestože hořela zvědavostí a doufala, že se dozví, proč se ti dva dospěláci chovají tak divně. Na Athanáše se proto výmluvně zašklebila, ale nakonec se postavila na špičky a natáhla se, aby ho mohla pořádně obejmout a vlepit mu pusu na tvář. „Tak ahoj, tati, určitě ti napíšu, neboj! A budu pozdravovat tetu,“ usmála se na něj, popadla svá zavazadla, včetně přepravky s kotětem, které si prve v Mžourově skutečně koupila, a společně s Morg zamířila k vlaku.
„Teda, to bylo fakt divný, co myslíš?“ povytáhla obočí, zatímco se prodíraly davem směrem k jednomu z vagónů.

_________________

V Athanasiovi by se nějakou chvíli krve nedořezal, zato se mu slušně zamotala hlava a snad poprvé v životě ucítil opravdovou slabost v nohách. Takovou tu slabost způsobenou psychikou, nikoliv námahou či alkoholem; alkoholovou slabost zažil poměrně nedávno s jistým kolegou skřetobijcem, víme. A tohle už bohužel nebyla kocovina - vinou kocoviny mohl člověk vidět bílé myši, ale ne přízraky minulosti.
Ta chvíle, kdy nedokázal ze Sigrid spustit oči, mu připadala jako celá věčnost, ale nakonec pohledem uhnul k Talysse, což neměl dělat. Všimla si, jak zblednul, což vzápětí potvrdila starostlivou otázkou. „Nic se neděje, princezno,“ zalhal a přinutil se k poněkud křečovitému úsměvu, který se mu ovšem vůbec nepromítl v očích.
Netrvalo dlouho a přízrak minulosti se objevil poměrně blízko jeho maličkosti a Athanasius nepromeškal příležitost prohlédnout si Sigrid zblízka. Moc se nezměnila, možná jí přibylo jen pár vrásek, kdo ví. Možná také ne. „Athanasius Cornea,“ představil se muži, který dívku a její matku doprovázel, a pevně sevřel nabízenou ruku. Dokonce mu koutek úst cukl do pokřiveného, leč zdvořilého pousmání, avšak na víc se bělovlasý momentálně nezmohl. Pak se jeho pohled opět stočil k Sigrid. „To máš pravdu, Sigrid,“ opáčil. Jedenáct let, dodal v duchu, načež mu to nedalo a zatěkal očima mezi Talyssou a Morrígan. Ne, něco takového bylo prostě vyloučeno... „Pracuji s kouzelnými tvory,“ dodal na vysvětlenou, když Sigrid prohlásila, že se seznámili během studií.
Od dalšího možného rozhovoru a dramata je ale aspoň na chvilku zachránily holky, když se rozhodly odejít k vlaku a najít si tam nějaké volné místo. Athanasius se ochotně sklonil, aby ho Lyssa mohla obejmout a aby jí i on mohl to obětí oplatit, načež pookřál a pousmál se, jakmile dostal tu pusu na tvář. Sám jí vzápětí políbil na čelo a narovnal se. „Hlavně na sebe dávej pozor a zbytečně nevymýšlej žádné hlouposti, ať tě z té školy hned nevyhodí,“ popíchl ji, přestože věděl, že by si Taly něco takového nedovolila. Byla možná občas trochu divoká, ale ne nerozumná. „Ahoj, princezno, a koukej si to pořádně užít!“ rozloučil se s ní, obě dívky vyprovodil pohledem, nejistě přešlápl a zadíval se zpět na Sigrid.
„A jak se ti daří?“ zeptal se, protože mu přišlo hloupé mlčet a ještě hloupější z ničeho nic se teď sbalit a zbaběle prchnout. Hodlal tu zůstat, alespoň dokud se nerozjede vlak.

_________________

<<

Barry na tom nebyl jinak, než Dylan - na nástupiště 9 a 3/4 dorazil tou nejvíc frajerskou chůzí, jakou dokázal předvést, s hlavou hrdě vztyčenou a bradou vystrčenou dopředu. Ještě aby se nenaparoval, když dostal prefektský odznak, který jednoznačně ukazoval, jak je perfektní, že. Pravda, když u nich doma přistála sova s obálkou z Bradavic, Barry si myslel, že zabloudila a přinesla odznak někomu jinému, ale ukázalo se, že v dopise je skutečně jeho jméno a že Brumbálův podpis není zfalšovaný. Takže to asi nebyla žádná chyba v Matrixu, trhlina ve vesmíru, ani kanadský žertík. Zato to dost možná možná mohlo být začátkem konce světa, přinejmenším.
Nicméně na nástupišti předal Barry zavazadla povolaným osobám, aby se s nimi nemusel dále obtěžovat, a rozhlédl se kolem sebe, pátraje očima nikoliv po záškodnících, nýbrž po někom z Bouráků, i když to bylo skoro to samé.
No a po chvilce spatřil Dylana, takže k němu důstojně došel, vzal ho kolem ramen a spiklenecky se na něj zašklebil. „Zdar, vole, tak ty taky?“ prohodil, když si všiml, že i jemu se na oblečení blýská placka prefekta.

_________________