Jediné zlepšení, ke kterému zřejmě zatím mělo dojít bylo, že prckové pustili Lacinu ruku a docela způsobně se usadili na sedačce, takže i když je pořád nějak nevystrnadila ven, byla slečna Heavensgateová alespoň zbavena pocitu, že má tlapky jako ve svěráku. Upřímně si ale přála, aby na ni mamka přestala vysílat přes okno signály, a prostě si pro děcka sama došla. Protože pokud Lac o něco fakt nestála, tak to bylo, aby s ní tihle dva truhlíci odjeli do Bradavic. Měla je ráda a hodlala jim samozřejmě psát (i když minimálně Terrymu ten dopis stejně bude muset někdo přečíst), ale fakticky netušila, jak by měla po příjezdu do školy řešit to, že s ní dorazily děti ještě tak malé, že ani tu hůlku neunesou.
Naštěstí ji z podobných nepříjemných myšlenek vyrušil příchod kočičí princezny Miny. "Pěknej den přeju, princezno," oplatila se zazubením pozdrav kamarádce a vyskočila ihned ze sedadla, aby se jí mohla patřičně poklonit. "Vidí to moje oči dobře, a fakt máš kotě?"
To samozřejmě musela říct hned, protože kotě bylo prostě nejbožejší a nejlepší věc, a když už ho nedostala ona, tak Mina snad jo, že jo taky, a proč by jinak měla přepravku?
"Hej Lacey, kdo to je?" zeptal se po chvilce Terry a ukázal prstem na Minu, která zřejmě právě mávala z okna tetě, čímž přerušil nejen Lacyino vysvětlení o koho se jedná, ale i otázku, zda ta paní venku je ta Minina teta.
"Seš moc hezká," ozvala se pro změnu Verona.
"Tohle moje garde dneska," povzdechla si následně plavovláska teatrálně, "jsou mí sourozenci, Verona a Terrence. Nějak se jim nechce mě nechat odjet samotnou... A evidentně tě moc rádi poznávají." Zatím se nezdálo, že jsou prcci v kupé zas takovým problémem, ale Lacey stejně doufala, že si pro ně rodiče co nejdřív přijdou.

_________________

Doteď jsem si myslel, že bych mohl z únavy vidět blbosti, ale s horečkou jsem nepočítal. Může mít člověk z nervozity horečku? Jako, bylo mi trochu divně. Nejistě jsem po bratránkovi hodil pohledem a snažil jsem se z jeho výrazu vyčíst, jestli ty opice teda vidí, nebo ne. Nemusel jsem čekat dlouho a jeden ze starších týpků mi moje halucinace potvrdil. Jakože to žádný halucinace vlastně nebyly. A po Obeho poznámce mi došlo, že si ze mě zase jenom střílel, takže jsem se na doktora vtipálka jen mírně zamračil a ohnal jsem se po něm lehce pěstí. Kvůli únavě jsem ho ale asi o dvacet centimetrů minul, takže nic extra.
„Tos fakt tady v tom mokru čekal kvůli mně? Tos nemusel. Mamky se zblázní, jestli budem nemocný,“ vypadlo ze mě až moc zodpovědně a s mírným povzdechem jsem se zvednul z improvizované stoličky a nechal se táhnout Obem ke kufrům, kde jsem opustil ten svůj a pak dál do vlaku.
>>>B6, součást invaze
Obe zastavil u kupé, kde podle jeho reakce už nejspíš někdo seděl. Počkal jsem, až obstará první kontakt a vlezl jsem dovnitř hned po něm. Původního obyvatele jsem si prvně moc nevšimnul, protože jsem zrovna zíval tak mocně, že jsem přes slzy v očích nic moc neviděl. Poslepu jsem dosednul vedle Obeho, promnul jsem si oči a po bratránkově zmínce o kryse jsem hned zpozorněl.
„To není krysa, nebo jo? Přijde mi to spíš jako myš. Teda, ne že bych se v tom nějak vyznal.“ Wow, tak tohle byla asi ta nejzbytečnější věc, co jsem dneska kváknul. Povzdechnul jsem si. Ta únava se na mě podepsala víc, než bych čekal. „Má nějaký jméno? No a-“ zarazil jsem se, protože mi teď vlastně došlo, že ještě ani nevím jméno toho kluka,„-ty se jmenuješ jak vlastně? Já jsem Milo. My dva jsme bratranci,“ oznámil jsem a plácnul jsem Obeho po rameni. Představil se Obe vůbec? Nebyl jsem si jistej, tak snad nebudu za blbce, že se ptám na něco, co už si řekli. Ale i kdyby, tak co. Obe už mě znal a ten kluk vlastně mohl být taky blbec, tak bysme si třeba rozumněli.

_________________

Pobaveně jsem se uchechtla, když Lacey opustila své místo vedle sourozenců, aby se mi jako správný princ mohla uklonit. A když pak došla řeč na mou přepravku, pokývala jsem hlavou. "Skutečně mám! Byl to předběžný dárek od tety k narozeninám," roztáhla jsem rty do úsměvu, protože jsem z té skutečnosti byla nadšená. Já bych si tedy to kotě pořídila stejně, i kdyby mi ho nekoupila teta, kapesné jsem dostávala, ne zrovna malé, takže na kotě i potřeby k němu jsem měla. A rodičům to bylo vesměs jedno.
"Já vím," krčila jsem rameny a šklebila jsem se na holčičku. "Ale to ty taky, fakt! Jedete s námi do školy?" povytáhla jsem tázavě obočí a mrkla jsem po Lacey, jestli si je tam fakt jako bere, nebo si pro ně rodiče dojdou. Tušila jsme totiž, že vlak bude každou chvíli odjíždět, tak aby z toho pak nebyl problém.. ne že by mi děti vadily. "Pěkný jména, děcka. Máte rádi zvířata?" povytáhla jsme tázavě obočí, zašklebila jsem se přes okno na tetu, a pak jsem se jala otevřít opatrně přepravku, abych z ní vytáhla britské kotě, které bylo strašně chlupaté a připomínalo spíše chlupatou a šedou kuličku, než zvíře. "Zatím mu říkám Muffin," dodala pak a pokud Lacey nebo někdo z dětí chtěl, ochotně maličkou kuličku půjčila.

_________________

Na informace o tetě Cosmině Talyssa jen pokývala hlavou - holt ji pozdraví až ve škole, to se nedalo nic dělat. Pak se ovšem na Athanáše zase zeširoka zazubila. ~To je přece jasné, že ti napíšu,~ dušovala se, protože si byla jistá, že rozhodně nezapomene na to, aby se skrze dopis podělila o dojmy s rodinou. ~A těším se moc, ale trochu se bojím, že se mi bude stýskat,~ přiznala. Taly byla sice takový svérázný samorost, ale to neznamenalo, že si mohla být jistá tím, že zvládne deset měsíců bez stesku. Neměla tušení, že tátu uvidí častěji, než si myslela, až dorazí na přátelské návštěvy za Cosminou, aby se jí náhodou nezastesklo po jeho sarkasmu.
No a jakmile měli ten krátký rozhovor z krku, Taly se začala zvědavě rozhlížet kolem sebe. ~Je tu hrozně lidí,~ zkonstatovala nevesele, protože moc lidí na jednom místě, to fakt nebyl její konyczek. Ona byla zvyklá víceméně na život mimo civilizaci a tohle bylo prostě příliš. Tušila ale, že si bude muset zvyknout.
Nicméně jedno pozitivum to mělo - mezi těmi lidmi zahlédla bílou hlavu dívčiny, kterou nedávno potkala v obchodě se zvířaty. ~Hele, támhle je Morrígan!~ zazubila se nadšeně a jala se na bělovlasou dívčinu mávat. Když už se aspoň trochu znaly, mohly by spolu sedět ve vlaku, ne? „Ahoj, Morg!“ pokusila se přehlušit dav na nástupišti, ale těžko říct, nakolik se jí to povedlo.

_________________

Protože to vypadalo, že už se Darye nikdo nepokusí vlézt do kupé, které si pro tuhle chvíli přivlastnila, stočila svůj pohled z okna. V davu lidí zahlédla Everetta, jak se rozhlíží a tipla si, že jí dost možná hledá. Chvíli na to ale zmizel kdesi se svou partou, díky čemuž si Darya oddechla. Everett nebyl špatný, ale byla s ním skoro dva měsíce v kuse, chtěla si užít chvíli klidu a hlavně nepotřebovala, aby úplně všichni věděli, že jsou svoji. Ostatně zlatý prstýnek, který jí celé prázdniny zdobil ručku, byl přivázán na šňůrce a visel jí kolem krku.
Zničeho nic se otevřely dveře kupé a než stačila zaprotestovat, zase se hned zavřely a onen narušitel si sedl dovnitř. Možná bylo dobře, že se na něho nestačila rozkřičet, ať vypadne, protože ten narušitel byla Bessie. Darya na ní vytřeštila oči a nějak nevěděla, co dělat. Posledně, když se viděly, se rozbrečela a od té doby se na to celé snažila moc nemyslet. Srdce se jí navíc rozbušilo tak moc, že měla skoro pocit, že to Bessie musí slyšet. "Ahoj," snažila se přerušit ticho, které bylo najednou nesnesitelné, i když ještě před chvílí za něj byla neskutečně ráda. Neměla radši mlčet? O čem se s ní měla bavit? Nebylo by lepší, kdyby se prostě zvedla a odešla? Ještě štěstí, že nehrozilo, že se tu její drahý manžílek objeví. I když u něho jeden nikdy nevěděl.. "Takže bez odznaku? To jsem zvědavá, kdo letos bude dělat primusy,' asi radši měla mlčet, ale zase vymyslela něco lepšího, než otázku ohledně počasí a i to se musí počítat. Ne?

_________________

~Běda ti, jak zapomeneš,~ varoval Athanasius dceru pobaveně a rozverně ji přitom cvrnknul do nosíku, protože věděl, že to nemá ráda - takový prevít zkrátka byl, no. ~Stesk je normální, zlato, mně se taky bude stýskat,~ přiznal, ~ale on ten čas ve škole rychle uteče, uvidíš, a za chvíli budou zase prázdniny. Kromě toho můžeš na Vánoce přijet domů,~ pokrčil rameny, rozhodně neměl v plánu Taly prozrazovat, že se možná uvidí častěji, až bude v Bradavicích oxidovat on. Nikoliv však jako učitel, nýbrž pouze jako otravná návštěva své sestry.
Co se těch lidí na nástupišti týkalo, Athanáš se nespokojeně ušklíbl a přikývl na souhlas. Nahlas to ale nijak nekomentoval, protože by si jistě neodpustil nějakou štiplavou poznámku - takovou, která nebyla určena dětským uším, i když ty dětské uši už byly určitě zvyklé na ledasco.
No a pak nastala ta chvíle, kdy se o něj začala pokoušet mrtvice.
Když totiž plavovláska upozornila na nějakou svou zřejmě kamarádku, Athanasius pochopitelně stočil pohled tím směrem, kterým jeho dcera mávala. Pochopitelně si nejprve všiml malé albínky, kterou si pamatoval z obchodu se zvířaty, a letmo se pousmál, spokojen tím, že bude mít jeho princezna ve vlaku nějakou společnost a že si ty dvě zřejmě celkem rozumí. Jenže pak pohledem zapátral po dívčiných rodičích a to neměl dělat.
Úsměv mu zmrzl na rtech a z tváře se mu vytratila veškerá barva, takže vypadal jako těsně před smrtí. Jantarové oči se nekompromisně zabodly do ženy, která Morrígan doprovázela, a mozek se pokusil restartovat, leč marně. Vážně to byla ona? Athanasius si byl celkem jistý, že vidí dobře, ale mozek zřejmě odmítal připustit, že by Morríganina matka mohla být jeho bývalá známost. Ale zřejmě byla a vlastně se ani moc nezměnila, na rozdíl od něj - rozhodně jí nezbělaly vlasy. A jemu by teď zbělaly určitě, kdyby je už bílé neměl.
A tak tam stál, neschopen jakéhokoliv pohybu, a usilovně se pokoušel vymyslet, jak se vyhnout nevyhnutelnému - setkání se Sigrid.

_________________

I když Chloe o společnost nestála, měla pocit, že se jí stejně nevyhne. Vlak nevypadal, že by měl snadno pojmout to množství studentů, které do Bradavic chodilo. Když se tedy dveře do jejího kupé otevřely, probodla toho kluka pohledem, ale nevyhazovala ho. Minimálně ne teď hned. A to i přesto, že upozorňoval na její červené oči. "Tady by spíš pomohlo kilo čokolády," kysele se zašklebila a na chvíli se zahleděla na rybu, jako kdyby očekávala, že se do toho kila čokolády promění. Neproměnila. A co víc, kluk pokračoval a vypadalo to, že minimálně pár chvil setrvá. Chloe se mrkla na stránku, na které skončila, knihu zaklapla a odložila. "Takže to tady obcházíš celý vlak a nabízíš smutným holkám makrelu? To je od tebe pěkný," odtušila po chvíli a dokonce se u toho netvářila ani moc otráveně, za což asi mohlo to, že se její rty roztáhly do menšího úsměvu. Smutek se tak odrážel už jen v jejích očí. "Ale tak víš co, já to tedy zkusím. Třeba to bude účinnější, než to sladké," přikývla pak, makrelu si od něho převzala, a že by jich asi fakt potřebovala víc neříkala z toho důvodu, že by mu pravděpodobně musela celý ten bágl zabavit. Co když tady kolem bylo víc smutných osob, kterým by mohla ona zázračná ryba pomoci? Chloe nebyla sobecká.. nebo to možná dělala z toho důvodu, aby se Fróðiho co nejdříve zbavila. Kdo ví. "Čím pak ti tuhle laskavost oplatím?" optala se pak a dovolila si kousek z makrely uždibnout, aby se fakt přesvědčila o tom, že dobrá je. Že jí to nějak na ten smutek pomůže, o tom stále pochybovala, ale snahu cenila.

_________________

Monty se rozhlížel marně, protože nikoho, ke komu by se vyloženě přátelsky hnal, tu neviděl. A tak nakonec prostě pokrčil rameny, popadl svou kytáru a vypravil se zabrat jedno z kupéček, která byla doposud prázdná... jako obvykle.
Nakonec skončil v třetím vagónu a třetím kupé, kde se usadil k okýnku a ještě nějakou chvíli mlčky sledoval ten mumraj na nástupišti. Na chvilku se zamyslel nad tím, jací asi budou letošní prváci, a napadlo ho, že on už je vlastně prakticky mazák, když už půjde do třeťáku. Už nebyl žádné malé škvrně.
Podobné úvahy ho ale celkem rychle začaly nudit, takže se opět natáhl pro kytaru a zkusmo drnknul do strun, aby ji mohl doladit, než se vlak rozjede a začne ta pravá zábava - třetím vagónem se tedy čas od času rozezněla kytara, ale vždycky jenom na chviličku, jak Monty ladil.

_________________

>>>

Dante dorazil na nástupiště tak akorát včas. Hlavu skloněnou, vlasy rozcuchané a tvář zarostlou. Poslední týden byl dost pekelný. Dante ještě hodně vypomáhal doma v pekárně, protože jeho tatínek marodil a tak měl sedmák hodně napilno. Ještě včera dlouho do noci makal a následně toho moc nenaspal, protože si musel ještě zabalit. Klasicky si nechal balení až na nejposlednější možnou chvíli. Jen co sotva usnul, budím mu zazvonil a on musel vstávat. Kruhy pod očima ho měnily na pandu.
Na nástupišti se moc nerozhlížel a zamířil rovnou k poslednímu vagonu. Únava a mrholení mu na náladě nepřidávaly. Bez protestu, bez nějaké snahy cokoliv řešit, nastoupil dovnitř úplně posledním možným vstupem. Akorát viděl, jak poslední kupé opouští Romeo. "Čau. Co ty tady?" Určitě to neznělo nijak nepřátelsky, byla to jen pouhá zvědavost, proč se čistokrevný kouzelník pohybuje ve vagonu pro mudly. Když se dal Romeo na odchod, Dante zaplul do posledního kupé, kde už seděla Julia (E6). Aniž by se ptal, zdali má volno, plácnul s sebou do sedačky. Nikoliv naproti, ale hned vedle dívky. Nejprve zívl, hlasitě vydechl a teprve pak zvedl hlavu k Julče. "Ahoj. To je zas den." Dante se víc schoulil do sedačky, zkřížil si ruce na prsou a bradu si opřel o hrudník. "Tak jak? Natěšená na poslední rok v Bradavicích?"

_________________

Prázdniny utekly poměrně rychle, což Jasmine vadilo. Každičký den strávený se Skyem si totiž náležitě užila a teď, když mířila k vlaku, byla myšlenkami ztracená kdesi u vodopádů, nocí strávených pod hvězdnou oblohou a u dalších věcí. Prostě to byly užité prázdniny a to i v momentě, kdy Sky musel trénovat s Pýchou, nebo se naopak zdržoval s Ignácem - v takových dobách byla Jasmine převážně v Indii u Lashi se Shashim, nebo naopak navštěvovala Leah a jejího malého synka.
"Jsem si myslela, že máš lepší vkus na kamarády," bafla Jasmine za zády Skye zničeho nic, kysele se ušklíbla a Kivvu s opicemi si prohlédla od hlavy k patě. Těžko tak soudit, jestli tím narážela na Čokoládku nebo ty dvě věci, které držela. Protože však nebyla Angie, neměla potřebu se naparovat, objímat svého drahého nebo jiným způsobem dávat najevo, že tohle je její přítel. Takže se jen šklebila a stejně rychle, jako se objevila, taky mizela. Ve vlaku, a protože se ještě stále pyšnila odznakem (který se jí ostatně blyštil na uniformě), zalezla do prvního vagónu. A vlastně nemusela ani moc dlouho hledat, ke komu si přisednout.
"Nazdar, kapitáne. Takže primus, jo? Jsem to tipovala spíš na Udinovou," šklebila se na Romea, jakmile otevřela dveře, které zas rychle zabouchla a následně už se na kamaráda šklebila od ucha k uchu. "Ale ne, gratuluju. Jaké byly prázdniny? Mamka mi navařila sebou zardu, dáš si?" zamrkala na něho se sladkým úsměvem a hned se jala z tašky vytahovat dvě krabičky plné voňavého rýžového nákypu, který voněl po šafránu. "A taky tu mám někde bárfí," dodala, jednu krabičku mu hned podala, dokonce k tomu i vidličku, a pak se v tašce přehrabovala dál, aby našla i ten zbytek.

_________________