"Tak synovec?" podivila se paní Olssonová, která jako by nevnímala Ebenezarův odtažitý přístup a nadále byla jako sluníčko. Jemně stiskla Keltonovu ručku a mile se na něj usmála. "A jaký je to vychovaný mladý muž- jistě na něj musíte být pyšný," řekla a oběma příšlušníkům u jejich stolu věnovala další úsměv. Ginger chlapcovu ruku přijala poněkud odměřeněji, ale na znamení sympatií se na něj shovívavě ušklíbla- byla si totiž jistá, že být Ebenezarovým synovcem je na stejné úrovni jako mor.
"Učí mě," odvětila poté jednoduše, když se chudák Kelton snažil opět rozproudit konverzaci a s úlevou pozorovala, jak před ni a před její matku Tom pokládá dvě porce pečeného kuřete s brambory- teď se aspoň mohla vymlouvat na to, že jí.
"Astronomie je velmi zajímavá disciplína. Byl jste někdy na severu? Pokud ne, tak se tam jistě někdy vypravte- hvězdy jsou tam vidět jako nikde jinde na světě. A když chytnete tu správnou dobu, tak je můžete zkoumat i několik dní v kuse, protože tam skoro půl roku nevychází slunce," řekla Elin a opět se na Ebenezara usmála. Ano, jistě, nevypadal jako někdo, koho by chtěla potkat v noci, ale díky tomu, že jej Brumbál vybral jako profesora, mu věřila.
Debata o hvězdách však byla v polovině přerušena příchodem dívenky od vedlejšího stolu, která k nim vpadla jako velká voda. Paní Olssonová se mateřsky pousmála. "Co nejprve pozdravit a představit se, hm?" řekla mile.
Ginger pozorovala dívčino počínání s povytaženým obočím a když zmínila lektvary, potajmu se ušklíbla. Lektvary byly její nejneoblíbenější předmět a to, že jej vyučovala profesorka McKayová tomu taky nepřidávalo. Poslouchala s lehce pobaveným výrazem- cožpak nevidí, že Keltonovi rozhodně není jedenáct? Vypadal zhruba stejně starý jako její bratr Kalle. A jéje, prvačka, pomyslela si poté, co se jí potvrdila její domněnka. Ne, že ona sama by teprve z prvního ročníku nevylezla, že. Ale ona se takhle před rokem nechovala. Určitě ne. Ani malinko...

_________________

Pevně sevře čelisti a s lehkým ušklíbnutím k paní Olssonové přikývne, přičemž pomalu zvedne vlažnou kávu a ochutná. Hrdá na něho bude určitě maminka, pomyslí si. A nakonec možná i on, když ho tak vidí před sebou. Dřív než ho stihne přepadnou nostalgie, zeptá se Kelton Ginger odkud se znají. Když mu dívka stroze odpoví, nepatrně se ušklíbne a stočí zrak ke chlapci, který pouze přikývne hlavou a znovu skloní zrak k polévce. "Možná se tam jednou vypravím, když o tom tak mluvíte," odpoví paní Olssonové, přičemž si samozřejmě o tom všem myslí své. Nakonec má trochu strach cestovat, cítí se v bezpečí pouze v Bradavicích a u sebe doma, proto se všem ostatním dlouhým cestám vyhýbá. To ale nikdo samozřejmě neví.

Když se u stolu ocitne neznámá dívka a zaposlouchá se do rozhovoru pro ní zcela neznámých lidí, nepatrně se nad tím podiví. Nehne ale ani brvou, nadále poslouchá Elin a Parvati si nevšímá do chvíle, dokud nepromluví. A to se mu už udivení dostane i na tvář. Poprvé za léto vyrazí do Londýna. Doufal v klidnou návštěvu, během které Keltona vezme do Famfrpálových potřeb a do knihkupectví, čímž ho vlastně pohlídá po dobu, co musí Sorrel vyřešit určité záležitosti. Místo toho teď trčí v Děravém kotli a sedí u stolu s Olssonovýma. Nemá ani sebemenší snahu zachovat se k Parvati mile, možná by za milost mohla považovat to, že dívku nechal alespoň domluvit. Pomalu se narovná v zádech, a to už k dívce stočí pozornost Elin. On na ní rozhodně jako med nebude. Střelí pohledem po Keltonovi, než se stočí k mladé dívce a nehledě na to, že už ji tak trochu na nedostatek ve společenském chování upozornila Elin, promluví on. Lehce přimhouří oči a nakrčí nos. "Dědeček také učí?" zeptá se v první chvíli hraným údivem, než pohrdavě dodá: "Zvláštní. Zdravit tě asi nenaučil, a to..." ztiší na několik vteřin hlas a povytáhne s krkolomným úsměvem obočí, "že se dospělým neskáče do řeči, asi také ne." Plně vědom, že onen dědeček vše může slyšet od druhého stolu, k němu střelí pohledem a znovu se narovná v zádech. Zabodne se pohledem do Keltona, ale nic víc neřekne a dokonce ani neodpoví na otázku ohledně toho, co učí on. K Lektvarům a OPČM se vyjadřovat opravdu nehodlá.

Kelton sebou překvapeně trhne, když se na něho aktivní Parvati stočí. Odloží pomalu lžíci do talíře s polévkou a zadívá se na ní. Chvíli mlčí a přemýšlí, než zvedne zrak ke svému strýci. Vlastně ani neví, co přesně má říct. "Vlastně... neumím nic," svěří se všem u stolu, jakoby se nechumelilo a skloní zrak znovu k polévce. "Nebudu. Bylo mi teprve sedm," pronese k Parvati tónem, jakoby byla úplně hloupá a nepoznala, že chlapec je na Bradavice ještě příliš malý. Více se k trestům nevyjadřuje, vlastně o nich nic neví a o Bradavicích jako celkově také ne. Mamku vidí poskrovnu a s chůvou se o takových věcech bavit nemůže. Očividně nebude o nic víc upovídaný než Ebenezar, anebo to možná bude tím, že je ve společnosti cizích lidí, včetně svého strýce.

_________________

| +

Dřív, než mohl Ebenezar odpovědět, tak jsem informaci o jeho vyučovacím předmětu získala nějak jinak. A astronomie mne nijak nenadchla. Vlastně, byla jsem si jistá, že s tímto profesorem se nesetkám, jelikož a protože astronomii studovat nebudu. Strašná nuda a žádná akce. Beztak bych musela být přilepená k dalekohledu a to… prostě nepřichází v úvahu.
Takže jsem se jen poušklíbla.
A když na mne ta paní promluvila, můj úšklebek se ještě prohloubil. Strašně mi připomínala dědu. Ten mne taky pořád napomíná. Jenže jemu bych si nedovolila šklebit se do obličeje. Ten by mi dal, kdybych to zkusila.
Nicméně než jsem stačila odpovědět, tak mi do řeči skočí ten profák. A navíc, u Merlina, řekne všechno tak hlasitě, že to děda může zaslechnout. Ihned jsem se tedy otočila k druhému stolu, jenže děda si pořád četl. To ovšem neznamená, že mne neposlouchá a nesleduje. Ještě aby mne zpohlavkoval před těmi všemi tady. A udělal by to, ostatně, nebylo by to poprvý.
"Dobrý den,"
odpověděla jsem mírně přidrzlým tónem. Ale pro jistotu jsem se raději znovu otočila na dědu. To abych si ho zkontrolovala.
"Jo dědeček, učí. Třeba byste k němu mohl chodit na doučování, když vy učíte jenom astronomii."
Rozhodla jsem se to nakonec risknout. Koneckonců, ona na mne milý nebyl, tak já být milá a slušná taky nemusím.
"Třeba by vám prozradil i to tajemství, jak se správně drží hůlka."
Dodala jsem, neb ten profák byl strašně nepříjemný a snažil se ze mne udělat blba. A děda si snad pořád čte. Navíc, já k němu na astronomii chodit nebudu, tak co.

Teprve poté jsem se otočila na Gingeřin doprovod.
"Jsem Parvati. A vy?"
Abych tomu profesorovi dala na srozuměnou, že ho považuju za něco míň než tady tu paní, tak jsem se na ni usmála. Zatímco na něj jsem se opět ušklíbla.
"Zajímalo by mne, když učí tu astronomii, jestli to třeba není moták. To by byla pro motáka úplně úžasná pozice,"
mluvila jsem sice na Gingeřinu matku, ale zcela evidentně jsem se bavila o Ebenezarovi. Byla jsem si vědoma toho, že teď na mne nijak nemůže, neboť nejsme ve škole. A na dědu jsem jaksi úplně zapomněla.
"Profesor astronomie, jen o malinko horší je profesor dějin a těch mudlů. Možná bych sem do této kategorie mohla zahrnout i věštění. Kdyby uměl dost dobře lhát, tak by se na tu pozici taky určitě hodil,"
dál jsem rozvíjela svou myšlenku. Též jsem se nezapomněla na milého profesora v pravidelných intervalech šklebit.
"Možná, kdybych poprosila dědečka, tak by mu mohl předvést opravdové kouzlo,"
já jsem se celkem bavila. A takto si střílet z profesora… kdy znovu a beztrestně to budu moci dělat? Ve škole budu muset alespoň předstírat, že jsem hodná holka.

Na Keltona jsem se jenom usmála.
"No a? U nás je chlap, kterýmu je osmnáct a vypadá na deset. A kdybych se mu posmívala, tak bych dostala, protože dědeček říkal, že je to chudák,"
vysvětlila jsem chlapci.
"Takže to, jak vypadáš a kolik ti doopravdy je, nehraje moc velkou roli,"
dovysvětlila jsem mu svůj omyl. Poté jsem se k němu, trochu spiklenecky, naklonila.
"Házíme po něm šišky, když se zatoulá do lesa. Je to děsná švanda. Skáče jak rarach a vydává zvuky jak zraněnej hipogryf. Jen potom musíme rychle zmizet, aby nás nechytili,"
pousmála jsem se při vzpomínce na toho nebohého hocha, kterého s partou celkem pravidelně trápíme. I to mám přísně zakázané. A když se to dozví babička, tak na mne dokonce i zvýší hlas, což jinak nedělá ani v momentě, kdy jí kradu hůlku. Ale sranda to je, opravdu velká. Jenže dospěláci jsou dospěláci a nechápou mne a opravdovou srandu.

Pokud se někdo podíval směrem k Paulovi, tak bylo na první pohled jasné,že výstup své vnučky sleduje opravdu s velkým zájmem zhruba od té doby, co se představila a nelze vyloučit, že neslyšel ty její řeči už před tím. Dokonce i odložil svůj časopis. A zcela evidentně jejím chováním není vůbec nadšen. Dle toho, jak se tváří, tak zrovna teď by mu pod ruku s největší pravděpodobností moc lidí přijít nechtělo.

Když Parvati opět otevřela pusu a padalo z ní jedno přidrzlé prohlášení za druhým, Ginger samým překvapením otevřela pusu. Takhle drzá nebyla ani ona- samozřejmě, že dívka ještě nevěděla, s jakýmže profesorem že má tu čest, ale Ginger měla dost dobré důvody k předpokladu, že Parvati je na nejlepší cestě k tomu, že přežije v Bradavicích maximálně týden, než bude otrávena nebo schozena z astronomické věže. Urychleně stočila pohled ke své matce, jíž se znatelně napjala oblast kolem očí, což neznačilo nic dobrého. Elin Olssonová se nerozzlobila jen tak pro nic za nic, ale teď vypadala, že Parvati přišpěndlí k zemi- samozřejmě to, jak vnitřně zuří, bylo patrné pouze Ginger, ostatním se jevila jen lehce napjatě.
Zázvorka naprázdno polkla, když Parvati řekla tu věc o hůlce. Podruhé, když navrhla, že Ebenezar je moták. Vystrašeně těkla pohledem k profesorovi astronomie, ale neodvážila se k němu ani otočit hlavu, a tak ho vnímala vlastně jenom periferním viděním. Mohla na něj nadávat, jak chtěla, navenek se mohla tvářit statečně, ale ve skutečnosti k němu chovala respekt a přirozeně se ho i trochu bála. Vždyť to byl profesor, kterému se všichni co nejvíc vyhýbali, a když šel okolo, tak všichni ztišili hlas! Když se však dívka pustila do profesorů, mezi něž patřil i Wells, který byl sice tak trochu podivín, ale Ginger ho i přesto měla velmi v oblibě, začalo jí srdce bušit vzteky. Parvati ji opravdu vytočila, takhle urážet její milovanou školu! Kdyby tu byly samy, určitě už by dívce fyzicky ublížila (kouzla zatím bohužel mimo školu používat nesměla), ale takhle před matkou a Rodwellem to prostě nešlo. Ale počkej, až budem v Bradavicích!
"Já jsem Elin Olssonová, také tě ráda poznávám," řekla Elin zcela klidně. S lehce povytaženým obočím si vyslechla vše, co měla malá Parvati na srdci. "Vidím, že na svůj věk máš na svět celkem jasný názor," řekla poté, "Ale věř mi, že není vůbec na škodu vědět například něco o mudlech. Potom se ti nemusí stát, že tě na koštěti srazí letadlo, aniž bys věděla, co to vlastně bylo," dodala s úsměvem a pohledem ani nezabloudila k Parvatinu dědečkovi- on sám by měl vědět, kdy svou vnučku napomenout; Elin ji rozhodně vychovávat nehodlala. Jenom, když Keltonovi vyprávěla, jak týrají jakéhosi místního chudáka, měla paní Olssonová co dělat, aby se udržela. Je to jenom dítě, Elin, uklidňovala se.

_________________

Když mu Parvati téměř okamžitě odpoví svým odvážným ´Dobrý den´, zlehka mu stoupne obočí. Skloní zrak k novinám, které zaklapne, protože klid na čtení už mít opravdu nebude, a vrátí se pohledem světle zelenkavých očí zpět k dívce. Pokud mu svým chováním vyrazila dech, těžko to dá na sobě znát. Tváří se stále vážně, s prázdným pohledem na ní hledí a čeká, co dalšího chytrého řekne. Očividně má ta dívka zcela nadčasové myšlení, když si tu proti sobě dobrovolně poštvává profesora. Smůla, že Astronomie je v Bradavicích do určitého ročníku povinná. Přes tvář mu přeběhne menší úšklebek, když říká věci, o kterých očividně vůbec nepřemýšlí. Dokonce i Kelton upře na Parvati nevěřícně pohled a zavrtí hlavou. Obávaně se přesune zrakem ke svému strýci a zase k dívce. Ebenezar má trpělivosti poměrně dost, ale v tuhle chvíli v něm silně hrkne, když jím začne dívka tak neskrývaně pohrdat. Sotva načne poznámku o hůlce, Ebenezar už má v očích odraz vzteku. Nemá zapotřebí vytahovat tu hůlku a dožadovat se uznání malého, nevychovaného a naivního dítěte. Na názoru takového spratka mu ani z mála nezáleží, ale i přesto se v něm něco pohne, když se otočí k Elin a zmíní se o motákovi. Možná něco kvůli svým rodičům, kteří byli oba mudlové, nebo právě kvůli malému Keltonovi, před kterým se nehodlá nechat takhle srážet. A už vůbec ne dívkou, která nemá o světě kouzelníků vůbec zdání. A co na tom, ona nemá zdání ani o slušném chování. Prudce se nahne přes stůl, čímž málem zalehne klidně obědvající Giner, a bledý jako smrt se k Parvati nakloní. Už nemusí slyšet víc. Řekla toho dost. "Možná," zašeptá tiše syčivým hlasem nehledě na to, že mladá Olssonová teď musí být natisknutá na lavičce a nedobrovolně čichat profesorovu zvláštní vůni Kolínské. "By sis neměla tak moc dovolovat k neznámým lidem, když u sebe nemáš ani svou hůlku k obraně," zašveholí. Rozhodně se dívce nepřehrabává v mysli, to on obvykle nedělá. Stačí mu sedět a poslouchat vše kolem sebe. Ostatní si to ani neuvědomí. Ví toho o ostatních tolik, až to může nahánět hrůzu. Až to může vypadat, že neustále čte ostatním v mysli. "Co kdybych," pokračuje dál nízce posazeným hlasem, "byl zlý černokněžník?" slizce se k ní ušklíbne s hmatatelným pohrdáním v hlase nad tou výmluvou, kterou cpala svému dědečkovi. Oči mu v tom šeru zeleně září. Moc dobře ví, že k černokněžníkovi svým vzhledem nemá daleko. Nakonec se toho naučil i dosti využívat, což dělá nakonec i teď. Ta holka by si měla uvědomit, s kým to mluví. A pokud se neponaučí z dneška, v Bradavicích se rozhodně postará o to, aby si tohle chování příště odpustila. Pomalu od ní odlepí své světlé oči a znovu se narovná, takže Ginger může znovu dýchat, přičemž k ní střelí letmým pohledem, což možná mělo nahradit slova omluvy. Až poté se zadívá na Elin a smířlivě skloní zrak k novinám, na které položí ruce. Začne si s rohem výtisku hrát, a tak ho zamyšleně chvíli ohýbá a muchlá. Zkrátka to s dětmi moc neumí, možná proto tak nepřiměřená reakce. Ale on se nehodlá nechat urážet od malého dítěte. V tolika letech by už měla mít rozum. "Ebenezare?" ozve se po delší chvíli Kelton, který doposud seděl na svém místě a ani nedýchal. Ebenezar k němu hned zvedne zrak. "Můžu si objednat Kaktusovou šťávu? Prosím." Sotva znatelné Ebenezarovo přikývnutí Keltonovi naznačilo, že si šťávu může objednat, a tak si hned odchytne servírku a poprosí o ní. To už k němu promlouvá Parvati. Očividně spolkla všechno moudro světa, ale tenhle názor si nechá pro sebe. Sám moc neví, co na to říct. Odsune od sebe prázdný talíř od polévky a lehce se ušklíbne. "A to ti ho není ani trochu líto?" zeptá se trochu překvapeně s povytaženým obočím a zamračí se. "Odkud vlastně pocházíš? Asi tam nebudete moc chytří, když se tam takhle chováte k nemocným lidem, anebo-" v tom ho Ebenezar spraží vážným pohledem, pod kterým Kelton okamžitě zmlkne. "Nechceš si dojít k baru pro tu šťávu? Nějak jim to trvá," trochu nevinným způsobem pošle Keltona pryč a doufá, že se to dětské osazenstvo chytne a vyrazí pro pití s ním, a on alespoň na pár okamžiků zůstane u stolu s dospělým, normálním člověkem.

_________________

| +

Sotva se ke mně Eb naklonil, raději couvnu, protože ten chlap mi právě začal nahánět hrůzu. Vypadal děsivě, jako by mne chtěl po mě skočit a sežrat mne. Trochu jsem na něj vykuklila oči, jako bych ani nechtěla věřit tomu, že někdo může svým vzhledem toho černokněžníka tolik připomínat.
"Kdybyste byl černokněžník, tak neučíte v Bradavicích!"
Spíš jsem vypískla a znovu jsem couvla. Jistě jsem to totiž nevěděla. Už jsem se chtěla otočit ke svému dědečkovi, aby mne zachránil, protože on přece hůlku má a slíbil, že si to s každým děsivým černokněžníkem osobně vyřídí. Než jsem však tak mohla učinit, vypískla jsem znovu, neboť mne za krk chytla pevná ruka, a když jsem se otočila, čučela jsem na svého dědečka, který byl zřejmě velmi nazlobený. Teď jsem se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny a najednou jsem si nebyla jistá, který z nich je horší a za který bych se měla urychleně schovat. Než jsem však toto dilema mohla nějakým přijatelným způsobem vyřešit, vyřešilo se za mne. Děda si mne jednoduše zohl přes koleno a s děsivou pravidelností začala jeho ruka dopadat na můj zadek.
Nebrečela jsem. Jen jsem se vrtěla a fňukala. Kopnout bych si nedovolila.
Mohla jsem jich slíznout zhruba tucet, než mi bylo umožněno postavit se. Z očí mi teklo jen pár slz a posmrkovala jsem. Děda mne dál držel za paži, to abych neutekla, neboť kromě toho, že mne trochu bolí zadek, tak jsem i uražená a naštvaná. Ostentativně sleduju prostor někde nad hlavami dospěláků a ani s jedním se nehodlám bavit.
"Profesore, omlouvám se za toho fracka,"
děda se mnou trochu zatřepal a dál nazlobeně tiskl rty k sobě.
"Pokud bude ve škole vyvádět nějaká alotria, klidně jí vražte pár facek, máte k tomu mé svolení i požehnání. Je to nejúčinnější a nejrychlejší řešení. Obávám se totiž, že nějaký školní trest mou vnučku nedokáže zastavit a ani odradit,"
teď jsem byla uražená totálně. Jak toto může říct? To je jako vrchol! To mne nechá bít nějakým chlapem, který je určitě tak zlý a prohnilý, že to už ani víc nejde? Navíc je to černokněžník! Sám to přece říkal! Jedno mi bylo jasný, tomuto profesorovi se budu vyhýbat asi jako Salazar, když pořádně naštval Godrika.
"Pust mne! Nemám tě ráda! Já to řeknu babičce!"
Ozvala jsem se nazlobeně a tvářila se jako uražené, malé děcko.
No, děda nepustil. Místo toho jsem slízla pohlavek, který by mi tu hlavu ustřelil, kdyby na mém krku nedržela opravdu pořádně.
"Ty si teď velmi dobře rozmysli, co příště řekneš,"
z mých očí začalo téct znova pár slz, ale to spíš tím, že jsem byla vážně vzteklá.
"Jsem Paul Russell,"
děda se celé skupince představil a k té ženské, která mne furt jenom napomínala, dokonce naznačil malou úklonu.
"Normálně bych řekl, že vás rád poznávám, ale obávám se, že vzhledem k okolnostem, mne asi příliš rádi nevidíte,"
pokračoval, zatímco já si založila ruce na hrudi, dál jsem mlčela a zcela evidentně si o všech přítomných myslela něco hodně nelichotivého. Ale s dědou za zády jsem si nedovolila už ani to, abych se ušklíbla.
"Víte, kdyby mi někdo řekl, že s výchovou jednoho děvčete mohou být takové problémy, tak bych ho ještě před pár lety označil za lháře,"
trochu si povzdechl. Pokusila jsem se vykroutit, nicméně děda mne chytil ještě pevněji. Mačkal mi paži.
"Pust mne! Bolí mne to! Budu mít na ruce určitě modřinu!"
Znovu jsem se ozvala. Děda mne přitáhl k sobě a obě ruce mi položil na ramena, takže de facto mne pustil, ale ve skutečnosti mne měl pořád pod kontrolou, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo.
"Řekněte, jak to děláte, že vaše dítě je tak slušně vychované?"
Kývl na Ginger a i já jsem se jejím směrem podívala. Vlastně, zlobila jsem se teď i na ni, i když mi nic neudělala.
Nechápu, proč mi pokaždé předhazuje, že každé dítě je vychovanější, než já. Náhodou nejsem tak zlobivá.
"Já jsem taky slušně vychovaná!"
Nezapomněla jsem se ozvat. Děda na to neřekl vůbec nic, jen mne lehce plác po rameni. Určitě to udělal proto, aby mne upozornil na fakt, že to není pravda, ale on jenom kecá a hraje divadýlko. Ale já vím, že to je pravda, tak co.

Ginger se lehce otřásla hrůzou, když se k ní Ebenezar tak naklonil. V duchu při tom proklínala Parvati, protože za tuhle nechtěnou tělesnou blízkost mohla ona.
Jakmile si dívku vzal do parády její děd, Ginger soucitně sykla a paní Olssonová jemně sevřela rty- neměla fyzické trestání ráda, ale musela uznat, že v Parvatině případě to asi jinak nejde. Když byl trest vykonán a v dívčině očích se zaleskly slzy, Ginger se jí se znatelným pohrdáním zadívala do očí- když člověk zlobí, tak pak nemůže být naštvaný za to, že jej někdo potrestá, to je přece jasná věc. Poté její dědeček poznamenal, že jeho vnučku nezastaví nejspíš ani školní tresty a Zázvorka se předvídavě pousmála. Takový výlet bez profesorů do Zakázaného lesa...
Elin opětovala Ebenezarův pohled na znamení, že mu jeho chování nevyčítá, a poté se usmála na Paula. "Kdepak, výchova dětí není procházka růžovým sadem, to já sama vím moc dobře. Elin Olssonová, těší mě," řekla a podala Paulovi ruku. Když Parvatin dědeček prohlásil Ginger za slušně vychované dítě, měla paní Olssonová co dělat, aby nevyprskla smíchy. Ale pravda byla, že tak jako Parvati by Ginger nikdy nemluvila a nějakou tu všeobecnou slušnost a úctu k pravidlům v sobě také měla, takže si vlastně nebylo na co stěžovat. Zato Paul míval nejspíš ze své vnučky často špatné spaní. "Každé dítě je jiné, pane Russelle, tak už to prostě je. Ale není nic, co by se ještě nedalo napravit," řekla poté a usmála se na Parvati, která na ně na všechny byla evidentně nakrknutá.
"Já půjdu s tebou," vyhrkla urychleně Ginger, když byl Kelton vyslán k pultu pro kaktusovou šťávu. Byla to skvělá příležitost, jak se dostat dál od všech těch dospěláků. Vrhla při tom pohled po Parvati, který byl znamením, že jestli chce, může jít s nimi.
"Taky máš radši kaktusovou šťávu než tu dýňovou? Seš můj člověk- a že mých sympatií by sis měl cenit," nadhodila ke Keltonovi a zazubila se na něj. Když se dostali k pultu, kde na ně Tom mrkl a dal se do točení šťávy do dvou obrovských sklenic, zeptala se: "Ty hele, Keltone, jaký to je bejt Mozk- teda Rodwellův synovec? Neposílá na tebe kletby nebo tak něco?" Potom se na chvilku zamyslela, načež ji napadlo ještě něco: "Půjčuje ti ty super dalekohledy? Fakt si u něj letos musim zařídit zase nějakej trest...ale teda kdybych mohla bejt v jeho kabinetu bez něj, bylo by to lepší," prohlásila s ušklíbnutím. Z Ebenezarovy přítomnosti ji mrazilo v zátylku a v tichu a příšeří astronomické věže se tento pocit mnohonásobně zesiloval.
"Smím se zeptat, co vyučujete? A chápu správně, že vyučujete na mudlovské škole...?" zeptala se Elin Paula se zájmem, když děti zmizely.

_________________

Když se u druhého stolu konečně zvedne starší muž, letmo se ušklíbne a skloní zrak ke studené kávě v tmavém hrníčku. Možná měl za sáhnout o pár vteřin dříve, ale nakonec se přece zase tak moc nestalo. Dědeček Parvati potrestá po svém způsobu, k čemuž nic nenamítá. Nakonec k dívce ani nezvedne zrak, nepodívá se na ní. Celou dobu má hlavou skloněnou k novinám, na kterých má položené ruce a vedle kterých má šálek s kávou. Zvedne k Paulovi tvář až v momentě, když k němu promluví. S lehkým ušklíbnutím zavrtí hlavou, snad chce říct něco ve stylu, že se vlastně nic nestalo, avšak Paul ho v prvním momentě nepustí ke slovu. "Věřím, že to nebude potřeba. My si s vaší vnučkou v Bradavicích určitě poradíme," pronese klidně a ukáže na místo, kde doposud seděla Ginger, která se s Keltonem vypadala pro pití, že se může starší muž posadit. Také stíhá pozorovat reakci malé Parvati, která se očividně na dědečka naštvala. "Ebenezar Rodwell, profesor Astronomie," představí se Paulovi Russelovi rovnou i se svým zaměřením v Bradavicích, když už tu o tom vedla řeč, a napřáhne k němu svou ruku. Zpět se usadí na své místo a zaposlouchá se do slov Elin a Paula. Když se zmíní o Ginger jako o vychovaném dítěti, hořce se ušklíbne, nic však neřekne.

Kelton se mezi tím vydá se zrzavou dívkou k baru pro Kaktusovou šťávu. "Mám. Dýňová chutná opravdu hrozně," zašklebí se nad tou představou a zastaví se před Tomem, ke kterému zakloní hlavu. Poprosí o ho o pití, a pak už se stočí na Ginger. Zvědavě povytáhne obočí a nechápavě zavrtí hlavou. "Proč by na mě měl posílat kletby?" diví se. "Já ho moc neznám. Viděl mě, když jsem byl miminko jednou v nemocnici, když tam ležel, ale od té doby... hodně jsem o něm ale slyšel," rozpovídá se potichu směrem k Ginger, zatímco čeká na sklenice s Kaktusovou šťávou. Tom má asi hodně práce, a tak se vyhoupne na barovou židličku a loktem se opře o dřevěnou desku. "Ne, nepůjčuje. Proč by to bylo lepší?"

_________________

| +

Sotva jsem zjistila, že děcka podnikají výlet kamsi za vidinou šťávy, chtěla jsem je následovat. A když se Ginger na mne ještě podívala, jako by chtěla, abych s nimi šla, tak jsem vykročila. Děda mne dokonce pustil a do dlaní mi vtiskl několik drobáků, abych si mohla koupit taky. Nemusel vůbec nic říkat, moc dobře jsem věděla, že teď si musím dát sakra velký pozor na pusu i na své chování.
"Já mám taky ráda kaktusovou šťávu. A máslový ležák. A taky zmrzlinu, ale tu dnes už určitě nedostanu,"
pokusila jsem se zapojit do diskuse. Necítila jsem se ještě moc příjemně, sice jsem už tolik uražená nebyla, ale dostat před svou budoucí spolužačkou, to nebylo zrovna ideální seznámení.
"A jakej je vůbec ten profesor? Působil na mne děsivě. A není černokněžník, že ne? Že mne jen strašil?"
Podívala jsem se na Ginger, zatímco jsem se snažila procpat tak, abych šla hned vedle ní.
"Ty už jako chodíš do Bradavic? A do jaké koleje? A jak se jmenuješ?"
Vychrlila jsem na dívčinu svůj proud otázek, ale vzhledem k tomu, že lokál byl nacpaný a překážely mi židle, tak jsem se musela spokojit s tím, že ťapu těsně za ní.
"A co jsi o něm slyšel?"
Otočila jsem se na Keltona. Zajímal mne názor obou, jak Ginger, tak tohoto chlapce. Přeci jenom, až přijedu do Bradavic, tak se svými znalostmi budu moci pochlubit ostatním prvákům a můj status tak určitě o hodně stoupne.
I já s napětím sledovala, jak se plní naše sklenice. Vlastně mne to i donutilo zmlknout, protože jsem doufala, že to Tomovi přeteče a bude to muset utírat. Byla by bžunda, kdyby ta šťáva stříkala po celém lokále…

Sotva Parvati zmizela, Paul se začal tvářit daleko mileji. Ruku paní Olssonové samozřejmě přijal a dokonce se i pokusil naznačit její políbení, přesně tak, jak se to dělává v těch starých mudlovských filmech. Poté potřásl i Ebovou rukou, jemu ji však nepolíbil ani náhodou.
"Těší mne,"
krátce k Ebovi pronesl.
"mimochodem, Parvati nesnáší umývání nádobí po mudlovsku,"
ještě k němu dodal. Poté se otočil na výřečnější paninku.
"Doufám, že mi ji trochu srovnají v Bradavicích. Ostatně, máte pravdu, je to jen trochu vzteklé děcko. Když si vzpomenu na sebe, co všechno jsem jako malý kluk vyváděl…"
Paul se na Elin usmál.
"Teď na své eskapády s manželkou vzpomínáme se sklenkou skřítkovského vína. Třeba z mé vnučky nakonec něco velkého bude, tedy pokud ji něco malého nesežere,"
neobratně se pokusil o nadlehčení situace, ale zřejmě jen kvůli Elin. Je patrné, že obvykle nežertuje a ani si na žerty nepotrpí. Nicméně rozhodně se ji nepokouší svádět, nebo něco takového. Způsobem, jakým hovoří o své manželce, je více než patrné, že je do ní zamilovaný až po uši a to i přes své přísné vzezření a přes svůj věk.
"Učím, ale ne na mudlovské škole,"
Paul na otázku Elin odpověděl a při té představě se opět usmál.
"Dělám instruktora v bystrozorském kurzu. Takže se snažím ten nesourodý materiál, který nám dodali z Bradavic, roztřídit, ty nevhodné vyřadit, zbytek rozložit a poskládat zase dohromady, aby je nedostal první povaleč, který na ně čistě náhodou zamíří hůlkou,"
Paul na toto téma s největší pravděpodobností nehovořil poprvé a dle toho, že to automaticky rozvedl, je patrné, že je zvyklý tyto podrobnosti vysvětlovat opravdu velmi často. Nepůsobil však nijak otráveně, zachovával si více než zdvořilý výraz.

Elin Olssonovou Paulova malá pozornost zalichotila- s takovýmto gentlemanstvím se věru nesetkávala denně.
"Bradavice jsou skvělá škola. Vlastně jsme se kvůli tomu, aby tam naše Ginger mohla chodit, přestěhovali do Británie. Naštěstí to vypadá, že se jí tam velice líbí," ujišťovala Paula s úsměvem, načež dodala s lehce omluvným úsmevem směrem k Ebenezarovi: "Nechce mi ale nic říct o svém chování, a tak doufám, že moc nezlobí. Slyšela jsem, že v její koleji- tedy Nebelvíru- jsou samí raubíři."
"Och," udělala ohromeně paní Olssonová, když jim Paul prozradil své zaměstnání, "Takže jste také býval Bystrozorem? Nebo stále jste? Můj manžel také pracuje na Ministerstvu, ale nedělá nic tak ohromného," usmála se a bylo na ní vidět, že jí post jejího muže nijak nevadí.

"To jsou skvělé předpoklady pro studium v Bradavicích!" prohlásila Ginger a poklepala obě děti po ramenou. Poté se však soustředěně zamračila: "A co kakao? Máte rádi kakao?" Obličej, který při tom dotazu udělala, jasně značil, že ona kakao ráda nemá.
"Počkej a uvidíš," prohlásila tajemně a zlověstně zároveň na Parvatin dotaz. A že se budoucí prvačka měla bez pochyb na co těšit.
"Jo, do Nebelvíru. A menuju se Ginger- tohle je mimochodem Kelton. A zpomal už trochu, jsi horší než slečna O'Leary, a ta je navíc těhotná!" odvětila Parvati a prohlédla si ji jako velká holka malou holku.
"Jo tak," hlesla poté ke Keltonovi, "To jsme dva..." dodala, když chlapec prohlásil, že o Ebenezarovi hodně slyšel. Opravdu umírala touhou zeptat se ho, jestli je pravda, že byl Ebenezar v Azkabanu, ale takhle před Parvati se donutila se udržet. Zaprvé jí nepřišlo fér pomlouvat profesora Astronomie, když o něm Parvati nic nevěděla, a zadruhé ta holka byla na její vkus až moc aktivní. U Merlina, já ho snad ještě začnu mít ráda! Ble! pomyslela si zděšeně a znechuceně zatřásla hlavou ze strany na stranu, aby tu myšlenku zaplašila.
Usadila se na stoličku vedle Keltona načež na něj naprosto nechápavě vykulila oči. Absurdnost jeho poslední otázky ji vzala slova z úst. Rychle zamrkala, aby se vzpamatovala, a potom prohlásila: "No přece protože je to..." hledala ten správný výraz, "On," vzdala to a rozhodila rukama. "Proč musí astronomii učit zrovna on?!" postěžovala si a zdeptaně sebou plácla na pult.
"Špatný den?" zeptal se pobaveně hospodský Tom a položil před ni i před ostatní děti kaktusovou šťávu.
"Ani nevíte jak!" prohlásila Ginger a ze své pozice na desce pultu pozorovala, jak po její sklenici stéká kapka vody, přičemž se tvářila jako hromádka neštěstí. No vážně, svět byl děsně nefér.

_________________