<<

Scott do zmrzlinářství opravdu nechodil bůhvíjak často, ale jednou za čas prostě dostal chuť na něco sladkého, i když... teď měl chuť spíš na whisky. A protože zatím moc pít nemohl, neboť ho čekala ještě nějaká práce, zmrzlina s příchutí whisky se jevila jako ta nejlepší možnost... ano, i v zimě. Ostatně, Scott byl vůči zimě docela odolný a zvyklý běhat venku v kiltu, i když sněžilo.
A tak nakonec vešel do Zmrzlinářství Floreana Fortescuea a rozhlédl se kolem sebe. Moc lidí tu (nečekaně) nebylo a ty, co tu byli, si Scotty zatím moc neprohlížel. Spíš se začal věnovat nabídce zmrzliny, aby se ujistil, že whiskovou zmrzku opravdu mají. Měli, díkybohu. Scott se tedy postavil do fronty za malého kluka a začal po kapsách lovit nějaké drobné. „Myslím, že už je na tobě řada, mladej,“ podotkl po chvilce, když to vypadalo, že už prodavač čeká na klukovu objednávku, ale chlapec se nemá k tomu, aby se vyžvejknul. Scott se ušklíbl a potřásl hlavou. Ještě chvilku a začně protáčet očima... a nakonec toho mrňouse předběhne, jestli nezačne mluvit.

_________________

Frankie se nezabýval moc tím, že za ním někdo stojí a očividně čeká na něj, až si objedná a zmizí. Především díky tomu, že své okolí tak nějak přestal vnímat - vypadalo to sice, že přemýšlí, co si dá, ale místo toho přemýšlel nad tím, jestli dal koním ráno dostatečně nažrat. Poplašeně proto sebou trhl, když ho někdo oslovil mladej, a i když to byl ještě prcek, trvalo to několik vteřin, než mu došlo, že ten chlápek se zrzavými vlasy mluví na něj.
"N-no j-jasně," vykoktal ze sebe nervózně, přelétl pohledem mezi zrzavým chlápkem a prodavačem a zhluboka se nadechl. Že by se došlo konečně k objednávce, to se říci nedalo. No a zatímco Franklin vypadal, že je v koncích, jeho matka seděla nehnutě a byla bledá, že to skoro vypadalo, jako kdyby tam seděla mrtvola. Nejradši ze všeho by odsud zmizela, sama, ale to by nechala Frankieho napospas někomu, u koho si myslela, že už ho nikdy neuvidí. I když jedna její část ho znovu vidět chtěla, protože.. prostě chtěla. A jakmile se jí vrátila zase barva do obličeje, vstala od stolu a vyrazila synovi na pomoc, alespoň trochu. "Scotte? Ahoj," pousmála se a celkově to vypadalo, že je nad věcí, i když její srdce bušilo o sto šest a ona měla chvílemi pocit, že sebou flákne o zem. Ono stejně bylo pravděpodobný, že si jí nebude pamatovat a kdyby tomu tak bylo, mohla si hrát na fanynku, nebo tak něco. Frankie mezitím těkal pohledem mezi tím Scottem a svou matkou, netušil, která bije a přemýšlel přitom, jestli by se nenápadně nemohl vypařit. Nemohl. Elsbeth mu totiž položila ruce na ramena a zmáčkla je, což ho donutilo se zašklebit. "Dobrý den, pane..?" Frankie byl holt slušně vychovaný, a protože jeho příjmení nezaznělo, stočil ten pozdrav ke konci do otázky. Kdyby věděl, že se tu baví se svým otcem, asi by to vypadalo trochu jinak, ale protože to nevěděl, bylo to fuk. A že nekoktal bylo především kvůli jeho matce, která mu dodávala alespoň trochu odvahy mluvit s cizími lidmi, i když ten chlápek očividně moc cizí nebyl. "Objednal sis?" tahle otázka byla směřovaná od Elsbeth k Frankiemu, který zakroutil hlavou, a tak to byla nakonec ona, kdo si objednal dva kopečky pomerančové zmrzliny a jednu horkou čokoládu s marshmallows, to aby nezdržovali a mohli odsud co nejdříve zmizet.

_________________

Scotty čekal, až si kluk před ním objedná, a nutno podotknout, že čekal fakt dlouho a netrpělivě. Už se chystal, že prcka prostě předběhne, když je nerozhodný a zdržuje, jenže to se kousek od něj ozvalo jeho jméno a navíc hlasem, který mu velmi matně připadal povědomý. Kdesi hluboko v jeho vzpomínkách se cosi zavlnilo a chystalo se to probudit, ale Scott zatím nebyl schopný příslušnou vzpomínku si promítnout. Ani když se otočil a spatřil tvář, která mu připadala ještě povědomější, než ten hlas. „Eh... ahoj?“ odvětil nejistě a dost zaraženě.
Chápejte, Scott měl za svůj život poměrně dost známostí, nemohl si pamatovat všechny. Ale když se opravdu hodně zamyslel, nakonec se mu z paměti vynořilo jméno. „Elsbeth?“ byl to víceméně jenom tip a Scott opravdu čekal, až mu dotyčná potvrdí, že má pravdu. Ruku do ohně by za ten tip totiž fakt nedal. Ale tuhle milou a usměvavou tvář si pamatoval.
„McKay. Scott McKay,“ představil se pak prckovi. „A ty jsi?“ zeptal se na oplátku a zmocnilo se ho přitom tušení, že to asi bude syn Elsbeth. Byl jí konec konců podobný. Ale ty oči... ty oči jako by Scott už někde viděl. A ne, nedošlo mu, že je vidí každé ráno, když se dívá do zrcadla.

_________________

V první chvíli Elsbeth napadlo, že si ho buďto spletla (i když jméno jí vyvráceno nebylo) a nebo, že si jí nepamatuje, což by bylo super. Jenže to bylo jen první pár vteřin, protože pak její jméno vyslovil a ona na okamžik zase zbledla. "Ráda tě vidím," čímž své jméno nakonec odsouhlasila, ale že by byla moc ráda, to se říci nedalo. Tedy, chápejte to dobře, ona ráda na jednu stranu byla (taky se chvíli usmívala jak zamilovaná puberťačka) na tu druhou zase vůbec ne, protože Franklin.
"Campbell. Franklin Campbell," představil se stejně jako on a své druhé jméno nedodával především kvůli tomu, že mu tak říkali stejně jen prarodiče ve chvílích, kdy zapomněl dát slepicím. Což bylo poměrně často, protože i když to nebyl holub, pořád to byl pták a navíc ho to jejich kvokání štvalo. A i když ještě před chvíli vypadal, že to s ním sekne, když na něj Scott promluví znovu, teď už se pomalu začínal otrkávat a dokonce se na jeho tvářích bleskl i úsměv. "Mami?" zatahal Frankie Elsbeth za rukáv, vymanil se z jejího sevření a na chvíli se zamračil. "Já chtěl kakao, ne horkou čokoládu," zabručel pak, když k němu sklopila matka pohled, a pak už si radši vzal to, co mu prodavač podával společně i s tou zmrzlinou v pohárku pro mámu, protože kdyby to neudělal, zadělal by si na problém. "Počkám támhle," hlavou pohodil k tomu stolu, kde předtím Elsbeth seděla, mrkl na Scotta, a radši se klidil pryč.
Elsbeth nervózně přešlápla, sledovala odcházejícího Frankieho a tak nějak litovala toho, že se sem vydali. A to to byl tak pěkný den.. "Jak se máš? To je let, co jsme se viděli naposledy," a kdyby někdo po ní chtěl vědět, jak dlouho, byla by schopná to číslo hned říci, protože z toho osudového setkání vzešlo něco, co sedělo kousek od nich. Franklin se mezitím snažil z horké čokolády na talířek vedle vybrat co nejvíce marshmallows, než se úplně roztečou a teprve pak se mohl v klidu napít.

_________________

Scott si nebyl úplně jistý, jestli Elsbeth vidí rád, protože se nerad vracel ke své minulosti, ale věnoval jí úsměv a nakonec jí to prohlášení oplatil. A zřejmě to ani nebyla lež. „Já tebe taky,“ prohlásil tedy.
No a pak stočil svou pozornost k Franklinovi. „Těší mě, Franku,“ broukl s letmým úsměvem ve tváři. Ani nepotřeboval slyšet to oslovení „mami“, aby si domyslel, že je Franklin Elsbethin syn, ale stejně se na ni zkoumavě zadíval. „Takže ty máš syna? Určitě ti dělá radost,“ podotkl s úsměvem a překonal nutkání zeptat se na jeho otce. Proč by ho mělo zajímat, jestli Elsbeth s někým žije? Do jejího života mu absolutně nic nebylo. „Kolik mu je? Už půjde do Bradavic?“ zeptal se ještě a naštěstí ho doposud nenapadlo, že by ten kluk snad mohl být jeho.
Když se Frank po chvilce vzdálil, Scotty si ho ještě letmo prohlédl, ale nakonec svůj pohled stočil zpátky k Elsbeth. „To je pravda,“ přitakal na prohlášení, že se mnoho let neviděli. „Mám se dobře, hraju teď famfrpál a hlavně se věnuju práci v nakladatelství,“ oznámil docela hrdě, protože na sebe byl právem hrdý za to, že se konečně postavil na vlastní nohy. „A co ty, jak se ti daří?“ oplatil otázku s opravdovým zájmem.

_________________

Frankie ještě rychle zamumlal, že ho taky těší, přidal k tomu i to pane McKay, a pak už vymizel pryč, protože se potřeboval zahřát, a taky zmizet z dosahu své matky. "Už to tak bude. A dělá, Frankie je zlatíčko," souhlasila, protože Frank skutečně zlatíčko byl a v mnohém jí pomáhal. Tedy, nejen jí, ale i jeho prarodičům, kteří si jeho pomoc nemohli vynachválit. Dokud nedošlo na slepice. Co se pak týkalo jeho věku, Elsbeth lehce svraštila obočí, protože se jí to zrovna dvakrát říkat nechtělo. "Je mu devět, takže bude nastupovat až za dva roky, ale už se moc těší." Zamumlala nakonec, protože by spíše bylo podezřelé, kdyby jeho věk tajila, ne? Snad. Neměla v plánu kazit Scottovi život tehdy a ono se od té doby nic moc nezměnilo, i když by určitě bylo fajn, kdyby měl Franklin tátu u sebe.
Elsbeth na chvíli pohlédla na svého syna, který lžičkou zrovna šťouchal do jednoho na půl rozteklého marshmallow a pobaveně se ušklíbla. "V nakladatelství? Páni, baví tě to?" povytáhla tázavě obočí. Tohle totiž na ní zapůsobilo o chlup víc, než to, že hraje famfrpál. U toho chvíli musela odolávat, aby se náhodou nezeptala, za jaký tým, protože by ho ráda viděla při hrání, ale asi by to nebylo zrovna nejlepší nápad. "Já se mám taky dobře. S Frankiem pomáháme mým rodičům na farmě, je to veliký pomocník a šikovný kluk. Pak dodávám ještě do jednoho nedalekého krámku různé byliny," pousmála se. Vedla spokojený život, i když jí něco určitého chybělo, tak trochu. "Mami, ta zmrzlina se ti brzo rozteče!" Franklin se zubil jak na svou mamku, tak na Scotta, a i když byl zvyklý a vlastně i trochu šťastný, že může sedět sám, nakonec mu trochu smutno bylo. Ale jen trochu. "Nechceš se na chvíli posadit k nám?" Té otázky litovala hned ve chvíli, kdy jí položila, ale vzít zpátky to nemohla. A vlastně ani moc nechtěla.

_________________

Když mu Elsbeth potvrdila, že je Franklin opravdu její syn, Scott se maličko pousmál, ačkoliv mu přišlo docela zvláštní vidět svou bývalou známou jako matku s dítětem. S devítiletým dítětem. Scott vypočítal rychlý matematický úkol a maličko zbledl. Nebylo to devět let od doby, kdy se viděli naposledy? „Devět říkáš?“ prohodil, protože mu to prostě nedalo.
Řeč se pak stočila na nakladatelství a Scott jako by se maličko hrdě napřímil. Protože on na svou práci prostě hrdý byl, obzvlášť když měl slušně našlápnuto k tomu, aby celé nakladatelství jednoho dne dostal na starost. „Baví mě to,“ přikývl. „Sám bych do sebe neřekl, že mě zaujme zrovna taková práce, ale vážně jsem si k tomu vypěstoval vztah... A vede se mi tam dobře,“ uculil se spokojeně. Kupodivu mu ani nevadilo, že o jeho famfrpálovou kariéru se Elsbeth vůbec nezajímala. S famfrpálem stejně za pár let skončí, protože už konec konců nebyl nejmladší a na jeho místo se tlačila lavina nových talentů. A Scott jim to nezazlíval.
„To zní jako prima práce,“ okomentoval uznale jak farmu, tak bylinky. „Takže bydlíš s klukem u rodičů?“ zeptal se pak, aby si to ujasnil. A pořád ho na jazyku svrběla otázka na chlapcova otce, ale zatím ji nevyřkl nahlas. Otázkou bylo, jak dlouho mu to vydrží.
Nabídku, jestli si nechce přisednout, Scott moc nečekal a okamžitě ho napadlo, že by jí měl odmítnout, ale nakonec poněkud prkenně přikývl. „Tak jo,“ přitakal a namísto whisky zmrzliny si objednal earl grey na zahřátí, s kterým se pak odebral k jejich stolku a na Franka se přitom letmo pousmál.

_________________

"Devět," přisvědčila a možná se trochu obávala toho, že to Scotta začíná nějak moc zajímat, i když by na druhou stranu byla ráda, kdyby se stal součástí Frankieho života. Se svým synem si totiž byla až moc blízka a věděla, že mu tenhle prvek v rodině chybí. Děda byl sice fajn, ale.. "Za pět měsíců oslaví už desáté narozeniny, utíká to strašně rychle," i když jí připadalo jako včera, kdy nevěděla, co si počne s tím, že je těhotná. Ještě štěstí, že měla takové rodiče, jaké měla a ve všem jí podpořili.
Řeč se pak naštěstí stočila někam jinam, takže se Elsbeth zaposlouchala do toho, cože to vlastně Scott v tuhle chvíli dělá a nějak tomu nemohla uvěřit. Těch pár let zpátky to byl úplně jiný člověk. "Jsem za tebe ráda, že jsi našel něco, co tě baví." Mrkla pak na něho a pokývala hlavou. Že by se zajímal o něco takového by jí nikdy nenapadlo, ale očividně se každý dokázal změnit.
"Už to tak bude, nemohla bych si dovolit bydlet s ním sama." Krčila rameny. Možná by si to dovolit mohla, ale to by musela vzít pár prací navíc a nechávat Frankieho doma samotného se jí vážně nechtělo. Byla si sice jistá, že by nic neprovedl, to by ho spíš doma našla na tom samém místě, kde by ho opustila, ale šlo o princip.
Franklin byl očividně nadšen z toho, že si přisedla jak jeho matka, tak i ten ne úplně cizí člověk. Pohledem mezi nimi přelétl hned několikrát, a i kdyby Elsbeth věděla, co se mu honí hlavou, asi by ho nejradši odsud odtáhla. Frankie totiž z toho celého pochopil, že se znají už nějakou dobu a možná trochu o Scottovi přemýšlel jako o případném tatínkovi. Kdyby věděl, že je to opravdu jeho otec, nejspíš by zdrhl pryč. "Máte rád psy?" Zatímco Frankie se tvářil jako naprosté neviňátko, Elsbeth měla co dělat, aby se neplácla do čela. Ale mohla být ráda, že to byla tahle otázka, protože měl i jinou. A líbí se vám moje maminka? To by bylo daleko horší.

_________________

Scott nebyl idiot, jednoduchou matematiku zvládal, a tak když mu bylo potvrzeno, že je Franklinovi opravdu devět let, začínalo mu to trochu smrdět. „A není to devět let od doby, co jsme se... viděli naposledy?“ podotkl, protože kdyby se nezeptal, idiot by byl. Vlastně se docela děsil toho, co se dozví, ale zeptat se na to prostě musel.
„Děkuju,“ pousmál se pak, načež si Elsbeth změřil zkoumavým pohledem. „Promiň, že se tak ptám, asi ti to není úplně příjemné, ale... Mám to tedy chápat tak, že Frank nemá tátu? Proto žiješ s vašima?“ zeptal se, tou dobou už ho políval studený pot a zmocnilo se ho fakt velmi neblahé tušení. Jeho ten kluk přece být nemohl, ne? Vždyť mu ani nebyl moc podobný. Určitě ne.
Scott se pak uvelebil u stolku, který vybral Franklin, usrkl ze svého čaje a pak se na chlapce zadíval a letmo se pousmál, když zaslechl jeho otázku. „Mám,“ přikývl, „ale možná ještě o něco radši mám hafoně,“ přiznal vzápětí. „Měl jsem tři. Teď už mám jenom dva... Mám povolení k jejich chovu,“ vysvětlil a letmo přitom pohlédl na Elsbeth. Hned se ale zase pohledem vrátil k chlapci.

_________________

Samozřejmě, že si Elsbeth nemyslela o Scottovi, že je idiot, ale aby lhala o věku svého syna, na něco takového neměla. "Možná, kdo to má počítat," ten úsměv, který nahodila, byl opravdu hodně nervózní a jen doufala, že to nechá být. Nechtěla to řešit, tedy minimálně ne teď. Zvlášť, když kousek od nich seděl Frankie.
"Už to tak bude," přikývla a i když mohla jít úplně s pravdou ven, nechtělo se jí, i když tušila, že jí by se ulevilo. Zatímco Scottovi by se naopak přihoršilo a ona mu vážně nechtěla kazit život tím, že se dozví, že má skoro desetileté dítě.
Frankie na Scottovi visel pohledem, když se rozpovídal o psech a hafoních, takže když Scott domluvil, široce se zazubil. "My hafoně nemáme, ale za to máme smečku australských ovčáků," prohlásil pyšně, protože dle něho to byl jeden z těch nejhezčích psů, kteří kdy existovali, především kvůli tomu, že sám jednoho měl. "A jednoho jsem dokonce dostal k narozeninám, jmenuje se Buster," dodal ještě, protože se tím prostě pochlubit musel, a pak radši sklopil své šedomodré oči k desce stolu, ale jen na chvíli. "Je pravda, že hafoň sežere cokoliv? Já už o nich slyšel, ale ještě jsem žádného neviděl," přiznal, usmál se a natáhl se pro svou horkou čokoládu, ve které měl už jen zbyteček. Elsbeth se usmála, i když jí zatím do smíchu moc nebylo, protože nepředpokládala, že by se se Scottem někdy potkala. A když už jo, tak maximálně sama, ne s jejich synem, o kterém neměl sebemenší ponětí. Do teď. "Já mám psy moc rád a je jen škoda, že si jednoho nemůžu vzít do školy. Prej budu muset Bustera vyměnit za kočku, žábu, krysu nebo sovu," zamračil se na chvíli, protože svého psa skutečně miloval nadevše a představa, že by se s ním měl za dva roky rozloučit na celý rok a vidět se s ním jen o prázdninách byla příšerná a tak trochu neúnosná.

_________________