Peggy chápavě přikývla, když jí Fergus sdělil, že je to o něco lepší, ale ještě to není ono. Aby taky jo, přece jenom to byla rána. „To ráda slyším,“ broukla posléze s povzbudivým úsměvem, nicméně dále to nerozebírala. I proto, že to vypadalo, že Fergus se o tom dál moc bavit nechce a to bylo koneckonců naprosto pochopitelné. Přesto bylo Peggy trochu hloupé vyprávět o tom, jak se měla o prázdninách, protože si je vážně užila, ostatně jako vždy. „Tak to víš, taková normálka… Na pár dní přijela Harlee, pak jsem zase jela já k ní. Bylo teda divný se potkat s naší kolejní a profesorem McCrimmonem i mimo školu, ale hrozně fajn.“ Peggy se prostě o prázdninách nenudila, a zvlášť když přijel strýček Ian. U toho vždycky jen litovala, že to je pouze na krátkou chvíli. „Ale do školy se těším, což je úplný obrat od odjezdu před prvním ročníkem, kam jsem vlastně vůbec nechtěla. Jsem zvědavá na to, jestli nám zůstanou ti samí profesoři nebo jestli přibude někdo nový… nevím, jestli bych někoho nového chtěla. Co myslíš ty?“ Popravdě, Peggy nebyla většinou až tak výřečná, ale asi měla snahu Ferguse nějak rozptýlit.

_________________

I když byla Torunn ochotná Montymu s tím pozváním trochu pomoci, nakonec jen krčila rameny, protože nutit ho do toho nehodlala. Taková zase nebyla. "Kdyby si změnil názor, stačí říct. A je škoda, aby si prázdniny trávil doma, tady je to úplně jiné.. a řekla bych i, že mnohem lepší," pousmála se pak, ale myslela to vážně. Zrovna jí se tedy každé vánoční prázdniny po domově stýskalo, i když jí rodiče a sourozenci posílali do školy spoustu dárků. Nicméně v tuhle chvíli si neuměla představit, že by s nimi takové pěkné svátky strávila. Ne, to raději bude tady, a klidně i sama, bez kamarádů. Ostatně jich stejně moc neměla. "Hmm, tak to aby si se po nějaké profesorce koukal u jiného ročníku. Ne že bys měl teda zrovna z čeho vybírat," šklebila se kapku pobaveně, protože profesorek na škole zase tak moc nebylo, což tedy zrovna Torunn nevadilo. Na pány profesory se totiž alespoň dobře koukalo. Tedy, na většinu.
Že vytáhne zrovna Asbjorna měla asi očekávat, nicméně své reakce na to jméno stačila zbrzdit natolik, že se dokonce na Montyho pousmála. "Třeba. A proč by se vám měli smát? A kdyby se smáli, tak by to byli nějací tupci," zkonstatovala jednoduše a doufala, že od tohohle tématu zase co nejrychleji přejdou někam jinam, protože si to přiznejme, o Asbjornovi se fakt bavit nechtěla. I když jí na druhou stranu děsně zajímalo, jestli to ten kluk ví, a nebo žije v nevědomosti, jako žila ona.
"A taky to je pravda, vždyť si tu zlatonku taky chytil a dostal si Mrzimor do finále, no ne? Když mě dali na chytače, měla jsem obří smůlu a nic jsem nechytila," jasně, bylo to hodně o štěstí, nicméně to bylo hrozné především v tom, že kvůli Torunn ten jeden určitý zápas prohráli. A to bylo mnohem horší, než když prohráli kvůli někomu jinému, takhle se totiž cítila dvakrát tak hůře.
Když se k ní pak Monty naklonil, udělala to samé, protože tady šlo přeci o tajemství, tak aby ho nikdo jiný neslyšel. Ne že by v tom kupé byl s nimi někdo jiný, že.. "No vidíš to, Monty, to je super! A jaký to je recept?" povytáhla tázavě obočí, protože jí zajímalo, cože to vlastně teda mrzimor v té knihovně objevil. "No vidíš, to je úžasný, tak ti budu držet palce, aby se ti to povedlo, hm? A už si přemýšlel o tom, co by si se chtěl pokusit třeba vytvořit?" optala se zvědavě, protože si byla tak trochu jistá, že zrovna Monty už nad něčím takovým přemýšlel. Lektvary totiž pro něho byly tak nějak vším, tím si byla jistá. Prostě její pravý opak, no. Ne že by lektvary úplně nenáviděla, s Vydrýskem to šlo celkem v pohodě, ale stejně to bylo něco, co jí nebavilo a úplně nešlo. Podobně jako spousta dalších věcí.

_________________

Galahad se na Willa krapet omluvně usmál, protože mu možná trochu přišlo, že přestřelil, ale pak už se zase usmíval od ucha k uchu. "Ruština, jsem totiž poloviční Rus," vypjal hrdě hruď, protože na to byl náležitě pyšný, i když by samozřejmě bylo lepší, kdyby nebyl jen poloviční, ale rovnou celý. Nicméně s tím se nedalo nic dělat, navíc svého tatínka měl rád, i když ne tolik, jako mamku za což převážně mohl fakt, že táta toho moc nenamluvil.
"No tak to je paráda! Já na Příčné potkal už jednu holku, co s náma má taky chodit, ale nejsem si úplně jistý, jestli fakt nastoupí." Neb na té Příčné tak trochu zamrzla ve zmrzlinářství, nicméně třeba ještě překvapí. A nebo taky ne. "Tak to mě těší," mrkl pak na oba, protože ho fakt těšilo, že se seznámil hned takhle se svým spolužákem a klukem o rok starším, který by mohl mít spoustu informací o tom, jak to na škole chodí. Galahad sice nějaké ty představy měl, ale více věděl, jak to chodí na škole v Koldovstvoreci, než tady, protože jak už bylo řečeno, táta moc výřečný nebyl a strýček taky ne, takže věděl jen to nejnutnější. A s tím si bohatě vystačil.
Že ho kluci nestíhali už v tuhle chvíli bylo krapet vtipné, protože tohle bylo ještě dobré, rozmluvit se měl v plánu mnohem víc. "Tak to je škoda, fakt, ale třeba si dělá srandu," a nebo taky nedělal, což bylo mnohem pravděpodobnější, ale protože Galahad měl tak nějak pro strach uděláno, do toho lesa se stejně chystal. Někdy. "No tak to je paráda! A ryb tam je dost? Strýček mi slíbil, že mě vezme o prázdniny rybařit, pokud se budu dobře učit, tak si to chci trochu procvičit. A v zimě je to rybaření mnohem lepší, než třeba v létě," pokyvoval hlavou a už přemýšlel, kde sežene nějakou pořádnou sekyru, nebo něco jiného, čím by pak v zimě mohl dělat díry do ledu. Že by možná bylo lepší se mrknout po nějakém vhodném kouzlo, to ho v tuhle chvíli nenapadlo, ale ono to dost možná ještě přijde, do zimy času dost. "A o žaberníku už jsem slyšel. Nebojíš se toho, že ti to třeba už zůstane? Ono by teda bylo hustý bydlet pod vodou, ale stejně," Galahad si byl jistý, že něco takového se stát nemůže, ale stejně to plácnout musel, protože proč jako ne, že.
No a pak už se dostalo na to kouzelní, na což se Galahad těšil, i když viděl kouzel hned několik. Že to možná bouchne mu vlastně ani moc nedivilo, protože to znělo o to zajímavěji, ale něco takového se nakonec nestalo a z knihy, kterou si Fróði položil na klín se rázem stalo několik myšek. "No tak to je paráda! A jak dlouho to tak vydrží?" povytáhl tázavě obočí neb věděl, že přeměňovací kouzla trvalá nejsou, to už mu doma stihli vysvětlit. Myšku si však po vzoru Willa do rukou nevzal, naopak hleděl na Buboše, který vypadal, že by si je dal k svačině. Proto byl taky rád, že jeho veverka byla v bezpečí kapsy, i když ne na dlouho, protože jakmile uslyšela pískání myšek, z kapsy vykoukla, aby zjistila, co se tu u všech ďasů děje.

_________________

Kdyby pomalu na smích nezačínala být Olivka alergická - protože se jí doma smáli o prázdniny dost často - vysmála by se tomu, co Erkki řekl. Ona a lepší prefekt, než on? To prostě byl ten nejlepší vtip, jaký kdy slyšela. Vážně. Erkki byl totiž všechno, co ona nebyla - chytrý, chovající se dle pravidel (pokud se nepočítaly ty ilegální závody).. Ona se sice snažila nevypadat tak přihlouple a snažila se učit, aby vedle něho nevypadala jako ta tupá, nicméně to neměnilo nic na tom, že stále byla to trdlo, co v prváku. "Díky, Erkki, cením si toho," usmála se pak na něho a naklonila se k němu, aby mu vtiskla na tvář děkovnou pusu. Byla mu za tu podporu vážně vděčná neb to bylo milé gesto. A navíc to vypadalo, že to myslí vážně. "Budu se snažit jít příkladem, fakt. Ale víš na co jsem nejvíce zvědavá? Na ty prefektské koupelny. Co je na nich asi tak zvláštního?" broukla zamyšleně, protože bylo neskutečně hustý, že tam bude mít přístup a konečně zjistí, co je na nich tak dobrého.
Olivka se pousmála, když jí Erkki chytl za ruce, i když přitom malinko přiskřípl Flokiho, na kterého krapet omluvně mrkla. "A co když nebudeš mít na vybranou?" i když si toho slibu vážila, stejně jí připadalo, že se může pokazit cokoliv. Kdyby byli spolu v koleji (haha), alespoň by tu byla šance, že na sebe budou mít více času, takhle moc ne.. "Promiň, vím, že pro to uděláš cokoliv, ale stejně tu jsou ty obavy.." A už nedodávala, že by se taky mohlo stát, že by si přitom trénování s finským národním týmem mohl najít někoho jiného, protože na něco takového se snažila nemyslet. I když si byla jistá, že Erkki bude mít jednou až moc fanynek.

_________________

Maksim sestřin postoj ke Zmijozelu chápal, ale úplně se mu nechtělo k tomu vyjádřit, protože jak bylo zmíněno už dříve, hadí kolej ho zrovna nelákala. Být v podzemí… Ale to nebylo na něm a nakonec se stejně bude muset smířit s čímkoliv. „Nemyslím si, že by nějak očekávali, že jim budeme věnovat hodně pozornosti,“ pokrčil Max rameny, když Iskra zmínila příbuzné. To, že budou ve stejné budově, ještě neznamenalo, že by se měli nějak víc družit. Ani o to vlastně moc nestál. I proto se skepticky zadíval na Iskru, když zmínila, že by se jim mohlo stýskat. Jediný, po kom se mohlo Maksimovi stýskat, bylo právě jeho dvojče, a to jelo do školy s ním. Že by se mu mělo stýskat po zbytku rodiny, nedejmerlin přímo po rodičích? K takovým emocím ani jeden z nich veden nebyl. „Na co se těšíš nejvíc? Určitě na létání, viď?“ Maxovi zacukaly koutky pobavením, protože moc dobře věděl, jak si jeho drahá sestřička rozumí s koštětem.

_________________

Fróði o ruštině nic nevěděl, pravděpodobně proto, že to byl jeden z těch nemnoha jazyků, co jím jeho mamka nemluvila, a tak se do rozhovoru zapojil až později. Kupodivu však ne při zmínce o holce, co má chodit ke klukům do ročníku, ale až pak při probírání zakázaného lesa a hlavně nezakázaného jezera.
„Zatím jo,“ přikývl na ty ryby a něco mu to připomnělo, takže se před kouzlením zvedl ještě jednou a vytáhl z kufru další makrelu. „Ale stejně si jich vždycky pár beru z domova, chceš?“ V případě, že by tato lákavá nabídka nebyla přijata, byl samozřejmě ochoten rybu sežrat sám, a ani ho to moc nemrzelo, ale jednou byl ve žluté koleji a rozdávání jídla prostě nesměl zanedbávat, žejo…
„Toho se teda fakt nebojim, naopak, to by bylo úplně super,“ zavrtěl pak rezolutně hlavou, když došlo na žaberník. A mluvil úplnou pravdu, protože když vás něco ani nenapadne, sotva se toho můžete bát. Teď už nad tím ale Fróði zapřemýšlel a už po sekundě mu bylo jasné, že by taková věc jako permanentní žábry vlastně mohla být dost fajn, pokud by se tedy nedusil na vzduchu. A možná i pokud jo…
Kouzlení dobře dopadlo a nudná kniha byla zničena, takže měl Fróði hned dva důvody k radosti. Bubošovi stačil důvod jeden – jedna z myší, kterou zrovna kluci nehlídali vlastním tělem, se mu prostě zalíbila natolik, že se neslyšně snesl k zemi, odlovil ji a začal se jí cpát.
„No, dokud bude mít hlad,“ zasmál se na Galahadův dotaz a ukázal na sovu, aby si Rus náhodou nemyslel, že ten dotaz špatně pochopil. Odhadovat délku trvání kouzla se mu totiž nechtělo, ale hlavně věděl, že jeho sovák zvládne těch myší spořádat třeba dvacet, a to rozhodně rychleji. A že při tom vlastně nelikviduje škůdce, nýbrž docela užitečnou knihu, to ho zrovna dvakrát netankovalo. Mnohem víc ho zaujalo, když spatřil pohyb v Rusově kapse, a sotva zaostřil, už z ní nespustil oči.
„Fíha, co to je?“ zeptal se nadšeně, protože ačkoliv byl s tátou dost často venku a prohlíželi si tam kdejakou havěť, s touhle zatím neměl tu čest.

_________________

Iskra přikývla, protože ne že by se tomu divila. Darya byla v šestém ročníku, Alexei učil a oba měli své povinnosti. Což bylo štěstí, protože by nesnesla neustálý dohled jednoho z nich. A co se týkalo stýskání se po rodině, ten skeptický pohled od Maksima jí pobavil. "Žertuju. Jediný, po kom by se mi mohlo asi tak stýskat, sedí právě teď na proti mně," a ke svým slovům přidala i úsměv, aby viděl, že to myslí vážně, i když by ho to dost možná mohlo spíše vyděsit. Přeci jen zrovna oni dva nebyli vedeni k tomu, aby projevovali své pocity. Na druhou stranu k Maksimovi byla Iskra vždy upřímná. Tedy, většinou, přiznávat mu, že by bylo lepší, kdyby byl moták, se jí zrovna dvakrát nechtělo. "Těším se na něj, třeba zaboduju i ve famfrpálovém týmu," tohle byl pokus o žert, protože jak ona, tak i Maksim věděl, že na koštěti jí to nejde, i když jí to bavilo. "Ale o něco víc se těším na přeměňování. Co ty? Musíš se těšit na lektvary, co?" povytáhla tázavě obočí a srandu si nedělala, protože o jeho fascinaci věděla, nicméně o jeho antitalentu už nikoliv. Přeci jen doma se k tomu vaření zatím nějak nedostal.

_________________

„Nápodobně. Ale to se ještě dost dobře může stát, když budu já v Havraspáru a ty ve Zmijozelu. Anebo obráceně,“ podotkl Maksim zcela vážně, protože to, že měli být v jedné škole, ještě neznamenalo, že by nemohlo dojít k tomu, že by se jim po sobě vzájemně stýskalo. Jasně, nebylo úplně efektivní to řešit teď, když nevěděli, jak to bude, ale holt tam ten červíček v mysli byl. Nicméně pokusil se jeho pozornost odvést jiným směrem.
„Já ti budu chodit fandit na každý zápas, neboj,“ zacukaly mu koutky úst pobaveně, protože bylo mnohem pravděpodobnější, že ji bude po každé hodině létání navštěvovat na ošetřovně. Ale co, každý si prostě s koštětem holt nerozuměl, to se stávalo. Při zmínce o přeměňování a o lektvarech se Max nadšeně rozzářil. „To si piš. Hlavně abychom na to dostali slušné profesory a ne nějaká nemehla,“ poznamenal pak starostlivě, protože přísně vzato ještě sám tak úplně netušil, že v těch lektvarech bude nemehlo on. Velice rád je studoval a rád pozoroval kohokoliv, kdo zrovna nějaký lektvar vařil, ovšem to nebylo všechno. Zatím ale neměl být z čeho zklamaný, takže se ještě pořád mohl těšit. Frustrace mohla přijít později.

_________________

"Já vím," i když to neplánovala, zněla krapet smutně, protože si neuměla představit, že by byl každý z nich na opačné straně hradu. Dobře, jistým způsobem chtěla, aby byl z Maksima moták, na druhou stranu si bez něho život na hradě neuměla představit. Někdo by sice mohl namítnout, že budou mít společné hodiny, ale pro Iskru zvyklou trávit se svým bratrem skoro dvacet čtyři hodin to nebylo moc. "Ale pořád tu je ta naděje, hm?" ta měla za několik hodin zmizet, protože ať se jim to nelíbilo, anebo ne, k Bradavicím se pomalu, ale jistě, blížili. Z toho byla Iskra samozřejmě nadšená, ale taky trochu smutná.
"No to doufám, že budeš!" tentokrát se už pobaveně uchechtla, protože představa toho, že by hrála famfrpál, vtipná byla neb se samu sebe viděla spíše na ošetřovně, než na hřišti. Dost možná by se na tu ošetřovnu dostala i se svým zaviněním. "V to taky doufám, stejně jako na ně jsem zvědavá na naše spolužáky." Že byla zvědavá ještě neznamenalo, že se na ně těšila, ale kdyby věděla, že až na jednoho (teoreticky dva) to jsou všechno čistokrevní kouzelníci, možná by to nadšení z budoucích spolužáků bylo větší. "Taky se celkem těším na péči. Myslíš, že tam budou mít zkušebnu? Celkem mě mrzí, že sem si sebou nevzala housle," pronesla zamyšleně a na chvíli stočila pohled k oknu, aby mohla pozorovat ubíhající krajinu. Byla sice pravda, že o ty housle si klidně dodatečně mohla napsat, nebo o ně poprosit Alexeie, ale zkušebna byla přeci jen lepší, a to nejen pro ní.. i Maksim si mohl trénovat své hraní.

_________________

Ohledně naděje na stejnou kolej Maksim přikývl, ale protože to nechtěl zakřiknout, další pochybující poznámky si raději odpustil. Jinak by se to taky mohlo vyplnit, a to přirozeně nechtěl, kdyby to náhodou nebylo zjevné z už předchozích myšlenek.
„Drahá sestřičko, já si k tomu fandění vyrobím i vlastnoruční vlaječky, abys věděla, jak moc ti budu fandit,“ prohlásil Max a potutelně na Iskru zamrkal. Bylo vidět, že je ve společnosti někoho, komu bezvýhradně věří a při němž je uvolněný, kdyby s nimi měl být v kupé ještě někdo jiný, bylo dost pravděpodobné, že by tu panovalo naprosté ticho. „Nápodobně,“ zamumlal Max v reakci na ty spolužáky, protože toho se obával snad ještě více než těch profesorů. Ti snad vysloveně tupí být nemohli, když byli přijati do profesorského sboru, ale co by mohl čekat od budoucích spolužáků, to vůbec netušil. A měl trochu strach z toho, s kým bude v koleji a hlavně v ložnici. Co kdyby to byl někdo extrémně komunikativní? To by Maxovi nejspíš brzy začalo tikat v oku.
„To nevím,“ přiznal Maksim ohledně té zkušebny a zamyslel se nad tím. „Mohli jsme se předtím zeptat Alexeie. Ale myslím, že jsem slyšel něco o školním sboru, tak snad tam zkušebna nějaká bude. Bylo by divné, kdyby nebyla. Ale je otázka, jestli tam budeme moct, i když v tom sboru nebudeme. Tam se mi totiž moc nechce…“ přiznal rozpačitě a nejistě pokrčil rameny.

_________________