Jestli nervozita z Freyi pomalu opadávala, ve chvíli, kdy se otevřely dveře cukrárny, byla zase hezky zpátky. A možná mnohem silnější, než předtím. Ani to jí však nezabránilo v tom, aby se na Wei-Dinga zeširoka - a taky trochu omluvně, protože ona si své zpoždění dobře uvědomovala - usmála. "A-ahoj! Neomlouvej se, já tu jsem sotva pár vteřin, vážně, a děkuju," těm úsměvům nešlo moc dobře ubránit, ne že by se tedy snažila, a aby přehnaně nezdržovala, vešla dovnitř cukrárny. Usmívala se i ve chvíli, kdy jí Wei-Ding ochotně vypomohl z kabátu, i když se přitom červenala takovým způsobem, že by se za takovou hezkou červenou nemuselo stydět ani zralé jablíčko.
"Myslím, že to sezení na zahrádce necháme na jindy," zasmála se pobaveně, i když zrovna ona by to za jiných okolností možná i zvážila. Déšť milovala, sedět tam, když byla ona sama opatřena kouzly, by taky nebyl tedy problém, i když zmrzlina by jí tam asi nevydržela. Ani si neuvědomila, že tím celkem jasně naznačovala, že se určitě ještě uvidí, protože jí to možná i trochu připadalo jako samozřejmost. Wei-Ding byl prostě fajn a v jeho přítomnosti se cítila dobře, a taky pořádně nervózně. No a protože bylo zbytečné stát blízko dveří, když hrozilo, že oba někdo těmi dveřmi praští nebo jim někdo mezitím zabere ten volný flek, společně se tedy vydali sednout si. "Jak si zatím užíváš prázdniny? Utíkají strašně rychle, co? Za chvíli zas začne školní rok," ne že zrovna pro ní by se začátkem školního roku něco změnilo, pracovat totiž musela i o letních prázdninách. Holt práce lékouzelníka měla i své nevýhody, na které si rozhodně Freya nikdy nemohla stěžovat, protože práce, kterou dělala jí bavila a nepřipadalo jí to vůbec hrozné. Volno mohla mít skoro kdykoliv, kdy chtěla, problém byl spíš v tom, že práce jí bavila a pohlcovala natolik, že si volno dávala málokdy. "Už víš, jakou si dáš? Mají tady jedny z nejlepších zmrzlin a i takové příchutě, které by asi někdo jen tak nečekal - slaninovou, steakovou a třeba i pizzovou," popravdě si Freya neuměla představit, že by jedla zmrzlinu s příchutí něčeho takového, takže její možnosti se omezovaly na ovocné či ty úplně obyčejné příchutě jako byla vanilková nebo třeba čokoládová.

_________________

Po synchronizovaně koktavém pozdravu si Wei-Ding mohl aspoň trochu oddechnout, že není úplný trotl a nenechal Freyu na dešti čekat zas tak dlouho, ale stejně si udělal mentální poznámku pro příště, aby kontroloval větší perimetr. A taky aby dával větší pozor u toho věšáku, protože ho málem povalil a díky snahám o jeho stabilizaci úplně přehlédl, jak lékouzelnice mění barvy. Vysloveně jeho smůla…
„To bude asi vážně lepší,“ uculil se, když netrvala na sezení venku, děsně nenápadně se vzdálil od zachráněného věšáku a teprve tam mu začalo docházet, co že tím „jindy“ mohla implikovat, a to ho zase trochu zaseklo. Zejména kvůli tomu, co na to řekl. Ani náhodou by ho samozřejmě nenapadlo si stěžovat, protože už se sám občas přistihl při vymýšlení záminek, jak se dostat do nemocnice, ale zjištění, že mu možná aktivně vyjde naproti, bylo stejně pokud překvapivé. S vypětím všech sil nicméně udržel lidskou formu se vším všudy, usmál se a pokynul k místu, protože, jak si ostatně Freya sama všimla, by jim ho mohl co nevidět někdo vyfouknout. A protože obsluha prostě musela zjistit, že jim předtím nekecal.
„To je pravda,“ přikývl pak na to utíkání prázdnin, a když se posadila, sedl si taky. „Ale já se zpátky do Bradavic vlastně docela těším, protože můj ročník půjde k závěrečným zkouškám a to je pořádná výzva.“ Na chvilku ho napadlo, že na někoho, kdo šel učit jenom jako zástup za mateřskou, to dotáhl vlastně docela daleko, ale na samolibost teď nebyl čas. A na přiznání, že se jako správný asijský šprt do školy těšil i jako dítě, zas neměl dost odvahy. Přesto se nebránil dalšímu povídání o dosavadním průběhu prázdnin, jen se nejdřív musel trochu osmělit a autor mu musel něco vymyslet, aby nebyl za pecku, co strávila měsíc volna v Soho uklízením bytu před vzácnou návštěvou. To by bylo moc patetické i na Wei-Dinga.
Zmrzlina byla ale samozřejmě taky dobré téma, zejména když byla oficiálním důvodem jejich zdejšího setkání. On sám už na pult se spoustou bizarních příchutí samozřejmě koukal, když tu čekal, nicméně ho zcela upřímně nenapadlo si během té doby taky vybrat. Prostě měl myšlenky trochu jinde a teď si připadal poněkud trapně, ovšem na své poměry z toho vybruslil až zázračně elegantně.
„Mně přijde nejdivnější támhle ta čokoládová s mátou,“ rýpl si s úsměvem a doufal, že mu za to nějaký z přítomných Britů nerozbije držku, protože to se za znevažování téhle kombinace prý docela často dělalo, „ale určitě zkusím třešňovou a možná… vanilku?“ Prohlížení nabídky se záhy změnilo v přemýšlení, proč že plácl zrovna tuhle, když se tu daly najít i mnohem zajímavější, a jeho vnitřní zvíře by mu to rádo vysvětlilo, nicméně ho odmítal pustit z vodítka. A tak se jenom trochu zaraženě podrbal na čele a poradil se.
„Nebo bys mi doporučila něco jiného?“ Následoval rozpačitý úsměv, protože to tykání mu pořád moc nešlo přes pusu a on strašně moc doufal, že to co nejdřív přejde.

_________________

Zatímco profesor přeměňování přišel o to, jak Freya pěkně mění barvu, jí ta akce s věšákem neunikla. Neměla se však proč smát, naopak jí to připadalo roztomilé, a tak se pousmála a raději sklopila pohled k zemi, to aby zahnala všemožné myšlenky na tu roztomilost. A taky aby nebylo poznat, jak moc se v tuhle chvíli červenala.
Proto taky bylo mnohem lepší, když se rozešli k tomu volnému stolu, aby se u něho usadili, culila se přitom jako sluníčko. A to i ve chvíli, kdy souhlasil s tím, že to sezení na zahrádce mohou nechat na jindy. Znamenalo to totiž, že se uvidí znovu a možná mnohem dříve, než po několika měsících, to by totiž bylo mnohem lepší. A třeba by ještě mohli stihnout ten výlet do Austrálie.
"Já bych se taky těšila, Bradavice jsou úžasné," občas se jí po té škole zastesklo, ale život šel dál nehledě na to, že okolí školy mohla navštěvovat stále. A možná, že teď by měla i větší důvod se do Prasinek zase podívat a zajít si tam třeba na máslový ležák. "To rozhodně, OVCE není radno podceňovat, ale já si myslím, že si je na to připravil dobře," neměla totiž pochyby o tom, že je Wei-Ding jeden z nejlepších profesorů a že jeho žáci ho mají opravdu rádi. Sama si vzpomínala na své závěrečné zkoušky, ze kterých vyšla jako jeden z nejlepších studentů. Učení jí holt bavilo a navíc se chtěla vážně stát lékouzelnicí, takže nemohla podcenit nic.
"Čokoládová s mátou není zase tak špatná," ušklíbla se pobaveně a už nedodávala, že sama si na ní musel zvykat celkem dlouho, ale teď už jí to divné vlastně ani moc nepřipadalo. "Já přemýšlím o té melounové, hroznové a kaktusová je taky moc dobrá," sama si úplně nebyla jistá, do které by přímo měla jít a nakonec to viděla na menší pohár s minimálně třemi příchutěmi. Určitě se tady na chvíli zdrží, takže dávat si jen jeden kopeček by byla blbost. "A asi bych mohla doporučit marshmallownovou? Nebo citronovou! Já si většinou dávám čokoládovou, vanilkovou nebo nějakou tu ovocnou," krčila bezradně rameny, protože na doporučení zmrzliny asi zrovna dvakrát ta pravá nebyla.

_________________

„A nenapadlo tě někdy, že by ses tam třeba vrátila jako profesorka? kontroval Wei-Ding, ale mohlo za to spíš jeho analytické myšlení než nějaká podvědomá potřeba dostat Freyu co nejblíž. Tedy ne že by si na takovou blízkost stěžoval, to by byl dement, ale prostě ho fakt nenapadla. Navíc jakkoliv by to někteří zlí jazykové mohli brát jako jasnou snahu ji degradovat z doktorky na učitelku, zrovna Wei-Ding vyrůstal v kultuře, kde si tyhle dvě profese byly co do respektu běžné populace prakticky rovnocenné, a tak v tom neviděl absolutně žádný problém.
„Zrovna loni chyběl ve sboru jeden profesor přeměňování, a na lektvary myslím taky,“ dodal ještě, ale to už se nenávratně přesouvali k obsazenému místu, on se rozpačitě usmál, že mu ohledně výchovy budoucích generací tak věří, ačkoliv pro to vlastně nemá žádný objektivní důvod, a mohli si vybírat zmrzlinu. Protože co jiného by taky měli dělat dva dospělí lidé, kterým spolu bylo dobře, když jsou za deštivého dne v kouzelné uličce, že?
„Pak mám jasno, třešně a vanilka,“ usmál se, nejspíš i proto, že si všiml její nerozhodnosti a nechtěl ji dál trápit. Jakkoliv, kdykoliv. „Tedy alespoň v prvním kole, pak se uvidí,“ dodal pak, aby si náhodou s těmi svými třemi nepřipadala nějak rozežraně, a pokud měla sama vybráno, objednal to, čímž snad konečně přestal být v očích majitele zbytečným čumilem, co akorát zabírá svou patetickou zadnicí místo možným platícím zákazníkům. Pokud nějakou chvíli trvalo, než se k nim dobrota dostane, mohli se třeba ještě vrátit k tomu učitelství, nicméně dříve nebo později měli před sebou dva poháry, jejichž přítomnost Wei-Ding kdoví proč inspirovala k cinknutí. Asi geny nebo co.
„Tak… na krásné anglické počasí?“ nadhodil s osvědčeným úsměvem, nahnul pohár a v duchu si připíjel na to, aby zbytek dnešního dne šel aspoň tak dobře jako jeho začátek.

_________________

<<<

Vyjít otevřeně do ulic po boku Scarlet tlačíc kočárek s maličkatou dcerou byl pro Attica výkon mnohonásobně větší než zneškodnění toho nejhoršího zplozence černé magie, jakého si dokážete představit. A nemusel to být zrovna ministr, stačil by i jen nějaký jiný silný démon, co by ohrožoval nevinné kouzelníky či mudly na životech.
Sebral veškerou svou odvahu, co mu ještě zbývala po tom, co musel oznámit před pár měsíci matce, že je babičkou, a teď hrdě kráčel směrem ke zmrzlinářství. Popravdě vůbec netušil, proč jdou zrovna tam, ale možná ho opožděně začaly popadat těhotenské chutě, protože se vážně těšil, až si dá kopeček nebo dva a bude se na chvilku tvářit jako naprosto normální otec od rodiny. Ačkoliv jeho rodina nebyla ani trochu normální, a kdoví, co na to všechno říkala Alaska, nicméně na to by vám Atticus jen oznámil, že se prostě máte zeptat jí.
Esther byla... nádherná. Nikdy netušil, že jakmile ji poprvé sevře v náruči, že se do ní zamiluje nefalšovanou otcovskou láskou, a v hlavě mu zaklíčí semínko myšlenky, že ji nikdy nikomu nedá. Ostatně takové myšlenky byly vlastní všem otcům malých princezen, pokud ti otcové za něco stáli. Naštěstí ho ale ještě nenapadlo, že ji jednoho dne zavře do vysoké věže, a věž osází od spoda nahoru kovovými ostny a dost možná na to místo uvalí ještě pár ochranných kouzel včetně Fideliova zaklínadla. A své milence by rozhodně neprozradil, jak se k věži dostat, protože by mohla ty bídáky chlípné ještě pustit dovnitř.
I když si o Scarlet myslel, že má na ochranu jejich dcerky moc měkké srdce, stejně ji obdivoval. Za to, že dokázala snášet tajnosti okolo jejich vztahu, že se dokázala smířit s tím, že se oženil s Alaskou, že tak trochu zabil vlastního otce a je vlastně kriminálník na útěku. A že se jejich dcerky nezbavila ještě v době, kdy to šlo, a že ji přivedla na svět a prozářila mu tím život. A jak se tak nostalgicky nad vším zamýšlel, natáhl se od kočárku směrem ke své milované a líbl ji letmo na spánek. Mlčky.

_________________

<<

Člověk by řekl, že bude Scarlet cítit úlevu, když vyjde ven po boku Attica, aniž by se museli tvářit, že se prakticky neznají… Ale bylo to přesně naopak. Ne že by se bála veřejnosti jako takové, ale bála se veřejnosti londýnské kouzelnické. Samozřejmě jí vůbec nesešlo na tom, jak se na ně bude kdo dívat, ale záleželo jí na tom blonďatém andílku, který se momentálně vezl v kočárku, jehož rukojeť Scarlet svírala nepoměrně pevně, div jí klouby nebělaly.
Svou dcerku bezvýhradně milovala, a tak nejspíš ani nebylo divu, že se ostražitěji rozhlížela kolem. Ačkoliv měla vedle sebe Attica, takže to snad ani nebylo nutné. Ten by se postaral o to, aby se Estherce nic nestalo. Vlastně občas měla Scarlet pocit, že má Atticus problém dát dcerku vůbec pryč z náruče. Přesto se na ně dva nikdy nemohla vynadívat a přese všechny komplikace a obavy a merlinví co ještě dalšího by je za nic a nikoho nevyměnila. Jistě, mohla si přát, aby něco bylo trochu jinak, ale jednou to bylo takhle… Z myšlenek Scarlet probralo líbnutí na spánek, a tak na chvíli stočila pohled k Atticovi a něžně se pousmála.
Cesta ke zmrzlinářství netrvala dlouho a už brzy stáli před ním. „Posadíme se dovnitř? Anebo chceš spíš ven?“ broukla Scarlet tázavě, přičemž sama by preferovala spíše tu první možnost. Pravda, ona by úplně ideálně preferovala nebýt v Londýně, ale na tu zmrzlinu se vlastně docela těšila. „Jsem zvědavá na dnešní nabídku, loni tu měl novinku – vynikající slaný karamel, třeba ho bude mít i dneska.“ I když co se týkalo zmrzliny, Scarlet byla schopná splácat cokoliv. Byla to zmrzlina.

_________________

Zatímco jejich myšlenky se obtáčely kolem jejich dcerky a nebezpečí, které jí mohlo hrozit, jejich kroky je brzy dovedly ke zmrzlinářství. Atticus nevěděl, jestli bude lepší usadit se dovnitř nebo si užívat čerstvého vzduchu venku, kde je mohl kdekdo spatřit. Záleželo mu hlavně na tom, aby byly obě v bezpečí a v pořádku. „Ven? Raději bych byl vevnitř, ale kvůli Estherce...“ zadíval se na svého andílka v kočárku. Uvnitř krámku mohlo být teď poměrně rušno a Atticus nechtěl, aby někdo nebo něco rušilo sladký spánek jeho andílka. Nikdo určitě nechtěl, aby za pár zavýsknutí ucítil konec bystrozorské hůlky na špičce nosu nebo nebo v zádech, což by v tomhle případě bylo to nejmenší, co by rušičům mohl Atticus provést. A že by provedl. „Já bych zkusil melounovou, hodně jsem o ní slyšel.“ Vzhledem k tomu, že zmrzlině většinou neholdoval, měl ozkoušenou tak maximálně vanilkovou. „Běž si klidně dovnitř vybrat, na co máš chuť, já tu s Estherkou počkám,“ uculil se a Scarlet muselo být jasné, že to pro něj není žádná oběť. Spíš naopak kdyby ho zahnala dovnitř a zvětšila vzdálenost mezi ním a jeho dcerou, byl by tak nervní, že by na prodavače i ostatní dost možná i vrčel.

_________________

Scarlet by sice preferovala sedět uvnitř, kde nebylo tolik všetečných očí, ale zase tam hrozil větší ruch a ona chtěla nechat Estherku v klidu spinkat, navíc na čerstvém vzduchu. Venkovní teráska tedy vyhrála, ačkoliv se na to Scarlet moc jistě netvářila, nicméně hlasitým protestem to nedoprovodila.
Přirozeně se jí příliš od nich vzdalovat nechtělo, byť to bylo jen na chvíli a na malou vzdálenost, ale nemělo smysl, aby se rvali dovnitř všichni, a tak přikývla, byť při vstupu dovnitř zmrzlinářství se k Atticovi s kočárkem ohlédla. A pousmála se, protože mu to slušelo.
Uvnitř se zařadila do fronty, ve které měla šanci se rozmyslet, co všechno vezme. Potěšilo ji, že tam vážně uviděla ten slaný karamel, tak si vzala rovnou dva kopečky a doprovodila to lískooříškovou a rybízovou. A navrch polevu a posyp, samozřejmě. Vzala něco i Atticovi, více klasického, načež se s celou objednávkou po zaplacení vydala ven. „V pořádku?“ ujišťovala se hned, ačkoliv byla pryč snad ani ne deset minut, ale tak… nemohla si pomoct. „Vzala jsem ti ten meloun a k tomu čokoládu s jahodou, ale jestli to nebudeš chtít, tak klidně řekni,“ broukla, zatímco pokládala tác na stůl, načež se posadila. Pravda, ještě předtím se naklonila do kočárku, aby dcerušku zkontrolovala, nicméně o chvilku později už zabořila lžičku do poháru. „Připadá mi trochu zvláštní být takhle… venku,“ zamumlala, než si ucpala pusu zmrzlinou.

_________________

Možná ta vycházka do města mezi lidi nebyla úplně nejlepším nápadem - taková a podobná prohlášení běžela Atticovi hlavou, zatímco Scarlet šla pro zmrzlinu. Jenže copak to šlo, skrývat se neustále za bezpečnými stěnami? Jediný pohled ke spící dcerce ujistil Attica v tom, že on i Scarlet budou muset leccos překousnout, aby se Estherce dostalo všeho, co si takové dítě může jen přát, aby mělo šťastné dětství. Jiné totiž Atticus pro svou dceru ani nechtěl a tím spíš si uvědomoval, že nemůže stát na ministerské straně navzdory tomu, že miloval svůj lusux i postavení.
Jenže svou dceru miloval víc.
Když se Scarlet vrátila, přikývl na její otázku, a pousmál se. Někdy bylo těžké si uvědomit, že není sám, kdo se trápí nebezpečím, které jim mohlo hrozit. „Zní to výborně, určitě si to dám,“ ujistil ji pak ohledně výběru zmrzliny. I kdyby mu to nechutnalo, ani by čelo nezkřivil. „Děkuju,“ broukl ještě vděčně ke své drahé a pak zabořil lžičku do poháru. „Je,“ přisvědčil na její konstatování a rozhlédl se okolo. „Ale jsme spolu a to je hlavní, ne?“ pousmál se povzbudivě, i když její slova probrala k životu všechny ty obavy, které se snažil ukolébat.

_________________

<<<

Dávat si zmrzlinu v zimě byla dle Frankieho ještě větší blbost, než na ní chodit za vydatného deště. A hle, stejně tu stál věrně po boku své matky, ruce v kapsách hledíc na nabídku zmrzlin. Někteří by si sice mohli myslet, že právě přemítá nad tím, kterou příchuť si dá, ale na to Franklin neměl ani pomyšlení. Naopak přemýšlel nad tím, jak odsud co nejrychleji vypadnout rovnou domů. Lidí kolem sebe měl za tu polovinu dne více než-li plné zuby a nechápal, co babičku přimělo k tomu, aby jeho mamce tvrdila, že bude přeci dobrý nápad, když na tu Příčnou spolu vyrazí. Nebyl to dobrý nápad nikdy, ale tohle byl ještě horší čas - byli Vánoce. To znamenalo víc lidí na ulici shánějící na poslední chvíli dárky. Frankie už dávno nebyl naivní a věděl, že dárky se kupují a že je nikdo nenosí.
"Tak co bys chtěl?" Elsbeth se na svého syna široce zazubila, sundala mu z hlavy čepici a naznačila tím tak, že by si měl rozepnout i kabát a sundat šálu - chvíli se tady zdrží. A zatímco Franklin si to celé moc neužíval, ona zase jo. "Být doma," zabručel, na mamku se nevinně pousmál, a pak krčil rameny. Však je mu to bylo úplně fuk, nejradši by se spokojil s tím, kdyby odsud mohli jít někam jinam. Ve zmrzlinářství se sice nezdržovalo moc lidí - taky byla zima, kdo by krucinál chodil na zmrzlinu? - ale neměnilo to nic na tom, že se Frankie cítil nepříjemně. "Víš co, já si dám to co obvykle, takže se rozmysli, objednej to a já počkám támhle," mrkla na něho, vtiskla mu do ruky několik mincí, a pak se posadila k jednomu z volných stolů, zatímco Frankie se tvářil bezmocně. Nechtěl mluvit. Nechtěl si nic objednávat. Prostě chtěl jít jen domů..
A tak tam jen tak stál, pohledem probodával pikslu s Bertíkovými fazolky a snažil se myslet na něco jiného, než na to, že nakonec bude prodavačem osloven, aby se vyžvejkl, co vlastně chce.

_________________