<<<

Bylo jedině dobře, že ty ošemetné věci, které se vyrojili v rozhovoru o jejich kolegovi, hodili oba za hlavu. Nebo alespoň částečně. Lenny totiž na to v této chvíli myslet nechtěla a hlavně se o tom bavit nechtěla, především ne s Alecem. Tušila totiž, že by to celé vedlo k hádce či obviňování (a že ona vina byla) a Eleanor si skutečně tímto nechtěla kazit tak pěkný den. Stačilo, že na ní tohle celé vyskočilo ve chvíli, kdy byla sama a musela se tím tak užírat.

Lenny se nedůvěřivě dívala na okno, ze kterého to sice pěkně vonělo, ale ona si nebyla jistá, jestli zrovna tohle je to pravé místo na snídani. Kde byly stoly? Židle? Pár laviček opodál si sice všimla, ale.. "Určitě jsem tu párkrát prošla, ale nikdy jsem se tady nezastavila," kroutila hlavou, zatímco krčila nos a přemítala, jestli by nebylo lepší, kdyby ho zatáhla do Monarchy nebo třeba Duhy, které odsud taky nebyla daleko. Alexanderovi však věřila, a pokud říkal, že tu jídlo mají dobré, určitě mít museli. "Tak si dáme obojí? Protože já se v tuhle chvíli nemůžu rozhodnout, co je lepší," usmála se pak od ucha k uchu, ale v této chvíli se prostě nemohla rozhodnout, co z toho bude nejlepší. Přeci jen, její nejlepší volbou k snídani byly vždy lívance, kterých se tu očividně dočkat nemohla. "Ale jestli to nebude dobrý, zveš mě na snídani ještě jednou." Tentokrát už se pobaveně šklebila a bylo jen otázkou, jestli to myslí skutečně vážně či nikoliv. Obojí totiž bylo dost možné.
"Víš co? Celkem tě lituju, že takhle nádherný den budeš muset trávit v práci," pousmála se na Aleca, a pak se mrkla na oblohu, kde krásně svítilo sluníčko. Jo, dneska to vypadalo na jeden z nejpěknějších dnů.

_________________

Alec si moc dobře všiml, jak se Lenny tváří, nicméně se k tomu nevyjádřil, a jen v duchu zadoufal, že dá Hladovému drakovi aspoň šanci. Naštěstí to zatím vypadalo dobře – minimálně se odsud nehnala se znechuceným výrazem. Ale samozřejmě ho nezapomněla popíchnout. Prý že ji pak pozve na snídani ještě jednou… No dobře, jemu by to nedělalo problémy, ale předpokládal, že nic takového nebude potřeba. „Jestli ti to tu nebude chutnat, tak ti příště ty lívance udělám sám,“ prohlásil a usmál se na ni. Ne že by byl Alexander kdovíjak zdatný kuchař, ale lívance uměl dost dobře. Aby taky ne, když na nich Lenny ujížděla určitě už od školy.
Na její další poznámku se kysele ušklíbl, nicméně než stačil odpovědět, byli na řadě s objednávkou, a tak Alec zakoupil sáček ovocných taštiček a sáček skořicových šneků. Optal se, jestli k tomu chce ještě kávu, případně zaplatil i tu, a když to pak všechno měli, kývl hlavou k lavičce opodál. „Sedneme si na chvíli, viď?“ broukl, a pokud Lenny neprojevila větších námitek, posadil se na tu lavičku, a pak Lennyiným směrem naklonil sáčky s pečivem.
„Tak dobrou chuť,“ odtušil a zamrkal na ni. Byl docela zvědav, jak si nakonec pochutná. Sám se chopil jedné taštičky, načež se vrátil k té její poznámce. „A já se taky lituju, nemysli si. Jsem rád, že tam jdu jen na odpoledne. Ale sluníčka si užiju ještě teď dopoledne, slíbil jsem bratrovi, že mu na chvíli pohlídám dvojčata, potřebují si s Aurelií něco vyřídit. Tak je vystrčím na zahradu.“ Se svými synovci netrávil úplně tolik času, kolik by chtěl, a tak využíval každou možnou chvíli, kdy to volno měl. „A co ty, máš na dnešek něco naplánovaného? Pochopitelně až se pořádně vyspíš.“ Alec se zatvářil hlavně tázavě, ale taky trochu starostlivě.

_________________

Lenny zkoumavě mrkla na Alece a chvíli zvažovala, jestli to myslí vážně, nebo to nahodil jen tak v žertu. Obojí totiž bylo převelice pravděpodobné. "Hmm, to zní velice dobře," broukla pak nadšeně, protože si pamatovala, že zrovna lívance Alexanderovi šli. Ne že by byl jinak dobrý kuchař.. nicméně tohle uměl dokonale. A ona si opět uvědomila fakt, jak moc jí tohle všechno chybí. Lívance, snídaně do postele, Alec.. potřásla hlavou, aby tyhle myšlenky zahnala pryč a místo na svého kolegu se zaměřila na to okno, ze kterého se linula skutečně pěkná vůně. Zatím to však neměnilo nic na tom, že se ochutnávat tady něco bála.
Vystát tu frontu netrvalo ani moc dlouho, ale byla to jedna z věcí, které se Lenny na tom nelíbila. Lepší bylo prostě čekat v sedě v restauraci, než vám číšník vaší objednávku donese. "Samozřejmě, jíst za pochodu je hrozný," ušklíbla se pak, i když vidina snídaně na lavičce se jí zase tak moc nelíbila - v některých ohledech byla holt krapet zhýčkanější, ale co jiného by se od čistokrevné slečny dalo očekávat, že.
Eleanor chvíli hleděla na ty dva sáčky a přemítala nad tím, co by měla vyzkoušet dříve, ale nakonec se uchopila skořicového šneka. "Dobrou chuť," přitakal pak a sledovala, jak se sám Alec pouští do jedné z taštiček. Přeci musela počkat, aby zjistila, že se jí po snědení nic nestane. "To je od tebe moc hezké, že je pohlídáš. Kolik jim vůbec je?" povytáhla tázavě obočí a na chvíli jí napadla myšlenka, že je opravdu škoda, že si Theodore nenašel už nějakou ženu, protože ona by byla ta nejlepší teta pod sluncem. Hned na to jí však napadla další a to ta, že Theo by byl určitě příšerný otec, takže to raději nechala být. "Nemám žádné plány, ale je škoda si toho sluníčka neužít, takže až si zdřímnu na dvě tři hodinky, asi se vydám k moři, protože je škoda se válet celý den doma." Broukla zamyšleně a krčila rameny. Taky jí napadlo, že by mohla někam vytáhnout svého mladšího brášku, protože s tím si aspoň měla co říci, ne jako s Theodorem. "A měl si pravdu, tohle je opravdu úžasný. Ale ty lívance od tebe bych si stejně někdy dala," usmála se zeširoka a zakousla se znovu do skořicového šneka, protože chutnal vážně suprově, ale neměnilo to nic na tom, že snídani od Alexandera to přebít nemohla, niky.

_________________

„Ale no tak, nebuď taková citlivka,“ poškádlil Alec Lenny, když prohlásila, že jíst za pochodu je hrozné. Ve skutečnosti byl samozřejmě na její mírně zhýčkané poznámky snad i trochu zvyklý a nedalo se říct, že by mu to nějak vadilo. Naopak se ji většinou snažil z té její komfortní zóny vytáhnout. Nicméně – lavička byla schválena a oni se tedy mohli posadit a dát se do snídaně.
Popravdě se pisatelka Alec musel trochu zamyslet, když mu byl položen dotaz na věk jeho synovců, kteří ani neměli vymyšlená jména protože ten čas jaksi letěl. „V říjnu jim budou tři. Ale mám před sebou úplně živě, když jsem je viděl poprvé, to byly takové dva malé uzlíčky. Rostou jako z vody,“ broukl s úsměvem a bylo vidět, že je má opravdu rád a rád se o ně stará, když k tomu má příležitost a čas.
„Počkej, dvě tři hodinky zase nejsou tak moc, neměla by sis ten spánek trochu prodloužit?“ Alexander se mírně zamračil, protože ten Lenny naznačený čas se mu tak úplně nezdál, a měl o ni starost.
Pak se usmál, trochu samolibě, jakmile prohlásila, že ty skořicové šneky jsou úžasné, jakože to přece věděl. „Já nevím, proč jsi mi nevěřila, když jsem ti to říkal. Zkus pak ještě ty taštičky, fakt,“ mrkl na ni, načež povytáhl obočí. „A nejsi náhodou trochu náročná? Ale budiž, třeba se jednou dočkáš… třeba místo dárku, až budeš mít narozeniny,“ uculil se a v očích mu zahrála potměšilá jiskřička, protože její narozeniny měly být až za několik měsíců.

_________________

"Kdybych byla citlivka, drahý Alecu, tak se tu teď s tebou neposadím a nebudu jíst tohle, místo toho bych si zašla na snídani do Monarchy nebo rovnou domů," ušklíbla se na svého drahého kolegu a následně se společně s ním posadila na lavičku, kterou si vyhlédli. Brala to srandu, to rozhodně, ovšem byla pravda, že v některých věcech byla prostě zhýčkaná a nikdo se tomu nemohl divit, když pocházela z takové rodiny, ze které pocházela. Přímo před sebou skoro mohla vidět a slyšet své rodiče, kteří by jí rozhodně vynadali za to, že sedí a jí u tohohle místa.
Co se týkalo synovců Lenny se usmála a pokývala hlavou. Jo, čas rozhodně letěl závratnou rychlostí, ale stejně si některé věci pamatovala a viděla je před sebou, jako kdyby se staly včera. "Než se naděješ, budou už chodit do školy," broukla pobaveně, ale ona měla to samé se svým malým bratříčkem. Pamatovala si, jak malý uzlíček to byl a další rok už měl nastupovat do prvního ročníku v Bradavicích. Bylo to příšerné.
Když došla řeč na její spánek, ledabyle mávla rukou. Bylo pěkné, jak moc se o ní Alexander staral. "To doženu večer, byla by přeci škoda takhle pěkný den prospat, ne?" ona to zase jako takový problém neviděla, protože když už bylo pěkně, chtěla si takového dne pořádně užít. Vytáhnout nějaké nové a hodně drahé šaty nebo tak něco.
Ten samolibý úsměv, který jí Alexander věnoval, se jí nelíbil, takže se nespokojeně zašklebila. "Protože to okno vypadá podezřele," pokrčila pak ledabyle rameny. Dobře, Alecovi věřila snad úplně ve všem, ale co se týkalo třeba jídla, občas na pochybách byla. A že byla trochu náročná? Spíš opravdu hodně. "Až na narozeniny?" zamračila se naoko, protože to přeci bylo až za hodně dlouho nehledě na to, že se jí to až tak moc jako dárek nelíbilo. "Tak to budu o ně muset poprosit někoho jiného," zabručela pak, ale vážně to nemyslela. Tedy, tak trochu jo - hodlala o ně poprosit své skřítky. "A ty skořicové šneci jsou lepší," dodala pak s širokým úsměvem. Ne že by ty taštičky byly vyloženě špatné, to rozhodně ne, ale ta první věc, kterou měla, jí chutnala mnohem více.

_________________

Alec se jen přezíravě zazubil, nicméně dál už na téma zhýčkané Lenny nic nedodal, výjimečně. Musel si přece nějaká ta rýpnutí schovat i na příště, žeano. Každopádně nic z toho nemyslel špatně a doufal, že to Lenny věděla.
Slova o tom, že než se naděje, budou jeho synovci nastupovat do Bradavic, samozřejmě odkýval, ačkoliv moc nadšeně se u toho netvářil. A to to nebyly jeho vlastní děti, bohužel. Ale nedalo se nic dělat, zastavit čas nešel, a tak se člověk jen musel naučit užívat si každé chvilky.
Když Lenny prohlásila, že spánek dožene večer, Alexander nakonec jen pokrčil rameny, protože přemlouvat ji nehodlal, navíc tušil, že by ho stejně neposlechla. Kdyby však při příštím setkání měla vypadat nějak víc unaveně, patrně by byl schopný jí do pití nalít uspávací lektvar nebo tak.
„Možná že když budeš hodná, dočkáš se i dříve,“ usmál se následně Alec a spiklenecky na Lenny zamrkal. Možná to měl skutečně v plánu někdy dříve, ale že by jí to hodlal říkat, to samozřejmě ne. A přestože podle Lenny byli skořicoví šneci lepší, netrvalo dlouho, než byly oba sáčky prázdné, a nastal tedy čas se zvednout. „Ještě tě kousek doprovodím, hm?“ navrhl, protože se mu nechtělo s ní zase loučit, a pokud nic nenamítala, strávil po jejím boku ještě chvíli, než se jejich cesty rozešly.

>> i s Lenny

_________________

<<< se Scottem

Samozřejmě, že byl Frankie nadšený, protože od maminky by se něčeho takového nedočkal. Vlastně by se něčeho takového nedočkal ani od svých prarodičů, musel holt dbát na pravidla a poslouchat na slovo. Tohle bylo něco nového a on byl rád, že Scotta poznal, protože to byl naprosto boží člověk. I když ještě úplně nechápal, proč se má o dost starší chlap potřebu zahazovat s devítiletým.. "To je paráda. A mají tam i živého draka?" vyvalil Franklin na Scotta zvědavě oči, protože ho to dost zajímalo. On draka totiž ještě nikdy neviděl, takže by byla přeci paráda, kdyby nějakého mohl zahlédnout, no ne? "Ty bys mě tam vzal klidně i víckrát? To by se mi líbilo. Pokud teda budou tak dobrý, jak se o nich proslýchá," přiznal zamyšleně, zatímco společně kráčeli k Hladovému drakovi. Frankie celou dobu držel Scotta za ruku, pokud ho tedy on nepustil, protože kolem bylo až moc lidí a představa, že by se tu Scottovi ztratil, ho děsila. "My tady s mamkou většinou nejíme, buďto se tady nikdy nezdržíme moc dlouho nebo nám vezme jídlo sebou," přiznal po chvíli s menším úsměvem. Sice si občas skočili na zmrzlinu nebo třeba horkou čokoládu do kavárny a nějaký ten kus dortu, ale to bylo přeci jen něco jiného, že. "To je ono?" optal se pak, když si všiml fronty před nimi a okna, u kterého si lidi objednávali a ze kterého dostávali pěkně vonící jídlo, ze kterého se Frankiemu sbíhaly sliny.

_________________

Scott se pobaveně zašklebil, když se ho Frank zeptal, jestli mají u hladového okna i živého draka. „Jo, peče maso na burgery,“ opáčil maličko sarkasticky, ale pak se uchechtl a zakroutil hlavou. „Ne, živého tam nemají. Ale je tam oživlá figurka, která peče kaštany,“ mrkl na něj. „Ty bys chtěl vidět živého draka?“ Třeba by kluka mohl někdy vzít do dračí rezervace... „Jasně, že tě tam klidně vezmu víckrát – jsi ve vývinu a potřebuješ hodně jíst, aby z tebe byl pořádný chlapák, ne?“ zamrkal na něj s úsměvem. Pořádný Skot, jako táta.
Informaci, že na Příčné ulici s mámou obvykle moc nejedí, přijal Scotty s přikývnutím, ale nijak ji nekomentoval. „To je ono,“ přikývl a zašklebil se, když uviděl těch několik lidí ve frontě, kteří už čekali, až na ně přijde řada. Hladový drak byl holt populární. „Já si stoupnu do fronty a ty se běž klidně podívat blíž a vyber si, co by sis dal,“ pobídl chlapce po chvilce, postavil se za posledního čekatele, aby je nepředběhlo ještě dalších deset lidí, zatímco by vybírali, a postrčil Franklina dopředu, aby si vybral.

_________________

Protože Frankie neočekával, že by mu mohl Scott kecat nebo si z něj dělat srandu, vyvalil na něho očka, když řekl, že tam fakt živý drak je. "Vážně?" zeptal se, ale v další chvíli byl ujištěn, že ne, ale že tam mají figurku, která praží kaštany. Franklin si povzdechl, ale usmíval se, takže bylo poznat, že ho to zase tak moc nemrzí. I když by bylo přeci fajn, vidět živého draka, no ne? Rozhodně bylo. "Chtěl," přiznal proto, zazubil se a netušil, že by to mohlo vést k návštěvě dračí rezervace. Na to ani nepomyslel. "Páni, ty jsi úžasný, Scotte!" zamrkal na něho, zazubil se a kdyby je teď viděla Elsbeth, asi by jí zaplesalo srdíčko štěstím. Frankie se totiž ve chvílích, kdy se usmíval, Scottovi podobal o něco více.
Když byl popostrčen k tomu, aby si šel sám vybrat, zatímco Scott bud stát ve frontě, Frankie neklidně přešlápl, mrkl na to množství lidí, a pak se zhluboka nadechl. Nechtěl přeci dělat Scottovi ostudu, no ne? A tak se vydal dopředu k té tabuli, na které bylo napsáno menu, aby o chvíli později zase mohl vesele přiskákat ke Scottovi. "Já bych si rád dal ten s chilli papričkami," broukl po chvíli váhavě a rozhlédl se kolem. Očividně tady museli dělat opravdu hodně dobré burgery, když tady bylo tolik lidí, tomu se skoro nedalo uvěřit. "A myslíš, že bych si mohl dát i ty kaštany?" zadíval se pak na něho děsně nevinně, protože na ty měl chuť.. a taky chtěl vidět tu figurku draka, která je praží, pokud někde k vidění byla. "Mamka ti to pak když tak zaplatí, fakt. Jak jste se vy dva vůbec poznali? Ona o tom nechce moc mluvit," vybafl otázku, která ho už chvíli trápila, a i když na to možná nebyla nejlepší doba, moc to neřešil. Ostatně jeho pohled po chvíli upoutala ta budka, u které se shromažďovala další hromada lidí. Že by tam byl ten drak?

_________________

Scottovi se stávalo opravdu vzácně, že pocítil rozpaky, ale když mu Frank sdělil, že je úžasný, rozpakům se prostě ubránit nedokázal. Bylo to zvláštní, slyšet něco takového, navíc od svého syna... „Úžasný rozhodně nejsem, nepřeháněj,“ zakroutil odmítavě hlavou, ale s úsměvem na rtech, a radši ještě na chvilku zabrousil zpátky k tématu draků, protože mu nedošlo, že pak asi bude ještě úžasnější. „A co kdybychom si někdy udělali výlet do nějaké dračí rezervace, hm?“ navrhl s pohledem upřeným na Frankieho. Byl si jistý, že se návrh setká s nadšením, otázkou bylo, jak nadšená z toho bude chlapcova matka.
Když se pak Frank vrátil s tím, že by si rád dal burger s chilli papričkami, Scott povytáhl obočí, protože tak odvážnou volbu nečekal. „Ale ten dost pálí – fakt ho sníš?“ zeptal se pro jistotu. On sám měl tenhle burger moc rád, ale dneska volil ten, v kterém byla omáčka z whisky, ehm. „Jasně, dostaneš i kaštany... Když je nesníš hned, můžeš si je schovat na potom,“ mrkl na něj. Kaštany byly sice nejlepší čerstvé, ale Scotty tak trochu pochyboval, že by Frank po zlikvidování docela velkého burger zvládl ještě ty kaštany. Koupit mu je ale stejně chtěl.
„Já nechci, aby mi tvá mamka cokoliv platila,“ zakroutil hlavou. On měl peněz dost. Horší bylo, že se pak Frank zeptal na to, jak se s Elsbeth potkali, a o tom se tak úplně nechtělo mluvit ani Scottovi... Ale věděl, že by to Frankovi říct měl. Obzvlášť jestli pak bude následovat další zásadní informace. „Potkali jsme se na jednom famfrpálovém zápase. Tvoje mamka si mě spletla s jedním hráčem,“ vysvětlil Scott a maličko nostalgicky se přitom uculil. A udělal pár kroků vpřed, protože se fronta konečně hnula.

_________________