Gracině odpovědi na dotaz ohledně původu alkoholu se Reggie musel zasmát. Ale samozřejmě ne nijak zle. „Podle mě tvůj děda pozná úplně všechno,“ zakroutil pobaveně hlavou. Koneckonců, znal to už i z vlastní zkušenosti. Jejich velké plány uskutečňované v nepoužívaných učebnách – a tím myšleno, že tam vařili – byly často kvůli Howardovi zmařeny. Pan Nelson hlídal vnučku se stylem špionážní agentury. Inu, zatímco Raghu spokojeně srkal ležák, kupé se jim už úplně zaplnilo a Grace se chytila iniciativy. Jemu to nevadilo, sice si povídal rád, ale na úkor únosnosti nemusel. Přece mu to ale jen nedalo, když se k otázce pašování do Bradavic vyjádřil i Mack. „Kámo, nekecej! Skate? To je boží, umíš na něm i něco pořádnýho?“ zazubil se nadšeně a lehce se předklonil. Stejně už nemohl na sedačce napůl ležet, když přišla i Rhea. Každopádně, vidina skateboardu klouzajícího po školních chodbách ho naprosto nadchla.
„Já jich stejně moc nevykouřím,“ pokrčil rameny Raghu, protože deset cigaret pro bandu nekuřáků nebyla úplně nejhorší bilance. Přesně kvůli tomu, že se v Bradavicích hůř sháněli, se zatím za zkušeností s nimi nijak akčně nehnal. S alkoholem to bylo něco jiného, v Indii už zažil ledasco, ale ve škole se taky nedal dobře sehnat. S takovými třaskavinami, které soukromě pašoval do školy on, a to už čtvrtým rokem, to bylo lepší. A i kdyby je tam nepronesl v kufru, byly jiné způsoby. Eventuelně nebyl v lektvarech zrovna kopyto, takže si mohl svépomocí zařídit zdroje tak.
Ačkoli se obvykle Raghu vrhal do všeho a kdykoli, přemýšlel nad tím, co dělá. A nemohl za to žaludek, když se asi nejdéle z přítomných nad Graciným plánem zamyslel. Jako, znělo to fajn, jako zábava, ale bylo tu pár velkých ALE. „Hele, zní to fajn, ale… K tomu, že to asi nějak hlídaj normálně, tady letos ještě čmuchá Ministerstvo. Vsadím se, že ve škole budou všichni napružení a tak. Ale jak myslíte. Ze zastávky je to kousek, jen potom k hradu je to horší,“ zamyslel se. Chápeme se, to, jak loni drhnul brnění celý týden, si zopakovat přímo nechtěl. „Na jak dlouho nám těch pár cigaret vydrží? Chvíli bych řekl, že jo, ne?“ zamyslel se potom. Byla tu alternativa, jak se k nim dostat – Dewanji měl totiž v Londýně dost podobně vyvedených kamarádů, jako byl on. A zamaskovat cigarety do balíčku se sušenkami? Žádný problém. Tam by schovali i plastickou trhavinu a nikdo by na nic nepřišel.

Mimo herně:
Strašně se omlouvám za kvalitu postu a zdržování, ale není mi dobře... každopádně jsem to nechtěla protahovat ještě víc. Kvůli škole se stejně musím hodit fit

_________________

„Nemusíš říkat nic,“ zamumlala Bessie a pokrčila rameny. Možná by to tak nakonec bylo i lepší. Všechno se to tak hrozně pokašlalo… povzdechla si neslyšně, protože při nástupu do vlaku byla sice naštvaná, ale teď byla hlavně rozmrzelá a smutná, že se to dostalo do téhle fáze, s jejíž nápravou to nevypadalo příliš optimisticky. Anebo vypadalo? Bessie se zadívala na nabízenou čokoládu a zavrtěla hlavou. „Ne, ale děkuju,“ broukla a chabě se pousmála. Vyhlédla z okna a rozmrzele si pomyslela cosi o tom, že ten vlak přijel do Prasinek nějak rychle. Klidně by ještě jela dál. Když se Darya postavila, Bessie taktéž vyskočila na nohy a impulsivně ji chytila za ruku. Nechtělo se jí ještě loučit. Nicméně jen pár vteřin poté ucukla, jako by ji zasáhl elektrický proud, a o krok ustoupila. „Omlouvám se,“ hlesla a chvíli na zmijozelku upřeně hleděla, „doufám, že… si to třeba necháš projít hlavou, a když nic jiného, tak se se mnou budeš pořád aspoň bavit. Chápu, že někdy dokážu bejt trochu víc divoká, ale…“ tvoje přítomnost mě uklidňuje, uvědomila si v duchu překvapeně, protože tohle jí nikdy předtím nedošlo, a nebyla si jistá, jestli má být ráda nebo ne, že to nakonec neřekla nahlas.
„Tak… asi je vážně čas jít,“ zamumlala nakonec, když ve vlaku pravděpodobně zůstaly už jenom ony dvě, načež věnovala Darye ještě jeden poslední dlouhý pohled, než nastal čas z toho vlaku vylézt, aby se náhodou nesvezly zpátky do Londýna anebo aby jim neujely kočáry. Bessie se krátce rozhlédla po peróně, aby se jakože jen tak letmo ujistila o tom, že tam nikdo nezůstal, načež si zalezla do jednoho kočáru, ať tam seděl kdokoliv.

>>

_________________

D3
Grace, Raghu, Mack, Rhea

S Jasmine jsem se nikdy vlastně ani pořádně nebavila. Dokonce jsem zapátrala v paměti, jestli mi tam náhodou někde neuvázla nějaká událost s ní spojená. Jediné, co jsem věděla až příliš dobře, že se tahala s tou pošahanou dvojicí kluků. Se Skym a Iggym. Oba byli hrozně trapní a ten slavnej banán byl už ohranej.
„No, ono není až zas tak o co stát. Třeba já se se svými spolužáky z ročníku moc nebavím. Například my z Nebelvíru jsme tak nějak nejednotní. Netáhneme za jeden provaz a nedokážeme se spojit ani proti vnějšímu nepříteli, nebo jak to říct,“ pustila jsem ven tak trošku interní informaci a nedokázala jsem si ani ve snu představit situaci, při které by se mne Iggy či Sky zastali. Já osobně bych se jich zastala, kdybych cítila, že udělají to samé někdy jindy. Ale jelikož jsem pociťovala, že by tomu tak nikdy nebylo, neviděla jsem jediný důvod, proč za nimi stát. „Přijde mi, že vy, třeťáci, jste víc v pohodě,“ dodala jsem, ale určitě jsem nedořekla, že bych do třeťáku chtěla chodit. To ani nápad, jelikož bych nepoznala Reggieho. A koneckonců, třeba děda dovolí, abych chodila na třeťáci hodiny přeměnka, kdybych měla díru v rozvrhu. Stejně musím s Howardem mluvit. Musí mne připravit na NKU tak, abych měla V.
Na téma kontrolování kufrů jsem se jen ušklíbla. Děda Lewis mi ty moje prošel hned několikrát. Jen si teda nedal moc práci s mým šacováním a nepřišel na to mé falešné dno. Což bylo štěstí, jinak bych neměla ani těch pár cigaret a byli bychom úplně na suchu. Hotová tragédie, no. A když už jsem byla myšlenkami u těch cíg, dostala jsem na ně hroznou chuť. Ale zapálit jsem si prostě nemohla. Ta jízda do školy je utrpení.
„Skateboard? Dva kluci z vesnice jej měli taky! Co kdybychom ho očarovali, aby se vznášel ve vzduchu?“ zasvítila mi očka nadšením nad možným projektem. Ale protože ve formulích jsem se vyznala jenom po to, co jsme brali ve vyučování, neměla jsem nejmenší páru o tom, jak něco podobného zrealizovat. Snad i proto jsem se zahleděla na Macka. Vždyť jeho sestry formule učily.
Když se ale Reggie začal cukat ohledně mého super nápadu s Prasinkami, zatvářila jsem se jeho směrem trošku zklamaně. Pokud jsem čekala od někoho podporu, byl to právě Raghu. Raději jsem od něj tedy odvrátila oči a usmála jsem se na Rheu. „Ale my jsme mazaní, nás nikdo nechytí. Pochybuju, že pracovníci Ministertsva počítají s tím, že vystoupíme zadními dveřmi a buď se někde schováme, nebo si to celé trošku obejdeme. Jakože ty cigarety nám na dnešek vydrží, ale ležák už nemáme,“ zamávala jsem svou prázdnou láhví před Reggiem. „A i kdyby nás někdo chytil, tak jediný, koho se bojím, je děda. Ten by mi to pěkně spočítal, ale ostatní? Vždyť školní trest není až zas taková hrůza. A že jsme jich spolu pár zažili, Reggie,“ přemlouvala jsem Raghua, protože táhnout jej někam proti jeho vůli se mi fakt nechtělo. „A ty, ani nikdo jiný, se dědy bát nemusíte. Pokud by došlo na lámání chleb, tak zodpovědná za ty cigarety, ležáky, Prasinky a já nevím, co dalšího, jsem jenom já. Snad mi věříš, že bych tě ve štychu nenechala. Jenom byste se mi pak nesměli smát, kdyby mne děda náhodou proliskal,“ pokývala jsem hlavou tak nějak na všechny. Což o to, kvůli facce jsem brečela naposledy asi v prvním ročníku, ale hlodalo ve mně podezření, že by se děda s nějakou tou fackou nemusel spokojit. Jen jsem tedy nechtěla děsit ostatní s rákoskou. Stačilo, že se sevřel žaludek mně a to jsem si to jenom představila. Raději jsem tedy začala velmi rychle myslet na ty Prasinky, což bylo o mnoho příjemnější.
„Tak co? Vystoupíme zadními dveřmi a schováme se s tím, že budeme mít ležáky, možná i pivo a budeme sedět v Prasinkách, nebo půjdeme jako hodní žáčci do Bradavic, zavřeme se na záchodcích, budeme pít vodu z kohoutku a budeme se moct dívat leda tak do záchodové mísy?“ otočila jsem se znovu na ostatní, neboť cesta v příjemné společnosti uběhla až příliš rychle a bylo na čase vystupovat. Zkontrolovala jsem si, že mám u sebe své fretčí mládě, obživlý šeřík jsem schovala zpět do kapsy, zalovila jsem v kapse a nahmatala jsem jak hůlku, tak nějaké ty peníze.
Chtělo to nějaké definitivní rozhodnutí, a jestli tedy ostatní víceméně souhlasili, byla jsem připravena zrealizovat náš plán. Pokud by byl Reggie i nadále proti, vystoupila bych předními dveřmi hezky na perón.

_________________

Verunce bylo jasné, že její otec by Laurence nesnesl ani na té druhé straně planety, a kdoví, jestli by ho snesl na druhé straně toho nekonečného vesmíru. Pořád tu totiž byla možnost, že by se za ni Lau mohl přemístit a v tu chvíli bylo prakticky jedno, kde se nacházel. Nic nebylo dostatečně daleko. Jenže Verunka hodlala za svou lásku bojovat, což měla asi po mamince, která se s dědečkem kvůli tátovi nahádala snad ještě víc. Verunku naštěstí nikdo ženatý nepřivedl do jiného stavu. „Vůbec se tím netrap. Já se mu to pokusím nějak vysvětlit,“ chlácholila Laurence, jak nejlíp uměla, a povzbudivě se při tom usmívala. „On táta není zlý, fakt ne. Jen je...“ povzdechla si a chvilku hledala to správné slovo, aby se Laurence hned nelekl. „Starostlivý.“ To byl a možná až moc.
Lauova slova Verunku hřála u srdce a nutila ji usmívat se ještě zářivěji než před chvílí. Vznášela se na svém růžovém obláčku, který ani Keilan nedokázal udržet u země, a popravdě byla trochu zaslepená, protože byla zamilovaná. To měla asi taky po mamince a bylo jen otázkou, jestli se v budoucnu projeví i nějaká typicky keilanovská vlastnost kromě metamorfomagie. Tedy kromě toho, že Verunce momentálně zlatě zářily vlasy.
Dá se říci, že zbytek cesty vlakem strávila Verunka nalepená na Laurencovi, usmívala se a užívala si ty chvíle, kdy je ještě nemá tatínek pod kontrolou. Když vlak zastavil, zcela pravděpodobně se vydala ruku v ruce s Laurencem do jednoho z přistavěných kočárů, aby je odvezl na zahajovací slavnost.

>>> (odklízím, protože další posty do slavnosti určitě nedám a od čtvrtka jsem mimo)

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0

U kočárů

„Ať koukám, jak koukám, nic nevidím! Vole.“ Dodal otráveně Sky a zamžoural na prázdno před sebou. Ne, nic. Teprve když Iggy zahlásil, že to před nimi, to, co Sky neměl možnost vidět, jsou testrálové, rozsvítilo se banánovému králi v kebuli. „Jo, to myslíš ty hnusný koně, co naštěstí nejsou vidět?“ dožadoval se odsouhlasení a byl vážně rád, že nikoho umřít neviděl. Alespoň ne přímo, mrtvol už pár viděl, i když zvířecích. A jednou bratra úplně na plech.
Přebral si Orla, když se jeho kamarád začal chovat jako magor, a snažil se tvářit, že plně chápe, co se před ním děje, aby si kolemjdoucí studenti nemysleli, že i on považuje Iggyho za pomatence. Pokračujte dále přímo za nosem až ke kočárům, co je táhnou ďábelští neviditelní koně. „Hele, vole, neměli bychom radši nasedat? Než to odjede bez nás, bychom museli jít na pivo do Prasinek, a kdyby nás tam někdo vyhmát, byl by průser. Takhle stihneme ještě cigáro pod schodama.“ zamručel a na okamžik se zahleděl kuřeti do vyděšených očí. „Tvůj orel se mnou souhlasí, jdem!“

_________________

C2

Bjorn to prostě nechápal. Nešlo mu do hlavy, jak někdo může nemít rád maso. Maso bylo... životně důležité, alespoň v jeho pojetí životního stylu, a vážně se začal o Montyho bát. „Ale být jich tam hodně! A tuky, aby nezmrzl, Monty!“ začal se na něj dívat, jako by měl jeho kamarád každou chvílí obrůst jinovatkou a padnou k zemi tuhý na kost. To by byl radši po mexicku opečený než aby byl kostkou ledu.
Pozorně poslouchal, když došlo na popis kolejí, aby mu nic neuniklo, protože to bylo dlouhé a těžké na překlad. „Aha. Zajímavé.“ odtušil pak a na chvilku se zamyslel nad jeho otázkou. „Já nevím. Snad chytrý, snad cílevědomý, snad odvážný a snad přátelský. To mít klobouk těžké.“ pokrčil nad sebou rameny. „Nejlepší s tebou, aby kamarádi spolu.“ uculil se pak a chronologicky uspořádal ty orgie s dobrotami.

Loďka B

Bjorn jen pokýval hlavou, když Monty vyslovil přání, aby jeli na lodičce spolu, a do jedné tedy vlezl, ačkoliv mu přišlo zvláštní, že nikde neviděl vesla. On by to klidně odvesloval, což o to, ale o něco později se lodičky rozjely a on překvapeně koukal pod hladinu, co je jako táhne. „To doma nemít, my muset pádlit, když jít na ryby. Chodit u vás v Mešíku na ryby?“ zajímal se a usadil se, aby nekymácel loďkou.

_________________

Javi překvapeně zamrkal, když Jasmine prohlásila, že všichni od Carterů jsou sexy, a na chvilku se na ni zadíval pohledem člověka, kterému právě zkratovalo vedení. „Ty jako něco víš o tom, kdo je a není sexy, jo?“ překvapeně zamrkal, ale rozhodně to neznělo jako výsměch, spíš byl prostě jen překvapený. Dost. Ale pak přikývl, protože musel dát Jasmine za pravdu. „Pravdu díš,“ prohlásil a lišácky na Leah mrknul, protože mrkání ještě nikoho neurazilo.
„No právě, hodně bych se divil, kdyby ses tomu nevěnovala,“ přikývl, když mu Leah potvrdila, že se modelingu opravdu věnuje. Javimu jen přišlo trošku divné, že zatím nikde neviděl její fotku. Ale kdo ví, třeba zaměňoval všechny Carterky mezi sebou a ani si to neuvědomoval. Navíc svět modelingu moc nesledoval, jenom věděl, že Sven z Havraspáru do modelingu fušuje. Taky to byl fešák, že jo.
„Já jsem z Mrzimoru, u mě bys měla automaticky předpokládat, že budu ochotný a nápomocný,“ zašklebil se Javi pobaveně, načež pokrčil rameny a rozvalil se na sedačce ještě pohodlněji. No a pak sebou kočáry snad trhly a začaly se drkotat po cestě k hradu. „Já nevím, proč ty kočáry automaticky nevybaví polštářovým kouzlem, vždyť tohle je fakt utrpení,“ ušklíbl se po chvíli cesty. „Jsem se ho kvůli tomu normálně naučil,“ dodal hrdě. Dobře, nebylo to tak úplně kvůli cestě kočáry, ale protože Javi měl prostě rád pohodlí kdykoliv a kdekoliv, ale faktem zůstávalo, že to kouzlo uměl a teď zvažoval, jestli ho nepoužije.

_________________

Leah se spokojeně usmála, protože ačkoliv strávila s bradavickými studenty teprvá pár hodin na cestě do školy, už měla hned dva ochotné známé, kteří jí neváhali pomoci, kdyby potřebovala, a dokonce i jednu mladou průvodkyni. „To bys byla moc hodná,“ broukla k Jasmine vděčně. „Samotné by mi to trvalo věčnost a určitě je spousta jiných činností, které by se daly dělat místo toho.“ A to byl fakt, ne jen věta prohozená do větru. A navíc to vypadalo, že Jasmine o ní má alespoň nějaké ponětí. „Mack se zmínil?“ zněla překvapeně, protože zrovna od nejmladšího Cartera to nečekala. „A proč zázračná?“ Zasmála se nakonec, neboť si nepřišla zázračně. Samozřejmě si o sobě nemyslela ani to, že by byla zcela průměrná, ale zázračná? A tak o ní Mack vážně mluvil? „Který kluk se jako troll nechová,“ zavrtěla pak hlavou a znovu se na Jasmine uculila. Ta holka se jí vážně zamlouvala.
Stejně jako Javi, i Leah překvapeně zamrkala, ale nijak to nekomentovala. Její samolibý úsměv mluvil za vše, protože ona si to ostatně myslela také. Všichni Carterovi byli svým způsobem sexy. Jen o Mackovi tak vážně zatím neuvažovala, vždyť byl ještě prtě. „To jsme se ale hezky shodli,“ usoudila spokojeně a přehodila si nohu přes nohu.
K modelingu už se nevyjadřovala, brala to jako součást života, a nepotřebovala se chlubit portfolii plnými fotek. Většina z nich stejně vznikla pro Austrálii a Nový Zéland, protože Británie byla doménou jejích sester.
Očividně tu opravdu byl každý až přeochotný a Leah si přestávala být jistá, nakolik nevinně to oba myslí. Minimálně Jasmine podrobila delšímu zkoumavému pohledu, jakoby si nebyla jistá, co si o ní myslet. Pak s ní ale trhnul kočár a slova se opět ujal jejich mrzimorský doprovod. „A že ho nepoužiješ, když ses ho kvůli tomu naučil?“ naklonila hlavu zvědavě na stranu. Ironický podtón to mělo jen trochu, vážně se snažila nebýt ošklivá.

_________________

Zatímco obě kočičí bytosti v kupé se zdály být se svou situací nadmíru spokojené, Dante a ani Daniel takové štěstí neměli. Sherwood se mohl ze spolužákových slov a výrazu jen domýšlet, co se mu honí hlavou, ale vsadil by se, že s tou bouří emocí a nevole nebude úplně sám. „Taky v to doufám,“ přisvědčil upřímně. Zachmuřeně pak vyslechl jeho vizi-přání-názor. Bohužel, Daniel nikdy nebyl zrovna člověk zralý pro sarkasmus. Přesto, na rozdíl od svých prepubertálních let, chápal, co to je – a když ho někdo použil. „To snad ne!“ zarazil se zděšeně. Ohledně růžové se ale přece jen lehce ušklíbl – jinak ji ale nekomentoval. Místo toho se chytil stébla naděje. „Ale máš pravdu – jak by mohli něco měnit ve vyučování? To přece nejde. Tedy, opravdu mě nenapadá, jak,“ ujišťoval v podstatě sám sebe o tom, že je to v suchu. Nic dalšího už jim snad neudělají. Ne. Svůj názor na adresu Dantova odznaku dal najevo jasně – když už z něj byl prefekt, nemohli ho přece odsunout do posledního vagonu jako smetí. To prostě nešlo. „Kdyby tě vyhodilo, bylo by to… Zatraceně, celé je to přes čáru,“ zadrmolil si Daniel znovu pod vousy a navztekaně se zahleděl z okna. Takhle s ním dlouho nic neotřáslo. Opravdu dlouho. I když se to možná někomu tam vepředu ve vlaku mohlo zdát jako relativní hloupost, byla to vážná věc. Dost vážná. „Brumbál určitě něco zkusí. Tohle nenechá jen tak,“ držel se víry v ředitele. Stavěl se proti většině podobně omezujících nařízení z Ministerstva a ta špetka dospělosti v Danielovi věděla, že tenhle případ nebude výjimkou. „Zkusíme to. Barikáda snad nějaké to rušení zvládne,“ dodal, znovu automaticky jaksi tišeji. Božíčku, kdo by taky do Sherwooda řekl, že vůbec ví, co je to rádio zač! Neposlouchal ho nějak často, ani osobně, ale ostatní medlovští spolužáci drželi při sobě. A jeho nenechávali na holičkách a bez informací.
S Dantem nezůstali odsunuti na zadní kolej (!) sami. Do jejich kupé se vřítil Vincent, a ani ten nevypadal, že by měl z jejich situace blaženou radost. „Dotáhl sem? To tě jako zak- to přece…!“ vyvalil Daniel šokovaně oči. Tak tohle bylo opravdu moc. Nejen, že je sem odsunou jako odpad, oni s nimi i stejně zachází. Přímo! „A jsi v pohodě?“ zeptal se rychle kamaráda. Dante měl pravdu. Vlídností se na nich šetřilo. „Je to vážně hrůza,“ povzdychl si Sherwood, opřel se do sedadla a čelo se mu zkrabatilo myšlenkami. Jak tak hleděl z okna a probíral s kluky jejich šílenou situaci, cesta rychle ubíhala. A jejich vagon neodpojili.

>>> Bradavice (případně ještě post, uvidíme )

_________________

Mackenzie si na svůj ročník stěžovat nemusel, možná bylo dobré, že jich ve třídě moc nebylo, navíc se všichni bavili se všemi. "To já posoudit zas tak nemůžu, protože se s ostatními fakt moc nebavím. Jakože, lidi z mé koleje jakž takž znám, ale jinak moc ne," přiznal pak s pokrčením ramen. Jemu bohatě stačilo, že měl pár bližších přátel a mohl se kdykoliv vydat za svými sestrami, které tu pro něho vždy byly. Tedy, minimálně Audrey, která se mu snažila se vším pomáhat, dokonce i s doučováním lektvarů. V prvním ročníku, pak to totiž raději vzdala. Ona totiž přišla na to, že Mackovi tohle asi nikdy v životě nepůjde, ne že by mu to vadilo. Byl rád, že měl talent na kouzelné formulne a obranu.
"Jo, mám ho sebou. A rodiče ani tak neprotestovali," což bylo především kvůli tomu, že jim to oznámil na poslední chvíli, těsně předtím, než s Audrey odjeli na nádraží. "Si piš, jezdím už dlouho. Když budeš chtít, tak tě něco naučím a můžu ti ho i půjčit, občas. Ale nesmí se mu nic stát," křenil se pak, protože to byla jedna z mála věcí, na které Mackovi neskutečně záleželo a on se bál, že kdyby se zničil, rodiče by mu nový nekoupili. Tvrdili totiž, že se na tom jednou zabije. Když se učil jezdit, skutečně to tak vypadalo, ale už to uměl. Navíc, pořád měl Audrey, která mu plnila skoro každé přání, stejně jako Crystal. "Samozřejmě, že šlo a dost možná by to byla i sranda," kýval pak hlavou, protože tohle ho nenapadlo, ale teď, když o tom Grace mluvila.. "Ale přijít o něj nechci, takže všeho s mírou," upozornil Grace pak s menším úsměvem, ale trval si na tom. Nechtěl, aby je někdo s tím chytil, protože tušil, že by mu ho zabrali. Tak trochu navíc tušil, že by sestru nepřemluvil k tomu, aby mu ho dala zpátky. Nebo by mu ho vzala, ale vrátila až na konci roku. A když už ho měl sebou, nechtěl ho mít celý rok zabraný. "Já tebe taky," ušklíbl se pak na Rheu, skutečně jí totiž rád viděl, a moc.
Co se týkalo toho tajného výletu do Prasinek, Mackenzie měl úplně stejný názor, jako Raghu. Sice toho kluka skoro vůbec neznal, ale už jen z tohoto důvodu se mu celkem zamlouval. "Sorry, ale zastávám ten názor, že to hlídat budou. Je sice možné, že si skupiny malých děcek nevšimnou, a jindy bych do toho možná šel, ale.." pokrčil ledabyle rameny, protože ne, on to v plánu neměl, ať už nakonec byli všichni pro, či nikoliv. Proto se tedy vydal ke kočárům, do jednoho nasedl ať už společně s ostatními či sám.

>>> (pardon, ale Macka odklízím, nějak nestíhám..)

_________________