Preston byl skutečně rád, že ho slečna z kupéčka hned zase nevyhodila, protože hledat si jiné místo nechtěl. "Opravdu? V tom případě, kdyby jsi potřebovala na škole s něčím pomoci, můžeš se na mě s klidem obrátit. Kde jsi studovala?" zeptal se pak zvědavě, ale rýpat se v tom nějak extra nehodlal, jen ho prostě zajímalo, z jaké školy že to vlastně dívka je. Navíc se ještě plánoval zeptat na to, jestli není sestra Carterové a Morganové, ale to už bohužel nestihl.
Protože tohle kupé neobsadil jako první, nechal na stále neznámé dívce, aby se rozhodla, zda tady Javiho snese či nikoliv. Jemu to bylo vcelku ukradené, protože byl přátelský a snesl kohokoliv. Pokud ten někdo nebyl Taren. "Nedám si, děkuji." Původně chtěl namítnout něco o tom, že tráva je mnohem zdravější, ale radši se udržel. Pár bylinek si z domova vezl, protože tušil, že by se mu o to rodiče zase nepostarali nehledě na to, že to chtěl nechat zkusit Danteho. Pak však došlo na představování a Preston udiveně vytřeštil oči. "Neměl jsem zdání, že dvojčata mají i sestru," přiznal s nakrčeným nosem - pořád tu totiž byla ta možnost, že si z nich holčina dělá srandu, ale důvod, proč by to dělala, ho nenapadal. Navíc, dokud do školy nenastoupil i Mackenzie Carter, neměl ponětí o tom, že profesorky měly bratra, ne že by se o to někdy více zajímal. "Preston, Havraspár, pátý ročník," tentokrát své představení směřoval k Javimu. Na rozdíl od něj si ho dokázal vybavit, Prestonovi totiž stačilo někoho potkat jen jednou a zjistit jméno a už si to pamatoval. Na tohle měl totiž pamatováka skutečně dobrého.

_________________

"To není problém, koště si domluvím. Když mi ho nepůjčí brácha, tak by mi snad školní půjčit mohli, ne? A ono se jako nesmí létat bez dozoru? Tak to je trapný." Nechal jsem se slyšet, protože já doma létal sám skoro už od malička, tyhle pravidla se mi nelíbila. Stejně jako třeba večerka, ale to ještě celkem šlo. Ohledně toho létání to pro mě bylo mnohem horší, protože létání byl můj život. Představa toho, že bych se třeba nedostal do týmu, mě děsila. A moc. Že se nemám podceňovat jsem bral na vědomí, ale stejně jsem si myslel, že je Erkki dvakrát tak lepší. A nejenom kvůli tomu bonus, který při hodu měl, ehm.
Co se Javiho bratránka týkalo, přikývl jsem. "Tak to pak jo, no," já byl taky inteligentní, alespoň jsem si to o sobě myslel. Kdybych chtěl, určitě bych se taky mohl věnovat tolika věcem. Problém byl, že můj život byl famfrpál, maximálně pak sbírání starých věcí, které se mi líbily, stejně jako hraní na okarínu a rozebírání či stavění různých věcí.
"Jo, to mi jeden kluk od nás taky říkal. Díky," pousmál jsem se pak na Javiho, protože ta nabídka rozhodně od skoro cizího kluka byla pěkná, ne že ne. "Jen doufám, že mi to nebouchne pod rukama hned první den," ušklíbl jsem se pak, ale myslel jsem to vážně. Už jsem viděl, že budu jediný pako, kterému to nepůjde a nakonec budu všem pro smích.
Co se pak kolejí týkalo, přikývl jsem. "Zmijozelští prý sídlí v podzemí, vidí prý hlubiny jezera," tohle asi byla jediná věc, která mě na Zmijozelské koleji lákala. Chtěl jsem to totiž vidět a zjistit, jestli je to fakt pravda, a nebo jen nějaký fám. "Páni, to je hustý! Tak to doufám, že bude ten seminář zpřístupněný i pro prváky, protože na to bych fakt šel, a moc rád!" něco takového znělo fakt suprově. "Já mám staršího, co už do Bradavic chodí, a pak mám jednoho mladšího a ještě mladší sestru," pousmál jsem se na Chrise, rozhodně bych v rodině nechtěl být jediným klukem, takže jsem ho tak trochu litoval. I když to nemuselo být zas až tak špatné. Asi. Posoudit jsem to nemohl.
"Zní to jako vtip, ale vtip to není," šklebil jsem se pobaveně, a to nikdo z nás skutečně ještě neměl ponětí o tom, že tímhle to zdaleka nekončí. Jo, náš ročník se měl dost možná zapsat do dějin. Než jsem stihl odpovědět na Chrisovu otázku, Javi z našeho kupé vypálil rychlostí blesku. Slečny, která kolem nás procházela, jsem si nevšiml. Ne že bych se o ní stejně nějak zajímal, já měl na takové věci ještě dostatek času, nehledě na to, že jsem profesorku Morganovou a Cartetovou neznal, takže by mi ani nepřišla povědomá. "Bývají. Jakmile budou všichni prváci rozřazeni do svých kolejí, potom začne pořádná hostina. Na což se těším, protože mám celkem hlad! A taky se pak objevují kolejní duchové, a tak.." Dobře, já to sice ještě nezažil, ale brácha i mamka mi o tom vyprávěli, takže asi tak. "Taky se o zimní prázdniny pořádá ples, na který ale musíš jít s holčičím doprovodem." Tentokrát jsem se šklebil ještě více než před chvílí, s holkami jsem se sice bavil, ale jít s nimi trsat, to jsem si představit neuměl.

_________________

Javi vykulil oči, když ta neznámá kráska odmítla kokos, a zatvářil se rádoby zhrozeně. „Bacha, odmítnutí kokosu kazí karmu, fakt,“ pronesl naprosto vážně, ale koutky mu vzápětí zacukaly pobavením. A taky se donutil trochu se uklidnit, protože nechtěl udělat špatný dojem, spíš naopak.
Když pak došlo na přiznání, že je Leah skutečně Carterová, Javi znovu vyvalil oči. „To jsi jako fakt sestra Carterek? Tak to je hustý, jsem nevěděl, že mají ještě ségru,“ pronesl, čímž se vlastně shodl s Prestonem, který o tom očividně taky neměl tušení. „A šestej ročník, říkáš? Tak to budeme chodit na hodiny spolu,“ zkonstatoval, ale nedodával nic jako „určitě jsi ráda, co?“ a podobně. Jak už bylo zmíněno, nechtěl, aby ho Leah měla za idiota, k čemuž určitě už stejně neměla daleko.
„No a kde ses tu vlastně vzala? Jsi přestoupila?“ zeptal se zvědavě, protože začátek rozhovoru neslyšel, a drze se uvelebil na sedačce vedle Prestona, aby na Leah dobře viděl. Nějak se zapomněl zeptat, jestli jim na chvíli nebude vadit jeho společnost, ale komu by vadil přítulný student mrzimoru, ne?

_________________

Asbjorn se na Montyho spokojeně uculil, když jeho kamarád pochopil, co se mu snaží dost neobratně vysvětlit řečí, se kterou se pořád dost pral. Jen ho trochu usadilo prohlášení, že Montymu maso moc nechutná, a zatvářil se nevěřícně. Jim doma totiž maso chutnalo až moc a zásoby toho sušeného nejrůznějšího druhu mu s sebou rodiče nabalili pro případ, že by do něj někdo chtěl cpát čekankový salát. „Nechutná? Ty nemocný?“ pokusil se odhadnout důvod, proč se Monty masu vyhýbá. Žádný normální ho totiž nenapadal. „Maso důležité! Životiny!“ rozhodil rukama, protože se najednou zalekl, že kdyby Monty nejedl celý školní rok maso, zůstane nadosrmti trpaslíkem nebo zahyne. A on přeci slíbil jeho mamince, že se o něj postará.
Když se dozvěděl o tom mase, bylo více než jasné, že Monty musí přijet k nim na sever na převýchovu ve stravování. U nich se totiž skoro nic jiného nejedlo, protože v okolí nic nerostlo a moc se tam toho ani nedalo vypěstovat, když se to vzalo kolem a kolem. Bylo to tam jaksi zmrzlé. „Budu opečený, no.“ pokrčil rameny, neboť barvy nikdy moc nepobral, a trochu se obával toho, že v Mexiku z něj zbude hromádka uhlí.
Bjorn čokoládu nevyplivoval, naopak mu docela chutnala, i když pálila. Někdo to rád horké, že. Tak horké to zase nebylo s tou jeho angličtinou, ale Montyho chlácholení zabralo, a on se necítil jako úplný hňup, alespoň zatím ne. Jak bude psát testy, to mu bylo pořád záhadou a tak trochu doufal, že ho profesoři nestáhnou z kůže. „Já znát jen ty. A podle čeho čepice zařazovat?“ zajímal se, protože rodiče o tom nic moc nevěděli a strejda Torbjorn v tom moc nápomocný nebyl, protože byl mudla.
Když se k nim dostala babka s vozíkem, moc nečekal na to, co Monty vybere a vzal jim od každého kousku po dvou, aby ochutnali oba dostatečně. Koneckonců mohl si to dovolit, když jeho rodiče pracovali i navzdory tomu, že díky rodinnému zázemí pracovat vlastně nemuseli.

Bjorn si ani neuvědomil, že už jsou v cíli, protože s Montym cesta rychle utíkala a se sladkostmi snad ještě rychleji, když zkoušeli různé příchutě fazolek a chytali žabky po kupé, aby jim nezdrhly. Kdyby vlak nezastavil, Bjorn by v něm klidně jel ještě dál, ale takhle mu nezbylo než posbírat věci do kufru, zavřít Valhalu do přepravky a vystoupit společně s Montym na nástupiště, kde je očekával poloobr. Ten Bjorna nijak nerozhodil, obrů měli plnou mytologii. Uculil se na Montyho, případně i povzbudivě, pokud kamarád nevypadal ve své kůži, a následoval velikána k loďkám. „Jedem spolu? Nebo najít kamarády?“ zeptal se, míněno tak, jestli Monty nechce jet radši s ostatními, které zná, když už s ním strávil cestu vlakem.

_________________

Ačkoliv se Iggy modlil, aby nedošlo na žádné odhalování jistých partií, jeho modlitby zřejmě nebyly vyslyšeny. Jasmine totiž prohlásila, že se chce přesvědčit o Skyově... volnosti a Sky zase neměl nic proti, takže brzy došlo na odhalování zadků. Zrzek se tvářil teatrálně zděšeně a chudák kuře vypísklo, až to znělo, že se chystá během vteřiny chcípnout. „To sis sednul do vápna, že máš tak bílej zadek?“ neodpustil si zrzek menší rýpnutí, ale radši nijak jinak kamarádovo pozadí nekomentoval, jen se zašklebil na Jasmine, protože ho zajímalo, co na to řekne. A ne, fakt nechtěl vědět, kdo z nich dvou má lepší zadek.
„By mě zajímalo, co bys s opravdovým trollem dělala... Vždyť jsou dost neskladný, tupý a navíc smrděj,“ prohlásil pak Iggy znalecky, protože s trolly už se díky strýčkovi taky setkal a rozhodně neměl potřebu to setkání opakovat.
Když Sky vytáhl ukradenou tužku, Ignác si ji půjčil a podrobil ji bližšímu průzkumu, načež uznal, že je fakt hustá, a to i přesto, že ho famfrpál moc nebral a košťata moc nezajímala. „Hustý, fakt,“ přikývl pochvalně a tužku zase vrátil jejímu novému majiteli.
Jasmínčino rozplývání nad dítětem Iggy vůbec nechápal, takže se dost opovržlivě zašklebil a pomyslel si něco o tom, že je Jasmine padlá na hlavu. A taky byl rád, že mu strýček nedávno dal tu přednášku o tom, jak se chovat, aby nechoval. „Tobě se jako líběj děti? Fuj,“ zakroutil nechápavě hlavou. „No jasně, byla to pařba jako bejk,“ ušklíbl se pak na Skye a na čele mu přitom vyrašila osamělá kapka potu, jak se snažil předstírat, že to byla vážně jenom obyčejná přátelská návštěva a Sky vlastně o nic nepřišel. No, nepřišel... Zato oni dva ano.
Babču se sladkostmi Iggy uvítal více, než kdy jindy, a hned si koupil čokoládovou žabku na nervy a pár barevných kyselých pendreků, které nabídl i svým spolucestujícím. „Maso pro orla asi nemáte, co?“ zeptal se husťácky, ačkoliv se mu ještě nepodařilo do orla nacpat nic jiného, než normální zrní, takže bylo dobře, že se setkal s negativní odezvou.
Cesta už moc dlouho netrvala, vlak nakonec dorazil do Prasinek a Ignác na sebe hodil aspoň hábit. Zařazovací slavnosti se stejně nehodlal účastnit, takže s oblékáním kompletní uniformy se prostě neobtěžoval. „Vlezem do kočáru spolu, ne?“ houknul přes rameno, když vylézal z vlaku s kuřetem v dlani.


Když o chvilku později došli ke kočárům, Ignác se z ničeho nic zastavil, pohled upřený na seřazené kočáry, a v naprostém šoku vyvalil oči. „Ty vole,“ vydechl ohromeně a nějak se neměl k tomu, aby ke kočárům přišel blíže. „Vidíte to taky?“ zeptal se kamarádů, pokud tedy ještě pořád byli poblíž. A říkal to naprosto věrohodně, jako kdyby skutečně viděl něco neuvěřitelného, takže minimálně Sky, který testrály neviděl, musel zaváhat, jestli si jeho kamarád dělá srandu, nebo ne.
A Iggy si srandu nedělal.

_________________

Leah sice málokdy dávala na první dojem, ale Preston se jí zamlouval, takže si ho při tom kratičkém rozhovoru, co stihli vést, než přibyl do kupé Javi, změřila hodnotícím pohledem. A nebylo to zase tak špatné. Navíc byl ochotný a to Leah rozhodně nahrávalo do karet, alespoň co se přežití na škole týkalo. Nebyla hloupá a tak si stihla rychle domyslet, že bez pomoci by jí trvalo mnohem déle, než by nějak zapadla mezi ostatní. „Tvojí nabídky určitě využiju,“ usmála se na něj. „Studovala jsem v Austrálii, takže předpokládám, že mi budou některé informace chybět, a některé zase přebývat.“ Ostatně bylo by divné, kdyby se na všech školách probíraly ty samé věci, když každá z nich vycházela z jiného kulturního prostředí, klimatu a všeobecně záleželo spíš na založení a zaměření, i když ten základ zůstával stejný. Ale než stihla svou teorii rozvinout, byl tu již ten zmíněný narušitel číslo dvě.
Ani Javi nepůsobil na Leah jako špatný člověk a bavila se jeho přímočarou povahou, nicméně pořád to byl jen první dojem. „Moje karma už horší být nemůže, takže jedno odmítnutí kokosu mi neublíží,“ vysvětlila mu s takovým tím shovívavým úsměvem, ačkoliv se snažila nebýt moc sarkastická. „Ale díky, vážně. Možná příště.“ Nemohla přeci jeho snahu pohřbít úplně, co kdyby jednou trpěla žízní?
O tom, že nikdo netušil, že Carterky mají ještě sestru, vůbec nepochybovala. „A proč by vám profesorky měly sdělovat, že mají ještě mladší sestru?“ Zadívala se na oba tázavě a vyklenula jedno ze svých perfektních obočí na čelo. Nemohla přiznat, že ji v duchu trápilo, že je zase ta postradatelná sestra, ale na ten pocit už si za ty roky stihla zvyknout. „Možná budou překvapené, že mě ve škole uvidí, stejně jako vy dva.“ Ne, vážně neměla tušení, jestli o jejím přestupu její sestry a bratr věděli.
Javi přidal další informaci, která ji jen ujistila v tom, že by se k němu neměla chovat ošklivě. Potřebovala někoho z ročníku, aby jí pomohl se zorientovat v učivu, ačkoliv si nebyla jistá, jestli je Javi zrovna to ideální řešení na její problém. Nicméně, jak už si několikrát připomněla před tím, nebyl důvod být bezdůvodně nepřátelská. „Vážně?“ věnovala mu tedy úsměv a přehodila si nohu přes nohu. „To zní dobře, alespoň někoho z ročníku budu znát dřív, než si budu váhavě vybírat lavici.“ přidala zamrkání, ale pak tím samým pohledem obdařila i Prestona. Aby to bylo fér. „Přestoupila jsem z australské kouzelnické školy.“ osvětlila situaci stručně i pro něj a naštěstí se v tu chvíli ve dveřích jejich kupé objevila kouzelná babička s vozíkem sladkostí, ze kterých si Leah vybrala jen něco s malinovou příchutí. Tomu prostě nedokázala odolat.

Cesta ubíhala a Leah se hodně usmívala, načež usoudila, že už jsou na cestě dost dlouho a je čas se převléci, takže si odkašlala, postavila se a natáhla se pro kufr, aby z něj vyndala svou školní uniformu. A pak se zahleděla na ty dva. „Když dovolíte, pánové?“ začala je s úsměvem vyhánět na chodbu, protože před nimi se převlékat vážně nehodlala. I kdyby je z toho kupé měla osobně vystrkat nebo vynést v zubech. Do kočáru tak zamířila už ve zmijozelské uniformě a v hábitu a nečekala, jestli ji někdo z jejích spolucestujících po cestě dožene. Nastoupit do jednoho z kočárů (1) uměla sama.

_________________

Když se Bjorn usmál, zřejmě potěšen tím, že Monty pochopil, co chce básník říci těmi masovými sušenkami, Mexičan mu ten úsměv automaticky oplatil. Jenže pak jeho kamarád začal poněkud vyšilovat kvůli tomu, že nemá rád maso, a Monty překvapeně zamrkal, protože se s takovou reakcí ještě nesetkal. I rodiče byli smíření s tím, že maso moc nemusí, a nenutili ho, aby ho jedl. „Nejsem nemocný, prostě mi nechutná,“ prohlásil znovu a pokrčil rameny. Monty maso snědl, pokud bylo vážně dobře ochucené, nebo pokud bylo kuřecí či krůtí, ale jinak jeho konzumaci opravdu moc neholdoval. „Živiny,“ opravil zase Bjorna, když pochopil, co má kamarád na mysli, a ušklíbl se. „Živiny přece nejsou jenom v masu,“ namítl a naštěstí ho nenapadlo, že by mohl začít vychvalovat salát a další zeleninu, která mu chutnala daleko více, než středně propečený steak.
Řeč se pak stočila k prázdninám v Mexiku a Monty se pobaveně zasmál, protože Bjornova angličtina byla občas skutečně úsměvná. „Myslíš opálený,“ podotkl a doufal, že Bjorna moc neštve tím, jak ho pořád opravuje. Ale kdyby to nedělal, tak by si kamarád přece myslel, že to říká dobře, ne? A pak by možná skutečně mohl být někomu k smíchu, což Monty nehodlal dopustit.
Bjorn se začal zajímat o zařazování, respektive to, podle čeho Moudrý klobouk rozhoduje, kdo půjde do jaké koleje. Monty o tom něco málo věděl, ale jeho znalosti rozhodně nebyly nijak hluboké. „No, mamka říkala, že je to podle vlastností člověka. Ale jak přesně to klobouk dělá, to fakt nevím. Ale říká se, že cílevědomí a ambiciózní chodí do Zmijozelu, chytří a rozvážní do Havraspáru, odvážní do Nebelvíru a... no, ten zbytek do Mrzimoru. Přátelští a pilní, tak nějak to bylo, myslím,“ vysvětlil a nakrčil přitom čelo, protože si nebyl jistý, jestli to řekl správně. „Kdyby to tak vážně bylo, která kolej by se ti zamlouvala nejvíc?“ zeptal se zvědavě. Tipoval, že Nebelvír, protože Bjorn byl přece Viking a Vikingové byli silní a odvážní, ne? Sám sebe Monty neuměl zařadit nikam - nepovažoval se za cílevědomého, za chytrého a za odvážného už vůbec ne. Takže asi Mrzimor, no.
Monty se cítil trochu hloupě, když jim Asbjorn od stařenky se sladkostmi koupil od každého něco a usmyslel si, že to kamarádovi musí nějak vynahradit. „Děkuju,“ broukl trošičku rozpačitě, protože na takovou štědrost nebyl zvyklý, ale rozhodně si nestěžoval. Naopak spokojeně futroval nejrůznější pochutiny a bylo mu úplně jedno, že mixuje různé chutě, protože věděl, že jeho žaludek to hravě zvládne. A že než dojedou do hradu a začne slavnost, tak mu stejně brutálně vyhládne. Monty dokonce neprotestoval ani proti ochutnávání fazolek, ale když narazil na nějakou s příchutí zkaženého vejce, málem se pozvracel - skutečně se mu několikrát zvedl žaludek. Pak už fazolky raději odložil a věnoval se čokoládovým žabkám. U těch sice hrozilo, že zdrhnou, ale aspoň z nich člověku nebylo špatně. A Monty v té své měl obrázek Roweny z Havraspáru, což považoval za celkem dobrý úlovek.

Vlak ale po čase dorazil do své cílové stanice a Montymu se mimoděk rozbušilo srdce, protože to znamenalo, že zařazování už je za rohem. A že poprvé v životě uvidí ty slavné Bradavice, o kterých všichni mluví. Vrhl po Bjornovi mírně poplašený pohled, ale jeho kamarád vypadal, že je naprosto v pohodě.
Monty popadl svůj Mimbulus mimbletonia, hezky pomalu a s citem, aby na slavnost nedorazil pokrytý smradlavým sekretem, a zamířil za Bjornem. Venku mu pohled okamžitě padl na toho obrovského chlapíka s hustým plnovousem a vykulil oči, asi vypadal trochu vyděšeně. Proto se také držel v Bjornově těsné blízkosti a kaktus k sobě v rámci možností tiskl jako štít. „Spolu,“ pípl. „Třeba si k nám přisednou,“ dodal a zamával na Heskiho, kterého viděl dnes poprvé a byl rád, že třeba nezmeškal odjezd vlaku, nebo tak něco.
U jezera se podezíravě zadíval na lodičky, ale nakonec se do jedné z nich s Asbjornem nasoukal (B) a zadoufal, že nebudou muset pádlovat, protože to by nepřežil. Když se tedy loďky později samy od sebe rozjely, fakt se mu ulevilo.

_________________

„Dík,“ zamumlala Caitlyn za obdrženou rybu, a zatímco se Caroline dala do objasňování, jakže to je s těmi dvojčaty, ona se pustila do té makry. Pěkně pomalu a tvářila se, že se na to děsně soustředí, protože sestřina báchorka ji nutila přinejmenším k úsměvu. A i když se k tomu přesvědčování nepřidala, tak jí to každopádně neshodila, a zjevně to Carol řekla tak uvěřitelně, že jí to Fróði bez dalších otázek zbaštil. To přišlo Caitlyn náramně fascinující a už teď byla zvědavá na sestru, jestli se to pak někdy pokusí uvést na pravou míru.
Pak nejspíš nastala krátká chvíle ticha, kdy všichni pokojně žvýkali rybu a bylo to dobré, než se Fróði skrz své myšlenkové pochody dostal k tomu, že jsou dcery 'toho božího profesora'. Caitlyn nakrčila čelo, protože si nemohla vybavit, jestli byl minulý rok na škole ještě strejda Lance, aby náhodou nedošlo k mýlce, protože Fróði nezmínil vyučovaný předmět. „No, to záleží na tom, kterýho profesora měl tvůj bratranec na mysli… náš táta fakt učí, lektvary, ale pak byl na škole ještě strejda, ten učil kouzelné formule…?“ Konec věty zvedla Caitlyn do otázky, protože samozřejmě svého tatínka považovala za skvělého, ale kdo ví, jak to mohli mít ostatní, že, jim se třeba boží zdál právě Lance Redmond. „A tvůj bratranec ještě je na škole?“ optala se pak Caitlin, přičemž zvědavě povytáhla obočí.
Když po nějaké době přijel vozík s občerstvením, Caitlin si koupila jen lékořicové hůlky, o něž byla samozřejmě ochotná se podělit, protože za prvé toho kapesného tolik neměly a za druhé ji to sladké stejně moc nelákalo.
Ať už pak zbytek cesty strávili buď v tichu nebo v nějakém nedůležitém hovoru, cíl se začal pomalu blížit. Když Caitlyn vyhazovala obal od lékořicových hůlek, uvědomila si, že tam celou dobu leží ten banán, a protože by byla škoda ho tam jen tak nechat, rozhodla se ho spořádat. Samozřejmě ne dřív, než nabídla kus Caroline a popřípadě i Fróðimu. Tedy, kdyby měla tušení o jeho vlasyzvedajících účincích, asi by ten banán bez zdráhání vyhodila, natož aby ho někomu nabízela, ale takhle se nedalo nic dělat.

Cestou ven z vlaku se snažila držet sestry nebo nového kamaráda, ale těžko říct, jestli s někým z nich skutečně dorazila k obrovi, který je pak odvedl k lodičkám. Zato k tomu hromotlukovi rozhodně dorazila s pomalu se zvedajícími vlasy. Zprvu si toho nevšimla, pokud ji na to někdo vysloveně neupozornil, ale pak už to šlo jen těžko ignorovat. To člověk prostě cítí, že jeho vlasy se začínají zvedat, zvlášť když je má delší, že. Caitlyn trochu zrudla a snažila se si zrzavou hřívu připlácnout zase dolů, ale bez nějakého větší efektu. Nicméně se tím nemohla dlouho zdržovat, a tak prostě nasedla do jedné z lodiček (C) a doufala, že to zase přejde. Každopádně se ohlížela za sestrou, jestli její vlasy náhodou taky nezdivočely, protože to bylo fakt divný.

_________________

C1

"Z Islandu? Tam musí být všude jen led, ne?" Caroline sice věděla, kde se zhruba Island nachází, ale neměla tušení, jaké tam může panovat podnebí. Takže usuzovala podle názvu. "Skalní trolly? To Caru opravdu zajímalo. "A viděl si nějakýho?"
Pak následovalo všechno to vysvětlování. Frodo nic nenamítal, takže to asi prošlo. Caroline se spokojeně usmála a mrkla na sestru. Na další okamžik se rozhostilo v kupé ticho, to jak si všichni pochutnávali na makrele. Byl to opravdu nezvyklý pokrm na cesty, ale třeba to pro Islanďany bylo něco jako pro Čechy řízek s chlebem. Ještě s plnou pusou, jak tak Cara přežvýkávala uzenou rybu, zeptala se Fróðiho "To takhle běžně u sebe nosíš rybu?"
Cesta celkem hezky utíkala, trojička si vyprávěla, určitě hovor padl i na téma zařazování a oblíbených kolejí. Odpovědí na otázky ohledně příjmení se ujala Caitlyn a Caroline jen přikyvovala, případně, pokud bylo potřeba, sestru trochu doplnila. Jakmile ke kupé dorazila paní s občerstvením, Caroline vytáhla z peněženky pár mincí a nakoupila několik čokoládových žabek. Samozřejmě je také nabídla ostatním a sama si od sestry vzala lékořicovou hůlku, která jí moc chutnala.
Jakmile se přiblížili k Prasinkám a vlak začal brzdit, Caroline nadšeně vyhlížela z okna. Na cestu se ještě posilnila kouskem banánu, který dostala od sestry.

Celou cestu se držela poblíž sestry. Na nádraží byl docela chaoz, ale toho hromtluka nešlo přehlédnout ani přeslechnout a tak si to děvčata namířila k loďkám. Když si Cara všimla, co se děje se setřinými vlasy, začala se hihňat. Až později ucítila, že i její vlasy se zvedají. "Co? Myslíš, že by to mohlo být z těch hůlek?" Prsty si prohrábla pramínky vlasů a snažila si je připlácnout zpátky k hlavě, ale bez úspěchu. Vlezla za sestrou do loďky (C) a klopila hlavu, aby si snad nikdo nevšiml jejích vlasů.

_________________