Někde v koutku mysli pocítil obavu, že by jej dvojice mohla poslat zase hezky pryč, a tak by asi nakonec musel dobloudit k nějakému volnému kupé sám. Kupodivu jej ale ti dva přijali vcelku vlídně, a tak se pousmál, načež s pokynutím prolezl dveřmi a kufr opatrně odklidil na volné místo, aby se sám nakonec mohl usadit na volném místě. Chlapec, který působil, že je Chrisovi věkově nejblíž, se hned rozpovídal, a jak mladý blonďák vyslechl jeho slova, ze srdce mu spadl asi půltunový šutr jeho vlastních starostí. Strýček Byron měl očividně pravdu, když říkal, že si Chris určitě své místo najde. Chris nerad dával na odiv svou slabost a o to víc jej deptalo, když jeho vlastní strýc viděl každičkou drobnost, kterou se snažil skrýt. Snad za to mohla strýčkova lehce paranoidní povaha, která nejspíše vyplývala z jeho náročné práce démonologa. Kdyby jen chlapec tušil, že Javier s Heskim probírali něco podobného, asi by nejprve protočil očima, protože tohle téma měl na talíři skoro každý den, ale zase na druhou stranu... nebylo špatné o tom mluvit. "Vážně? Tak to je fajn, aspoň v tom nejsem sám," pousmál se na Heskiho, který s ním sdílel stejný osud, načež si oba chlapce prohlédl a s odkašláním promluvil: "Jsem Christoff, ale říkejte mi jen Chris," představil se, přičemž vyčkal, než se mu představí i ostatní, než se opět chopil slova. "Asi už jste probírali koleje, a tak. Je nějaká vážně dobrá? Nebo jak moc na nich záleží?" s těmi otázkami se podíval hlavně na Javiera, neboť tušil, že on bude vědět asi víc, než Heski, i když jej vážně nechtěl podceňovat. "Má rodina s Bradavicemi zrovna dvakrát není spjatá, nikdo zde nestudoval, jediný známý, kterého tu budu mít, je akorát tak strejda Byron, který bude letos učit," vysvětlil nakonec bez nějakých obav oběma chlapcům. "A odkud vůbec jste?" pokračoval ve vyptávání, aby v kupé nebylo takové ticho. Navíc poznat nové lidi, to se hodilo vždycky. A Christoffovi to, po letech v malé kouzelnické vesničce, jistě přilepší.

_________________

Kluci se sotva stihli uvelebit v kupé a už je dohnala Jasmine, proti jejíž společnosti Iggy vůbec neprotestoval, i když se po třech prázdninách cítil možná maličko rozpačitě. Najevo to ale nedával ani trochu. „Tě pic, indická vílo!“ pozdravil kamarádku s mírnou úklonou téměř obřadně, protože byl pako, stejně jako Sky. A protože to, že si k nim Jasmine přisedne, už schválil Sky, Iggy to nijak nekomentoval a jen spokojeně pokýval hlavou.
Pak přišly otázky, které se daly očekávat - jedna na slupku na Skyově hlavně a druhá na orlí mládě. Iggy zmiňovaného tvora opatrně vzdal do dlaně a prstem ho podrbal na rozčepýřené hlavičce. „To je orel,“ oznámil a nedodal to „ty vole“, které se mu dralo na hlavě. A protože to říkal naprosto vážně, bylo jasné, že nežertuje a vážně to skutečně myslí. Prostě měl zato, že mu z toho žlutého retardovaného kuřátka vyroste orel.
„Nějaký novinky u tebe?“ zeptal se pak zvědavě. O chvilku později se vlak konečně rozjel a Iggy poměrně bez zájmu sledoval, jak za oknem mizí nástupiště a pak i celý Londýn. „Myslíte, že budeme mít furt ty samý profesory?“ prohodil po chvíli zamyšleně.

_________________

„Si spolu někdy můžeme zalítat, já taky lítám rád,“ zazubil se Javi přátelsky na Heskiho. „Sice za tebou asi budu zaostávat, ale moc hrozně na tom taky asi nejsem,“ usoudil zamyšleně a pokrčil rameny. Ne že by byl Javi talentovaný na sport, ale z koštěte nepadal a bavilo ho to, což bylo podstatné, ne? „No, jestli budeš hrát proti němu, tak to bude mazec,“ přikývl mrzimor pobaveně. Když se střetnou na hřišti dva Järvineni, neexploduje náhodou vesmír?
„Můj bratránek je všechno možný, hlavně teda asi něco jako vědec,“ vysvětlil Javi pyšně. „Vystudoval bystrozorství a démonologii, ale věnuje se i lékouzelnictví. A výzkumy teda dělá hlavně na poli té démonologie a lékouzelnictví, no,“ pronesl a při vzpomínce na Archieho se pobaveně zaculil. Archibald byl totiž Javiho vzorem, a to jak v tom dobrém, tak v tom zlém. No, zlém... Prostě jim hrabalo oběma stejně, buďme upřímní. A Javi byl rád, že jsou si v mnohém podobní.
Co se lektvarů týkalo, Javi pokrčil rameny. „Třeba půjdou, co ty víš. Navíc vyhýbat se předmětu, který ti nejde, nebo na něj máš blbýho profesora, to není řešení,“ dodal moudře. „Redmič je možná přísnej, ale zas dokáže látku naučit, no.“
No a pak jim do kupé vpadl ten blonďák, který se představil jako Chris. „Já jsem Javi,“ představil se na oplátku nejstarší okupant kupé, zkoumavě se na nového cestujícího zahleděl a pak pokrčil rameny, když se prcek zeptal na koleje. „Moc jsme je neprobírali... Já říkám pořád, že každá kolej má něco do sebe a žádná není lepší, než ty ostatní. Jasně, já mám nejradši Mrzimor, protože do něj už pět let chodím, ale rozhodně mi nepřijde, že by ostatní koleje byly nějak horší. A někomu na nich záleží víc, někomu míň, uvidíš sám,“ vysvětlil stručně. „Fakt jo? No hele, nemáš se čeho bát, fakt ne. Moudrej klobouk přesně ví, kam tě zařadit, a ještě nikdy se nespletl,“ mrknul na nové mládě. Dobře, v některých případech se fakt dalo silně uvažovat nad tím, že je klobouk senilní, ale to tu nehodlal říkat nahlas. „Takže novej profesor? Hmmm!“ pokýval Javi uznale hlavou. Změny v profesorském sboru se prostě konaly každý rok. „Já jsem z Anglie,“ odvětil na chlapcovu poslední otázku. Netušil, že být z Anglie je letos v tomhle vlaku dost vzácné.

_________________

Nadšením semi rozzářila očka a rychle jsem přikývl. "Tu tvou nabídku beru!" nadšením jsem skoro skákal, protože se každý trénink hodil a navíc to znamenalo více stráveného času na hřišti. No neber to. "Třeba nebudeš." Mrkl jsem na něj kapku pobaveně, protože se mi líbilo, že předpokládal, že mi to létání půjde dobře. Šlo mi dobře, alespoň dle táty i zbytku rodiny, a některých členů Finského nároďáku taky. "Jo, to by byl masakr. I když je teda Erkki zkušenější, takže by mě dost možná rozmetal," pořád to šlo Erkkimu o něco lépe něž mě, ale sázel jsem na to, že je to díky tomu, že je starší, tím pádem byl zkušenější a já tak trochu zaostával. To se však s nástupem do Bradavic mělo o něco zlepšit, aspoň jsem v to doufal. "Aha.. to zní rozhodně zajímavě, ale mě by nebavilo se věnovat tomuhle všemu. Teda, jasně, jako koníček dobrý, občas.." Rozhodně jsem musel uznat, že celkově to vypadá na zajímavou rodinu, když tam mají i vědce, ale byl jsem stále toho názoru, že famfrpál byl lepší a já tak neměl v plánu věnovat se něčemu dalšímu. Pokud by se tedy nestalo něco, kvůli čemu bych musel kariéru famfrpálisty opustit.
"Já si jsem jistý, že v tom budu plavat. Jakože, teorie, tu se s klidem naučím, to mi problém fakt nedělá. Ale co se týká praxe.. já si skoro ani nezvládám uvařit čaj," tohle ani tak velké tajemství nebylo a mě nevadilo s tím vyrukovat na veřejnost. Neuměl jsem vařit, za to famfrpál jsem zvládal levou zadní, stejně jako rozebírat a skládat věci. Jo, to mě taky hodně bavilo. "Takže ať už bude profesor jakýkoliv, nepůjde mi to." Zhodnotil jsem to nakonec, a možná, že kdybych věděl, že to ovládají především kostky, nebyl bych tak skeptický. I když.. známe je.
A pak se u nás zastavil ten blonďatý kluk, který také vypadal na to, že do Bradavic jede poprvé. A taky, že jel. "Těší mě! Mně na koleji třeba vůbec nezáleží, protože jsem toho názoru, že každá má něco do sebe a ten klobouk tě zařadí podle toho, kde ti bude nejlépe, určitě. A ty tu budeš mít strejdu? Hustý! Já mám v Bradavicích bráchu, on teda studuje, teď jde do čtvrtého ročníku a chodí do Havraspáru." Hrdě jsem vypjal hruď, protože na svého bratra jsem prostě hrdý byl a hodlal jsem všem vtloukávat do hlavy, že jsem Erkkiho mladší bratr. "Já jsem z Finska, a zatím koukám, že náš ročník bude zajímavý. Znám ještě jednoho kluka, co nastupuje do prváku, a ten je zas z Mexika," šklebil jsem se pobaveně - vážně to vypadalo na zajímavý ročník, alespoň zatím. "Jsi nervózní?" optal jsem se pak zvědavě, protože já třeba krapet byl, ale nebylo to tas až tak hrozné.

_________________

Protože Jasmínčina přítomnost v klučičím kupé byla schválena, spokojeně se uculila a kecla si na to volné místo vedle Skye. Že se cítila trochu nesvá, to nedávala najevo, protože úšklebky zvládala házet i v takovémto případě. A proč, že byla tak nesvá? Zatímco s jedním si celé prázdniny dopisovala, až to i jejím rodičům přišlo podezřelé (pro Jasmine bylo překvapení, že si něčeho takového všimli, když měli vždy tolik práce), a přes školní rok ho doučovala v oblasti líbání, ten druhý u ní byl pár dní o prázdniny a stihla s ním jednu zajímavější věc. Vůbec netušila, jestli to Ignác Skyovi řekl, a nebo ne, ale předpokládala, že o tom Banánový král nic neví. Alespoň prozatím.
"Jsem si říkala, že by to vůči těm vetřelcům bylo asi nějaké rozbité," ušklíbla se pobaveně a narážela s tím samozřejmě na sebe, protože ona vetřelec byla a seděla tu s nimi. No a protože věděla, že Sky ohledně banánů nežertuje nikdy, nezbylo jí než si nad tím jen povzdechnout. "Skvěle se hodí k těm.. kalhotům? Prosím, řekni mi, že to není jen kus hadru, a že pod tím něco máš." Jasmine stihla vidět už ledacos, dokonce i věděla, že chlapi pod některým oblečením spodky nenosí, ale tiše doufala, že Sky pod tím něco fakt má.
"V tom případě já jsem asi papež." Ušklíbla se na Iggyho, protože ona slepičích mláďat viděla už dost a tohle rozhodně nevypadalo jako orel. "Kdes to vůbec sebral?" povytáhla pak tázavě obočí. Protože se vlak rozjel, Jasmínka se spokojeně uculila, na nádraží ani nepohlédla, protože tam stejně někoho neměla a navíc už byla dostatečně stará na to, aby jako pako mávala rodičům. "Jo, umřel mi Troll, takže jsem letos bez zvířete, protože jsem si nestihla sehnat nového," možná by plácla něco ve smyslu, že oni jí budou stačit, ale nakonec se rozhodla, že to nebude moc dobrý nápad, protože už jen při té myšlence se červenala. "Doufám v to, i když mám takový pocit, že se jich pár vymění. Se to děje každý rok, pochybuji, že tenhle bude výjimkou." Což byla pravda, nikdo z profesorů nevydržel nějak extra dlouho, což bylo Jasmínce líto, protože některé z nich si stihla oblíbit, takže doufala, že je další změna nečeká. "Co prázdniny? Uteklo to strašně rychle," tohle téma původně moc nahazovat nechtěla, ale celkem jí zajímalo, co ti dva dělali, i když něco málo, minimálně od Skye, věděla.

_________________

„Kdybych se s někým domlouvala, tak bych ti to přece řekla,“ odtušila s výrazem, jako by to snad nebylo jasné, než pokračovala, „viděla jsem asi dva. A jednu holku, která chodí do vyššího ročníku, ale nepamatuju si její jméno.“ Pokud jí ho ta zrzka na Příčné vůbec řekla, ale pisatelce se zrovna nechtělo to dohledávat. Takže se spokojíme s tím, že na ni očividně moc velký dojem neudělala. „Jo, já si myslím, že kdyby měli být ve tvojí společnosti, tak radši dobrovolně to kakabusáctví opustí, to je fakt,“ rýpla si Caitlyn trošku do sestřičky, přičemž se u toho vesele usmívala, a tak si zřejmě z Caroline jenom utahovala. Normální sesterské škorpení, víme.
„Tak to asi prvňáci budou, no,“ podotkla, načež zřejmě zamávala Montymu, který kolem prošel ještě s jedním klukem. Caitlyn se nicméně za Montym nehnala, hlavně proto, že byl v jejich kupé jiný kluk, na kterého se po chvíli začala dívat docela zmateně. Jak to myslí, že tu byla dvakrát? (Ať už ona nebo Caroline.) „To neznáš dvojčata? Jsme ségry,“ objasnila, přičemž se pokoušela tvářit o něco příjemněji. Nakonec z toho vzniklo cosi neutrálního, což byl vlastně její obvyklý výraz.
„Sedneš si? Anebo tě nějak děsíme?“ vybídla pak Fróðiho, aby jen tak nestál mezi dveřmi, zvlášť když se po nějaké chvíli začal vlak pomalu rozjíždět. Protože jejich tatínek už na nádraží nebyl, Caitlyn jen krátce pohlédla z okna ven, než se zase zadívala na toho klučinu.

_________________

Bylo jen dobře, že Dante bral jejich odsun do posledního vagonu s relativním klidem. Tedy, rozhodně nevypadal tak šokovaně a roztřepaně jako Daniel, a právě to Sherwooda trochu uklidnilo. Nemohl vyšilovat, stejně to nemělo cenu. Bohužel, v tomto bodě měl Dante pravdu – ani Brumbál s tímhle nemohl nic udělat. Sherry jako by to kvitovala, krátce souhlasně zavrněla a stočila se v páníčkově klíně do klubíčka. Danny byl v pokušení si melodramaticky opřít hlavu o okno, ale nakonec to neudělal. „To asi bude pravda. Bohužel,“ povzdychl si a započal tak nespokojenou debatu. Což možná bylo, jak si vzápětí uvědomil, když jeho spolužák vstal a zabouchl dveře, možná trochu unáhlené. Mohl se v něm probouzet sebevíc rebelantský duch, ale na takhle přímý odboj se skutečně necítil.
Byl lehce v šoku také z toho, co za slova to vylétlo z jeho vlastních úst, takže umravňování se nekonalo, když je Dante zopakoval. A ačkoli na připodobnění ke koncentráku v duchu ještě úplně připraven nebyl… souhlasil. „Hmm… jo. Zatraceně, nedává to smysl. Logicky,“ zavrtěl hlavou. No a, že zrovna on se dovolával logiky? Nebylo to fér. Nahnali je sem, jako by snad měli něco strašně nakažlivého. Jako by nebyli úplně stejní jako zbytek pasažérů ve vlaku. Co pak Dante načrtl, bylo ještě mnohem děsivější. Danny krátce těkl pohledem ven z okna, aby v davu rozeznal jednoho z ministerských pracovníků. „Božíčku, jen to ne,“ hlesl. Ale přece nebude kňourat! „Tolik přece do chodu školy vstupovat nemůžou,“ řekl, ale spíš než jistota to bylo její hledání. Sám sebe ujišťoval, že to nejde.
Dannyho obočí se překvapeně vyhoupla vzhůru, když se Dante vytasil s prefektským odznakem. „Udělali z tebe prefekta? Gratuluju.“ Přání se nakonec proměnilo spíš v zamumlání, protože to nevypadalo, že by Dante momentálně z pomyslného povýšení skákal radostí do stropu. „Ale v tom případě bys měl sedět v prvním vagonu! Nemůžou tě sem přece odsunout, když jsi prefekt!“ rozčílil se nanovo. Celá tahle nespravedlnost nabrala zcela nového formátu. „Tohle přece nemůže být jen tak. Ani učitelé to tak nemůžou nechat! Doufám, že s tím Brumbál něco udělá. Pokud to půjde,“ soptil Danny dál. Bez božíčkování, poměrně seriózně. Na žlutou hvězdu reagoval už jen naprosto ztrápeným pohledem, ve kterém jiskřily stopy vzteku. A něco ho přitom napadlo. Lehce se naklonil dopředu a ztišil hlas, protože ačkoli je nejspíš nikdo neposlouchal, jistota byla jistota. Sherry skřípnutá pod jeho břichem nesouhlasně zaprskala. „Myslíš, že ve škole chytíme Barikádu?“ sykl. I on se o tomhle rádiu doslechl. Předpokládal, že Dante možná taky – ostatně, šuškanda o něm se právě mezi mudlovskými čaroději šířila nejvíc. „Chtěl bych slyšet, co o tom řeknou.“

_________________

Na Reggieho veselé rýpnutí loktem Grace reagovala tak, že jen tak tak žije, což si vysloužilo široký indický úsměv. Když někdo jako on sotva přežíval, tak to pořád musela být slušná hitparáda. „Cartere,“ parodoval potom gestem ruky salutování směrem k Mackovi, když ho přivítal příjmením. Moc se neznali, pravda, ale to mohli nad tím máslovým ležákem rychle napravit. Ostatně, Raghu nemusel a nehodlal skrývat, že ho láká mnohem víc než cigarety. „Já? Klasika. Doma nuda, brácha už se s rodinkou odstěhoval, byl jsem párkrát u něj, ale s našima jsme zakotvili v Indii. Popravdě, těšil jsem se na školu,“ zazubil se zlověstně, takže asi bylo docela jasné, proč že to vlastně. S nábožným „Ó, děkuji!“ přijal od Grace ležák a hned si mohutně přihnul. Jakože mňam! I pivo znělo dobře. Nad kamarádčiným příběhem ale jen se smíchem zavrtěl hlavou. „Kdes ho vzala, simtě?“ ušklíbl se přátelsky. On byl dobrý přes shánění všeho vybuchujícího, třaskajícího a podobných srandiček, ale když přišlo na alkohol, to by měl problém.
S máslovým ležákem v ruce se Reggie na sedadle pohodlně uvelebil a nohy natáhl dopředu. Náramně spokojený – jen se Grace stále trochu vyhýbal pohledem. Inu, nechme to být. Ohledně smoking skillu jen zavrtěl hlavou a zašklebil se. „Naši si mě drželi docela pod dohledem, máma by to poznala, a z toho by byl průšvih. Takovej, co nechceš, víš co,“ pokrčil rameny. Vždyť na to teď měl deset měsíců ve škole, tak kam spěchat, ne? „Tudíž jsme připraveni tě následovat, mistryně,“ převedl parodickou úklonu směrem ke Grace, jak jen mu to pohodlný posed dovoloval. Vzápětí stejně musel natažené nohy srolovat, protože dveře kupé se znovu nečekaně otevřely. Stála v nich další Nebelvírka, a Raghu by lhal, kdyby řekl, že ji nějak extra zná. „Má úcta, lady, pokud si troufáte, račte dál,“ zamumlal s hodně špatným francouzským přízvukem a posunul se, aby dal najevo, že jako může zabrat poslední sedadlo. Tázavě přitom ale mrkl ke Grace, která tomu tady šéfovala, jestli jí to nevadí.

_________________

Bjorn nebyl ze ztráty svých rodičů vystresovaný ani trochu. Vlastně se docela uculoval a nepochyboval o tom, že rodiče si našli vlastní zábavu, nebo ho dost možná hledají, ale určitě ne tak, aby z toho byli ve stresu oni. Na to se u nich doma nehrálo.
Paní Montyová byla Asbjornovi hned sympatická, což se moc často nestávalo, ale taky to byla maminka jeho kamaráda. A byla starostlivá, což ho jen utvrdilo v tom, že musí na kaktusáka dát pozor, aby mu někdo nepocuchal peříčka. „Jen chytrosti, paní Montyová.“ odpřísáhl svatosvatě u Odinova zdravého oka a pak už měl zase plno práce s tím, aby si do hlavy nasoukal nová slovíčka. A i když si přišel jako tupec, že ho Monty musel poučovat, u někoho jiného by to asi nesl mnohem hůř. Ale Montyho si adoptoval, takže to bylo v pořádku. Jeho osobní C-3PO pak objal paní Montyovou, na kterou Asbjorn s úsměvem zamával, a když se otočil, že teda půjdou, při Montyho otázce vrazil do vlastního, tedy nevlastního, otce. ~Jestli něco provedeš, tak ti zakážu druhý večeře, Asbjorne!~ pohrozila mu matka káravě a pak se přátelsky usmála na Montyho. „Ty musíš být Torbjornův malý kmotřenec! Dávej na toho holomka pozor, ať se moc nepere. A nepřejídá se,“ zaúkolovala Montyho, zatímco Loki s Abjornem se na rozloučenou pošťuchovali pěstmi tak, že si Asbjorn nakonec mnul naražený bok, ale culil se při tom. Nakonec se i on s matkou objal a pak zamířil s Montym do třetího vagonu kolem kupé Veverek (C2), na které se tedy moc neusmíval, ale ani se nemračil a to bylo pozitivní. „Tady to být fajn.“ Odsouhlasil Montymu výběr a vtáhl do kupé svůj loďák a přepravku s Valhalou. Té už byl pořádný kus a Asbjorn jí nakonec dvířka přepravky pootevřel, aby se tam netísnila jako okamie v čajové konvičce. „Já mít masové sušenky. Moc dobré! Ale číli dám. Si.“ Jeho kufr byl zase plný sušeného masa. Priority.

_________________