Fróði stál na peróně, koukal, kde co lítá (a že tam toho lítalo docela dost), užíral makrelu a kochal se pohledem na tu spoustu nových věcí, co doma ani náhodou neměli. Tak předně vlak, žejo. Uznával sice, že ten by se mu do pokojíčku asi nevešel, ale stejně se na chvíli zamyslel, jaké by asi bylo takovou věc řídit, a kdyby už neměl v plánu být rockovou hvězdou nebo velrybologem, kariéra mašinfírera by se mu určitě zamlouvala taky. Pak tam taky pobíhala spousta čarodějů s více či méně exotickými zvířátky, z nichž tak každé druhé by chtěl a z nichž tak osmdesát procent by mu máma určitě zakázala. Lehce otráveně tedy stočil pohled ke kleci s obyčejným výrem, navíc lehce zakrslým, omluvně mu makrelu nechal o pár zobnutí déle a pak se vrátil k pozorování třetí věci, kterou doma neměl, holek. Ne že by tedy zatím měl nějaké sofistikovanější plány, zatím stačilo fakt jenom koukat.
Tedy až do chvíle, kdy viděl ty dvě. Fenomén jednovaječných dvojčat mu byl cizí, protože v rodině ani okolí nic takového neměli, o dvojím vidění po nadměrném užívání alkoholu sice věděl, ale sám pil jenom borůvkovou šťávu, a tak jejich podobu samozřejmě přiřkl tomu, co bylo v danou chvíli nejlogičtější – kopírovací magie! A protože podobné kouzlo by se mu někdy hodit mohlo, ehm ehm, nastartoval a vyrazil davem k nejbližším dveřím do vagónu C, zjistit víc. Kdyby se tam býval dostal dřív, určitě by jim nějak pomohl s bagáží, ale pro vysoký odpor davu to nestihl a ještě málem ztratil Buboše, takže byl rád, že je rád.
Do vagónu vytáhl nejdřív sebe, pak sovu a nakonec kufr, zapadl do uličky, a i když by stopování veverek tímhle ternem nebylo ani s tátovou průpravou žádná sranda, nebylo to potřeba. Jedna totiž stála hned u prvního okna a koukala ven, takže byla i pro něj tak akorát na ráně.

„Ahoj,“ spustil trochu nesměle, nevěda, jestli mluví s originálem nebo kopií, a jako správný Islanďan rychle přešel k věci a nečekal na meziodpovědi, „můžu se na něco zeptat? Jak to děláš, to je nějaké kouzlo?“ Aby bylo jasno, o čem mluví, děsně nenápadně ukázal na tu druhou, ať už zůstala v kupé nebo taky vylezla ven, a vypadal, že fakt intenzivně přemýšlí a začíná ho to bolet.

_________________

<<<

Dante se s rodiči rozloučil už doma, protože usoudil, a následně rodiče přesvědčil, že je už dost starý na to, aby na King's Cross dojel taxikem sám. Velký kufr a bedýnku s kocourem položil na vozík a vydal se k devátému nástupišti. U jedné lavičky se zastavil a nahodil na sebe hábit a špičatou čapku. Pak zašátral v kapse, vytáhl prefektský odznáček a připl si ho na klopu hábitu. Pořád nemohl uvěřit tomu, že jej získal. Ještě ke konci prázdnin se o tom bavil s Prestonem a dělal si srandu z toho, jak by to asi dopadlo, kdyby zrovna on byl prefekt. Spíš tipoval právě havraspárského spolužáka, ale pravda byla jiná. Preston bez odznaku, zatímco Dante byl mrzimorským prefektem. Jedním slovem hustý. S úsměvem proběhl přepážkou a ocitl se na nádraží. Zastavil se kousek bokem a vychutnával si prvozářijový lomoz, který prožíval již po páté. Letos poprvé měl ale možnost sedět úplně v prvním vagónu, který byl určen pro prefekty, primuse a kapitány famfrpálových týmů. Nechal si naložit kufr, kocoura v bedně držel v ruce a vydal se k prvnímu vagónu. Rozhodl se, že hodí Tita do volného kupé a pak půjde pomáhat prvňákům, aby naplnil svojí novou roli. Když došel ke schůdkům, praštil ho do očí nápis, který jasně hlásal, že mudlové sedí v posledním vagónu. Dante zatřepal hlavou, volnou rukou si promnul oči a přečetl si papír znovu, protože tomu nemohl uvěřit. "Jakej kretén tohle vymyslel?" Zašeptal si dostatečně potichu pro sebe, aby ho nikdo neslyšel. Nikdy nepřemýšlel nad rozdílem původu. Vždy si myslel, že jde o to, jak dobře umí kouzelník čarovat a ne na původu. Do tváře se mu vlila rudá barva. Byl naštvaný. Možná ho Brumbál zvolil schválně, jako protest proti této vyhlášce, ale to Danta v tu chvíli nenapadlo a pokud tak bradavický ředitel skutečně učinil z tohoto důvodu, měl to dát mrzimorovi jasně najevo, protože on to tak nepochopil. Uraženě sundal nohu ze stupínku, z klopy vyndal odznak a strčil jej zpět do kapsy. Když není dost dobrý na to, aby si mohl sám vybrat vagón, ve kterém chce sedět, tak asi ani není dost dobrý na to, aby pomáhal čistkokrevným kouzelníkům, i když to byli nevinní prvňáčci.
S hlavou sklopenou došel až k poslednímu vagónu. Ani se nemohl nikomu podívat do očí, jak se cítil ponížený. Vlezl do vlaku a šoural se směrem ke kupé. Z druhého kupé vykukoval na kufru sedící mrzimorský spolužák Daniel, který vypadal také dost zaskočeně. E2 "Čau. Tohle fakt nemůžou myslet vážně, že ne?" Dante ukázal do kupé. "Máš tu volno? Položím si na sedačku aspoň kocoura. Je už dost nevrlej, tak ho musím pustit. Asi cejtí, že jsem dost nasr... naštvanej."

_________________

>>

Billy dorazil na nástupiště bez rodičů - s těmi se rozloučil už dřív, sice mu chvilku trvalo než je přesvědčil, že to zvládne a že se o Emily postará, ale povedlo se. Drahá sestřička mu vychytrale přenechala kufr a zmizela jen co přešli přepážkou. Byla jen o rok mladší a třískala s ní puberta. Billy kufry odvezl k příslušnému místu, protože ne že by kufr neuzvedl a nedokázal ho dát nahoru, ale prostě proč se namáhat, když to někomu přenechat taky funguje. A ještě než si ho ministerští všimli sklonil se u kufrů s tím, že si zaváže botu. A pak zahlédl ty cedulky. Jeho kufr a vedle dívčí*. Označené cedulkou. Skřítci přeci třídí kufry dle cedulek ne…? Nebelvír zamžikal očima a bylo to takové buď anebo. Ale protože ho nikdo příliš nesledoval (to se ujistil rychlým rozhlédnutím), protože proč taky, všichni měli plné ruce práce… Během vteřinky vypáčil z dívčího kufru cedulku a vyměnil ji za svoji. Ostatně stejně se na to přijde, ale než se na to přijde můžou se nebelvíři pobavit spodním prádlem… Proč ne. Billy se ušklíbl, narovnal se, vzal klec se sovou a vyrazil vstříc ministerskému. Protože byl vedený v registraci bylo fakt jedno, že ho někdo adoptoval. Měli to v papírech. Takže zamířil do vlaku. Vztekat se nehodlal, jednak byl flegmatik a pak jeho mysl zaobírala představa, že by bylo fajn, kdyby se těch kufrů sešlo v pánské ložnici víc. Otázkou bylo jak to udělat. A pak taky pochopitelně hledal pohledem Kath. Chyběla mu.

Mimo herně:
*Nevím čí. Klidně piště (pořád zachovávám pravidlo, že nemanipuluji s cizími věcmi bez dovolení), když se nikdo neozve bylo to NPC.

_________________

D3

Když jsem spatřila Macka, začala jsem se usmívat a na poslední vagón jsem pro chvíli zapomněla.
„Nazdár,“ uvítala jsem ho a ihned jsem mu do rukou strkala máslový ležák. Cigaretky jsem ještě nevytahovala, to si necháme na později. A možná změníme i fleka a pojedeme na záchodcích… což by nemuselo být zrovna dvakrát voňavé a příjemné, ale co by se dalo dělat, že. Kouřit v kupé by asi nebyl nejchytřejší nápad.
„Šlo to,“ odvětila jsem, neboť se mi nechtělo rozebírat, jak příšerný mám rodiče, že mne vytáhli na nudné mistrovství a kromě nějakých pitomých hraček mi ani nechtěli koupit pořádný dárek. Ale aspoň že jsem si vymohla zvýšení kapesného. Ani dědu Howarda jsem moc komentovat nechtěla, protože každý spor s ním jsem prohrála a většinou jsem i dopadla dost špatně. „Hele, co kdybys fakt přemluvil sestru, ať nám půjčí Gemmu na hlídání? Mohli bychom jí ukázat některé bezpečné skleníky a rovnou bychom to profesorům trošku probrali,“ navrhovala jsem šeptem, neboť takové krytí nikdo určitě ještě neměl a mě osobně by se nějaké ty ingredience hodily. Najednou jsem měla i sto chutí říct dědovi Howardovi, ať do Bradavic dotáhne i to naše škvrně, které mi sice vadilo postupem času čím dál tím míň, ale ještě pořád jsem na něj žárlila. „Tím pádem bychom konečně mohli uspořádat to naše slavné rande pro dědu Howarda a Crystal. Ze surovin bychom namíchali pár podpůrných lektvarů,“ odkazovala jsem se i na náš tajný plán, který jsme teda ještě neuskutečnili, což byla ohromná smůla. Ale ono všechno pořádně nachystat nebylo jednoduché a já do toho měla školu, nahánění Reggieho, společně projekty s Reggiem, moje vlastní projekty, kroužky a taky jsem nesměla zapomenout na to, že jsem minulý rok k tomu všemu stíhala dělat i pěknej brajgl.
„Odpověděla ještě Rhea, na tu čekáme určitě. Angie asi nemůže, Reggie mi nestihl napsat, neboť je v Indii a to trvá, než ta sova dorazí. Clara neodpověděla vůbec, ale to je tím, že je to taková až moc hodná trubka a kdo ví, jestli to nedala přečíst svým rodičům…,“ rozebírala jsem okruh kamarádů, který se podle plánu měl dostavit, ale kapku se smrsknul. „Tys ještě někoho pozval?“ vyptávala jsem se, protože proti bych určitě nebyla. Tvůj kámoš je i můj kámoš… však to známe. Na další řečnění jsem ale neměla moc času, neboť do kupéčka strčil hlavu Reggie a já zrudla.
Páni, vydechla jsem a hned jsem si říkala, jak přes prázdniny vrostl. Sice jsem do něj asi promítala jen své představy, ale to bylo asi fuk. Když si dokonce přisedl vedle mne, byla jsem v sedmém nebi. Pěkných pár vteřin trvalo, než jsem se vzpamatovala.
„Čáu,“ vydechla jsem. „Jen tak, tak,“ odpověděla jsem Reggiemu na první otázku už s úsměvem. „Že váháš,“ i Reggiemu jsem strčila máslový ležák do pařátů. „Málem jsem měla i pivo, ale napřed mi na to došla teta Victorie, pak se to doslechli oba mí dědečci a už nemám ani kapku,“ svěřila jsem se klukům s tím, jak dopadlo mé slavné pašování nějakého alkoholu. Sice jsem se ještě mohla pokusit ukrást pálenku dědy Howarda, ale na prvák jsem si vzpomínala celkem dobře, navíc dědovy věci byly ještě pořád pro mne nedotknutelné. Takže pálenka možná příště.
„Ale mám, víte co,“ rukou jsem naznačila kouření cigaret a na oba jsem mrkla. „Stihli jste se to přes prázdniny naučit? Jestli ne, tak neva, ráda vás oba zasvětím,“ pokyvovala jsem hlavou, rozdělávala jsem si svůj máslový ležák, abychom si pak mohli všichni společně ťuknout a tak trošku zvědavě jsem se na oba dva dívala. Třeba i oni zvládli něco propašovat. Těch mých deset cigaret sice nebyla žádná sláva, ale zkuste vzít něco víc, když na vás dohlíží mí mazaní dědečci.

_________________

Javimu překvapením ztuhl úsměv ve tváři, když ten prcek vyrukoval s prohlášením, že si nemá nic brát od cizích lidí. Nakonec se ale pobaveně zašklebil, protože Heski si kokosák převzal a ochutnal. „Jako rodiče maj pravdu, o tom žádná, ale já už přece nejsem cizí!“ dodal ještě a sledoval přitom, jak se chlapec zatváří na výborné kokosové mléko, na které on sám nedal dopustit. A měl štěstí - Heski totiž seznal, že je mléko dobré, a hned se začal vyptávat, zda je ve škole k sehnání. Mise splněna. „No, v kuchyni je ho obvykle dost, protože skřítci ho používaj i na vaření, a na kolejních stolech se taky občas objeví, ale rozhodně ne každej den,“ vysvětlil. „Ale když víš, kde se po něm shánět, tak ho seženeš,“ dodal spiklenecky. A prozatím nezmiňoval, že se z něj skvěle míchají drinky - ať už nealko, nebo i ty alkoholické.
„Osobně ne,“ zavrtěl Javi hlavou nad otázkou týkající se Erkkiho Järvinena. „Ale vím, že chodí do Havraspáru a docela válí při famfrpálu,“ dodal, pyšný sám na sebe, že aspoň něco málo ví. „Vy jste asi celá rodina bláznivá do famfrpálu, co?“ prohodil vzápětí zvědavě. Ano, uvědomoval si, že to jméno zná z mezinárodní famfrpálové scény, ale to nemuselo nutně znamenat, že všichni Järvineni budou famfrpál zbožňovat. Ale zřejmě to měli v krvi. „Mrzimor je fajn, všichni jsou tam dost na pohodu a vždycky je tam spousta jídla,“ zazubil se pak pyšně. „Sice o Mrzimoru občas kolují takové řeči, jako že tam chodí samí hloupí a líní lidé, ale to je pěknej kec, jasný? Já třeba vůbec nejsem línej ani hloupej a taky nejsem jenom výjimka potvrzující pravidlo. Ale ona každá kolej má něco do sebe,“ usoudil na závěr a pokrčil rameny.

_________________

Slovy, že zbytek prázdnin byl zajímavý, to Darya popravdě moc nevylepšila. Bessie si tedy dokázala představit, že co se rodiny týče, tam to za zmínku nestojí, protože většina čistokrevných rodin byla padlá na hlavu, to byla známá věc. Samozřejmě jí to skrz to bylo Daryi líto, ale takový byl život. Nicméně s rodinou člověk nic nenadělá, něco jiného to bylo s tím, když se člověk s někým muchluje. Bessie si musela výrazně připomínat, že na tom přece nesejde, jelikož zmijozelka ji beztak považuje maximálně za kamarádku, a to i tenhle pojem byl velmi diskutabilní. A Dante o tom pro změnu neměl tušení, což by možná měla v nejbližší době napravit, jak tak o tom přemýšlela. Takže mohla být nabručená leda tak na sebe, což vlastně zčásti taky byla, ale… ale.
„Jak se to k tobě prosím tě doneslo?“ nedalo jí to, když pak Darya prohodila cosi o tom, že slyšela, že Bessie byla s kamarády na výletu v Itálii. Samozřejmě že jí napadlo, že to vyžvanil Dante, a tak se přirozeně pokoušela nenápadně vysondovat přímo z Daryi, jak to s ním bylo. „Ale bylo to dobrý, trochu teplo, ale bylo fajn si vyrazit takhle někam společně… i když na roadtripy s mým dědou to asi tak úplně nemá, já mám ráda pohyb a navíc je to mnohem větší dobrodružství. Ne že by pobyt v cizí zemi nebyl dobrodružství, zvlášť když já osobně italsky neumím skoro ani kuňknout, ale…“ rozpovídala se nakonec a jako by to byla zase ta normální Bessie, kterou nic netrápí. No, aspoň člověk snadno pozná, kdy s ní je něco v nepořádku, že.
„Já myslím, že ti ta zrzavá sedne víc,“ poznamenala pak s neutrálním výrazem. Ta růžová tedy nebyla špatná, to vůbec ne, ale rezavá… hmmm. Nicméně aby tu Darye vysloveně říkala, že se jí takhle líbí víc, to zase ne, na to odvahu neměla. A tak radši mlčela. Na chvíli tedy, než se zmijozelka zeptala na její odznak. „No, já si upřímně myslím, že Finnianovi přeskočilo, že mě na to navrhl,“ sdělila upřímně, ačkoliv jinak samozřejmě měla nebelvírského kolejního ráda. „A asi bych neřekla, že mě úplně překvapil – teda, jasně že jo – ale hlavně mě to nepotěšilo.“ Bessie nepatrně pokrčila rameny a povzdechla si. S tím odznakem se pojila určitá zodpovědnost, o které si nemyslela, že by ji zvládla. Což bylo zákonitě provázáno s obavou, že Finniana zklame, protože nedokáže dostát tomu očekávání, že se teď tedy bude snažit. „A děda si ze mě dělal srandu, že ta škola teď musí zákonitě vybuchnout. Tvoji rodiče z toho asi měli radost, co?“

_________________

Caroline proti výběru vagonu neprotestovala a naopak se začala k vlaku sama hrnout, a tak ji Caitlyn bez většího rozhlížení následovala. Na chvíli ji nicméně zdrželo cosi podivně obléknutého, co jí nabídlo banán a ještě je to nazvalo veverky. „Díky?“ pronesla zmateně, protože ji ten úkon přirozeně zaskočil a do vlaku za sestrou vlezla s banánem v ruce. Na žluté ovoce se stále tvářila poněkud nedůvěřivě, a to i ve chvíli, kdy se usadila naproti Caroline, která se zase hned hrnula do okna. To Caitlyn ne. „Ne, neviděla,“ odtušila a pokrčila rameny, protože Montyho ani Lukase opravdu nikde neviděla. Každopádně bylo jasné, že pokud se neuvidí teď, určitě se tak stane nejpozději večer v Bradavicích. „Taky by si k nám mohl přisednout někdo, s kým by ta zábava byla skoro nemožná.“ Ačkoliv se nedalo pochybovat o tom, že Carol by si s nějakým nemluvou s klidem poradila, vždyť ona se o tu energii mohla prakticky dělit. „Proč si myslíš, že jsou zrovna do prvního ročníku?“ zeptala se, aniž by se zvedla, aby z okna vyhlédla. Jenom položila banán na stoleček s tím, že si ho možná dají později. Ani se o něm nestačila sestře zmínit, když se ve dveřích objevil nějaký neznámý kluk. A prohlásil něco, po čemž se Caitlyn zamračeně zamračila a vyměnila si pohled s Caroline. „O čem to mluvíš?“ zeptala se nakonec, když se zadívala zase na toho kluka a nechápavě povytáhla obočí.

_________________

Musel jsem se pobaveně uchechtnout, když jsem si všil, jak tomu klukovi ztuhl úsměv na tváři při zmínce o mých rodičích. "No, ještě pořád trochu jsi," nesouhlasil jsem s ním, protože jsem ho přeci jen viděl poprvé v životě. Kokosové mléko jsem i tak ochutnal, protože to znělo zajímavě a nikdo známý mě nemohl vidět, aby mě rodičům napráskal, takže asi tak. "Beru na vědomí," přikývl jsem pak a nezmiňoval jsem se o tom, že vlastně vůbec netuším, kde na škole taková kuchyně je, ale to jsem mohl zjistit lehce od bráchy. Ten už tam chodil přeci čtyři roky, takže o tom jistě bude vědět. Tak.
"Ahá, a máš pravdu. Do Havraspáru chodí a při famfrpále válí celkem dost," dobře, neviděl jsem Erkkiho hrát ve škole na hřišti, ale doma válel skutečně hodně. Chtělo to sice ještě nějaký trénink, ale ten potřeboval každý. "Jo, to je pravda. Famfrpál je nedílnou součástí naší rodiny. Nevím jak na tom teda budou ti dva mladší, ale já bych jednou chtěl taky hrát profesionálně, jako táta," zazářila mi očka, protože já byl na našeho tátu neskutečně pyšný, stejně jako na zbytek Finského národního týmu, který byl skoro jako moje další rodina. Ne skoro, ale úplně. Vždyť všichni u nás byli pečení vaření.
"S tím souhlasím, právě proto mi je jedno, kam budu chodit. Kamarády si můžu najít všude. Co ty vlastně plánuješ dělat po škole?" povytáhl jsem tázavě obočí - přeci jen, tohle by už měl mít Javi pomalu rozmyšlený, když mu zbývaly dva poslední roky v Bradavicích. "Já jsem hlavně zvědavý, jaké profesory dostaneme. Víš co, aby mi některé předměty třeba nezhnusilo to, že se někteří budou chovat až moc nadřazeně," jo, tohle byla věc, která mě hodně trápila. Mně bylo jedno, když byl někdo přísný, protože já se učil a nevyrušoval jsem, nedělalo mi problémy být hodný, nebo tak něco, ale někteří se chovali fakt hrozně.

_________________

Bjorn zatím netahal kapesní slovník z jeho úkrytu za pasem, protože něco málo při těch intenzivních lekcích angličtiny pochytil, nicméně když pak jeho mexický kamarád zrychlil tempo, začal se tvářit dost bezradně. No, hezky popořadě.
„Rodiče se najdou pak. Utekli.“ vysvětlil jednoduše a ne moc precizně, ale líp to nešlo, protože dodávat, že mu sprostě zdrhli skrz přepážku, a pak už je nikde neviděl, to zvládl jen v mateřštině. I s nadávkami. „Oni šikovní, mě najdou.“ Pousmál se, aby nevyděsil paní Montyovou, která vypadala sympaticky, a Asbjorn naštěstí nebyl žádná stydlivka, aby se rozhodl mlčet a tvářit, že neexistuje. Naopak se na ni uculil a neváhal ji oslovit navzdory své lámané angličtině. „Vy nebát, já o něj postarat, aby nezledoval. Ani vlásek křivě, fakt.“ Přislíbil jí zcela vážně a těžko říct, jak si to Montyho maminka přebrala.
Pak to začalo být horší, neboť Monty nasadil tempo. Bjorn pochytil něco o vlaku a parádě, ale aby nevypadal hloupě, tak na Montyho tázavý pohled odpověděl přikývnutím a úsměvem. „Co je to kupé, Monty?“ No, nerozuměl moc ani zbytku toho souvětí, ale to by asi nedal ani v norštině. „Nasedat rychle, aby nezdrhlo?“ navrhl pak, aniž by tušil, že Monty přesně tohle před chvilkou řešil.

_________________

Verunka nedávala zrovna moc pozor, kdo se shání po ní, protože měla dost práce s tím, se shánět po studentech v nesnázích. Ten prefektský post prostě brala až příliš vážně a příliš zodpovědně na to, aby se prostě jen vyvalila ve VIP vagonu, a hodila si nožky v lodičkách na sedadlo naproti. A právě proto ji Laurence zaskočil nepřipravenou, když jí položil svou ruku na rameno. Místo odpovědi na pozdrav se mu ale dostalo nadšeného objetí a také dlouhého polibku, ze kterého by Keilana definitivně kleplo. „Ahoj. Já ti taky gratuluju!“ broukla hrdě a přejela prsty po jeho odznaku. Laurence si možná myslel, že se ředitelství spletlo, ale Verunka si byla jistá, že on bude dokonalý prefekt. Možná proto, že od jistého okamžiku pro ni byl Laurence naprosto dokonalý ve všech ohledech, a ona se ničím nelišila od beznadějně zamilovaných puberťaček. „Jak sis užil zbytek prázdnin?“ začala vyzvídat, když ho konečně pustila, a věnovala mu jeden ze svých nejhezčích úsměvů.

_________________

| +

roz. Howells Verunky dědeček ošetřovatel u Sv. Munga #400040

Verunky babička v domácnosti #804080

Verunky maminka v domácnosti #ab8cc0