Fergus se pobaveně šklebil, když sledoval sestru, jak vrací hůlku Ollivanderovi. Jemu se taky nechtělo své hůlky vzdávat, ale nakonec se přeci jen dočkal. A stejně nemohl mimo školu kouzlit, tak co...
Nákup hábitů byl odsouhlasen, a tak Fergus společně s Tildou vyšli ven z obchodu s hůlkami, přičemž se zrovna minuli se dvěma dalšími zrzavými lidmi, holkami. Taková koncentrace zrzků na jednom místě, to aby se člověk seriózně bál o svou duši, co? Ba dum tss.
Když Tillie položila otázku týkající se ničení, Fergus zakroutil hlavou. „Ne, neničí pokaždý... ale prostě nějakým způsobem dávají najevo, že k tobě nepatří. Buď díky tomu něco vybuchne, nebo Ollivanderovi obarví vlasy na růžovo, a tak podobně. Ale ne vždycky dělají spoušť, alespoň podle toho, co jsem tak slyšel.“ Odvětil, protože o výběru hůlek už slyšel docela dost historek, i od spolužáků.


Fergus nicméně po chvíli postrčil Tildu k obchodu madam Malkinové, aby měli ty nejdůležitější nákupy co nejdříve za sebou. Zrovna u Malkinové se Fergus nechtěl zdržovat moc dlouho - vadilo mu, jak je prodavačka upovídaná a taky to, že má sklony rozplývat se nad malými dětmi.
„Dobrý den,“ pozdravil zdvořile. „Má sestra si jde koupit hábit,“ oznámil. „A já bych ten svůj potřeboval trochu přešít,“ zamával rukou, v které držel menší tašku, v níž měl nacpaný vlastní školní uniformu, z které přes prázdniny tak trochu vyrostl.
„Dobrý den, drahouškové!“ zaštěbetala Malkinová ihned, hábit si od Ferguse převzala s tím, že ho přešije a pošle po sově, a Tildu hned odtáhla k malé stoličce. „Postav se sem, ať si tě můžu změřit, zlatíčko,“ mrkla na ni přátelsky a o chvíli později už kolem Tildy kroužil vzduchem metr a madam Malkinová si brala míry.

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

„Na růžovo?!“ Vyprskla smíchy nevěřícně a okamžitě si snažila představit pana Ollivandra s chmířím na hlavě v odstínu jahodové žvýkačky. Teď litovala toho, že ona ničí obchody zatímco si ostatní užívají svých kadeřnických dovedností. Třeba to ale nemohla nijak ovlivnit. Ještě se pro sebe zahihňala, než se nechala dopostrčit k dalšímu bodu na seznamu.


Po bratrově pozdravu následovalo i její pozdravení, ale potom už se jen rozhlížela kolem a čekala co se bude dít dál. Na bratra vykulila očiska, když se jí snad až příliš laskavá paní Malkinová ujala a postavila jí na stoličku jako kdyby byla exponát. No, ale byla vyšší.
„Pane jo, já budu mít hábit!“ Spokojeně se pousmála a následně pozorovala kolem ní kroužící metr, který by snad změřil i délku jejích chlupů v nose kdyby mohl. Poslušně odpovídala na všechny dotazy, které jí byly kladeny a zachraňovala tak Ferguse od otázek mířených k němu, zatímco hleděla do zrcadla a sledovala každý krok, který vedl ke zhotovení jejího hábitu. Už se nemohla dočkat až si jej oblékne spolu s dalšími kousky uniformy a bude sedět u kolejního stolu a spolu s ostatními večeřet. Donutilo jí se to zamyslet nad tím, kam jí asi ten klobouk odklidí? Možná, že jí jmenuje jako pomocnici školníka, neboť bude pro běžné máchání hůlkou moc nebezpečná. Nebo z ní bude profesionální bořič budov.
Brzy jí bylo dovoleno slézt ze stoličky a ihned odcupitala k bratrovi. „Uf, to bylo vyčerpávající.“ Zamumlala k němu a počkala, než se zase vyřeší placení a doba doručení a podobné věci. Pak co nejrychleji vytáhla bratra ven. „Tak. A kam teď?“ Zeptala se hned a znovu se zachumlala do tlustého svetru. Byl tak neuvěřitelně pohodlný a voněl po domově, až se jí z toho zastesklo po těch horách tam na severu. Kručení v žaludku to ale nepřehlušilo. „Nemáš hlad?“

_________________

Tilda McIntyre

Fergus měl to štěstí, že madam Malkinová věnovala většinu své pozornost jeho malé sestře, která byla podle všeho dost roztomilá a Malkinová na ni neustále šišlala. Zrzek měl co dělat, aby otráveně neprotáčel očima a odpustil si kyselé poznámky. S rukama založenýma na hrudi, což by psychologové označili na obranné gesto člověka, který se necítí zrovna příjemně, sledoval, jak kolem Matildy poletuje metr a byl rád, že tohle všechno už má dávno za sebou.
„Malkinová je vždycky vyčerpávající,“ přitakal potichu, když byla Tilda propuštěna ze švadleniných spárů. Zaplatil tedy jak sestřinu novou uniformu, tak své přešití hábitu, a oplátkou mu bylo sděleno, kdy jim oblečení přijde. Pak se s madam Malkinovou zdvořile rozloučil a otočil se zpátky k Tildě.
„Docela jo... ale ty máš hlad slušnej,“ zkonstatoval, protože zaslechl, že jí kručí v žaludku. „Tak zajdeme na jídlo? Třeba k Hladovýmu drakovi? Tam maj fakt skvělý věci,“ pronesl mlsně, a pokud sestra neprotestovala, společně s ní zamířil k vyhlášenému hladovému oknu na Příčné ulici, déšť nedéšť. Zbytek nákupů může počkat.

>> Hladový drak?

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Když se ozvalo Carolinino vyjeknutí, Elliot tím směrem stočil pohled, aby se ujistil, že nešlo o nic jiného, než píchnutí špendlíkem, za které si navíc jeho dcerka mohla sama. Zakroutil nad ní a jejím prohlášením, že je tajemný, hlavou, protože on toho názoru tak úplně nebyl. Jen neviděl důvod, proč by je měl připravovat o překvapení a samostatné poznávání, takže jim sice něco málo sdělil, ale na zbytek si měly počkat. Nicméně to už měla Caitlyn vybrané spony a případně další doplňky a po chvilce už byla u konce i Caroline. Elliot tedy zaplatil, dohodl poslání uniforem a následně mohli společně vyrazit na nákup hůlek k panu Ollivanderovi.


U vchodu se minuli s dalšími dvěma dětmi, přičemž toho chlapce si Elliot matně vybavoval ze školy, a tak odhadoval, že dalším novým bradavickým přírůstkem bude ta zrzavá slečna. Očividně zase jednou neměla být v prvním ročníku o zrzky nouze.
Pana Ollivandera samozřejmě pozdravil a na poznámku ohledně jeho vlastní hůlky přikývl na souhlas, zřejmě trochu zbytečně. Pak už každopádně byla na řadě Caitlyn s výběrem a Elliot mimoděk udělal krok zpět, protože věděl, jakou katastrofu mohlo tohle zkoušení nadělat.

_________________

| +

Koho učil: (čísla odráží počet vypsaných hodin, duh)

5× - ročník 73-80 (Flann, Maeve...)
3× - ročník 80-87 (Frodo, Céčka...)
2× - ročník 81-88 (Aino, Iskra, Maksim...)
2× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
2× - ročník 77-84 (Sky, Olivka...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)

Caitlyn byla ráda, že mohli rychle vyfičet z obchodu s hábity, a nebylo to jen proto, že by se už těšila na to, jak si bude vybírat hůlku. I když samozřejmě věděla, že na jejím vlastním přání defacto nesejde, protože jak známo, hůlka si vybírá kouzelníka.
„Ten má pamatováka, co?“ naklonila se Caitlyn šeptem k sestře, když Ollivander zpatra řekl dispozice hůlky jejich tatínka. Bylo to obdivuhodné, ne že ne. Caroline nicméně vůbec nemusela Caitlyn pobízet, aby šla první, protože ona by to udělala dobrovolně.
„Já,“ broukla, načež přistoupila k panu Ollivanderovi blíže. Když pak dostala do ruky první hůlku na vyzkoušení a instrukci, aby s ní prostě mávla, učinila tak. A z hůlky najednou začal sršet proud sněhových vloček, které pokrývaly všechno, kam Caitlyn ukázala. „Ups?“ zkusila Caitlyn, protože ona by si tuhle klidně nechala, ale podle toho, jak se tvářil tatínek, tak to nejspíš nehrozilo.

_________________

Ollivanderovy hůlky

"Myslíš, že si takhle pamatuje všechny lidi, kterým prodal hůlku?" I když se Caroline snažila šeptat, tak jí to moc nevyšlo a pan Ollivander její slova zaslechnul. "Ano, děvče, skutečně si pamatuji každou hůlku, kterou jsem prodal. A až se sem vrátíte za pár let se svými dětmi, budu si pamatovát i vás." Caroline protočila oči, protože určitě to nepotrvá pár let, než bude mít dítě, ale spíš celou věčnost. A díky Merlinovi za to.
Prosba byla vyslyšena a Caitlyn si šla vybírat hůlku jako první. Caroline se mezitím držela poblíž tatínka a prohlížela si všechny ty krabice kolem. Jakmile ale sestra dostala do ruky první hůlku, zpozorněla a sledovala, co se bude dít. Až později Cara postřehla, že mezitím její tatínek poodstoupil. Jen chvíli nechápala proč, když se jí na hlavu snesla sprška sněhových vloček, rychle jí to docvaklo a také couvla. Vzhlédla k tatínkovi. "Tohle má ta hůlka dělat?"
Pan Ollivander si vzal od Caitlyn hůlku a vrátil jí do krabičky. Chvíli probíral krabice v regálech, než vytáhl jednu starší, šedivou krabičku a vyndal z ní další hůlku. "Raději zkus tuhle." A podával Caitlyn novou hůlku. Caroline byla zvědavá. Chtěla vidět, co se stane a tak zase přistoupila blíž. Vždyť sněhové vločky nejsou zas tak hrozné. Nebo toho nesprávná hůlka umí i víc?

_________________

Caitlyn se zvesela zazubila (ano, opravdu to uměla), když pan Ollivander podotkl, že se sem Caroline jednou vrátí i se svými dětmi, a ona zcela jasně viděla sestřin výraz. Ne že by se jí divila, malé děti byly fuj. Kromě Elliho, jejich malého synovce, s tím byla sranda.
Pak nicméně přišlo na řadu vybírání hůlky a Caitlyn si zprvu nevedla tak dobře. Nejdřív bylo z první zkoušené hůlky sněhové dělo, a to způsobilo obavu vzít do ruky další hůlku. Caitlyn těkla pohledem k tatínkovi a sestřičce, pak k panu Ollivanderovi, načež znovu mávla hůlkou. Tentokrát z ní začaly sršet pestrobarevné jiskry. Které opravdu pálily a tam, kde dopadly, po nich zůstávaly malé proužky dýmu. Očividně ani tahle nebyla ta pravá. A tak Caitlyn vyzkoušela dalších pár hůlek – po jedné z nich zůstala menší díra v pultu – až nakonec popadla do ruky jednu, která žádnou katastrofu nezpůsobila. Naopak se z ní začala linout záře a příjemné teplo, které jasně značilo, že tahle je ta pravá. „To je parádní!“ vydechla zrzka ohromeně. Moc se nechtěla hůlky vzdát, nicméně teď byla zase řada na Caroline.

Mimo herně:
Na papínka čekat nemusíš, buď za něj napíšu pak anebo ho rovnou odvelím při odchodu s námi.

_________________

Ollivanderovy hůlky

Pan Ollivander se ještě nějaký čas věnoval Caitlyn. První hůlku dívence odebral a záhy jí dal do ručky jinou. Když se objevili jiskry, Caroline slabounce zapištěla, protože stála poblíž, aby viděla, co hůlka dokáže. Jedna z pálivých jiskřiček jí přistála na ruce a trochu to pálilo. Pan Ollivander raději odebral i tuto hůlku sestřičce a pokračoval ve zkoušení. Tentokrát se už Cara držela raději dál, protože své sestře tak úplně nevěřila. A dobře udělala, protože testování hůlek byla dost nebezpečná záležitost. Především jedna se jevila jako zbraň hromadného ničení, to když po ní zůstal v prodejním stole pořádný ďolík. Nakonec se ale všichni dočkali a Caitlyn držela v ruce tu správnou hůlku. A držela jí pevně. Ani jí nechtěla vrátit, takže se Carol musela zasmát.
Teď přišla řada na ní. S hlavou skrčenou mezi rameny, protože se bála, co s hůlkou provede. Viděla, co nesprávná hůlka dovede a tak si první vybranou brala s velkou nedůvěrou. Jakmile jí držela v ruce, slabě mávla. Hůlka ale jen škytla a nic jiného se nestalo. Nejspíše mávla málo. Proto se napřáhla a znovu s hůlkou mávla pořádně. Žádný efekt se nedostavil. Caroline pokrčila rameny a vrátila hůlku panu Ollivanderovi. Ten se chvíli hrabal mezi krabicemi a pak dívence podal další hůlku. Tato byla o něco delší a více vyřezávaná. Carolne jí přijala s nadšením, protože se jí hůlka líbila. Jenže ona se nelíbila hůlce. Z hůlky začal fičet prudký vítr a vyhazoval krabičky z regálů. Caroline raději hůlku rychle položila na pultík. Rozmrzele sklopila oči. "Nic se nestalo. To se tady stává každou chvíli."
Caroline vyzkoušela ještě pár hůlek, než se jí konečně dostala do ruky ta pravá, na jejímž konci se objevila příjemná světelná záře a zlatavé jiskřičky. Caroline radostí zavýskala.
"Tak to bychom měli, děvčata. Věřím, že vám budou hůlky sloužit dobře." Pan Ollivander poté soustředil svojí pozornost na tatínka a vyžádal si od něj peníze za obě hůlky. Caroline spokojeně mrkla na sestru. "To bylo boží, co? Už se těším, až budu s hůlkou kouzlit." Jakmile bylo zaplaceno, všichni tři opustili krám. K tatínkově smůle to ještě nebyl konec jejich dnešního nakupování.

>>>

_________________

Před obchodem

Když Michael vstupoval do obchodu, kde nad vchodem stálo Olivandrovy hůlky, ještě měl v živé paměti, jak s jeho mudlovskými rodiči vcházejí do Příčné ulice skrz nevábně vypadající hostinec jménem Děravý kotel. Vůni spáleného masa, které se linulo hostincem, stále cítil na patře. Na svůj zjev opravdu moc milý hostinský jim dovysvětlil vše, co nestálo v dopise a co jim nepověděl pracovník ministerstva kouzel Henry Petrželka. Jako ostatně pokaždé, co se zatím setkal jeho tatínek s kouzly, tvářil se jako opařený čajem. Popravě i Michael byl jako ve snu a nestačil se koukat všude kolem, jen aby mu náhodou něco neuteklo. Cesta vedla přes banku, kde si musela rodina Wittmannů proměnit peníze. Sem ho však rodiče nevzali a tak šel tuto záležitost vyřídit pouze tatínek a malý Michael čekal s maminkou venku, kde se během volné chvíle dívali přes výlohu do obchodu s názvem Velkoprodejna Mžourov, kde si měl Michael pořídit nějakou sovu do školy.

Madame Malkinová

Když se tatínek vrátil, s vytřeštěným výrazem z kouzelnické banky, pokračovali dál a to do obchodu madame Malkinové, kde museli koupit kouzelnické hábity. Když vešli dovnitř, madame hned od pultu poznala Michaelovu velikost a než k ní stačili dojít a slušně pozdravit měla připravenou celou sadu hábitů na pultu. „Jak jste poznala mojí velikost madame?“ zeptal se mladý Michael. Za ty léta co tu prodávám kouzelnické hábity, už to mám v oku chlapče. Ale pro pořádek si je raději zkuste. Hábity seděli jako by mu byli ušité na míru a tak Michael nevěděl, jestli je to nějaké kouzlo a ty hábity jsou nějaké elastické, anebo to madame opravdu tak skvěle odhadla. Když zaplatili a s pozdravem se rozloučili, vydali se konečně pro vytouženou hůlku.

U Olivandera

Hned po otevření dveří Michaela praštil do tváře studený závan větru a hrozný smrad jako by tu něco hořelo. Nevěnoval tomu však velkou pozornost, protože se při příchodu téměř srazil se dvěma zrzavými děvčaty a jejich tatínkem. Dívky se mu velice líbili a také ho zaujalo, že až na pár věcí, které se týkali jejich oblečení, byli úplně stejné. Jen je stačil pozdravit, jak nejmileji to uměl, ale oni už byli skoro pryč. V obchodě, už na něj zíral vysoký prošedivělý muž, který ho přivítal slovy „buďte vítán mladý pane, jak vám můžu pomoci?“. Pozdravil také Michaelovi rodiče a jeho mamince dal dokonce pusu na hřbet ruky. „Rád bych si koupil hůlku“ vyjelo z Michaela, až se zdálo, že se nemůže toho okamžiku dočkat. „Jistě, jistě“ a podal mladému kouzelníkovi hůlku z tmavě hnědého dřeva, které nedokázal Michael identifikovat. Byla v zaprášené krabičce, kterou pan Olivander vzal z vrcholku všech možných krabiček různých barev a velikostí. Jen co jí Michaelovi vzal do ruky, začala ho zprvu trochu ale po malé chvilce skoro až nesnesitelně pálit dlaň, až z toho vyjekl bolestí. „Ne, ne, tu rozhodně ne“ Další hůlka byla ze světlejšího dřeva, byla ovšem kratší a tlustší. Po vzetí do ruky se nic nestalo a tak mu prodavač řekl, ať s hůlkou mávne. Po máchnutí z hůlky vyjel tenký modrý paprsek, který zapálil nějakou omšelou otrhanou knihu, která se ledabyle válela v regálu. Pan Olivander ihned k Michaelovi přiskočil a hůlku mu v ruky přímo vytrhl. Po uhašení kdy prodavač hodil knihu na zem a začal po ní trochu směšně skákat, aby zkrotil plameny, už na něm bylo vidět, že začíná být trochu nevrlý. „No tak toto se opravdu moc nepovedlo“. Po malé pauze, kdy prošedivělý pán hledal tu pravou hůlku, se začínající kouzelníček pozorně rozhlížel po obchodě, bylo tam tolik hůlek, že by je počítal možná i celé dny. Jak v tomto může najít tu pravou hůlku? Než však stačil dokončit úvahu, už před ním Pan Olivander stál s purpurovou krabičkou s tím, že tato hůlka, už musí být ta pravá. Když mu jí podal do ruky, něco se stalo. Michaela polilo teplo stejné jako by vypil nějaký horký nápoj v mrazivém dnu. Záře, která vycházela z hůlky, byla jemná a trochu se mihotala v průvanu, který zde trochu profukoval. „ Ano, ano to je ta pravá hůlka pane Wittmanne“. S nadšením jí vrátil do krabičky a Michaelovy jí podal. Tohle je opravdu moc dobrá a kvalitní hůlka, doufám, že Vám bude složit dobře a že s ní provedete velké věci. S nadšením Michael opustil obchod aby mohl nakoupit zbylé věci, které měl napsané v dopise, který mu přišel.

_________________

Všechny nákupy už jsem měl od začátku prázdnin zařízené, ale jedna (nebo vlastně dvě) věci mi ještě tak trochu chyběla. Ani jsem nevěděl proč jsem nákup té hůlky, a vlastně i hábitu, tak dlouho odkládal. Po tom klacku jsem totiž toužil, potom oblečení zas už tolik ne, ale stejně jsem věděl, že mě to potká.
Původně jsem chtěl prožít nákup společně se svým bratrem Erkkim, ale ten měl něco důležitého na práci a já ho nechtěl rušit. Na Příčnou se se mnou tedy vydal otec, ale to převážně z toho důvodu, protože tam taky musel. Měl nějaké zařizování, a tak poté, co mi dal příslušnou částku peněz (a něco navíc, abych si pak skočil do cukrárny), jsme se rozdělili. Déšť mi ani zdaleka nevadil, měl jsem ho vcelku rád. A zmrzlinu jsem si mohl dát za jakéhokoliv počasí, protože to prostě byla zmrzlina, byla dobrá, a že byla zima, to mi v tom vlastně vůbec nemohlo zabránit.


Nějakou chvíli jsem přešlapoval před obchodem s hábity, vesele jsem si mokl a přemýšlel, co by se asi stalo, kdybych se na ten hábit vykašlal. Neklidně jsem přešlápl a nakonec jsem vzal za klidu a vstoupil dovnitř. "Dobrý den!" pozdravil jsem slušně a následně se oklepal jako pes. Zatímco jsem se kolem sebe rozhlížel, tvořila se pode mnou loužička vody, a protože se ta baculatá dáma, co se odněkud vynořila, netvářila moc nadšeně, radši jsem od ní odstoupil a dělal, že není moje. "Dobrý den, drahoušku, poprvé do Bradavic?" přikývl jsem a chtě nechtě jsem vyskočil na židličku, na kterou drahá madame Malkinová ukázala. I když jsem se snažil sebevíc stát klidně, moc se to nedařilo, protože já byl dítě neposedné, a tak jsem se čas od času aspoň zavrtět musel. Vím, že to sice bylo nechtěně (snad), ale ty tři píchnutí byli celkem dost, a já doufal, že tahle noční můra brzy skončí. Jak to mohl Erkki přežít, to jsem fakt nepochopil.
"Dneska je tam šílené počasí, že?" sice to vypadalo, že se chce ta baculatá paní vybavovat, ale dříve, než jsem na to stihl odpovědět, přišla hned další otázka, a po ní další a další.. takže jsem jen poslouchal, protože nic jiného mi s velkou pravděpodobností ani nezbývalo. Moc času na odpovědi jsem totiž neměl, a tak jsem čas od času přikývl, ono jí to očividně stačilo.
Jakmile bylo tohle doděláno, mohl jsem si jít vybrat čapku, rukavice, a taky sponu na plášť. Nepotřeboval jsem žádnou zvláštní, takže tohle bylo vcelku rychlé. ""Nejpozději do zítra máte uniformu u sebe, zlatíčko!" já rozhodně žádné zlatíčko nebyl, ale ono nezbývalo nic jiného než se rozloučit a zmizet, protože už mě stejně vystrkovala ze dveří a já ještě stihl zaslechnout, jak nadává za tu loužičku vody, co jsem tam zanechal.


Na koupi hůlky už jsem se těšil mnohem více, což bylo poznat i z mého úsměvu. Tušil jsem, že nějakou tu loužičku, nebo dvě, udělám i tam, ale podle té zaprášené výlohy to tomu ani moc vadit nebude. Naopak bych řekl, že by to tam pořádně potřebovalo vytřít, utřít prach a tak dál. Jinými slovy, tohle by toho prodavače mohlo donutit k tomu, aby s tím něco udělal. I když jsem tušil, že stačí použít jen jednoduché kouzlo a loužička vymizí. Stejně jako by zmizel ten prach, kdyby někdo chtěl.
"Dobrý den," pozdravil jsem hned, jakmile jsem za sebou zavřel dveře a rozhlédl jsem se kolem. Všude samé krabice a já prakticky netušil, kde by se asi tak mohl pan prodavač schovávat. "Dobrý den, mladý pan Järvinen, že? Říkal jsem si, kdy si sem taky půjdete vybrat svou hůlku." Ten stařec se mi fakt líbil a tiše jsem doufal, že třeba můj táta bude vědět, jak to, že ten stařec zná mé jméno, když mě v životě neviděl. Tak či onak, měl jsem se prý posadit na vysokou židličku a hned, jak jsem to udělal, mi byla do ruky podána hůlka. Má očka se nadšením rozšířila a ani jsem nemusel čekat na pokyn, abych s ní mávl, protože jsem to udělal automaticky. Ne že by bylo z čeho se radovat. Podařilo se mi rozházet totiž pár krabic, což bylo očividně starci jedno, jen mi tu hůlku sebral, něco si zabrblal pod vousy, a podal mi jinou. Ani tohle nebylo zas až tak moc dobré ač ty obarvené vlasy na svítivě zelenou se mi líbily. Panu Ollivanderovi očividně ne, ale to už byla jiná věc.
Třetí hůlka se očividně ukázala být jako ta správná, i když podle mého ty dvě předtím byly o něco lepší. "Skvělé! Výtečná volba," ozvalo se od starce a já nespokojeně bručel, že tahle se jen divně rozzářila a hřála (ač příjemně), a tamty dvě rozhazovaly věci a obarvovaly vlasy. Nakonec jsem však stejně zaplatil a rychle jsem z krámu vymizel, to protože jsem se těšil na tu zmrzlinu.

>>>

_________________