<<

Eirlys sice nevadilo, že se ochladilo a nebe se zatáhlo šedými mraky, poněvadž teplo stejně moc nemusela, ale déšť úplně vítaný nebyl. Všechno pak bylo mokré, ať už se člověk snažil o voduodpuzující kouzla jakkoliv, v tomhle lijavci prostě muselo oblečení nebo vlasy alespoň navlhnout. I proto se Eirlys tvářila mírně rozmrzele, když Příčnou ulicí pospíchala ke kavárně. Sice se právě vrátila z terénu od jednoho případu a měla by o tom napsat hlášení, ale to mohlo počkat. Momentálně potřebovala něco teplého a možná i něco sladkého k zakousnutí, a jako první byla po ruce právě zmíněná kavárna. Eirlysin postoj ke kávě se za poslední rok či dva značně zlepšil, protože dřív i jen tu vůni nemohla vystát, nicméně časy se mění a ona jí z času na čas nepohrdla. Skořicový čaj ale pořád tomu pomyslnému žebříčku vévodil.
S tichým zazvoněním zvonku u vchodu vklouzla Eirlys dovnitř a mimoděk si prsty prohrábla vlasy, aby zjistila, jak moc je musí ždímat. Naštěstí to bylo dobré, a tak si rozepjala kabát, načež přistoupila k pultíku, aby si objednala cappuccino a skořicový zákusek k tomu. Následně se otočila, aby se porozhlédla po vhodném místě, ideálně po takovém, kde by se nestalo, že by si k ní někdo přisedl, ale než místečko v koutku spatřila, dřív jí padl do oka jistý gentleman. Eirlys jen maličko zvlnila rty do úsměvu, načež opustila myšlenku sedět o samotě a místo toho vykročila právě k panu Udinovi. „Alexi. Tebe jsem tu nečekala,“ odtušila a samozřejmě neměla na mysli, že by ho nečekala v kavárně, když on na rozdíl od ní měl onen hnědý nápoj v mnohem větší oblibě.

_________________

| +

Chladnější počasí nezahnalo jenom Alexeie na hrnek něčeho teplého, a sám Alexei se nedivil, že v kavárně vysedávalo hned několik lidí. Byl však zrovna zahleděn do Denního věštce, kterého si vyprosil o obsluhy, takže příchozí slečny Yarwoodové si nevšiml. Překvapilo ho tedy vcelku dost, když se zastavila u jeho stolu a promluvila na něho. Bylo to však milé překvapení, což značil úsměv, který se na jeho tvářích ještě o něco více rozšířil. Eirlys totiž vždycky viděl rád, patřila mezi těch pět lidí, které měl potřebu ochraňovat a starat se o něco. Klidně i zpovzdálí.
"Eirlys," vypadlo z něho na pozdrav a okamžitě vstal, aby jí mohl přivítat letmým polibkem na tvář. Nebylo to sice zas tak moc dlouho, co se viděli naposledy, ale společnost slečny Yarwoodové se mu vždycky zamlouvala. Už na škole. "Posadíš se?" povytáhl tázavě obočí, rukou pokynul k volnému křeslu, a už byl i připraven, aby pomohl své bývalé spolukolejnici posadit se, protože to tak přeci mělo být. Bylo poznat, že by byl skutečně moc rád, aby se zdržela a oni si mohli popovídat. Díky práci na sebe neměli zas tak moc času, i když se i tam čas od času potkali. Každá chvilka navíc však byla vždy dobrá.
S předpokladem, že se Eirlys posadila (Alexei vlastně nepochyboval o tom, že by tomu tak nebylo), se posadil i on sám. "Tak co práce? Nějaké novinky? A jak se má tvůj bratr?" vychrlil pár otázek na úvod, protože o počasí bylo pitomé se bavit. S jejím bratrem se však pravidelně vídal, jen si moc nebyl jistý, kolik toho Eirlys o Smrtijedech ví, nebo ne, a už vůbec netušil, jestli se Maxen zmiňoval o tom, že tam patří i Alexei. "Moc rád tě vidím," přiznal pak, i když to už musela sama vytušit, nikdy se totiž nesnažil skrýt, že mu na ní záleží. Stejně jako mu záleželo na těch dalších čtyřech, z čehož jeden s ním žil pod jednou střechou.

_________________

Sice se zdálo, že Eirlys Alexeie překvapila, ale protože to nebylo překvapení nepříjemné, nijak se nehnala do odchodu, a naopak se s ním srdečně přivítala polibkem na tvář. „Moc ráda, díky,“ broukla pak na pozvání k posezení a byla celkem ráda, že si tu kávu nevzala s sebou do kelímku, protože jinak by odsud vypálila bez rozhlížení. Ale to by venku nesmělo pršet. Takhle dostala šanci si popovídat s jedním z mála přátel, kteří jí ještě zbyli. AJovi byl konec merlinvíkde, nehledě na to, že kdyby se měli znovu vidět, nejspíš by oba dělali, že se neznají, s Balthazarem se kvůli jeho práci v nemocnici vídala tak málo, že spíš vůbec, a pak měla ještě bratra, který se jí sice po odchodu od rodičů ujal a sehnal jí místo na ministerstvu, ale… Ne že by ho neměla ráda, ale byla vůči němu trochu opatrná. Ačkoliv před ním to nedávala najevo. A pak tu byl právě Alexei, s nímž se taky nevídala vysloveně často, ale pořád častěji než s Balthazarem, a za každé to setkání byla nesmírně vděčná.
„Pokud nepočítám to, že se nám zjevně zbláznil vedoucí, nemůžu říct, že by něco stálo vysloveně za řeč,“ zavrtěla hlavou a nepatrně se ušklíbla. Patrně se tedy jednalo o něco, co běžným zaměstnancům nejspíše nebylo známo, ale Eirlys měla pár informací od Maxena, který měl pro změnu informace z jiného zdroje, o němž něco málo tušila/věděla, ale nic konkrétního. Rozhodně nic tak konkrétního, že s tím samým zdrojem měl co dělat i Alexei. Ale zpátky. I když současný status Therona Howellse Eirlys zjevně podle jejího výrazu zrovna moc nevzrušoval. Že se někomu znelíbil, to byl jeho problém, že. „Bratrovi se daří dobře, i když si občas postěžuje na to, že ho nechtějí povýšit, ale nemyslím si, že by po tom toužil až tak moc,“ pokrčila následně rameny, protože Maxen měl, alespoň podle toho, co tvrdil, lepší věci na práci.
Na Alexovo sdělení, že ji rád vidí, se Eirlys krátce pousmála. „To přece i já tebe. Jak je to dlouho, co jsme se viděli naposledy? Pár týdnů? Pokud nepočítám to občasné letmé ahoj na chodbě…“ S tím se holt nedalo nic dělat, každý měl svou práci a Alexei navíc rodinu. Respektive manželku. Která tedy byla manželkou hlavně papírovou, alespoň co Eirlys věděla, ale stejně. „Jak se daří tobě? Pořád máte tak napilno kvůli těm... rebelům?“

_________________

| +

Alexei se spokojeně pousmál a uhladil si slušivé sako - byl skutečně rád, že se rozhodla Eirlys zůstat. V poslední době neměl na své nejbližší zas tak moc času, dvojí práce ho totiž zaměstnávala až moc. Navíc tu byla těhotná Valerie (ta byla ještě víc nesnesitelná, než obvykle), Stephanie tropící hlouposti a zvoucí na ples mudlovské šmejdy, a celkově se to na něho hrnulo až moc, když se připočítal ještě ten rozvod.
"Zbláznil?" podle toho, jak se Alex tvářil, vypadal šokovaně. Nemohl si přeci dovolit, aby Eirlys zjistila, že o tom ví více, než by vlastně chtěl. Theron si to celé však zasloužil, alespoň podle ostatních, Alexeiovi to bylo ukradené, a rozhodně nikde nešířil, že by ho nechal být. O proti celé jejich "společnosti" to byl jen malý červíček, kterého se mohli zbavit kdykoliv. "Ach, tak to jo. Gall si své místo bude držet zuby nehty, je tam spokojený, co jsem slyšel. A Morgan jakbysmet, asi se jen tak nedočká," ušklíbl se, protože i jemu samotnému by se líbilo povýšení, kterého se jen tak nedočká. Odváděl dobrou práci, to vskutku ano, ale s tou druhou prací by na to neměl dostatek času, sic takový Gall to zvládal, celkem. V poslední době se totiž taky moc neprojevoval.
"Přesně tak," přikývl Alexei a pousmál se. "Je těžké si na sebe najít čas, když je tolik práce," což byla pravda, asi to chtělo více snahy, a Alex věděl, že by to šlo, aby se vídali častěji. Jenže pro tuhle chvíli, kdy byl pod Černými plášti, mu bohatě stačilo, že věděl, že je Eirlys v pořádku, nikdy by si totiž neodpustil, kdyby se jí něco stalo, takže pozorování zpovzdálí považoval za správné.
Alexei přikývl a pousmál se, nebyl si vůbec jistý, zda by měl na Eirlys vybalit fakt, že je v procesu rozvodu. "Máme a opravdu hodně. Případů přibývá čím dál tím víc, začíná to být nesnesitelné," broukl pak s úšklebkem, bylo pravdou, že ho to skutečně začínalo štvát. Musel se jimi totiž zabývat dvakrát tolik. "Jinak se mám dobře. Valerie je o něco více nesnesitelná, protože je těhotná." Eirlys věděla něco málo o tom, že v domě žijí ve třech - tedy on, jeho žena a jeho nejlepší kamarád. Taky věděla o tom, že manželství s Valerií je jen papírové, takže se dalo celkem lehce odvodit, kdo je asi otcem dítěte. Alexei však ještě pokračoval, aby to trochu více rozvedl. "Connor se na svého prvního potomka moc těší, a já doufám, že než se to dítě narodí, budu mít Valerii už z krku. Rozvádíme se." Dle úsměvu se dalo soudit, že je za to skutečně rád. Alexei se skutečně nemohl dočkat, až tuhle celou věc bude mít za sebou, jen si ještě nebyl jistý, jak se na to budou tvářit jeho rodiče, kteří o tom zatím nic nevěděli. Krom těch, co s ním žili pod jednou střechou, to totiž věděl jen Joshua, který mu se vším pomáhal.

_________________

„Já o tom zase tak moc nevím, a dokud to nezačne nějak ovlivňovat, kdo sedí na vedoucím křesle, tak mě to asi tak moc zajímat nebude,“ pokrčila rameny ohledně Therona Howellse, protože to beztak byla hlavně čistokrevná záležitost, ke které se ona nemohla moc vyjadřovat. Ale ani tak ji to nezajímalo, protože zase tak moc svého vedoucího v oblibě neměla.
„Myslím, že toho si je Maxen vědomý a stěžuje si spíše jen z principu, než že by o to skutečně stál. Nebo o to tedy asi stojí, ale když to nejde, tak to nejde,“ zamumlala Eirlys zamyšleně a potřásla nad svým bratrem hlavou. Nicméně dále ho moc nerozvíjela, protože o něm se bavit nechtěla, Alexei ji zajímal víc. „Někdy bychom si mohli naplánovat oběd nebo večeři, hm? Na pravidelná setkání sice není čas, ale tohle by mohlo vyjít, co říkáš?“ Koneckonců tohle setkání bylo spíše náhodou a při takové večeři určitě budou mít víc prostoru na… všechno.
„To naprosto chápu. Myslím, že na všech odděleních je stále více a více práce, ale na tom bystrozorském to bude asi nejhorší. Nevím, jestli nemám být ráda, že mě díky mým výsledkům v lektvarech nakonec ani nenapadlo se k vám hlásit,“ pousmála se Eirlys, načež se opatrně napila cappuccina. Při Alexově sdělení, že je jeho manželka těhotná, povytáhla nepatrně obočí. „Ale? Neříkej,“ protáhla, přičemž jí bylo jasné, že otcem nebude Alexei. Možná o jejich domácnosti věděla jen základní detaily, ale věděla toho dost na to, aby si tohle domyslela. A další jeho slova to ostatně jen potvrdila. „Vážně? Tak to jsou na místě gratulace, co?“ odtušila s jistým pobavením v hlase, načež se zatvářila tázavě. „A co na to rodiče? Nepokouší se ti vnutit někoho dalšího s patřičným postavením?“ Tohle byla jedna z věcí, u kterých Eirlys nelitovala toho, že není čistokrevná – nucené sňatky. I když měla bratra, který si dával pozor na to, s kým Eirlys randí, takže to taková výhra taky nebyla. Ostatně mu ještě pořád neodpustila AJe.

_________________

| +

"Řekl bych, že kdyby to nějak ovlivňovalo vedoucí pozici, už by pana Howellse vyměnili," přikývl Alexei souhlasně a napil se své kávy. Věděl však, že by to nemuselo trvat zas až tak dlouho, aby byl Howells z vedoucí pozice sesazen.
Alexei přikývl, Maxena celkem chápal. I on by byl rád za povýšení, ani ne kvůli penězům, protože těch měl dost, ale komandování lidí byla vždycky zábava. Na druhou stranu za ně taky nesl trochu zodpovědnosti, což už se mu líbilo o něco méně. "Pozdravuj ho," uzavřel poté toto téma. Věděl, že je zbytečné, aby ho nechával pozdravovat, protože se stejně brzy uvidí. Bohužel. Co ho však opravdu překvapilo (možná ještě více, než to, že se zde potkali), bylo pozvání na oběd či večeři. "To mě zveš na rande?" pronesl vážně a povytáhl tázavě obočí, protože to takhle skutečně vyznělo. Tak trochu. Nehledě na to, že on rád Eirlys popichoval a byl skutečně zvědavý, co mu na to odpoví. Byl si však jistý, že ten čas by si udělal, klidně na oběd i večeři. Se slečnou Yarwoodovou trávil čas rád a nikdy neměl problém s tím přiznat to na hlas.
"Rozhodně je čím dál tím více práce všude, rebelové nám holt dávají zabrat a já doufám, že už ty spory rychle zmizí. Je to únavné a v práci jsem kvůli tomu skoro pořád." Sice to zahrnovalo i tu druhou "práci", ale Alexei byl dříve zvyklý na dost volného času, tohle ho unavovalo a uvědomoval si, že nemá vůbec čas na své nejbližší. U rodičů se zastavoval málokdy (ne že by bylo o co stát), doma taky moc nebýval a na kamarády neměl čas žádný, vždyť ani s Connorem dlouho na pivu nebyli, protože mu do toho vždy něco vlezlo.
Bylo očividné, že Eirlys došlo, že to dítě není ono, ale stejně měl zapotřebí jí ujistit, stejně jako jí musel říci o tom rozvodu. Byl z toho totiž stále ještě nadšený. "Pro mě? Rozhodně. Prý budu kmotrem toho malého, nebo malé. To to dítě tedy vyhrálo," šklebil se pobaveně, ale sám si byl jist, že na to dítě dá pozor, jako kdyby bylo jeho vlastní. Connor byl totiž pro něho skoro jako bratr. Když pak došlo na téma rodiče, Alexei se natáhl prvně pro kávu, aby se mohl napít. "Neví o tom," přiznal jednoduše a pousmál se. Vážně se netěšil na to, až jim to bude říkat, ale byl připravenej to udělat do konce tohoto týdne, protože rodiče byli ještě stále naštvaní na Stephanie, za to, koho si pozvala na ten čistokrevný večírek. To bylo totiž daleko závažnější, než jeho rozvod. Snad. "Ale chystám se jim to říct. S rozvodem mi pomáhá Joshua, tak jsem zvědavý, jak to celé dopadne. Tak či tak, zatím všichni budeme žít společně - máme veliký dům, a když nechceme, klidně se několik dní nepotkáme. A i kdyby mi chtěli někoho vnutit, nenechal bych se." Skutečně by se v téhle době bránil, i když by mu to dost možná bylo k ničemu, kdyby si otec postavil hlavu. Ostatně, viděl to u své mladší sestry.

_________________

Popravdě, Eirlys tu zmínku o obědu nebo večeři myslela prostě jen tak, nezávazně, jako spolu chodí přátelé, nicméně po Alexeiově dotazu se na něj zkoumavě zadívala. „Hmm… když jsi to tak nadhodil…“ rozhodla se pro otevřenější odpověď, aby dala najevo, že její původní úmysl to zcela nebyl, a vyzývavě se na něj zadívala, co on na to. Ona by dost možná totiž neprotestovala.
„Myslíš, že to brzy vymizí? Spíš se zdá, jako by toho bylo víc a víc a nechystalo se to nějak zmizet. Já spíš čekám, kdy to vyvrcholí. I když je fakt, že po té špičce by to pak zase mohlo klesat dolů. Jenže kdy se to stane… těžko říct. Z věštění jsem sice dostala véčko, ale radši bych nic netipovala,“ zamumlala, přičemž nejistě pokrčila rameny a upila ze svého šálku. Ten pak objala dlaněmi a zadívala se na Alexe.
„Já si myslím, že budeš dobrý kmotr, hm? Sice kmotr s nedostatkem času, ale jinak dobrý. Nesmíš se podceňovat ještě před začátkem.“ Eirlys neviděla důvod, proč by měl Alexei neměl být dobrým kmotrem, ale na druhou stranu se mohlo po narození toho malého stát cokoliv. Těžko říct. Následně se poušklíbla, když Alexei prohlásil, že o jeho chystaném rozvodu jeho rodiče zatím neví, protože tušila, že to s nimi dost možná nebude jednoduché. „No… nechtěla bych být na tvém místě,“ zhodnotila to nakonec. „Řešit koho si můžu vzít nebo s kým nesmím být… a potom ty reakce okolí, nebo teda hlavně rodičů… ne, děkuji. Hlavně by mě to nebavilo.“ Při čistokrevných sňatcích musel člověk myslet na tolik věcí, že… no, tak.

_________________

| +

Bylo mu naprosto jasné, že to pozvání nebylo míněno jako rande, ale vyznělo to tak a Alexei si nemohl pomoci, aby Eirlys popíchl. Uteklo mu pobavené uchechnutí, a než odpověděl, natáhl se pro svůj hrnek, aby se mohl napít dobré černé tekutiny. "Výborně, v tom případě se budu těšit a doufám, že nám to vyjde co nejdříve." Kdo ví, jak to ohledně toho rande myslel vážně, ale i tak bylo jisté, že se moc těšil, že bude moci s Eirlys strávit více času, protože se s ní nikdy nenudil.
"Doufám v to, ale vím moc dobře, že to není zas až tak snadné, a pokud se jedna ze stran nevzdá, a nebo nedojde k nějaké větší bitce, bude to ještě trvat nějakou dobu. S tím věštěním jsem na tom byl o něco hůře," ušklíbl se pak, protože on už vůbec nehodlal nic předpovídat, i když by možná i s klidem mohl. Dobře, s ne tak úplným, ale tak nějak tušil, že se k něčemu asi schyluje a věděl, že až k tomu dojde, nebude to vůbec pěkné. Kam se hrabou ty občasné rvačky na Příčné.
"Já si sebe zas tolik jako kmotra představit neumím, ještě, že to dítě není moje. Těším se na něj, to sice ano, ale stejně.." Alexei tušil, že by nebyl zrovna dvakrát dobrým otcem, alespoň ne v tuto chvíli, kdy neměl skoro na nic čas, a bylo k podivu, že v tuto chvíli tady seděl a mohl si v klidu povídat se svou kamarádkou. "Jo, to bych nepřál asi ani svému největšímu nepříteli. Tentokrát už si však nenechám rozkazovat a nevezmu si toho, na koho ukážou." Podle toho, jak se Alexei tvářil, to myslel smrtelně vážně. A taky že myslel. Nechtěl znovu skončit ve svazku s někým, koho by nejradši odstřelil, i když se naučil Valerii už tak nějak akceptovat, taky žili nějakou dobu pod jednou střechou, a kvůli Connorovi musel. "Ale řekl bych, že pokud si nevezmu mudlu, a nebo kouzelnici mudlovského původu, zvládnout to nakonec akceptovat. Bude jim sice chvíli trvat, než to celé vstřebají, ale když si vezmeš, co dělá Joshua.. tak u mě je to ještě v klidu," bylo mu sice blbý jako příklad předhazovat svého bratra (dobře, vůbec mu to blbé nepřišlo), ale v tuhle chvíli se to skutečně hodilo a navíc.. on byl o dva roky starší, než on sám, a s nikým ho nezasnoubili, tak proč by se měl tímto řídit i on?
"Budu se s tebou muset rozloučit, Eirlys. Skutečně rád jsem tě viděl, a brzy se budu těšit na ten oběd.. či večeři," broukl pak s úsměvem, dopil zbytek kafe a vstal. Ještě předtím, než z kavárny nadobro zmizel, se rozloučil s Eirlys pusou na tvář.

>>>>

_________________

Pomalé, váhavé kroky, zrak stočený k jakýmsi pergamenům, které svíraly pohublé prsty. Kdokoliv, kdo by se na toho muže zahleděl, mohl by si snadno odvodit, že nedává příliš pozor na to, co se děje kolem. Přesto zvládl otevřít dveře a proklouznout jimi, aniž by někomu způsobil nějakou újmu. S klapnutím za sebou dveře zase zavřel a téměř tanečním stylem proklouzl kolem několika stolů, než se zastavil až u jednoho z posledních, k němuž se usadil a pergameny nechal rovnou klesnout na stůl před sebe. Z ramen si pak stáhl tmavý kabát, který jej venku chránil před nepřízněmi počasí. I když vypadal jako skutečně zabrán do své práce, jakmile se poblíž hnula obsluha, ihned zvedl zrak a s úsměvem na rtech si objednal kávu, kterou do sebe v poslední době lámal docela často. Učení v Bradavicích jej zmáhalo o trochu více, než by si zvládal přiznat. Když si to srovnal s lítáním po světě, pořád to bylo o dost klidnější, ale když teď musel kromě démonských knih louskat i testy a domácí úlohy, jeho volný čas se scvrknul na minimum. Asi proto byl rád za ty dny, kdy mohl sbalit svých pět švestek a vrátit se do Londýna, do svého bytu. Ovšem ani tam nezvládal vydržet kdovíjak dlouho. Nejinak tomu bylo i ten den. Potřeboval nějaké klidné neutrální útočiště, místo, kde je více různorodých lidí, mezi kterými by nebyl sám, ale zároveň by nebyl kontaktován. Přeci jen - kdo jej znal v Londýně? Možná sem tam někdo, někdo, kdo se zajímal o démonologii, ale jinak? Byl velkou neznámou a někteří lidé si jej zprvu nějak nezvládali ani zařadit. S mumláním pod vousy se zlehka naklonil nad jeden pergamen a s přimhouřenýma očima jej opětovně začal pročítat. Z náprsní kapsy během chvíle vysvobodil menší obyčejnou tužku, kterou si na pergamen ihned cosi vyznačil. Na malý moment se v jeho tváři objevil úsměv, než se opět zadumal. Vzhlédnout jej donutila až obsluha s jeho kávou, tentokrát se však nepousmál a dál si cosi mumlal pod vousy. Vlastně ani tolik nevnímal ten nechápavý výraz servírky, která si jej chvíli měřila pohledem jako nepříčetného, než jej nakonec nechala s pergameny a kávou samotného. S tlumeným nárazem nechal tužtičku dopadnout na stolek a volnou rukou se natáhl po hrnečku, který uchopil za ouško, a pak začal foukat, aby se o kávu nepopálil. Netrvalo dlouho, než seznal, že tekutina v hrnečku už jistě nebude tak pálivá, načež se pořádně napil, jakoby se chystal hrnek vyprázdnit na jeden hlt. Poloprázdný hrnek pak nechal klesnout vedle pergamenů a opět se vrátil ke své práci.

Mimo herně:
Domluvená hra

_________________

<<

Rozhodně nebyl zrovna nejlepší den na procházku, ale to Siobhan nezabránilo v tom, aby se taky trochu provětrala. Na Příčné se vyskytovala už od rána ve společnosti dvou skřítků, kteří tahali její tašky a že jich nebylo pomálu. Když už totiž nemusela na trénink a rodiče po ní nic vyloženě nechtěli, věnovala se své oblíbené činnosti. Nakupování. Její sbírka věcí se tak rozšířila o tři páry bot, patery šaty, dvoje sukně, čtvery kalhoty, sedmery náušnice.. a spoustu dalších věcí. Sio si mohla dovolit rozhazovat. Peněz totiž měla dostatek.
Příšerná zima jí však nakonec začala vadit, protože nepříjemný vítr jí štípal na kůži a to i přes ty vrstvy, co měla na sobě. Domů se jí však ještě nechtělo, a tak byla za to, že se staví někde na kávě. Do Monarchy se jí však nechtělo, i když to bylo místo přesně pro ní. Luxusní, drahé a navíc se tam dalo najít dost lidí, které by mohla oblbovat, to jí šlo totiž dostatečně dobře. Neměla však dnes na tento podnik náladu, a tak její kroky zamířily nakonec úplně jinam. Po cestě stihla ještě skřítky poslat domů, aby se postarali o její nové věci a uklidili je na místo, kam patří. Zdálo se jí totiž celkem zbytečné, aby jí pronásledovali se všemi drahými věcmi, když už si nic nakupovat nechtěla. Takhle by navíc hrozilo, že by se jí mohlo něco ztratit a to fakt nechtěla, když za vše vyhodila tolik peněz.
Do kavárny vcházela s menším úsměvem a jakmile se za ní zavřely dveře, oddechla si. Bylo tu totiž teplo, což se jí zamlouvalo a najednou tušila, že ven se jí jen tak chtít nebude. A moc dobře věděla, že nakonec bude muset jít, protože k večeru se měla stavit za svou sestřenicí v práci, aby spolu dořešily plány na léto - stále nechápala, jak se mohla nechat ukecat k tomu blbému táboru.
"Vyčtete z toho něco zajímavého?" naklonila hlavu na stranu, aby si mohla sedícího muže sklánějícího se nad pergameny pořádně prohlédnout. Možná se jí zdál trochu povědomí, ale netušila odkud, takže to nechala být. Na ulici potkala takových lidí, že. "Je to tady útulné, že? Navíc je to pěkné místo k posezení, když je venku tak ošklivo," pokračovala s nevinným úsměvem, zatímco si z rukou sundavala bílé rukavičky jenž následoval i kabát. I když byla zima, Siobhan na sobě měla bílé šaty. "Mohu si přisednout?" povytáhla pak tázavě obočí, a pokud Byron neměl nic proti, zabrala si místo na proti němu a nechala si přinést horkou čokoládu s příchutí kokosu.

_________________