"Ale prosím tě," mávl jsem ledabyle rukou, protože jsem pochyboval o tom, že by Monty umrzl, nebo tak něco. "Určitě přežil, jen si musíš víc věřit," krčil jsem nakonec rameny a pobaveně jsem se šklebil. Ne že by zmrzlý Monty byl něco vtipného, no dobře, trochu jo. "Já si myslím, že si zvykneš. Víš co, strávíš tam deset měsíců," broukl jsem pak s úsměvem, protože jsem věřil, že za těch deset měsíců se aspoň trochu Montyho pohled na tuhle věc změní. I když dost možná ne.
Že byly lektvary lehké, tomu jsem moc nevěřil, ale Monty měl asi dost možná stejný pohled na to létání, no. "Uvidíme, třeba to pro mě lehké bude, třeba ne. Ale počítám s tebou, kdybych potřeboval pomoc," usmál jsme se široce, protože to od něho bylo opravdu moc hezké, že něco takového nabídl. Očividně byl Monty vážně super a já byl rád, že jsem se s ním mohl seznámit. "To teda. Ale doufám, že to bude někdo známí," zazářila mi očka nadšením, při myšlence, že by mě učil nějaký slavný famfrpálista. Já z nich tedy nebyl tolik odvařený, protože jsem jich znal až moc a s jedním celým týmem jsem trávil většinu mého volného času.
"Hele, na co ty tady vlastně čekáš?" povytáhl jsem tázavě obočí a na chvíli jsem sklouzl pohledem k výloze, za kterou to tak krásně sněžilo. Už jsem se nemohl dočkat, až se táta zase vrátí a já budu moct jít obíhat další stánky. Vypadalo to však, že tam ještě nějakou dobu bude, což mi možná ani tak moc nevadilo, protože s Montym se vážně suprově kecalo.

_________________

Monty si nevěřil. Otužilý nebyl ani trošičku, takže mu bylo jasné, že pokud hrad není vyhřívaný za pomoci kouzel, prvních pár měsíců bude samá rýmička a ošetřovna, než si alespoň trošičku zvykne. A když ho navíc napadlo, že možná bude muset absolvovat hodiny létání venku v zimě, chtělo se mu plakat. To přece nemůže zvládnout! „Třeba si zvyknu,“ usoudil, ale svým vlastním slovům moc nevěřil.
Na to, že Heski počítá s jeho pomocí s lektvary, Montgomery jen přikývl. Svá slova o tom, že mu pomůže, když to bude potřebovat, myslel vážně, takže proč ne. No a co se létání týkalo... Montymu bylo prakticky úplně jedno, kdo bude létání učit, protože pokud to nebyl člen mexického národního týmu (což bylo krajně nepravděpodobné), stejně by tu celebritu nepoznal.
„Čekám na mamku. Šla do banky a už by se asi měla vracet,“ zamumlal zamyšleně v odpověď na Heskiho otázku. „Pak jdeme mrknout na trhy a večer zpátky domů,“ vysvětlil a zkoumavě se na svého nového kamaráda zadíval. „A co ty? Taky na někoho čekáš?“ zeptal se a tázavě povytáhl obočí.

_________________

Problematiku ohledně zimy už jsem radši dále nekomentoval, protože v tomhle jsme si každý stáli stále za svým, i když Monty aspoň částečně uznal, že by si zvyknout mohl. Podle mě, když někde nějakou dobu žijete, si prostě na ty věci kolem vás zvyknout musíte.
"To to máme skoro stejné," broukl jsem pobaveně, a ani já už jsem se nevracel k létání a tomu, kdo by nás asi tak mohl učit. "Akorát já teda čekám na tátu. Něco musel zařídit, co, na to jsem se ho neptal," krčil jsem pak rameny. Vážně mi bylo fuk, co tady vlastně táta vyváděl. Pro mě totiž bylo hlavní, že jsem mohl jít s ním, a prošel jsem si ty trhy na Příčné. "Jo, Příčná v zimě je úžasná. Já už mám část těch trhů prošlých, to jsme totiž zvládli cestou sem," usmíval jsem se od ucha k uchu. Už jsem se nemohl dočkat, až se táta tady zase objeví, a my projdeme i tu část druhou. Taky jsem doufal, že mi nějakou maličkost koupí, a taky že spolu vybereme něco malého každému k Vánocům.
"Hele, už máš svojí hůlku?" optal jsem se po chvíli zvědavě. "Já totiž na nákupech ještě nebyl. A asi s tím počkám, až domů přijede Erkki, že bych poprosil jeho, aby se mnou šel." Přiznal jsem s menším úsměvem. Tak nějak jsem tušil, že učebnice dostanu po svém starším bratrovi, ale hůlku a hábit jsem si musel koupit sám. Mamka mi sice říkala, že se mnou půjde, ale já strašně moc doufal, že se mnou půjde starší brácha.

_________________

Kdyby byl Monty zapálený famfrpálový fanoušek, pravděpodobně by se mu teď rozsvítily oči a doufal by, že mu Heskiho tatínek dá autogram, až si sem pro syna přijde, ale Monty zapálený famfrpálový fanoušek nebyl, takže ho popravdě ani nic takového nenapadlo, jen prostě pokýval hlavou, aby dal najevo, že Heskiho slova bere na vědomí. „Já se těším na vánoční pochutiny,“ přiznal Monty pobaveně, když se řeč stočila k trhům. On měl jídlo prostě rád a rád ochutnával jídla z cizích zemí. I když hodně těch britských díky mamce už znal, včetně tradičního vánočního pudinku, který mu vůbec nechutnal.
Co se hůlky týkalo, Monty zakroutil hlavou. „Ne, nemám,“ odpověděl a zvědavě se na Heskiho zadíval. „Ty jo?“ oplatil mu otázku, načež dodal: „Já mám slíbeno od strejdy Torbjorna, že sem se mnou zajde na nákupy, naši většinou totiž nakupují v Mexiku a tady na Příčné se nikdo z nich moc nevyzná,“ pronesl a pobaveně se ušklíbl. Na nákupy se svým kmotrem se Monty moc těšil, protože s ním byla sranda a navíc ho už nějakou dobu neviděl. A to ještě nevěděl, že společně s Torbjornem přijede na Příčnou bonusový balíček ze Švédska. „Tak až se příště potkáme, musíš mi říct, jaká hůlka si tě vybrala,“ mrkl na něj Monty přátelsky.
Další téma hovoru ale nestihl nakousnout, protože si všiml, že na něj za výlohou mává mamka. „Hele, mamka je tu, tak já už budu muset jít,“ zabručel, neboť se mu do zimy vůbec nechtělo, a začal se zvedat. „Rád jsem tě poznal, Heski, tak se zatím měj. Když se nepotkáme dřív, tak se uvidíme třeba ve vlaku,“ rozloučil se s budoucím spolužákem nakonec, navlékl na sebe ještě jeden svetr, kolem krku omotal šálu, narazil si beranici a hodil na sebe kabát. Vypadal jako zatoulaný polárník, ale vůbec ho to netrápilo. Nakonec vyšel ze zmrzlinářství ven a společně s mámou zmizel mezi stánky na Příčné.

>>

_________________

<<

Susan si tyhle prázdniny vysloveně užívala. Ne že by se tak nedělo i o těch předchozích s Liamem, ale tohle byly jejich první s jejich malou dceruškou, a tak bylo nasnadě, že snažila zachytit každý malý více či méně významný okamžik, ačkoliv letos se většina výletování omezila na procházky po okolí jejich bydlení. Na druhou stranu – aspoň to teď měli dobře zmapované.
Dnes nicméně procházka v plánu nebyla, protože bylo hned ráno usouzeno, že bude až moc teplo na to, aby se dalo někde courat, a tak Susan vymyslela alternativu, totiž návštěvu Fortescueova zmrzlinářství. Jasně, měla z toho profitovat jenom ona s Liamem, jelikož Ellenka na to byla ještě moc mrňavá, ale tu zmrzlinu to prostě chtělo, a tak se teď Sheppardí rodinka nacházela na Příčné ulici, ve sladkém krámku Floreana Fortescuea, kde už teď bylo docela plno. Ale vzhledem k počasí se nebylo čemu divit a aspoň měli čas si rozmyslet, co si dají.

Mimo herně:
Tohle je tak debilní, že kdybych se to pokusila nějak vylepšit, bude to pravděpodobně ještě debilnější. Sori, viním nedostatek spánku.

_________________

<<

Dobrodružné prázdniny, které se Susan podnikali až doposud, měly sice svoje kouzlo, ale ani tyhle rozhodně nebyly k zahození. Lee si první rodinné prázdniny náležitě užíval, přestože malá Ellenka vyžadovala dost rodičovské pozornosti a hlavně energie. Jenže Lee si otcovství vyloženě užíval a stěžoval si jenom ve chvílích, kdy se na něm výrazně začal podepisovat spánkový deficit. I na nedostatek spánku si ale začínal zvykat.
Dnešní počasí přímo vybízelo k návštěvě zmrzlinářství, kam se Liam opravdu těšil. Slyšel totiž, že má Fortescue letos zmrzlinu s koláčovou příchutí a to se prostě muselo vyzkoušet, že. Když tedy vešli do zmrzlinářství, Lee se rozhlédl kolem sebe a nespokojeně v duchu zkonstatoval, že je tu docela plno. "Hele, asi mi řekni, co si dáš, Sus, a zaber nějaký místo, než se to tu zaplní úplně a už si nesedneme," podotkl ke své ženě, protože kdyby frontu u pultu stáli oba, vážně hrozilo, že už se pak neposadí, což by bylo nemilé, vzhledem k tomu, že s sebou měli Ellenku. Na tu se Lee mimochodem sluníčkovsky uculil a pohladil jí po tvářičce, což princezna odměnila bezzubým úsměvem.

_________________

Při minulých návštěvách by Susan nevadilo vystát si frontu společně s Liamem a pak to zakotvit někde venku na schůdku v chládku, kdyby bylo uvnitř plno, ale teď s ohledem na jejich dcerušku bylo jasné, že dá přednost spíš tomu, co právě Lee navrhoval. „No jo, jenom kdyby ten výběr byl o trochu lehčí,“ zabrblala, protože dlouhá fronta měla výhodu alespoň v tom, že se člověk stihl rozmyslet, co vlastně chce. I když ne vždycky to taky platilo. Někdy měl člověk na výběr dostatek času a stejně to pak honil na poslední chvíli. „Tak mi do poháru vem čokoládovou a kokosovou, a jestli nedojde melounová, tak ještě tu,“ broukla Susan po krátké chvilce zamyšlení, a i když by možná ještě jeden kopeček snesla, usoudila, že se může dorazit ještě později. „Tak jo, tamhle se někdo zvedá, tak tam pak přijď, hm?“ odtušila a pokývla hlavou tím směrem, kde se blízko uvolnil jeden stůl tak akorát pro ně. Ještě se krátce naklonila ke svému milému, aby ho líbla na tvář, načež se i s Ellenkou vydala k volnému místu. To se jim podařilo bez problémů obsadit, a tak Susan usadila sebe a dcerušku si přistavila tak, aby na ni bez problémů viděla, takže už nezbylo nic jiného, než počkat na Liama. Což zřejmě nebyla představa, která se Ellen líbila, protože ta, jakmile ztratila tatínka z dohledu, se začala mírně mračit a krabatit čelíčko.

_________________

Liamovi se pobaveně zablýsklo v očích, protože moc dobře věděl, jak mlsnou má ženu, takže mu bylo naprosto jasné, že jí výběr zmrzliny dá asi docela zabrat. „Ber to pozitivně - na výběr máš docela dost času,“ poukázal na fakt, že je před nimi ve frontě hned několik lidí, kteří váhali podobně, jako ona sama. Inu, rychle to prostě neodsýpalo.
Sus nakonec vybrala tři příchutě a Lee upřímně doufal, že si je všechny správně zapamatuje. Přikývl, aby dal najevo, že bere na vědomí, a jakmile se fronta pohnula, posunul se vpřed. On sám s výběrem moc velké potíže neměl - kombinace čokoládové a melounové zmrzliny se mu zamlouvala, takže se hodlal po Susan opičit, ovšem s tím rozdílem, že do svého poháru nutně potřeboval přihodit zmrzlinu koláčovou, kvůli které se sem tak těšil a na kterou byl upřímně zvědav.
Nakonec se dostal na řadu celkem brzy, úspěšně vylovil z paměti, jakou zmrzlinu chtěla jeho drahá, pak objednal i pro sebe a přihodil jim k tomu k pití ještě džbánek vody se dvěma skleničkami. A s tácem obsazeným dvěma poháry a džbánkem zamířil ke stolu, kde se uhnízdila jeho drahá žena.
„Nespletl jsem to, že ne?“ zeptal se pro jistotu, když Sus podával tác, načež juknul na Ellenku, která vypadala zdeptaně - snad kvůli tomu, že byl tatínek chvilku pryč. Lee se na ni pobaveně zaksichtil a natáhl ruku, aby svou malou princeznu pohladil po tvářičce. „Ty tohle ještě nemůžeš, drahoušku,“ zacukroval, „ale dočkáš se, slibuju. A pak tě tatínek zasvětí do tajemství koláčů,“ zazubil se od ucha k uchu a v očích mu opět zajiskřilo.

_________________

Čekání na Liama uteklo rychleji, než Susan očekávala, a netrvalo dlouho, když se u stolku objevil i s tácem, na kterém nesl jejich objednávku. „Víš, já si myslím, že i kdybys to spletl, nedokázala bych se zlobit. Je to zmrzlina,“ pokrčila rameny, jako by to snad hovořilo za všechno, načež s úsměvem dodala, „ale každopádně jsi to zvládl na jedničku.“ A naklonila se k němu, aby ho pochvalně líbla na tvář.
„To je den, kterého se nikdo nemůže dočkat, Ellen obzvlášť, viď?“ zazubila se pak pobaveně, když Lee začal s tím, jak dcerušku zasvětí do koláčového tajemství. Susan rozhodně neočekávala, že by to snad někdy bylo jinak. Jenom tedy byla otázka, jestli Ellence budou koláče vůbec chutnat, ale o tom se na druhou stranu dalo docela zdravě pochybovat vzhledem k tomu, jaké měla rodiče. Nicméně holčička vypadala už docela spokojená, ačkoliv z té dobré zmrzliny jí nebylo souzeno zatím nic, ale aspoň měla oba rodiče na dohled.
Susan se pomalu pustila do toho poháru, protože sice možná nehrozilo rychlé roztečení jako u mudlovské zmrzliny, ale taky to nehodlala dále odkládat. „Mohli bychom odpoledne zajít k vodě, viď? Ellenka se taky určitě ráda trošku vycachtá,“ podotkla po chvilce, když menší půlka poháru už zmizela. Uvnitř cukrárny bylo nicméně příjemně, horší to bude, až zase vyjdou ven, kam se Susan moc nechtělo. Ale na to byl ještě chvíli čas.

Mimo herně:
Sori za ještě nižší kvalitu než kdy jindy.

_________________

Liam se zatvářil pobaveně a v očích mu přeskočily jiskřičky. „Ještě aby ses zlobila na svého úžasného manžela,“ zamrkal na ni jako andílek. Vzápětí byl však pochválen a dokonce dostal pusu, takže se spokojeně uculil a pohodlně uvelebil na židli.
„To si rozhodně myslím, že se toho dne nikdo nemůže dočkat,“ pokýval vážně hlavou, když došla řeč na zasvěcování malé Ellenky do koláčového tajemství. „Bude to nejdůležitější den tvého života, princezno,“ mrkl na svou dcerku vážně, ale pak mu zacukaly koutky úst. Ovšem kdyby Ellence koláče nechutnaly, Lee by to asi dost těžce nesl, nicméně to ukáže až čas. A na koláče měla malá princezna ještě nějakou dobu čas. Liam se natáhl, aby Ellenku pohladil po vláscích, pousmál se a pak pohledem zakotvil na Susan.
Na její návrh přikývl, protože neviděl důvod, proč by si nemohli udělat výlet k vodě. Sice ho trošku děsila představa, že tam bude hodně lidí, ale i to hodlal podstoupit, protože to horko bylo hrozné. Paradoxní bylo, že se mu daleko lépe přežívalo v kožichu dinga, neboť tenhle pes byl na horké počasí zvyklý a přizpůsobený. „To bychom rozhodně mohli,“ broukl souhlasně. „Alespoň třeba neumřu vedrem... Tohle počasí je naprosto příšerný,“ postěžoval si a zacpal si pusu zmrzlinou, aby se trochu ochladil. Ta koláčová byla vážně vynikající, takže Lee blaženě zavřel oči a zavrněl jako kocour. „Ono to vážně chutná jako koláč! Studenej koláč!“ zajásal vzápětí a natáhl k Susan lžičku se vzorkem koláčové zmrzky, aby mohla ochutnat.

_________________