Podle Sary byl Johny člověk, který si zasloužil jen to nejlepší, a Saru mrzelo, že ona s tím jen těžko něco udělá. Chtěla, aby se měl dobře, a aby se mu splnilo všechno, co si kdy přál, jen pochybovala, že by něco z toho bylo v její moci. Vždyť co pro něj mohla udělat? Nic ji nenapadalo, tak jen překryla jeho ruku tou svojí a zlehka ji stiskla, přičemž se na něj pousmála. „Jsem ráda, že tě mám. A moc dobře vím, že bys mě vyslechl, abys mi ulevil,“ ujistila ho upřímně, „ale já ti nechci přidělávat starosti, když o nic závažného nejde.“ Ještě, aby mu kazila náladu svými problémy, to přeci nešlo. „Jen teď nemám žádný konkrétní cíl nebo motivaci,“ pokrčila nakonec rameny a pokusila se to zlehčit dalším úsměvem. Vždyť vážně o nic nešlo, když nešlo o život. Mohla být ráda, že je zdravá, že její rodinu vlastně nic neohrožuje, a že se nikdo zbytečně neplete pod nohy ministerstvu v záležitostech, které se začínaly stahovat nad kouzelnickou společností jako černá mračna.
Famfrpál byl vděčné téma, ač do něj nebyla Sara takový blázen jako většina těch, kteří ji obklopovali. Ale věděla, že pro Johnyho je to denní chleba, a že se o košťatech zvládá bavit i dlouhé hodiny, a ona byla ráda, že může třeba i jen poslouchat. Vždycky mluvil s takovým zápalem, usmíval se a vypadal šťastně. A to Saře dělalo radost, ať už obsah toho sdělení zněl jakkoliv. „V redakci ještě čekáme, koho tam vedení pošle za Věštce, tak se tam možná uvidíme,“ poinformovala ho, ačkoliv ještě netušila, jestli se tam zrovna ona dostane. Taky záleželo na tom, kdo se nakonec dostane do finále, protože setkat se se Seanem nebyla zrovna vyhlídka, která by ji naplňovala radostí.
Debata o ministerstvu rozhodně nebyla dobrou volbou pro trávení společných chvil, ale Sara se musela ujistit, že Johny neplánuje následovat ten dav, na který ministerstvo pomalu ale jistě začínalo pořádat divoký hon. „To je dobře,“ viditelně se jí ulevilo, když ji ujistil, že se do ničeho neplete. Věnovala mu omluvný pohled, že s tím vůbec začínala, ale copak se tomu dalo v téhle době vyhnout? „Jak se má Harry? Už... už je to lepší? Přinesla jsem ti něco ukázat!“ usmála se nakonec a vytáhla z tašky malé fotoalbum, které si s sebou vozila na focení a vlastně vždycky, když měla na delší dobu odcestovat mimo domov. Obsahovalo různé fotky, a pokud dával pozor, když jím Sara listovala, mohl zahlédnout i pár jejich společných fotek ze školních let. Jí ale šlo o poslední stránky, kde se na fotografiích smála a tančila s malou Gemmou v náruči. Na jedné byla i s Audrey a Elijahem, ale jinak si svou vzdálenou neteřinku ukořistila na focení jen pro sebe.

_________________

Když se Sařina ruka dotkla té jeho, Johny se překvapeně pousmál a na chvíli měl pocit, že mu srdce udělalo pár splašených kotrmelců. A dost možná udělalo, protože Johnymu stačilo málo - vždyť ho za ruku držela Sara! Sara! „Žádné starosti bys mi nepřidělávala,“ ujistil ji popravdě a věnoval jí upřímný úsměv. Johny byl totiž ochotný pro Saru se úplně obětovat, ačkoliv si nejednou vyslechl přednášku o tom, že už by ji konečně měl nechat plavat, když o něj stejně nemá zájem, a najít si nějakou jinou slečnu, která by ho měla ráda. Jenže problém byl ten, že po světě nechodila žádná jiná, která by byla jako Sara. „A jak to?“ zeptal se starostlivě, když Sara přiznala, že nemá žádný cíl ani motivaci. Jistě, že pokud by se o tom nechtěla bavit, Johny by v tom nešťoural, ale tu starostlivou otázku si odpustit nedokázal.
Co se týkalo mistrovství, Johny byl opravdu schopný bavit se o famfrpálu a košťatech dlouhé hodiny, ale teď to neměl v plánu - od toho měl kamarády nadšence, nemusel tím otravovat život Saře. Navíc bylo příjemné bavit se také o něčem jiném. „Kdybys tam opravdu vyrazila, tak se určitě zastav u stánku Komety,“ mrknul na ni s úsměvem, protože by byl nesmírně rád, kdyby ji viděl za pár týdnů znovu.
Řeči o ministerstvu byly takticky přeskočeny, což bylo dobře, a řeč se stočila k příbuzenstvu. Když se Sara zeptala na Harryho, Johny pokrčil rameny, protože sám si nebyl jistý, co se bratrovi honí hlavou. Ale vypadalo to, že v depresi už nějakou chvíli není... jen se tak nějak vyhýbal jakýmkoliv vztahům, pokud to nebyly vztahy na jednu noc. „Myslím, že se má lépe,“ usoudil Johny nakonec zamyšleně. „Už aspoň není jako tělo bez duše, jako těch prvních pár měsíců... to na něj totiž vůbec nebyl hezký pohled,“ přiznal. Tehdy o něj měli všichni strach, když ho ten rozchod tak sebral. Na druhou stranu se mu ale nikdo nedivil.
Sara se nicméně po chvilce vytasila s fotoalbem a Johny zvědavě natáhl krk, aby na něj viděl. Zdálo se mu to, nebo zahlédl i jejich společné fotky? Nebyl si jistý a radši si namluvil, že si jen přál, aby něco takového viděl, protože proč si dělat zbytečné naděje... Nakonec mu ale ukázala fotky sebe a malé Gemmy a jemu se po tváři rozlil široký úsměv. „Jé, ta je krásná,“ broukl nadšeně. „A už je docela veliká! Oběma vám to sluší,“ zamrkal na Saru zvesela. A napadlo ho přitom, jak by asi Sara zařila se svým vlastním škvrnětem... Jenom aby nebylo Seanovo, kdyby nějaké bylo. To by asi nepřežil. „A jak se rodině vlastně daří? Nějaké novinky?“ zeptal se po chvilce s upřímným zájmem a upil ze své ledové kávy, které se doposud snad ani nedotkl. Ona Sara prostě byla důležitější a zajímavější, než nějaké kafe.

_________________

Sara se musela chtě nechtě pobaveně zasmát, i když to rozhodně nebyl smích zlý nebo ironický. Prostě jen drobné pousmání nad tím, že Johny byl schopný se kvůli lidem okolo rozkrájet. To ona taky, jen si o sobě nikdy neuvědomovala, jak tou svou péčí musí své blízké bavit. „Ty máš prostě zlaté srdce, Johny,“ broukla a povzdechla si s tím radostným úsměvem na rtech. I když jí nebylo do zpěvu, když sem vstupovala, už teď měla pocit, že se jí ta nálada o něco zlepšila, a hlavně, že už se jí svět nezdá tak... nijaký. Jednotvárný a bez života. Johny do něj vnášel barvy a radost, a už jen za to mu byla Sara nesmírně vděčná. Nechápala, čím si takového kamaráda zasloužila, ale byla ráda, že ho má. „Já nevím, prostě... moje práce by měla být přínosná a neměla by v lidech vzbuzovat podezření, jestli nejsou ta slova v článcích lživá, aby se přízeň kouzelníků naklonila dle potřeby na jednu nebo na druhou stranu. Už mi to nedělá radost a stejně tak mi nedělá radost focení, i když mě neustále přesvědčují, že to nemám vzdávat,“ rozpovídala se, ačkoliv pořád si přišla nepatřičně, že ho tím zahrnuje. „Létám z místa na místo, prostě tam, kam mě někdo jiný pošle, a už ani z toho poznávání světa nemám radost. Vlastně jsem nejraději, když se vrátím domů, a napustím si vanu,“ zasmála se, ale jen proto, aby to odlehčila. Aby ho přesvědčila, že se tím vlastně netrápí, a že to není tak zlé, jak by se mohlo zdát. „Chybí mi moje vlastní přání cokoliv z toho dělat...“ přiznala nakonec a sklopila oči ke stolu. A co si vlastně přála? Zeptat se klidně mohl, ale Sara na tu otázku neznala odpověď.
Co se mistrovství týkalo, Sara přikývla, protože když věděla, že tam bude, tak se hodlala minimálně přesvědčit, že má na rtech spokojený úsměv, a že mu září oči štěstím. Famfrpál byl ale nakonec odsunut stranou stejně jako ministerstvo a Sara se usmívala nad fotkami malé Gemmy. Nostalgicky a vlastně i trochu smutně, ale zároveň s radostí. Lidské pocity byly někdy prostě nevypočitatelné a už vůbec ne logické. „To je dobře, že už je Harrymu líp. Mrzí mě, že se tak trápil.“ Sara věděla, že Audrey je šťastná, ale to ještě neznamenalo, že by neměla sympatie s ostatními. „Je krásná. A velká. A jí to sluší mnohem víc,“ pousmála se pak nad fotkou, kde obě s Gemmou házely úsměvy na všechny strany. „Audrey se má dobře, je spokojená, co já vím,“ oznámila mu mírně omluvným tónem, ale hned navázala. „O Crystal toho moc nevím a Mack je vzorný strejda.“ Zasmála se pobaveně a pak upila své čokolády. „Co se týče našich, táta se rozhodl vycestovat do Skandinávie, aby si namaloval fjordy a mamka se učí nějakou novou divadelní roli. Mají se dobře, jen pořád zmiňují vnoučata. Že prý, když už má dítě i Audrey, že bych se měla zamyslet alespoň nad tím, že bych si našla přítele.“ Povzdechla si, opět pobaveně, protože něco takového se jen těžko dalo nakázat. „A co tvoje rodina?“

_________________

Johnymu trošičku zahořely tváře, když se od Sary dozvěděl, že má zlaté srdce. On si nic takového nemyslel, takže po chvilce zakroutil hlavou. „Vždyť to není pravda,“ zamumlal a zadíval se přitom na ni, „jenom nechci, aby ses trápila.“ Pozitivní ovšem bylo, že měla Sara touhle dobou zřejmě už aspoň o ždibec lepší náladu, než před nějakou chvílí, a za to byl Johny upřímně rád. Nevěděl, co jí tu náladu zlepšilo, ale byl za to rád.
Když se pak Sara konečně rozpovídala o své práci a tom, co ji trápí, Johny na ni mlčky upíral pohled a pečlivě poslouchal každé její slovo. Nakonec chápavě přikývl a potichu si povzdechl. „To chápu,“ hlesl, protože si docela dokázal představit, jak musí být ubíjející psát články pro plátek, který je zkorumpovaný a kterému už polovina společnosti nevěří ani slovo. „A proč nezkusíš psát pro někoho jiného? Vždyť máš talent, určitě by sis našla práci u jiných novin... Nebo už tě novinařina vůbec nebaví?“ povytáhl obočí. Mohla taky zkusit napsat knihu... s tím by jí klidně vypomohl, protože už měl zkušenosti, že. „Možná prostě potřebuješ změnu, Saro... Nějakou výraznou změnu,“ usoudil nakonec poté, co přiznala, že už ji vlastně nebaví ani focení a cestování po světě. „Já jsem si každopádně jistý, že najdeš něco, co tě bude bavit a naplňovat,“ dodal povzbudivě a věnoval jí upřímný úsměv.
„To mrzí nás všechny, ale asi to občas prostě patří k životu,“ okomentoval pošramocené srdíčko svého bratra. Hlavní bylo, že už se Harry cítil lépe a že rodiče naštěstí měli dost rozumu, aby ho nenutili do dalšího vztahu. „Já myslím, že to sluší víc tobě, ale Gemmě to neříkej,“ zašeptal Johny spikleneckým hlasem, načež se zasmál a ještě jednou se na malou princeznu na fotkách zadíval. A taky na tu velkou, protože ta ho přeci jen zajímala o trošku víc. Když se Sara rozpovídala o rodině, Johny se opět stal tím vděčným, tichým posluchačem, a jen přikyvoval, aby dal najevo, že vnímá. A usmíval se. Nicméně jeho úsměv se zkroutil v nepatrný úšklebek, když Sara zmínila, že by její rodiče chtěli vnoučata... Ještě aby jí nutili do nějakého vztahu, kterým by si ona sama nebyla jistá, to by Johny asi nepřekousl. Zároveň se ale dozvěděl cennou informaci - že teď momentálně žádného přítele nemá. A zase mu svitla naděje. „Moje rodina je na tom vlastně dost podobně, alespoň co se těch vnoučat týče. Mamka pořád úpí, že bych si už konečně měl najít nějakou přítelkyni,“ přiznal potichu. „Ale jinak nic zvláštního. Oba mají pořád dost práce, manželství jim pořád klape a kromě Harryho poslední dobou neměli moc starostí, takže se asi mají dobře. Terry dostudoval Bradavice a studuje na lékouzelníka,“ zakončil svoje stručné povídání.
Poté se na chvilku odmlčel, aby se znovu napil kávy, a nakonec k Saře opět zvedl pohled. A krapet znejistěl, protože měl na srdci něco, co muselo ven, ale zároveň se bál odmítnutí. „Ty, Saro... když je dneska tak hezky, nechtěla... nechtěla by ses večer třeba někam projít?“ zeptal se váhavě a jeho tváře nabraly zase o něco červenější odstín. Ani ho nenapadlo, že by se po tomhle kafi prostě jenom tak rozešli, a navíc den docela rychle utíkal a večer bude za chvilku. A budou vidět hvězdy, prostě romantika. Johny miloval teplé letní noci, kdy byla obloha obsypána hvězdami. Jen neměl s kým se kochat tou nádherou...

_________________

Johny si mohl myslet, co chtěl, Sara si myslela své. A čím víc nad tím přemýšlela, tím víc jí docházelo, že Johny snad ani neví, co pro své okolí znamená. Že mu v jeho skromnosti nedochází, jak moc všem pomáhá už jen tím, že s nimi je. A že jim věnuje svou pozornost.
Sara byla vážně ráda, že ze sebe ta slova dostala, a velmi se jí ulevilo, protože sdílená starost je poloviční starost. Najednou jí přišlo, že v tom není sama, a že na to vlastně nikdy nemusí být sama, jen když si přestane myslet, že její problémy nikoho nezajímají. „Uvažovala jsem nad tím, že bych zkusila nějaký jiný plátek,“ pokrčila rameny, ačkoliv jen nerada přiznávala, že ji něco takového napadlo. „Ale ono to není tak jednoduché, protože jen málokteré noviny jsou teď čistě nestranné. A já chci prostě jen psát pravdu.“ Což jí přišlo v téhle době skoro nemožné. Všechny články procházely cenzurou, protože názor lidí musel sloužit účelu, a když se někdo v rozhovoru jen tak mimochodem zmínil o tom, co si o situaci myslí, nemohla to tam jen tak napsat, aby to neovlivňovalo veřejnost. Ale tenkrát u rozhovoru se Seanem jeho slova vynechala spíš kvůli tomu, aby po něm někdo nešel za jeho názor, který se s tím ministerským rozcházel snad ve všech ohledech. „Změna... možná by mi vážně pomohla, Johny, ale já nejsem na změny asi dost odvážná,“ povzdechla si a namotala si koneček svého copu na prst. „A hlavně nevím, jaká by ta změna měla být. Já vážně nevím...“ zadívala se na něj skoro zoufale, jakoby jí s tím snad mohl pomoci.
Harryho nechala plavat, protože ona jeho srdce opečovávat nechtěla, a navíc to nebyl on, kdo jí tu skládal komplimenty, ale jeho starší bratr. A i když byl její typ spíš Harry, protože měla slabost pro ty špatné kluky, teď to byl Johny, kdo ji donutil se začervenat jako pole vlčích máků. „Neřeknu jí to, ale jen proto, aby se necítila špatně,“ zamumlala pobaveně. I jí se pak dostalo informace, že se jeho rodině daří dobře, a že je nezadaný, což kvitovala smutným a soucitným pousmáním. „Někdy je těžké najít někoho, kdo by za to stál,“ broukla k němu, protože nechtěla, aby z toho byl smutný. Ona taky nikoho neměla, a vlastně nikoho ani nehledala. Bála se, že se zase spálí. Jako obvykle. A zatímco byla ponořená do myšlenek na to, že má prostě jen špatný vkus, zarazil ji svou otázkou. Chvilku na něj mrkala, jak překvapením nemohla najít slova, ale pak se pousmála. „Ráda, stejně nemám co dělat. A kam bys chtěl jít?“ Vymetená obloha slibovala hvězdné nebe nad hlavou a příjemnou teplotu vzduchu, takže by snad i byl hřích zůstat doma. I když ona by mohla otevřít dveře balkonu a naložit se do vany, zatímco by prosklenou stěnou pozorovala to nebe nad Příčnou.

_________________

Johny souhlasně pokýval hlavou, když Sara přiznala, že už přemýšlela nad tím, že by zkusila psát pro nějaký jiný plátek. Byl si naprosto jistý, že kdekoliv jinde by ji uvítali s otevřenou náručí, poněvadž o jejím talentu ani na chvilku nepochyboval. Vždyť její články četl, věděl, jak poutavě a k věci umí psát. „Nějaké nestranné noviny by se určitě našly, hm?“ pousmál se povzbudivě. „V dnešní době je těžké psát pravdu, to chápu,“ dodal pak s povzdechem a přikývnutím. „Ale ty si určitě nějakou cestu najdeš, Saro... Vždyť máš talent a odhodlání ti určitě taky nechybí,“ mrkl na ni ještě.
I to, že na změnu není příliš odvážná, Johny moc dobře chápal. On byl taky poněkud konzervativní introvert, který se bál do něčeho nového vrhat po hlavě, takže chápal tu nejistotu a pochyby, on sám by je měl, kdyby se nacházel na jejím místě. „No, ale když na tu změnu třeba nebudeš sama, tak to půjde...,“ zamumlal, maje tím na mysli, že on je ochotný kdykoliv stát po jejím boku a pomoci. „Však ona až tě nějaká změna cvrnkne do nosu, poznáš to,“ řekl přesvědčeně, přičemž se na chvilku pozastavil pohledem na Sařině obličeji, u jejích očí, a letmo se pousmál.
A znovu se Johny uculil, když si všiml, jak se Sara červená - bylo to nesmírně roztomilé a slušelo jí to, ale raději to nijak nekomentoval, protože nechtěl, aby se utápěla v ještě horších rozpacích, navzdory tomu, že jí červené tvářičky opravdu slušely. „To jsem rád,“ uchechtl se, protože si představil naštvanou malou Gemmu a představa to byla vskutku vtipná. Hledání partnera nekomentoval, jen se zatvářil možná trošku posmutněle a přikývl. Nebylo těžké najít někoho, kdo za to stál, těžké bylo přesvědčit tu osobu, že za to stojí on sám... a o tom měl on sám pochyby. Johny nikdy neměl přehnaně vysoké sebevědomí.
Když byla přijata jeho pozvánka k večerní procházce, Johny se zeširoka usmál a oči mu přímo zazářily nadšením. Pravda, nedomýšlel však, kam by na tu procházku mohli vyrazit, ale to se poddá večer, ne? „Já nevím... Třeba někam, kde budou dobře vidět hvězdy?“ zeptal se zvědavě.

_________________

Sara si skoro s povzdechnutím pomyslela, že Johnyho je pro tenhle svět vážně škoda, protože tak čistou duši měl jen málokdo. Vlastně ani nikoho jiného takového neznala. „Já nevím, Johny, ale ty nestranné noviny jsou v dnešní době většinou považovány za dílo rebelů, protože když píšeš něco, co se ministerstvu nezamlouvá, automaticky je z tebe jeden z nich. Nemůžu psát, co bych chtěla, aniž bych se přiklonila na protiministerskou stranu,“ broukla s drobným pousmáním. „Leda bych šla psát články o pěstování třemdavy nebo recepty do časopisu pro Čarovné hospodyňky.“ A tam se Sara odmítala ukazovat, protože nakonec by skončila jako jedna z těch, které nadšeně svému okolí vyprávějí, jaký rozdíl udělají dva gramy mouky ve struktuře moučníku. „Talent a odhodlání možná mám, ale nemám ostré lokty a už vůbec nejsem dostatečně drzá. Já se na tu práci vlastně ani nehodím...“ povzdechla si a mírně se zamračila, protože to uvědomění jí nebylo ani trochu příjemné.
Samozřejmě že jí nejdříve nedošlo, jak to Johny myslí, takže se na něj nechápavě zadívala. Kdyby na změnu nebyla sama, možná by byla víc odvážná, ale... ona sama byla. Svým způsobem jí to vyhovovalo, i když se nejednou přistihla, že jí něčí přítomnost chybí, a tím víc to pociťovala po návštěvě Audrey, kdy v náruči svírala malou Gemmu. Nedalo se říct, že by po dítěti přímo toužila, ale ta myšlenka se jí nepříčila, vlastně se cítila šťastná. Doma bylo tak ticho... a objímat mohla leda tak polštář. „Jenže... já jsem sama, Johny,“ pokrčila proto rameny a smutně se na něj zadívala. Ani ji nenapadlo, že by to mohl být on, kdo by jí po tom boku ochotně stál, vždyť to po něm nemohla chtít. „Třeba cvrnkne. Třeba ne. Uvidíme.“ Konstatovala nakonec a oplatila mu pohled i úsměv, přičemž si nejistě promnula ruce, takže je raději obtočila kolem hrníčku s čokoládou, aby ji dopila.
I když na tu její poznámku o partnerovi nc neřekl, Sara dobře postřehla jeho výraz, a natáhla svou ruku, aby mu stiskla tu jeho. Ona neměla sebemenší pochyby o tom, že si někoho najde, vždyť jeho by odmítla jen slepá, hluchá a úplně vypatlaná dívka. „Johny, jsi skvělý chlap, nedokážu si představit, že by sis nikoho nenašel. Vždyť o tebe se snad musí holky i prát! To tě ještě žádná famfrpálová fanynka nepozvala na kafe?“ Tomu se Saře nechtělo věřit. Ale že s ním vlastně seděla na kávě ona, a že ji pak pozval na procházku, to ji ani trochu netrklo. Asi byla slepá, hluchá a... no, v tomhle ohledu trochu nedůvtipná. „Tak nejlíp jsou vidět hvězdy u mě doma,“ zasmála se pak zvonivě, „jinak bychom se museli přemístit snad někam daleko za Londýn, protože pozorovat je uprostřed Příčné by asi nebylo zrovna pohodlné.“

_________________

Johny se zachmuřil, protože si uvědomoval, že má Sara pravdu. Možná se na to prostě díval moc naivně, to by k němu sedělo... „Jo, to co říkáš, zní dost pravděpodobně,“ přitakal tedy a povzdechl si, protože byl v koncích. Snažil se Saře pomoci, ale začínalo to vypadat, že to prostě není v jeho silách. A jemu se tenhle pocit nezamlouval ani trošičku, neboť mu na Saře opravdu moc záleželo. „Pro Čarovnou hospodyňku by tě byla škoda,“ usoudil bez chvilky přemýšlení, protože to bylo nad slunce jasné. „A proč... proč třeba nezkusíš napsat nějakou knihu, Saro? Určitě máš bujnou fantazii a - jak už jsem říkal - talent... A ono to napsání knihy není zase taková věda,“ broukl a zkoumavě se přitom na ní zadíval.
Když Sara po chvíli prohlásila, že sama je, Johny jen tak tak potlačil povzdechnutí a nějakou záhadou se mu podařilo udržet si na rtech letmý úsměv. Podrbal se ve vlasech na zátylku a pokrčil rameny. „Třeba ne tak moc, jak si myslíš. Víš přece, že já tu pro tebe vždycky jsem, kdybys něco potřebovala,“ poznamenal, ačkoliv doufal, že tohle Sara opravdu ví a nebála by se na něj obrátit, kdyby s čímkoliv pomoct opravdu potřebovala.
Sara mu dnes připravovala jeden šok za druhým, takže když se znovu dotkla jeho ruky, Johnymu se opět zatočila hlava a srdce předvedlo další kotoul. Ne, kotoul ne... přinejmenším salto. Jen štěstí, že ne rovnou salto mortale. „Pozvala,“ přiznal potichu a uhnul pohledem ke straně, „ale já ji odmítl. A ne jednu.“ Proč by lhal? Byla pravda, že se už ho pár slečen pokoušelo pozvat na kafe, ale Johny tvrdohlavě odmítal, protože byl skálopevně přesvědčen, že ta pravá je někde jinde... a to přesvědčení pořád trvalo. Ta pravá ho teď držela za ruku a on možná každou chvílí skutečně přizná, že ty slečny odmítal kvůli ní... No a pak pravděpodobně nastane konec světa, jinak si to nedokázal představit.
„U tebe doma?“ překvapeně povytáhl obočí a chtě nechtě se začervenal, když Sara po chvíli zmínila, že nejlépe jsou hvězdy vidět u ní doma. Ne, opravdu nepočítal s tím, že se jí večer nasáčkuje do bytu a bude jí otravovat život a narušovat osobní klid a prostor... „No, to je na tobě, kam bys chtěla raději...,“ prohodil nakonec, nechávaje volbu, kam se vydají, na Saře. On se nebránil ani sledování hvězd přes okna bytu nebo z balkonu, ani procházce pod hvězdným nebem někde za Londýnem, na venkově...

_________________

Ani Sara si nemyslela, že by pro ni Čarovná hospodyňka byla to pravé ořechové, takže se jen uculila, když její domněnku potvrdil. A zároveň ji překvapil tím, že měl jiný nápad. Saru sice napadlo, že by něco napsala, ale netušila co. Na knihu musela být inspirace, aby z toho nakonec opravdu nebyla kuchařka nebo vychytávky Zlatokopa Levharta, a Sara teď inspiraci postrádala. Možná by mohla napsat román o soužití s imbecilem, ale na to měla Seana pořád moc ráda, nebo by mohla napsat něčí biografii, což by nebylo až zas tak špatné. „Vážně to není věda? Mně přijde, že to musí být neskutečně obsáhlá práce a člověk musí mít talent na takové psaní. Vždyť to není jen pár slov ve sloupku na třetí stránce novin, ale spousta hustě popsaných stran,“ uculila se na něj pobaveně, protože si vážně nemyslela, že by to zvládla. „Ale zamyslím se nad tím, slibuju,“ broukla pak děkovně. „Jen musím zjistit, o čem psát.“ Teď jí nedocházelo, že měla pár zajímavých lidských osudů skoro na dosah ruky.
Johny Saru svým dalším prohlášením dojal, a ne že ne. Dokonce tak moc, že musela rychle zamrkat řasami, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí po tom, co jí došla jeho slova. „To si snad ani nezasloužím, Johny. Měl by sis to schovávat pro jinou.“ Myslela to upřímně. Vždyť ona o jeho pocitech nic netušila, tak domýšlivá ona prostě nebyla.
Ani když už jí odpověděl, tak jeho ruku nepustila, jen se na něj smutně zadívala, protože nechápala, proč to udělal. Nezasloužil si být sám a hlavně si zasloužil jen to nejlepší, tak proč je odmítal? Sara byla v koncích, protože její hlava si nepřipouštěla možnost, že by to bylo kvůli ní. Prozatím to nechala plavat, protože ji čekalo mnohem těžší rozhodování - ono oboje pozorování hvězd mělo něco do sebe, ale Sara přeci jen měla víc raději pohodlí domova a hlavně tam pořád byla možnost, že kdyby jim byla zima, vezme deky a lahev vína, aby hvězdy mohli pozorovat hezky zachumlaní a s občerstvením po ruce. „Jestli ti to nevadí?“ navrhla s pokrčením ramen a usmála se. „Mám doma víno.“ Ať už pil nebo nepil, pořád mohl dostat čaj. Nebo dýňový fizz.
Saře to nakonec ale přeci jen nedalo a pohladila ho palcem po hřbetu ruky. „A proč si ty slečny vlastně odmítl, Johny? To se ti žádná nelíbila? Neměl bys být sám... vždyť co tě znám, tak jsi byl vždycky sám.“ Zadívala se na něj se smutkem v očích, protože jí to bylo líto. „Já vím, že by to nemuselo vyjít, ale ani to nezkusit...“ nechala to viset ve vzduchu nedořečené.

_________________

Johny se pousmál a pokrčil rameny. „Ono taky záleží na tom, jakou knihu píšeš,“ pronesl zcela pravdivě. Bylo jasné, že napsat například něčí biografii bude nesrovnatelně složitější, než napsat knihu pro děti. I když u té zase musel autor přemýšlet nad tím, jak příběh podat, aby byl zajímavý, čtivý a děti opravdu bavil. „Psaní knihy není vlastně ani tak... o psaní samotném, jako spíš o informacích. Než takovou knížku napíšeš, musíš si toho spoustu zjistit, všechno nastudovat a dát do souvislostí. Sepsat to, to už je pak vlastně docela hračka,“ sdělil svůj názor a pokrčil rameny. Ale každý autor se na to díval jinak a každý měl jinou taktiku. Někdo prostě zvládal napsat knížku z fleku, moc se nad ní nezamýšlet a nakonec z ní mít bestseller. Maguáří tlapkou bestseller nebyl, ale špatně si nevedl a Johny si nemohl stěžovat.
Když pak Sara naznačila, že by si svou ochotu a podporu měl schovávat pro jinou, Johnymu úsměv ve tváři trochu povadl a zakroutil hlavou. „Nemyslím si,“ zamumlal, zatěkal pohledem kolem sebe a nakonec se na Saru znovu zadíval.
Návštěva u Sary doma Johnymu rozhodně nevadila, i když se cítil trošičku hloupě, že se k ní tak neočekávaně nasáčkuje do bytu a ještě jí připraví o zásoby vína. „Nevadí... Zní to moc dobře,“ ujistil ji s letmým úsměvem na rtech.
Pak se ale řeč stočila na trošičku vážnější téma. Johny si nebyl jistý, jestli se chce se Sarou bavit zrovna o tomhle, ale když už to nakousli, nebylo jednoduché od toho upustit a nechat to plavat. A třeba konečně nastal ten správný čas, aby naznačil, proč si nikdy nikoho nenašel... A Sara ho třeba pošle do háje a jemu představa, že už se nikdy neuvidí, zlomí srdce, ale to bylo holt prokletí Huckabeeů, že jim Carterky lámaly srdce. „Odmítl jsem je proto, že se mi líbí jiná... Jen o tom ona sama asi nemá nejmenší tušení,“ vysvětlil nakonec zdráhavě a prozatím nijak nenaznačoval, kdo ta slečna je. Bál se, že se mu Sara vysměje, i když to absolutně neměla v povaze.

_________________