Monty nejistě sledoval, jak mu dospělák sundává knížku z regálu, kam on sám neměl šanci dosáhnout, ani kdyby se postavil na špičky, a upřímně doufal, že toho muže moc neotravuje. Ale kdyby mu pomoct nechtěl, tak se neptá a nechá ho tam s jeho trápením, ne? Když mu ovšem byl pochválen výběr literatury, Monty překvapeně povytáhl obočí a trošičku se začervenal. „Gracías,“ hlesl, a to jak v reakci na tu pochvalu, tak jako díky za pomoc. „Vy se v lektvarech vyznáte?“ neudržel jazyk za zuby, protože když šlo o lektvary, byl zvědavý až běda. A ten muž se nacházel v oddělení s lektvarovými publikacemi, tak se o ně musel alespoň okrajově zajímat.
Monty opravdu neočekával, že se s ním dospělák začne vybavovat, takže ho ta otázka překvapila, ale nezaskočila. Při zmínce o Bradavicích se mu hned rozzářily oči a on okamžitě nadšeně přikývl. „Ano, v září tam pojedu prvně,“ vychrlil a bylo na něm vidět, že už se nemůže dočkat. Pak ale jeho nadšení trošičku povadlo, když si uvědomil, že se tu baví s úplně cizím mužem, a že by to neměl dělat, protože mu mamka přece říkala, že se s cizími lidmi moc vybavovat nemá. Jenže Monty neuměl vycouvat, když už do té konverzace spadl, takže jen vykouzlil nejistý úsměv a knihu, kterou si původně chtěl důkladně prohlédnout, si přitiskl k hrudi jako štít. „Nejvíc se těším na lektvary,“ přiznal po chvilce bez obalu, protože to byla naprostá pravda. Kdyby tušil, že se tu baví se svým budoucím profesorem, možná by se radši držel zpátky, protože Monty nebyl žádný řitní alpinista. Zatím.

_________________

„To je ale potom jeho problém, když s tou knihou neumí zacházet, hm?“ povytáhla Caitlyn obočí a bez zájmu pokrčila rameny, nicméně pak dodala, „anebo teda problém prodavačů, když k tomu nedají upozornění a návod k zacházení.“ Pro ni to byla jasná věc, neviděla důvod, proč se kvůli tomu nějak vzrušovat. Ale budiž, ti méně znalí kouzelnického světa na to mohli mít jiný názor.
Pak ten kluk udělal něco, čím Caitlyn překvapil a při čemž její výraz trochu změkl. Ne že by se usmála, ale tvářila se o něco příjemněji. Totiž, omluvil se. A tak přikývla, jako že bere na vědomí. „Dobře. To se může stát,“ uznala a prohlédla si Lukase o něco vlídnějším pohledem. I když pořád se její výraz nedal považovat za vysloveně přátelský, protože koneckonců to, že jí sdělil své jméno, ještě nic neznamenalo. „Já jsem Caitlyn,“ představila se posléze i ona a jako by si až teď všimla té kupy knih v jeho rukách. Vypadalo to jako učebnice. „Ty půjdeš poprvé do Bradavic?“ Možná by se mohla zeptat, jestli už náhodou nechodí, ale podle jeho předchozích vět usoudila, že spíš to tak nebude. To by se tolik nedivil „živým“ knihám.

_________________

Elliot opravdu doufal, že další španělská slovíčka z chlapce už nevypadnou, protože u 'por favor' a 'gracías' jeho znalosti končily a dál by to pro něj byla… no, španělská vesnice. Každopádně ho to zaujalo, protože se samozřejmě nabízela otázka, proč bude studovat v Bradavicích a ne někde ve Španělsku (nebo někde, kde se tak mluvilo, že), ale to bychom už trošku předbíhali, takže se zase trochu vrátíme. Jistě že nemínil na rovinu vyklopit, že on lektvary učí, nicméně přikývl na souhlas. „Svým způsobem, ano,“ pronesl posléze, což mohlo být trošku zavádějící, ale což.
Chlapec pak potvrdil, že letos bude nastupovat do prvního ročníku, a tak si ho samozřejmě prohlédl trochu pozorněji. Koneckonců se hodilo vědět, s kým budou jeho dcery v ročníku a možná v koleji. „Ah, tak to se tam potkáte s mými dcerami,“ prohodil a ta konverzace byla najednou méně rozpačitější. Minimálně se to tak zdálo.
Poznámka, že se nejvíce těší na lektvary, vyvolala u Elliota povytažení obočí. Nečekaně. „Opravdu? Nebojíte se, že se vám lektvary ve škole něčím neznechutí? Třeba přístupem profesora?“ Ano, pan Redmond se v duchu úžasně bavil, což se na jeho tváři neodrazilo ani v nejmenším. „Tak jako tak, třeba si budete rozumět s minimálně jednou mou dcerou, ta se též zajímá o lektvary. Vlastně by tu někde měla být,“ poznamenal, načež se krátce rozhlédl, ale protože Caitlyn nespatřil, zase se vrátil pohledem k chlapci před ním. O Caitlyn starost neměl, věděl, že se o sebe umí postarat, a navíc tušil, že se tu u něj dříve či později objeví.

_________________

| +

Koho učil: (čísla odráží počet vypsaných hodin, duh)

5× - ročník 73-80 (Flann, Maeve...)
3× - ročník 80-87 (Frodo, Céčka...)
2× - ročník 81-88 (Aino, Iskra, Maksim...)
2× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
2× - ročník 77-84 (Sky, Olivka...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)

Španělská slovíčka si Montgomery prozatím odpustil, ale občas se mu prostě stávalo, že z něj něco španělsky vypadlo a obvykle si ani neuvědomil, že nemluví anglicky. Mezi těmi dvěma jazyky prostě přepínal naprosto bez přemýšlení, což mohlo někdy dost potrápit jeho okolí. Na to, že se ten muž o lektvary svým způsobem zajímá, Monty jen přikývl, neboť si to dokázal odvodit z faktu, že postával u lektvarových publikací a navíc ještě hodnotil jeho vlastní výběr. Víc se ale nevyptával, alespoň prozatím ne - jednak to nebylo slušné a jednak byl ten dospělák cizí, že.
Když ovšem zmínil, že se Monty v Bradavicích potká s jeho dcerami, Mexičan překvapeně zamrkal. „Vážně?“ prohodil a rozhlédl se kolem sebe, jako by doufal, že ty zmíněné dcery někde zahlédne - třeba by se mohl seznámit s dalšími spolužáky, respektive spolužačkami. Bylo fajn jet do školy a vědět, že někoho znáte.
Zaváhal, když se Redmond zeptal, zda se nebojí, že mu lektvary znechutí třeba profesor. Nad tím Monty nikdy moc nepřemýšlel a bylo vidět, že ho ta možnost zaskočila. „To mě nenapadlo,“ přiznal a najednou se tvářil docela utrápeně, protože nechtěl o svou zálibu v lektvarech přijít. „Myslíte, že je to možné? Že jsou v Bradavicích špatní profesoři lektvarů?“ zeptal se a byla v něm malá dušička. „Opravdu? To jsem rád... Ale asi nebudeme jediní - Asbjorna, mého kamaráda, lektvary taky zajímají. Taky jede do Bradavic poprvé,“ zazubil se, když si vzpomněl na Asího. Třeba budou lektvarově nadaný ročník, kdo ví.

_________________

Ze začátku jsem měl tu malou chytrolínku chuť ještě trochu poučit o varování na obalu. 'Kdo by přeci tušil, že ho knížka bude chtít posvačit?!?', zněl můj předpřipravený argument. Ten ale nebyl potřeba, když dodala, že chyba může být i u prodavačů, a s tím jsem se už spokojil. 'Ostatně kdo říkal, že v kouzelnickém světě nemůže být taky trocha škodolibé legrace', pomyslel jsem si a málem jsem zabředl do představ, co všechno bych pak mohl udělat. Jelikož ale zrzka vypadala pořád vážně, jen jsem přitakal, že lidé dovedou být skutečně nepraktičtí.

Než prvotní záminka pro diskuzi se pro mě v další chvíli stal důležitějším fakt, že dívka přijala mou omluvu a dokonce se přestala tvářit, jako kdybych byl nějaká hloupější verze orangutana. Po pár vteřinách, kdy jsem si připadal jako laboratorní vzorek, se mi Caitlyn i představila a to jsem upřímně bral jako úspěch. "Velice mě těší", odvětil jsem poté s mírným úsměvem, "S těmi Bradavicemi jsi mě odhadla velice dobře, i když bych ještě před pár týdny netušil, o čem to mluvíš..." To sice nebyla tak úplně pravda. Z některých sporů mezi rodiči a v posledních pár měsících i z rozhovorů s mamčou jsem tušil, že se toho ve světě děje víc, než se zdá. I tak bych ale nečekal, že uprostřed Londýna bude skrytá Příčná ulice, což byla vlastně jen špička ledovce.

"Bylo by moc zvědavé se zeptat, jestli tam letos též nastupuješ?", vrátil jsem se myšlenkami i akcemi zpět k našemu rozhovoru, "Moc rád bych někoho znal předem a nemusel se tam plácat sám... Kór když by ten někdo byl chytrý jako ty..". V porovnání s mou konverzační partnerkou jsem musel vypadat asi dost komicky. Ono když člověku mimika skáče z přátelského úsměvu, do zvědavého pohledu s nakloněnou hlavou a nakonec k něčemu, co by se s trochou nadsázky dalo přirovnat k výrazu zvířete, které by fakt rádo podrbat za ušima... No, co dodat, někdy bych měl asi být rád, že sám sebe nevidím...

_________________

„Řekl bych, že výuka lektvarů v Bradavicích je na slušné úrovni,“ zavrtěl Elliot hlavou, aby dal najevo, že takhle to zrovna nemyslel. Většiny svých kolegů si skutečně považoval a věděl, že to jsou velice dobří lektoři. „Ale může se stát, že si s někým nesednete, lidské povahy jsou různé. V každém případě by to neměl být důvod k tomu, abyste se svého zájmu jen tak vzdal a nechal se odradit. Pokud vás něco baví, tak byste si za tím měl jít, bez ohledu okolnosti, hm?“ pokusil se o jakési povzbuzení, protože tou poznámkou předtím neměl v plánu chlapce od studia lektvarů nějak odradit. Spíš jen tak připravit, protože dobře věděl, že plno studentů jeho osobně v lásce příliš nemá. Ne že by mu to nějak vadilo a rozhodně kvůli tomu neměnil svůj styl výuky. Někdo to snést dokázal, někdo ne. Ale když viděl, že někdo o lektvary zájem má, na rozdíl od ostatních nezatloukal jeho snahu do země tak rychle.
Informace, že do Bradavic nastupuje i někdo další se zájmem o jeho obor, Elliota zaujala. Že by se tentokrát při výuce obešli bez zbytečných výbuchů? „No vida, aspoň budete mít vždycky o čem mluvit, hm?“ prohodil a jen tak lehce zvedl koutky úst do úsměvu. Ačkoliv když si představil Caitlyn, jak se s někým, mimo Caroline, živě baví, měl spíš chuť se ušklíbnout.

_________________

| +

Koho učil: (čísla odráží počet vypsaných hodin, duh)

5× - ročník 73-80 (Flann, Maeve...)
3× - ročník 80-87 (Frodo, Céčka...)
2× - ročník 81-88 (Aino, Iskra, Maksim...)
2× - ročník 74-81 (Bree, Gweeny, Alan...)
2× - ročník 77-84 (Sky, Olivka...)
1× - ročník 75-82 (Mickey...)
1× - ročník 72-79 (Matt...)

Montymu se upřímně ulevilo, když mu byla sdělena domněnka, že úroveň výuky lektvarů je v Bradavicích dobrá. Sice už několikrát slyšel, že jsou Bradavice opravdu dobrá škola, výuka je kvalitní, a tak dále, ale profesor Redmond svou předchozí poznámkou prostě zasel semínko pochyb do Monťákovy kebule. Nicméně na prohlášení, že lidské povahy jsou různé a že se může stát, že si s někým nesedne, musel Monty přikývnout, protože si uvědomoval, že je to pravda. Ani on nebyl tak moc naivní, aby si myslel, že jsou všichni se všemi kamarádi - přestože on zpravidla se všemi dobře vycházel, nebo se o to alespoň snažil. „Upřímně doufám, že nebudu muset řešit, že jsem si s profesorem nesedl,“ přiznal zamyšleně. „Ale odradit se určitě nenechám,“ pronesl nakonec bez sebemenšího zaváhání, protože už teď měl jasno v tom, že v lektvarech chce něčeho dosáhnout. Lektvary ho bavily a údajně měl talent, takže proč ten talent zahazovat jen proto, že nevychází s profesorem? Ale taková situace třeba vůbec nenastane, třeba budou mít fajn profesora, kdo ví.
Vypadalo to, že se svými spolužáky opravdu bude mít Monty o čem mluvit, a tak se pousmál a přikývl, nicméně už to nijak nekomentoval. Spíš se pak zase zatvářil trošičku nejistě a zvedl k dospělákovi pohled. „Asi jsem vás dost zdržel, omlouvám se,“ zamumlal, když ho napadlo, že se tu s ním ten chlápek určitě nechtěl takovou dobu vybavovat. „Děkuju za pomoc, už asi půjdu,“ dodal pak, vděčně se pousmál a nakonec skutečně zamířil pryč, ovšem shodou náhod si to nasměroval kolem Caitlyn a Lukase.
A zrovna měl tu smůlu, že si přišlápl rozvázanou tkaničku u boty, které si předtím nevšiml.
Monty klopýtl a ramenem vrazil do chlapce, který se bavil se zrzkou - naštěstí ne natolik, aby ztratil rovnováhu a sám Mexičan ztracenou rovnováhu nabyl dříve, než by se odporoučel k zemi. Zavrávoral, to ano, ale nespadl ani on, ani mu nepopadaly knihy, které svíral pevně v náruči, aby se jim nic nestalo. „Lo siento mucho,“ vypadlo z něj automaticky, načež zčervenal a zatvářil se nejistě. „Totiž... Promiň, nechtěl jsem do tebe vrazit,“ zamumlal k neznámému klukovi a vážně doufal, že z toho chlapec neudělá scénu a nezačne nadávat.

_________________

Caitlyn přikývla, jako by tu odpověď, že ho s Bradavicemi odhadla dobře, od Lukase očekávala. Vlastně očekávala. Každopádně bylo docela zajímavé poznat jednoho budoucího spolužáka ještě před samotným nástupem do školy. Ne že by si myslela, že si bude připadat ztracená, protože přece jen měla nastupovat se sestrou, ale minimálně jeden člověk navíc se vždycky hodil.
„Taky tam půjdu poprvý, jo,“ přitakala tedy posléze, když jí Lukas dotaz oplatil, „společně s mojí ségrou.“ Caitlyn trochu mrzelo, že se s Caroline dostanou do školy ve chvíli, kdy z ní odešla jejich starší sestra Lizzie, ale stane se. Navíc, budou tam mít tátu, to většina studentů říct nemohla. „Každý je na něco chytrý. Kdybys nepotkal mě, určitě bys dřív nebo pozdějš potkal někoho jinýho,“ prohlásila Caitlyn, aniž by tušila, že brzy narazí na dalšího budoucího spolužáka. V případě Lukase doslova. Tedy, ten neznámý klučina spíš vrazil do něj, ale nevypadalo to na nějaký velký karambol.
„Měl bys dávat větší pozor,“ poznamenala zrzka věcně k tomu klukovi, ale protože jí se nic nestalo, nemínila z toho dělat drama. Jenom kdyby vysypal knihy, dost možná by si neodpustila nějaký štiplavější komentář, ale takhle byla zticha.

_________________

'Nu, alespoň se normálně bavíme', pomyslel jsem si, když se náš rozhovor trošku rozhýbal. Caitlyn mě ale překvapila, když ve své verbální odpovědi přešla k mnohem méně formální mluvě. Byl jsem tedy rád, když jsem před nárazem, kvůli kterému jsem málem upustil všechny své učebnice, stihnul vstřebat, že zrzka nastupuje do bradavic se svou sestrou a že navzdory své inteligenci a reflexu poučit méně znalého není nafoukaná.

"~Sakra!~", zavrčel jsem podrážděně, aniž bych si uvědomil, že jsem "citoval" svého drahého otce a to ještě česky. Netrvalo mi dlouho se otočit, čelo a vlastně celý obličej svraštěný do podrážděné grimasy. "To co řekla ona...", začal jsem, ale můj hlas postupně klesal na intenzitě zhruba takovým tempem, jakým jsem si začal uvědomovat, že se vlastně nic nestalo a že se ten kluk docela vážně stydí. Po pár chvílích, které jsem potřeboval, abych si nově příchozího kluka, nejspíš míšence s nějakým jižanským národem, prohlédl, jsem si povzdychl: "Nic se nestalo, tak se přestaň červenat a pořádně si zavaž boty." Tou dobou jsem se už vrátil zpět k normálnímu výrazu tváře a později, když jsem se pomalu otočil ke své konverzační partnerce i k úsměvu.

"Kde jsme to byli, u Bradavic a ostatních spolužáků?", otočil jsem se nakonec zpět k Caitlyn ve snaze navázat, kde jsme skončili, "Jedna věc je něco vědět anebo na to mít talent a úplně jiná je něčemu rozumět nebo to umět... Tak či onak rád poznám ostatní i s tvou sestrou, jenom nevím, jestli si s nimi vůbec sednu..."

Off topic:
Omlouvám se za kratší neaktivitu, ale měl jsem nějaké RL závazky, takže nebylo moc nálady a energie něco kvalitního psát. I teď cítím, že má replika není zrovna ideální, ale snad bude stačit. Díky za pochopení

_________________

Monty se červenal až za ušima - ani ne tak kvůli slovům zrzky, jako spíš kvůli slovům toho vysokého kluka. Ještě nikdy ho nikdo nenapomenul, ať se nečervená a zavazuje si boty. Tedy jasně, mamka to občas říkala, ale tohle bylo něco jiného... „Určitě budu,“ přislíbil zrzce, že bude dávat větší pozor. Monty nebyl nepozorný ňouma, ale podobný karambol se občas přihodí každému, ne? V duchu zalitoval, že tu s ním není ochranářský Asbjorn, načež pokýval hlavou na slova toho kluka a potlačil nutkání okamžitě zdrhnout. Místo toho odložil knihy na komínek jiných knih, co tu byly vystavené, a sehnul se, aby si před úprkem nejprve zavázal tkaničku.
Než ovšem botu zavázal, k jeho uším se donesla slova o Bradavicích. Ne že by poslouchal cizí rozhovory, ale protože stál u těch dvou, nemohl to přeslechnout. „Vy taky pojedete letos do Bradavic prvně?“ zeptal se, když se narovnal, a to navzdory tomu, že se pořád ještě cítil jako hlupák a tváře mu hořely studem, přestože si namlouval, že se červenat fakt nemusí. Vždyť se konec konců nic nestalo... Zpětně mu došlo, že ten kluk navíc předtím zanadával nějakou cizí řečí, takže se po chvilce nepatrně ušklíbl nad myšlenkou, jak jeden ročník navštěvuje Fin, Švéd, Mexičan a... co byl zač tenhle? Rus? Možná, z toho jednoho slovíčka těžko soudit.

_________________