Facka mlaskla a dívka zareagovala přesně tak, jak jsem očekával, což mi málem vykouzlilo úsměv ve tváři - naštěstí jsem se ale ovládl a nezačal jsem se jí posmívat, protože to by bylo i pod mou úroveň, a že já skoro žádnou neměl. „Jasně...,“ prohodil jsem takovým tím tónem „to bych ti nevěřil ani po lahvi ohnivé, prcku“, pobaveně jsem pokýval hlavou, a tentokrát jsem to byl já, kdo drze dodal: „Budu se těšit.“
Pak už jsem jen sledoval dívčina záda, jak se dala na rychlý taktický ústup. A dělala dobře, protože kdyby ta facka k ústupu nestačila, byl jsem odhodlaný vytáhnout hůlku. V téhle náladě, kterou jsem teď měl, by mi nedělalo nejmenší problém paralyzovat ji a nechat ji tu ležet, aby o ni lidé zakopávali.
Běžet jsem za tou cácorou nehodlal, místo toho jsem se posadil zpátky na lavičku, napil jsem se kávy a konečně jsem se nerušeně pustil do své snídaně, přičemž jsem uvažoval, kam se zašiju pak. Nejlépe někam, kde nebudou žádné drzé děti... Nakonec jsem se tedy zvedl a zamířil jsem procházkovým tempem pryč.

>>

_________________

Neznámý mne naštěstí nikam nepronásledoval. Jako, proč by se měl nějaký dospělý člověk honit za podobným frackem? Určitě by mu to za to nestálo. Já jsem měla aspoň pocit určitého zadostiučinění. Přes to všechno jsem pro jistotu utekla o kus dál. Co kdyby náhodou… Po kvapném ústupu jsem se musela trošku vydýchat a teprve poté jsem začala přemýšlet, co s dočasnou svobodou. Svůj přeslavný útěk z farmy musím přece oslavit.
Na Dereka jsem v duchu nadávala jenom chvilku. Byl to kretén a já se chovala celkem slušně, ale na durhou stranu… jednu facku jsem skutečně neřešila. Doma jsem nějakou schytala každou chvilku, protože tam nikdo na mou pubertu nebral ohled.
S rukama v kapsách jsem tedy zamířila pryč, ideálně co nejdál od toho pitomce, se kterým se možná ještě uvidím v Bradavicích, ale to jsem samozřejmě nemohla vědět.


>>

_________________

116. HD

Monty čekal ve frontě u hladového okna a netvářil se zrovna přívětivě - kolem totiž byli samí dospělí, kteří tak nějak ignorovali jeho existenci a drze jej předbíhali, takže to vypadalo, že na něj nikdy nepřijde řada a on si tu bagetu s extra chilli, na kterou měl obrovskou chuť, nikdy nedá. Montyho vytočilo máloco, ale tihle lidé ho připravovali o jídlo, a to ho dokázalo naštvat dostatečně.
Stál tu zachumlaný do tlustého svetru s norským vzorem, který pravděpodobně dostal od Lillegardů, a to i přesto, že venku už taková zima nebyla a někteří blázniví obyvatelé britských ostrovů dost možná už chodili v tričku a kraťasech. Jenže Monty byl zvyklý na slunce a horko a to tady rozhodně nebylo.
Když ho předběhl další dospělák, Monty už naštvaně podupával špičkou boty a bylo na něm vidět, že každou chvílí vybuchne... To, že neměl ani metr čtyřicet, přece neznamenalo, že ho všichni budou ignorovat a předbíhat! Jenže Monty nevěděl, jak se má ozvat, a nebyl ten typ člověka, co by se pustil do křížku s dospělákem... Kdyby tu byla mamka, asi by si troufl, jenže si od ní sám vyškemral volno a peníze s tím, že si chce jít koupit něco na zub.

Mimo herně:
Nikoho nečekám.

_________________

<<<

Na Příčnou ulici jsem se vydával vždycky rád, horší však bylo si k tomu najít ten správný důvod. Rodiče mě totiž odmítali pouštět samotného, a protože jsem nebyl hloupý, moc dobře jsem věděl proč. Dnes jsem se sem vydal s mamkou, protože si nutně musela něco vyřídit, a i když mě nechtěla zprvu nechávat někde čekat samotného, slíbil jsem jí, že se od Hladového draka nevzdálím ani na krok. Proč zrovna od něho? To bylo zcela jednoduché - měl jsem chuť na ty jejich kaštany, a taky na bagetu nebo hamburger, ještě jsem s přesností nevěděl, co bych chtěl více.
Že bych zde potkal někoho známého, o tom jsem pochyboval, protože moc kamarádů jsem neměl. Tedy, měl jsem jich dost, ale všechny ve Finsku. Bylo by celkem vtipné, kdyby některého z nich potkal tady. Protože taky už bylo teplo (aspoň pro mě bylo), na sobě jsem měl triko s krátkým rukávem, a abych mamku aspoň trochu uklidnil, navlékl jsem se do kalhot, i když jsem si chtěl vzít kraťasy. Byl jsem zvyklý na ukrutnou zimu, kterou jsem miloval.
"Hej, ty! Nepředbíhej laskavě," zavrčel jsem na nějakého asi dospěláka a zamračil jsem se. Nesnášel jsem, když někdo někoho přehlížel jenom kvůli tomu, že byl menší než on. Já se na rozdíl od Montyho nebál ozvat, když už byl někdo v právu, měl toho využít. "Nesmíš se s nimi tak párat, jinak se k tomu oknu nikdy nedostaneš," zazubil jsem se pak od ucha k uchu, protože jsem byl skutečně rád, že jsem tu Montyho potkal. Byl to můj budoucí spolužák, navíc byl v pohodě a dalo se s ním mluvit. Já sám stál kousíček od Montyho, protože jsem prvně čekal na ty kaštany, které se prodávaly hned vedle v budce.

_________________

Monty rozhodně neočekával, že se ho někdo zastane, a vlastně už se začínal loučit s pálivou bagetou, protože začal uvažovat nad tím, že než se nechat neustále předbíhat, to půjde raději někam jinam. Což ho mrzelo, protože na tu bagetu nebo burger s chilli měl vážně chuť.
Jenže pak se ozval jeho zachránce, Monty se ohlédl a překvapeně zamrkal, když spatřil Heskiho, kterého by tu opravdu nečekal. Tak trochu si myslel, že se s ním uvidí znovu až v Bradavicích, protože pravděpodobnost, že se zase potkají někde na ulici, nebyla příliš vysoká. A přesto se to stalo a Heski se ho navíc zastal, což od něj bylo opravdu milé. „Heski!“ vybafl, mile překvapen, a přes rty mu přeběhl široký úsměv. „Co tady děláš?“ zeptal se s upřímným zájmem. Třeba už Heski vyrazil na školní nákupy a možná už měl vlastní hůlku. To on sám si musel počkat, protože měl nákupy slíbené od strejdy Torbjorna.
„To se ti snadno řekne, jenže kdo by poslouchal malého kluka, že jo,“ zabručel pak ještě v reakci na jeho slova. „Vždyť jsou to dospěláci!“ dodal, protože to považoval za naprosto nezlomný argument. Dospělí prostě děti neposlouchali a dělali si, co chtěli. A Monty byl navíc drobné a nevysoké postavy, takže si jej lidé opravdu většinou vůbec nevšímali...

_________________

Pobaveně jsem se na Montyho zašklebil, než jsem pokrčil rameny. "Co bych tu asi tak dělal, čekám, až na mě přijde řada," zavlnil jsem obočím a snažil jsem se tvářil opravdu vážně, což mi nějakou chvíli šlo, ale nakonec jsem se zasmál. "Mamka si potřebovala něco zařídit, tak jsem jí poprosil, aby mě vzala sebou. No a dostal jsem chuť na kaštany, a taky na nějakou bagetu," broukl jsem nakonec, protože mě nebavilo si dělat z Montyho srandu, navíc jsem neměl sebemenší důvod to nějak tajit. "Co ty? A jinak tě rád vidím! Jsem myslel, že se uvidíme až v Bradavicích. To je ale náhoda, viď?" popostoupil jsem o kousek dál, protože má fronta se naštěstí posouvala celkem rychle, takže jsem si byl jistý, že za chvíli budu svírat svůj vysněný kornoutek s horkými kaštany.
"A? To snad znamená, že si na tebe každý může dovolit?" ušklíbl jsem se, protože já nenechával ostatní, aby mi dělali, co chtěli. Byl jsem naučený se ozvat, když se mi něco nelíbilo, a nebo jsem byl v právu. Za což teda převážně mohl tátův famfrpálový tým, ale to bylo jedno. "Tak já tu počkám s tebou? Stejně chci nějaký ten hamburger," pokrčil jsem pak rameny, a zamával jsem kornoutkem s kaštany před obličejem Montyho. "Dáš si?" povytáhl jsem tázavě obočí a sám jsem si nabídl, protože tady ty kaštany byly vždycky moc dobrý a já si na nich moc pochutnával. "Hej, ty! Nevidíš, že tady stojíme taky?" zavrčel jsem na nějakou starší holku, která nás oba očividně přehlídla a pokusila se nás předběhnout. Hele, já měl na tu bagetu, hamburger nebo tak něco, obrovskou chuť a ještě dneska bych si ho fakt chtěl dát, takže jsem se zamračil a založil si ruce v bok na znamení, že tohle fakt jako ne.

_________________

Monty nakrčil čelo a už se nadechoval, aby Heskimu objasnil, jak svou otázku myslel, ale chlapec si z něj zřejmě jen utahoval, protože sám po chvilce odpověděl a ukázal tak, že Montyho dotaz pochopil správně. „Já jsem tu taky s mámou, ale vyškemral jsem si volno, protože jsem měl chuť na něco dobrýho,“ pokýval chápavě hlavou. Třeba se nakonec oba potkají v Mrzimoru, když jsou takoví žrouti, kdo ví. „Já jsem taky myslel, že se znovu potkáme nejdřív ve vlaku do Bradavic,“ přiznal s přikývnutím a pobaveně se zašklebil. „Nepotkal jsi za tu dobu, co jsme se neviděli, třeba někoho dalšího, kdo s námi bude nastupovat do prvního ročníku?“ zeptal se Monty zvědavě a dodal, že on neměl štěstí a nikoho nového nepoznal. Pořád ještě netušil, že se to brzy změní.
„To neznamená,“ připustil. Ani jemu se nelíbilo, že si na něj všichni dovolují, ale oni byli přece dospělí! A dospělí takoví prostě občas byli. Ne všichni, ale někteří rozhodně ano. „To by bylo fajn,“ usoudil Monty, když Heski pronesl, že tu počká s ním. „Já chci taky burger. Prý tu mají nějaké extra pálivé... chci je ochutnat,“ pronesl hrdinně. Ale myslel to naprosto vážně - Monty měl pálivá jídla rád a byl na ně zvyklý, takže mu nedělalo problém zblajznout extra pálivý burger a ani se přitom nezapotit. „Gracías,“ zamumlal, když mu Heski nabídl kaštany, a jeden si vzal. A pak si jej zkoumavě a nejistě prohlédl. „A jak se to jí?“ zeptal se, protože předtím kaštany nikdy neměl a neměl nejmenší tušení, zda se loupou, nebo ne.
Když po nějaké chvilce Heski okřikl starší dívku, která se ve frontě drala dopředu a nebrala na ně ohledy, Monty se zašklebil a tak nějak obdivně se na svého kamaráda zadíval. On by si zkrátka netroufl, jen tu potvoru v duchu proklínal, v tom byl dobrý. A díky Heskimu frontou postoupili trochu víc dopředu a vypadalo to, že se za chvíli dostanou až k hladovému oknu samotnému. „Už máš nakoupeno do školy?“ zeptal se Monty zvědavě, aby jen tak nemlčeli, a tázavě se na Heskiho zahleděl. Třeba už měl vlastní hůlku! Monty byl opravdu zvědavý, jaká hůlka si ho vybere a jak to bude probíhat. Ale jak už bylo zmíněno, na to si musel ještě nějakou chvíli počkat.

_________________

"To se ti nedivím, chodit tu za ručičku s mámou je pěkná otrava," zašklebil jsem se, protože jsem moc dobře věděl, o čem mluvím. Rodiče chtěli sem, vy zase tam. A ještě ke všemu se většinou máma někde s někým zakecala, takže si mě nevšímala a já musel dlouhé minuty čekat, než si to dopoví. Což vlastně ještě šlo, horší to bylo, když ty ženský, se kterými se bavila, si o mě myslely, že jsem roztomilý a štípaly mě do tváří, rozcuchávaly mi vlasy a tak dál. Bleh. "No jo, už máš duben, to to uteče rychle," usmíval jsem se dál, protože já už se vážně nemohl dočkat, až do těch Bradavic jakože oficiálně nastoupím. Cesta vlakem podle mého byla trochu nudná - několik hodin sedět zavřený v kupé? To je příšerný! - ale když máte ty správné lidi, mohla by to být nakonec sranda. Aspoň trochu, tedy snad. "Já za tu dobu na Příčné moc nebyl, takže bohužel ne," kroutil jsem hlavou. "Co ty?" třeba měl Monty větší štěstí, i když jsem spíše sázel na zápornou odpověď. Ta taky vzápětí přišla, tušil jsem to, ha.
"Tak vidíš," krčil jsem rameny a pobaveně se culil. Hodlal jsem Montyho naučit se ozvat se, když to bude potřeba. Tušil jsem totiž, že jestli se to nenaučí, bude si z něho každý utahovat a někteří by ho mohli i šikanovat. "Jo, ty jsou opravdu dobré. Já mám dneska chuť na něco s extra salátem, ten dokáže měnit barvy," vyvalil jsem nadšeně oči a už jsem nedodával, že díky těm papričkám bude chrlit oheň, na to si měl přijít on sám a já se těšil na to, až uvidím, jak se přitom tváří. To bude sranda. "Musíš to takhle oloupat," ukázal jsem Montymu, jak dostat ze slupky ten kaštan, a pak jsem ho slupl jako malinu. Byl výtečný, jako obvykle, a tak jsem se i hned pustil do dalšího.
Dostali jsme se o kus dál, což jsem bral jako zázrak, a na dívku, která se vrátila zpět na své místo, jsem se pobaveně uculil. Jasně, holkám by se možná měla dávat přednost, nebo něco takového, ale já měl taky hlad, takže měla smůlu. "Nemám. Nějaké učebnice budu mít po bráchovi, jen pro kotlík si ještě budu muset skočit. A pro hůlku a hábit, chtěl jsem s tím počkat na Erkkiho," broukl jsem s menším úsměvem a zase jsem se o kousek poposunul. Učebnice po Erkkim byly v úžasném stavu, skoro jako nové. "A co ty, máš už něco koupeného?" optal jsem se zvědavě, protože i mě napadlo, že by mohl mít třeba hůlku, nebo tak.

_________________

Monty souhlasně pokýval hlavou. Ne že by neměl mamku rád a obvykle mu ani nevadilo trávit s ní čas na nákupech, ale občas prostě chtěl být pánem svého vlastního času, obzvlášť když mu chuťové buňky začaly namlouvat, že nutně potřebuje ochutnat ten Dračí burger, extra pálivý. „To doufám, že to uteče rychle, už mě to čekání vážně moc nebaví,“ přiznal pak pobaveně. Už se do školy nemohl dočkat, byl neskutečně zvědavý a hrozně se těšil na hodiny lektvarů. „Ne, já tu taky nebyl, takže jsem nikoho nepotkal,“ zakroutil nakonec hlavou, že taky nikoho nového nepoznal.
Od Heskiho bylo hezké, že se tak stará, aby se z Montyho nestala šikanovaná hromádka neštěstí, ale to naštěstí nehrozilo, víme. Nejen, že Monty nebyl takový ňouma, na kterého vypadal, ale taky měl už brzy potkat Asbjorna, což byl kánon jako prase. „Salát, co dokáže měnit barvy?“ povytáhl obočí a ohlédl se k hladovému oknu, jako by doufal, že ten salát zrovna zahlédne. Když mu Heski sdělil, jak se loupou kaštany, Monty ten svůj oloupal a váhavě ochutnal. „Je to docela dobrý,“ uznal pak, ale taky v duchu dodal, že už jedl spoustu mnohem lepších věcí. Kaštany měly chuť docela nevýraznou, on byl zvyklý na kořeněná, pestrá jídla.
„Nemám,“ zavrtěl Monty hlavou, když se debata stočila k nákupům. „Teda nic podstatnýho. Mám jenom nějaký potřeby na psaní a tak, ale učebnice, kotlík a ani hůlku zatím nemám,“ přiznal. „Už se ale těším, až půjdeme nakupovat. Jsem hrozně zvědavý, jak ten nákup hůlky probíhá,“ přiznal s úsměvem.
No a pak se na ně konečně dostala řada. Monty se natáhl na špičky, aby na něj prodavač v okně vůbec viděl, a poprosil o ten extra pálivý Dračí burger, načež se mu dostalo varování, že pálí opravdu hodně a rozhodně to není jídlo pro děti. Nad tím Monty jen frajersky mávnul rukou a zaplatil.

_________________

Pobaveně jsem se ušklíbl a kývl jsem hlavou na znamení, že s ním plně souhlasím. To čekání bylo opravdu dlouhé, ale věřil jsem, že se to dá přečkat. Vždyť jsme čekali už tolik let, takže těch několik měsíců bylo na zvládnutí skutečně lehké. "Já doufám, že až začnou prázdniny, budu sem moci chodit častěji." Broukl jsem pak s úsměvem. Mohl jsem totiž překecat Erkkiho, aby mě vzal sebou, i když jsem netušil, jak moc mu rodiče budou věřit potom, co provedl o jarní prázdniny.
Nervózně jsem se zhoupl na špičkách, tohle to čekání už mě pomalu začínalo nudit, a tak jsem nespokojeně špulil rty a každého, kdo stál za námi, jsem probodl naštvaným pohledem. To pro jistotu, kdyby se zase někteří rozhodli předbíhat. Tak. "No jasně." Vypadalo to, jako kdyby mi Monty nevěřil, a tak jsem se ušklíbl. "Ale jinak to chutná jako normální salát," krčil jsem rameny - až na tu jinou barvu to vážně nebylo nic zvláštního, ale když mě někdo chtěl donutit sežrat něco zdravého, tohle zaručovalo, že se to do mě skutečně dostane. Bylo to zajímavé, a navíc se nabízelo, jaké kouzlo za to může. "Ale mohlo by to mít nějakou zajímavější chuť, viď?" povytáhl jsem tázavě obočí a do pusy jsem si strčil další kaštan. Mně osobně to takhle chutnalo, ale ne všem, a já to chápal.
"To já jsem zvědavý taky, ale nějak na to nespěchám. Stejně jí mimo Bradavické pozemky používat nesmíme, dokud nebudeme plnoletí," tenhle zákon byl pěkně napytel, ale já ho hodlal dodržovat, protože jsme fakt nepotřeboval, aby si na mě někdo došlápl. Sice jsem nevěděl, co by mi tak Ministerstvo za to mohlo udělat, ale ani jsem to vědět nechtěl a nepotřeboval. Stačilo mi, že to bylo zakázané.
Řada se na nás dostala už celkem rychle, a já, podobně jako Monty, jsem si musel stoupnout na špičky, aby mě prodavač vůbec zaregistroval. Zatímco můj kamarád si objednával ten extra pálivý, já poprosil o extra zeleninu s tím božím salátem, a spokojeně jsem se uculil. Netrvalo to ani moc dlouho, a oba jsme měli přesně to, co jsme chtěli. "Hele, vidíš to?" pousmál jsem se a na chvíli jsem posunul horní housku, aby bylo dostatečně vidět, jak salát mění barvu ze zelené na fialovou, a pak na modrou.
"Můžeme si sednout, támhle je ještě místo!" ukázal jsem rychle na volnou lavičku, strčil jsem si kornout se zbytkem kaštanů do kapsy u kalhot a jal jsem se tu lavičku rychle zabrat, to pro případ, kdyby si jí všiml někdo další. "Hele, to ti je vážně taková zima? Víš co, máš svetr," na slovo svetr jsem dodal pořádný důraz, protože jsem nechápal, jak někdo v dubnu může mít na sobě svetr. Vážně ne. Chápal jsem sice, že Montymu je tak nějak neustále zima, ale stejně mi to připadalo padlé na hlavu.

_________________