Vůbec mě nepřekvapovalo, že měla Cassandra zpoždění, spíš by mě překvapilo, kdyby tu byla dříve, než já - to bych se možná začal obávat, že je to někdo jiný, třeba pod vlivem mnoholičného lektvaru. Moje sestra však dorazila s obvyklým zpožděním, takže jsem se nemusel ničeho takového obávat. Na to, že se mi vrhne kolem krku, jsem byl tak nějak podvědomě připravený, takže jsem ani moc neprotestoval, alespoň nahlas ne.
Nečekal jsem ale, že mě hned zasype otázkami, takže jsem na ni překvapeně zamrkal a chvilku jsem na ni koukal jako tele na nová vrata. Než jsem se ale pokusil rozpovídat, nejprve jsem mávnul na obsluhu, aby si Cassie mohla objednat tu čokoládu. A já si dal kafe - zčásti proto, abych ji mohl provokovat, a zčásti proto, že abych ustál společnost své divoké sestry, potřeboval jsem se něčím nadopovat. „Už jsem tolikrát přežil, když sis dala kafe, že by mě to snad nezabilo ani tentokrát,“ usoudil jsem a pokrčil rameny.
Ale zpět k jejím otázkám. Zkoumavě jsem se na sestru zadíval a s potěšením jsem shledal, že se za těch pár měsíců nezměnila ani o chlup. Já taky ne. „Já nevím, ve škole nic moc nového není, pokud vím. Akorát to, že někomu utekl hrabák a způsobil tam docela paseku,“ ušklíbl jsem se pobaveně. „Studenti jsou v pohodě a letos zatím nikdo nedostal podmínečné vyloučení,“ řekl jsem a neměl jsem tou dobou tušení, že se dost možná minimálně jeden adept na vyloučení brzy najde. „Derek?“ povytáhl jsem pak obočí a šibalsky jsem se uculil. Že by se má sestra pořád ještě zajímala o pana Carlyla? O jeho chlupatém tajemství jsem už nějakou chvilku věděl, na rozdíl od své sestry, protože jsme spolu jednoho večera vedli dlouhý rozhovor nad lahví whisky a bavili se o časech minulých i přítomných a... Derek byl kamarád, i když to tak během školních let třeba občas nevypadalo. A já z něj prostě potřeboval vypáčit, proč si změnil jméno a tak. No a po pár skleničkách whisky to docela šlo. „Má se dobře, pokud vím. Snad k němu pořád ještě něco necítíš, sestřičko?“ zatetelil jsem se na židli a pobaveně jsem se zazubil. No a radši jsem neříkal, že ho v kabinetu pravidelně navštěvuje Jordan a tak.
„Co je nového u tebe?“ obrátil jsem nakonec stránku a zvědavě jsem se na Cassie zadíval.

_________________

"No jo, ale já už jedno kafe měla, a nebude to dýl jak hodina," šklebila se na svého bratra pobaveně. Chápala, že on sám si kafe dát musel, aby její náhlý nával energie zvládl. Bylo totiž jasné, že se to asi jen tak nepřežene.
Jakmile se dal Sheri do povídání o tom, na co se ho ptala, pohodlně se usadila a poslouchala, i když měla chuť na něho i hned vyhrknout i otázky další. "Myslíš, že to někdo udělal záměrně?" povytáhla zvědavě obočí. "Já bych se i hned účastnila honu na něho. Ale musí to být sranda, jen teda asi ne tolik pro ty, kterým se něco ztratilo," šklebila se pak pobaveně. Jistým způsobem byla ráda, že už dávno není v Bradavicích a něco takového nemůže zažít. Na druhou stranu si byla jistá, že chodit po stopách, hledat jeho hnízdo a podobně by bylo skvělé dobrodružství a ona by si to parádně užila. "To je dobře, tak snad už to dokonce školního roku tak zůstane. Plánuješ tam zůstat?" povytáhla zvědavě obočí, i když odpověď tak nějak předem očekávala. Co jiného by taky šel Sheri dělat? Do nemocnice se vrátit nemohl a byla blbost, aby nedělal nic. Tohle ho očividně bavilo, takže proč ne..
"Jo, Derek." Kývla hlavou a přistihla se přitom, že se přiblble uculuje, a tak radši stočila pohled do lokálu, aby zjistila, zda už se náhodou neblíží obsluha s jejich objednávkou. Nebyla si jistá, co k němu cítí nebo ne, zatím ho však brala za kamaráda, což se mohlo změnit v momentě, kdy by se dozvěděla o jeho chlupatém tajemství. Přesně tak, Cassandra ani po těch měsících, co se s Derekem párkrát viděla, ještě stále nic nevěděla. "K němu? Nebuď směšný, bratříčku. Nikdy jsem k němu nic zvláštního necítila," nechala se slyšet, i když to tak úplně pravda nebyla. Vše, co se však v minulosti stalo, bylo tak nějak pryč. Nejen kvůli jeho změně jména a příjmení - vždyť si měl vzít i Jordan McLarkenovou, vše tedy skončilo dnem, kdy ti dva byli spolu zasnoubení.
Na obsluhu, která jí donesla čokoládu, se usmála a jakmile odešla, pobaveně zamrkala na Sheriho. "Já se mám úplně děsně moc úžasně. V práci je to boží, opět se mi podařilo zničit motorku, ale ta by prej měla být zase brzo v pořádku. Doufám. Poležela jsem si týden v nemocnici, možná se zúčastním letošních jarních závodů na koštěti, začínám se učit hrát na klavír a dva týdny zpátky jsme byli s kamarády na horách, to byla švanda," vypálila na svého bratra okamžitě, napila se a hrnek s horkou čokoládou odložila na stůl. "Mimochodem, říkala jsem si, že až budu mít zase spravenou motorku, mohli bychom někam vyrazit společně," mrkla na něho pobaveně a moc vážně to nemyslela. Tak nějak tušila, že zrovna s ní fakt nikam na motorce Sheridan jet nechce, ale kdyby chtěl, rozhodně by se tomu nebránila, jen by tu byla možnost, že se vysekají. I po četných zraněních na sebe Cassie moc nedbala, hlavně při závodech. "Co tvá přítelkyně? Teď jsem jí dlouho neviděla," sdělila zamyšleně a byla si vědoma toho, že to bylo hlavně kvůli tomu, že v poslední době se do Hnízda ona sama moc často nedostala. Nebyl prostě čas, měla až moc věcí na práci, no.

_________________

„Fajn, v tom případě si kafe radši nedávej,“ zamumlal jsem s pobaveným úšklebkem ve tváři. Přežít Cassie s jednou dávkou kofeinu v žilách jsem zvládal, ale kdyby si dala kafe druhé, dost možná by to začínalo být životu nebezpečné. Ne pro ni, ale pro mě ano.
Povytáhl jsem obočí a zakroutil hlavou. „Že by někdo záměrně pustil hrabáka v Bradavicích? Ne, to si nemyslím... Spíš se domnívám, že ta potvůrka prostě utekla Tracymu - ten učí péči o kouzelné tvory,“ vysvětlil jsem. Profesora péče jsem sice lépe neznal, ale nabízel se jako jediné logické vysvětlení. Dobře, ještě tam hrabák mohl přivandrovat odněkud z divočiny, ale to bylo nepravděpodobné.
Co se setrvání v Bradavicích týkalo, nebyl jsem si tak úplně jistý, jak dlouho tam chci zůstat, ale už teď jsem věděl, že příští rok tam ještě určitě budu učit. Peníze byly potřeba a já nemohl věčně žít jenom z toho, co mi připadlo v Hnízdě, kam bych se brzy musel přestěhovat, protože bych neměl na nájem. „No, nějakou dobu tam určitě ještě setrvám,“ přikývl jsem nakonec.
Když se řeč stočila k Derekovi, nemohl jsem jinak, než se pobaveně šklebit. „To vykládej někomu jinému, Cassie,“ prohlásil jsem a pobaveně jsem se přitom na svou drahou sestřičku zadíval. „Kdyby tě nezajímal, tak se na něj neptáš,“ zkonstatoval jsem skutečnost a sledoval jsem, jak moc se mi podařilo Cassie popíchnout.
Kávu jsem si od obsluhy převzal s úsměvem a poděkováním, ale pak už jsem svou pozornost zase stočil ke své sestře, která se akorát pouštěla do vyprávění o sobě a o tom, jak se má. „Dobře, tohle mi radši vůbec neříkej,“ zamračil jsem se, když se pochlubila, že rozsekala motorku a skončila v nemocnici. „Až se jednou zabiješ, oživím tě a výchovně ti nafackuju, abys věděla,“ dodal jsem, protože se mi vůbec nelíbilo, jak hazarduje. Závody na košťatech jsem jí ani nehodlal rozmlouvat, neboť jsem dobře věděl, že to nikam nevede. „Na to zapomeň, já mám svůj život rád,“ zabručel jsem, když mi navrhla, že bychom se mohli na tom jejím ďábelském stroji projet spolu. Nope, nikdy.
„Sybille se má v rámci možností dobře,“ zamumlal jsem pak. „Tráví většinu času v hnízdě a pomáhá tam Bryony, za což jsem fakt rád,“ přiznal jsem, protože jsem jen nerad viděl, jak se Sybille toulá někde venku. Svůj vzhled měla sice dobře zamaskovaný, ale stejně ji mohl někdo odhalit a pak by rovnou dostala mozkomorův polibek. A já byl vůči ní přehnaně ochranářský po tom, co jsme zažili prakticky na samém začátku našeho vztahu... Doteď jsem ji viděl zničenou Azkabanem a ten pohled už jsem nikdy nechtěl zažít znovu.

_________________

"Nedám, ale jestli mě budeš štvát, asi budu muset. Víš co, abych to tady s tebou vůbec zvládla," zašklebila se Cassandra pobaveně na svého bratra, a kdyby seděla dostatečně v jeho blízkosti, šťouchla by ho do žeber. Protože však seděla na proti, aby na sebe dobře viděli, nezbývalo jí nic jiného než na něj vypláznou jazyk. No, občas se chovala jako dítě.
"Ach ták," pokývala děsně důležitě hlavou, i když si stejně myslela, že toho hrabáka někdo pustil jen tak. Pro zpestření ošklivých dnů. "No tak snad ho najdete co nejdřív. Tobě se, doufám, nic neztratilo? To zvíře se asi do kabinetů nedostalo, co?" optala se zvědavě, nevěděla, na kolik to zvíře mohlo být vynalézavé, ale předpokládala, že každý profesor měl kabinet nějakým způsobem zabezpečený. Vtipný bylo, že ona by ho rozhodně nějak zamčený nebyla, takže by přišla asi o úplně všechny cenné věci.
Cassie přikývla, protože to rozhodnutí Sheriho chápala. Rozhodla by se totiž úplně stejně, být v jeho kůži. Byla však ráda, že ona (zatím) svou práci měla a hlídání dětí a braní je na různé výlety a tábory taky vynášelo dostatečně peněz, takže si Cassandra rozhodně nestěžovala. "Ty učíš první ročník, žejo? Počkej, až se dostanou do puberty," broukla pak pobaveně, protože si nebyla jistá, jak si s puberťáky Sheridan poradí. Ona sama si pamatovala sebe v pubertě a musela takhle zpětně uznat, že to bylo příšerný a profesorům nejednou pěkně zavařila. A nejen těm.
Pak už se řeč stočila k Derekovi a Cassie se opravdu snažila tvářit se, jakože jí to vůbec nezajímá. "Ptala jsem se, protože je to kámoš, Sheri," protočila pak hraně očima v sloup a snažila se moc nečervenat, což jí dokonce i vcelku šlo. "To se snad nemůžu zajímat o své kamarády? Možná bych se ptala i na McLarkenovou, ale ta mě fakt moc nezajímá. Takže co, jak se má?" možná zněla i trochu starostlivě, protože si byla vědoma toho, že přední Derek něco tají, ono to bylo dost očividné. Přijít na to co, to bylo pro Cassandru nadlidský úkol, protože by u toho musela až moc přemýšlet a byla si jistá, že by na to stejně nepřišla. Jenže jí trápilo, že jí Derek nevěří na tolik, aby se jí s tou věcí svěřil. "Ale až budeš u toho, že mu budeš vykládat, že jsem se na něho ptala, tak ho klidně nenápadně pozvi na rande. Za mě, samozřejmě." Zatvářila se děsně vážně načež se pobaveně uchechtla a na svého drahého bratra se zašklebila. Myslela to však vážně, možná až moc. "A taky můžeš pozdravovat Jaspera. Už se někoho našel?" Cassie očekávala odpověď zápornou, ale stejně se zeptat na svého bratrance musela. Aby to totiž nevypadalo tak, že se o Dereka zajímá až moc, takže se rozhodla tohle téma trochu zamluvit.
"Nezabiju, jsem opatrná. Že ten skok tak trochu nevyšel, to se stává." Krčila ledabyle rameny, protože se očividně o své zdraví tolik nebála. Jediné, co jí děsilo, bylo to, že kdyby se někdy stalo, že by se opravdu zranila vážně. Pak by třeba byla bez nohou, ale jinak by žila. To by už radši umřela. "Hele, s tebou bych jela opatrně. I když bych se tě ráda zbavila, drahý bratříčku, mám tě celkem ráda a o tvůj život se bojím," broukla s úsměvem. Tohle byla vlastně i pravda - kdyby měla za sebou Sheriho, jela by opatrně. Aspoň chvíli. Ale rozhodně by nehazardovala s jeho životem, protože kdyby se mu něco stalo, neodpustila si to.
"To je dobře, Sheri. Já se tam taky občas mihnu, ale v poslední době mi na to nezbývá moc času." Přiznala, povzdechla si, a natáhla se pro svou karamelovou čokoládu, aby se mohla napít. "Nestavoval jsi se náhodou v poslední době za rodiči? Já to teď taky nestíhám, když nejsem v práci, lítám někde s dětmi," optala se zvědavě, protože jí opravdu zajímalo, jak se jejich rodiče mají, i když neměla moc času na nějakou návštěvu. A skočit k nim na pár minut, a pak zas rychle běžet pryč, to nechtěla.

_________________

Pobaveně jsem se na Cassandru zaksichtil a to vypláznutí jazyka jsem jí dětinsky oplatil. Možná jsem se občas choval až moc dospěle, ale s Cassie to prostě vždycky nešlo a tahle situace si žádala trochu dětinské chování.
„Ne, já jsem paranoidní a mám kabinet zabezpečený kouzly, takže tam se ta potvora naštěstí nedostala,“ ušklíbl jsem se. Radši jsem si ani nechtěl představovat, co všechno by mi hrabák mohl ukrást. Ne že bych byl bohatý a měl na poličkách vystavené nějaké cennosti, ale blyštivých věcí se tam určitě dalo najít dost.
Když mě Cassie popíchla, že se mám těšit, až můj ročník pozná, co je to puberta, odfrkl jsem si. „To bude možná důvod, proč z Bradavic zase odejdu,“ usoudil jsem. „Ale já v ročníku nemám moc dětí, takže těch pár puberťáků snad půjde nějak ukočírovat,“ pokrčil jsem rameny. Každopádně to byla budoucnost, pro mě zatím dost vzdálená, takže jsem nad tím odmítal přemýšlet víc. Taky se klidně mohlo stát, že mě do té doby zabijí na barikádách, nebo tak něco. Ha. Ha.
„Kámoš,“ protáhl jsem pobaveně obličej a s šibalskými jiskrami v očích jsem Cassie pozoroval. Tak úplně jsem jí nevěřil, že Dereka bere jenom jako kamaráda, ale faktem bylo, že na tohle já moc nos neměl. „Vždyť říkám, že se má dobře, aspoň myslím,“ odvětil jsem. Nehodlal jsem zmiňovat, že jednou do měsíce marodí, a taky jsem nehodlal zmiňovat, že ho v kabinetu navštěvuje Jordan McLarkenová. „Mám ho pozvat na rande? No dobře,“ přikývl jsem. Cassie si možná myslela, že to neudělám, ale já měl v úmyslu pravý opak. „Jasperovi pozdrav vyřídím,“ pousmál se, protože jsem tušil, že bratránka pozdrav od Cassie potěší. A napadlo mě, že je fakt dobře, že je Jasper příbuzný, protože jinak bych dost možná musel na rande zvát i jeho. „Nevím o tom, že by někoho měl... Ale dost studentek po něm hází očkem, to jo,“ uculil jsem se, protože to úsměvné prostě bylo.
Ve chvíli, kdy se řeč stočila k sestřině nehodě, jsem se začal tvářit dost nesouhlasně a mračil jsem se. Nelíbilo se mi, že takhle riskuje, a taky se mi nelíbilo, že mi ani nedala vědět, že se jí něco stalo. Co když jí někdy budu hledat a nebudu vědět, že leží v nemocnici? „Nějak nevěřím, že dokážeš jezdit opatrně, Cassie,“ podotkl jsem vážně.
O Hnízdu jsem se tady na veřejnosti moc bavit nechtěl, ale k rodičům jsem toho taky neměl moc co říct. Jen mě píchlo černé svědomí, protože jsem se u nich neukázal docela dlouho. „Ne, dlouho jsem tam nebyl,“ přiznal jsem provinile. Měl jsem zkrátka jiné starosti, ale tím jsem se omlouvat nehodlal. „Jen jsem jim napsal pár dopisů, abych je ujistil, že se mám dobře, a oni si nemuseli dělat starosti.“

_________________

"To je dobře," pousmála se Cassie. Sice by ona sama ten kabinet otevřený měla - ono jí stejně nebylo co ukrást - ale bylo pravdou, že nikdy si nemůžete být jistí, kdo vám tam vtrhne. Vždyť ona se za svých školních let snažila vykrást tolik kabinetů.. ne že by jí to někdy vyšlo.
Cassandra se musela pobaveně uchechtnout. "Že by se můj drahý bratříček bál puberťáků?" nevinně se uculila, i když si byla vědoma toho, že s puberťáky to snadné není, takže se mu ani nedivila. "Myslíš? Já bych řekla, že by ti tam stačil někdo, jako jsem já, a už by jsi to nezvládal," vyplázla na něho opět dětinsky jazyk, protože ona tak trochu dítětem stále byla. Na což si rozhodně nestěžovala. Nechápala totiž, jak někdo může vést nudný a stereotypní život. Ona byla ráda za to, co měla a co mohla dělat.
"Jo, kámoš. Máš s tím snad nějaký problém, Sheridane?" Bylo očividné, že Cassandře už s tímhle pomalu dochází trpělivost, takže bylo možné, že kdyby na ní její bratr ještě chvíli tlačil, dost možná by na sebe všechno vyzradila. Jenže ono vlastně ani nebylo co vyzrazovat, protože si stále city k Derekovi jistá nebyla. "Jo. A taky mu můžeš vyřídit, že ho pozdravuju," přikývla s menším úsměvem a tak trochu pochybovala o tom, že to Sheri fakt udělá. Tedy, věděla, že pozdrav stoprocentně vyřídí, to rande však hned hodila za hlavu. Moc dobře si totiž pamatovala, že když ho žádala na škole, nic takového pro ní neudělal a ona si to všechno musela obíhat sama. "A ty se divíš? Z Jaspera vyrostl fakt pěkný chlap." Svého bratrance měla skutečně ráda a přála mu, aby si našel někoho, kdo ho bude mít opravdu moc rád.
Protože si Cassie všimla, jak se Sheridan mračí, provinila sklouzla pohledem ke své čokoládě na stole. "Dokážu," odfrkla nespokojeně, protože ona to vážně dokázala. Když někoho přepravovala z místa a do místa b, a nebo když sebe samu potřebovala dopravit na závody. Asi byla totiž blbost se vysekat ještě předtím, než to začne. "Jenže závody nejsou od toho, aby jsi jezdil opatrně, Sheri." Pokrčila nakonec rameny a nechala to raději být. Věděla, jak se k tomuhle její bratr staví a nedokázala pochopit, že nechce zažít něco zábavného. A zrovna jeho by skutečně opatrně přepravila - záleželo jí na něm. Což byl ostatně jeden z důvodů, proč se k Fénixovi přidala. Chtěla na svého bratříčka dávat pozor, i když to mělo být spíše opačně. Ona byla přeci jen mladší, ale zase o to víc ostřílenější.
"To jsme na tom stejně," přiznala pak a provinile se pousmála. Jí osobně bylo líto, že se svými rodiči netrávila víc času, ale v tuhle chvíli opravdu nevěděla, kam dřív skočit. "Taky jsem jim pár dopisů poslala. Řekla bych, že to už jsou minimálně dva měsíce, co jsem u nich byla naposledy. A to jsem se zdržela jen na chviličku, protože jsem zas musela do práce." Usmyslela si, že v nejbližší době to bude muset napravit, i když věděla, že bude vcelku těžké si ten čas na návštěvu najít.

_________________

„Puberťáci jsou zlo,“ zkonstatoval jsem upřímně a vypadalo to, že mi tohle přesvědčení jen tak někdo vymluvit nedokáže. Kromě toho jsem se bál spíš puberťaček, než puberťáků obecně. „Díky, není nic lepšího, než slyšet od vlastní sestry, jak hluboce důvěřuje schopnostem svého staršího bratra,“ zašklebil jsem se dotčeně a raději jsem na chvilku přesměroval pozornost ke své kávě.
Když se řeč stočila k Derekovi, neodpustil jsem si drobný provokativní úšklebek a v očích mi přeskočily jiskřičky pobavení. Na sestřinu otázku jsem zakroutil hlavou. „Ne, nemám s tím nejmenší problém,“ ujistil jsem ji popravdě. Jen jsem se tím v duchu docela bavil. On se Derek docela změnil a já si nějak nedokázal představit, jak randí s mou sestrou. Ale tu pozvánku na rande jsem mu skutečně hodlal předat. „Nedivím,“ zakroutil jsem hlavou, když jsme začali probírat chudáka Jaspera. „Spíš se divím, že je pořád sám... Zájem by o něj byl,“ pokrčil jsem rameny. Kdo ví, třeba můj bratránek brouzdal v trochu jiných vodách a na holky neměl ani pomyšlení. Určitě jsem nebyl první ani poslední, koho tahle možnost napadla.
Celou debatu o motorce a závodech a podobných věcech ohrožujících život jsem radši nechal plavat, protože mi už od začátku bylo jasné, že by to nikam nevedlo. Já byl lékouzelník, takže jsem nikdy nechápal, proč se někdo dobrovolně vystavuje nebezpečí kvůli nějakému stupidnímu vítězství, a na závodění a další podobné kratochvíle jsem se nedíval zrovna nadšeně.
„Možná bychom se za rodiči mohli zastavit společně,“ navrhl jsem, protože jsem tušil, že by to našim udělalo radost. A taky jsem si usmyslel, že jim budu muset koupit aspoň něco dobrého na zub, když jsem je už dlouho odbýval jenom pouhými dopisy, což mě opravdu mrzelo.

_________________

"S tím souhlasím," pokývala Cassandra děsně důležitě hlavou. Jo, ona byla snad v pubertě pořád. "Vždyť víš, jak moc tě mám ráda," zamrkala pak na něho pobaveně, protože ho skutečně nechtěla shazovat a věřila, že by je zvládl. No tak, vždyť žil a to vyrůstal s ní! "A jinak v tebe věřím. Kdybych nevěřila, tak bych do Bradavic nastoupila taky, abych tě tam mohla kontrolovat a dohlížet na to, že se ti nic nestane." Mrkla na něho pak pobaveně a uculila se. Jo, rozhodně mohl být rád, že něco takového neudělala, a že podobné věci byla Cassie schopná skutečně udělat. Kdyby si myslela, že tam Sherimu hrozí nebezpečí, byla by tam hned a jen tak by se jí nezbavil.
Když se pak řeč stočila k Derekovi, Cassandra se na chvíli zamračila načež na svého bratra vyplázla špičku jazyka. Byla však ráda, že se pak začali bavit o jejich bratranci. "Jo, to se taky divím. Ale třeba někoho má, jen o tom nevíme," tohle bylo asi trochu nepravděpodobné, ale i Jasper je mohl celkem dobře překvapit. Že by mohl mít třeba zájem o někoho úplně jiného, než o holky, to Cassandru zrovna nenapadlo, takže tak.
Závodění už se naštěstí taky neřešilo - Cassie si byla jistá, že kdyby se o tom ještě chvíli bavili, dost možná by se pohádali. "To bychom mohli," přisvědčila pak Cassandra s menším úsměvem, protože to byl super nápad. "Co třeba jarní prázdniny? Učit nebudeš, já si na nějaký den z toho vyhradím volný den v práci.." Navrhla pak s úsměvem, protože od toho upustit nechtěla. Už radši neříkala, že kdyby jí to volno nedali, tak si ho stejně udělá, protože si nebyla jistá, jak by na tohle její bratr pohlížel.
Tak či tak, čas plynul hodně rychle. Ještě nějakou dobu si sourozenci nerušeně povídali, ale nakonec to byla Cassandra, která přišla s tím, že už bude muset jít. Povinnosti holt volali.

>>>>

_________________

<<

Bylo všeobecně známým faktem, že Harry Huckabee potřebuje k životu kofein. Mnozí se dokonce domnívali, že mu káva proudí žilami místo krve, a nikdo se jim nemohl divit, protože množství kafe, které Harry vypil, aniž by z toho dostal infarkt, bylo fakt ohromné. A nebylo tedy nic zvláštního, že zrovna kavárna ho přitahovala jako vosy lákaly sladkosti. Harry neměl moc příležitostí, kdy by si do kavárny na Příčné ulici mohl zajít, ale dnešek měl volný a shodou okolností potřeboval na Příčné něco nakoupit.
V prvé řadě ale po ránu potřeboval kofein.
Jeho kroky se tedy nejprve stočily ke kavárně, protože to byla naprostá priorita. Bez dostatku kofeinu zkrátka nemohl fungovat jako normální lidská bytost, a ke kavárně mířil prakticky jako zombík, ačkoliv doma už jedno kafe stihl vypít. Jenže to bylo málo a z kavárny to vonělo až na ulici, tak jak mohl odolat? Štěstí, že měli otevřeno už brzy ráno.
Harry vzal za kliku a ještě předtím, než pozdravil, se zhluboka nadechl, neboť ta vůně, která se linula vzduchem, byla úžasná a opojná. Hned měl lepší náladu, takže se pousmál a zamířil k pultu, aby si objednal silnou dvojitou kávu a čokoládový dort. Obratem mu bylo sděleno, ať se posadí, že mu obsluha objednávku donese, a tak si vybral útulné místečko ve výklenku plném polštářů, s výhledem na ulici. Rád při popíjení kávy pozoroval ten shon tam venku.

_________________

<<

Saoirse se probudila s nepříliš dobrou náladou, ke které jí rozhodně nepomáhalo to, že ji drahý synek probral už v pět ráno s tím, že mu slíbila, že spolu půjdou na Příčnou ulici na zmrzlinu k Fortescuovi. Což přirozeně vyústilo v to, že Saoirse přetáhla deku přes hlavu a chvíli úspěšně předstírala, že se Leo v její ložnici vůbec nenachází. Asi tak pět vteřin. Nakonec se jí povedlo potomka přesvědčit, že když ji nechá dospat a nechá ji dopoledne si zařídit potřebné věci a bude u babičky s dědečkem hodný, odpoledne na tu zmrzlinu zajdou. Odpoledne proto, aby kolem ní Leo neposkakoval, až bude nakupovat ingredience do lektvarů, a aby jeho pobyt na Příčné minimalizovala, když už se mu nemohla úplně vyhnout.
Vzhledem ke stresovému ránu tedy nebylo divu, že když se Saoirse dostala na Příčnou ulici, jako první zamířila do kavárny, aby ze sebe alespoň trochu střásla dojem zombie víly a vypadala trošku kultivovaně a živě. Původně měla v plánu si vzít kávu jen tak s sebou, ale nakonec uznala, že si zaslouží trochu klidu, takže ke kávě přidala i něco sladkého na zub a porozhlédla se kolem kvůli místu na posazení. Volný stolek byl blízko toho výklenku, kde už seděl Harry, ale jeho si Saoirse zprvu nevšimla. To se stalo až ve chvíli, kdy měla v úmyslu se posadit do čalouněného křesílka. „Harry?“ vypadlo z ní překvapeně, když jí zrak padl na kamaráda. Vypadala u toho vtipně, protože se zarazila v půlce pohybu, kdy si zrovna sedala, a teď jako by nevěděla, jestli ten úkon dokončit nebo se narovnat a přesunout k Harrymu. Inu, bylo jasné, že tu kávu prostě potřebuje.

_________________