Poté, co Daniel eliminoval nebezpečí, jaké představoval jeho kufr, se už jen snažil co nejúspěšněji držet krok s konverzací v kupé. Čím víc v pubertě byli jeho spolužáci i on sám, tím hůř to totiž kolikrát šlo. Příležitostně dokonce i vypadl z módu „mluvím jako kniha“. Stará a nezáživná kniha s pravidly o etice, ke všemu. „Rád ti zahraju,“ usmál se na Winifred upřímně. „Většinou cvičím na klavíru u nás v mrzimorské společenské místnosti, ale když zajdeme do sborové zkušebny, tak to bude ideální. A s houslemi můžu kamkoli,“ rozvedl svůj slib Danny do detailů. Už teď začala zasunutá část jeho vědomí přemítat nad tím, co kamarádce zahraje. Co se Vincentovy hudební kariéry týče, při zmínění punkové skupiny se mu viditelně rozsvítilo a přikývl. Věděl o její existenci hlavně díky Grace, která chodila do sboru, a byla – co si budeme povídat – lehce ukecaná.
Ohledně Simonova odznaku už kalkuloval mnohem rychleji, zvlášť, když ho Winifred nahlas odhalila. „Simone, to jsi měl říct, gratuluju!“ zazubil se na Nebelvíra Sherwood zářivě. „Opravdu?“ vystupňoval se potom jeho elán ještě výš, když se Winifred chytila jeho stěžování si na lektvary. Nevěděl, jak moc by jí byl vděčný a jak by jí jen oplatil, kdyby mu pomohla. „Měla bys trpělivost mě trochu doučovat! To by bylo skvělé, Win, děkuju!“ potlačil nutkání vrhnout se jí kolem krku, a místo toho distribuoval zbytku kupé koláčky. Sám si od nich nic nebral a z vlastního sladkého uždibl jen kousek, protože na jídlo moc nebyl.
„Já nechci se zkouškami strašit už teď, ale je mi z nich špatně snad už od prázdnin,“ argumentoval potom defenzivně směrem k Vincentovi. „Ale i tak jsem se na školu těšil. A na vás, samozřejmě,“ usmál se pak, načež se v kupé objevil Flann. „Ahoj,“ pozdravil ho Danny, a při zmínce o včelách lehce zkorpněl. Na hmyz taky moc nebyl. A že se o nějakém takovém bezobratlém čemsi ještě mluvilo, než letošní primus jejich kupé opustil.

Mimo herně:
Moc se omlouvám, jestli je to divné, zmatené nebo k ničemu, podmínky momentálně psaní ničeho moc nepřejí...

_________________

Normální matrace nakonec neměly žádný problém, který by stál za řeč, či tak se alespoň zdálo, a Gwee v tom šťourat nehodlala. Celkem rychle se totiž dostali k zajímavějšímu tématu a bylo hned jasné, že Hubert je z mudlovské rodiny. A navíc toho asi chudák o Bradavicích ještě moc neslyšel. „Takhle kouzlení většinou nefunguje,“ namítla jemně na výrok o tahání králíků z klobouku. Popravdě, ta představa byla dost vtipná a divná, ale nemohla ve vteřině zbořit malému prvákovi iluze. To přece nechá na až na profesorech. „Kouzla jsou většinou mnohem zajímavější. Třeba proměníš věci ve zvířata a zase zpátky, necháš kufr, aby se sám zabalil, a tak,“ rozhodla se vytasit na druhou stranu něco pozitivnějšího. A radši se držela při zemi a u kouzel z prvních ročníků, protože nějaké magické souboje a černá magie by ve srovnání s králíky nemusely být Hubertovi po chuti.
„Nebolí,“ zasmála se Gweeny upřímně a dopřála si další kus lékořice. „To je zkratka pro zkoušky, co se dělají na konci pátého ročníku. Spousta testů a zkoušení, jako v normální škole,“ osvětlila trochu. Ačkoli se už od třeťáku obávala katastrofy – či snad možná proto – dopadlo to více než dobře. „Učení tě bude bavit, v Bradavicích je v hodinách hodně praxe, není to jen nudný výklad celou hodinu,“ ujistila potom Gwen Huberta s úsměvem. Bylo téměř jisté, že tenhle dobrý rozmar jí vydrží až do večera. Dobře pro prváky na hostině. „Havraspár je kolej,“ samozřejmě. „V Bradavicích jsou čtyři, do jedné z nich každého prváka dneska večer zařadí. Je to něco jako tvoje třída, budeš s kolejními spolužáky chodit na hodiny a bydlet… a tak,“ pokrčila rameny. Pak se ve dveřích kupé objevil někdo další – a tentokrát tvář, kterou Gwee mohla zaškatulkovat.
„Čauky, Edmunde, jasně že vlezeš,“ souhlasila McGrathová pohotově a vyskočila na nohy, jak jen to šlo, protože bylo jasné, že kufr musí pryč. A bylo to patrně jasné všem. „Budeš moc hodnej, děkuju, já s nim mám problém každej rok,“ zabrblala na adresu kufru a za odměnu a jako poděkování natáhla k Eddiemu ruku s lékořicovými hůlkami. Už jich v krabičce moc nezbývalo. Gandalf v reakci na pozdrav jen mírně otočil hlavou a zůstal tam, kde byl. To byl Hubert možná rád.
„Slyšel, jop,“ přikývla potom Gweeny s lehce stydlivým úsměvem. „Hodláš se protlačit do hlavní sestavy?“ zeptala se potom zvědavě. V duchu tak nějak osnovala společné tréninky s Mrzimorem, protože s Kath jakožto jezevčí kapitánkou si dost dobře sedla. Ostatně, prakticky se všemi letošními kapitánkami. „Famfrpálový tým,“ řekla Gwen prostě a přešla na strategii toho, že když už sem přišel Selby, může klidně taky něco vysvětlit. Ne, že by to Gwee vadilo, ale občas jí připadalo, že je lehce ukecaná. Byla, co z toho.
„Čáu Flanne! Chceš hůlku?“ ozvala se za Havraspárku sluníčková nálada, když se šoupla po sedačce blíž ke dveřím a nabídla příchozímu kousek sladkého. „Z tebe je primus? Gratulace,“ zazubila se na zmijozelského kamaráda potom, pokud na sobě měl viditelně připíchnutý odznak nebo tak. Jinak je pisatelka lehce mimo. A vlak už mezitím dojel do cíle…

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

"Jak jako živý trpaslíky? To ti ohlodávaj zelí nebo co?" Byla jsem zas o něco víc udivená a ano, přesně jak podotkl Fergus, na kouzelnickém světě mi nejspíš bude připadat zvláštní všechno. Položila jsem to jako řečnickou otázku, protože o vysvětlení jsem se prosit nechtěla. A ani jsem si vlastně nebyla jistá, jestli bych to vědět chtěla. Jenže to už se do toho Fergus pustil a já díkybohu zjistila, že ty potvory jí jen jídlo, nikoli děti.
Ani téma příšer mě nijak zvlášť nezajímalo, zvláště proto, že jsem se rozhodla stát si na svém a nic z toho si nepřipouštět. A jak později dodala Harlee, když nelezeš, kam nemáš, nic se ti nestane. A ač bych se tím v jiných případech nedržela, představa toho vlkodlaka mi dokázala zkazit chuť na jakékoliv dobrodružství.
Co mě až probralo z bezcílného zírání z okna a poslouchání debat mých spolucestujících byl právě Willův náhlý útěk. Ještě že byla Harlee tak hodná a vydala se za ním, když jsem se válela po zemi. Ono, ačkoliv se mi to na začátku jevilo jako hroznej malér, na konec to nebylo tak horký, protože on Will Tristan stejně daleko nedoběhl.
Svalil se na konci vagonu, opřel se o stěnu a oddechoval, až to vypadalo, že ho chytl infarkt. Výhoda koček, co se rády přecpávají. Vzala jsem ho zase hezky do kupé a Harlee jsem se omluvila za ten povyk.
Když pak vlakem putovala ta stará babča se sladkostmi, koupila jsem si hned tři čokoládové žabky a od Ferguse jsem si nabídla Bertíkových fazolek. Jasně, byla sranda nevědět, co že to vlastně sním. To jsem si aspoň říkala do té doby, než mi přišlo na jazyk něco lepkavého a páchnoucího po vejcích. Po vzoru Ferguse jsem jí vyplivla.
"To teda byla zábava," zašklebila jsem se na Harlee, která se fazolek tak zastávala, a další jsem si už radši nedala.
Zbytek cesty jsem strávila zadržováním Willa, který i přes své přepravkové vězení ustavičně mňoukal o pozornost a dožadoval se propuštění na svobodu. Když nastal čas, rychle jsem se převlékla do uniformy, popadla svých pět švestek a se všemi se rozloučila s vědomím, že je určitě nevidím naposled. Přinejmenším do večeře slavnosti.
Celý ten výstup a přesun k lodičkám byl moc složitý, zmatený, chaotický a dle mého mínění lehce neuspořádaný, ale nebudu si stěžovat, protože jsem se díkybohu protlačila davem v pořádku. Na místě jsem se už jen usadila do jedné z lodiček (E) a čekala na následující dění.
>>>

Mimo herně:
Dovolila jsem si Sophii přeskočit, tak snad nevadí.

_________________

„Vypadáš úplně normálně.“ Zaprotestoval. „Jako po tréninku.“ Dodal potměšile vzápětí. „Ale no tak. Neříkej, že nemáš hřeben.“ Uculil se, pak se dal do lechtání, protože dívce musel vrátit její předchozí úsměv. „To by jsi neudělala…“ Zavrtěl hlavou a uculil se. Už jen představa, že ho oknem prohazuje Pískle, dívka postavou se hodící spíše na chytače než na střelce byla vtipná, nezapomeňme, že Billy se vytáhl a vinou puberty tak nějak celkově zmohutněl. A pak ta situace… Billy se snažil stejně jako holky. Dokonce i velice tvrdohlavě ignoroval tázavý pohled Angie. Ne, vážně teď nechtěl čelit žádné zajímavě položené otázce, a že by se nějaká taková mohla naskytnout, kdyby někdo jen trochu chtěl.
„Mě teprve zkoušky čekají.“ Zamumlal, protože mu došlo, že vlastně Kath je o rok starší. Ale to přeci nebyl takový strašlivý problém. Ne, to přeci nemohlo tolik vadit.
„Tvoje maličkost… budiž omluvena.“ Krátce kývl na Kath a potměšile, ale hlavně dostatečně nahlas dodal, (to totiž ještě když Angie byla ve dveřích): „Jdeme pomlouvat.“ Tuhle větu měl odkoukanou od sestry, a pokud se Pískle otočila, jen se pobaveně usmál. Ale v duchu přemítal, proč přesně to udělala, co ji k tomu vedlo, protože ona mu nevadila. Ale byl rád, svým způsobem, protože takhle měli s Kath chvilku pro sebe. Bude Angie muset později nějak poděkovat.
„No víš.“ Přiznal a po tváři mu přelétl trochu uličnický a trochu spokojený úsměv. „Já si to myslel. Že by to nevadilo. Jako… kdyby se jmenovala Sova.“ Tak a bylo to. On hlavně nechtěl, aby si Kath myslela, že není originální nebo tak něco. Jenže to rozetnula a bylo tak dobře. „Já si totiž vážně myslím, že si na to zvykla.“ Pobaveně se usmál, protože zrovna v tu chvíli sova zahoukala do křídla. Možná nějaké sny.
„Je v pohodě.“ Pokrčil rameny, protože tomu tak bylo. Angie byla milá holka, kterou skoro bral za mladší sestru. Další svoji mladší sestru, jako by už jednu neměl. „Byla to sranda. S bráchou jsme se jednou v noci proletěli až k vedlejšímu městu. A on pak nevěděl kde jsme.“ Billy se zakřenil. Jako tenkrát jim do smíchu moc nebylo, protože ani pořádně nevěděli, kde přesně jsou a kterým směrem zpět, ale o to vtipnější to bylo. „Vrátili jsme k ránu. Našim jsme koupili snídani, ale i tak měli řeči. Vždyť víš zodpovědnost, někdo vás mohl vidět a tak.“ Pomalu zvážněl, protože kdyby je náhodou někdo na koštěti v noci viděl… Jeho mamka a nejstarší z bratrů by přišel o práci. Jenže který z mudlů by v noční tmě poznal dva rychle se pohybující body na obloze?
„Ale… chyběla jsi mi.“ Natáhl se pro její drobnou dlaň a opatrně přejel palcem po každém z prstů. Skoro ho fascinovalo, že má tak maličké ruce. To neohrabané přiznání bylo nečekané i pro něj samotného. Protože bylo pravdivé. S Kath si pochopitelně psal, ale to bylo něco jiného, než teď když ji mohl mít vedle sebe. „Co ty a prázdniny?“ zeptal se a váhavě ji pustil, až když přišla ta paní se sladkostmi. Vzal si čokoládové žabky a taky Bertíkovi fazolky. Jednu vnutil Kath (nebo čokoládové žabky, záleželo, co měla raději) a druhé balení si nechal schované pro Angie. Když pak vlak zastavil ve stanici, galantně (i když mu to trošku dalo zabrat) sundal všechna zavazadla a pomohl s nimi ven. Cestou vyhlížel Angie a pokud ji viděl, předal jí kufry, když ne předal je někomu zodpovědnému. Spolu pak s Kath (a Angie?) nasedli do kočáru.

>>

_________________

"Utekla mi," dodala ohledně svačiny, načež začala Maeve, čímž u Georgie spustila dlouhou dobu hloupého zírání. Třeťačka byla dokonce tak vyvedená z míry, že se ani nebránila a bez větších protestů opustila kupé - pokud za protest nepočítáme ošklivácký pohled, kterým ji častovala. "Kráva," odtušila s přehledem, jen co byla venku, aniž by se byť jen maličko zastyděla, a vztekle odkráčela až do posledního kupé, kde zbytek cesty strávila v chodbičce na nohou a v duchu zrzavé spolukolejnici nadávala. Tohle se totiž podle ní nedělalo, ani když jste byli chráněni školním řádem. Zahajovací slavnost jejího pubertou zmítaného ducha nijak neoslňovala, vyloudala se tedy z kočáru jen tak nazdařmerlin do první chodby, co jí přišla na oči.

>>

_________________

Erkki nebyl naivní hlupák, takže nesouhlasně zakroutil hlavou. „Ne, nemyslím si, že je to jakkoliv jednoduché, Olivie, ale sedět s rukama v klíně prostě není řešení,“ pronesl přesvědčeně. Možná se na to nedokázal podívat tak detailně, jako Olivia, nebo jako dospělí lidé, ale pořád byl přesvědčený, že s jakoukoliv situací se dá něco dělat. On prostě věděl, že sedět a jen přihlížet nemá smysl, bylo hloupé to předem vzdávat.
„Možná nemám tušení, jak to v čistokrevných rodinách funguje, ale to neznamená, že to budu schvalovat a že to nechám plavat,“ zabručel. „Prostě nedokážu přijmout fakt, že se sebou hodláš nechat tak manipulovat. Mně je jasný, že asi není jednoduchý se jakkoliv vzpírat a že za jakoukoliv rebelii dost zaplatíš, ale krucinál, Ollie, neříkej mi, že s pomocí přátel bys nezvládla distancovat se od rodiny a žít svůj vlastní život. Vždyť to, co na tobě páchají, jsou zvěrstva. Jestli někdo někoho bije jenom proto, že se nechová podle jeho představ, je to idiot a lidská zrůda,“ pronesl poněkud rozohněně. „Žijeme ve dvacátým století, v moderní společnosti, kde má každej právo na vlastní život a já prostě nechci, aby tě toho práva kdokoliv zbavoval jenom proto, že jsi čistokrevná.“ Z Erkkiho hlasu zněla naprostá upřímnost, protože ano, pořád mu na Olivce záleželo. Dobře, představa, že má každý právo na vlastní život, byla v osmdesátých letech možná ještě trošičku naivní, ale něco na těch slovech bylo.
„Tak se jich neptej - prostě se z Bradavic nevracej domů,“ zamumlal, když Olivia namítla, že by z rodiny nikdo nepřistoupil na to, aby trávila prázdniny u kamarádů. „Musí být přece nějaká možnost, jak se od rodiny úplně odtrhnout a zmizet z jejich dosahu, ne? Prostě musí,“ stál si za svým.
Na Maeve se Erkki jenom pousmál a přikývl, že je všechno v pořádku. Ten úsměv byl sice trošičku nucený, ale do toho, co tady s Olivkou řešili, primusce nic nebylo, jakkoliv vážná debata to byla. Erkki nicméně už v duchu plánoval, jak zajde rovnou za Brumbálem, protože netušil, za kým jiným s tím ve škole jít... a něco s tím dělat musel. Nemohl Olivku nechat v takovém srabu.
Toho, že vlak o nějakou chvíli později začal zpomalovat, si Erkki sice všiml, ale nehodlal opustit kupé, dokud si tohle s Olivií aspoň trošku nevyříkají.

_________________

C1

Vyprávění o sladkostech mi vážně dělalo obrovské chutě. "Určitě si pak budu muset koupit nějaký ty Bertíkovy fazolky." Už jsem se těšila na to, až vlakem projede známá paní s vozíkem, ve kterém jsou sladkosti. Aspoň uvidím další druhy kouzelnických pochoutek a třeba se i přesvědčím, jestli čokoládové žáby skáčou.
Usmála jsem se na Ferguse za jeho poklonu. Ne, že bych chtěla svým shrnutím všem připomenout, co nás v Bradavicích čeká, spíš jsem si nahlas urovnávala jak se věci mají.
Už jen to slovo Zakázaný na mne působí jako voda s cukrem na komára. "Někdy bych se do toho lesa chtěla podívat. Vidět třeba nějaký magický zvířata, a tak." Samozřejmě to někdy je třeba za pár let, až budu umět alespoň nějaká obranná kouzla.
Pak jsem se zasnila, jak to asi v Bradavicích bude vypadat. Bude to klasická vysoká několika patrová budova, jako ta, kterou jsem navštěvovala, a nebo nějaký moderní lítající barák? Ze snění mně vytrhlo až teprve to, když přede mne padala Beth, která se chtěla rozběhnout za svou kočkou. Okamžitě jsem se zvedla a rozběhla za kočkou.
Vrátila jsem se na své sedadlo udýchaná a rozesmátá, ale šťastná, že jsme kočku nakonec nějak chytly. Pak už jsem se jen převlékla do hábitu a koupila si Bertíkovy fazolky od paní s vozíkem, jak jsem před několika minutami prohlásila.
Cesta uběhla nečekaně rychle, hlavně kvůli dobré společnosti. Se všemi jsem se na konci cesty vlakem řádně rozloučila, s tím, že se brzy uvidíme. Asi mi bylo souzeno zůstat poslední - poslední jsem přišla a poslední odcházím. Pak jsem se jen dostala k lodičkám a koukala na bradavický hrad, jako na modrý z nebe. Ten totiž předčil mé nejvyšší očekávání.

Dante to nemyslel nijak zle, když se ptal na to, jestli Wei-Ding ví, co je to odrážeč. Neměl ponětí, zdali se v Číně hraje famfrpál a zdali ho vůbec spolucestující zná. Jeho odpověď Danta hodně překvapila. Takový přehled o hráčích neměl ani on, takže se mu možná ve tváři objevilo i trochu červené barvy. Rychle to ale zahnal kývnutím hlavy na souhlas, že trénink v létání fakt platí.
Pak už pozornost přešla na Jane. I ona vzala Dantův vtípek asi až moc vážně a jakmile spustila přednášku o bylinkách, Dante poslušně přikyvoval, jako že jasný. Mrzimor měl bylinky celkem rád a i profesor Radagalski byl dost v pohodě, na svůj věk to byl celkem cool týpek a to, co prohlásil byl prostě jen žert. Jen si měl uvědomit, že Jane to tak brát nebude, když je z ní čerstvá profesorka - tam je velká pravděpodobnost, že svou práci bude brát ještě hodně vážně. Nic, popojedem.
"Vážně přeměmňování? Náš ročník učí profesor McCrimmon a ten je teda fakt dobrej. S ním je to přeměňování skvělý. Jen teda nevím, jestli je to ten nejlepší předmět. Pro mě jsou to třeba lektvary." Dante se na chvíli odmlčel. "I když třeba OPČM je taky skvělý, ale ten profesor už tak boží není." Chlapec záměrně nezmínil jméno profesora. Nechával na Wei-Dingovi, aby si udělal vlastní obrázek o učitelích.
Dále se hovor už točil spíše okolo Flanna (jeho poznámku Dante silácky vyignoroval), Jane a nového spolužáka. Dante jen poslouchal, sem tam přihodil nějaké to slovo do konverzace a cestu si celkem užíval. Když se objevila paní s vozíkem, koupil chlapec několik sladkostí a hned je dal do placu. Z kufru ještě vytáhl čerstvé malinové taštičky, které ráno dostal od rodičů z pekárny. Hrdě nabízel a nutil spolucestující, aby aspoň ochutnali.
Jakmile začal vlak stavět, hodil přes sebe hábit a stáhl kufr z horní police. Po zastavení se rozloučil (případně se s nimi vydal ke kočárům) a vylezl z vlaku. Po pár měsících zase cítil to mravenčení po celém těle, jak se těšil do školy, až uvidí spolužáky a až se zas bude procházet po chodbách školy.

>>>

_________________

"Tak vidíš, Erkki. Nemá cenu to řešit." Řekla Olivka rázně, protože na tom prostě a jednoduše trvala. Přes ty dva měsíce měla čas zjistit, že jakmile není po pratetině, je z toho veliký problém. Pro všechny. A do teď nechápala, jak mohla Manon vzdorovat. I když byla pravda, že Nebelvír a ty další věci jí byly odpuštěny v momentě, kdy se provdala za manžela, kterého jí vybrali. Ne že by to byl pro ní nějaký problém, Toby byl super.
Olivia se na Erkkiho zamračila a nespokojeně si odfrkla. To co měl Erkki na srdci si však poslechla s pohledem zabodnutým ven z okna. Vlak už byl dávno v stanici a Olivia si uvědomila, že si ani nevšimla, že by vlak zastavil. Musela uznat, že má jistým způsobem pravdu, ale pořád jí připadalo, že to všechno vypadá až moc jednoduše. A ono to i podle toho, co říkal, jednoduše znělo, jenže Liv věděla, že jednoduché to rozhodně není. "Erkki," zaúpěla a povzdechla si. Co by mu na to mohla asi tak říci? Jo, uteču. Zůstanu o velkých prázdninách v Prasinkách nebo si najdu něco jiného. Jo, takhle to znělo jednoduše.
"Já už se s tím smířila. Když dělám vše, co chtějí, nic mi nedělají. Ne vždy se mi to zamlouvá a vždy je na slovo poslechnu, z toho mám těch posledních pár modřin. Ale oni to se mnou myslí dobře.. Asi." Krčila rameny, protože si tím nebyla zas tak úplně jistá, ale kdyby to s ní dobře nemysleli, tak by to přeci nedělali, ne?
"Nezvládla bych se osamostatnit a to ani za pomoci přátel," řekla rozhodně, protože tohle pravda rozhodně byla. "Myslíš si, že by to jen tak nechali být? Že by mě třeba nenašli? Nechci nikoho dostat do problémů. Navíc, když vydržím chovat se podle pratety Ethel, nechají mě nakonec být. Když jí další prázdniny dokážu, že se chovám podle jejích představ, nebude mi nic dělat." Dodala, protože tohle jí bylo už několikrát naznačeno. Kdyby se nevzpírala tak jako to doteď dělala, bylo by všechno mnohem lepší a lehčí.
"Asi už bychom měli jít." Promluvila po chvíli, protože vlak se pomalu vylidňoval, všichni se scházeli venku a Olivia si uvědomovala, že za chvíli zůstanou ve vlaku jako úplně poslední. Což jí možná ani zas tak nevadilo. "Nechci přijít pozdě na zařazování. A taky.. Chci, aby jsi věděl, že mi je to opravdu líto, Erkki, ale já.. Nechci aby se mým nejbližším něco stalo, chápeš? Ve škole mám příbuzné, někteří jsou s pratetou pravá ruka, třeba má sestra Marianne nebo Camille.. Já prost nemůžu říct, že tohle nebo tamto nebudu dělat, prateta je schopná klidně přijet na návštěvu do školy." Představa Ethel v Bradavicích byla opravdu děsivá a něco takové rozhodně nechtěla zažít.

_________________

Koukala jsem na Bradavický hrad, který byl krásně osvětlený a už jsme se nemohla dočkat, až se ty lodičky dají do pohybu. Co to říkal ten bystrozor tehdy na Příčné? Že se řídí sami. To bylo super a já se chtěla takové kouzlo naučit. Ne nutně na lodičky, ale třeba na letadlo! To by se pak řídilo samo a já bych na nějaké delší cestě klidně mohla spát. To by přeci bylo děsně super!
"No jasně, jen se přidej!" kývla jsem na dívčinu, kterou jsme viděla poprvé, ale protože jela lodičkami, došlo mi, že jede poprvé. Což bylo děsně super, určitě už jsem znala aspoň polovinu prváků! "Harlee. Taky už se nemůžeš dočkat?" vykulila jsem na ní oči, protože tohle byla strašně důležitá otázka. Slyšela jsem totiž někde, že ne všichni se do školy čar a kouzel těší. No chápe to někdo? Jak se prostě někteří nemůžou těšit do Bradavic? Jasně, je to školu a člověk se tím pádem musí učit, ale to přeci vůbec nevadí, když si někdo vezme, co všechno se tady dá naučit. Kouzla. Lektvary. Všechno důležité!
"Už mám celkem hlad, jsem zvědavá co bude k večeři. Sice jsem teda před chvílí jedlo, jo, ale jídlo je prostě důležitý." Vesele jsem se zazubila a na Peggy jsme vesele mrkla. Neměla jsem nejmenší ponětí o tom, že na stolech je toho vždycky děsně moc a je tam všechno možný. Já si představovala, že každej před sebe dostane talíř s něčím a hotovo.

_________________