„Naaah,“ odmávla Bessie Preclíkovo připomenutí, že výuka začíná už zítra. „Ale dneska se ještě neučíme, tak pšš,“ dodala a přitom si položila ukazováček před ústa, načež spiklenecky zamrkala. Pravda, Bessiin přístup ke škole byl trochu laxní, ale ať se tvářila jakkoliv, tak jí vlastně nevadilo trčet na hodinách a celkem ji to i bavilo. Většinou. A takové lektvary byly třeba úplně nejlepší, žeano. Hlavně pro toho vyučujícího.
Bessie se zatvářila zamyšleně. „No, je fakt, že v přítomnosti pratetičky stejně musim nosit šaty s dlouhýma rukávama, dlouhý ke kotníkům a s límečkem. Takže to bude v pohodě, to máš pravdu, se nějak udělá,“ pokývala nakonec hlavou na souhlas a vzápětí se zakřenila. „Tak ne že to uděláš beze mě, jasný?“ pohrozila mu hraně, aby mu bylo jasné, že jinak by se děsně urazila, kdyby si pořídil další tetování a ona u toho nebyla. I kdyby se měla jenom koukat, jak si to nechává dělat on.
„Tyjo, to mě nenapadlo,“ přiznala Bessie, když jí Preston sdělil, že ve škole si můžou obarvit vlasy kouzlem. „A že je něco i na změnu účesu, to jsem nevěděla, hmm, to zní dobře.“ To jí možná o tom Preston říkat neměl, protože bylo pravděpodobné, že jakmile se to kouzlo naučí, tak bude nějakou dobu chodit každý den s jiným stylem a jinou barvou. Chameleon v zácviku.
Pisatelka to sice přes víkend trochu zazdila, ale každopádně vlak se rozjel, cesta začala ubíhat, brzy taky dorazila bábinka se sladkostmi a tak. Nicméně i když si Bessie s Preclíkem chvíli povídala, nakonec to tam zalomila, protože toho přece jenom za těch pár dní moc nenaspali, a probrala se v podstatě těsně předtím, než vlak dorazil do Prasinek.

>>

_________________

Liam se na Lilly uculil jako sluníčko, protože se jí povedlo zvednout mu náladu. Na jejích slovech totiž něco bylo a Lee usoudil, že vážně není na místě pochybovat o sobě. „To máš asi pravdu,“ usoudil, načež svou pozornost stočil k Torunn, která při hovoru o famfrpálu docela ožila a mluvila teď o něco hlasitěji. Což bylo dobře, protože ve vlaku byl celkem hluk. „A je těžké dostat se do týmu?“ zeptal se s obavami. „Ne hned do hlavní sestavy, ale třeba jenom na místo náhradníka. Pochybuju, že mě by vzali do hlavní sestavy, když jsem nikdy předtím neseděl na koštěti,“ usoudil zamyšleně a nepatrně se ušklíbl.
Když se Clara zeptala, jestli je profesor Aldwinckle Liamův táta, chlapec přikývl. „Jo, je,“ odvětil, čímž odpověděl i na Lillyinu otázku. „Učí obranu proti černé magii a taky je kolejním ředitelem Zmijozelu,“ podal Lilly další informace, protože Torunn s Clarou tohle určitě dobře věděly.
„Ty jo, a je možné dostat se na nějaké představení tvého táty? To musí být paráda,“ zazářil Lee nadšeně. „Super, budu se těšit,“ dodal vesele, když jim Torunn slíbila, že někdy ukáže nějaké triky, včetně tahání králíka z klobouku. Navíc ho ohromně zajímalo, jak takový trik funguje, a tak trochu doufal, že jim dívka něco málo prozradí.
„Já bych taky řekl, že jde hlavně o tradici,“ přitakal Lee na slova Lilly, když se začalo hromadně uvažovat nad tím, proč se nelétá do Prasinek za pomoci letaxu. Nebo přenášedla, což by bylo ještě jednodušší. „A kdo ten vlak zmešká... No, asi má průšvih? Na to se zkusím zeptat táty,“ přislíbil, protože táta by o tomhle, jakožto profesor, mohl něco vědět, ne?
Clara se po chvilce pustila do vyprávění o škole a Lee nestačil valit oči. Stejně jako Lilly, i jeho ohromilo, že Torunn viděla jednorožce, a začínal se do školy těšit více a více. A taky usoudil, že by možná chtěl do Zmijozelu, protože tam aspoň ví, kdo je ředitel koleje. Nebo ten Havraspár. „No, já mám v Havraspáru sestru, tak by to možná nebylo tak špatné...,“ pokrčil zamyšleně rameny. Ne, Lee prostě nevěděl, jestli má nějakou kolej, do které by šel raději, než do ostatních.
U stařenky prodávající sladkosti si Liam koupil jen dýňové paštičky a balíček Bertíkových fazolek, o které se ochotně podělil s ostatními, pokud měli chuť. A cesta docela rychle uběhla, neboť vlak o něco později začal zpomalovat, až zabrzdil úplně. Lee měl školní uniformu prakticky celou na sobě, hodil si přes ramena akorát hábit, takže se nemusel trápit převlékáním. „No, tak... uvidíme se asi v Bradavicích? Třeba i u stejného stolu, zatím se mějte,“ rozloučil se se staršími dívkami a počkal na Lilly, pokud chtěla jít s ním.
Na Hagrida zůstal nevěřícně zírat, protože nikoho tak obrovského v životě neviděl. Očividně mu došla slova, protože obra následoval úplně mlčky.

>>
(Lee se objeví až na slavnosti, lodičky hrát nebudu, vzhledem k tomu, že tu zítra celý den nejsem a nemám moc času )

_________________

"Možná mi to připadá jako až moc kontaktní sport. A taky o tom doma pořád všichni mluví, ona ho hraje totiž moje teta." Krčila jsem rameny s menším úsměvem. Mně famfrpál vesměs nevadil, ale pořád tu byly věci, které mě bavily mnohem více. Třeba bylinkářství.
Poslouchala jsem Beth jak nám vypráví o městě ve kterém bydlí. Kývala jsem s úsměvem hlavou, v Edinburghu jsem byla asi jednou nebo dvakrát, na mě tam bylo až moc lidí. Stejně jako v Londýně. Já jsem byla zvyklá z vesnice jen na pár známých tváří, no.
"Jo, jsem." Prohlásila jsem pyšně, protože zrovna na to jsem byla opravdu pyšná. "Ale on myslí živé trpaslíky," mrkla jsem pobaveně na Beth. "A měla jsem, ale už nemám. Taky doufám, že už nikdy mít nebudu," šklebila jsem se pobaveně dál, protože trpaslíci byli mrchy. Tedy, pokud nebyli sádroví, to se s nimi celkem dalo.
Když se Fergus začal vytahovat s tím, že jeho mamka dělá nejlepší zázvorové sušenky, ušklíbla jsem se. "Jo? Tak to doufám, že máš nějaký na ochutnání," mrkla jsem na něho. Já sama měla třeba tu rebarborovou buchtu, kterou jsem teda původně měla pro Eddieho, ale když už jsme na sebe nenarazili.. Navíc jsem pro něho měla tu kedlubnu.
"Tam jde právě o to, že ty nevíš co ochutnáš, víš. Může to být něco dobrého několikrát po sobě... a nebo vůbec." Krčila jsem jednoduše rameny, protože o to větší sranda to byla, ne? Nikdo si nemohl být jistý co ochutná. "Navíc tam není jen ten ušní maz, ale spousta dalších podobně hnusných věcí, které by jsi v životě neochutnala. Třeba žížala," šklebila jsem se vesele dál, protože tohle prostě super bylo a nikdo mi to nemohl vymluvit.
"Hele, dá se na o zvyknout." Krčila sem ledabyle rameny, ale mně se to říkalo snadno - já s tím žila už od mala a měla jsem pocit, že už mě ani nemůže nic překvapit. "A ty obludy tě nesežerou, když do toho lesa nepolezeš. Taky proto se jmenuje Zakázaný," mrkla jsem na Sophii pobaveně. Já jsem hodlala ten les v budoucnu prozkoumat, až budu umět pár kouzel, abych si dokázala poradit. A taky jsem tam nehodlala chodit sama, to dá přeci rozum. "Si piš, že tam žijou třeba vlkodlaci. Když tam můžou žít jednorožci," mrkla jsem po Fergusovi, protože tohle taky určitě musela být pravda. A i kdyby ne, žila tam spousta jiných příšer.
Když se k nám do kupé vřítila na chvíli nějaká holka, vykulila jsem oči, a pak nespokojeně našpulila rty. "Nejsem žádnej prcek," zabrblala jsem nesouhlasně. O tom jsem se totiž hodlala klidně i hádat. Sice jsem nepatřila zrovna mezi vysoké lidi, ale ono se to určitě brzo poddá.
Ta holčina naštěstí brzy zmizela, ale chvíli na to se stala další pohroma. Beth se totiž svého kocoura rozhodla skutečně pustit, ale ten hned po zkontrolování toho mého čertíka, který se schovával v přepravce, vylétl z našeho kupé pryč. A Beth, která chtěla běžet za ním se natáhla jak široká tak dlouhá. Má první reakce byla sice zachichotání se, protože mi to vtipné přišlo, ale nakonec jsem se rozhodla Beth pomoci s hledáním té její hromady chlupů.
Ať už se to povedlo mě, Beth nebo někomu jinému z našeho kupé, dojeli jsme do cílové stanice (ještě předtím se u nás stavila paní s vozíkem a já si u ní nakoupila pár balíků Bertíkových fazolek a čokoládových žabek), takže jsem na sebe rychle hodila uniformu, počkala až většina lidí vyjde z vlaku, a pak jsem se ven vydala taky.
Hromotluk, který volal nás prváky k sobě, mě překvapil natolik, že jsem si ani nevšimla, že jsem se lidí z mého kupé odpojila. Na ty lodičky, které nás měly přepravit k hradu, jsem se těšila a jakmile jsme se dostali k jezeru, vlezla jsem si hned do jedné (B) a bylo mi vlastně téměř fuk, kdo si ke mně nakonec vleze.

_________________

„No a nebude z toho mít problémy?“ zeptala se Peggy ohledně toho falešného primuse a zatvářila se trochu starostlivě. Ji samotnou by něco takového absolutně nenapadlo, už jenom proto, že z toho může vzniknout dost problémů. Zato ten druhý – pravý – primus, který se podle Nessy jmenoval Flann, vypadal celkem sympaticky. „Tomu bych asi s klidem věřila, že to je primus,“ usoudila Peggy rozumně, protože takhle se měl chovat někdo, kdo měl ostatní na starosti.
Eddie opravdu hodně mluvil, ale Peggy nevadilo poslouchat, navíc jí přišlo zajímavé, že bude mít za spolužáka někoho, kdo bydlel na jiném kontinentu a kdo měl nastupovat někam úplně jinam. Asi se ale zatím nechystala vyptávat na podrobnosti, nejen z toho důvodu, že se moc k řeči nedostala, ale vypadala zvědavě. „Taťka mi vždycky říkal, že každá kolej má něco do sebe… a záleží hlavně na jednotlivých lidech, protože na blbce prý narazíš všude,“ ozvala se Peggy, když se Eddie optal na to, která kolej je nejlepší. Tak trochu nechápala jeho postoj, že raději vyměnil knihu za zmrzlinu, ale proti gustu… „To zní… rozumně, no,“ utrousila, ale nemyslela to vysloveně zle. Jen to pro ni zkrátka bylo nepochopitelné. „Mně je asi jedno, do jaké koleje přijdu, do Bradavic se celkem těším tak jako tak, ale bude se mi stýskat po tátovi,“ zamumlala nejistě, ale přitom na sebe byla pyšná, že dokázala zadržet slzičky, když se vlak vydával ze stanice King’s Cross vstříc škole.
„Ty máš fretku?“ uvědomila si Peggy, že se Eddie zmínil o trochu jiném zvířátku, než jaká jí vyjmenoval tatínek. „To se může? Já jsem chtěla kocoura, ale nakonec jsem si nevybrala, takže možná příští rok,“ broukla a krátce pohlédla z okna, kde se měnila krajina. Z vozíku se sladkostmi si vybrala akorát Bertíkovy fazolky, o které se pak podělila i s Nessou a Eddiem, pokud měli zájem. Lakomá vskutku nebyla.
Peggy nevěděla jak, ale nakonec ta cesta docela rychle utekla, zatímco se pokoušela tahat z Nessy rozumy – ale rozhodně ne v takové míře jako Eddie, spíš jen tak mimochodem, takže nepůsobila přehnaně upovídaně. A pak najednou vlak zastavil a mělo se vystupovat. „Tak ahoj a třeba se uvidíme u jednoho stolu,“ rozloučila se s Nessou, která měla zamířit ke kočárům, zatímco ona s Eddiem byli nasměrováni k lodičkám.
Z nástupu do lodičky měla Peggy trochu obavu, protože by bylo fakt trapné, kdyby se zrovna ona měla převrátit jenom proto, že neumí pořádně nasednout. „Můžu, viď?“ optala se nejistě Harlee, která tam už seděla. Nakonec se jí povedlo nastoupit docela dobře, lodička se jenom trochu rozhoupala. Peggy se nesměle usmála. „Já jsem Peggy,“ představila se dívčině.

_________________

Olivka se pobaveně zašklebila. Nevěřila tomu, že kdyby byla u Erkkiho doma, převýchova její pratety by na ní nedolehla. Stejně by se tomu nevyhnula, jen by to začalo třeba o pár dní později. To byl vážně ten Erkki až tak padlý na hlavu?
Co se toho plesu týkalo, o tom už se dále nechtěla bavit, protože věděla, že se na tom stejně nic nezmění, takže proč to více řešit? Stalo se, stalo. "No, jak vidíš, tak mohlo." Zabrblala, protože i když předtím byla trochu více mimo, city měla pořád. A i když plesy nepatřily zrovna mezi její oblíbenou zálibu, ještě neznamenalo, že by na ně s kamarádem třeba jít nechtěla. A co víc, vůbec nevěděla, že se o vánoční prázdniny Erkki bude v Bradavicích zdržovat, mohli dělat spoustu zajímavých aktivit! "Cokoliv? Vážně si myslíš, že je to až tak lehké?" Olivka protočila očima v sloup, protože jí nic jiného nezbývalo. Erkki si to všechno představoval až moc zjednodušeně.
Olivia si povzdechla. Chtěla manžela? Samozřejmě, že ne. "Jenže ty si neumíš ani představit, jak to v čistokrevných rodinách funguje. Protože, krucinál, čistokrevný nejsi. Myslíš si, že mám na výběr? Že můžu říci, že chci nebo nechci tohohle kluka? Nemůžu. Všechno záleží na rodičích, ti náš sňatek domluví. Já v tom nemám žádné slovo, prostě se s tím musím smířit." Rozmáchla rukama a zakroutila hlavou. Tohle nemělo smysl dál řešit, Erkki si mlel svou a přehlížel všechny důležité faktory. "A ty si myslíš, že by na to někdo z mé rodiny přistoupil? Chtěla si mě vzít na prázdniny sestra, která už má svého muže a odstěhovala se z domu. Měla jsem štěstí, že jsem u ní mohla strávit pár dní," odfrkla si. Nabídka, kterou Erkki zmínil, byla sice něco, co se jí vcelku i zamlouvalo, ale věděla, že to by jí jen tak neprošlo.
Olivka se uchechtla a zakroutila hlavou. "A ty si jako myslíš, že jsem se nezkoušela vzpírat? Myslíš si, že je to k něčemu vhodné? Chtěli mě poslat do Kruvalu. Pryč od celé rodiny, kamarádů, všeho. Chtěli mi zakázat famfrpál a vyhrožovali mi takovými věcmi, třeba že ublíží mým nejbližším. Takže ano, radši ze sebe budu dělat boxovací pytel a budu je poslouchat na slovo," přikývla, nic jiného jí vlastně ani nezbývalo. A ona to dobře věděla. Až moc dobře.
Když se v kupé objevila Maeve, měla chuť jí něco odseknout, ale protože si včas uvědomila, že to asi není moc dobrý nápad, dokonce se i pousmála. "Všechno v pohodě," odvětila jednoduše a byla jedině ráda, když se drahá primuska zase sebrala a odešla. Co se pak vozíku se sladkostmi týkalo, celou tu babku ignorovala, protože pár sladkostí sebou měla a víc nepotřebovala. Nehledě na to, že letos jí stejně moc peněz sebou nedali, aby je neutrácela za blbosti.

_________________

"Ani moc ne, ale je jasný, že člověk, který se na koštěti sotva udrží, se tam asi nedostane." Promluvila Torunn zamyšleně, protože si nebyla jistá, jak moc těžké to bylo, ale když se tam dostala ona.. Věděla však, že bez talentu by se tam asi dostala těžko, i když se moc na náborové zkoušce neukázala - zlatonku jako jediná nechytla a do teď jí to mrzelo, i když to ostatním opravdu přála, to zase jo. "Do hlavní sestavy se probojovalo dost prváků, ono to asi záleží na tom, jak ti to půjde, no." Krčila rameny, protože ona družstva nerozřazovala, na ní to nebylo, no.
Torunn se poškrábala na hlavě, a poté váhavě přikývla. "Dá," souhlasila s menším úsměvem. "Ale ne vždy je to úplně pro děti," pokračovala ještě rychle, ale kdyby si poprosili, nedělalo by jí sebemenší problém nějaký lístek nebo dva pro ně sehnat. "Jo, sladkosti taky zvládnu," protože ten trik zvládala už moc dobře, nedělalo jí vlastně problémy vytáhnout zpoza uší takřka cokoliv.
"Já se učím, protože mě to baví, ale vystačila bych si klidně s tím, co slyším na hodinách." Kývla hlavou a nejistě se usmála. Bavilo jí připravovat se na hodiny, učit se dopředu či si zapamatovávat takové drobnosti, které ostatní vlastně ani moc nezajímají.
Co se týkalo dopravy, Torunn rozhodně nevadilo, že jezdí vlakem a že to trvá celkem dlouho. Sice byla pravda, že přenášedlem či něčím podobným by v hradě byli mnohem rychleji, ale i ve vlaku se dala užít spousta zábavy, no ne? Nijak se k tomu však nevyjadřovala, protože nápady a tak už padly, takže k tomu prostě neměla co říci.
"Jo, jednorožce, bylo to opravdu úžasné. A Havraspár je skvělá kolej, ale i ostatní jsou dobré. Myslím si, že si zamilujete tu, ve které budete," broukla po chvilce trochu zamyšleně. Torunn si byla jistá, že v jiné by se jí nezalíbilo tolik, jako se jí líbilo v Havraspáru, i když každá kolej měla něco do sebe.
Když přijela paní s vozíkem plným sladkostí, Torunn si vzala pár lékořicových hůlek, Bertíkovy fazolky, taky čokoládové žabky, a pár karamelek, aby měly s Clarou po večeru co dlabat, až si zase budou společně číst nějakou zajímavou knihu. No a protože se vlak blížil k cílové stanici, rychle se převlékla do uniformy a jakmile byl čas se rozloučit, popřála Lilly a Leemu hodně štěstí, a pak dost pravděpodobně i s Clarou si zabrala jeden z kočárů.
>>>

_________________

Fergus pokrčil rameny a přikývl, že ano, asi by si zvykl. Kdyby mu nic jiného nezbývalo... Jen by jeho život asi postrádal smysl, protože Fergus prostě ve městě neměl dostatečné vyžití. Příroda by mu zkrátka příliš chyběla. „Já vím, v Edinburghu jsem mnohokrát byl a třeba takovej hrad znám jako svoje boty,“ pochlubil se, protože na hrad se s rodiči jezdil podívat alespoň jednou do roka. I když mnohem častěji navštěvovali památník Williama Wallace nedaleko Stirlingu, protože to tam bylo zkrátka krásné a navíc se u města odehrálo několik důležitých bitev mezi Skoty a Angličany.
„Jak říká Harlee, myslel jsem živý trpaslíky - je to škodná, dělají bordel na zahradách a ty zahrady se pak musí odtrpaslíkovávat, což je hrozná nuda a taky docela dřina, protože chytit trpaslíka fakt není lehký a navíc ty potvory koušou,“ vysvětlil Fergus Beth, jak to s těmi trpaslíky myslel. Chystal se vysvětlit i ty záhadné příchutě Bertíkových fazolek, ale Harlee ho předběhla.
„Hezky jsi to shrnula,“ zasmál se zrzek pobaveně, když Sophia tak trefně zrekapitulovala, co je v Bradavicích čeká. Bylo to stručné, ale výstižné.
Vlak se rozjel, Beth se rozhodla, že vypustí kocoura, a došlo ke katastrofě, protože ta chlupatá potvora zdrhla z kupé pryč a majitelka se ve snaze zvíře pronásledovat rozplácla na podlaze. To už ale byla na nohách Harlee připravená pomoci, a protože by se nás do uličky asi o moc víc nevešlo, Fergus nechal chytání divé zvěře na holkách. Kdyby ale houkly, že potřebují pomoct, neváhal by.
Když po nějaké chvíli přidrncala babča s vozíkem plným sladkostí, Fergus koupil velký balíček Bertíkových fazolek, především proto, aby nabídl ostatním - aby Beth ochutnala. Sám narazil na samé poměrně dobré příchutě, až na smradlavé ponožky, kteroužto fazolku okamžitě vyplivl.
Cesta nakonec uběhla celkem rychle, zrzek na sebe hodil školní uniformu a rozloučil se s holkama s tím, že se uvidí buď ještě v lodičce, nebo až později na slavnosti. A pak zmizel v davu studentů, aby si probojoval cestu k obrovskému šafáři a společně s ním zamířil k lodičkám.

>>

_________________
Tha mi ag iarraidh briosgaid!

Co se Darrela týkalo, Nessa nezaujatě pokrčila rameny. „Jeho věc,“ usoudila na otázku, jestli z toho náhodou nebude mít problémy. Jí to bylo docela ukradené, protože nebelvíra znala beztak jenom z famfrpálového hřiště a z historek, co se nesly školou. „Třeba do Bradavic jede, co já vím,“ pokrčil rameny, protože neměla nejmenší tušení, co tu Darrel dělá a proč. Pak se zašklebila a zavrtěla hlavou. „Pochybuju, že mu to všichni uvěří - ti, co ho znají alespoň z vyprávění, se na něj budou dívat minimálně dost podezíravě, pokud mají rozum, řekla bych.“
„Tvůj táta má asi pravdu,“ prohodila Nessa k Beth, protože souhlasila s názorem, že má každá kolej něco do sebe, a rozhodně o žádné neprohlašovala, že je to ta nejlepší kolej pod sluncem. Ani o Zmijozelu to neříkala, přestože v něm byla naprosto spokojená. Nebyli tam žádní otravní a hyperaktivní studenti, kteří by narušovali její klid.
„Vyloženě maskoti to nejsou, ale každá kolej má svoje erbovní zvíře. Nebelvír má lva, Havraspár má orla, Mrzimor jezevce a Zmijozel hada,“ vysvětlila Eddiemu. „A taky má každá kolej svého kolejního ducha. Budeš koukat, až se s některým potkáš. Třeba ten náš, Krvavý Baron, je vážně super týpek,“ usoudila, ačkoliv Baron trošičku budil hrůzu. Ale to Skorobezhlavý Nick taky. „A famfrpál je fajn,“ dodala. „Já jsem náhradnice našeho kolejního týmu,“ přiznala, nikterak chlubivě. Jen prostě konstatovala skutečnost.
Debaty o zvířatech se Nessa zdržela, protože žádného mazlíčka neměla - jenom rodinnou sovu, s kterou se vážně moc nemazlila. Ale nějak jí to nevadilo... třeba si časem nějakého zvířecího společníka pořídí, třeba černou kočku. Aby byla čarodějka se vším všudy.
Ačkoliv byla cesta dlouhá, za společného hovoru utekla poměrně rychle, a tak se Nessa rozloučila s budoucími prváky a sama zamířila ke kočárům, na které byla upřímně zvědavá vzhledem k tomu, že jimi jela poprvé.

>>

_________________

C6

Hubert se rozhodl dál Gweeny nezatěžovat svými problémy s matracemi, jelikož jen velmi malá hrstka lidí by chápala jeho trápení. Místo toho si do pusy narval všechny zbylé lékořicové hůlky, které doteď ještě svíral v ulepené ruce a huhlavě odpověděl: „Žádný.“
Každý, kdo Huberta alespoň trochu zná, by si mohl všimnout, že je něco špatně. Už jen kvůli tomu, že ze sebe nechrlí stovky slov za minutu. Moc často se nestává, že by nevěděl, o čem má mluvit. Ne, tím to nebylo, bylo to tím, že na něj začal dopadat fakt, že je každou minutou blíž a blíž k Bradavicím. A to pro něj znamenalo, blíž a blíž k tomu, konečně mít šanci, někde si najít kamarády. A kde jinde hledat než v hradě plném podivínů.
Právě díky tomu Hubert urputně přemýšlel, jak na to. Nic moc nevymyslel. Jen, že by se asi měl začít chovat tišeji a s klidem ostatním odpovídat, bez toho, aby v další vteřině spustil nějakou svou historku.
Tahle myšlenka mu v hlavě vydržela tak minutu. Do té doby než zaslechl další Gwenina slova. „Jednou jsem viděl někoho kouzlit,“ začal energicky. „Měl takový ten velký černý klobouk a vytáhnul z něj králíka,“ zasněně se podíval z okna na rychle ubíhající krajinu. „Všichni říkali, že je to podvodník, ale já vždycky věděl, že ten králík mu přece nemohl celou tu dobu sedět na hlavě. Už se nemůžu dočkat, až se to naučim,“ radostně se zatetelil.
„Co to je NKÚ? Bolí to?“ zeptal se Hubert vyděšeně, představujíc si výjevy plné mučení a strašlivých příšer. Nikdy za svůj život ještě neslyšel takový počet jemu neznámých slov, jako za posledních pár týdnů. Nepočítáme-li ten den, kdy musel poslouchat, jak jeho otec kleje, poté, co mu na nohu spadla televize, když se jí snažil opravit (neúspěšně).
„Neumí,“ řekl Hubert trochu sklesle, přestože předtím mu fakt, že je jediný čaroděj v rodině nevadil, nyní již začínal vidět ty nevýhody.
Učení. To bylo něco, u čeho Huberta horko těžko někdo udrží. Ať už se měl učit cokoliv, nikdy u toho moc dlouho nevydržel. „Pozor, to já dávat budu,“ přikývl. Vždycky se o to alespoň snaží. To že to občas prostě nejde, to už je jiná věc. „Ale někdy se vážně nemůžu ubránit a přemejšlim o všem možným,“ ještě pro jistotu dodal, aby bylo jasno.
„Havraspár? To je zas co?“ zazubil se na ní a nadechnul se, aby mohl říct něco dalšího, ale v tom přišel nějaký další kluk. Přivřenýma očima si ho prohlédl, tak jak to vždycky dělá. Ani se neobtěžoval ptát se na to, co je to Mrzimor a kývnul na něj, když nabízel pomoc s jeho věcmi.
„Hubert,“ řekl a čapnul jeho ruku. „Hubert Wilmer… hádám, že sem asi první ročník, jestli to teda funguje takhle,“ hodil na něj zubatý úsměv a svou špinavou, ulepenou ruku zase odtáhl. Hubert přemýšlel, jestli by se náhodou neměl právě teď cítit jako mimino nebo něco takového. Ale jeho myšlenkové pochody mají občas tendenci nedokončit se, a tak v půli rozmýšlení, mu v hlavě začala hrát znělka z televizní reklamy a on zapomněl, co mu to vlastně dělalo starosti.
„Tým čeho?“ zeptal se, když mu byla položena otázka. I když vlastně na tom ani nezáleželo, jelikož co se sportů týkalo, Hubert byl vždycky radši jenom jeden z těch přehnaně emotivních, hlasitých fanoušků.
Když se objevil kdosi, kdo po něm chtěl jízdenku, podal mu kus ulepeného papírku a s úsměvem pozdravil.

_________________

Jane se rozzářil obličejík v okamžiku, kdy výměnný student přiznal, že šesťák má už za sebou. „Já to věděla.“ Prohlásila sebejistě a takovým určitým samolibým tónem, takže o to vtipnější celá věc byla. Otázkou bylo, jaké to bude, až to celé praskne. Prozatím Jane zůstávala v milé nevědomosti, tím spíš, že byla hrdá na to, že si správně tipnula Wei-Dingův věk. K problému tykání a vykání se možná ještě dostaneme, protože správně má tykání nabízet starší mladšímu…
„To je pravda.“ Přiznala Jane jednoduše, protože přeměnko u nich bylo vážně slušné, i když na obranu nemělo. Minimálně jí to tak přišlo. Na čaje se jen stačila široce usmát, to bylo ještě předtím než do kupé vpadl Flann, a než prozradila, cože to vlastně bude učit. „To třeba příští rok.“ Opáčila směrem k Dantemu. „Tenhle rok si chci teprve všechno zkusit…“ Ostatně přeci jen. Já nejsem Patrick ani Arsen. Co když mi to... nepůjde? Tahle myšlenka tak trochu Jane děsila. Navíc hodlala tenhle rok strávit i mimo jiné dalším studiem a to hůlkové magie, takže hlavní předmět mít beztak nemohla, by se z toho zbláznila. „A kdyby mluvil, víš, jak by to bylo zajímavý?“ Otázala se Jane zcela ignorujíc ironii. Proti Radagalskimu nic neměla, vlastně jí přišel jako milý děda. Ale jestli budou mít společný kabinet to tak nějak přešla. Pokud věděla správně, tak každý vyučující měl svůj vlastní spojený s místnostmi, které obýval… „Bylinky nejsou vůbec špatný.“ Souhlasila s Flannem, akorát toho zhulence v hlavě neměla. „Jednak jsou často základem do lektvarů a pak skoro všechny léky vychází z bylinek…“ Jane líně pokrčila rameny a věnovala Dantemu naprosto odzbrojující úsměv. Totiž už teď se jí nelíbilo, když někdo znevažoval její předmět. A navíc měla pravdu. Když věda pokulhávajíc za babkami kořenářkami konečně objevila, že v té a té rostlině je cosi léčivého, využila toho. Vytáhla se léčivá esence, zkoumalo se, měnilo, předělávalo na chemii, aby se to dalo snadněji a lépe vyrobit chemickou cestou, ale základ… Základ byla rostlina.
„Dobře…“ Věnovala tázavý pohled směrem k Flannovi, ale to už primus utekl, takže se ho bude muset někdy zeptat proč je nemá pít. Třeba se potkají ve sklenících. A tím nebylo myšleno nic špatného, Jane Flannovi totiž chodila na fialky ehm.
„No…“ Jane se okamžitě vybavil obličej profesora Rodwella. Nicméně z toho teď už byl tak akorát duch, možná hodně nenaložený duch, ale jen duch. Následovali další tváře, podmračená tvář Rusáka a také jisté blond vlasy. Své světlé vlasy sice měla stažené do drdolu, ale i tak si zastrčila několik pramínků za ucho. Tohle byla zajímavá věc, na jednu stranu by bylo fajn poradit nováčkovi, na druhou stranu teď vlastně šlo o její kolegy a co kdyby se náhodou někdo dozvěděl, že je takříkajíc očernila? „Byla bych asi opatrná v případě Tinkerbella a Dragamira.“ Přiznala nakonec váhavě. Ostatně došla k názoru, že pokud se někdo dozví, že podle ní je na tyhle dva třeba si dávat pozor, jen to uvítají. Rus určitě a Bílý vlas Jane neměla ráda, protože prostě ministerstvo a tak, ale osobní spor spolu zatím (díkybohu) neměli. „Někteří profesoři dokáží být nepříjemní, třeba Carterová, ale pozor Crystal. Má dvojče a ta je milá. A jinak taky pozor na Protivu – místní strašidlo. Zabírá na něj jen pohrůžka Krvavým Baronem, to je duch Zmijozelské koleje, Protiva z něj má respekt.“ Zakončila, tedy skoro. „A taky schodiště, v hradu je jedno hlavní, které se mění, to znamená, že se rádo stěhuje – uvidíš na vlastní oči.“ Slíbila Wei-Dingovi. Proslulé schodiště co se rádo mění, bývalo sem tam i terčem, třeba když se změnilo v lední klouzačku. „U ostatních schodišť jsou šílený mizící schody, některé schody mizí v určité dny a třeba jen na pár hodin, ale jo, a když člověk uvázne…“ Jane se pobaveně uculila, ale ono to k smíchu moc není, když člověk spěchá na hodinu. „Kdybys něco nevěděl, s klidem se obrať na prefekty nebo primuse, mají na starosti studentské problémy, takže ti poradí. A je jedno, z jaké jsou koleje.“ Pak Jane skončila, protože přijel vozík se sladkostmi a Jane si koupila pár čokoládových žabek. A tentokrát ho nevezl Darrel, což Jane nevěděla, jestli je dobré nebo ne. Každopádně ta čokoláda byla na nervy. Možná se jí to jen zdálo, ale čím se blížili k hradu, tím nervóznější byla. Protože teď už nebude sedět u jejich stolu, ale u toho profesorského… Počkat. Kam že si vlastně mám sednout? Jane v duchu zpanikařila, protože prostě neměla páru, kam přesně si sedne, protože aby náhodou někomu místo nezasedla a tak. O pár chvilek později vlak zastavil ve stanici a Jane nového studenta nasměrovala ke kočárům, aby třeba omylem neskončil v lodičce…

>>

_________________

(Stieg Larsson)