„Gwen,“ zahihňal se. „Tak to si první Gwen, kterou sem kdy potkal,“ zkonstatoval a pořádně si ji prohlédl. Hubert často škatulkoval lidi jenom podle jejich jmen. Jednou potkal jednoho jiného Huberta. Byl to pes.
„Jasně,“ zazubil se na ni a vrhl se ke krabičce s hůlkami. Vytáhl si jich celou hrst. Jednu si rovnou strčil do pusy a začal hlasitě přežvykovat. „Víš,“ začal s plnou pusou, „já sem vždycky chtěl od někoho dostat lékořicovou hůlku, díky,“ mrknul na ní. Myslel to zcela vážně, už jen proto, že obecně moc věcí od ostatních nedostává a lékořicová hůlka (potažmo hůlky, pokud je někdo nenažranec, že ano), to už je něco.
Hubert se zamyšleně podrbal na bradě a zamračil se. „Tak normální říkáš? Sákřiš já věděl, že si mám vzít vlastní,“ zanadával a zároveň s tím se proklínal a již si představoval, jak po nocích zírá do stropu a převaluje se o sto šest, jen díky příliš tvrdé či měkké matraci.
Když zjistil, že Gwen vlastně není vůbec tak malá, jak se domníval, vyvalil oči. Dobře, jeho odhad, co se věků lidí týče, byl mizerný. Kdyby si měl troufnout hádat věk své babči, taky by řekl, že jí bude tak okolo sto padesáti. „Fíha, ty si stará,“ zamrkal na ní. Pro Hubertíka byl každý, komu bylo víc jak třináct již na pokraji smrti.
„Jo do prváku. A musim říct, že se těšim. Však víš na všechny ty čáry máry“ odpověděl. Opravdu se těšil na spoustu věcí, mezi ně ale nepatřila všudypřítomnost koček, se kterou se bohužel asi bude muset pomalu smiřovat. „Hele a ty už umíš kouzlit?“ zvídavě na ní zamrkal a podepřel si hlavu rukama. „Hodlám jednou totiž být velký čaroděj a rád bych věděl, co mě čeká,“ dodal a převedl svůj nejzářivější úsměv.

_________________

"Jak vidíš, tak úplně normálně." Odvětila s ledabylým pokrčením ramen, jakoby jí vůbec na citech ostatních nezáleželo. Což byla jistým způsobem i v tuhle chvíli pravda, i když zrovna Erkkiho zraňovala nerada. "Očividně. Já? Já jsem čistokrevná a můžu si dělat a chovat se jak chci." Zavrčela a nespokojeně si odfrkla ač se v jejích očích zračila lítost. Částečně. Tak trochu svého chování totiž skutečně litovala, jenže to rozhodně nehodlala dávat najevo. Ne teď, mohla toho litovat později. Až bude sama a nebude hrozit, že by jí někde třeba Marianne uviděla.
Olivia ve většině případech tolerantní byla, ale mrzelo jí to co Erkki o Vánocích udělal. Do toho, koho on zval k sobě na prázdniny jí skutečně nic nebylo, takže se jednoduše zamračila a nespokojeně si odfrkla. Neměla co na to říci, nic jí vlastně ani nenapadalo, a tak mlčela. "Řekl jsi, že kdybychom se udobřili před těmi několika měsíci, pozval by jsi mě k sobě domů.. A že bych se pak třeba nechovala tak pitomě, jako teď." Odcitovala z části to, co Erkki před chvílí řekl a pobaveně se ušklíbla. Poslední dobou se v zapamatování se věcí zlepšila, takže vzpomenout si na to, co kdo řekl jí nedělalo takové problémy jako dříve.
"Jo, protože jsi se ani nezeptal. A nežárlím, měla bych snad žárlit na někoho jako je Ravensdalová? Vadilo mi na tom, že jsi se ani neobtěžoval mi říci, že tam jdeš, víš. Oni si přeci kamarádí mají říkat všechno, ne?" probodla ho naštvaným pohledem než stočila oči k oknu. Kdy jsme sakra vyjeli? Napadlo ji, protože si vůbec nebyla jistá, kdy se vlak dostal z nádraží.
Olivia se musela zamyslet, protože jí přímo nenapadalo, jak se chová nečistokrevná lůza. Tohle nikdy nemusela rozpitvávat. Takže na to neodpovídala, protože se do toho nechtěla více zamotat, protože tušila, že to by se jí přesně stalo.
A pak se dostali k těm modřinám.. "Očividně ano." Pokrčila ledabyle rameny, jako kdyby na tom snad vůbec nezáleželo, i když jí to opravdu zraňovalo. "A co by jsi s tím jako ty asi tak mohl udělat?" I když se snažila, aby to neznělo moc nepřátelsky, nemohla si pomoct a tak trochu po Erkkim štěkla. "Já s tím nic nezmůžu, chápeš to? Nechovám se podle jejich představ, chtějí mi najít vhodného manžela, a když se nebudu chovat tak, jak bych se jako správná slečna měla, nikoho mi nenajdou. A to by byla ostuda pro náš rod, víš? Takže jo, radši se budu chovat tak, jak má prateta chce, než aby pokračovala v tom, co dělala celé léto." Tentokrát už mluvila klidně, i když se stále mračila. Nebyla pyšná na sebe za to, že si všechno nechávala líbit, ale což pak mohla dělat něco jiného? Nechtěla ani vědět co by se stalo, kdyby se i nadále vzpírala. "Mrzí mě to, víš? Ale já s tím nic stejně nenadělám. Jsem prý ostuda rodu a můžu být ráda, že mě chce prateta Ethel ještě převychovat. Taky mluvili o vydědění. Co bych asi dělala, kdyby se mě takhle zbavili?" Kroutila nevěřícně hlavou a jen doufala, že někde za rohem nečíhá některé z jejích sester, protože to by se pak už doma nemohla snad ani ukázat.

_________________

„Samozřejmě,“ zasmál se Wei-Ding Danteho dotazu, jestli ví, co je to odrážeč, ale jakkoliv na to nejspíš měl trochu právo, netvářil se ani trochu dotčeně. Aby ale bylo jasno, že toho od přestěhování ze Singapuru stihl dohnat opravdu hodně, ještě to téma tak úplně nezavrhl a pokračoval. „Ti s pálkou, jako bratři Dorianovi, Noah Wilson a Mia Anderson na letošním mistrovství. Osobně mi tedy vždycky přišla zajímavější pozice chytače, protože má přeci jen největší vliv na průběh zápasu, ale něco mi říká, že bych nechytil ani racka, takže to nebudu pokoušet. Určitě si ale někdy zalétat můžeme.“ Sice vůbec netušil, jak Dante zareaguje, až ve škole zjistí, že se tu nebavil se spolužákem, nýbrž s profesorem, ale z jeho strany to na tom nic neměnilo.
Pak přišla Jane a vlna představování, v kupé létalo jedno jméno za druhým a Wei-Ding se snažil nevypustit jediný detail, což se mu celkem dařilo. Kupodivu se ani nezeptal, kdo je Patrick, a začal se tvářit trochu omluvně, že špatně odhadl Janinu kolej. Nevydrželo mu to ale moc dlouho, protože jednak se za to vlastně vnitřně moc nestyděl, ale hlavně přišla ona otázka, která mohla všechno elegantně zabít. A možná i zakopat. Wei-Ding naštěstí moc dlouho neváhal a vytasil se s něčím, na co byl zpětně docela pyšný.
„Kdepak šesťák, ten už mám za sebou,“ usmál se, jenom trochu rozpačitě. Ovšem to, že sedmák má za sebou taky, a k tomu jeden rok výuky na soukromé škole, to přece dodávat nemusí, no ne? Tuplem když pak dostal nakázáno slečně Edwardsové tykat, s čímž bude mít vzhledem k výchově asi trochu problémy.
„D-dobře,“ přikývl v tu chvíli prostě a jenom trochu při tom vnitřně panikařil, což se zatím projevilo jenom vyrašením žlutých chloupků na zádech, kde je nikdo neviděl. A odkud vzápětí zmizely, protože konverzace se z hlubokých vod sociálních konvencí přesunula na mělčinu a on mohl odpovídat naprosto pravdivě, otevřeně a upřímně.
„Bradavice mají v rovině obecného vzdělávání mnohem lepší jméno a hlavně se tu mluví anglicky,“ spustil a bylo vidět, že nad tím fakt docela dlouho přemýšlel, „Krásnohůlky, Kruval i Koldovstvorec mají sice taky svoje kouzlo, ale musel bych se nejdřív naučit další jazyk a taky si vybrat nějakou specializaci, která tam má zaběhnutou tradici. A mě láká hlavně přeměňování, které je na vaší škole jedno z nejlepších na světě.“ Je sice pravda, že se Wei-Ding původně snažil dostat na učitelský post úplně jakékoliv kouzelnické školy na světě a do Bradavic nakonec vyrazil vysloveně proto, že tam nepotřeboval delší praxi, nicméně tyhle vyložené důvody byly jenom kousek za tím hlavním. A aby toho nebylo málo, přidal ještě menší vtípek.
„Navíc v Londýně je čínská čtvrť, kde si můžu vždycky dokoupit zásoby čaje, jinde v Evropě by to bylo horší.“ Aby bylo jasné, že to nemyslí zas tak vážně, široce se usmál a pak už do kupé vpadl synovec jeho pravého otce.
Wei-Ding nic k proclení neměl, což dal najevo zcela vážným zavrtěním hlavou, a konverzaci s primusem jenom nezúčastněně pozoroval. Odznaku si všiml o pár okamžiků dřív, než mu k němu Jane poděkovala, stařečka Radagalskiho prozatím zařadil do šuplíku „zeptat se později“ a než zmijozel zase zmizel, jenom se přiblble culil. Včelu odmítl, ale vysloveně ze zdvořilosti, protože s konzumací hmyzu měl jednak jako Číňan svoji dávku zkušeností, ale hlavně si myslel, že se jedná jenom o nějakou kouzelnickou sladkost. Až Dante a primusova reakce ho vyvedli z omylu, ale ani pak si nic nevzal, protože to prostě nedělal.
Když Flann zmizel, Wei-Ding chvíli přemýšlel, o čem se bavili předtím, ale protože si nevzpomněl, považoval za vhodné zahájit konverzaci novou, na nové téma. A když už tu seděl s profesorkou a někým, kdo toho zjevně hodně věděl o věku starších členů profesorského sboru, moc dlouho takové téma hledat nemusel.
„A co ostatní profesoři, je tam někdo, na koho si mám dávat pozor?“ začal opatrně, opět se usmál a čekal aspoň průměrnou dávku klepů, které z oficiálních brožurek prostě vyčíst nemohl.

_________________

„Leda že by byla naložená v alkoholu nebo vycpaná tabákem,“ odvětil Flann bleskově na Danteho hlášku s kočkou a propálil mrzimora pohledem, jestli jako náhodou fakt něco takového neveze. Protože jakkoliv by to možná chtěl vidět nebo ochutnat, pořád to byla kočka a bylo to proti školnímu řádu, což by nešlo. Teprve pak věnoval krátký pohled svému asijskému bratranci, ale protože ho vůbec neznal a všichni Asiati mu přišli stejní, předpokládal prostě, že je to nějaký příbuzný od profesorky Tylerové a popojel. Haha, co?
„Nojo, já zapomněl,“ pokrčil rameny, když ho Jane usvědčila, a kupodivu se zarazil dřív, než stihl dodat „tak příště“. Informaci, že jde učit bylinkářství, přijal s uznalým pokýváním hlavy, ale protože Dante to očividně zas tak slavně neviděl, jenom u toho pokývání nezůstalo.
„Bylinky jsou náhodou zatraceně důležitý,“ oznámil mu vážně a ten trpaslík v jeho hlavě se okamžitě začal zhuleně chechtat. Ohledně profesora Radagasta měl jedinou připomínku, a to sice „hlavně nepij jeho čaje“, což mohlo zrovna od Flanna působit poněkud ironicky, ale určitě to Jane jednoho dne zachrání život.
„Jo, ty nejlepší africký bojovnice z Addis Abeby, jsou trochu pikantnější než naše evropský,“ osvětlil pak jako správný medojedí gurmán bývalé primusce přesnou povahu svojí svačiny a byl fakt rád, že si vzala. Mnohem méně rád byl o vteřinku později, kdy opět došlo k tomu, že někdo zpochybňoval jeho jídelníček.
„A ty se musíš furt vofrňovat jak malá holka?“ odpálil Danteho a dokonce se při tom pokusil napodobit jeho hlas, ale pořád ho ještě nenazval buznou, takže nešlo o nic vážného, o čemž svědčil i stále přítomný úsměv na tváři. Pravda, s čínským sluncem o kousek vedle se to nedalo srovnávat, ale na zmijozel to byl pořád slušný nadprůměr.
„Mno, tak já pomalu půjdu, užijte si cestu,“ pravil pak, když zbaštil další včelu, a celkem rychle vyklidil pole, protože novou profesorku bylinkářství jakožto amatérský pěstitel celé řady zajímavých doplňků stravy stejně nejspíš brzy potká ve sklenících a pokecat můžou tam.
Prostě všem třem zamával a táhl dál, tentokrát už o vagón dál...


Původně se vůbec neplánoval zdržet, prostě jenom klasicky strčil hlavu dovnitř, vypadlo z něj něco jako „nazdárek, co tady, všechno v pohodě, králíci dupou?“ a chtěl jít dál, ale pak se zarazil a prohlížel si všechny přítomné. Kdo by čekal, že to je tím, že tam sedí dva členové jeho kapely, ten by se bohužel mýlil, protože jeho teď upoutalo něco docela jiného. A ne, nebyly to ani koláčky a už vůbec to nebyla Winifredina hruď, ať už kvůli odznaku nebo jen tak.
„A gratuluju, zatím vyhráváte v soutěži o kolejně nejrozmanitější kupé letošního vlaku. Včelu?“ zeptal se a natáhl do uličky pytlík se svačinou. Diplomy neměl, medaile taky ne a hlavně nešlo o nic oficiálního, takže nabídnout jim aspoň smaženého blanokřídlého považoval za samozřejmost, tuplem když o ně zatím moc velký zájem nebyl.
Na reakce možná počkal, možná ne, to se vidělo podle toho, jak moc se courali.

_________________

Když viděla, do jakých rozpaků Billyho její příchod uvedl, málem se taky sama začala červenat. "Díky," usmála se znovu, když jí tak galantně pomohl s kufrem, i tak si ale pořád připadala tak trochu... navíc. Přišla nevhod, má tu nějakou kamarádku, a teď určitě kvůli ní nastane takové to trapné ticho, všichni se na sebe budou rozpačitě usmívat a tak...
Zatím se ale její obavy nenaplnily. Billy ji hned zapojil do hovoru a Angie byla moc milá. "Jasně, Angie. To si zapamatuju," pokud šlo o společenské trapasy, byla Kath vážně odborník, a opravdu by nechtěla někoho oslovovat jiným jménem. Zvlášť, když byl ten někdo Billyho kamarádka. "Teď jdu do šesťáku. Konečně trochu pohodový rok, bez velkých zkoušek. Teda doufám." NKÚ si užila loni a byla ráda, že ji něco podobného zase dlouho nepotká. Billyho to ale čekalo letos a ona ho opravdu nechtěla strašit.
Když jim Billy ukázal svou novou sovu, vzpomněla si Kath na Ronyho. Byl to zvláštní pocit nemít ho u sebe. Při rodinné poradě ale všichni doznali, že je nepraktické se se soví klecí tahat vlakem, proto Rony přiletí do Bradavic až s prvním dopisem od rodičů. A co se týkalo Sovy... Už na Příčné měli problém vymyslet pro ni nějaké pěkné jméno - napadaly je sice spousty jmen, ale většinou to byly takové ty nesmysly, co nestály ani za zmínku. Tohle byla další věc, na kterou byla Kath levá - rozhodování. "Já jsem o tom taky přemýšlela," přiznala. "Nic dobrého mě nenapadlo. A už je to taky nějaká doba, co když si už zvykla na Sovu? Vždyť to je docela originální jméno." Jo, ale co když Billy nechce, aby se jeho sova jmenovala Sova?
A pak se Angie zvedla, že půjde "proběhnout vagon". Kath se trošku bála, že chce dívka zmizet kvůli ní, nic ale neřekla. Když pak osaměli, s rozpačitým úsměvem se otočila na Billyho. "Vypadá jako fajn holka." Jo, opravdu chytrá věta. Nahoď pořádný téma, mysli přece! "Co zbytek prázdnin? Jak ses měl?" No to je vážně pořádný téma.

_________________

| +

Za koláž a podpis děkuji Gweeny

Winifred si s nepokrytým zájmem vyslechla, co že to má Vincent za teorie ohledně zkoušek a už když to začal říkat, cukaly jí koutky. Nedokázala si představit, jak Vincent takový lektvar získává, určitě ho šlohne třeba Brumbálovi, to by mu bylo podobné.
"Myslíš třeba Felix felicis? Ještě kdyby jsi ho tak uměl připravit, co?" řekla Winifred a falešně si povzdechla nad tím, jaká je to ale tragédie. Pro ni nebyla, byla by radši, kdyby to měla v hlavě, než aby nějakým štěstím prolezla, jenže u Vincenta to bylo nepochybně jiné. A jak by taky nemohlo být, věděla, čeho je schopný.
"Dobrou chuť, jsou v nich tropičtí červi moriche, fakt mňam," strašila Vincenta a vlastně i všechny ostatní, ačkoli v samotné podstatě se k nim neměla jak dostat. Nicméně věděla o nich, a taky věděla, že chutnají po kokosu, takže jejich přítomnost v kokoskách by nebyla až tak zpozorovatelná. Na kluky se vyzývavě koukla, jestli si na takové červíky vůbec troufají, nebo tu dobrotu začnou plivat.
"Fakt háklivej? To bych ti je měla vzít všechny" zazubila se na něj zmijozelka a blýskla pohledem jako správné hádě, které se nebojí poškádlit někoho, kdo jí dokáže taky pořádně štvát. Vincentovy svetry by se na ní vyjímaly, vždyť to bylo taky takové párátko, tak by jí byly skoro akorát a mohla by se do nich zamuchlat. Proč jí nikdo nepůjčoval svetry? To vůbec nebylo fér, když jich tolik pletla a rozdávala.
"Copak, z Vincenta se stal konečně pirát? Pokud dobře vím, mezi Irskem a Británií je taková ta velká řeka, co se jí říká moře," provokovala Vincenta, protože v tomhle kupé byl jako jediný obětí, která si to docela zasloužila.
"Ano, kafe, já vím, úžasný nápad, že?" zaculila se na Simíka a cítila jakési zadostiučinění díky tomu, že mu tu kávu přenechala. Aspoň se teď bude mít o krapet líp a ona bude pojídat své magické kokosky, které byly v podstatě úplně nejobyčejnější na světě, ale ona je předkládala jako něco spešl a to lidem většinou stačilo.
"Jasně, dám si sušenku!" zajásala Winifred a vrhla se na to, co vyhrabal Simík, protože se to zkrátka nedalo odmítnout. No tak! Sušenky! Vždyť sušenky byly strašně skvělé!
"Ale no tak, to se mi vážně všichni koukáte na sukni? Já to fakt nemám kam jinam schovat," zanadávala a pozvedla prefektský odznáček a aby se teda neřeklo, připevnila si ho tam, kde má být. Vzápětí jí však došlo, co Simík řekl, takže k němu vzhlédla a pozvedla obočí, jestli jí to hodlal tajit ještě déle.
"Hej, pane prefekt, že byste se třeba pochlubil dřív? Gratulka, budem tyranizovat malý Vincentí potěr, protože už určitě někde na škole zvládl naklást vajíčka," řekla a zazubila se na Simona a vůbec, na všechny okolo. Bylo dobře, že v tom není v tomhle kupé sama, ještě by tu padlo i od někoho jiného, než od Vincenta, že je děsná šprtka a magor do učení.
"Ne v pohodě, Dý," řekla a uculila se na něj, aby se necítil nějak špatně, že ublížil dámě jako je Winifred. A Winifred to opravdu jako nějaké dámě slušelo- ostatně jako pokaždé. Dbala na estetický výstup sebe sama a tak měla vlasy zkrátka dokonale učesané a ani kruhy pod očima vidět nebyly (zatím). Daník ji zaujal až ve chvíli, kdy řekl, co všechno tahá s sebou.
"Ne! No páni, ale je ti jasné, že budu potřebovat někdy slyšet jak božsky hraješ?" zeptala se, jestli mu to je úplně jasné, protože kytaru zkrátka zbožňovala a ty inspirativní osoby co na ni uměly hrát obvykle taky. Doslova hltala každé slovo osoby, která jí kdy na něco zahrála, hudba - nejen ta klasická- jí zkrátka vždycky fascinovala.
"Lektvary? Pomohla bych ti, kdybys chtěl, mám pocit, že v lektvarech to u mě nebude až tak marný," nabídla Daníkovi a držela se, aby nevyzvídala všechno o koncertech. No jo, umělci, to mohla rovnou říct: namaluj mě jako jednu z tvých francouzských dívek. Vyšlo by to na stejno, ale zatím ho hrát neslyšela, možná to celé byl jenom kec, že jo.
"Já vás zbožňuju! Vy mě tu nakrmíte takovýma dobrotama," řekla a spokojeně si vzala jeden další koláček, který začala ukusovat poté co zlikvidovala sušenku. A v tu chvíli otevřel dveře Flann a rozjasnil den jako roj motýlů, pokud by je už dávno nesnědl.
"Ahój, jasně, všechno v pohodě," řekla a zazubila se na Flanna. Pokud šlo o včelu, musela by se docela dlouho přemlouvat, že je lepší než koláčky a sušenky a tak zavrtěla hlavou. Nevěděla jak kluci, ale ona preferovala sladké dobroty, ne včely. I když nechtěla chudáka Flanna nějak urazit, ale pochybovala, že by ho něco takového nějak příliš zajímalo.
"Hele ale upřímně doufám, že mi někde seženeš jedny super sladký červy, myslíš, že bys jakožto odborník mohl něco takového zařídit? Jmenujou se Moriche a prej je to docela mňamka," požádala Flanna, který se v něčem takovém asi musel dost dobře orientovat. Když už měla tu možnost, musela to aspoň zkusit, strašně jí zajímalo, jaké by s nimi byly sušenky, nebo koláčky! Muselo by to být opravdu dobré.

_________________

| +

Pohled jsem stočila k Liamovi, který měl vcelku podobné myšlenky jako já sama. "Ale neboj se. Vždycky bude něco, co ti třeba nepůjde tak dobře, tatínek se mě před tímhle snažil varovat. Prostě v něčem třeba budeš maximálně nejlepšejší a v něčem budeš potřebovat delší trénink. Něco ti třeba nesedne tak moc, ale vždycky si můžeš najít to své," snažila jsem se mu přitom vysvětlit dobrácky, zatímco jsem k sobě tiskla roztomilý polštářek. "Famfrpál? No páni, máme docela stejný zájmy. Já se na famfrpál těším hrozně moc, chtěla bych zkusit se dostat do týmu. Na koštěti jsem už letěla, ale povím ti, není to zas tak těžký, jen se nesmíš bát," pokračovala jsem v osvětě ke kupé, přičemž jsem se celou dobu na ostatní smála jako sluníčko. "Tak ségru, jo? To je fajn, taky bych občas brala staršího sourozence, ale co nadělám. A tvůj táta... je profesor?" optala jsem se, protože přeci jen mohl být i něco jiného... třeba školník. Ale to spíš ne. To jsem raději zavrhla rovnou. "Nebo sladkosti zpoza uší?" doplnila jsem pak Leeho otázku a s tím jsem se opět obrátila k Torunn. Ta se ale nakonec docela rozpovídá, za což s vyslouží můj široký úsměv, protože jsem koneckonců ráda, že se dívka nakonec osmělila. Vážně bych byla nerada, kdybych hned první den někoho zaplašila. Při tom představení tatínkových kouzel povytáhnu obočí. "Primitivní černou magii? Vážně? Páni, to musí být asi dost hustý, co?" utrousila jsem, ačkoliv jsem si pořádně nedokázala představit, co to je. Černou magii jsem tolik neznala. Věděla jsem jen zhruba, že to není nic, s čím by si člověk chtěl dobrovolně zahrávat. Pak se jejich hovor pomalu stočí k profesorům, což uvítám. "A stačí ti pracovat s tím, co slyšíš na hodině nebo se musíš hodně učit i mimo? Zatím jsem se vždycky učila hlavně na hodinách, protože jsem si to dokázala zapamatovat, ale chápu, že se na to občas taky asi budu muset mrknout," poznamenala jsem a v hloubi duše jsem lehce zesmutnila. Učení mě moc nebralo, jen pokud to bylo nutné. Ale přesto jsem slýchala, že jsem docela chytrá. Když se k nám pak připojila ta dívka, ještě jsem se zasmála Leeho poznámce, a pak už jsem se věnovala Claře, kterou jsem samozřejmě chtěla poznat. Nová modrá ihned odhalila, že táta Leeho je profesor, a tak jsem se pobaveně uchechtla. Jaký by to asi bylo, kdyby tatínek jen tak zničehonic začal učit? Určitě by furt při hodinách pil svůj čaj a každý by si ho jistě hned oblíbil. "No, vlak má svou atmosféru, je to jako s lodičkami, to je přeci taky takový rituál," opáčila jsem na Clařinu otázku, ačkoliv jsem si sama nebyla úplně jistá. Jasně, že by bylo lepší, kdybychom se všichni někam přemístili, ale neztratilo by to pak to své kouzlo? Pak se havraspárka rozmluvila i o tom, jaké to je na hradě, a tak jsem zavřela pusu a s úsměvem jsem ji zůstala poslouchat. "Jednorožce? No ne!" hlesla jsem obdivně a pohledem jsem vyhledala zmíněnou Torunn. "No já bych chtěla asi do Nebelvíru, nejsem si jistá, jestli se nějak moc hodím do Havraspáru. Ale určitě to musí být fajn kolej. Jsem zvědavá, kam se dostanu," přiznala jsem, než jsem si pusu zacpala dalším bonbonem. Pak jsem se tedy sklonila ke kleci, abych mohla obdivovat Dribba. "Jů, je vážně roztomilý," zakvílela jsem a trochu jsem zalitovala, že jsem si žádného zvířáka nezvala. Ručku jsem pak neohroženě a velice opatrně posunula k přepravce, abych mohla kocoura pohladit alespoň prstíky, než jsem se odsunula a pohled jsem stočila k babičce s vozíčkem a sladkostmi. "Mm, já bych si dala čokožabky. Dvě. prskací žvýkačky a ty sněhové bonbony. Dík," nadiktovala jsem si, pak jsem také zaplatila a převzala si balíček.

_________________

Vincent zůstal pokojně sedět na svém místě, i když si ho zmijozeská spolužačka začala dobírat. Přitom po ní loupl svým pohledem, se kterým mu na tváři hrál veselý úsměv. "Sama uvidíš, kouzelník přeci nevyzrazuje své triky," vysvětil škádlivě, načež se pohodlně zapřel do sedačky. "A klid, nejsem žádná bábovka, s tím si straš Garlanda nebo podobný vykuky od nás z ročníku," uchechtl se jejím směrem, přičemž se dál spokojeně cpal. I kdyby v tom nějakej červ byl, asi by mu to bylo šumák. Stejně tak jeho svetry, o kterých sice vtipkoval, ale čím dál víc mu to bylo fuk. Asi jako všechno. "Símtě, ti někdy nějakej půjčím. Třeba ten nejvíc kousavej, na důkaz mé ochoty," poznamenal dál škádlivě, protože pokud už se do něj chtěla Win pustit, přeci to taky nemohla mít zadarmo. "A pirát? Tenhle Vincent byl pirátem vždy, jen škoda, že si toho tahle Winifred nikdy nevšimla. Možná by si i všimla, že zná rozdíl mezi mořem a řekou. Ale v obojím případě můžeš někoho utopit... nebo alespoň potopit," ušklíbl se na dívku a dál dlabal kokosky. Jako odplatu za ty řeči, samozřejmě. Brzy se v jejich společnosti objevil i Simon, který se taky měl potřebu chlubit jídlem, což Vincek bez řečí uvítal a i zde si nabídl. "Dík, taky v tom ukrýváš červy?" zeptal se pobaveně, načež mrkl po Winifred a do úst si vhodil čokoládovou sušenku. Brzy se jej však většina kupé optala na jeho kytaru, což uvítal lehce zaraženě. "Teda, sem vám ty sušenky na plese neměl dávat. Jasně, že jo, dokonce hraju ve školní punkové kapele Expecto Punkeros," vysvětlil ostatním, přičemž zadoufal, že si snad vzpomenou. Snad nežili v nějaké bublině, aby jim to nedocvaklo. "Ale hraju i ve volném čase. Dost mě inspirují punkové kapely, přemýšlím, že se tomu aktivně budu věnovat i po škole," zazubil se nevinně a hodil si do úst další sůšu. "No a nechceš si někdy zahrát, Simone? Třeba bys nebyl tak marnej. Navíc punk je pro každýho, co se nebojí a chce něco říct," pokračoval tentokrát k nebelvírskému spolužákovi.
Když se pak všichni začali bavit o odznaku, tázavě povytáhl obočí. Vážně se nějak omylem dostal k prefektům? "Taky prefekt?" otázal se pak nechápavě Simona. "Děláte si legraci? Oba?" pokračoval v nechápavých otázkách. I když minimálně u Winifred se to dalo čekat. No ne? "No, dobře. Gratuluju vám. Určitě to bude fajn," popřál jim značně neutrálně, ačkoliv v duchu mu bylo jasné, že jsou odsouzeni k tomu, aby drželi krok. Kdyby teď přiletěl na koštěti do Síně, vynadali by mu i oni, ačkoliv na plese to ještě tehdá byla sranda.
"Ale nene, to zas budem řešit NKÚ?" protáhl nespokojeně, protože sice jel do školy, ale ne proto, aby se furt dokola mučil otázkami na zkoušky. "Ale jo, ty koláčky jdou," změnil pak téma, když tu u jejich kupé zaparkoval Flann, ze kterého byl... primus. Samý horší zprávy. "Čau Flanne, tady pohoda, a co ty, všechno v pohodě? Budoucí prváci nezlobí?" otázal se čistě konverzačně, než tázavě povytáhl obočí a ušklíbl se. "Nejrozmanitější a s největším počtem prefektů na metru čtverečním," zabručel ještě, než mu byla nabídnuta včela. To se zatvářil značně nejistě, než po té dobrotě přeci jen natáhl ruku. "No já to klidně prubnu," oznámil nakonec, protože to byl přeci Vincent. Ničeho a nikoho se nebál. A punk si přeci nevybírá.

_________________

Dostal kafe, tudíž byl spokojený, a své sušenky by rozdal klidně všechny. „Musím říct bábí, že mají její sušenky takovej velkej úspěch,“ prohlásil ještě, než kafe konečně dopil, a trochu rozpačitě Win vrátil hrníček. „Ehm, díky moc.“ Sám se pak zakousl do jedné ze sušenek a nabídl i Lot, kdyby jí náhodou kokoska nestačila. „Červy?“ podivil se Vincentově otázce, ale ne moc. Byl to přece Vincent. „Co já vím, co do toho bábí dává. Nechce nám to říct. Třeba to je ta tajná přísada.“ Jo, kdyby ho tak babička slyšela...!
Pak se řeč stočila k hudbě a hudebním nástrojům. Že je Daník machr na muziku, to už věděl dávno. Co Simona ale zmátlo, byl zase Vinc. „No jasně, vždyť jsem vás viděl na plese,“ docvaklo mu. Možná tam byl i Vincent, možná ne, to si Simon moc nepamatoval. Mohl to svést na ty veselé sušenky, pravda ale byla mnohem jednodušší – až moc se soustředil na Winifred. „Jo, hráli jste skvěle,“ snažil se své faux pas trochu zamluvit. „Ty bys mě fakt nechal hrát na svou kytaru, jo? Máš odvahu,“ usmál se potěšeně. „Totiž, punk moc odposlouchanej nemám, spíš rock 'n' roll, ale určitě bych to aspoň zkusil. Díky.“ Téhle nabídky si cenil, o to víc, že se měl v Bradavicích zase na co těšit. Hrát na kytaru! Kolikrát o tom snil, když poslouchal Stouny nebo Deep Purple...!
Když prozradil svůj prefektský odznak, do té doby pečlivě ukrytý v kapse, měl chuť praštit hlavou zdi. „No... jo. Bohužel,“ přiznal a trochu mu zčervenaly uši. Všichni mu gratulovali. Ale k čemu? Bude muset hlídat prťata, jako je jeho ségra, a průšviháře, jako je on sám. Všichni od něj budou očekávat, že je ten zodpovědný, na kterého se můžou obrátit. Bude muset všechno vědět, všechno znát, se vším pomoci. Aspoň to po něm budou chtít. Ne, na to se necítil. Ale aspoň v tom nebyl sám. Winifred byla taky prefektka. Třeba všechny ty věci budou muset řešit spolu... Jo, třeba spolu budou trávit víc času, i když jsou každý z jiné koleje...
Z těchhle nebezpečných myšlenek ho naštěstí zachránil Flannův příchod. Ze Zmijozela, co choval bubáky, se stal primus. Další post, na který to Simon rozhodně nechtěl dotáhnout (a upřímně, to mu opravdu nehrozilo). „Ne díky, možná jindy,“ odmítl nabídnutou včelu a po očku sledoval, co tahle pochoutka udělá s Vincentem, který ji risknul. Pak se otočil na Daníka. „Ale ten koláček si dám, díky.“ Musel si spravit chuť.

_________________

| +

"Cože?"