"Famfrpál je super a létání jakbysmet!" Chytla se i hned Torunn tématu, které jí něco říkalo a vlastně i bavilo, takže nemluvila tak tiše a plaše jako před chvíli. "Já jsem zatím na postu náhradníka, ale chtěla bych se probojovat do hlavní sestavy. Jen nevím, jestli se tam letos dostanu," řekla, možná trochu smutně, protože hrát v hlavní sestavě opravdu chtěla, jen si zas tak moc nevěřila. Přeci jen, ani kouzlení jí třeba nešlo, stejně jako lektvary, vše sice doháněla v teorii, ale praxe..
Torunn pokývala hlavou a usmála se. "Ale tatínek tohle ukazuje jenom mně. Jinak jeho představení jsou trochu.. drastická. Ale má pěkné hávy! Občas to, co předvádí, by někdo mohl označit za primitivní černou magii. Slaví s tím úspěch a je to opravdu super," zubila se přátelsky na všechny strany - přišlo se totiž na další téma, které tuhle dívenku opravdu moc bavilo. "Umím. Letos si sebou dokonce králíka vezmu a v kufru mám i cylindr, tak vám pak můžu někdy ukázat, jak ho z něho tahám. A umím i další triky, karetní i s tou mincí, je to sranda." Přiznala pak s pokrčením ramen. Torunn sice byla stydlivá, ale jakmile se aspoň trochu otrkala, celkem to šlo. Snažila se se sebou něco dělat, zatím bez úspěšně, i když s takovou Clarou se dokázala bavit i hned s kýmkoliv a kdekoliv. "Profesoři? Jak kteří, my jsme ale dostali strašně hodné profesory a v ostatních ročnících taky nejsou zlí. Učivo není těžké, když se pravidelně připravuješ. A spolužáci.. jsou super." Ohodnotila všechno pozitivně, protože u Torunn by to asi ani jinak nešlo. Navíc jí všechno přišlo super.
"Claro!" Torunn i hned vyskočila ze svého místa, aby mohla kamarádku náležitě přivítat - tedy objetím. "Určitě ne, ani nevíš, jak jsem se na tebe těšila." Přiznala malá Lillegardová s širokým úsměvem, protože Clara byla její nejlepší kamarádkou, na tu se prostě těšit musela, to byla skoro povinnost. "Ty jsi zaspala? Bála jsem se, že se s tebou něco stalo." Mrkla pak na svou kamarádku, aby zjistila co se stalo, že přišla až takhle na poslední chvíli. Ale pořád dobré, že přišla. Taky se nemusela dostavit vůbec.

_________________

"Páni, s kouzelnickými sladkostmi máš hodně zkušeností." Řekla jsem uznale Harlee. Byla jsem ráda, už jen za to, že znám Bertíkovy fazolky, ale Harlee zná určitě dalších minimálně dvacet druhů kouzelnických pochoutek. "Chtěla bych je někdy ochutnat. Ráda ochutnávám nový věci a určitě musí být výtečné." Zázvorové sušenky zněly opravdu lahodně, už jen z toho, jak je Fergus popisoval. Obzvlášť když se mluví o domácích.
Trochu jsem se zděsila, když jsem slyšela, co všechno se dá v Bradavicích najít. " Když se to všechno shrne, tak právě jedeme na místo, kde je strom, kterej nás může rozmáčknout, shody, který se sami mění, takže se můžeme na chodbách ztratit a ještě k tomu přijít pozdě, ať už jdeme kamkoliv. Všude jsou mluvící obrazy, takže člověk nemá soukromí a abych nezapomněla za školou je les kde žijí obludy všeho druhu, které nás mohou zabít. To zní docela zábavně, na školu." Představa, že to kam jedeme je škola, mě naplňovala pocitem, že buď mě můj táta posílá do blázince, anebo ti co tuto školu navrhovali byli z blázince.
Když se vlak rozjel, rychle jsem se naklonila k okýnku, abych zamávala tátovi. Neviděla jsem jestli tam ještě stál, nebo ne. Byly vidět jen mraky mávajících rodičů. Na nástupiště jsem se přestala dívat, až teprve, když jsem uslyšela , jak se otevírají dveře. Starší dívka, která dveře otevřela, vypadala poměrně udýchaně. Nejspíš dobíhala vlak. Než jsem si ji stačila pořádně prohlídnout, už zmizela. Oslovení "prcci" jsem ignorovala, protože jsem věděla, že v mudlovské škole bylo hned několik dívek, které byly nižší jak já.

Jane se pohodlně opřela do sedadla, vděčná, že nemusí procházet celý vagón, aby našla nějaké místo k sezení. „Já…“ Jane se tak nějak zarazila, najednou skoro zaváhala. Jak by vzal, že třeba vyletěla jako Darrel a vrátila se zpět? Bylo by to asi vtipné, ale Jane byla až příliš pravdomluvný člověk. „Rozhodla jsem se tak trochu jít v Patrickových stopách.“ Přiznala po pravdě a s úsměvem čímž Dantemu řekla všechno a novému studentovi vůbec nic. „Jane Edwards, těší mě.“ Stiskla mu přátelsky ruku. O Danteho slovech nepochybovala, takže v jejích očích byl Wei-Ding výměnným studentem.
„Když už jsme u toho…“ Obrátila hlavu směrem k Dantemu. „Ty… jsi Dante, že jo?“ Jane vážně měla pocit, že se v hradu už potkali, ale nebyla si jistá a prostě nechtěla udělat kopanec v tom, že nebude vědět, jak s mrzimorem mluvit, jak ho oslovit. To raději přizná na hned rovinu, že si není jistá jménem. Vážně nemohla si pamatovat všechny (což je jako problém pisatelky, která si prostě nic nepamatuje, že ano). Pak však překvapeně zamrkala očima. To ji zarazilo to vykání. „No… ne.“ Vyvedla Wei-Dinga z omylu. „Těsně vedle. Zmijozel.“ Vykání jí překvapilo natolik, že nedodala, že teď už to Zmijozel není. Taky nemohla vědět, že Dante představil Zmijozel jako kolej zvláštních lidí, protože… no jako jo, měl pravdu a zároveň ji neměl. Každá kolej má prostě svoje…
Jane se ještě zvědavě zaměřila na Wei-Dinga. Bylo složité odhadnout, do jakého ročníku může chodit, protože stejně jako on i ona měla problém odhadnout, kolik mu zhruba může být. „Ty jsi… sedmý nebo… šestý ročník?“ Tipla si zvědavě. Na šestý se přeci jen zdál trošku starší, jenže zase sedmý… to jsou samé zkoušky. To by si jako výměnný student moc neužil. „A tykejte mi nebo si budu připadat staře.“ Vybídla je oba s úsměvem. Patrick to měl jednoduché (haha… kdyby jen věděla, jak váhal, jak nevěděl a navíc tam byla Gwen), tohle řekl celé třídě a zbytek školy, tedy ti mladší mu vykali. Jenže kdyby nabídla tykání jen výměnnému studentovi (protože to vypadalo, že bude spíše sedmák, tedy jen o rok mladší) a Dantemu ne, bude to divný. Ale vlastně… jí to ani tykání ani tolik nevadilo. Složité? Jasně. Jane se musela pitvat ve všem, zvlášť pokud se to týkalo tak nějak toho, aby byla zdvořilá a nikoho se ničím nedotkla.
„Jestli můžu vyzvídat…“ Nemoc. Jo zvědavost je nemoc, fakt že jo. „Proč zrovna Bradavice? Jakože jsou i jiné školy, které jsou určitě pro výměnné studenty zajímavé, třeba Krásnohůlky.“ Proč by si někdo vybíral deštivou Anglii?
„Jej nazdar Flanne.“ Jane se rozzářila tvář, protože Flann je prostě Flann. „Bylinkářství. A gratuluju k odznaku.“ Dodala s úsměvem. „Ses pokud vím, neptal.“ Opáčila a trochu zvědavě koukla, když nabídl, co nabídl. „To… jsou včely? Vážně?“ Zeptala se, protože skutečně tohle bylo něco hodně divného zajímavého. A protože se má zkusit něco nového, ochutnala. Byl to ústupek, protože ona hmyz nejedla. Minimálně ne larvy, brouky a cokoli co lezlo a… Jenže tohle nelezlo a bylo to smažené, tak.

_________________

(Stieg Larsson)

Billy poznal znaky toho, že se vlak rozjíždí a to bylo moc fajn, protože to ho ukolébalo ke spánku. Že na něj byla nějaká pidi nebelvírka drzá… no když to má no tak jako co se dá dělat. Štěstí, její štěstí, že do něj neryla nijak déle, protože onen pohár trpělivosti má taky svoji míru. Dveře sice zavřel, ale jak se vlak rozjel, pomalu se pootevřeli… Takže Angie musela být hodně tichá. Protože ji v žádném případě neslyšel.
Víte, jak se cítí člověk, když na něj někdo skočí? No. Děsně. A zvlášť když ten někdo něco váží (a i malá žabka něco váží ne, že ne). Billy zalapal po dechu, protože to skutečně nečekal. A k tomu ta malá zaútočila dost zákeřně, žebra, krk a vůbec. A Billy byl lechtivý, což věděl skutečně málokdo. „Do háje Emily co to sakra-“. Pokusil se jí odstrčit, případně se nějak jejímu útoku vyhnout. Nechápal, v první chvíli fakt nechápal, co to to ségru popadlo. Ale v další vteřině, jak otevřel oči poznal, že je to... „Pískle!“ A to už si servítky nebral. Kdyby to byla třeba Grace nebo skutečně jeho sestra asi by reakce byla ostřejší a vlastně i vesměs mrzutější. Ale Angie byla jeho spoluhráčka, znali se a bral ji jako kamarádku. A protože famfrpálová spoluhráčka skutečně moc nevážila, takže se prostě zvedl, ale aby mu neutekla, chytil ji jednou rukou kolem pasu a druhou jí hezky vrátil lechtání a vrabčí účes. A jestliže předtím jeho nálada o něco klesla, teď ji Angie vylepšila, pobaveně se pochechtával, protože si rozcuchaná vypadala docela vtipně. „Sem se lekl, že jsi ségra.“ Přiznal se, když ji přestal lechtat. „Epická jízda říkáš?“ Zvědavě mu zajiskřili oči. Sova vedle něj, probraná jejich smíchem a vzájemným pošťuchováním se zaměřila na Angie. Oranžové oči zářily. A pak se to pokazilo, protože přišla Kath a on držel jinou holku, byl rozuchaný a vůbec. Byla to taková ta taková ta blbá situace. Když ho měla Kath najít, když se měli najít, tak to mělo být úplně jinak. Měla být na nádraží, on by jí pomohl s kufry a do vlaku a bylo by to takové... jiné… Jenže se pořádně nedomluvili no.
„Ahoj Kath!“ Vyhrkl překvapeně a zcela automaticky začal mírně červenat, protože prostě… Kath. „Ne… ne v pohodě…“ Pustil Angie z medvědího objetí a rozpačitě si pokusil urovnat vlasy. Což se mu pochopitelně nepovedlo. „Pomůžu ti- vám s kufry.“ Nabídl se, protože něco říci musel, aby si nepřipadal tak blbě. Vstal, možná rychleji než bylo potřeba a Kath zcela automaticky pomohl. Skutečně omylem zavadil o její drobné ruce, takže se omluvně a rozpačitě usmál.
Obě holky měli kufry sebou, což zjistil vzápětí, Angie měla ten svůj v chodbičce. Což taky nepochopil. Protože prostě když se kufry můžou přenechat v úschovným prostoru, proč je vláčet sebou? Vždyť beztak kufry mají visačky ne? To aby skřítci věděli čí je čí kufr. Ono... by bylo docela vtipné, kdyby někdo rozbalil kufr a našel v něm cizí prádlo. A to jen tak mimochodem nebelvíra napadlo, že by si pánské osazenstvo jeho ročníku mohlo nechat poslat pár holčičích kufrů, protože takhle se snadno dopředu zjistilo jaká má jaké přednosti a jak moc zdobené prádlo… Taky by je mohli porovnat, hmmm. Pak by se záměna kufrů svedla na skřítky, to by nebyl až takový problém. Nechme to plavat, to ho napadlo jen tak na okraj, beztak neměl parťáka (neměl páru, kde sedí Simon), se kterým by visačky přehazoval. Billy naházel kufry nahoru, protože to mu skutečně žádný problém nedělalo a pak si sedl na sedačku a v duchu doufal, že se rozhovor nebude stejně studený jako v kupé Erkkiho a Olivky. To by bylo ošklivé. Hlavně proto, že teď už by jen tak neunikl.
„A jo jasně. Kath, tohle je Angie kamarádka, spoluhráčka a skvělá střelkyně a Pí- Angie,“ Billy se toho nedokázal zbavit, Angie prostě měla milou přezdívku a bylo. Nikdy to nemyslel jako urážku, ne to rozhodně ne. „tohle je Kath, mrzimorská kapitánka. Jasně, známe se všichni z hřiště, ale takhle je to lepší.“ Dokončil neohrabaně, ale ano představil je. Dokonce dost dlouhou větou. Ale v jednu chvíli chtěl říct… moje přítelkyně. Ale neřekl. Protože přestože on Kath měl rád, skutečně rád, pořád nevěděl, jak to vidí ona. Párkrát se (určitě ano) viděli na Příčné, kupovali spolu sovu, pozval ji na mistrák… Jo a ta sova.
„A tohle je Sova.“ Poklepal na klec. „Kath, promiň. Stále jsem nevymyslel jméno.“ Zakřenil se na Kath, protože na tenhle problém určitě narazili v obchodě. Billy sově prostě říkal Sova a k vybrání jména se skutečně nijak neměl. Byl strašlivě nerozhodný a když jsme u toho, proč by jí prostě nemohl říkat jen Sova? Jasně, nápadů měl, ale teď ho vlastně napadlo, že bude zajímavé… co ty dvě napadne. „Nějaké nápady?“ Zeptal se holek a střelil po obou veselým úsměvem. Obě měl rád a nechtěl by, aby mezi nimi zavládlo napětí. Snažil se, protože přestože citovým problémům a vztahům nerozuměl, bouřku nad hlavou poznal.

_________________

Erkki se zamračil, zatvářil se zhnuseně a zakroutil nevěřícně hlavou. „Jak to vůbec můžeš říct? Vážně nechápu, co se to s tebou stalo, Olivie,“ vyplivl ta slova znechuceně, protože Oliviino chování mu bylo skutečně hodně proti srsti. „Takže teď jsou pro tebe všichni, kdo nemají čistou krev, kusem hadru? A co jsi pak ty, když se chováš takhle?“ prsknul pohoršeně a usmyslel si, že pokud Olivka honem rychle nedostane rozum, končí s ní. Neměl zapotřebí bavit se s povýšenými nánami, co ostatní označují za kus hadru jenom proto, že jejich krev není čistá. Takové hloupé chování Erkki prostě nestrpěl a už vůbec ne od někoho, kdo byl dřív jeho kamarádkou.
Znovu zakroutil hlavou, protože dohadovat se s touhle vyměněnou Howellsovou o tom, kdo je blbec a kdo ne, nemělo prostě smysl. Jak říkal Erkkiho táta - s blbcem se zkrátka nedomluvíš. A tak se o to blonďák ani nepokoušel. Znáte to - moudřejší ustoupí a osel se utopí.
„Co je ti vůbec do toho, koho já zvu k sobě domů na prázdniny?“ vyštěkl na svou obranu, protože Olivia přece neměla nejmenší právo cpát se do toho, koho on zval na prázdniny a na plesy. Kamarádi měli být tolerantní a to ona rozhodně nebyla. Chovala se prostě pitomě a nebýt to holka, Erkki už jí dávno vrazil pěstí. „Já jsem neřekl, že se chováš pitomě, protože jsi nebyla u mě na prázdninách, posloucháš snad kolenem?“ ušklíbl se, načež ji probodl chladným pohledem. „Takže tobě vadí, koho zvu na ples? Žárlíš snad?“ obvinil ji. „Víš, tehdy mě ani nenapadlo, že bys třeba chtěla jít,“ přiznal a pokrčil rameny. Koho by napadlo, že holka, co je občas trochu mimo a tahá s sebou sklenici se slimáky, bude chtít jít na vánoční ples?
„A jak se jako chová nečistokrevná lůza? Můžeš to nějak specifikovat, prosím tě?“ opáčil kysele, když ho Olivka obvinila, že se chová jako nečistokrevná lůza. Hmm, možná proto, že jsem nečistokrevná lůza... Tedy normální člověk, na rozdíl od tebe, Olivie, napadlo ho v duchu a znovu svou bývalou kamarádku provrtal docela vražedným pohledem.
Jeho napjatý postoj možná trošičku povolil, když se Olivia rozpovídala o modřinách, ale to neznamenalo, že by se hned přestal zlobit a začal ji litovat. Proč rovnou neřekla, že potřebuje pomoc? Proč si hrála na něco, čím nebyla? „Tebe doma mlátí?“ zeptal se daleko méně útočně, než před chvílí. „Proč jsi to neřekla? Proč prostě neřekneš, že potřebuješ pomoc? Víš, od toho tu přátelé jsou, nějak bychom to vymysleli. Nemusíš ze sebe dělat někoho, kým nejsi...,“ zavrtěl hlavou. „Nejsi pes, aby tě mlátili, protože se nechováš tak, jak oni chtějí. Jsi lidská bytost, máš svůj život a svou volnost a kdo jsou oni, aby ti jí tímhle způsobem brali? Uvědomuješ si, Olivie, jak je tohle absurdní? Proč si to necháš líbit?“ Jasně, jemu se to mluvilo... V duchu si uvědomoval, že to asi nebude tak jednoduché, jak to vypadá, ale byl zkrátka přesvědčený, že ať už se u Howellsů doma děje cokoliv, je možné se tomu vzepřít a bojovat s tím.

_________________

E1 - Dante, Wei-Ding, Jane, Flann ve dveřích

Dante posluchal We-Dingovo vyprávění o přemisťování a také o škole dračích kolejích se zaujetím. Přikyvoval hlavou a v duchu si představoval, jak asi takové koleje draka vypadají. Více se však k dané věci už nevyjadřoval, až na draky ve škole. "Lepší pár menších čínských, nebo oživlých soch, než žádné, jako je tomu u nás."
Mrzimor se na spolucestujícího usmál, protože měl pro něj pochopení. On sám zrovna nebyl nějaký úžasný letec. "No, já sice jsem ve famfrpálovým týmu, ale taky nejsem kdo ví jakej úžasnej letec." Nadechl se a chtěl ze sebe ještě vysypat, že si dokonce musí brát před létáním lektvar proti závratím, protože se mu nahoře ve vzduchu dělá nevolno. Pak si to ale rozmyslel, protože tohle byla celkem citlivá informace a Dante nechtěl, aby o ní hned každý věděl. "Pokud by sis chtěl třeba někdy jen tak zaházet, nebo potrénovat, klidně mi dej vědět. Sice hraju na pozici odrážeče, ale... Víš co je odrážeč, že jo?"
Když se Jane usadila a objasnila Dantovi, že je novou profesorkou, přišlo na řadu seznámení s Wei-Dingem a pak ujištění o jeho jméně. "No, jasně, Dante z Mrzimoru." Věnoval dívce úsměv. bylo mu jasné, že není v lidských schopnostech pamatovat si každého žáka ve škole jménem, kor když je o tolik mladší (Pisatel v tom má stejný hokej jako pisatelka Jane, takže to zahrajeme do autu).
Následně už ale přešla pozornost na nového studenta. Jane se vyptávala a Dante pečlivě poslouchal, protože jej odpovědi také zajímali. Dante si uvědomil, že ho vlastně ani nenapadlo se zeptat na ročník, do kterého Wei-Ding nastupuje.
Ve dveřích se objevil Flann, který ale evidentně neměl v plánu si přisednout, jen obcházel vagony, což nejspíše mělo souvislost s Janiným poblahopřáním k primusování. "Nazdar Flanne. Nic, jedině, že bys chtěl proclít mojí kočku." Dante pak ale stočil svojí pozornost k Jane, která ho překvapila výběrem předmětu, který chce vyučovat. "Fakt bylinky? Bych tě tipoval spíš na nějakej z hlavních předmětů." Dante se ušklíbl. "To budeš mít kabinet s tím stařečkem Radagalskim? O čem si budete povídat? O tom, jaké to bylo žít v patnáctém století?" Dante se znovu ušklíbl a jako by jen tak zamumlal pod fousy. "On určitě bude mluvit z vlastní zkušenosti." Ne, fakt nic proti profesorovi Radagalskimu neměl, ale prostě nešlo si utahovat z jeho věku a vzhledu. Tak nějak si Dante představoval Gandalfa z Pána prstenů.
"Hele, Flanne, to musíš jíst pořád nějaký brouky?" S odmítavým gestem si nevzal ani jednu včelu. Jako nabízet tohle na survivalu a nemít nic jiného na výběr, tak možná i jo, ale dávat si to dobrovolně, to nebyl Dantův případ.

Mimo herně:
nejspíše budu schopen odpovědět zase až v pondělí, takže mě klidně přeskočte.

_________________

C4 - Billy, Angie, Katherine

Emily? U Merlinových fuseklí, jaká Emily? Nemám ale moc času přemýšlet, protože se Billy začne vydatně bránit. "Heeej, nejsem Písk..." Větu ale nedořeknu, protože jí přeruší můj vydatný smích. To se totiž Billymu podaří mě přemoci a začne mě lechtat. Vzápětí mám dnes již podruhé na hlavě afro. "Tohle si odskáčeš. Tebe když rozcuchám, tak to ani není poznat, ale co mám dělat já s tím mým účesem?" Jako můj kratší účes je praktickej na lítání a tak, ale co se údržby týká, tak je to občas peklo. Ty vlasy si dělaj, co chtěj. "Jo, epická. A začne tím, že tě prohodím oknem a ty pak budeš vlak dobíhat. Epickej trénink hned do začátku škol..." Větu ani nedokončím, protože se ve dveřích objeví dívka. Mrzimorská hráčka, Katherine. To by nebylo asi ani nic zvláštního, ale Billy se zatváří nějak provinile. Vidím správně, Fakt se lehce začervenal? Jak tak oba civíme na Kath, pomalu se pustíme. Posadím se na sedačku a upravím si uniformu. Skoro jako opravdová dáma. Bleh.
Nechám Billyho, aby mi donesl kufr a hodil ho do police. Ta jeho rozpačitost je srandovní. Prohlížím si Kath, jestli je na ní něco speciálního, aby kvůli ní byl Billy jak na trní, ale nic nevidím. Třeba se mi to jen zdá. Na Billyho hodím vražedný pohled, když mě téměř představí jako pískle. "Ahoj. Jo jo, jmenuju se Elizavetha, ale raději mi prosím říkej Angie, jak říkal tady Billy a jak mi říkaj všichni." Usměju se na dívku, aby to nevyznělo jako nějaká výtka. "Mám to tak prostě radši." Další úsměv. Kath se také představí, i když není potřeba, protože famfrpálové týmy mám dobře zmapované a hráče znám. "Moc ráda tě poznávám taky jinde, než jen na hřišti. Do jakýho jdeš teď vůbec ročníku?"
To, co se odehrává poté už sleduju spíš jen tak mlčky. Billy se divně kroutí, vypadá nervozně a Kath... no, o ní toho zatím moc nevím. I když se Nebelvír zeptá, jaké jméno bychom sově dali, neodpovím. Tak nějak mám v tu chvíli pocit, že tu jsem trochu navíc a tak jim dopřeju aspoň na chvíli soukromí. "Promiňte, ale doufám, že na chviličku omluvíte mojí maličkost. Jdu proběhnout vagon, kdo všechno tady vlastně je." Vstanu a chystám se odejít. Ještě ve dveřích se na ty dva otočím: "Jo a moc mě tady nedrbejte, já mám uši jako rys. Za chvíli jsem zpátky." Rukama udělám gesto jako šelma s drápy, usměju se a zmizím v uličce.

Mimo herně:
O víkendu mimo. Nejspíše až v pondělí. Klíďo píďo přeskakujte.

_________________

"To se máš," prohodila jsem k Harlee a zabloudila jsem pohledem k Willovi Tristanovi, protože začal pomalu, ale jistě usínat. Sice se někdy ohnal tlapkou po ocase, ale jinak vypadal jako neviňátko. "Jo to jo, ale nakonec by sis možná zvyknul. Navíc je tam hodně krásnejch památek. Nejstrašidelnější hřbitov v zemi, hrad, a potom máme taky krásnou městskou knihovnu." Obrátila jsem se k Fergusovi a snažila se ho přesvědčit o krásách města. Jasně, asi to nemělo smysl, ale já se potřebovala pochlubit hlavně tou knihovnou.
"Trpaslíky dělala moje babička, co se pamatuju," připojila jsem se. Vždycky jim dělala červené čapky a nablýskané polobotky. Ona babička byla odjakživa tvořivá.
Nad vyprávěním Harlee o Bertíkových fazolkách jsem střídala celou škálu výrazů- od nadšeného po zděšený. "Ušní maz? Proboha, kdo by si něco takovýho kupoval? A pak jedl? Jestli chceš jít ušní maz, tak si nemusíš ty fazolky ani kupovat, ne?"
Že Fergus o kouzlech ví už od narození a setkává se s nimi denně nebylo žádným překvapením. Ono totiž není vůbec těžké to poznat. Protože když jste takoví, máte alespoň všeobecný přehled o kouzelnickém světě a ne že ani netušíte, jak se hraje nejoblíbenější kouzelnický sport.
Debata o schodech mi taky dala zabrat, zvláště mému myšlení, které se snažilo to celé pobrat. "Jo, s duchama už tak nějak počítám, ale s těma schodama a obrazama se budu muset teprve smířit." Ušklíbla jsem se.
Zmínka o vlkodlacích a jiných příšerách vzbudila mou zvědavost, hlavně díky tomu množství načtených knih s takovou tématikou. Hned mě napadlo, jestli nějakou z nich napsal nějaký čaroděj podle pravdy. "Po tom, co jste mi řekli, bych se tomu ani nedivila," opáčila jsem, "ale kdyby jo... tak by nám určitě nic nehrozilo." Uzavřela jsem to.
Potom už se vlak rozjel a já se hrnula k Sophii, abych taky zamávala rodičům. Když jsem si sedala zpátky, přepravkou zrovna cloumal Willův záchvat paniky. Jako by křičel "Co se to krucinál děje". "Víte co, já ho radši pustím," rozhodla jsem se všechny informovat. Poklekla jsem k němu a potom jsem otevřela klícku. Will Tristan se syčením vyskočil ven a znavenýma očima se rozhlížel po kupé.
Když viděl všechny spolucestující včetně veškerého zvířectva, přiskočil k Jessice a následně k panu Ťapkovi, aby si ty dvě potencionální hrozby prohlédl zblízka. Černý kocour ho natolik rozčílil- bůhví proč- že se naježil, zasyčel a vypálil z kupé ven.
Ježišmarja!" Vyjekla jsem a vystřelila jsem kupředu, jenže mi nedošlo, že mám u nohou přepravku. A vy si určitě dokážete jednoduše spočítat, že jsem skončila jak široká tak dlouhá naražená mezi sedadly.
"Prosim vás, běžte někdo za ním," prosila jsem naléhavě všechny. Ať už se nabídl kdokoliv, já se kvapem zvedala zase na nohy a řvala jsem za ním: "Hned jsem tam!" A pak se mi povedlo skácet se na zem ještě jednou, než jsem doopravdy vyběhla.

_________________

Casper nebyl těhotný a neměl ani jiné zažívací potíže, které by mu ne přímo nedovolily přemístění, ale jistě by mu ho také příliš nezpříjemnily, ovšem i přesto se rozhodl, že svou první cestu do Bradavic jakožto multifunkční profesor Kouzelných formulí absolvuje vlakem. Z toho profesorství měl mimochodem strašnou radost, jakože prostě fakt velkou. Popravdě řečeno čekal něco jako že mu Brumbál pošle zpětnou sovu s tím, že nejsou kouzla nad levnou pracovní sílu a že by se hodil nějaký ochránce a pečovatel zdejšího trávníku.
Za sebou si táhnul jen nějaký menší kufr, dokonce si nebral ani žádného králíka, poněvadž si pro věci mohl z Bradavic téměř kdykoliv odskočit, tak proč se s tím vším tahat teď. "Když jsem teď ten profesor, tak to můžu legálně do prvního vagonu, žejo?" Zazněla víceméně řečnická otázka mířená někam do éteru. A na to už se pan Connolly hrnul do vagonu A. Bral to odzadu. První kupé bylo nudné a prázdné, tudíž kolem něj prošel bez povšimnutí a zastavil se až u toho druhého. Tam seděla nějaké osamělá dívka, kterou dokázal zařadit do nebelvírského famfrpálového týmu, ale na její jméno si vskutku nepamatoval. To ho ovšem ani zdaleka nezastavilo v tom, aby vrazil dovnitř. "Nazdár, si sednu, jo?" S těmito slovy uložil kufr a zabral sedačku naproti Evelin, na kterou se široce zazubil. "Vypadáš nějak nešťastně," konstatoval. "Jasně, začíná škola, ale to přece ještě není konec světa. Sušenku?" podal Ev krabičku, kterou mu maminka přibalila s sebou. "Krom toho seš asi prefekt, tak to nemůže bejt tak strašný, ne?" Pronesl pozitivně, naprosto netušící, proč by nebelvírka asi tak měla být nešťastná, načež se sám zakousl do jedné sušenky.

_________________

Clařině nejlepší kamarádce se samozřejmě dostalo pevného objetí, až to vypadalo, že se ty dvě neviděly celé roky. ,,Tak trochu, není nad řádný organizovaný první den! Ale neboj, přeci bych si nenechala ujet vlak!" odvětila Clara s úsměvem a po trochu delším objímání kamarádku konečně pustila a obdařila ji širokým úsměvem. Jak se na ni těšila!
Jak Williamsová záhy zjistila, v kupé spolu s Torunn seděla dvojice budoucích prváků. Holčina, která se představila jako Lilly, si u Clary hnedka získala plusové body nabídnutím bonbónu, který havraspárka s díkem přijala. Při zaznění jména druhého přítomného dívčina nakrátko zvědavě povytáhla obočí. ,,Těší mě! Jů, Liame, tohle asi slyšíš pořád, ale pan profesor Aldwinckle je tvůj.. táta, že?" vyslovila nahlas myšlenku, která se jí vloudila na mysl, a zvídavě naklonila hlavu ke straně. Muselo být zvláštní mít v Bradavicích staršího příbuzného, ještě ke všemu rodiče! Ačkoliv co by dala Clara za to, aby Tony začal na Hradě vyučovat. Hodiny v jeho podání by musely být jednoduše úžasné.
Nad poznámkou od Leeho se Clara musela pobaveně uculit. ,,Za mnou ještě proudily vlny dalších opozdilců, jinak bych i řekla, že bych možná naskakovala za jízdy," prohodila s pokrčením ramen a na krátkou chvíli zapátrala očima v davu rodičů a sourozenců, který se míhal za oknem. Docela ji zamrzelo, že se téměř nestihla se všemi rozloučit - na jednu stranu, první rok utekl jako voda a než se naděje, bude jistě zase doma na prázdniny. ,,Docela by mě zajímalo, co se stane, když vám ujede první školní den vlak? Do Bradavic se zřejmě nedá jen tak přemístit, pokud nejste Brumbál, ne? Možná by to stačilo bohatě do Prasinek i přes letax, ale proč bychom pak vůbec jezdili vlakem?"zauvažovala holčina nahlas a s potutelným výrazem přimhouřila oči. Shon na nástupišti byl brzy definitivně pryč a vlak si to šinul mezi londýnskými sídlišti.
Během chvilky se objevily první dotazy ohledně Bradavic, což Claře nevyhnutelně připomnělo ji přesně před rokem. Tehdy jela v kupé plném vrstevníků, a tak neměla koho vyzpovídat. Na jednu stranu si možná o to více užívala celý první rok objevování nejrůznějších zákoutí Hradu, takže neměla čeho litovat. ,,Pfů, Bradavice jsou... úžasné. Ne vážně, člověk by musel být naprostý suchar, aby se mu tam nelíbilo. Celý rok žijete v obrovitánském hradě plném tajných chodeb, duchů, běhajících židlí a podobného. Torunn se třeba minulý rok podařilo vidět jednorožce při hodině péče o kouzelné tvory! Můžete navštěvovat sbor, divadelní kroužek, hrát famfrpál, číst si v obří knihovně, starší ročníky se mohou přihlásit na kurz přežití. A pokud skončíte v Havraspáru, je to ještě lepší! Jen od letošního roku máme mít nového kolejního, a zatím vůbec netušíme, kdo by to mohl být..." Ačkoliv před chvilkou Clara ještě rvala kufr vagónu s nepříliš veselou náladou, nyní vypadala vskutku ve svém živlu. Úsměv jí nemizel z tváře a její gesta byla živá a nadšená. Čím dál tím víc si uvědomovala, jak moc se do Bradavic zase těší a nemohla se dočkat, až se zase zahrabe s Torunn do nějakého koutku v knihovně a bude se učit na formule a zvládne další dovednosti a pokaz vaření lektvarů...
Dribblet během Clařina vyprávění seděl nepříliš nadšeně v přepravce a s jednou tlapkou opřenou o klícku v čele přepravky pozoroval neznámé osazenstvo. Ve svých šesti měsících patřil mezi kočičí puberťáky a stále na něm byly patrné kotěcí znaky - ovšem svou velikostí téměř doháněl obyčejné dospělé kočky. Bylo jasné, že v dospělosti to bude pořádný macek. ,,Jmenuje se Dribblet, nebo jen Dribb. Dostala jsem ho letos, pěkně se za prázdniny vytáhl... tak doufám, že se mu bude v Bradavicích líbit," odpověděla Clara a tiše se zasmála při zaujatém pohledu kocoura, když se před ním objevila Lillyina tvář. Chlupáč zvědavě naklonil hlavu na stranu a jednu huňatou tlapku lehce prostrčil skrz klícku, směrem k prvačce.

_________________
Miss Williams!
#554542