Ray opravdu netušil, jak dlouho tam vlastně seděli potichu, poněvadž v jeho hlavě ticho nebylo už tak dlouho, že si ani nepamatoval, jak vlastně vypadá, čím se vykazuje, nebo jestli by si všiml, že vůbec nějaké ticho je. Co mu ale hlasy zevnitř hlavy šeptaly, to raději nebudeme řešit, poněvadž začít popisovat takový rozhovor by znamenalo dlouhatánský sloupec nesmyslných výkřiků do tmy, které by prodloužily popisování ničeho o dalších několik set slov, ne-li více. Řekněme jen, že Rheinallt byl natolik zaujatý vlastními myšlenkami, že chvílemi zapomínal, že by třeba měl promluvit, nebo tak něco. Proto sebou zákonitě musel trhnout v momentě, kdy Darka prolomila ono podivně napjaté ticho mezi nimi. Cukl rty směrem nahoru, nejspíš v pokusu o úsměv. "Já ti ani nevím," přiznal po chvíli. Škola mu byla absolutně ukradená, plány mohl spřádat kdekoliv. Jen tady bylo méně případných patolízalů nebo vhodných obětí na šikanu, že. "Prý se tam letos bude něco měnit, děda říkal, že se o to zasadí. Ale nejsem si jist, jestli to bude něco platný. Brumbál má tvrdou hlavu, a miluje mudlovský šmejdy," odfrkl si ještě trochu urážlivě na adresu většinové bradavické populace, spíš proto, aby něco řekl. Možná to tak nevypadalo, poněvadž ten pokus o úsměv, který učinil předtím, trval asi tak dvě vteřiny, ale byl vlastně docela rád, že Darya promluvila, a nechtěl její pokus nechat přijít vniveč. Na to, na co se chtěl zeptat, tedy jestli nemá nějakou novou součást plánu jak zrušit ty zpropadené zásnuby, se ale nezeptal. A ne, rozhodně to nebylo tím, že si na celou tu myšlenku zvykl, nebo dokonce že by mu nevadilo si jednou Udinovou vzít. Fakt. Ani trochu. Otázka je, jestli tomuhle tvrzení Ray vůbec věřil. "Aspoň ale budu mimo dědovy sledující pohledy a nohsledy," dodal ještě a poprvé za kdoví jakou dobu se pohnul - nahnul se přes stůl blíž k Darce, aby mohl ještě tišším hlasem doříci: "taky myslíš, že tu nechali někoho najmutýho, aby sledoval, jestli spolu mluvíme?" Říkejte tomu třeba paranoia. Ale Ray a pět ze sedmi vnitřních Rheinalltů si byli naprosto jisti, že Xaverius Lester Nott by něčeho takového jako nechat sledovat svého vnuka byl naprosto klidně schopen. A z nepochopitelného důvodu ho upřímně zajímal názor Stephanie na tuhle věc.

_________________

Stephanie po celou dobu, co Ray mluvil, seděla a ani se nehnula. Nespouštěla z něho však pohled, kterým ho skoro hypnotizovala. Snažila se přijít na to, o čem asi tak celou dobu přemýšlel, a jestli je z tohohle setkání taky tak naštvaný jako ona. Nevěděla co všechno se změnilo od doby kdy začali společně střídat plány. Z její strany se sice o malé změny jednalo, ale sama si s nimi neuměla poradit, takže se vlastně Ray nemohl dozvědět, že už ho celkem snášela. A že jí vlastně ani ta myšlenka na jejich svatbu nepřipadala tak hrozná jako předtím, i když byla stále pravda, že se k něčemu takovému chtěla rozhoupat sama a nechtěla to mít přikázané od rodičů.
"Taky jsem něco zaslechla," přikývla souhlasně, ale více změny v Bradavicích nerozebírala, protože jí byly zcela ukradené. Mudlovské šmejdy totiž snášela také už o něco lépe, i když ne úplně všechny. Nejvíce ze všeho jí děsilo, že by mohly přijít další změny v profesorském sboru, a jim by se tak mohl změnit profesor. Byla zvyklá na ty, které měla, a měnit nic rozhodně nechtěla, takhle totiž byla spokojená. Tedy, tak nějak.
Chápavě pokývala hlavou. "Já už se do Bradavic celkem těší," přiznala s nepatrným úsměvem, který zmizel stejně rychle jako se objevil. "Doma všichni otravují, pořád se ptají," protočila očima v sloup a posunkem ruky naznačila, že těmi otázkami samozřejmě myslela to, co bylo a nebylo mezi nimi. Stále kvůli tomu byla spousta hádek, protože Darya odmítala přiznávat, že s tím vlastně souhlasí a Raye má tak trochu ráda. Pokud tedy někoho Udinová ráda mít mohla.
Když se Rheinallt pohnul směrem k ní, srdce se jí neplánovaně rozbušilo, a protože tak trochu panikařila (nechápala co to dělá), porušila pravítko podle kterého seděla a přikrčila se. "Hech?" Vypadlo z ní tiše a tak trochu zmateně, než jí tedy laskavě došlo, na co se to Ray vlastně ptal. "Jo, myslím si to. Můj otec by toho klidně schopný byl, stejně jako tvůj děda." Souhlasila nakonec a opět se narovnala. Jakmile se pak napila svého kafe, které pomalu ale jistě chladlo, vrátila se do své role voskové figuríny.
"Co plánuješ na zbytek prázdnin?" Že jí tahle otázka zajímala, to se snažila skrýt pod zamračení, takže to naopak vypadalo, že se musí přemáhat, aby se vůbec na něco ptala. Neměla tak úplně ponětí co si stále počít, a tak se rozhodla raději pro takovou obranu, kterou všechny od sebe odháněla. Raději.

_________________

Ještě kývl ohledně těch změn v Bradavicích. Nevypadalo to, že by se k nim Darya chtěla nějak vyjadřovat, a on sám nevěděl, jestli ty mudlovské šmejdy nesnáší skutečně, nebo je to jen něco, co už se prostě naučil tvrdit. Navíc mu začínalo být poněkud divně. Tedy, divněji než normálně. Napil se čaje, aby se uklidnil, ale i tak se mu trochu točil svět, a jediným středobodem vesmíru zůstávala Udinová. Klid. Mluv. Tvař se normálně, přesvědčoval sám sebe, a vnitřní Rayové jako by byli čím dál tím víc nahlas.
"Dědeček se ptá taky," přikývl a zjistil, že jeho hlas zní nějak tak divně, nicméně se pokusil tvářit, jako by nic, což asi vzhledem k tomu, že mu nndlouho nato vlasy začaly od kořínků měnit barvu na platinovou blond, asi moc nefungovalo. Teda, ne že by o téhle zkušenosti věděl. "Ale v poslední době se trochu uklidnil, teda minimálně poté, co jsem souhlasil si sem jít sednout." Pořád se snažil vypadat, jako že se nic neděje, ačkoliv do jeho duše se vkrádal zmatek.
A pak byli tak nějak... blízko. Až moc blízko. Normálně by asi zazmatkoval, a nebo by si toho třeba tímhle způsobem ani nevšiml, ale teď si z nějakého důvodu Daryi blízkost uvědomoval až moc. Dobře, Rheinalltovi mohlo být maličko divné, když hlásky v jeho hlavě začaly zpívat svatební pochod. Ale upřímně? On se tak moc učil je ignorovat, že si celou tu věc prostě spojil s tím, že má právě před očima svou snoubenku, kterou i přes veškerá očekávání rád viděl... No ano. Viděl jí moc rád. Víc, než si vůbec mohl dosud představit. Vlastně by ji v tuhle chvíli nejraději objal! Vážně! Někdy v ten moment hlasy zmlkly. A on si najednou nebyl vůbec jistý, proč tu sedí s takovou krásnou holkou, a proč hlavně se do té chvíle tvářil jako absolutní kyselý xicht. Jestli chtěl předtím něco říct ohledně těch sledovatelů, dočista na to zapomněl. Ostatně, on si v tuhle chvíli nebyl jistý ani tím, kým je, nebo kdo je tahle holka. Jen věděl, že je nesmírně rád, že je tady s ní. "Kdybych řekl, že bych ten zbytek prázdnin rád strávil s tebou, bylo by to hodně troufalé?" vypadlo z něj poněkud zasněným tónem, a věnoval Darce lehce zmatený pohled a úsměv tak sladký, že snad ani nemohl patřit jemu. A technicky vzato vlastně ani nepatřil. Poněvadž tohle bylo poprvé, kdy se někdo zevnitř, tichý básník v jeho hlavě, dostal napovrch. Julius, chcete-li, tak hezky si přivlastnil své druhé jméno. A že je vlastně v těle malého, ehm, docela malého kluka? To ho v tenhle moment opravdu nezajímalo.

Mimo herně:
Pardon za divnost, Ray je holt trochu padlý na hlavu...

_________________

Darya přikývla, že to bere na vědomí, i když něco takového předpokládala. Pochybovala o tom, že by se Rayův dědeček na nic neptal, když on byl hlavní organizátor tohohle všeho. Nebylo tedy divu, že jí i na chvíli napadlo, že kdyby nebylo jeho, a kdyby se nikdy nedostal z vězení, nic takového by v tuhle chvíli nemusela podstupovat.
Natáhla se pro už studenou kávu, která jí nechutnala, ale bylo jí trapné nechat to ležet jen tak ladem, zvláště když si nebyla jistá, jak dlouho tady ještě budou muset tvrdnout. Hodlala si proto brzy přiobjednat něco dalšího, i když tentokrát spíše nějaký dobrý čaj. "Opravdu? U nás je posledních pár dní také celkem klid," přiznala nakonec s menším úsměvem, i když se k tomu úsměvu jako obvykle musela přemáhat. Takového hold Stephanie už byla a její úsměvy byly málokdy upřímné, i když v přítomnosti některých lidí to šlo celkem snadno, usmívat se jen tak.
Nu a pak se odehrávalo to, co se odehrávalo a Stephanie se vážně snažila, aby nepůsobila až tak nervózně, i když to moc dobře nešlo, takže byla opravdu ráda za tu chvíli, kdy se Ray vrátil na své místo. Kdyby se Darya ve svých pocitech vyznala, nejspíše by si byla dokázala i přiznala, že ta blízkost jí vlastně vůbec nevadila, jenže všechno tohle bylo pro ní až moc nové, takže se místo toho uzavřela do sebe ještě více než obvykle a Raye sledovala trochu nepřátelským pohledem. Většina lidí si nedovolila její osobní prostor narušit, protože Darya to nenesla moc dobře a bránila se pak všemi dostupnými prostředky.
"Bylo." Vyhrkla rychle, než si cokoliv dalšího mohla rozmyslet, protože takové přiznání nečekala. Sice nepřišlo něco jako, že jí má rád, ale i to, že by s ní strávil rád zbytek prázdnin chudáka Daryu oddělalo natolik, že jen valila nechápavě oči a snažila se udržet na svém místě. Její instinkt totiž velel vstát a utéci, nechtěla se tady dále zdržovat, protože si nebyla jistá, co dalšího z Raye asi tak může vylézt. "Tedy.." promluvila po chvíli s pohledem zabodnutým na své ruce, které si složila do klína. "Rodiče i tvůj dědeček by z toho jistě měli radost, takže.. to není zas tak špatný nápad, ale.." Teď si tak úplně nebyla jistá, jak by měla nenápadně naznačit, že s ním zbytek prázdnin strávit nechce. Nechtěla se ho nějak dotknout, i když by jindy neváhala a tuhle informaci by všem vmetla ráda do tváře, ale tohle bylo něco jiného. "Už mám nějaké plány." Sdělila nakonec a povytáhla koutky úst do omluvného úsměvu. Jo, tohle nebyl špatný nápad a navíc už nějaké plány skutečně měla. Otázkou bylo, jestli ty plány vyjdou, ale.. to bylo vlastně fuk.

_________________

Ray, nebo teda vlastně Julius, nebo kdo to vlastně v tuhle chvíli byl, se cítil absolutně, totálně, ale opravdu maximálně zmateně, a netušil ani za mák, co se to tu děje. Jen věděl, že ta slečna, co tu s ním sedí, je neskutečně hezká, že ho k ní cosi nevysvětlitelného táhne, a že je momentálně nejdůležitějším bodem ve vesmíru, takže na ní koukal jako na obrázek, a s poněkud připitomnělým úsměvem a očekával odpověď.
Jako kdyby dostal pořádnou facku, když z ní tak odmítavě vypadlo to bylo. Z úsměvu se během několika vteřin stal výraz nakopnutého štěněte. Julius na slečnu koukal vyčítavým pohledem opuštěného psa, kterého se někdo rozhodl nemilosrdně nechat někde u cesty, a vypadalo to, že jak byl předtím děsně rád za její existenci, tak teď by se nejraději propadl do nicoty, temnoty hluboké, romanticky melancholické deprese. Evidentně mu naskočila osobnost, která si libovala v melodramatu. Nebo v herectví. Nebo tak něco.
Takže se nemůžeme divit, když při následujících Daryi slovech zase začal ten podivně sladký úsměv šplhat zpět na jeho rty. Nevěděl sice, o čem to mluví, co do toho motá rodiče a dědečka (moment, proč on neměl rodiče, ale měl dědečka?!), ale nebyl to tak špatný nápad, takže... Fajn. Následně slečna Udinová svá slova zase znegovala, a z chudáka už tak notně zmateného Julia vypadlo jen: "Aha," načež se na svou společnici zkoumavě zadíval. Bylo rozhodně blbé se ji ptát na jméno, když ani ne pár minut před tím víceméně přísahal, že by dal cokoliv za to, aby s ní mohl strávit zbytek prázdnin, takže musel nějak jinak zjistit, jak se jmenuje. Hej, no co. On byl rád, že ví, jak se jmenuje on sám! A kamarádi z hlavy, kteří obvykle pozorovali Nottův vnější svět, zatímco on v klídku skládal básně a romantické písničky, aniž by okolí věnoval pozornost, jako na potvoru mlčeli. Ne, najednou se mu tady venku zase tolik nelíbilo. Ještě jednou se psím pohledem na slečnu naproti podíval. "Řekni, ty mě nemáš ráda?" zeptal se a znělo to tak ublíženě, jako by mu před chvílí uřízla minimálně ruku, ne mu řekla, že na něj prostě nemá po zbytek prázdnin čas. Jenže ono to Julia chudáčka opravdu zraňovalo, ať už to mělo jakýkoliv důvod.

_________________

Protože Darya nebyla zvyklá na podobné pohledy, které jí Ray (o změně osobnosti Stephanie nevěděla, že), byla z toho celá vyjukaná a popravdě? Děsilo jí to. Kdyby u sebe měla jednu z pánví, dost možná by ho s ní trefila po hlavě, protože ty úsměvy jejím směrem byly vážně děsivé. Alespoň pro ní, protože s něčím takovým se prostě ještě nikdy nesetkala.
Jelikož Stephanie většinu citů postrádala, pohled nakopnutého štěněte jí žádným způsobem neublížil, spíše naopak z toho ještě měla radost. Alespoň bylo vidět, že i Ray je nějakým způsobem zranitelný zatímco ona ne. Tedy, alespoň v tuhle chvíli. A že to odmítnutí bylo trochu ráznější a ona mohla být o něco milejší v tomhle směru? Něco takového jí v žádném případě nenapadlo. I když by možná s Rheinalltem trávila čas ráda, něco takového by na hlas a už vůbec ne předtím přiznala. Navíc se konečně jejím směrem přestal tak hloupě uculovat, což přišlo Darye vhod, a tak zatímco se před chviličkou ona tvářila zděšeně, v tuhle chvíli se culila ona. Ne nijak nápadně, protože úsměv v jejím případě nebyl něco, co by bylo každodenně k vidění - pokud jsme nepočítali tedy ty z donucení.
Jenže pak ze Stephanie vypadla jedna věc, převážně aby ho trochu uklidnila, a ten sladký úsměv se na jeho tvářičky vrátil. Dívka se neklidně ošila, mrkla po obsluze, jako kdyby jí ta z téhle prekérní situace mohla pomoci, ale očividně nemohla. Nervózně se kousla do rtu a prsty zabubnovala o opěradlo křesla. Musela přemýšlet, jak z tohohle všeho nejlépe vybruslit. Nebylo jí zrovna dvakrát dobře, takže by rozhodně dala všechno za to, aby se tady někdo objevil. Klidně i Dante. Za kohokoliv by byla v tuto chvíli opravdu šťastná, protože by to znamenalo, že by už déle nemusela zůstávat sama v přítomnosti Raye.
Otázka, která následně padla, Daryu také dokázala zmást. Začínala tušit, že s Nottem není něco v pořádku, protože takhle by se normálně nechoval, a tak nenápadně mrkla po jeho hrnku. Že by mu do toho někdo něco nalil? Svraštila obočí, jak se snažila přijít na to, co by s ním asi tak mohlo být. "Řekni, proč bych měla mít?" protrhla nakonec chvilkové ticho, kdy odtrhla pohled od jeho hrnku a zadívala se na Raye samotného. Mít rád, to bylo něco, co pro Stephanie bylo úplně cizí. Jistě, neměla ráda třeba sušenky, zato zbožňovala kaktusovou šťávu a čaj, ale to bylo úplně něco jiného. Že odpovídala na otázku otázkou, to moc dobře věděla, ale chtěla předejít tomu, že by na to odpovídat měla.

_________________

Zmatení a úsměvy nechme v minulosti, přeci jen už víme, že z Notta byl momentálně úplně jiný Nott, který měl evidentně v budoucnu alfaosobnosti udělat ve světě pořádný bordel, a který z nějakého důvodu děsně uctíval Daryu, ačkoliv ani nevěděl její jméno. Ne že by teda věděl vůbec něco.
No a její slova ho vážně zraňovala, takže bylo divné, že nezačal brečet. Absolutně megasmutný výraz mu ale na tváři držel, on si zajel rukou do platinově blond (!) vlasů, a pomaličku ale jistě vstřebával to, co mu řekla. Tedy, že zřejmě, podle svých slov, nemá důvod ho mít ráda. "Upřímně? Nemám nejmenší ponětí," přiznal poněkud schlíple a zdrceně. Ne, tady na světě se mu nelíbilo. Chtěl zpět do Rayovy hlavy, tam bylo bezpečno, klid, a žádné přehnané emocionální extrémy. A tady mu holka, co vlastně ani neznal, lámala srdce! Teda, něco takového, on lámání srdcí nikdy ještě nezažil. "Já... ti někdy něco proved? Nebo spíš, udělal ti něco ten idiot Ray?" zeptal se po chvíli mlčení ustaraně. Tohle ho taky mohlo napadnout dřív. Co když tohle všechno byla Nottova vina, a na něm, na Juliovi, teď bylo, aby to všechno napravil. A proto se zjevil zrovna v tenhle moment, před touhle slečnou. Proto byla tak důležitá. Opravdu, kdyby chtěla, klidně by pro ni zemřel, tak dokonale důležitá mu připadala, ač to sám absolutně nechápal. A že právě zní asi trochu z cesty, poněvadž vlastně mluví z Rheinalltova těla, ale zároveň Rheinalltem není? No co, to bylo riziko povolání, a on, Julius, chtěl dokázat téhle dívce, že je jiný než jeho nesnesitelné alfa-ego.

_________________

Nuda. Tíživé ticho. Divné pohledy. Stephanie pohled stočila k desce stolu, protože tohle jí přestávalo bavit a chtěla co nejrychleji odsud. Proto se také natáhla pro hrnek se studenou kávou, aby to mohla do sebe koupnout. Nebyla moc dobrá, ale nic dalšího už si dávat nechtěla, protože zdržovat se na tomhle místě nechtěla. Ne už moc dlouho. Byla nervózní, cítila se zmateně a vůbec si nebyla jistá, proč na ní Ray kouká tak jak kouká. Vlasy, které se mu změnily na platinovou blond, tomu taky moc nepomáhaly.
"Tak vidíš." Odvětila a ledabyle nad tím mávla rukou. Odpovídat tak na tu otázku nemusela, protože nebyla znovu položena, a tak se cítila hnedle o něco lépe. Ne že by to trvalo nějak přehnaně dlouho, protože jeho další slova jí dostala. A ne v tom pozitivním slova smyslu.
Po tom dotazu, který tedy padl, se na něho zadívala zmateně, protože si nebyla jistá, zda si z ní střílí či to myslí vážně. Zatím měla pocit, že je to spíše ta první možnost.
"Víš co, radši nemluv." Zazněla nakonec, možná trochu nazlobeně, a následně se zvedla, aby se pomalu vydala k východu. Pití jim bylo zaplaceno jejím tatínkem v momentě, kdy je sem hodili. A protože Darya se tady odmítala dále zdržovat, prostě a jednoduše odešla, no.

>>>

_________________

<<

Od té doby, co jsem učil, jsem se s vlastní sestrou nezvládal vídat tak často, jako dříve. Učení sice nebylo tak náročné, jak jsem se původně obával, ale já k tomu měl ještě to poletování mezi rebelským Hnízdem a zraněnými revolucionáři, kterého jsem se prostě vzdát nehodlal. S Cassie jsme se ale domluvili, že se dnes sejdeme v kavárně, abychom si konečně taky trochu promluvili, zjistili, co je u toho druhého nového, a tak dále, a tak dále.
Proto jsem teď mířil k smluvenému místu, tedy kavárně na Příčné ulici. O chvilku později už jsem bral za kliku a vcházel dovnitř, do příjemného, kávou provoněného interiéru, kde bylo teplo, což jsem uvítal opravdu s povděkem. Ne že bych se neoblékl teple, ale zima se mi stejně účinně vloudila pod kabát a já měl brzy pocit, že umrznu. Ano, byl jsem z těch, co už nedočkavě vyhlíželi jaro a oteplení.
Rozhlédl jsem se kolem, zjistil jsem, že tu Cassie ještě není, což mě ani trošku nepřekvapovalo, a tak jsem nám vybral jeden menší stolek u stěny, sundal jsem si kabát a poté, co jsem jej pověsil na věšák, jsem se usadil. Prohlédl jsem si nápojový lístek, ale s objednávkou jsem měl v plánu počkat na svou sestru, která snad dorazí co nevidět.

_________________

<<<<

V několika posledních měsících neměla Cassandra moc času na to, aby se vídala se svým bratrem, což jí bylo skutečně líto. Sheri jí totiž nesmírně chyběl, takže jí rozhodně nestačilo, když se mihl v Hnízdě - ani jeden z nich totiž neměl čas na pořádný rozhovor, pokud totiž měla v práci volno ona, Sheridan musel učit, a když zas měl volno on, byla zašitá v práci ona.
Teď však mířila ke smluvenému místo s obvyklý zpožděním. Na tuhle schůzku sice myslela a dokonce si to dovolila napsat i na papírek a přilepit na lednici, ale ono to u ní bylo trochu marný, protože místo na lednici koukala dovnitř. Na dveřích by asi žádné jídlo nenašla. Naštěstí jí včas došlo, že dnes se se Sherim vidět má, a tak jakmile na sebe hodila něco teplejšího, vyrazila.
Do kavárny vešla energeticky, s širokým úsměvem, a i hned se začala rozhlížet po svém bratrovi. Přesně, jak čekala, ho zde už našla. Na rozdíl od ní, Sheridan dokázal chodit přesně na čas. "Ahoj!" pozdravila ho, a pokud se tmu nijak výrazně nebránil, vrhla se svému staršímu bratrovi o kolo krku. Byla skutečně ráda, že ho vidí po tak dlouhé době. "Tak, povídej, přeháněj. Co je ve škole nového? Co Sybille? Jak se má Derek? Nezlobí tě moc prťata?" vyvalila na něj několik otázek a Sheridan si mohl být jistý, že má pro něho připravených spoustu dalších. Prostě ho musela vyzpovídat, tušila, že se zase dlouho neuvidí.
"Už jsi si objednával? Ne? Super. Já si dám horkou čokoládu s karamelem. Dala bych si kafe, ale to by jsi asi nepřežil," pobaveně na něho mrkla. Na kafe opravdu chuť měla, ale stihla ho vypít těsně před odchodem a měla pocit, že jí to ještě na nějakou dobu vystačí.

_________________