"Dík," přeměřila jsem si Wilmera ještě jednou pohledem, abych zjistila, jestli si dělá srandu nebo ne, "je fajn vědět, že když máš alergii na arašídy, nemáš jíst arašídový máslo." Nezdálo se, že by to nemyslel vážně. Když mi popisoval jeho noční můru, neubránila jsem se smíchu, který jsem se marně pokoušela zakrýt kašlem.
William vycítil stav bezpečí, a tak se trochu rozvalil a s přimhouřenýma očima poslouchal náš rozhovor. Ve svojí kočičí hlavince se musel asi dost nasmát. "Jo, ale zatím nic moc neumím." Fakt, že neumím spíš nic než moc, jsem strategicky vynechala. Jeho reakce mě ale dost překvapila. Protože nejsem úplně hloupá, dala jsem si dvě a dvě dohromady a jeho následující slova mi pak mojí domněnku jen potvrdila.
"Fakt? Jo, možná se tam uvidíme. Hele, když už teda něco umíš, dal bys mi nějakou radu do začátku?" Rozhodla jsem se ho v tom trochu podusit. Nadávat mýmu kocourovi a pak se ještě chvástat něčím, o čem nemám páru, tak to teda ne.
"Dokonce mám už i hůlku! Ale to ty vlastně dávno znáš, co?" Trochu jsem zariskovala, ale zkrátka jsem tomu nemohla odolat. Z kapsy kabátu jsem vytáhla hůlku, kterou jsem vlastně celé prázdniny nosila čistě z principu a naplnění svého nového života, a podala jsem jí Wilmerovi. "To je ona. Myslíš, že bude hodně silná? Má v sobě žíně z ohonu testrála, i když teda nevim, co to znamená. A je ze smrku." Což bylo taky zhruba všechno, co jsem si o hůlce z dopisu od pana Ollivandera zapamatovala.
Jako ostříž jsem pozorovala jeho zacházení s tím vzácným předmětem a byla jsem kdykoliv připravená mu jí sebrat, kdyby se dostala do stavu ohrožení.
"Táta je asi ještě vevnitř. On je mudla, tak je pro něj všechno zvláštní." Stejně jako pro mě, napadlo mě najednou, ale neřekla jsem už potom ani slovo.

_________________

A jéje už začíná chtít rady. Hubertovi se začínalo zdát, že se ve své maličkaté lži začíná topit. Jelikož ale zrovna on není typ, co by se ze svých chyb uměl poučit, jeho zkušenosti s měnění tématu jsou již docela ucházející. „Rad, to já mám na rozdávání,“ s úsměvem začal. „Tak třeba bych ti nedoporučoval pořizovat si kočku,“ vesele pronesl, ale s jedním přesně mířeným pohledem na kocoura v jejím náručí se zamračil. „Jejda, na to už je vlastně pozdě,“ dodal a pro sebe se zazubil nad tím, jak skvěle jí to nandal.
Pak mu ale v rukou přistál zase ten klacík, pardon, tedy hůlka. Jak se vykroutit z tohohle už vážně netušil. Samozřejmě hůlku čapnul za špatný konec, naštěstí si to dost brzo uvědomil a uchopil jí správně. „Moc pěkný kla…hůlka,“ znalecky si jí prohlížel ze všech možných úhlů. Ruce měl ztuhlé, jelikož se obával, aby čirou náhodou neudělal nějaký špatný pohyb a nezničil vše kolem sebe (ne že by si myslel, že by to zvládl nebo tak něco).
„Určitě je stáášně silná. To já poznám,“ mrkl na Beth šibalsky. Nikdy nikdo neřekl, že je Hubert dobrý lhář. A ačkoliv netušil, co to u všech čertů je testrál, držel si výraz říkající: jsem moc moc velký znalec. Radši jí tu hůlku vrátil. Ve chvíli, kdy zmizela pryč z jeho sevření, Hubert potichu vydechl úlevou, že se nestala žádná katastrofa.
„Co to je to mudla?“ vyhrkl, když to slovo uslyšel. Bylo mu jedno, že nejspíš odhalil svou pravou tvář (tu tvář, která je tak moc člověčí, že by nikdo neřekl, že vlastně umí, či spíš bude umět, kouzlit…možná). Díky tomu začal přemýšlet o tom, co je vlastně její otec zač. Pod tím pojmem si totiž představoval všemožné potvůrky. Pořádně si Beth prohlédl, jestli třeba nemá rohy nebo ocas nebo dokonce nějaké končetiny navíc, ale nic, byla je obyčejný člověk. „Hele a ten tvůj táta je nějaké zvíře? Protože jestli jo, tak seš asi víc po mámě, co?“

_________________

"Myslíš rady o něčem jiným než o arašídech?" Ušklíbla jsem se, ale dál jsem to nekomentovala. William Tristan slova mířená na něj nijak nezaregistroval, protože někdy v tuhle chvíli už skoro klimbal, a mě teprve v tuhle chvíli napadlo, jestli jsem mu rovnou neměla koupit něco k jídlu.
Wilmerovo počínání s mojí převzácnou hůlkou jsem sledovala bystrým okem a nehodlala jsem nic ponechat náhodě. Po jeho věrohodném prohlášení, že má hůlka je vskutku "stráášně silná", jsem pokývala uznale hlavou a zase hůlku zandala do kabátu. Nic podobného už bych s ním riskovat nechtěla.
"Díky za diagnózu," řekla jsem a hned, jakoby po vnuknutí nápadu, jsem dodala, "a hele, co ty víš? Třeba pak budu silnější než ty, až se něco naučim. S takovou hůlkou to bude hračka, ne?" Jeho reakce jsem se nemohla dočkat.
A ač by mě to nikdy nenapadlo, došlo mi, že se s Wilmerem bavím. Doopravdy. Jako by všechny ty roky mých trapných pokusů o navázání kontaktu s vrstevníky byly zapomenuty. Jasně, Wilmer možná nebyl ideální kamarád (protože mě ještě pět minut předtím posmrkal a předpověděl mi jistou smrt), ale já cítila, jak se posouvám dál.
A potom se mě zeptal, zda je můj taťka zvíře, a celý ten pocit byl rázem zapomenut a mně zase v hlavě naskočilo červeně blikající světýlko říkající: pozor, magor na obzoru! "Mudla je ten, co neumí kouzlit. Nekouzelník, chápeš? Takže ne, můj táta není zvíře." Měla jsem potřebu ho obhájit.
"I když vlastně někdy při fotbale vydává takový pazvuky... ale to z něj nedělá zvíře. Ale jo, po mámě jsem- čarodějka. Ty nemáš v rodině žádnýho mudlu? Mámu, tátu, dědu...?"
Ať už potom byla odpověď jakákoliv, já vyjekla v důsledku toho, jak mi William zaťal drápky do dlaně. Následně mi totiž vyskočil z náručí a pelášil zpátky k Mžourovu, odkud právě vycházel táta. Určitě bych poznamenala něco jako "vidíš, on fakt žádný zvíře není", kdyby na mě spěšně nemával, ověnčený taškami a ztrhaným výrazem ve tváři říkající jediné: dostaň mě domů!
William Tristan se motal tátovi kolem nohou, zatímco jsem se pokusila se spěšně rozloučit s Wilmerem. "Jo no, tak se měj. Ale určitě se někdy potkáme ve škole. Ty se koneckonců nebudeš muset tolik učit, když jsi tolik napřed, ne?" Rozhodla jsem se nechat ho přitom, nechala jsem ho vyhrát, protože se nerada s lidmi loučím ve zlém.
"A radím ti, kup si aspoň tu ropuchu. Ona je s těma zvířatama docela sranda." To bylo to poslední, co jsem mu řekla, než jsem odběhla za tátou. Jak si to přebral, to už bylo jen na Wilmerovi.

>>>

_________________

Chvílemi se Hubertovi začínalo zdát, že Beth mluví nějakým cizím jazykem. Na jeho vkus používala až moc prapodivných slov. Jako například diagnóza. Netušil, co to znamená, ani proč mu za to děkuje, ale zjišťovat se mu to nechtělo.
Za žádnou cenu, nechtěl ustoupit před dívkou, ale zároveň se s ní nechtěl dohadovat. Už jen proto, že je jedna z mála lidí, kteří s ním vydrží déle jak pět minut, za což ji už teď uznává. To ho přivedlo do prekérní situace, a tak jen s pohledem upřeným do země řekl: „Uvidíme.“
Když dostal vysvětlení ohledně mudlů, začal se cítit nejistě. „Když nad tím tak přemýšlím, tak ano, máme,“ přikývl. Bylo mu trochu líto, že je jediný, že nemá v rodině nikoho, kdo by byl stejný jako on. Na to by vlastně ale ani nemusel být čaroděj. „Občas podezřívám babču, protože její jídla by se dala považovat za černou magii, ale jinak sou všichni do jednoho mudlové.“
Byl vážně rád, když ta kočka konečně zmizela. Na druhou stranu to znamenalo, že zmizí i Beth, to už tak fajn nebylo, ale s tím nic nenadělá. Už teď si plánoval, jak jí již za pár dní najde někde tam, kam mají oba namířeno a povypráví jí pár dalších „zajímavých“ příběhů. „Jasně,“ s šibalským úsměvem přitakal.
„Ne ani nápad. Rady tady můžu dávat jenom já,“ žertovně za ní křikl, když se začala vzdalovat. Jako šílenec jí mával, až dokud jí neztratil v davu lidí.
Radostně poskakoval ulicí ještě tak deset minut, dokud ho jeho otec, celý udýchaný a zpocený, nechytl za límec a nedal mu kázání o tom, že se nesmí ztrácet. Na Hubertovy argumenty o tom, že tam nebyl, odpověděl jen tím, že si potřeboval odskočit. Oba už se těšili domů. Hubert se spíš těšil do postele, aby si mohl odškrtnout další den a byl zase o něco blíž odjezdu do Bradavic.

>>

_________________

<<<< Hladový drak

"No, naštěstí je. Jinak by ho asi rodiče zabili," ušklíbl jsem se, ale mluvil jsem pravdu. Erkki v pořádku byl, to bylo důležité, kdyby nebyl, nepřežil by to nejenom on, ale ani strýček. Jak se totiž ukázalo, to on mu půjčil na závod peníze. Což se dalo očekávat, jen tak by si na to totiž Erkki neušetřil. "Co jsem slyšel, byla to pěkná mela. Prej tam bylo padající kamení, písek, který některé pohltil a tak," na chvíli se mi rozzářila očka, protože, i když to bylo nebezpečné, na jednu stranu to bylo naprosto úžasné. Člověk si totiž vyzkoušel, jaké to je létat pod tlakem a tak. Kometu už jsem dále nekomentoval, protože jsem moc dobře věděl, že tohle téma Montyho zas tak moc nebaví, a tak jsem se jen spokojeně pousmál.
"Jo, to se říká. Já mám taky výzvy celkem rád, ale tohohle bych se nezúčastnil, no," krčil jsem rameny - hele, kdo by se dobrovolně upsal k pojídání něčeho, co by vás mohlo zevnitř spálit na uhel? Já teda rozhodně ne, ale tušil jsem, že pár lidí se najde. "Jestli jo, tak bych o tom mohl napsat," broukl jsem po chvíli zamyšleně, protože jsem plánoval zkusit zavést něco jako školní noviny, ehm ehm.
"Jo, tak to vyber ty. Já bych nejradši šel do obou," krčil jsem pak rameny, protože obě místa se mi líbila. Tak zaprvé, kdo by nechtěl do knihkupectví. Já bych tam byl schopný zůstat klidně několik hodin, protože to bylo něco, co miluju. Jenže, zvířata jsem měl taky moc rád, takže vybrat ono místo pro mě bylo trochu složitější.
Ať tak či onak, s Montym jsme se nakonec shodli na Mžourově. Protože bych určitě v Krucáncích zapomněl na čas a máma by se pak akorát strachovala. "Ty už máš nějaké zvíře vybrané?" ptal jsem se zvědavě, zatímco jsem nahlížel skrz výlohu a seznal jsem, že to tam bude celkem malé. A vlastně jsem od toho nebyl ani daleko, jak jsem zjistil, když jsme vešli dovnitř. "Brácha si sebou vzal našeho Flokiho, to je maguár," zamumlal jsem, zatímco jsem se dal do prohlížení pavouků a hadů. Nebyla to sice zvířata, která byla povolena v Bradavicích, ale stejně se mi líbila.

_________________

„Jo, byl to masakr,“ přikývl Monty na slova o závodu, ale víc to nerozebíral, ostatně řekli toho už dost a on nebyl zapáleným fanouškem létání, aby o závodech nadšeně žvanil po zbytek dne. To nehrozilo.
„Napsat?“ chytil se Monty zvědavě slov o psaní o jeho chilli výzvě, povytáhl obočí a zadíval se na Heskiho, doufaje, že svá slova nějak objasní a tu myšlenku trochu víc rozvede.
Monty nakonec zvolil návštěvu Mžourova, protože hrozilo, že se mezi knihami oba zapomenou a pak je jejich hrůzou umírající maminky budou hledat po celé Příčné ulici a oni dva z toho ještě budou mít průšvih. Protože to se prej stalo, fakt. „Tak spolu příště zajdeme do knihkupectví, na to totiž člověk potřebuje víc času,“ usoudil Monty moudře, když tedy vykročili k Velkoprodejně Mžourov.
V Mžourově už Monty jednou byl, ale stejně se hned začal zvědavě rozhlížet kolem sebe, když vkročili dovnitř. „Ne, ty jo?“ odpověděl a rovnou kamarádovi oplatil otázku. „Ale asi si pořídím krysu, kočky nemám moc rád a sovu si prej můžeš ve škole půjčit. Navíc se s ní nedá moc mazlit, protože klove,“ ušklíbl se nespokojeně. „Vy máte maguára?“ vykulil Monty překvapeně oči, nicméně při jméně Floki se trošičku zachvěl, bůhví proč. Asi záchvěv negativních vln z alternativního vesmíru.

_________________

Protože jsem si všiml, že to téma Montyho zas až tak moc nevadí, nechal jsem ten závod už raději být. Však on se pak jistě najde někdo, kdo si se mnou o tom popovídá a bude ho to bavit tolik, jako mě. Bylo štěstí, že se s Montym dalo mluvit o mnoho věcech. "No jasně, napsat. Říkal jsem si, že bych mohl začít vydávat školní noviny." Pokrčil jsem rameny a nejistě si prohrábl vlasy. S tímhle jsem se totiž ještě nikomu nesvěřil a nebyl jsem si jistý, jak by na to někteří mohli koukat. Já si byl však jistý, že by mě něco takového moc bavilo, a pokud už něco takového na škole nefungovalo, proč něco nezavést?
"Tak jo, to beru!" kýval jsem hlavou nadšeně, protože výlet do knihkupectví zněl dobře a navíc to byl o důvod více, proč se tady na Příčné zase potkat, že. "Vůbec nemám ponětí, co bych si sebou mohl vzít. Přemýšlel jsem o žábě," přiznal jsem po chvíli zamyšleně, i když jsem přemýšlel i nad nějakým koťatem. Na pomazlení to bylo mnohem lepší, krysu jsem fakt nechtěl a sovy jsem mohl využívat školní. "Jo, přesně tak. Je tam sovinec, kde si můžeš některou z nich na zaslání dopisu půjčit." Přikývl jsem pak, protože to jsem od Erkkiho taky slyšel, proto mi připadalo zbytečné si sovího společníka kupovat. "Jo, už celkem dlouho, je to miláček rodiny. Brácha ho má fakt rád, a on zase jeho, takže je celkem logické, že si ho sebou vzal," přesunul jsem se pomalu od pavouků a hadů k žábám, kde mě nejvíce zaujaly pralesničky - to pro tu jejich krásnou barvu.

_________________

Nápad založení školních novin Montyho zaujal, takže se na Heskiho celkem uznale zadíval. „Páni, to zní jako zajímavej nápad,“ přikývl, ale pak mírně nakrčil čelo. „A to jako v Bradavicích ještě nikdo školní noviny nevydává?“ podivil se, protože mu to přišlo trošičku divné, když bylo ve škole tolik studentů. Že by to ještě nikoho nenapadlo? Nebo nikdo neměl dostatečnou odvahu jít s tím za ředitelem? „Co se vůbec do takových školních novin píše?“ zamyslel se Monty, protože si nebyl jistý, co všechno pod školní noviny zařadit. Ale Heski měl určitě nějakou vizi, když nad vydáváním novin uvažoval.
„S žábou se ale moc nepomazlíš, ne?“ povytáhl Monty obočí, když Heski prohlásil, že uvažoval nad tím, že do Bradavic poveze žabku. Jemu žáby nijak nevadily, ale že by nějakou chtěl mít za svého mazlíčka, to nehrozilo. „No, takže sovu si kupovat určitě nebudu,“ mávl rukou do vzduchu, když ho kamarád ujistil, že je ve škole sovinec, kde si studenti pro posílání korespondence mohou sovy půjčovat.
Monty přecházel obchodem za Heskim, rozhlížel se po zvířatech a přitom poslouchal svého budoucího spolužáka. „To jsem nevěděl, že je možné vzít si do školy i maguára. Maguár přece není kočka a k jeho chovu potřebuje člověk povolení od Ministerstva kouzel, ne?“ prohodil zamyšleně. Maguáři mu však byli daleko sympatičtější, než kočky... jen by se nemuseli jmenovat Floki. To jméno ho prostě znepokojovalo.
„Tyhle žabky jsou fakt pěkný, ale asi taky dost jedovatý, ne?“ prohodil, když se pozastavili u pralesniček. „Myslíš, že je nějaký pravidlo, že si student nesmí do školy přivézt jedovatou žábu?“

_________________

"Já nevím," přiznal jsem a na chvíli jsem se zamyslel. "Brácha neříkal nic o tom, že by něco takového na škole bylo. A když bude, tak se k ním pokusím přidat," krčil jsem pak rameny a napadlo mě, jestli by vůbec někdo chtěl pomoct od prváka. Na druhou stranu jsem toho zase hodně věděl a dokázal jsem si zapamatovat hodně věcí, stejně jako jsem zvládal poslouchat, ať už to byly drby, nebo něco jiného. "Všechno! Prostě to, co tě napadne. Různé články o soutěžích, jako třeba napadla tebe, a tak. Články třeba o famfrpálu, nebo nějaké nabídky něčeho.. když by se třeba chtěl někdo zbavit starých knih, učebnic a tak, tak si prostě napíše inzerci a hodí to někam, co spousta lidí čte," rozzářila se mi očka nadšením. Dobře, ještě jsem úplně neměl promyšleno, o čem všem bych psal. Tedy, o famfrpálu, to dá rozum, ale nemohl jsem se zaměřit jenom na to. Byl jsem tedy rozhodnut psát o všem, co se na hradě šustne.
"Od toho tam budu mít Flokiho," broukl jsem pobaveně, i když jsem si nebyl jistý, zda mi brácha maguára někdy na pomazlení půjčí. "Navíc se podívej, jak jsou krásný," už jsem nedodával, že jsou taky pěkně jedovaté. Ne všechny, ale většina jo, s těmi se rozhodně mazlit nedalo, ale i kdybych měl takovou žabku na parádu, ani by mi to moc nevadilo. "Vidím to stejně, připadá mi to zbytečné," souhlasně jsem pokýval hlavou ohledně sovy a pousmál jsem se.
"Přesně tak, potřebuje," přikývl jsem hlavou, získat ho, nedalo zas takový problém. Většinou. "No, to je sice pravda, ale slyšel jsem, že Erkki není první, kdo by tam maguára měl. A problém s tím ještě neměl," krčil jsem pak rameny, protože jsem netušil, jestli si ho vzal Erkki tajně, a nebo o tom Brumbál věděl. To nebyla moje věc, problém s tím neměl, takže si ho asi sebou vzít mohl. "Některé ty druhy jsou, to je pravda. A o takovém pravidlu jsem nikdy neslyšel, takže si myslím, že neexistuje." Musel jsem se nad tím však zamyslet, protože to, co Monty řekl, mě vlastně ani nenapadlo. By bylo celkem vtipný, kdybych si tu žábu koupil, přijel s ní a oni by mi jí vyhodili s tím, že ji mít nesmím. "Tady máš ty svoje potkany, jaká barva se ti líbí nejvíc?" povytáhl jsem tázavě obočí, když jsme zase popošli kousek stranou, tentokrát k těm zmiňovaným potkanům. Taky to nebylo špatné zvíře, navíc se prý dalo naučit různým cvikům, což by byla celkem sranda.

_________________

Nápad školních novin Montymu připadal jako vážně dobrý, obzvlášť poté, co mu Heski vylíčil, co všechno by v nich mohlo být. Inzerce starých učebnic a školních pomůcek, to byla fajn věc, stejně jako třeba inzerát o ztraceném mazlíčkovi, nebo články o famfrpálu a jiném dění na škole. Jo, školní noviny se jevily jako dobrý nápad. „To zní vážně dobře,“ pokýval souhlasně hlavou. „Já bych ti třeba občas pomohl, kdybys potřeboval,“ nabídl se Monty ochotně, protože by mu rozhodně nevadilo na něčem takovém se podílet. Jen zatím netušil, kolik volného času bude mít - zda bude zvládat učení, jestli se nepřidá do nějakého školního kroužku, a tak dále.
„Takže by sis koupil žábu jenom proto, aby ses na ni mohl dívat?“ povytáhl Monty trošičku nechápavě obočí. Jasně, on měl taky radost, když viděl, jak kvetou jeho kaktusy, ale kaktus nebyl živý tvor. Prostě moc nechápal, proč by si někdo pořizoval zvíře jenom proto, aby jej mohl pozorovat. „Krásný jsou, to jo,“ odsouhlasil Heskiho slova při pohledu na barevné žabky. Pěkné byly, ale Monty by takovou nechtěl - už jen proto, že by z ní měl respekt kvůli její jedovatosti.
„Tak to asi zakázané není,“ zkonstatoval, když mu Heski vysvětlil, že jeho bratr ještě kvůli maguárovi ve škole neměl žádné potíže. „Třeba to nepíšou v úvodním dopisu, aby všechny prváky nenapadlo navozit do školy maguáry,“ ušklíbl se. „Na druhou stranu si myslím, že je daleko nebezpečnější povolit dítěti přivézt si jedovatou žábu, než přivézt si maguára,“ usoudil zamyšleně a pohledem znovu loupnul k žabkám, než se s Heskim vydali zase o kus dál.
Jakmile se zastavili u klecí s potkany, Monty se naklonil blíže, aby na potkany lépe viděl. „No, moc se mi nelíbí ti klasičtí kanálníci, hnědí,“ přiznal. „Ale třeba tenhle je hezkej,“ seznal a ukázal na potkana v barvě písku. „Nebo tenhle,“ nasměroval prst na šedého potkana s bílou lysinkou. „Jsou roztomilí,“ broukl s úsměvem - rozhodně byli roztomilejší, než žáby.

_________________