Samozrejme že si všimla, že chlapec ktorého požiadala o pomoc čítal akúsi knihu. Nevidela na ňu dobre, no jeho výraz bol značne zaujatý a neprítomný a tak chvíľu uvažovala nad tým, či jej slová vôbec počul. Predsa len, ona síce nebola najväčší čitateľ na svete ale keď ju nejaká kniha bavila, dokázala pri nej stráviť celé hodiny. Chlapec však nakoniec knihu predsa len zavrel, čo jej na tvári vyčarilo veľmi vďačný úsmev. Jej brat by pravdepodobne nezavrel knihu ani vtedy, keby visela na jednom prste z útesu a nebol by tam okrem neho nikto iný, kto by ju mohol zachrániť. Musela by čakať minimálne dovtedy, kým dočíta kapitolu a potom by ju možno s frflaním vytiahol. Ayden bol proste typický knihomoľ. "To aj ja. Hlavne mi nejde do hlavy, čo sa deje keď chce niekto zaplatiť a za pultom nikto nestojí," skonštatovala, pričom pomaly zliezla zo stolíka a dávala si skutočne veľký pozor, aby pri tom nestupila na nejakú hromadu kníh a spolu s ňou nezletela na zaprášenú zem s veľkým buchotom. Našťastie sa jej to podarilo, a tak o pár krokov cúvla aby sa pozrela, či sa predávajúci predsa len nezjavil, no za pultom stále nikto nestál. Pohľadom sa vrátila k chlapcovi v smaragdovom plášti, ktorý na knihu predsa len dotiahol a s neskrývanou radosťou si ju od neho zobrala, aby aj on mohol zo stoličky zliezť a nijako si neublížiť. "Vďaka. Profesor Redmond by pravdepodobne nebol nadšený, keby že prídem bez nej," uškrnula sa aj keď musela uznať, že to bol jeden z najlepších vyučujúcich, ktorých v prváku mali. Vždy bol veselý a plný energie až mala podozrenie, že si každé ráno do kávy prilieval niekoľko kvapiek eufórie. Kým však body pridával a nestrhával, bolo by jej jedno aj keby to nebola káva s eufóriou ale kalíšok ohnivej whiskey. "Áno, minulý rok bol môj prvý. Čo ty? Tretiak, štvrták?" tipovala, pretože si naozaj nebola istá. Nevyzeral o moc staršie ako ona, no to ani Ayden, keby že od nej nie je o pätnásť centimetrov vyšší. Fakultu mu dokázala odhadnúť skôr ako vek a hoci na ňu pôsobil celkom milo, doposiaľ nevidela nikoho v smaragdovo zelenom plášti, kto by patril do inej fakulty ako Slizolin. Aj jej najlepší kamoš Mack bol zo Slizolinu a bol to super chalan, preto sa hneď po prvých týždňoch na škole utvrdila v tom, že predsudky sú úplne zbytočné.

_________________

Cestopis si mezitím pevně tiskl paží k sobě, zatímco svou pozornost věnoval právě Rhee a knížce, kterou se pro ni snažil vybojovat ze spárů vysoké police. Tentokrát mu ani jedna myšlenka nesklouzla k tomu, že by se tu vlastně vůbec neměl obtěžovat kvůli někomu takovému. Dívku sice pořádně neznal, ale tentokrát zůstal ten správný Nate uložený někde hluboko v jeho mysli. Namísto něj tu byl slušnáček, který byl vychován tak, aby se k dívkám choval vždy slušně. "Možná je to nějaká akce. Kdo ujde bez uzření, ten neplatí nic. I když divil bych se, obchodníci tu bývají na své zboží hákliví," pronesl zamyšleně, než svůj (skoro) soustředěný pohled opět upřel ke slečně, ve snaze si ji alespoň trochu zařadit. Podle všech indicií chodila o rok níž, ale nějak si nemohl vybavit kolej. "Za málo, vlastně bych si nedokázal představit, co bych dělal bez učebnice. Asi bych se vykašlal na nějaký hlídáček a zkusil bych si tu učebnici sundat přivolávacím kouzlem," pousmál se, ačkoliv mu bylo jasné, že z téhle situace vyjde tak akorát jako šprt, co je kvůli šprtání schopen i porušovat nařízení. No ale co, on přeci byl někdo. Alespoň trochu. "Takže vás učí Redmond?" otázal se, jakoby to už dávno nebylo jasné. Špičkou nohy pak stoličku vrátil tam, odkud si ji vypůjčil, než ji tak nějak plně vypustil ze svého povědomí. Namísto toho pevně stiskl knihu, kterou si plánoval odnést, a s menším úsměvem na rtech rychle kývl na Rheina slova. "Třeťák. Teď půjdu do třeťáku. Vlastě se docela divím. Nějak to letí. Docela živě si pamatuji, jak jsem tehdy seděl s Moudrým kloboukem na hlavě," poznamenal a pak se konečně napomenul, že možná mluví až moc. "Jsem Nathaniel McLarken," představil se nakonec, tak nějak celým svým jménem, přesně tak, jak byl naučený. Co na tom, že to možná děvče tak úplně nezajímalo. Někteří jej kvůli jménu obdivovali, někteří ani netušili, kdo je. Těžko říct, jak na tom byla slečna před ním.

_________________

Nad Nathanielovými slovami sa pobavene pousmiala aj keď jej bolo viac než jasné, že sa asi žiadna taká akcia nekoná. Keby to tak naozaj bolo a vážne by si mohol každý odniesť knihy zadarmo, pokiaľ by ho predavač nechytil, pravdepodobne by to tam bolo už z polovice vyprázdnené. Študenti by si možno pobrali aj knihy do vyšších ročníkov a tí, čo čítanie vôbec neobľubujú, by svojim priateľom takýmto spôsobom zohnali obstojné darčeky na Vianoce. Aj ona by si tam určite našla nejaké zaujímavé čítanie a Štandardná kniha kúziel by to asi nebola. "Ktovie, možno na neho treba zakričať. Tiež celkom pochybujem, že by to tu rozdávali len tak zadarmo," skonštatovala mierne zamysleným hlasom, pričom sa opäť obzrela smerom k pultu za ktorým nikto nestál. Začínalo to byť naozaj celkom zvláštne, akoby v tom obchode ani žiadny predavač nebol. Tento fakt sa však rozhodla ešte chvíľu ignorovať a vďačne zovrela knihu čarovania v rukách. "Pravdepodobne by na to ani nikto neprišiel. Predsa len, na Šikmej uličke v obchode s knihami, pochybujem, že by niekto podozrieval neplnoletých študentov," uškrnula sa, no samozrejme si svojím tvrdením nemohla byť úplne na sto percent istá. Možno bolo trúfalé myslieť si, že by im to v prípade potreby prešlo, no možno mala naozaj pravdu. Našťastie to ale nebolo potrebné skúšať alebo overovať, keďže sa jej staršiemu spolužiakovi podarilo knihu zložiť aj bez pomoci prútika. Radšej sa teda zamerala na jeho otázku a prestala fantazírovať nad možnými a nemožnými scenármi. "Áno, je celkom fajn. Hodiny sa snaží urobiť zaujímavé a zábavné a navyše je stále...akýsi nabudený," snažila sa nájsť to správne slovo, ktorým by opísala ten jeho živelný a veselý prístup a musela sa pousmiať. Do školy sa už naozaj tešila. Možno to bolo tým, že bola ešte stále mladá a neboli na ňu kladené až tak vysoké nároky, no naozaj ju to tam bavilo oveľa viac ako doma.
Keď jej Nath odkýval tip ohľadom ročníka, zľahka kývla hlavou. Odhad mala celkom dobrý a ani pamäť ju doposiaľ nesklamala, takže sa do budúcna už v jeho prípade určite nezmýli. "Aj ja mám pocit, akoby som len včera prvý krát nastúpila do vlaku a odvtedy ubehol už celý rok," trochu nechápavo pokrútila hlavou, no potom pokračovala. "A ako sa ti páčilo v druháku? Bol ťažký? Určite to nebolo až tak hrozné," ubezpečovala viac menej sama seba a hoci opäť chcela pokračovať ďalej vo svojich otázkach, aj ona sa na chvíľu zabrzdila v tej chvíli, keď sa jej Nathaniel predstavil. Samozrejme, priezvisko McLarken bolo všeobecne známe a keďže pochádzala z rodiny kúzelníkov, čo-to o čistokrvných rodinách vedela. S niekoľkými takými sa dokonca aj stretla, napríklad s Darrelom z ich fakulty, ktorý bol vážne úplne skvelý a zábavný, a preto nemala predsudky ani voči ľuďom s čistokrvným pôvodom. Určite neboli všetci milý a príjemný, no pokým sa k nej niekto správal slušne, nemala dôvod správať sa k nemu inak. "Rhea Ridleyová, aj keď ti to asi nič moc nepovie," zvonivo sa zasmiala a dlhé vlasy ju pošteklili na krku. "Možno si čítal nejakú knihu od môjho otca, no veľmi úspešný autor nie je," skonštatovala stále so širokým úsmevom keďže si z toho, ako úpenlivo Nath zvieral knihu v ruke a ako ju predtým zaujato čítal, vyvodila záver, že má asi literatúru rád.

_________________

Nad jejich společnými slovy se musel zasmát, přičemž cítil, jak z něj opadají poslední nejistoty a obavy. Náhle nějak neměl obavu, že by ho tu někdo viděl a snad ho i z něčeho osočoval. "Některým by to možná pomohlo, ale já za dobré knihy rád zaplatím," uznal nakonec s menším úsměvem na rtech a pohled na malý moment sklopil k cestopisu, který stále svíral pevně přivinutý k tělu. S tím si jej přendal do dlaní a úsměv se mu s tím nepatrně rozšířil. Pohledem pak jen letmo zapátral po místech, kde se měl nacházet obchodník a nesouhlasně zakroutil hlavou. "To schvaluji. A kdyby náhodou, vždycky můžeš tvrdit, že je to důležité k tvému studiu a on se ti to snaží upřít. To určitě zabere. Nebo taky podezření na dračí spalničky," dodal nakonec a znovu se tlumeně zahihňal. "Samozřejmě u prodavače," poupravil ještě svůj výrok, načež se poohlédl kolem, možná v naději, že někoho spatří, anebo jen proto, aby si byl jist, že nezaclání nikomu v cestě. "No a, co krom učebnic, ráda čteš?" optal se jakoby mimochodem, ačkoliv mu na tom záleželo. Jeho šprtská stránka si prostě v takových věcech libovala a on, jako možný budoucí spisovatel, si prostě liboval ve zjišťování podobných informací. I když možná na první pohled tím vypadal značně nezajímavě a nudně. Nu což, v některých ohledech si zkrátka příliš nemohl vybírat. "No jo, vypadá, jak kdyby si pod katedrou schovával životabudič nebo něco na ten způsob," poznamenal nakonec přemýšlivě na adresu profesora, jehož chování jej překvapovalo, i když jej jen potkal na chodbě. Jejich rozhovor se pak pomalu stočil ke vzpomínkám na minulý ročník, a tak jen pokrčil rameny. Druhák utekl jako voda, a i když si nenašel hromadu přátel, stejně se toho stalo více, než dost. "No, bylo to fajn," shrnul rychle, než se v duchu napomenul, že to bylo skutečně až příliš stručné. "Ehm, ne, těžký určitě ne. Tedy pro některé ano, ale když alespoň trochu posloucháš profesora na hodině, nikdy to není takový problém. Myslím si, že vyloženě problémy nám nikdo nedělal a se spoustou profesorů se dá domluvit." Anebo si s nimi promluví tví rodiče, protože jsou věci, které si prostě někdo nemůže dovolit, pomyslel si s určitou melancholií, načež se s úšklebkem pootočil na patě a na malý moment zaostřil na jednu polici, jakoby jej zaujala nějaká kniha. Pak se ale zase obrátil, protože přeci není slušné zírat někam jinam. "Aha, skutečně? Něco mi to říká," vymyslel si rychle, ačkoliv si skutečně nebyl jist. Přeci jen měl pro spisovatele určitý respekt, ale je fakt, že se to netýkalo vždy všech. "Uhm, jakým žánrům se vlastně jmenuje?" optal se nakonec rychle, snad aby si upřesnil, jestli pana Ridleye vůbec má šanci znát.

_________________

<<

Monty poslední dobou začínal navštěvovat Příčnou ulici poměrně často - nejen, že se mu tu líbilo, ale mamka říkala, že by si měl zvykat, protože až začne studovat, bude na nákupy jezdit hlavně sem, bude tu mít kamarády, a tak dále. A navíc ho sem chtěl vzít i strejda Torbjorn, na což už se Monťák neskutečně těšil, protože strejda byl moc fajn.
Venku byla ještě pořád zima, kterou Monty stále nenesl dobře a pravděpodobně nikdy neponese, a tak se zašil do knihkupectví. Nejen z toho důvodu, že tam bylo teplo, ale pochopitelně především kvůli knihám. Monty sice nebyl žádný knihomol, ale četl rád a chtěl se porozhlédnout po nějaké zajímavé britské literatuře, protože vyloženě kouzelnických knih z Velké Británie doma moc neměl a četl jich asi jen pár.
A tak teď stál u jednoho regálu, v ruce otevřenou knihu a nos zabořený do řádků o tom, jak správně pěstovat kouzelnické kaktusy. Původně se sice chtěl podívat na beletrii, ale knihy o kaktusech nemohl minout bez povšimnutí. Navíc se v některých psalo o zajímavých druzích, které Monty ještě neměl, a taky obsahovaly tipy, jak vypěstovat vlastní odrůdu kaktusu, což chtěl mladý pan Martínez určitě někdy zkusit.

Mimo herně:
Na nikoho nečekám!

_________________

<<

Vidět zrovna Cassandru v knihkupectví některým mohlo přijít divné a některé by klidně mohlo napadnout, že dovnitř jen zabloudila. Nezabloudila, i když to se jí stalo už několikrát. Dneska tady byla však cíleně, protože jedna z její kamarádek měla narozeniny, a ona věděla, že ráda čte. Nechápala sice, proč někdo něco takové dělá, ale dělal. A jaký lepší dárek koupit, než knížku, které měla ráda? Ten už jen zbývalo vybrat něco, co by se jí líbit mohlo. Což taky byla vcelku těžká část, ale ono se to určitě poddá.
I když se snažila mezi množstvím lidí chodit pomalu a opatrně, moc se jí to nedařilo, a tak čas od času do někoho strčila, i když se mu snažila vyhnout. Ty tlačenice, které tady byly, opravdu pochopit nedokázala, a proto se snažila najít nějaký klidnější koutek, ve kterém by mohla přemýšlet, co teda koupit. Ono totiž zastavit se u nějakého regálu a postávat tam několik minut nebylo moc dobré - dříve či později totiž stejně přišel někdo, kdo vás vyhnal. Což se stalo za tu půl hodinu, co v knihkupectví Cassie strávila, několikrát. Tohle pro ní byla skutečně noční můra a ona už začínala přemýšlet nad tím, že prostě něco vezme a koupí to, protože to bylo lepší, než chodit sem a tam a přemýšlet, co její kamarádka ještě nečetla.
Jak se tak zamyšleně prodírala množstvím lidí a hledala nějaké místo, kam by se mohla aspoň na chvíli zašít, nevšimla si prcka, protože pod nohy se fakt moc nekoukala. A pokud si jí ten klouček nevšiml o něco dříve, s velkou pravděpodobností do něho vrazila. "Pardon, pardon," omlouvala se rychle, protože jí to vážně bylo líto, ale na něco takového zase brzy zapomněla, protože zbystřila při pohledu na knihu, kterou chlapec držel v ruce, pokud mu tedy neupadla, nebo tak něco. "Hej, co to máš?" optala se děsně moc zvědavě a natáhla krček, aby na výtisk lépe viděla. "Sháním totiž nějaký dárek pro kamarádku, miluje knihy, ale nemůžu se rozhodnout, co by jí udělalo největší radost," přiznala nakonec s nespokojeným úšklebkem, který brzy přešel do širokého úsměvu. Byla rozhodnutá, že jestli brzy něco nenajde, koupí jí kytku. Však ono jí udělá radost už jen to, že si vzpomněla.

_________________

Monty byl začtený do knihy a navíc částečně ještě zvládl přemýšlet nad tím, jak a kdy by mohl zkusit začít pěstovat vlastní druhy kaktusů, takže si nějaké pomatené dospělačky opravdu nevšiml. Tedy všiml, ale až ve chvíli, kdy do něj narazila. Kniha mu skoro vyklouzla z ruky, ale naštěstí ji před pádem na zem zachytil, a pak na narušitelku klidu vrhl docela pohoršený pohled, protože se v knihkupectví chovala jako slon v porcelánu. „To nic,“ zabručel nakonec na její omluvu a už už sklápěl pohled zpátky ke knize, když ho ta žena opět oslovila.
Montymu se v hlavě rozezněla slova, že se nemá bavit s cizími lidmi, ale tahle slečna vypadala poměrně neškodně. „Mám knížku,“ opáčil maličko sarkasticky, ale co jí na tu otázku taky měl odpovědět? Stál v knihkupectví, co jiného by měl mít v ruce, než knihu? „No já nevím, jestli by vaši kamarádku potěšila zrovna kniha o kaktusech,“ pokrčil pak rameny a kdyby byl jen o pár let starší, určitě by ho o kaktusech napadlo něco dalšího, mnohem perverznějšího.

_________________

Cassandra se ušklíbla, ale radši nic nedodávala. Jistě že si všimla, že ten kluk má v rukou knihu, spíše jí zajímalo, o jaký výtisk jde. "To zní.. nudně," připustila, protože si nebyla jistá, jak moc její kamarádka kaktusy nebo další rostliny má v oblibě. Navíc, číst něco takového opravdu nudně znělo, takže možnost koupi něčeho takového Cassie zase rychle zavrhla. Na chvíli jí dokonce napadlo, že by bylo snadnější koupit nějaký řetízek, nebo něco takového.
"Čteš rád?" vybafla pak na chlapce s povytaženým obočím. Určitě knihy musel mít rád, jinak by tady svůj čas asi netrávil. I když ona sama knihy moc nemusela, a stejně tady byla. "Protože s tímhle si fakt nevím rady," mávla kolem sebe rukama, aby naznačila všechny ty knihy. "Něco zábavného, aby neusnula hned u prvních stránek." Cassandra si sice byla jistá, že by neusnula u ničeho, ale stejně chtěla pro ní spíše něco dobrodružného a něco takového by jí mohl doporučit. Snad. Ona sama by usnula u čehokoliv. "Pendrek?" nabídla pak děsně ochotně, když vytáhla balíček lékořicových pendreků z kabelky a sama si hned jeden vzala.

_________________

Monty mírně nakrčil čelo a na Cassandru se zašklebil. „Pro někoho to nudné asi je,“ uznal s přikývnutím, „jenže já pěstuju kaktusy, takže mi to jako nuda nepřipadá,“ dodal docela pyšně. Na svou sbírku kaktusů byl totiž obzvláště pyšný, hlavně na ten mimbulus mimbletonia, který hodlal táhnout do Bradavic, navzdory rodičovským námitkám. Byl si totiž docela jistý, že kdyby jej svěřil do péče rodičů, našel by uhnilý kus čehosi, až by se domů vrátil. A to nehodlal riskovat.
„A co vaši kamarádku baví? Knížky jsou přece skoro o všem, určitě by se dala vybrat nějaká, která by se jí líbila,“ zamumlal pak a pokrčil rameny. Věděl ale, že vybírání knih není nic snadného. On sám ostatně už několikrát dostal knížku, která ho pak vůbec nebavila a jen ležela v poličce a lapala prach.
„Docela jo,“ odvětil na otázku, zda čte rád. Monty měl čtení rád, to ano, ale vyloženě za knihomola se nepovažoval. Přehled o knihách ale docela měl a taky už měl docela dost knížek přečtených. „Zábavného? No, beletrie je tamhle,“ ukázal na příslušné regály s kouzelnickou beletrií. „Ale možná byste se měla spíš zeptat prodavačky,“ dodal, protože zase tak veliký přehled o knihách neměl, aby z rukávu hned vytáhl tip na nějakou zábavnou knížku.
Pendrek Monty odmítl zavrtěním hlavy. „No, gracías,“ zamumlal, „nemám si brát jídlo od cizích lidí,“ vysvětlil. Byl slušně vychovaný a věděl, že si fakt nemá brát bonbony od lidí, které nezná, i když tahle slečna zrovna nevypadala jako stará úchylačka. Ale zdání může klamat.

_________________

Popravdě, Cassie trochu překvapilo, že ten klouček pěstuje kaktusy a na chvíli si vzpomněla na svoje kytky. Teda, ono se tak těm uhnilým rostlinám říkat nedalo, a tak na ně radši zase rychle zapomněla. Nuda to prostě byla. Tak.
"No," zamyslela se, což jí určitě bolelo, ale opravdu se snažila. "Ono jí baví tak nějak všechno," krčila nakonec rameny, i když si uvědomila, že to je pravda. Lucy dokázala přečíst úplně cokoliv, a pokud se jí něco nelíbilo, rozhodně to nikdy nikde nešířila. Aspoň Cassandra si nebyla jistá, že by jí něco takového někdy řekla, i když za to možná mohlo i to, že kdykoliv začala mluvit o knihách, prostě vypla a zapnula se až v momentě, kdy se téma změní.
"Zábavná, dobrodružná.. ono je to asi jedno. A prodavačka mi sice něco řekla, ale že bych jí zrovna pochopila," Cassie se zatvářila jako andílek. Hold jakmile se mluvilo o knihách, zas až tak moc neposlouchala, pokud jí to nějakým způsobem nezaujalo.
Cassandra překvapeně vyvalila oči, když jí sdělil, že nechce. Španělsky. Ne že by jí to vadilo, tím víc pro ní, že. "V tom případě.. jsem Cassandra Lynch. Počasomág a dříve jsem studovala v Bradavicích v Nebelvíru. Co ty, už studuješ v kouzelnické škole?" široce se zazubila a než se pustila do dalšího mluvení, vzala si další pendrek. "A vůbec, ty jsi ze Španělska?" optala se děsně zvědavě, protože tuhle zemi zbožňovala. Ostatně, strávila tam hned několik dlouhých měsíců. Nejenom tam, samozřejmě. "No a když už teď nejsem cizí, ten pendrek chceš? Jestli ne, tvoje škoda, ale zase zbude víc pro mě," krčila nakonec rameny a ať už se Monty rozhodl jakkoliv, ona sama si zase jeden hezky vzala.

_________________