„Já to tam mám hrozně rád,“ no, ještě aby neměl, když tam vyrůstal, že, „někdy si teda říkám, že by bylo možná lepší bydlet někde víc na venkově, kde je ten dosah přírody ještě větší, ale nestěžuju si.“ Když Gweeny odsouhlasila jeden celodenní výlet do lesa, Michael se spokojeně usmál, protože měli program už(!) na jeden den. A to se vyplatí.
Pak se tam chvíli ochomýtal ten Darrel, jehož pohledy se Mickey snažil tvrdošíjně nevnímat a raději zaplatil za svůj výběr a poté i za Gweenin. Byl rád, že dívka neprotestovala proti jeho nabídce a ocenil to širokým úsměvem. „Dík,“ houknul pak Míša za Darrelem, když se za ním zase zavřely dveře.
„No,“ podrbal se Michael ve vlasech a zatvářil se rozpačitě, „já jsem o tom ještě tak moc nepřemýšlel. Teda kromě toho výletu mimo město. Já… hm, no, asi jsem si nebyl úplně jistý, jestli vůbec budeš chtít přijet a tak.“ Svěřil se následně a zatvářil se skoro až omluvně, protože si pomyslel, že přece jen mohl mít už trochu jasnější představu. „Ale něco vymyslím,“ slíbil poté, „i kdyby to mělo být jen válení na dece na zahradě.“ To bylo řečeno sice s trochu jistou nadsázkou, ale zase tak špatná vyhlídka to taky nebyla, vegetit si jen tak venku na sluníčku. Pokud tedy sluníčko bude, žeano.
Dejme tomu, že zbytek cesty nebyl stráven v trapném tichu – ačkoliv možná chvílemi se objevilo i to – ale že se Michael i snažil o konverzaci, aby se s ním Gweeny nenudila. Takže nakonec nebylo divu, že když se objevily první londýnské domy, zatvářil se mrzimor překvapeně, protože to jaksi uteklo. A jemu se ještě se slečnou McGrathovou nechtělo loučit, leč zřejmě nic jiného nezbývalo. Galantně jí se zavazadly pomohl až před vlak, kde došlo na slovní rozloučení a ujištění, že si ohledně toho pobytu v Edinburghu ještě napíšou. A pak? Pak Míša posbíral veškerou odvahu, která se v něm nacházela, a ještě než se definitivně rozloučili, tak se ke Gweeny naklonil a vlípl jí letmou pusu na tvář. A pak pro jistotu švihal pryč, aby se z toho samého červenání náhodou ještě nesamovznítil nebo tak.

>>

_________________

Ohledně sklenice se nikdo nevyjádřil, ale stačilo se pořádně podívat, a i Edmunda napadlo, co skrývá. A kupodivu to víc nerozváděl, i když by chtěl, ale vzhledem k tomu, že Daník vypadal velmi nadšeně, že se mu sklenice dostala z rukou, se rozhodl držet pusu, což jistě nemrzelo ani Flanna, který jel na repete jako papoušek.
"Ne? Ale ty už jsi v... šesťáku, ne?" vyvalil na Flanna oči, když jim přiznal, že ještě neumí Pulírexo. Naučí to někdo je? "Eh... radši ani nevim," sklonil oči k oslizlé zelené skvrně na svém tričku a lehce se na Daníka ušklíbl. "Ale ještě nedávno to mluvilo," dodal, a ještě pořád se nedokázal rozmyslet, jestli se má otřásat děsem, nebo valit oči nadšením.
Držel si palce, když se prvně ujmul hůlky Flann, protože byl starší a prošel NKÚčkami, a tak vůbec, ale pak mohl zase vydechnout, protože se nic nestalo. Dokonce ani tou Colovariou mu nepomohl, nicméně Edmund mu věnoval děkovný úsměv. Napravovací kouzla šla hodně málo lidem, a on mezi ně taky zrovna nepatřil. K Dannymu vesele přikývl, ale ani jemu se kouzlo nevydařilo, a tak Edmund pokrčil rameny. "Nevadí, co se dá dělat. Budu muset vyhrabat jiný, jinak to schytám od mamky - jdem na oběd a kladla mi na srdce, ať vypadám reprezentativně, i když minimálně třetina lidí na Příčný vypadá mnohem víc ušmudlaně," postěžoval si, ale usměvavý pihatý obličej svědčil o tom, že to nemyslí nijak zle - to kdyby se někdo chtěl rmoutit, že má chudší rodiče.
"Co vy, kam máte dneska namířeno?" nadhodil k bandě, když se zasupěním stáhl svůj ošuntělý, odřený kufr a s cvaknutím ho otevřel, aby s nakrabatělým obočím probral hromádku oblečení a našel jedno relativně čisté, tmavě modré, které k béžovým kalhotám taky ušlo - to oblečení měl dokonce složené, ale ne zas nějak přehnaně, přeci jenom to byl kluk. Zvědavě se podíval na ostatní kluky, jaké mají plány, a pak si přes hlavu přetáhl jedno a nandal si druhé tričko, které už neskládal a kufr zase zacvakl. "Vypadá to, že tam za chvilku budem," houkl, zatímco se díval z okna a u toho si rovnal pocuchané vlasy, a pak už to bylo jenom pár minut, než vlak se zasyčením začal brzdit.
"No, kamarádi, tak se mějte!" prohlásil, když se vyhoupl na nohy a popadl svůj kufr za držadlo. "Napíšem si, žejo?" ujistil se u Daníka se Simem, a pak už jim se zářivým zazubením pokynul na pozdrav a vydal se skrz motající se vřavu ven na nástupiště, kde už na něj čekali rodiče s mladší sestrou a hrozila mu smrt láskyplným rodinným umačkáním.

>>>

_________________

Konečně dívka vypadala trochu sebejistěji. A pak si to pokazila prohlášením, že si tím není jistá. „Když v tom předmětu vynikáš, jasně že v něm budeš moct dělat ovečky. Já dělala ovce z věštění a to…“ Jane mírně zaváhala. Tohle byl zrovna předmět, u kterého neměla nutkání utéci z učebny, jako tomu bylo u všech ostatních zkoušek. Ale také tomu předmětu samotnému moc nevěřila a byla si jistá, tak nějak ji napadalo, jestli se to neodrazí i v hodnocení. „No... řekněme, že si nejsem jistá, jak to dopadne.“ Usmála se a kupodivu jí to nedělalo problém. Stres ze zkoušek vymizel. Konečně. Třeba to bylo i díky Darrelovi. Nebo díky jisté korespondenci, kterou vedla s rodiči po sovách. A co se sov týkalo… možná by nebylo od věci si pořídit nějakou vlastní.
„To je svým způsobem odvaha.“ Zamumlala Jane a pomalu si založila ruce. Teď se nedívala na Blair, spíše dál pozorovala ubíhající krajinu a ve tváři měla náhle zadumaný výraz. V mysli jí totiž běželo hned několik věcí. Tak například, jak moc se ta holka podceňuje, tak moc má odvahy tohle vypustit z úst. Nebyla to žádná sranda. Tohle téma vůbec ne. Podle toho jak dívka mluvila a protože si ji Jane na tehdejších sezeních nepamatovala, usuzovala, že neví nic o rádiu Bengál. O rádiu, které vysílalo tajně, a mluvili v něm pravdu, kterou veřejnosti nikdo neřekl. Pravdu, ze které běhal mráz po zdech. Vraždí je v jejich vlastních domovech. A bylo to tolik jmen.
„A pošetilá odvaha.“ Odsoudila to Jane. Možná vědomě napomáhala šířit strach, když teď Blair varovala, ale… copak si ji mohla vzít na svědomí? Jistě. Neznala Blair. Nevěděla jaká je doopravdy. Klidně to mohla být čistokrevná hledající rebelantsky uvažující, aby ji mohla udat. Jenže co když ne? Jane by si ji nedokázala vzít na svědomí. Musela ji nějak varovat.
„Podívej, pokud uděláš nějaké zkoušky a budeš v budoucnu pracovat u mudlů a tedy ne jako kouzelnice, ale jako obyčejný mudlovský zaměstnanec… pak mám za to, že by v tom neměl být až takový problém.“ Zaměřila se na Blair a zkoumala jemné rysy obličeje. Teď když byl Démon zavřený, si mohla dovolit jí věnovat plnou pozornost. „Budeš mít práci, klid. Jen kouzelnický pracovník zaměřující se na mudly bude tak nějak odhadem mít problém. A taky dávej si pozor na ústa, nikdy nevíš, kdo tě poslouchá.“ Jane ztišila hlas a mírně se k dívce naklonila. „Co kdybych zrovna já byla čistokrevná a po téhle jízdě vlakem bych udala tebe a tvého otce? I kdyby to nemělo být nic konkrétního.“ Zeptala se chladně a pečlivě ji sledovala. „Byla by to konečná.“ Dodala a znovu se narovnala. Ztuhlá tvář jí povolila a Blair mohla zahlédnout starost, která se Jane usídlila v obličeji. „Dávej na sebe pozor.“ Prosím. Zaznělo to skoro starostlivě. Varovala ji, přestože dívce mohlo být dost let na to, aby si to vše, veškerá rizika, mohla sama uvědomit. Jane souhlasila s myšlenkou, že je potřeba něco, cokoli dělat. Jenže nebyla pitomá, už dávno nebyla sdílná v otázkách politiky. Zvlášť ne když mluvila s někým, koho prakticky neznala.
„Díky. Jenže problémy jsou všude, těm se nevyhneš.“ Pokrčila rameny. Buď se je člověk pokusí vyřešit nebo… nebo před nimi uteče. Ale pak bylo nasnadě, jestli se takový problém později nevrátí a to s ještě větší silou. Nebo je člověk přehlíží a pak mají ve zvyku ukázat se v té nejméně vhodné chvíli.
„Já vlastně na žádném mistráku ještě nebyla, takže…“ Jane se pomalu protahovala, protože Londýn se blížil. Šlo to poznat na krajině. A pak už byli najednou ve městě. „Takže uvidíme.“ Drobný úsměv. Jane nebyla letecký tip a famrfpál jí nikdy moc neříkal. Vlak s cuknutím zastavil. Jane popadla přepravku s protestujícím kocourem a přehodila si tašku přes rameno. Bylo potřeba vyřídit ještě několik málo věcí. Tak například si vyzvednout kufry a přemístit se k babi.
„Tak se měj hezky, krásné prázky a ať ti vyjdou ty zkoušky. A možná se ještě uvidíme.“ Usmála se Januška a vypadla a z kupé. Cestou na nástupišti potkávala známé tváře, a pokud se jí povedlo natrefit třeba na Matta, Gwen nebo klidně Arianu, Ginger, Darrela a Ezru a vůbec… no tak ten dotyčný schytal jedno pořádné objetí. Pro štěstí do nového života. No a pak si Jane konečně vyzvedla ty kufry a o chvilku později se přemístila k babičce.

>>

_________________

(Stieg Larsson)

A

"Ty venku možná za chvilku budeš!" křikla Ginger v odpověď na chlapecký hlas, který se mísil s všeobecným řevem, takže ani ona ještě nevěděla, že je to Darrel, i když ho rozhodně měla minimálně podezřívat. Pytlíčkům fazolek se vyhnula a ten poslední bezchybně chytila do dlaně a nechápavě se na ně zadívala. Ne, že by si stěžovala na jídlo zadarmo, ale i tak hodně pochybovala o motivech dotyčného.
"Darrele," odpověděla věcně Ginger, když pak na ni kamrád zavolal a s přimhouřenýma očima pozorovala, jak si k ní prodírá cestu. "Děláš si- Necháš toho?! Darrele!!" začala, jakmile na ni začaly létat zabalené čokoládky a odrážela je rukama, než ten déšť laskominek ustal, a velice se na Darrela zamračila. "Už jsi s tim házením skončil? Výborně," protáhla popuzeně, a když se Darrel zmínil o Ezrovi, Ginger přeběhl po tváři stín a zatvářila se ještě víc nerudně. Ruce si znovu založila na hrudi a byla upřímně ráda, že se Darrel na okamžik věnuje někomu jinému. Ezra...s Ezrou to nevypadalo dobře. Před chvilkou se na něj utrhla, a to nebylo za posledních pár týdnů poprvé. Nikdy se s ní nechtěl hádat, i v momentech, kdy by měl, a měl šíleně zodpovědný přístup ke svému budoucímu životu, a Ginger to čím dál víc vytáčelo. Ale to Darrel nevěděl. Protože Darrel jí provedl něco milionkrát horšího než Ezra. "Chceš po mně taky nějakou odpověď, nebo si dál pojedeš svou?" nadhodila a úsečně se ušklíbla, nicméně neodporovala, když ji Darrel prakticky popostrčil vpřed. Všechny sladkosti honem nastrkala do kapes, protože konečně mohla mít zase šortkový overal místo sukně, a jala se vypáčit koště z průlezu dřív, než ho Darrel svým vozíkem rozlomí vejpůl - a koště šlo najednou narovnat, jako by ho tam celou dobu nic nedrželo. Ginger na něj upřela nenávistný pohled a tiše mu slíbila, že shoří v dračím pekle, než si rezignovaně povzdychla, popadla koště a následovala Darrela zpátky do prvního vagonu.
Zatímco se Darrel věnoval osazenstvu dalšího kupé, Ginger ho s povytaženým obočím pozorovala a konzumovala u toho první fazolky, než nad ním zavrtěla hlavou a postupovala spolu s ním dále do vozu. "Už ti někdy někdo řekl, že moc mluvíš?" nadhodila, když ji usadil do kupé a mávla mu na pozdrav. Mezitím odložila koště co nejdál od sebe nad sedadla a svezla se na tom svém s rukama znovu založenýma na prsou. Zamyšleně se mračila a krčila pihovatý nosík, jak měla ve zvyku odmala, a pohledem nepřítomně propalovala zeď naproti sobě až do doby, kdy se vrátil Darrel, ke kterému jenom krátce vzhlédla, a pak stočila pohled zase přímo před sebe. Nechala ho si na ní udělat pohodlí, i když sama se ani nepohnula a skousla čelisti ve snaze udržet tvář. "Jak se cejtim?" prohlásila a zaťala ruce v pěst, než se zhluboka nadechla, jako by se ze všech sil snažila se uklidnit. Polkla nasucho. Jako někdo, koho zradil jeho nejlepší kamarád. Jako někdo, kdo je v tom teď sám. Jako někdo, kdo svého nejlepšího parťáka minimálně rok neuvidí. A co se mohlo stát za rok? Darrel si mohl lehce najít náhradu, ona bude ve Švédsku, Ezra... Ezra.
Nakonec polkla všechna jedovatá slova a tiše se zeptala zdi naproti: "Jak se dneska můžeš takhle usmívat?" Obočí se jí ještě víc svraštilo, než se k Darrelovi malinko pootočila. "Mohli jsme tě doučovat, kdybys řekl dřív. Mohli jsme... to nějak vymyslet," začala, než se jí slova v krku zadrhla a ona musela znovu semknout čelisti a odtrhnout od něj pohled k oknu, za kterým ubíhala krajina.

_________________

„Jo, o tom, že se jed těchhle žab používá na otrávené šipky, to vím,“ přikývl Erkki s úsměvem, protože o tom byla zmínka v dobrodružné literatuře, kterou četl, a pak si o tom dohledal něco víc. „Proto se těmhle žabkám říká šípové žáby,“ dodal, neboť mu to přišlo zajímavé.
Co se směňování kartiček z čokoládových žabek týkalo, Erkki se na Torunn zadíval zamyšleně, protože si nedokázal hned vzpomenout, kdo to ta Laverna je. „Laverna... ta má něco společného s lektvary, viď? Teď si nějak nemůžu vzpomenout, co je to zač,“ zamumlal a podrbal se ve vlasech, takže si je ještě víc rozcuchal. „Ale jasně, beru jí. Lepší než mít několikrát Merlina,“ dodal s úsměvem a kartičku s Merlinem podal Torunn.
„Jasně, že vám pak budu vyprávět,“ pokýval Erkki souhlasně hlavou a široce se zazubil. On sám se na tu svatbu opravdu těšil, protože byl hrozně zvědavý, a byl si jistý, že mu nebude vadit vyprávět spolužákům o tom, jaké to bylo, a jak taková indická svatba vlastně probíhá. „Páni... Já se fakt těším, až to uvidím na vlastní oči - i když ten obřad je údajně dlouhý několik hodin. Myslím ale, že nudit se tam nebudu,“ uculil se.
Erkki pro sebe ulovil ještě pár fazolek, jednu z nich si strčil do pusy a ušklíbl se. „Fůůůj, kyselý mlíko,“ zašklebil se, protože to rozhodně nebyla žádná lahůdka. No a pak si všiml, že vlak začíná zpomalovat. „Ty jo, to už jsme v Londýně?“ prohodil překvapeně, na což vzápětí dostal odpověď, neboť vjel expres mezi londýnské domy. Erkki se otočil k Flokimu, který se uvelebil na sedačce a spal, a zatvářil se pobaveně. „Kamaráde, jdeš zpátky do přepravky, opovaž se protestovat,“ zamumlal k němu, bez varování rozespalého maguára chytil a do přepravky ho zavřel dřív, než si zvíře stihlo uvědomit, že se něco děje. „Uf, štěstí, že byl takhle rozespalý, jinak bych tu s ním zápasil klidně i deset minut,“ přiznal. Floki neměl přepravku rád.
Když vlak nakonec zastavil, Erkki se podíval na holky a oběma věnoval úsměv. „Tak jo, mějte se hezky a užijte si prázdniny. Když se neuvidíme na Příčný, tak ve škole určitě,“ rozloučil se s nimi, načež popadl přepravku s maguárem a vylezl z kupé do té mačkanice, která začínala vznikat v uličce vagónu. Na zastávce už na něj čekal táta, kterého Erkki objal a hned se s ním pustil do řeči, protože měl spoustu věcí na vyprávění a taky byl zvědavý, co je nového doma. Společně se nakonec přemístili do Finska.

>>

_________________

Sven na okamžik pobledl v obličeji, protože představa, že by jako kolejního ředitele dostali Gerasima Dragomirova, byla opravdu děsivá. „U Merlina, hlavně to ne,“ vyhrknul poplašeně, neboť ho Andy svými slovy vážně vyděsil. Kdyby do toho dosazování nového kolejního ředitele zasahovalo Ministerstvo, což bylo klidně možné, Dragomirov by vůbec nebyl špatnou volbou, když to byl čistokrevný parchant.
Andyho přiznání Svenovi vyrazilo dech a sebralo všechna slova. Zůstal na mrzimora upřeně zírat, a protože to všechno Andy řekl upřímně, ani ho nenapadlo uvažovat nad tím, že si třeba dělá srandu. Kdepak, myslel to vážně, a Svenovi se při tom pomyšlení rozbušilo srdce jako o závod. „Andy...,“ hlesl nejprve, protože neměl nejmenší ponětí, co mu na to říct. Bylo to vůbec možné, aby se dva kluci měli rádi víc, než jako kamarádi? Sven se kousnul do rtu, začervenal se a nakonec se rozhodl, že také vyjde s pravdou najevo. „Já... Já tebe taky,“ zamumlal potichu, ale kupodivu dost zřetelně, a široce se usmál, jelikož tomu šťastnému úsměvu prostě nedokázal zabránit.
Že vlak zastavil a venku na nádraží už na něj dost možná čekají rodiče, to Sven momentálně odstrčil stranou, protože Andy byl daleko důležitější, než celý okolní svět.

_________________

Mladý Gall se v tom podivném kupé cítil opravdu dobře. Bylo to příjemné rozptýlení v tom přestrašném dni, na který se Garrick netěšil celý rok. Pobaveně se usmál ujištění mladé Morganové o tom, že je opravdu v nejlepší společnosti. Opravdu by ho zajímalo, co se té dívce honí v hlavince. Svým způsobem byla opravdu velice přitažlivá. I když se nedá s jistotou říct, jestli její budoucí manžel bude mít štěstí, nebo smůlu, že ji má. "Ano, drahý Tarene, vkus dozajista mám, i když nevím, jestli se projevil zrovna v mém výběru kupé." poznamenal mladík nenuceně usedajíc na poslední volné místo. Kdyby Garrick tušil, co se Tarenovi právě teď honí hlavou, asi by mu úsměv na tváři okamžitě přestal zářit. Tarenovi myšlenky by byly opravdu lichotivé, kdyby si je ovšem myslela dívka, ne jeho nevlastní bratranec.
"Jsem si toho vědom, Summer, ale ani ty bys to neměla podceňovat, sama musíš přeci vědět, jak těžko se bláznivá žena vdá, já sám bych takovou rozhodně nechtěl..." opáčil sladce na dívčinu poznámku a stočil svou pozornost k Tarenovi. "A ty bys mi, Tarene, zakázal si přisednout?" optal se pobaveně s pozvednutým obočím. Pochyboval, že by mu mladší spolužák zabránil v přisednutí si. Ani Jarenovi by se takové jednání dozajista nelíbilo... "Už teď nás opouštíš? Vrať se brzy, nezapomeň, že tu máš kufry, nechci je za tebe tahat..." rozloučil se s Tarenem. Škoda, mohla to být ještě zábava. Na druhou stranu, Garrick nestál o to, aby je tu Taren všechny pozvracel, tak mu v odchodu nebránil. Když byl pryč, zamumlal: "Já říkal, že je třeba dávat na sebe v takovém horku pozor..."
"Těší mě, Dante, ano, Zmijozel. Garrick Halan Gall." prohlásil zlověstně a natáhl k chlapci ruku. Pak ale pookřál a věnoval Dantemu kamarádský úsměv. "Tak co, těšíte se domů, děti?" optal se, aby řeč nestála a pohodlně se rozvalil na sedačce.

Mimo herně:

_________________

Flann byl tak hodný a podělil se s nimi o další své postřehy, co se jeho domácího mazlíčka týkalo. Simon si nedokázal představit, že by choval "zvíře", jehož potřebami by si nebyl vůbec jistý. Už takhle měl pocit, že svou péčí pomalu ale jistě zabíjí dokonce i Grelot, která byla jakožto krysa celkem nenáročná. Když se jim Flann svěřil, že neví, jak moc ten bubák vyroste, zda-li vůbec, Simon obdivně hvízdl. "Takže je to takový napínavý, co?" Sám měl dojem, že bubáci rostou, a to s chutí. Jak jinak by mohli ve škole trénovat kouzla na tak obrovských bubácích? Přece se tak velcí už nenarodili... A jak se takový bubák vůbec narodí? Tahle otázka byla natolik znepokojující, že už ji radši nahlas ani neříkal - jednak tušil, že by mu Flann asi nedokázal odpovědět, druhak se mu zdálo, že Danny by uvítal změnu tématu.
Pak se na scéně objevili Edmund a jeho tričko. Zelená skvrna se stala předmětem dalšího hovoru i zkoušení kouzelnických dovedností. "Mluvilo?" užasl Simon. "Tak to na to třeba Pulírexo ani nepomůže, ne?" Vzhledem k tomu, že se nikomu z přítomných nepovedlo... Flann vyzkoušel ještě důmyslnější způsob, jak se skvrny zbavit, nevyšel ale ani ten. Simon by to zkusil taky, ale Eddie vymyslel lepší řešení, a bylo to tak asi lepší - známe Simona, mohl by mu do toho trička třeba ještě vypálit díru nebo tak.
Simon se nad Edovou otázkou nepotřeboval nijak zamýšlet. "Dneska nic moc," pokrčil rameny. "Možná bych mohl přemluvit naše, abychom se ještě prošli po Příčný, než pojedem domů. Ale nevím, jestli se jim bude chtít. Ségra totiž v září nastupuje do Bradavic, takže budem tyhle prázdniny na Příčný v jednom kuse." Zatímco poslouchal, jaké plány mají ostatní, za oknem už se míhalo známé prostředí a po chvíli začal vlak zpomalovat. Strčil si do kapsy obaly od tyčinek, stáhl si dolů svůj kufr, pokud možno tak, aby nikoho nezranil, posadil si Grelot na rameno a ujistil oba své kamarády: "Já vám teda rozhodně psát budu." Naposledy se rozhlédl po kupé, jestli tam něco nenechal, a pak popřál všem, kdo byli na doslech, hezké prázdniny.
No, a na nádraží už na něj čekali oba rodiče, nedočkavá Ema a hromada zvědavých otázek.

>>

_________________

| +

"Cože?"

Co se napínavosti chovu bubáků týče, Flann s úsměvem přikývl a strčil zavařovačku do batohu, čímž považoval kauzu Džem za uzavřenou. Těžko říct, jestli z toho měl větší radost Daniel nebo Šunka, který opět počal sdílet zavazadlo se sklenicí plnou prázdné misky.
Zábava v podobě špinavého mrzimora byla poněkud bezpečnější, i když je fakt, že přítomný muzikant vypadal pořád tak nějak stejně – otřeseně. Flann znovu poděkoval všem bohům, co znal, že Daniela nenechali vyhrát loňské hladové hry, a pak už se celkem klidně věnoval pulírexu, respektive pokusu o něj.
„Ale učil nás Evanesco, tak moc neprovokuj, jo?“ ušklíbl se na Edmunda, který se onomu nedostatku v osnovách podivoval nahlas, a protože pokus moc nevyšel, bylo patrně zbytečné dodávat, že to samozřejmě nemyslel vážně. A nevyšel ani druhý, takže na trochu klení měl snad nárok.
„Se na to můžu taky vysrat, fakt,“ ujelo mu, než k bubákovi a polomrtvé kočce hodil do batohu i to zatracené nefunkční dřevo, a to, že by jako dosluhující prefekt asi podobné věci říkat neměl, mu bylo srdečně ukradené. Moc vhod nepřišla ani Simonova teorie, že za odolnost skvrny může její nedávné mluvení, ale Flann se přiměl aspoň k lehkému úsměvu a naštěstí ani nezačal mrmlat, že praní je lepší nechat na nějakou ženskou. Vyznělo by to totiž strašně šovinisticky a fakt, že tím jenom naráží na nedávný úspěch Aurory při vyčištění jeho vlastní uniformy, by asi vysvětloval jenom těžko.
V následujících minutách si připadal trochu nepatřičně. Kluci se zjevně docela dobře znali, jeden se tam začal převlékat, prostě nic, do čeho by Flann zapadl nebo chtěl zapadnout. Na půl ucha poslouchal plány ostatních, koukal z okna na blížící se město a teprve ke konci se ozval taky, aby nebyl za toho tichého šprta v rohu.
„Já dneska jenom dojedu domů,“ řekl prostě, jako by to znamenalo přejít ulici a ne dalších pár přestupů letaxovou sítí, „ale příští tejden jedeme se strejdou a bratránkem na Wrangelův ostrov, stavět iglú, lovit tuleně a tak.“ Ani teď nezněl moc nadšeně, ale to ještě nevěděl, že jim tam Fróðiho málem sežere lední medvěd a že to celkově bude docela tóčo.
K psaní se nevyjadřoval, protože jim se vší úctou psát fakt nehodlal, ale taky z kupé neutekl při první příležitosti. Kdepak, hezky se rozloučil, popřál jim hezké prázdniny a odcházel až jako poslední, protože chtěl ještě dostát svým nyní definitivně končícím povinnostem a trochu obhlédnout vlak. Jestli tam někdo nezůstal, jestli Michael pomohl Gweeny s kufry a jestli Darrel vrátil ten vozík, prostě obvyklé věci. Ostatně to byla taky poslední příležitost se rozloučit s Jane, Arianou, Ginger a dalšími, které možná potkal, možná ne.
Z vlaku každopádně také odcházel až jako jeden z posledních a Aurora mu tedy znovu unikla. Nezbývalo mu než si smutně povzdechnout, odtáhnout kufr do nádražní haly a k nejbližšímu krbu, který ho poslal spěšně na Aberdeen. A protože tam byla z nějakého důvodu dopravní zácpa, měl Flann při čekání docela dost času na vymyšlení jednoho strašně smělého plánu, který neměl skoro žádnou šanci na úspěch…

>>

_________________

Darrel se pobaveně smál, zatímco svou kamarádku strefoval cukrovinkami a dokonce si dal natolik záležet, že se na chvilku zastavil a zamířil. Když se však zdálo, že Ginger neoblomí ani zasypání sladkým, přestal a vážně se otočil zpět k vozíku.
"Už jsi s tím házením skončil? Výborně!" zopakoval po ní tak o tři tóniny výše posazeným hlasem a nezapomněl se důležitě zašklebit, než se zase začal smát a ani na vteřinu nedovolil, aby na něho přeskočila Gingerna strašná nálada. Ani nemohla, protože on byl chlap a tahle rozmrzelost se ho nikdy nemohla týkat.
"Ne, nemusíš odpovídat," prohodil hned na to, když se ho zeptala, mávl rukou a pokračoval v cestě a pravděpodobně i mluvení, protože Ginger byla příliš podrážděná, než aby se s ní dala vést smysluplná konverzace.
Darrel obešel zbylá kupé, prodal několik dalších sladkostí a když se k Ginger vracel, doufal, že už bude mít o dost lepší náladu než před pár minutami. Navzdory tomu, že to tak nevypadalo, si k ní sedl docela natěsno a položil si hlavu na její rameno, což bylo zcela obyčejné gesto u těch dvou.
"Občas si na to lidi stěžujou," usmál se vesele od ucha k uchu, než nohou zatáhl dveře kupé a zdlouhavě vydechl, zatímco se v tom malém prostoru na pár vteřin rozhostilo ticho. Uvědomoval si, že poslední měsíc na sebe s Ginger neměli vůbec čas, částečně kvůli dívčině zkouškám a jeho marnému dohánění klasifikace, a najednou si uvědomoval, že teď už je pozdě.
Když po něm zopakovala otázku, konečně pochopil, že Ginger je vážně naštvaná, a tak pomalu narovnal hlavu, stočil se jejím směrem a jednu nohu si dal pod sebe.
"Ty se zlobíš, viď?" podíval se na ně velmi důkladně, "nezlob se. Všichni se na mě zlobí, úplně všichni," zalomil rukami, ramena mu o kousek zase klesla a konečně se přestal tak blbě usmívat. Pozorně Ginger pozoroval. Nedalo se říct, že tomu nerozuměl, ale Darrel si tímto prošel posledních čtrnáct dní. Kolikrát neměl sto chutí ani vylézat z ložnice, párkrát se opil, to protloukání se špatnou náladou a uvědomování si, jak to tím opakováním ročníku podělal, měl už dávno za sebou.
"Já vím... ale když všichni jste měli starostí dost s OVCEma a i tak jste mi pomáhali, nemohli jste mi přece věnovat úplně všechen čas," podrbal se rozpačitě ve vlasech, "byl jsem kvůli tomu i za Finnianem. Všichni mi řekli, že bude lepší, když si ten rok dám znova, bez ošetřovny a v klidu se na zkoušky naučím, ale jak to asi vysvětlím otci a Donně..." zašklebil se a vytáhl z kapsy menší pytlík fazolek, aby ho mohl otevřít. "Co vůbec teď budeš dělat? Že mě budeš navštěvovat v Prasinkách? Každý víkend?" zadíval se na ní, zatímco se vlak začal blížit do cílové stanice.

_________________