Prsty si uhladí sukni krémových šatů a pohledem zůstane dál propalovat stránky ve svém zápisníku. Bylo toho dost a nějaké poznámky stále dopisovala, protože každodenní práce s lektvary přinášela stále nějaké nové poznámky. U některých lektvarů si povšimla nevhodného množství některých ingrediencí, s nimiž sice lektvar fungoval, ale ona se svým badáním přišla na ještě výraznější projevy. Risk je zisk. Jistotou je však to, že kdyby lektvary pečlivě nestudovala, jistě by pro ní takové experimentování bylo i dost nebezpečné. Jenže v tomhle oboru už měla něco za sebou, a tak se nebála vyzkoušet něco nového. Drápy pečlivě nadrtit na jemný prášek, poznamená si k jednomu z lektvarů a rty semkne do úzké linky, s čímž si znovu pořádně přečte to, co si poznamenala. Od práce ji v jednu chvíli vyruší číšník, který před ní položí její kávu, a tak jejím směrem vyšle jeden zkoumavý pohled, zatímco číšníka vyprovodí ledabylým mávnutím ruky. S tím se znovu skloní nad svými poznámkami, aby mohla přeškrtnout jeden ze řádků a vedle si dopsat další poznámku: Nepřidávat až lektvar vychladne, ale hned po odstavení z ohně. S tou poznámkou nechá brk klesnout na stůl a štíhlými prsty pak uchopí houšku hrnečku. Párkrát potom foukne na hladinu své kávy, než si okraj hrnečku přiloží ke rtům a krátce usrkne. Ne, ta káva rozhodně není to nejhorší, co v životě pila. Vlastně je to vcelku dobré, a tak spokojeně zase odloží hrneček a pohodlněji se usadí na židli, přičemž prsty opět zalétne ke svým šatům, aby si je mohla poupravit. Zpět ke své práci se však už nevrací, jelikož koutkem oka zaznamená pohyb a hlavu zlehka natočí tím směrem, aby si mohla prohlédnout příchozího Sincera. Být by to někdo jiný, asi by neváhala užít svého ostrého jazyku, aby jej zahnala, ale cožpak by mohla odehnat někoho takového? Mlčky přitom sklouzne ke svému hrnečku, který opět uchopí do prstů. Byla by zřejmě hloupá, kdyby nepoznala, kdo si to k ní právě přisedl, a tak koutky rtů pozvedne do menšího úsměvu, přičemž vyčkává, než se dotyčný usadí a odloží své věci. "Sincere Gall. Vás bych tu nečekala, čemu vděčím za vaši návštěvu?" optá se, přičemž hrneček nadále svírá ve svých prstech, aniž by zatím upíjela. "Snad nechcete probírat poslední zprávy z Denního Věštce nad šálkem kávy?" zlehka povytáhne obočí, s pohledem upřeným k nově příchozímu. Rozhodně nevypadá nijak neklidně, čemuž odpovídá i ten hravý úsměv na rtech. Nějak nepředpokládá, že by si k ní Sincere přisedl proto, aby s ní probral dnešní počasí.

| +

Mimo herně:
Dopsala jsem to a uvědomila jsem si, že jsem se možná sekla v tom, kam si sedl, tak pardon. Přes celou kavárnu na něj naštěstí nekřičí. Kdyby to byl problém, upravím to

_________________

Sincere sice neseděl přímo u stolu, u něhož byla mladá žena, ale byl hned vedle, takže konverzaci nemohlo nic bránit. Možná na pár vteřin číšník, když se kolem něho mihl a zeptal se na Sincerovu objednávku. Ta se původně skládala z whiskey se třemi kostkami ledu, když byl však decentně upozorněn, že sedí v kavárně, povýšeně zaklonil hlavu, přimhouřil oči a po krátkém zamyšlení si nechal donést jemně perlivou vodu s citrónem.
Wilhelmina Prattová kousek vedle něho nepoutala mužovu pozornost, protože se brzo ponořil do zdravotních karet svých simulujících pacientů, takže, když po pár vteřinách zvedal od papírů pohled, vypadal poměrně otráveně, že má někdo vůbec odvahu ho rušit. Sice měl práce už po krk a nesmírně se těšil, až se na konci týdne vydá do Francie na krátkou dovolenou, ale to neznamenalo, že by byl rád vyrušován.
"Já vás tu také ne," stočil ústa do krátkého úšklebku, zatímco měl oči přikované k Wilhelmině tváři, "zjevně si nemáme co vyčítat. Zatím neotevřeli kavárnu pro pořádné čistokrevné lidi, tak se musíme spokojit s tímto," pohlédl pohrdlivě na místnost, ve které seděli a která byla dnes kromě nich dvou úplně prázdná. Myšlenka to však nebyla špatná. Kavárna pro čistokrevné. Chvíli nad tím přemýšlel a s úšklebkem si uvědomil, že pravděpodobně ani přesto by to místo nenavštěvoval. Dnes byl zkrátka výjimečný den s výjimečnými událostmi. Smrt se musí vždy zapít. Sklouzl ke skleničce perlivé vody a mírně mu cuklo obočí, než se opět podíval na ženu po své pravici.
"Pravděpodobně ten pocit neznáte, když se unavená po několika dnech vracíte z práce, která byla zakončena tím nejhorším možným a nechce se vám domů, i když celou dobu se těšíte pouze na to, a tak skončíte v zapadlé kavárně patřící pravděpodobně mudlovským šmejdům, kteří vám do toho pití s radostí plivnou, ale vám to vůbec nevadí, protože jednou vám stejně skončí na sále nebo ordinaci a tam jsou pomsty přece nejsladší," mluvila z něho hmatatelná únava, ve které ale i tak rezonovala Sincerova osobnost, která byla tak charakteristická a zvláštní. Byl génius ve svém oboru stejně tak jako dívka, ke které právě mluvil. Jenže genialita se často rozcházela s normálním rozumem, s normálním chováním a to byl tak trochu případ tohohle vysokého, zahořklého a chladnokrevného muže.
"S vámi?" zeptal se pro ujištění, co se týkalo novin z Denního věštce, "ne."
"Ale když vás tak vidím, zajímalo by mě, jak jste na tom momentálně s pracovní vytížeností," pozvedl nepatrně obočí ve formě otázky a nespouštěl z ní ani na chvíli pohled. Pohodlně se opíral v křesle, nohu měl přehozenou přes nohu a špičkou jazyka si zamyšleně olízl koutek rtu. "Mám lektvaristku na mateřské dovolené, jedna do zásoby by se mi hodila," ušklíbl se při tom výrazu, jenž se vztahoval k Lorelei. Popravdě, netušil absolutně nic o stavu Andersenové, ani zda už tu armádu dětí porodila, zda je teprve čeká, nebo zda nic nečeká. Věděl pouze to, že jeho bratr byl prohnaný bastard a to zařizování s ní zatraceně prodlužoval. Pokud si mohl zařídit mladou krev, nebylo co řešit. Budou se mu hodit obě, o tom ani trochu nepochyboval. A co se týkalo Prattové, ta mohla být zasvěcena do mnohem zajímavějších jeho projektů, neměla děti, neměla snoubence, když se mu někde otráví nebo když ji někdo zabije, nebude to nikoho mrzet a nebude mít hysterického Andersena za dveřmi. Ne, že by on představoval nějaký problém. Každopádně, Wilhelmina byla v lektvarech schopná dost a Sincere to moc dobře věděl.
"Ale pochopím, pokud máte starosti s prodáváním pitomých lektvarů v tom své malém roztomilém obchůdku, Caio," vydechl zvučně s potměšilým úšklebkem. Samozřejmě odmítnutí neakceptoval. Kdo byl on, aby ho odmítla? Do jejího obchůdku chodil nakupovat potřebné ingredience, často k ní posílal svého bratra, zásobovala ho, možná bylo na čase zapříst trochu hlubší spolupráci.
Natáhl se pro sklenici s vodou a klidně se napil, zatímco papíry odložil na okraj stolu. "Někteří lidé prostě otevřením obchodu naplní své veškeré kariérní ambice, není se za co stydět," promlouval dál ironicky a ani už se na ní nedíval. Zcela očividně rád lidi ve své společnosti shazoval a ponižoval. Ano. To měl nejradši.

| +

Mimo herně:
V pohodě, beru to tak, že sedí každý u svého stolu a ty stoly jsou vedle sebe. A sorry za tu délku, já fakt nevím, prostě píšu a najednou tohle

_________________

| +

Okraj hrnečku opět přiblíží ke svým rtům, načež znovu krátce upije, a pak jej položí na stůl vedle svých pracovních věcí. Se semknutými rty ještě přelétne přes zápisník, načež tvář pomalu obrátí směrem k Sincerovi, který sic nesedí u jejího stolu, ale rozhodně se nedá říci, že by byl daleko. Rozhodně ne na doslech. "Zjevně," zopakuje po něm klidně, přičemž se narovná v zádech a úkosem znovu přelétne muže u vedlejšího stolu. "Možná to ale už nebude moc dlouho trvat," prohodí ledabyle a pohledem přitom znovu vyhledá toho barmana, který rozhodně nevypadal jako někdo důležitý. Spíše jako nějaká podřadná nečistokrevná krysa, která patří někam do stoky. Ale situace se mohla změnit. Jen to šlo až moc pomalu. Přinejmenším podle vkusu slečny Prattové. K jejím uším se brzy donesou i další slova mistra Galla, a tak jeho směrem opět stočí svůj zrak, a aniž by jej jedinkrát vyrušila, vyslechne si, co má na srdci. Přesto však nevypadá nijak dojatě jeho slovy. Její tvář je stále klidná jako kdyby ji někdo vytesal do kamene a na rtech jí stále hraje ten mírný úsměv, se kterým propaluje pohledem sedícího Sincera. "Pravděpodobně ne," odpoví nakonec klidně. "Ale mám své způsoby, jak se někomu pomstít, když je třeba," dodá ještě se slabým trhnutím ramen, načež prsty uchopí ouško hrnečku a s tím dopije i zbytek kávy. Hrnek pak od sebe odsune, snad aby dala najevo číšníkovi, že dál už pít nehodlá, načež zrak stočí zpátky ke své práci a svým zápiskům, jakoby byla odhodlaná dál pracovat. Pak však přijde nabídka, která ji donutí zlehka pozvednout zrak, ale na Sincera se ihned nepodívá. Do jeho slov nijak nevstupuje, naopak jej nechá všechno říct. Dříve, než se však může ozvat, dořekne Sincere i zbytek slov. Je faktem, že práce v obchůdku nebylo nic honosného, ale jestli se s ní mohl rovnat Sincere? Tomu by ani ve snu nevěřila. Zřejmě proto svůj zrak stočí znovu ke svým zápiskům, přičemž si nejprve cosi odškrtne, než se čemusi, možná své společnosti, začne smát svým, stále ještě dívčím, smíchem. "Jistě, pokud za kariérní úspěch považujete hrabání se v lidech, kterým bych já nepodala ani svou ruku, tak tomu rozumím. Ovšem v mých letech je docela odvážné, hovořit o naplněním kariérních ambicí, nemyslíte?" nadhodí svou otázku, načež hlavu lehce nakloní k jedné straně. "A co z toho budu mít, když pro vás budu vyrábět ony pitomé lektvary?" využije jeho slov, které vysloví tak bezstarostně, až to vypadá, jakoby jej vůbec nebrala vážně, načež prsty zaklapne svůj notes a přitáhne jej k sobě. Že by už skončila se svou prací?

| +

Mimo herně:
Já zase vůbec nemám psací náladu, takže to ze mě leze jak z chlupaté deky. Buď ráda. I když je pravda, že Prattovou nehraji tak dlouho, tak se ještě trochu rozkoukávám. Pardon za případné chyby, mám za sebou pracovní ráno - dopoledne.

_________________

Sincere se za svou skleničkou uznaně ušklíbl. Byla pouze otázka času, než se na Příčné ulici objeví místa, která mudlovská špinavá noha nebude moci překročit. Pár už takových bylo. Na druhou stranu bylo docela správné položit si otázku, zda by otevírání těchto obchodů nebylo zbytečné, když válka už dávno započala a dle Sincerových odhadů to nebude dlouho trvat a mudlovští šmejdi budou mít se svým vměšováním se mezi čistokrevné smůlu. Za pár let si ani nikdo nebude pamatovat, že taková odrůda, že taková špína a havěť existovala.
"To si dokážu poměrně věrohodně představit," zablesklo se mu v očích, když k Wilhemině zvedl své modré oči. Nepůsobila jako někdo, kdo by si od ostatních nechal šlapat po hlavě. A ač byl Sincere rád dominantní, měl nad vším přehled a nerad se podřizoval, tenhle typ žen mu imponoval. Koneckonců, ani doma neměl zrovna dvakrát poslušnou paničku, která by s ním souhlasila na poprvé, nebo by si nestála za svým názorem. Ivyanne byla rozená Greyburnová, což přeci jenom něco znamenalo. Byla temperamentní a rázná, ale i tak se naučil omotat si ji kolem prstu. I když nezastíral, že mu to občas dělalo velké potíže, třeba když se s ním dvakrát chtěla rozvést.
Když Wilhemina shlížela do svých zápisků, Sincere si ji chvíli zamyšleně prohlížel. Byla o pár let mladší než jeho syn. Pro něho by byla ideální partie, to se mu honilo hlavou, když si prohlížel zápal v jejích očí, tu sršící energii, workoholismus, který se tak podobal tomu Sincerovu a zároveň i Rudyardovu.
Výsostně nesnášel, když někdo opovrhoval jeho prací. To není hrabání se v lidech! Zahřměl v něm jeho vnitřní hlas a pevně sevřel čelisti, aby to neřekl na hlas. Očima propaloval desky před sebou, než k ženě po své pravici prudce zvedl uhrančivé oči. "Samozřejmě každý má odlišný názor. Někdo považuje za vrchol kariéry otevření obchodu, někomu nestačí ani pět vydaných odborných publikací, pracovní stáže ve čtyřech státech Evropy, přes dvě stovky zachráněných životů a několik pokrokových objevů..." vypočítal bez mrknutí oka s pokrčením ramen a pousmál se, než tu hořkost na jazyku zapil vodou s citrónem.
"Myslím, že ohánět se věkem je pod vaší úroveň," upozornil decentně a počkal, až si to dívka klidně přebere. "Předpokládám, že peníze vzhledem k vašemu postavení, nemají žádnou hodnotu, že?" pozvedl obočí, protože pochopitelně by Wilhelmina plat dostávala a ne kdejaký, ale pokud Sincere opravdu chtěl, aby přistoupila jeho nabídku, potřebovala dostat něco na víc. Něco, čím bude unešená a kvůli čemu neubude moci odmítnout. "Budete spolupracovat s jedním z nejlepších lékouzelníků v Evropě, myslím, že bych vám byl schopen nabídnout zajímavé pracovní příležitosti a možnost získat spoustu výtečných kontaktů. Například, na konci týdne odjíždím do Francie, kde mám pár dní dovolenou, a poté do Ameriky na světový kongres lékouzelníků. Zároveň tam mám domluveno pár sezení s mými dřívějšími pacienty a domluvenou jednu složitější operaci a doprovod zatím nemám," nadhodil s lehce skrčeným obočím a bedlivě ženu vedle sebe pozoroval.

_________________

| +

Prsty ruky nechá ležet na vlastním zápisníku, načež svůj pohled upře k panu Gallovi, kterému zůstane naslouchat, takže to zřejmě vypadá, že jeho slova zase tak na lehkou váhu nebere. Vyhnat ty nečistokrevné špíny za hranice kouzelnického světa? To bylo správné a nic jiného. Bylo urážkou všech čistokrevných, že je každý házel do stejného pytle s tou nečistokrevnou sebrankou, která jim nesahala ani po kotníky. Bylo s podivem, že nějak zvládla vystudovat Bradavice, kde se to jimi hemžilo naprosto stejně. I když ji Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu, pořád tam s ní chodilo i pár nečistokrevných. A pokud si pamatovala dobře, i ta mrcha, co jí namíchala ten, jak by někdo řekl, žertovný lektvar, byla nečistokrevná. Nečistokrevná špína, co si dovolila se nad ní povyšovat. Nezabila ji, to ne, ale v její hlavě se odvíjely různé scénáře. Místy i o dost hnusnější, ale Mina potřebovala dostudovat, nechtěla mít problémy. Už tehdy byl Brumbál na jejich straně a ona si musela počínat opatrně, ale stále tak, aby té huse zavřela klapačku. Nejlépe navždy.
Ale pak už si proti ní nikdy nic nedovolila? Ne, samozřejmě, ještě aby jo. Kdyby ano, asi by se postarala o to, aby dopadla ještě stokrát hůř. Ale nikdy jí krkem nezakroutila. Ne, to ne. Jednak by to bylo pod její úroveň a druhak... to teprve ještě mělo přijít. Ta záležitost s jejím snoubencem, díky které pak mohla vidět testrály... a zrovna tuhle skutečnost musela tajit. Nikdo nesměl vědět, že viděla někoho umírat. Nebylo totiž pořádně koho a ona se skutečně musela chránit před vyzrazením.
Ovšem i když na svých rukou měla krev, bylo překvapivé, jak málo na svého mrtvého snoubence pomýšlela. Byl jí tak nějak ukradený. Ale vlastní prozrazení nebo neštěstí, chudoba? To bylo stokrát horší, než nějaký ubožák, který tak akorát dostal, co zasloužil. A když občas rodiče přišli s tím, že by ji zasnoubili, vždy mohla ze skříně vytáhnout tu smutnící Wilhelmine, která ztratila někoho, na kom ji záleželo a s kým plánovala budoucnost. I když to pochopitelně byla lež, ale když to zabíralo?
Urážka Sincerova povolání možná nebylo to pravé ořechové, ale také musela upozornit na stinné stránky, když si on dovolil znevážit její vlastní živnost. Kterou vlastně vůbec nepovažovala za vrchol své kariéry. "Rozhodně ne, člověk, a zvláště kouzelník, by se asi měl stále posouvat dále, no ne? Já za svůj vrchol rozhodně nepovažuji ten krám, nebylo by to až omezující?" nadhodí v otázce, kterou ale zřejmě nepoložila za účelem zjištění Sincerova názoru. Při jeho otázce se opět pobaveně zasměje. "Ne, pane Galle, ale jsem obchodnice, takže lektvary nedělám zadarmo," prohodí nakonec s úsměvem na rtech, načež povytáhne obočí, a pak zase slovo přenechá jemu, aby si vyslechla i zbytek. Že by Sincera považovala za hloupého? Rozhodně ne. A rozhodně nevěří, že by nabízel něco, co by jí nemohl slíbit. Zápisník si stáhne k sobě na klín a na židli se ještě více napřímí. Nad jeho nabídkou zřejmě moc dlouho zvažovat nemusí. "Tak v tom případě už nemusíte hledat nikoho dalšího," pronese nakonec, protože zkrátka občas přijdou nabídky, které nelze jen tak snadno odmítnout.

_________________

"To rozhodně měl," souhlasil Sincere s drobným úšklebkem. Samozřejmě vůbec nepochyboval o ambicích slečny Prattové. Už ve svém velmi mladém věku dokázala zásobovat svým obchůdkem s lektvary spoustu vážených a mnohem výše postavených kouzelníků, ve škole patřila k premiantkám a určitě před sebou měla zářivou budoucnost, rozhodně se však nemínil smířit s tím, že by ona - o tolik desítek let mladší a zatím skoro bezvýznamná na něho otevírala pusu.
Každopádně, mohla mu být velmi prospěšná a byl si toho vědom. "Víte, kolik máme kolem sebe omezujících lidí, jejichž jediná ambice je ráno vstát a přežít další den?" stočil k Wilhemině pohled s lehce zvednutým obočím a ušklíbl se. "Takže pro některé může krám představovat vrchol jejich sil, tudíž mi nemůžete zazlívat, že jsem se tak zeptat," vysvětloval, i když to určitě nemusel dělat, protože mu bylo ukradené, co si o něm ta holka myslela. "Jsem rád, že stejně jako já míříte výš," ušklíbl se jejím směrem a napil se vody. Zlehka přikývl, když si nakonec tu nabídku zhodnotila v hlavě a došla k závěru, který mu řekla. Ve skutečnosti si ani na vteřinu nemyslel, že by byla schopná odmítnout, ale lidé byli různí a potkal se už se spoustu takových, u nichž bylo chování často nepředvídatelné a nepochopitelné.
"Výborně. Ani jsem nečekal, že to bude tak lehké," odložil prázdnou skleničku a vzal do rukou opět dokumenty, které začal srovnávat. "Pošlu vám zítra sovu a domluvíme se, ale nechte si určitě na konec týdne volno," semkl zamyšleně rty, než se zvedl a dokumenty vrátil do svého malého kufru. Už se chystal kufřík zavírat, když se zarazil a něco ho napadlo. Nakonec z něho vytáhl menší papír, na kterém byl seznam ingrediencí, které by potřeboval a které se na Příčné neprodávaly zrovna lehce.
"Tohle mi sežeňte, pak se domluvíme na ceně," promluvil ještě, než na stolku nechal ležet pár galeonů za tu vodu. "Zatím na shledanou," rozloučil se a poté prošel kolem obsluhy, které tolik pozornosti nevěnoval a rozloučením se neobtěžoval.

>>

_________________

| +

Na Sincera se znovu pousměje, spokojená s jeho uznáním. Úsměv je však jediný způsob, jak dá něco takového najevo. Žádná další slova neříká, jen si poklidí své věci a s klidem si vyslechne jeho otázku. "Ano, takovými lidmi opovrhuji. Ale každý je svého štěstí strůjcem, a pokud někomu takový život nevyhovuje a není schopný s tím něco dělat, nejspíše je to jeho... trest?" nadhodí lehce zamyšleně, s čímž se ušklíbne, jakoby právě kousla do citronu. "Zajisté, jsem ráda, že si rozumíme. Ovšem obchod může být dobrým odrazovým můstkem, jak se dostat dál. A také samozřejmě dobré známosti," s tím opět pozvedne hnědé oči a zahledí se na něj, stále s tím svým úsměvem na rtech.
"Nečekal?" zeptá se nakonec, lehce překvapeně, ačkoliv v sobě žádný takový pocit necítí. Není překvapená. Ne. Teď je jen spokojená s tím, jak se situace vyvinula. Návštěva tohohle krámu teda nebyl tak špatný nápad. "To je opravdu zvláštní, čekala bych, že po dobré nabídce půjde každý, ale vypadá to, že se pletu. I takoví jsou lidé," prohodí, možná trochu pobaveně, s čímž pohodí hlavou a prsty opět nechá vklouznout k jemným tmavým kadeřím, aby si je mohla jemným pohybem ruky uhladit a ujistit se tak, že není rozcuchaná. "Dobrá, budu čekat na vaši zprávu, pane Galle," promluví, s čímž se odmlčí a pohled nechá sklouznout k pergamenu na stole. "A vy brzy čekejte mou sovu s informacemi o vaší objednávce," poznamená k němu se sebevědomým úsměvem, načež k němu znovu pozvedne svůj zrak a tak jej také vyprovodí. Až když zmizí za dveřmi, sama se elegantně vyhoupne na nohy, na stůl položí požadovaný obnos, načež se několika kroky dostane ke stolu, který dosud obýval Sincere. S lehkostí uchopí pergamen a sevře jej v ruce, načež jej s klapnutím nechá zmizet kdesi ve svém zápisníku. S tím nakonec také zamíří na ulici, kde zmizne.

>>>

_________________

106. herní den

Ten den se Billy rozhodl zašít do kavárny. Ať už bylo počasí, jaké bylo, vešel dovnitř, chtěl či se spíše potřeboval se někam zašít a tahle milá kavárna zavoněla ulicí. Chtěl klid. Pochopitelně. A samozřejmě vypadnout z domu. Klidu se mu dostávalo doma dost, o to ne. Všichni vypadli do práce případně za kamarády a rodinka se sešla tak akorát na večeři, což ale vždycky stálo za to. Někdy si se sourozenci zalétal nad večerním městem. Přes den se Billy často jen tak poflakoval po parku, býval na koupališti a tak. Společnost přátel, spolužáků vůbec mu tak nějak… chyběla. Sem tam si vyměnili dopisy, ale na rozdíl od minulého léta s nikým napevno na něčem domluvený nebyl. A tak se sem tam, toulal po ulicích a někdy koukl do nějakého obchodu, jestli třeba nehledají brigádníka. Vypadal starší jak na patnáct, hlavně tedy protože se ještě znovu pořádně vytáhl. Přesto mu dlouhá bílá košile s krátkými rukávy celkem seděla. Nechal si rozepnuté dva vrchní knoflíčky, protože prostě bylo léto a jinak byl v modrých letních šortkách a otevřených sandálech.
Obchod ho zaujal, tak hlavně ty hadičky a tak… Jinak secese ho nikdy nedojímala, ale na druhou stranu pořád to bylo lepší než skleněné nebo betonové králíkárny, takže… se mu tu vlastně líbilo. Nasál atmosféru kavárny jako houba, protože to nebe se mu také líbilo a navíc to tu vonělo po kávě. Zcela automaticky zamířil k rohu, odkud mohl pozorovat všechny příchozí a zároveň, aby byl trošičku stranou, zvyk je železná košile. Hodil úsměv na jednu pokojovou kytku skoro nad ním. Už jsem pod kytičkama… Proletělo mu ironicky hlavou.
A pak se u něho zastavil Arsen. Billy netušil, že tu obsluhuje profesor a tak překvapeně vykoktal objednávku, totiž kávu a čokoládové muffiny. Na druhou snídani (ne svačinu, to později) dobré. Pozorně sledoval, jak Arsen vyřizuje objednávky na kolečkových bruslích. Bylo to úžasné. Ještě lepší bylo, že objednávka dorazila a ani nic nevylil. Dokonalá rovnováha. Spokojeně se opřel do pohodlného křesla. Hodlal po Příčné bloumat celý den, takže… že by se podíval do obchodu s potřebami pro košťata?

_________________

<<

I když Spencer měla nabité prázdniny natolik, že se divila, že to všechno má za celé dva měsíce zvládnout, našla si pokaždé aspoň den na to, aby si náležitě odpočinula. Ať už bylo hezky nebo ne, vyrazila do ulic v šatech nu a pokud pršelo, měla k tomu ještě kabátec a deštník. No, tak či tak, neměnilo to nic na tom, že se Spencer pohybovala po Příčné. Do Londýna totiž dorazila už předešlý den večer a přespala v Kotli, kde si rozhodně snídani nedala, ale jakmile vstala, vyrazila k Hladovému drakovi, protože tamní jídlo stálo vždycky zato. V tom dobrém slova smyslu, Spencer snídaně u Draka prostě milovala, no.
Jakmile se dostatečně napucla, začala plánovat jak by zbytek dnešního dne mohla strávit, protože moc dobře věděla, že navečer zase bude muset jít zpátky na vlak. Rozhodně to zavánělo nějakými nákupy, protože si nebyla jistá, zda se za ty dva měsíce na Příčnou ještě dostane. Přeci jen, vlakem to z Cardiffu do Londýna bylo celkem daleko a na přemisťování se zatím moc necítila.
Kavárna jí zaujala hlavně z toho důvodu, že si jí z předchozích let nepamatovala. A že na Příčné nebyla poprvé, že. Nerozhodovala se tedy zas tak dlouho, a tak se brzy ocitla uvnitř, v prostorech krásně provoněné kávou. Ne že by Spencer nějak extra kávu milovala, ale očividně měli více jak to a třeba po takové horké čokoládě se opravdu mohla utlouct. Čokoládu hold milovala, no. Nemusela se tedy rozmýšlet zas tak dlouho, horší to bylo už s výběrem stolku. Některé totiž byly obsazené, některé zase úplně volné a Spencer prostě a jednoduše nebyla osoba, která by mohla sedět sama. Známé tváře si všimla celkem rychle, a i když Billyho neznala zas tak dobře, věděla, že hraje famfrpál, chodí do Nebelvíru a dost možná jenom o ročník níže než ona.
"Ahoj, Billy, že? Můžu si k tobě přisednout?" optala se zvědavě, protože nebyla z těch osob, kteří by se bez ptaní posadili. Třeba na někoho čekal, to bylo dost možné. No a pokud jí to bylo povoleno, posadila se a u Arsena - cože, on tu pracuje?! - si objednala bílou čokoládu a čajový koláček.

_________________

Billy spokojeně s klidem mu vlastním upíjel voňavou kávu. Voněla krásně, chutnala hořce a cukr tomu moc nepomohl, protože Billy nesladil a svoje zvyky nehodlal měnit. A vlastně se spíše zdálo, že mu hořký nápoj v kombinaci se sladkými sušenkami vyhovoval. Mírně zamyšleným pohledem sledoval kavárnu a jak to tak bývá, přes stromy přehlédnete les. To, že dívka jde k němu, pochopil, až když se zastavila přímo u jeho stolku. Vypadalo to, že po něm něco bude chtít a také se nezmýlil, ale její otázka ho rovněž překvapila. Jak si správně Spencer všimla, někde bylo stále ještě volno a Billy neviděl problém v tom, že by měl sedět sám. Ale na druhou stranu se slušně zeptala, byla to holka a ještě k tomu hezká, takže jeho odpověď rozhodně záporná nebyla.
„Jo, v pohodě.“ Pak se na vteřinku zarazil a následně plynule navázal. „Počkej chvilku…“ Vstal, přešel k dívce a klidným pohybem jí odsunul židli. Byl gentleman, i když se to nezdálo. Spencer možná mohla mít špatné zkušenosti nebo čistě jen podezření, třeba, že jí pak židli nazpět nedá a ona spadne na zem, až si bude chtít sednout. Jenže on tak prostě nevypadal. Mírně se usmíval a to s naprostým klidem jemu vlastním. Ve skutečnosti však váhal, nevěděl jak s dívkou mluvit, jak ji oslovit. Ona jeho znala, nejspíše z famfrpálu, ale jemu její osoba unikala. Tak nemohl v hradu znát všechny. V okamžiku kdy si dívka sedla, přišoupl ji ke stolu a sám si sedl zpátky na své místo.
„Já jen…“ Naklonil hlavu. „Promiň, ale nějak si tě z hodin nepamatuji… ty jsi?“ Jak jinak se zeptat, že? Možná mohli mít nějakou společnou hodinu a on ji třeba prostě jen prospal (takže si Spencer nevšiml). Jak ale zvažoval tuhle možnost, tím méně se zdála pravděpodobnější. Pamatoval by si ji.
„Dáš si?“ Zeptal se jednoduše a sám od sebe přistrčil tácek s božskými sušenkami. Vidět nebelvíra dobrovolně nabízejícího jídlo mohlo být tak trochu zvláštní, ale on taky nebyl tak úplně klasický nebelvír. Oproti famfru kdy hýřil energií, byl teď podivně klidný a nic neřešil. Ale to se možná mělo změnit, protože kafe je kafe, dodává energii a umí probudit i spáče jakým byl zrovna on.

_________________