Flann sice tušil, že se Saiph v sebeobraně uchýlil k sarkasmu, ale jel zrovna na medojedí vlně a bylo mu to totálně putna. Ne každý má prostě na punk koule, to se ví, takže mu to prostě odkýval a nehodlal ho nadále znervózňovat. Plány Anabelle končit s famfrpálem kvůli zkouškám odkýval, rovněž tak dotaz, jestli to zvládne sám, a po dojedení kusu dikobrazího masa vyrazil. Primárně plnit svou prefektskou asi povinnost, sekundárně najít Auroru a do třetice všeho dobrého se trochu protáhnout, protože ze sezení v kupé se dvěma spolukolejníky mu trochu zdřevěněly nohy. Ne že by jim to vyčítal.
Během své důkladné obhlídky necelé poloviny vlaku neodhalil nic zvláštního. V nedalekém kupé ten méně debilní z Gallů trochu moc slintal nad starší spolužačkou, ale vypadala, že situaci zvládá, o kousek dál docházelo k nějakému indickému folklóru a v dalším vagónu zmerčil nejen Andrewa se Svenem, ale taky spící a poslintanou Melody v pirátském módu. Takže skutečně nic zvláštního. Než se dostal přes dalších pár vysloveně nudných kupé až k tomu s Winifred, na kterou decentně mávl, a začalo hrozit, že dříve nebo později narazí na improvizovanou hudební skupinu uprostřed vlaku, začal expres zpomalovat a i někomu ještě pomalejšímu by bylo jasné, že Prasinky se blíží.
Netrvalo dlouho a vlak skutečně zastavil, Flann skutečně vystoupil a neméně skutečně měl hlad jako vlk. Takže si přes rameno přehodil Šunku a bez větších prodlev vyrazil ke kočárům, které mu připomněly, že s plánem na zviditelnění těch neviditelných potvor od minulého příjezdu fakt moc nepokročil. Moc si z toho ale nedělal, jedinou jím iniciovanou sociální interakcí byl ne moc hlasitý, ovšem o to tradičnější dotaz na Septima, jestli neví, kde má sestru, a pak už jeho zelenost nelenila a nastoupila do jednoho z kočárů. A jenom doufal, že i letos bude na stolech hodně bramborové kaše, protože jinak bude na ty prváky odváděné do sklepení asi trochu nevrlý.

>> Velká síň

_________________

Jack byla patřičně potěšeně vyvolaným rozruchem i obdivem, jak jinak. Byla zvyklá dostat to, co si usmyslela, jedno jakými prostředky, a pozornost patřila mezi jednu z těch věcí.
"Jsem kouzelná," ušklíbla se vesele.
Nicméně jakkoli byla ochotná odpustit, že někdo byl první den v nové škole trochu vedle (ona na tom ostatně nebyla jinak), jednak nebyla zrovna dvakrát unešená dívčiným nadšením nad krokodýly a jednak její... nevnímavostí. Seděla teď v lodičce a pěstičkama si podpírala hlavu, zatímco mírně fascinovaně zírala dál na Glaciellu, skoro jako by našla nějaký exemplář, do kterého by nejraději zkusmo šťouchla klacíkem (škoda že vesla se nedala vytáhnout moc dobře ven).
"Jestli taky vidím ten lán pampelišek, kde se popásají diamantoví poníci s rohem? Jasně, jasně," odpověděla nevzrušeně napůl úst, aniž by z Glacielly spustila znuděný pohled (zřejmě zkoušela, jak moc ji doopravdy poslouchá, protože jinak nemínila ztrácet čas ani tím, že by se představila), nicméně jakmile na ni dopadl stín hradu a ona se otočila, aby uviděla padají mříž a lesklou hladinu plnou zlatých odrazů světel... no, trochu z ní ta jízlivost dočasně opadla. Jack si znovu stoupla v loďce a zaclonila si oči, aby omrkla terén.

_________________

Flann zmizel a zanechal mě tedy o samotě se Saiphem. Hm, to jméno vážně znělo trochu jako sejf, ale já to rozhodně nepotřebovala tak nutně komentovat. On už totiž zrzek vypadal na nervy i bez toho. "Ptal ses, tak odpovídám," vypadlo ze mě kapku zmateně, když mým směrem tak vyštěkl. Měla jsem na chvíli chuť mu připomenout, že sakra kouřit nemá, a že mu klidně napařím hned zčerstva nějaký trest, protože prefect power, ale upřímně? Bylo mi naprosto ukradené, jestli kouří. A stejně jsem ho chtěla mít na své straně, ne? Takže jsem ani brvou nehnula. Někdy v tu chvíli mi taky začalo být lehce slabo. Kde je ta bába s cukrátkama? nadávala jsem v duchu. Ano, špatně mi určitě bylo z hladu. Od rána jsem nejedla, a trochu jsem počítala s tím, že něco sním cestou ve vlaku, abych vůbec do slavnosti vydržela. A taky ostatně proto, abych se nepřejídala tam. Jenže babča nikde, buď ji vyhodili, nebo stihla rozprodat všechny zásoby dřív, než se s vozíkem dokodrcala sem. A já měla pocit, že můj žaludek začne brzy požírat sám sebe. Zatracené diety.
Z myšlenek na jídlo mě vyrušil Saiphův hlas. "V pohodě, ne všichni jsou neustále usměvaví jako sušenkama sjetí Mrzimoři," mávla jsem nad tím rukou, přičemž jsem se snažila soustředit víc na to, že se mi vážně líbí, jak zní jeho hlasem vyslovené moje jméno, a to kdoví proč, než abych přemýšlela o tom, že opravdu potřebuju trochu cukru v krvi, nebo se tu ještě složím. Dýchej. To přežiješ," poručila jsem sama sobě, a byla jsem si jistá, že moje momentální situace nejde vidět na mém obličeji. Stejně jsem už za okny začínala poznávat krajinu poblíž Prasinek, takže cesta už nemohla trvat moc dlouho. "Jen se nenech chytit profesory nebo nechutnými bonzáky," pokrčila jsem rameny a dokonce jsem se dokopala i k potutelnému ušklíbnutí. Jako kdyby se nic nedělo. Divadýlko přeci patřilo k mému dennímu chlebu! "Jestli chceš, někdy ti ukážu místa, kam nikdo z profesorů nechodí," navrhla jsem ještě spolu s mrknutím, které zřejmě zase naznačovalo všechno možné. Ale já si nemohla si pomoci. Navíc, pokud jsem myslela na jiné věci, nemyslela jsem na to, že mám hlad. A to bylo fajn, že jo.
Vlak brzy opravdu zastavil na nádraží v Prasinkách. A já si zpětně uvědomila, že mám prefektské povinnosti. "Saiphe, budu tě teď nucena na chvíli opustit. Musím překontrolovat, jestli všichni vystoupili," vysvětlovala jsem, zatímco jsem se zvedala a balila si věci, "stačí když půjdeš s davem. Dojdeš ke kočárům a ty tě už na hrad dovezou, no a potom zase půjdeš s davem a dojdeš na hostinu. Uvidíme se u zmijozelského stolu." Ještě jednou jsem se mírně pousmála. Pak už stačilo jen počkat, až většina studentů včetně Saipha odejde...

Uličky...

...a vyrazit na kontrolu vlaku, případně vyhodit nějaké opozdilce. Věděla jsem, že chytím poslední z nejposlednějších kočárů, ale nevadilo mi to. I tohle k povinnostem prefektky patřilo. Jediný problém byl, že jak jsem postupovala skrz jednotlivé vagóny, kde se kupodivu nikdo nenacházel, vrátil se mi pocit hladu a závrati. No a než jsem opustila vagón D (někde u prvního kupé zmiňovaného vagonu) na mě slabost dolehla v plné síle. Podlomila se mi kolena a svět se se mnou zatočil. S mžitkami před očima jsem se opřela o stěnu vagónu, a snažila jsem se všechno vydýchat. Merlinžel neúspěšně. Po chvíli jsem skutečně omdlela.

Mimo herně:
Anda nechť si leží a buď ji někdo najde herně, nebo mimoherně xD Protože proč ne, že jo.

_________________

Očividně se jí Ciellina uchvácenost a pozornost zalíbila. Ta se však napřed obrátila k nepřítomným krokodýlům a následně jen omámeně zírala na veliký hrad. Co jí to slečna nabručeně povídala, neměla tušení. Zaslechla slova jako roh, jednorožec, nějaký kytky a mnoho a opravdu mnoho mrmlavých a zamračených zvuků. Nakonec však i ona podlehla kouzlu tohoto místa. Nebo si to aspoň Glaciella myslela, protože ona sama byla z toho celá pryč.
Květovaní jednorožci snídali kouzelné rohy. Vypadla z ní ta největší kravina, jakou kdy vypustila z úst. Možná by v tuto chvíli značně konkurovala i Melody, ale to si netroufala takto říci. Dost možná by blondýnka řekla něco natolik zamotanéo a divného, že by tím Glaciellu totálně ztrapnila.
"Co že jsi to říkala?" vzpamatovala se náhle, když si její společnice opět nebezpečně stoupla. Avšak stále sledovala velkolepé hradby, neboť nikdy neviděla něco tak obrovského a krásného. Už teď se jí tu líbil. Opravdu moc se jí tu líbilo. Sice ji docela děsil fakt, že se tu vyskytují tak nepředvídatelné jedinci, jako byla Melody, nebo lidi, kteří uměli divné čáry se svými vlasy, aniž dosáhli alespoň patnácti let, jako Jack, ale co na tom záleželo. Nemohla se dočkat, až celé to obrovské místo dopodrobna prozkoumá. Hezky píď po pídi od shora až dolů a ze všech stran.
"To musí být parádní místo na schovku! Kdybych se tam schovala, určitě by mě nikdo nenašel!" Prohlásila natěšeně se značným šibalským tónem. Sic neměla tušení, jak to uvnitř vypadá, ale tak obrovské místo musí mít přece spoustu úkrytů!

_________________

| +

Kdesi v zapadlejším a hlavně prázdném kupé se u okna krčila zdánlivě malá postava chlapce. Seth měl přes hlavu přehozenou koženou bundu a vypadal spíš, jako by byl po kocovině a flám si navíc vůbec neužil. Ve skutečnosti se mu nestalo ani jedno, ani druhé. Byl unavený. A spíše vyčerpaný z akce „dostaň se doprdele do vlaku, aniž by si tě fotr nenašel na nádraží“. Asi tak nějak vypadal jeho život. Nebylo tedy divu, že většinu cesty prospal a hluku na chodbě si skoro nevšímal. Hůlku měl stále pevně sevřenou v ruce, jako by to bylo to poslední, co ho drží při zemi.
Pořádně ho probudil až smích studentů, kteří se s křikem proháněli chodbičkami vagonů. Zvědavě tedy nadzvedl cíp bundy a jako rozespalý vlk alespoň jedním okem zkontroloval, co se děje. Zdálo se, že už přijíždí do stanice. Minimálně to odhadoval podle toho, kolik studentů bylo oblečených v hábitech.
Líně se tedy protáhl, až nyní si šlo povšimnout, že byl chlapec celou dobu jen šikovně skrčený a není tak docela malý, jak se zdálo. Když se zvedal, jen tak tak se vyhnul hlavou zavazadlovému prostoru nad sedadly a jak se převléct. Zvláštním způsobem se mu ulevilo, že bude zase ve škole. Zdálo se, že minimálně tak je ještě všechno normální. V rámci možností. V odrazu okénka si utáhl havraspárskou kravatu a zbytek cesty strávil hlavně s hlavou v okénku (ne, jazyk ještě nevyplázl) nebo na chodbě. Právě tam, když už se blížili definitivně do stanice, minul hlouček studentek, které lamentovaly o jakési aféře s Dragomirovem. Zhruba tušil, o koho se jedná, v létě si dal poměrně záležet na tom, aby znal kohokoliv z čisťáků a nešlápl někomu náhodou na bolístku. Takhle se teď totiž situace okolo kouzelníků měla a čím dál víc se všechno vyhrocovalo. Asi jako u nich doma. Ani by ho tolik nezaujalo, co si šuškají místní holky, jako spíš, kdyby tam nepadlo jméno Edwardsové. Na chvíli se zastavil a otočil se za dívkami, které nadšeně zapadly do kupé a pokračovaly v drbech. Takže Jane v průšvihu. A jako primuska? Mírně se ušklíbl a zanořil své ruce hluboko do kapes. Poslední minuty cesty trávil hlavně tím, že přemítal nad ukradeným létem. A představoval si, jak by mohl být hezčí, kdyby jej strávil příště alespoň s přáteli.

Kočár č. 3

Sethovo načasování bylo opravdu děsivé. Nejen že se chtěl rvát ven ve stejný moment, jako všichni ostatní, ale dost bojoval se svým naučeným gentlemanstvím a rostoucí rebélií, která mu velela „prostě se prodrat mezi ostatní“. Nakonec to vzdal a hodlal vystoupit jako poslední. Když ho minula Anabelle, vydal se samovolně ke dveřím. To by sebou ale nesměla Anda mrsknout přímo před ním. Přemýšlel, nakolik by spolužačce prospělo, kdyby na ní seslal Aqua eructo, nicméně nehodlal pokoušet štěstí, a tak se spíše ke spolužačce sehnul a zlehka popleskal Zmijozelku po tváři. „No tak, Anabelle,“ promluvil na ní a pokusil se dívku zvednout do náručí. Což se v uličce vlaku dělá skutečně špatně. Přesto se mu povedlo ji dovléct až ke dveřím a vykouknout ven. První, koho viděl, byla asi tak kopa prvňáků a jedna povědomá blond hlava, která mu byla sympatická už od chvíle, kdy s ní byl v tanečních. „Edwardsová!“ houkl na dívku přes dav už o něco starším hlasem, který už mu přestával přeskakovat jako špatně naladěnému rádiu. Mezitím se vysoukal (se značnými obtížemi) s Andou ven a už bez větších potíží prošel ke kočáru č. 3, kde byla Jane. „Hezky nám to začíná,“ poznamenal trochu suše, a protože nebyl kdoví jaký rambo, raději uložil Anabelle do kočáru (pokud se ovšem neprobrala a neutekla po svých). „Probudíš ji?“ otočil se na blonďatou Zmijozelku, neboť tohle nebyla moc jeho parketa. Pokud se ovšem Anda do té doby probrala sama, nebylo kouzlo víceméně potřeba. Pro Setha bylo spíše směrodatné, že dívka dýchala a vypadala, že by si měla spíš odpočinout.

_________________

Blikajúce svetielka mohutného hradu stojaceho na opačnej strane jazera jej ťahali pohľad ako stovky drobných magnetov, ktoré sledovala so zatajeným dychom. Ten pohľad bol naozaj nádherný, hladina vody v toľkých svetlách nádherne odrážala siluetu školy a jej fascinácia naberala čoraz väčší a väčší rozmer. Nadšenie sa jej odrážalo aj vo výraze tváre, hlavne v pootvorených ústach a neprerušovanom očnom kontakte. Ten by jej možno vydržal oveľa dlhšie, keby zrazu pri sebe nezačula známy hlas a prudko sa otočila za jeho zdrojom, ktorý bol Aideen. "Jasné, posaď sa," aj ona sa na svoju spolužiačku zoširoka zazubila a trochu sa posunula, čím sa loďka mierne rozkývala a jej na sekundu stuhla krv v žilách. Predstava, že by musela celú hostinu prežiť v úplne premočenom oblečení naozaj nebola príliš lákavá, aj keď bola teplota vzduchu stále celkom príjemná. Každopádne, určite by to bol trapas a dokonca v prvý deň školy, no, nebolo by to nič pekné. Trvalo to však iba chvíľku, potom sa loďka na vode opäť pekne ustálila a aj keď ňou menšie vlnky z jemného vetra stále hýbali, nebolo to až také hrozné. Aidy však neskrývala svoje nadšenie z toho, že sa do hradu dopravia na loďkách a z časti mala ozaj pravdu. Vážne to bolo originálne a čarovné, určite to bolo napínavejšie a vzrušujúcejšie ako tie kočiare bez záprahu, ktoré čakali na ostatných študentov.
"Aj ty sa už tak tešíš?" neodpustila si drobnú otázku, pretože ona bola skutočne ako na ihlách a čakala už len na to, kedy sa všetci prváci usadia a oni konečne vyrazia na cestu k hradu. Pôvodne si myslela, že bude neskutočne nervózna zo zaraďovania, no prekvapivo jej bolo úplne jedno, v akej fakulte skončí. "Čo myslíš, do akej fakulty ťa klobúk zaradí?"
Na odpovede už ani poriadne nečakala, nie že by si ich nechcela vypočuť, no loďky sa pomaly ale isto pohli a smerovali k hradu, čím jej pozornosť opäť klesla a ruky sa jej mierne roztriasli. Našťastie cesta nebola dlhá, aj keď sa to tak zo začiatku mohlo zdať, no čoskoro dorazili do lodenice pri škole, kde opatrne vystúpila a spolu s ostatnými zamierila do hradu, ignorujúc divoké búšenie svojho srdca.

>>> asi Veľká sieň

_________________

„Naprosto chápu, jak se cítíš,“ pokýval Barry souhlasně hlavou a pobaveně se zazubil, když se mu Clara svěřila, že má pocit, že jí vybouchne hlava. Tedy, on zatím nebyl tolik nervózní, ale čím víc se zařazování do kolejí blížilo, tím větší nervy měl. I když mu vlastně bylo celkem jedno, jak to dopadne.
Vypadalo to, že je Clara celkem komunikativní, a Barry byl poměrně rád, že si nesedl k nějaké zakřiknuté puťce, nebo nafoukané huse. Na její otázku pokrčil rameny. „Řešil jsem to s kamarádem ve vlaku a oba jsme došli k závěru, že je nám to vlastně celkem jedno. Ale moc se mi nechce do Zmijozelu, protože má společenskou místnost ve sklepení a určitě je tam tma a zima. A nejradši bych asi do Havraspáru nebo Nebelvíru - třeba do Nebelvíru chodil můj táta, možná tam taky skončím,“ zauvažoval nahlas. „Co ty?“ oplatil otázku zvědavě.
Když se lodičky samy od sebe daly do pohybu, Barry to označil jako „hustý“ a nestačil valit oči. Ale sezení v člunu ho moc nebavilo, takže se porůznu vrtěl a přesedával si z místa na místo, div že loďku nepřevrátil. V klidu ho udržel až výhled na bradavický hrad, který se po chvíli objevil nad jezerem. Chlapec oněměl a s otevřenou pusou na tu krásu koukal.

_________________

Jeho úsměv se o to víc rozzáří, když se k nim někdo připojí do kupé, a tak se spokojeně dál věnuje své kytaře a občasně i povídání s ostatními. Když na sobě ucítí pohled Jackie, zatváří se jako největší neviňátko pod sluncem, než hlavu opět sklopí ke kytaře a párkrát něco zabrnká na struny. Když si pak začne diktovat písničky, nad každou povytáhne obočí, a pak zase začne cosi drnkat. Z celého seznamu si nakonec vybere poslední zmíněnou písničku, a tu se pak pokusí převést do své kytarové podoby. Ačkoliv mu to sem tam ujede, jinak se poctivě snaží udržet melodii i správné tempo písně. "Dobrý?" nadhodí, s čímž se i zadívá na budoucí prvačku.
Na vpád profesora reaguje už prostě jen překvapeně, protože pochopitelně slyšel o tom, že někteří kouzelníci nemají rádi kouzelníky jako je on, ale... copak to jde? Až takhle? To by jeden čubrněl, co všechno se může dít.
Když jim profesůrek dá pokoj, dlouze vydechne a pohled upře na Jack. "Ne, máma i táta jsou mudlové," řekne trochu přiškrceně, protože... co kdyby jim pak někdo šel po krku? Protože se u jejich pomateného chlapce objevily nějaké kouzelnické schopnosti.
Po zbytek cesty už se ani moc nesnaží hrát a spíše jen vejrá do okýnka, asi jak se snažízpracovat to všechno, co se událo. Když pak vlak zastaví, s úšklebkem se rozloučí s Jack a se zbytkem kluků (a svými krámy) vyrazí do kočárů.

Nakonec se do jednoho volného kočáru usadí, a pak už jen - zamlkle(!) - čeká, až se rozjedou.

_________________

Díky přítomnosti těch dvou mu cesta ubíhá vcelku rychle, aniž by se musel nervovat, že třeba něco zpacká. Sice je to u jeho osoby dost nepravděpodobné, ale vážně se mnohdy musí popasovat s opravdu nepěknýi myšlenkami ve své hlavě. Někdy si moc nevěří, jindy má pocit, že něco ani za nic nedokáže. Jenže teď všechny tyhle myšlenky drží na uzdě, a tak ten melancholik v něm pouze dříme. Naštěstí.
Nad jejich hovorem o otravě se poušklíbne, aniž by se snažil dodávat cokoliv dalšího. Zas takové zkušenosti s likvidací neměl, a tak bude lepší, když si spíše zachová chladnou hlavu a neproniknutelnou tvář. "Já je taky moc neprohlížel, jen se jich pár o mě otřelo. Neviděl jsem tam nikoho povědomého," trhne stále ještě útlejšími rameny a znovu si nabídne z váčku jeden bonbon, který si hodí do pusy. Jinak skutečně netušil, kdo měl u nich odznak, ale když Ray zmínil Anabelle, pousmál se a pokýval hlavou. "Vážně? Tak alespoň jeden člověk. Já teda fakt nevím, kdo další by tam mohl být, tak snad nebudeme nemile překvapeni," poznamená s úšklebkem a na chvíli si dovolí vyhlédnout z okna na ubíhající krajinu. "Jo, já vím, ve Zmijozelu už je dost otrapů bez čisté krve. Vlastně se divím, že jim to může procházet. Jen doufám, že tomu brzy bude přítrž," odmlčí se a pokrčí rameny. Je zajímavé, že ještě před rokem byly jeho názory více neutrální než teď. (Taky ti záleží na tom, co si o tobě bude myslet tvůj tatínek, že jo.) Za rok se toho může změnit skutečně dost, ale necítí se nijak špatně. Nedělá nic špatného. Jeho smýšlení je jedině dobré.
Když se pak Ray zvedne a otevře dveře, zvědavě pozvedne obočí a zůstane hledět jeho směrem, než jim vypoví, co se venku děje. "Vážně? No, dobře jim tak, dělat takový kravál," protočí nad tím očima, načež se na malý moment zahledí na Grušku, než se radši podívá zase zpátky ke spolužákovi.
Když jsou pak u svého cíle, zvedne se, rukama uhladí svůj školní stejnokroj a raději si ještě poupraví zmijozelskou kravatu. Pak už do ruky popadne držadlo kufru a zamíří ven. Po cestě se zahledí na hrozivě vypadajícího profesora. "Dobrý podvečer, profesore," pozdraví jej slušně, protože pokud tady okřikuje nějaké neslušné uřvané opičáky, má jedině jeho oporu. Pohledem přitom znechuceně zabloudí po C3, než tedy vyjde ven z vlaku. Ke kočáru plánoval jít s Rayem, ale ten vypadá jakoby chtěl jet sám. Proč? Těžko říci, a tak svůj pohled nasměruje ke Grušce. "Pojedeme spolu?" zeptá se dívky, a pokud ta moc nenamítá a přidá se k němu, tak rovnou vyhlédne jeden kočár, do kterého se usadí. Pokud je starší zmijozelkou následován, věnuje jí menší pousmání. "Nejraději bych tu slavnost vynechal, ale když jsem viděl toho chlapa ve vagoně, říkám si, že jsem celkem zvědav na změny." prohodí k ní konverzačním tónem, přičemž si na klín položí sáček s nedojedenými bonbony. Moc pozornosti už jim ale nevěnuje, protože by dřív musel puknout.

_________________

Našel mě tam ležet kluk. Kluk, který mě znal jménem, a já si ani náhodou nemohla vzpomenout, že bych ho kdy předtím viděla. Ale tak to mohlo být i tím, že jsem byla přeci jen maličko groggy. Minimálně normálně jít jsem si netroufala, takže jsem se sobecky rozhodla využít nesení jako princezničky, a až u kočárů jsem začala jevit nějaké známky života. "Eh... no, tedy, díky," vypadlo ze mě a do kočáru jsem se začala cpát už sama, takže ne, nebylo nakonec potřeba, aby mě někdo probíral, i když pravda, nejzdravější barvu jsem stále neměla. Někdy v tu chvíli mě začalo napadat, že by asi bylo fajn prostě přestat držet štíhlou linii podvyživené kostřičky, a jednoduše se vrátit k normálním porcím. Tak nějak jsem se tedy ocitla v kočáru s Edwardsovou, se kterou jsme se, pokud se pamatuji, naposledy docela poštěkaly. Kdybych měla víc energie, asi bych si rozmyslela nějaké narušování jejího osobního prostoru, a raději bych se vydala do nějakého jiného kočáru. Jenže upřímně? Já byla ráda že sedím. Už teď jsem taky tušila, že to Flann bude muset na slavnosti zvládnout sám, poněvadž já skončím pěkně na ošetřovně, kde si do sebe nechám celý večer hustit poučky o podvýživě a podobné hlouposti. Na kratičkou chvíli mě napadlo, jestli Saiph našel nějaký kočár, a pak se o mě mdloby začaly pokoušet znovu. I když už ne tak silně jako předtím.

_________________