Mimo herně:
Pardon za zdržení >.<

D4


Melody, pro Glaciellu velmi zvláštní a hlavně neznámá dívka, cosi mlaskala ze spaní a sem tam se zavrtěla. Vydávala divné pazvuky, které Cielle přišly malinko strašidelné. Zvláště po tom prohlášení o oslíkovi... ale naštěstí ji brunetka ujistila, že mu určitě vůbec nic není, což ji uspokojilo natolik, že se začala mírně blaženě usmívat a spokojeně se v duchu kárala, že by neměla na lidi tak vyskakovat pokaždé, když zaslechne něco o kouzlu nebo prapodivném zvířátku, které jistě trpí. Spokojenost hned nato nahradil pocit překvapení a možná trochu zmatečného pocitu. "Ah... j-já uh no... moc děkuji." Mírně zrudla a vzala si nabízenou sušenku. Ani za nic by se neodvážila ji odmítnout, vzhledem k tomu, že jí ty dobrůtky podstrčila dívka přímo pod nos. "Jsou dobré." Zamumlala, když si kousla a seznala, že takové asi ještě nikdy neměla. Ona vlastně obecně neznala moc sladkostí, myšleno mudlovských.
Melody znova zamrmlala a otevřela usliněná ústa. Bylo to legrační, ale Gla se udržela a ani se nezachichotala. Předpokládala, že je to nešlušné. "To věřím... maminka mi o Bradavicích hodně vyprávěla!" Pousmála se na dívku a znatelně ji myšlenka na její rodiče rozveselila, byť stále myslela na to, že ji ani jeden nemohl vyprovodit k vlaku. "Říkala, že si to moc užila, takže se těším." zalhala. Ale jenom z půlky! Skutečně byla ráda, že zakusí nějaké to nové dobrodružství v úplně novém světle, než jaké znala za domem na zahradě a na farmě. Aniyah se honem opravila co se jejího ročníku týče. Glaciella uznale pokývala hlavou a možná trochu znejistěla. Teď, když zjistila, o kolik je slečna vedle ní starší, necítila se už tolik sebejistá. Byla mnohem starší...
A obláště děsivá chvíle přišla, když brunetka poukázala na to, jak ošklivě se Glaciella opět přeřekla. Vypadala zaujatě a to bylo o to horší. Honem nějakou výmluvu!
"A-ano, dá se to tak říct... tatínek má moc rád všechny tyhle mudlovské pověry a mýty..." musela se přemáhat, aby řekla slovo "pověry", neboť shledávala veškeré mýty a legendy za více než skutečné. S tím se však také nehodlala chlubit. A občas mi je vypráví před spaním, moc se mi líbí. uculila se. Snažila se - moc se snažila, aby to znělo důvěryhodně. Přece nemohla říct, že ona sama uznává božstvo "Severu" a že vším tímhle, pro mudly blábolem, žije.
Ale i když byla mírně vyvedená z míry, bavilo ji mít takovou posluchačku. Nestávalo se jí, že by ji někdo rád poslouchal, když mluvila o takových věcech. Pro ostatní to byly jen hlouposti... s vrstevníky zkrátka nevycházela, alespoň ne tam doma. Docela pozapomněla na zvláštní a velice děsivý spánek Melody, která na ně zírala otevřeným okem a do toho chrápala a mumlala ze spaní. I když to možná bylo tím, že si už stačila na její zvláštnost zvyknout a už ji to tolik nešokovalo.
Najednou však vlak začal brzdit a vlak kypěl všeobecným vzrušením a zmatkem.
"U-už jsme tu? To ne! Já se nepřevlékla!" zazmatkovala, jako vždy, když se stalo něco, co neočekávala nejméně hodinu předem. A i tehdy uměla spustit řádný chaos. "D-děkuji za sušenku," vyhrkla. uvidíme se pak. Děkuju! Napodruhé ani nevěděla nač děkuje a ihned se vyřítila ven ze dveří. Naštěstí její věci byly hned vedle a nikdo tam nebyl. Neboký Loki spadl na zem a zběsile houkal a mával rozzuřeně křídly. Glaciella ho nešetrně zvedla a ani se mu neomluvila, neboť se musela rychle převléci a pádit ven. Popadla svůj veliký kufr a Lokiho (které následně pustila a to s velikou úlevou, že to nebude muset tahat) a vyšla mezi tlačící se studenty, mezi kterýma se se svou výškou dokonale ztrácela.

Venku

Jen co byla odnesena vlnou studentů ven, neobešlo se to bez strkanic, při kterých Ciella málem přišla o všechny zuby, ocitla se na čerstvém vzduchu, který jí zcela zamotal hlavu. K jejímu údivu a zděšení tam stál obrovský, rozcuchaný muž a vykřikoval na prváky, aby šli za ním. Notnou chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že ona je prvák a tak se nejistě vydala za ním. U velikého jezera se shromažďovali studenti a Ciell seznala, že ji pomalu nikdo ani nevidí a každou chvíli do ní někdo drkne. Proto se sebrala a naskočila do té nejzadnější loďky, aby měla konečně pokoj (Loďka E), avšak seznala, že už v ní někdo sedí. "Jej, ahoj." Pozdravila ne zrovna zdvořilým tónem, neboť nebyla schopná spracovat fakt, že si pro změnu někoho nevšimla ona. Nu což, stává se, že?

_________________

| +

Jack nezůstala v loďce dlouho sama. Ostatní se hnali do dalších lodiček, nebo váhavě okoušeli jejich stabilitu, zatímco k ní naskočila poněkud mimózní housenka se zelenýma očima a tmavými vlasy. Jack zmrzl úsměv na rtech a vůbec jí trochu ztuhly všechny ty svaly k usmívání.
"Jej, ahoj?" zopakovala nevěřícně. "Hele, je možná už docela tma, ale jsem si dost jistá, že i v těch lucernách jsem vidět dobře." Natruc nechala své vlasy, aby nabraly nápadnou, zářivou tyrkysovou a zelenkavou barvu, a zaškaredila se na vetřelkyni. Aby bylo jasné, kdo bude řídit, stiskla pevně obě vesla a vysunutou bradou dala najevo, že si do řízení mluvit nenechá.
Glaciella mohla svého rozhodnutí nasednout do loďky o chviličku později možná trošku zalitovat: Jack totiž vyjukaně vyskočila na nohy, když se loďka sama rozjela, zrazeně vyrazila jakýsi skřek a zamávala rukama, jako by chtěla lodičku zastavit. Přišlápla při tom tak, že se jí loďku podařilo nějak rozhoupat, div dovnitř nenašplouchalo pár vln.
"Tyjo, doufám že tu nemají krokodýly," zažmoulala si zuby spodní ret nervózně a pro změnu se zase v lodičce schoulila tak, že skoro nebyla vidět, přičemž nakukovala opatrně přes okraj loďky na tmavou vodní hladinu, kterou příď jemně rozrážela a tvořila kolem sebe vlnky. I v tu chvilku by si ale našla čas na tiché hvízdnutí, kdyby si všimla tyčící se siluety hradu plného světel ve středověky mrňavých oknech. "Tys viděla toho obra? Kdo vůbec jsi?" odfoukla si pramen z čela a zabodla do Glacielly pozornější pohled.

_________________

Mimo herně:
rovněž se Mackovi moc omluvuju za skákání, ale obávám se, že k dalšímu psaní bych se dostala až kdovíkdy. prosím o pochopení



Aidy si schovala už znatelně méně se třesoucí sovičku zpátky do kapsy a natáhla se pro další karamelku, kterou si ihned hodila do pusy. Moc ji Rheina lichotka potěšila a s vděkem se na ní usmála. Ač to byla docela zbytná poznámka, protože její jméno pěkné, to se prostě hned ví, ale u srdíčka i u ega to zahřeje vždycky.
Člověk si ani neuvědomí, jak ten čas letí. Zatímco si tady vyměňovala ne příliš hluboké dojmy ohledně jmen a sladkostí s ostatními, cíl jejich cesty se kvapem blížil.
Brzy začali zpomalovat a jako na podtrženou všech znaků něčí zvučný hlas potvrdil, co bylo zřejmé. Dojeli do Bradavic.
Jak to při zastavování divoce škublo, Aidy div nevypadla ze sedačky. Zhluboka se nadechla a vyhlédla okénkem ven, aby zahlédla co nejvíc z toho neznámá, které ji teď bude pořád obklopovat a se kterým se bude muset nějak sžít.
Karamelka v kapse polekaně pískl a tak ho jen konečkem prstu lehounce polechtala na hlavě. Tami měla pravdu, asi bylo na čase jít. Usmála se na spolucestující a mlčky se i se svými zavazadly zamotala do tlačenice, které spěla k východům z vagónů. Srdce ji přitom bušilo jako o závod.

Vymotala se ze skupinky studentů a připojila se do zrovna se oddělujícího menšího davu prváků, kteří následovali hlas zvláštního nápadně velkého muže. Ani si nestihla udělat si na nějak nějaký dojem, nebo si cokoli pomyslet. Byla plná obav, ale i vzrušení. Poprvé jakoby se skutečně začínala těšit, určitě ji tam bude čekat i hodně nových a fajn věcí. A ona byla šíleně zvědavá, co všechno tam na ní skutečně čeká.
„Můžu k tobě?“ zazubila se na Rheu, kterou doposud nevědomky následovala, když se připotácela k lodičce (B), kterou dívka zrovna obsadila. Byla ráda, že měla ve vlaku nějaké společníky a nechtěla se tohoto bonusu vzdávat. Vždycky je nejsnazší držet se někoho, koho už znáte.
Nepředpokládala, že by dívka její přítomnost odmítla, sice na odpověď čekala, ale nasáčkovala se k ní do lodičky prakticky hned, jen co položila otázku. „Páni, lodičky, to je fakt nádhera!“ rozzářila se, jen co se konečně pořádně rozkoukala. Nikdy neměla problém s houpáním nebo se strachem z vody. Zato takováhle překvápka a způsoby, jak si tak obyčejné věci, jako dopravu z bodu A do bodu B, zpříjemnit.
Jestli si v Bradavicích potrpí na podobné romanťárny a jiné podobně kouzelné nápady a zlepšováky atmosféry, třeba by se ji tam mohlo líbit.

_________________

Netrvalo dlouho a z mačkanice prváků se ke Claře připojila první oběť v pohodě hnědovlasého klučiny. Clara se na něj vlídně zazubila a zvedla nakrátko pravačku na pozdrav, načež ji po vzoru chlapce natáhla k potřesení. "Clara, ahoj!" Byla víc než ráda, že měla prozatím samé štěstí na vlídné budoucí spolužáky.
"Ah, těšit se je slabé slovo... na jednu stranu mám pocit, že mi za chvíli vybouchne hlava pod všemi těmi nervy!" zasmála se holčina na Barryho a téže se zadívala směrem, ke kterému pokynul. Byla vážně natěšené, přesto měla nehezký pocit z té ruky, která jí co chvíli svírala však všechny vnitřní orgány.
"Hele, obvyklá otázka," prohodila po chvíli Clara a rádoby tajemně, avšak stále s úsměvem se na Barryho otočila. Pod nervy byla taková rozlítanější, ale líbilo se jí to. "Nestihla jsem se na to ještě nikoho zeptat, tak si říkám, jestli není lepší nad tím před zařazením raději vůbec nepřemýšlet.. ale v jakou doufáš kolej?" Pravda, Clara byla poměrně dosti zvědavá, jak zařazování cítí ostatní. Sama měla jednu volbu jasnou, v tu druhou spíše tak doufala koutkem duše. Volba do koleje nakonec prozrazovala něco málo o kouzelnických studentech.. ale, možná na tom tolik nezáleželo. Nebo ano?
Do lodičky k Barrymu a Claře nakonec jistě naskočil ještě poslední prváček, kterého Clara samozřejmě přivítala s zářivým úsměvem - a jakmile se všechna děcka naškrábala do kolíbavých prostředků, loďky se jako na povel odrazily od břehů a vyrazily po bližštivé vodní hladině napříč jezerem. Vedle povídání si s osazenstvem loďky Clara samozřejmě netrpělivě vyhlížela bradavický hrad, který se měl jistě každou chvílí objevit..

_________________
Miss Williams!
#554542

Ev-Sum-Win

"Ehm, myslím že to není úplně nejšťastnější výběr slov." zkonstatovala ohledně Evelininy touhy podotýkat něčí diety. Jídlo od kamarádů se přece neodmítá, to by byl čistě zmijozelský hřích, ne? A i když byla zmijozelskou pýchou, famfrpálskou hvězdou a tak, přesto nemohla tento hřích porušit. Snad si dala něco jako privilegium, že by snědla cokoli co by jí kdo nabídl. Pokud by ten někdo nebyl Flann.
"Ovšem to nic nemění na to, že vypadáš úžasně, Summer." řekla a roztomile se na dívku, která podle všeho někdy držela dietu, usmála. Ona konec konců těmi úsměvy moc nešetřila skoro nikdy. Pokud něco prohrála, cítila se dost nakvašeně, ať už bylo protější družstvo či strana jakkoli dobré chtělo.
"A, ech, omlouvám se, že jsem ti to neřekla předem, jsem zavrženíhodná lidská bytost, už to nikdy neudělám, slibuju," řekla hořečně a doufala, že se na ní Summer i přes takovou věc nezlobí. Win to přece nemyslela vůbec, ale vůbec špatně a to stejné by se dalo říct o Evelin. Summer jak se zdálo, nechtěla s dotyčnou mluvit a tak se jen mile koukla na Evelin.
"Cos jí udělala?" optala se šeptem slyšitelnějším, než doufala, že bude. Proto se pak koukla zcela nevinně a vyhlédla z okna. Že by tam už brzo byly? Takové války sluníčkovským povahám přivání jenom mráčky do cesty.
Svou sušenku odložila ve chvíli, kdy si dala Ev dvojitou nálož, neboť jí přišlo přinejmenším zodpovědné se o ní postarat, pokud se něco stane. Nebyla nezodpovědná a popravdě netušila, že se do jejích sušenek někdo zamiluje takovým způsobem.
"Jé, tak to je dobře, že jsem o nic nepřišla, naposled jsem slyšela od Léa, že nebude mistrovství, páprdové jedni. Takovou skvělou událost a oni ji zruší," odfrkla si slyšitelně a promítla si jedno z letních setkání. To druhé bylo s Billym, se kterým se měla poté vidět na mistrovství. Ovšem to se samosebou po jeho zrušení nekonalo, takže se neviděli. Za to Léo byl takový milý a ještě jí na tu kávu pozval. No a ona si myslela, že kafe bude mnohem větší lahoda, když to pijí i dospěláci! Inu, mýlila se.

_________________

| +

Z odpovědí prefektů v kupé A6 se nic moc nedozvěděla a protože si Rusáka pod taktovku vzal profesor Fitzpatrick, nechala to být. Ale nedokázala se zbavit pocitu, že letos některé věci budou daleko složitější než by správně měli být… A noční můry bude mít tak maximálně ona, ale to nikdo vědět nemusel. Snad zase nebude náměsíčná, to by byl tak trochu jakože problém…
„No… na to potřebuješ háček a… klubíčko…“ Jane se pomalu, ale jistě ztratila, protože to bylo zhruba všechno, co o daném tématu věděla. No dobře, ještě jako to, že existuje hodně druhů vzorů. „A dělají se tím takové ty… ozdobné dečky na stůl, myslím.“ Takže naprosto neužitečná věc. Jane sice měla tvůrčího ducha, ale ten se ubíral lehce jiným směrem. Tázavý pohled směrem k Maevce. Jane s bábi trávila čas, ale dečkám se jaksi nevěnovali.
„Maeve…?“ Nadhodila Jane opatrně. „Vadilo by ti… kdybys někdy… no já nevím kdy, ale čas by se jakože asi našel… no mohla by jsi mi někdy ukázat, jak se plete?“ Zeptala se zvědavě a v očích jí zasvítily jiskřičky zájmu. Některé charakteristiky na znamení blíženců sedí dokonale, a pokud šlo o to, získat nějaké informace o čemkoliv zajímavém, pak proč ne, že? Háčkování asi jakože ne, ale tvoření šály znělo dobře.
O chvíli později sebou vlak škubnul. Dorazili na místo. Konečně. Jane ucítila pomalu, ale jistě nastupující lehkou nervozitu, jednak z toho, že měla placku, z toho, že tohle je její poslední rok a pak ovečky. OVCE. „Tak… jsme tady.“ Zamumlala jako by to Matt s Maevkou nestihli postřehnout. Pak propletla prsty na rukou před sebou a lehce se protáhla, ono sice lehce, ale i tak se ozvalo slabší křupnutí, což ji překvapilo. Ale jako nic zlomeného/vykloubeného neměla… (ještě aby jo). Pomalu vstala a buď vyšla z kupé první nebo po někom ze spolucestujících, to bylo jedno. Každopádně byla potichu náhle jakoby ztracená v myšlenkách. Zabrala si pro sebe jeden volný kočár, to že je řídí testrálové už dávno věděla a tak neměla potřebu to nijak testovat.

_________________

(Stieg Larsson)

hipsterkupé Saiph, Anabelle.

Měl chuť se chytit za hlavu, když ho pan úžasně zelený kočkomluvec oslovil jakoby byl nějaká skříňka plná zlata. Dobře, když už skříňka tak plná orgánů a zcela normálních lidských součástí, ale to už asi nebude skříňka. No a chuť se chytit za hlavu se nepatrnou chvíli na to vyplnila. Neměl však sílu klukovi odporovat a rodinnou teorii o vybrání jména si nechal pro poklidnější chvíle. Třeba jindy.
"Jo, Sejf, tos vystih." řekl jako by se vzdával atěžce vydechl. Tak tohle si o něm myslí jeho spolužáci? Ale notak, mohlo to být horší, to si docela jistě uvědomoval. Ovšem bohu neděkoval, protože v něj nevěřil a podvědomě se klaněl ke Theronovi, protože měl svůj život docela rád. Vsadil se, že to nemohlo být horší? Jak se ukázalo, mýlil se a pokud se za to modlil někdo s ním, asi mu momentálně došly síly. Pokloňme se k Theronovi, neb Saiph ještě nebyl anorektik a tak ho tělo nelikvidovalo samo od sebe, jinak by se složil. Punk. Jako hudba zeleného Flanna Punk. Jako styl, ve kterém na klavír naprosto nehodlal vystupoval. Punk jako Punk. Punk Punkem. Punk. To už by raději chodil do těch krásnohůlek a spal s teplejma. Ovšem to by určitě Flannovi přišlo jako známka punku, takže se rozhodl ani to nezkoušet a zcela klidně odpovědět.
Jasně, já se totiž chci zabít. Ne, Saiphe, za tohle by jsi určitě šel akorát tak k psichiatrovi, jako minule, pamatuješ? Optala se ho konejšivě jeho zdravá mysl a podpořila novou odpověď nádechem a výdechem.
"Dík, určitě máte strašně moc fanoušků, ale myslím že mi davy nedělají dobře, budu se toho muset zdržet, bohužel." pokusil se z toho vybruslit nějakou šikovnou lichotkou- sebezapřením- sebeponížením- odmítnutím. Aspoň si teď bude myslet že jsem asociál. A nejsi? optalo se ho svědomí sarkastickou otázkou na jeho účet. Koukl se na Anabelle, která mu podle všech známek dala o něco obyčejnější, neokořeněnou odpověď se kterou mohl jednoduše souhlasit. Poděkoval by za ní- za její reakci, kdyby to nepovažoval za divné a nepřístojné.
No, pak se pohroužili přítomní do diskuze o famfrpálu o který neměl nikdy větší zájem a tak je nechal se vymluvit, vykecat a pohovořit. Nedělalo mu to sebemenší problémy, když o tom co mají tady nevěděl skoro nic. Pak se kluk rozhodl odejít a na Saipha začal někdo mluvit, takže ho vyrušili z limba, které panovalo mezi tímto světem a spánkem. No, každopádně ho zrzka donutila opět vnímat a tak svá indigově modrá očka upřel do jejích, bez sebemenších okolků koukal.
"Páni, díky za ujištění." řekl krapet peprně, nicméně poté co odešel zelený mužík, jež nosil známku punku, vytáhl krabičku. Nepochybně to byla ta krabička toho, co zakázala teprve před pár chvílí. Tedy vytáhl cigaretu, otevřel okénko, zapálil zapalovačem to co ho mělo uklidnit a hodlalo to taky pěkně udělat.
"Promiň, občas zním krapet nepříjemně, Anabelle." omluvil se za předešlá slova a vyhlédl z okna. Očividně o sobě věděl, jaký občas dokáže být. A možná postrádal chlapskou obyčejně známou zarputilost, neboť kdyby ji měl, jistě by se takhle neomlouval. Možná se v něm ozývalo ještě trošku zdravé mysli, kterou přechovával v hlavě. Kouřil rychle, jako by neměl čas, nebo snad jako by kouřil proto, že chtěl umřít. Možná nechtěl? Možná se to bál udělat, možná mu takové rozhodnutí přišlo až příliš velké, aby ho udělal najednou. Možná však bylo to světlo tunelu v dáli, které bylo tak daleko a tak blízko a tak zpropadeně neznámé. Jeho malé, velké, neznámé Možná. Puclíky se v jeho mysli skládaly a rozkládaly samy od sebe. Asi neměl číst tolik depresivní literatury.
"Sorry, nebudu to dělat, nebo aspoň nebudu moc často, abych nedělal problémy." zkonstatoval a po malé chvíli vyhodil nedopalek z vlaku. Okno nechal ještě chvíli otevřené, ale pak i to zavřel. Netoužil po nějaké rýmě, ale také netoužil po tom zasmradit celé kupé. Což se mu naštěstí nepovedlo. Sic věděl, že mohla být Anabelle naštvaná, ale nepřišlo mu, že by byla nějaká divná šprtka. Byla hezká, to ano a moc, uvědomoval si to a snažila se mu pomoct, což také oceňoval. Ovšem někdy nechával věci nedoceněné. S výškou ega totiž stoupaly i mnohé jiné, nepěkné vlastnosti.

_________________

>> Odněkud z vlaku do kočáru plného pozitivní energie...

Billy vylezl z vlaku v poměrně mátožném stavu, protože tak nějak celou cestu prospal. Už se z toho stávala pomalu, ale jistě klasika. V kupé se protáhl, pak vzal přepravku s Lenoškou a vyrazil spolu s davem (kde tak nějak vyčníval díky nečekané a stále lehce nezvyklé výšce) na nástupiště. Protože už na nádraží v King’s Cross nastupoval ve školním hábitu, nemusel se převlékat. Nicméně kravatu měl povolenou a na hlavě se mu usídlilo vrabčí hnízdo. Loudavým krokem zamířil k prvnímu kočáru, který viděl, otevřel a protože tam někdo seděl (Annie), hlesnul jen: „Ahoj, můžu?“ A pokud odpověď nebyla záporná, vlezl dovnitř. Celkově v tuhle chvíli nebelvír představoval spíše schránku, která se pohybovala, protože musela. Duch oné schránky byl někde mimo, jinak řečeno, Billy ještě stále tak trochu spal. To se mělo změnit až ve Velké síni, protože Velká síň, Brumbál a hlavně jídlo. A sirupové košíčky.

_________________

Lodičká É

Neznámá osoba byla dle hlasu očividně ženského pohlaví a Glaciella se stále necítila ani trochu provinile. A to ani v případě, kdy jí to osoba naproti ní značně vyčetla. "Um... jo, to asi jo... nějak jsem vůbec nekoukala okolo, jak jsem spěchala." Vysvětlila podivně zaraženým tónem. Jako kdyby Jack považovala za potenciální hrozbu, nebo prostě jen nečekala, že její společnice bude tak... živá? To je možná slabé slovo. Když však vlasy černovlásky s velice atypickým vzhledem nabraly ještě atypičtější barvu, Ciell polekaně ucouvla, poté obdivně vydala své "Páni!" a nakonec si ji opatrně, ale zato s obrovským zájmem prohlížela. "Jak jsi to udělala?" vydechla ihned zvědavě. O ničem takovém jí maminka nikdy neříkala. Možná by to chápala u nějakžch starších čarodějů, ale u malé holky? Třeba je z čistokrevné rodiny a tohle je nějaký projev jejich nadřazenosti a větší síly? Pomyslela si, při čemž ji mocně kousla závist. Jaké štěstí (nebo snad ne?) že na nějaké dětinské urážení se a závistivé projevy nebyl čas. Holka s podivnými vlasy a s vesly pevně v rukou najendou vyskočila a rozkymácela lodičku sem a tam a sem a tam, až do ní našplouchalo nemálo vody. Ciell malinko zbledla. Z temné vody měla trochu strach a opravdu netoužila po tom, aby do ní spadla. I Jack si všimla, že to tu není úplně stabilní - vydala nějaký podivný zvuk a raději si prudce sedla.
Zmínka o krokodýlech však naopak rozvířila Glaciellino nadšení a tak se prudce vyklonila, až málem přepadla. Loďka se mocně naklonila, ale nic víc se nestalo. "Kdokodýli? Kde? Vážně myslíš že tu jsou?" Barva hlasu neklamala - přímo toužila po tom, aby tu někde bylo pár takových potvůrek, aby se na ně mohla Ciell podívat pěkně zblízka (samozřejmě v bezpečné vzdálenosti). Ale protože žádné zubaté tvorečky neviděla, uklidnila se malinko a sedla si zpátky, značně rozčarována. "Myslím, že kdyby tu byli, ozvali by se. To je škoda." zamrmlala nespokojeně.
Z trucu ji vytrhl obraz obrovské tyčící se hradby, která na ně majestátně vykukovala za jezerem. Ciell se nezmohla na slovo. Na moment odignorovala Jack, která se jí na něco ptala, ale v tuto chvíli neměla čas odpovídat.
"Vidíš to taky?" vydechla ohromeně. Za celý den se toho událo tolik, že její srdíčk už pomalu ten nápor překvapení a šokujících chvil pomalu přestalo zvládat. Cítila jasné a silné bušení až ve spáncích a nemohla uvěřit tomu, že vidí to co vidí.

_________________

| +

Jelikož seděla v jednom z vůbec prvních kočárů, očekávala Annie téměř se stoprocentní jistotou, že si k ní někdo sedne. A taky sednul. "Jo, jasně, jen pojď," přátelsky se usmála na kluka, který se rozhodl k ní přidat. Díky školnímu hábitu ho mohla identifikovat jako nebelvírského studenta, nicméně jí nebyl ničím povědomý. Což znamenalo, že nebude ani v šesťáku, ani v sedmáku. Ne že by to nebylo fuk, lidi mohli být v pohodě, i když byli mladší. Pokud by byl totiž věk jediný problém, tak by na světě bylo krásně. No a kluk vypadal sympaticky. Maličko přejetě, ale sympaticky. "Taky celou cestu prospal, co?" zazubila se, jak tak na prázdno hádala, proč má asi chlapec na hlavě vrabčí hnízdo a tváří se, jako že mu mozek ještě úplně nefunguje na sto procent. "Jinak, my se asi ještě neznáme, že jo?" No jo, někdo si sem sedl, někdo nový, a Ann byla přeci jen Mrzimorka, že jo. "Já jsem Annie Frew, sedmák, Mrzimor. Brácha tady učí lektvary," vychrlila a podala klukovi ruku v přátelském gestu. "Dáš si sušenku?" navrhla vzápětí, "víš co, jako předkrm se hodí. Já osobně nějakej cukr do krve potřebovat budu, protože jinak asi umřu hlady, než se zařadí všichni ti prváci. No a taky by asi nebylo dobrý je děsit hromovym kručením v břiše, že jo." Zalovila v tašce a vyndala domácí, vlastnoručně pečené lentilkové sušenky v papírovém pytlíku. Jednu vytáhla a pak v nabízejícím gestu přišoupla pytlík i ke klukovi. Sušenka slibovala, že aspoň zpomalí v mluvení, i když asi úplně nezmlkne. Ale to už byla prostě ona. A upřímně, během spánku s nikým nemluvila, takže přirozeně ta slova někde vypustit musela.

_________________