Zjevně se tu moc nemluvilo. Dobře. Lysandra se uvolila posadit se ostražitě ke stolku vedle. Jestli tohle bylo jedno z těch míst, kde si musela dojít k pultíku...
Šlehla tím směrem pohledem a poněkud překvapeně povytáhla obočí, když si všimla nabídky sladkého. Přimhouřila, zavrtěla hlavou a promnula si útlé zápěstí. Chvíli by tu zůstat mohla, jestli mají dobrý čaj. Důležité bylo, že se tu neozývalo žádné neurvalé dětské vřeštění.
Jestliže se dvě přítomné čarodějky zmohly na úsměv, Lysandře trvalo o něco déle, než si vzpomněla, jak se to vůbec dělá. Tolik se jí příčila typická čistokrevná neupřímnost a falešné medové úsměvy, že si cokoli podobného přísně zakazovala už drahně let. Téměř překvapeně si uvědomila, že proti své kolegyni vlastně nic nemá a že s McLarkenovými by až na jistého starého morouse, který si liboval v jedech, měla rozumět. Nebo se o to alespoň pokusit.
Ten úsměv, který nakonec vykouzlila krátce jako led na slunci, byl poněkud dřevěný, ale mohl být vyložen svým způsobem jako pozdrav. Na ty Lysandra vždy dbala a k těm, kteří neuměli ani otevřít ústa, se obvykle chovala ještě chladněji.
Protože obě čarodějky vypadaly zabrané do řeči, raději se zaposlouchala nepřítomně do tiše vyhrávající jazzové hudby a podepřela si zlehka bradu. Dnes nikam nespěchala a slunný den jí připadal ospalý. Dráp dnes běhal s otcem po lesích a Ellydir neměla to srdce tahat v takovém vedru s sebou, ale její uklidňující společnost jí docela chyběla. Nakonec zabodla pohled do přineseného čaje a zasmušile si uvědomila, že cukřenka se nachází právě na stole naproti.

_________________

Ani dostatečné množství čisté krve v žilách evidentně nebylo zárukou konverzace na úrovni, a Aljaška se tím vlastně dobře bavila. Sama si pocit nadřazenosti vůči kouzelníkům z mudlovštějších rodin na prsou nechovala, vždyť by to od ní bylo v nejlepším případě jen povrchní - za všechny zmiňme třeba takovou September.
Dalším citoslovcem pro jistotu neodpověděla a upila své vlastní kávy, čekajíc na to, až se bělovlasé McLarkenové dostane do krvi tolik kofeinu, že bude schopna normální mluvy a fungování. Jestli vůbec. Čas si krátila tím, že klouzala pohledem po interiéru kavárny, a v neposlední řadě také pokukovala po Lysandře Lockheartové, kterou koneckonců znala o něco lépe, a která nezúčastněně seděla o stůl dál. Aljašce neušel krátký - a když se nad tím člověk zamyslel, tak pravděpodobně i váhavý - úsměv, který Lysandra jejich směrem poslala, a oplatila ho podobnou mincí. Koneckonců, dneska byl krásný den, trápilo ji jen minimum věcí a měla chuť se na lidi usmívat.
V tu chvíli se ovšem znovu ozvala McLarkenová, a Aljaška střelila pohledem zpátky ke své spolusedící, která už do sebe nejspíš nalila dostatečné množství kávy. Alaska sama si tu svou vychutnávala. Chvíli jí sice trvalo, než si vzpomněla, který malý McLarken na její hodiny lektvarů chodil, ale jakmile se jí podařilo přiřadit příjmení k obličeji, na rtech se jí objevil úsměv. "Nathaniel? Vůbec ne špatně. Takže sestra, ano?" zeptala se víceméně proto, aby řeč nestála - bělovláska jí ve svém předchozím sdělení naznačila dost jasně, jak se mezi nimi rodinné vztahy mají.
Nesoustředěně cinkla pečlivě udržovaným nehtem o porcelán cukřenky, která stála opuštěně na jejich stole, a po chvíli jí nedalo, aby nezačala v cukru hrabat přiloženou lžičkou jako v zenové zahrádce.

_________________

Arsenovi uteklo maličko kyselé zašklebení, když si všiml, kdo to sem zavítal. Mimo osobní poznámky, aby Cassovi nezapomněl připomenou, kdy si nevzal službu, aby toho zrzek mohl dlouho litovat, podnikl letmý rengtenový pohled z kuchyně a sjel na bruslích s tácem kolem, přičemž na stůl před Alasku vyložil baňatý hrníček plný toho nejlepšího asfaltu.
"Na účet podniku," ohlásil ledabyle a zase zmizel.

_________________

Bylo prvního září a Arsen mírně panikařil. Nějak se mu při urputném pomáhání podařilo přišpendlit na jedno z Cassidyho triček papírovou cedulku "zabráno", když mu pomáhal balit, ale dřív, než se tomu stihl zasmát, už zase nabíral do hrsti zelený prášek. Letax ho vyplivl zpátky v krbu jeho domova.
Arsen ze sebe oklepal popel, vykročil přes zelené plameny a poněkud udýchaně zamířil zařídit ještě pár posledních věcí. Během léta stihl kavárnu ještě několikrát přestěhovat, přičemž párkrát z toho chytil cestovní nemoc jen kvůli tomu, že se mu měnil výhled ve vikýři.
Celou budovu zajistil podobným kouzlem, jaké chránilo Komnatu poslední potřeby (v tomhle ji považoval za skvělou inspiraci), ale samozřejmě nemohl seslat nic ve smyslu nezakreslitelného místa... Kavárna se nějak uživila: přitahovala k sobě lidi, kteří měli chuť na kafe, tudíž ještě jedna nešťastná potyčka se konala, když šel kolem zrovna jeden hromotluk od Olšenků, kterého právě hnala nepopsatelná chuť na dávku kofeinu.
Spěšně si natáhl cestovní lehkou bundu, nasadil si helmu, zapnul ji pod bradou a naskočil na svou sajdkáru... Možná to ještě stihne.

Zastavil samozřejmě smykem pár úderů po jedenácté před nádražím a helmu si systematicky otloukl o řídítka. Nejenže nedoprovodil January, ale nestihl ani Tamsin a... nebyl si ani jistý, co by jí na tu chvilku řekl, ale tak nějak se to slušelo. Řekl to přece, že ano...?
Arsen se zatvářil nejistě, ještě chvíli pozoroval budovu nádraží a nakonec sajdkáru otočil. Nefertiti, která mu přistála na rameni, ho tázavě klovla do ucha. Netrpělivě po ní mávl rukou. Potřeboval ještě sehnat míšek nového letaxu. Dva nejdůležitější lidé v jeho životě byli pryč, v bezpečí. Teď bylo načase postarat se o sebe.

Arsen Příčnou projel téměř liduprázdnou, bez bradavických studentů tam byl prvního září jako vymeteno. Unaveně si stáhl helmu a zamířil do nejbližšího maličkého krámku, o kterém věděl, že se tam s letaxem neokolkuje, jako se to teď někde dělo.
Průšvih nastal, když se s letaxem vracel. Samozřejmě se to stalo na ulici. Byl zabraný do myšlenek o tom, jak je neosobní poslat za Tamsin sovu, když měl být prostě jen... včas na nástupišti. Idiote, praštil se do čela, a když zvedl oči, zaostřil na jednoho z těch čarodějů, na které se už naučil dávat pozor. Bylo to v tom způsobu, jakým se po něm dívali. Arsen si umět představit, že si Olšenkovi nechali nakreslit alespoň malý obrázek, který koloval v příslušných kruzích jako poznávací plakátek.
Nasadil neurčitě zaměstnaný výraz a aniž si čaroděje všímal, začal nakoupené věci skládat do sajdkáry. Na čele se mu zaperlil pot. Periferním viděním vnímal, jak k němu čaroděj vykročil s rukou v kapse - hůlka, co jiného. Nenápadně ukládání věcí zrychlil, ovšem naskočení a start už nefalšovaně zprovoznil k závodní rychlosti. Dokázal z mašinky vymáčknout slušnou rychlost, když to bylo třeba. Nevýhoda spočívala jen v tom, že byla dost hlasitá...
Vrrrrmmmm, zazpíval motor, naštěstí čistě a bez hrkání, a Arsen sešlápl chvatně pedál. Ani se nemusel otáčet přes rameno, aby věděl, že čaroděj se rozběhl taky.
Nutno podotknout, že ještě nikdy si Arsen nedovolil vject hlavním vchodem do kavárny na sajdkáře, nicméně bylo to efektní a hlavně rychlé. Neměl čas parkovat někde na dvorku pod přístřeškem. Sesedl a vrátil se jenom proto, aby otočil ceduli na skle na "zavřeno" a otočil chvatně klikou. Kavárna se zase přestěhovala, soudě dle toho, jak se náhle zatmělo v oknem a za nimi se objevil jemně... odlišný výhled. Arsen se se zpocenými dlaněmi opřel zády o dveře a vydechl si.

_________________

"Předpokládám, že tady už kafe nedostanu..." usoudila Elsa s humorem tak suchým, že ani to kafe by mu nejspíš nepomohlo. Ono vlastně jejímu dni nemohlo pomoct už vůbec nic.

Z domu toho rána zbaběle prchla, když měl její bratr a jeho dáma standardní talířové extempore ("Kdybys byl co k čemu, nemusela bych to říkat vůbec!" vřískalo to jejím obviňujícím hlasem, "No jasně, protože já umím číst myšlenky, který tě ještě ani nenapadly, kurwa!" přecházel pomalu dotčený baryton do útoku - a spral ďas nějakou soudržnost dam, Elsa byla všemi deseti na Patrykově straně, protože ani ona ze čtyř různých narážek nepochopila, o co jeho přítelkyni vlastně šlo.) a ona rozhodně nehodlala čekat na to, až přijde klasická usmiřovací fáze. Protože soudě podle tříštivého zvuku (Který následoval její "Néé?! Já myslela, že jsi přece velký pan ČARODĚJ!!"), fáze zahrnující kuchyňské vybavení, občasný kousek nábytku a případný květináč už probíhala.
Byly to okamžiky jako tyhle, které ji nutily přemítat, zdali sdílet s nimi dům, byť patrový a poměrně rozlehlý, byl rozumný nápad. Zásadní nevýhoda prostorných domů byla, že zvuky se nesly.
Zpráva, že se adresát jejího a Patrykova úžasného balíku k osmnáctým narozeninám (kterému po zjištění, co že hezkého tam Patryk přidal, když se nekoukala, začala s jistým osudovým smířením v hlase přezdívat partyzán starting kit) zajímal o odesilatele (a oni očividně trvali na tom, že jim Elsa zopakuje, že to byl tajný dárek k narozeninám a ne, nic mu neřeknou) ji taky nepotěšila. Ale protože se jí zrovna hodilo rychle zahnout kramli, aby nemusela ty dva poslouchat, šla to tedy lidem na poště vyrýt na ráhno a omlátit o hlavu, když říct to slušně a v klidu očividně nezabíralo.
Bylo nutno podotknout, že na kafe by ji normálně nikdo taky jen tak nezlákal, jenže kofeinu měla zrovna akutní nedostatek a její hladina cukru byla, jako správné kolty, proklatě nízko. Zaplout tudíž do nejbližšího podniku (jehož cedule hlásala "otevřeno" a jeho dveře s tímto názorem souhlasily) se zdálo být rozumnou alternativou k ubalení pěstí první osobě, která na ni promluví.
Zpětně bylo toto rozhodnutí označeno jako nevyhovující, vzhledem k tomu, že k jisté psychické nepohodě z faktu, že se její ztracený syn opravdu zajímá, kdo ten balík poslal, se navíc přidal málem infarkt, způsobený tím, že nějaký tępak PROJEL DVEŘMI NA FECHTLOVI!!

"Ale mohla bych aspoň vědět, kde to ksakru jsme?" vytáhla se tedy zpod stolu zpět na židli, když jí došlo, že ne, nebyl to tank, co právě vjelo do místnosti, ne, nebyl to ani útok, a ano, dotyčný vypadá spíš, že ho někdo honí, než že by honil sám (soudě podle toho, s jakou rychlostí se začal tvářit, že nikdo není doma), ergo je v pořádku opustit bezpečí dřevěné barikády s ubrusem. Kudrlinky jejích pochybně hnědých vlasů přitom na mladíka dělaly absurdní vlnivé pohyby, naprosto neadekvátní zamračení, s jakým si Elsa upravovala zválenou sukni.

Arsena málem trefil infarkt, protože jednak takhle po rá-... hm, kolik že bylo hodin? No, prostě tu nikoho nečekal. Na chvilku v něm zabojovaly dva protichůdné pocity, totiž jeden provinilý, že vyděsil zákazníka, a druhý načuřený, že zákazník vyděsil jeho. Přesněji zákaznice.
Sjel očima pořád ještě dost vyděšeně hnědovlasou dámu s modrýma očima, jako by byl překvapený, že si do kavárny našla cestu, nadto zrovna v tak nepřejícnou chvíli.
Arsen zatím ještě nikoho vyprovázet ven nemusel a taky si nebyl jistý, jak se v tom chodí, takže mu hlavou problesklo několik imaginárních dialogů. Promiňte, madam, ale právě po mně šel jeden zlosyn, musím vás požádat, abyste odešla do bezpečnějšího podniku... Topím se v dluzích, jde po mně Lucův výběrčí výpalnýho, utečte! I když to tu vypadá jako slušný podnik, ve skutečnosti kavárna tak výnosná, abych si to nechal ujít, takže... cappuccino, latte?
Arsen si rozpačitě odkašlal a omluvně loupl pohledem po sajdkáře provizorně zaparkované mezi zpola rozkutálenými stoly.
"Ehm, omlouvám se, měl jsem poněkud naspěch... Dáte si něco?" oprášil si ruce o kalhoty a riskl úsměv. Asi by se moc nedivil, kdyby čekající host práskl dveřmi, nebo se doživotně nevzpamatoval z toho, že ho v kavárně málem přizabil nábytek, jako v nějaké westernové krčmě, ale to by se tu ostatně nestalo poprvé (a nejspíš ani naposledy). "Tohle bude... Příčná ulice, pořád ještě, obávám se, jenom je to to zákoutí za Počmáriovým papírnictvím. Tam mají bezvadné brky, jen tak mimochodem, nevržou, nelámou se a ani nepouštějí inkoust." Troufl si na spěšný pohled k nástěnným hodinám. Večer potřeboval ještě někde být. Poškrábal se na zátylku a založil si ruce v bok s mírným povzdechem nad tou spouští, která byla ale nevyhnutelná.
"Můžu vám nabídnout mrkvový dortík na účet podniku? Obvykle se tu tohle opravdu neděje," poznamenal s mizivou vírou, že právě získal věrnou zákaznici kavárny. "Máme čerstvě pražený zrní z Kostariky," dodal polohlasně a mírně zasmušile (a taky trochu nakrknutě) se vydal posbírat sajdkáru a přeparkovat ji do zadní části kavárny.

_________________

Dáma vypadala, že naprosto nedbá mladíkových hlubokých vnitřních monologů (a v některých případech i imaginárních dialogů) - mohlo to být způsobeno zejména tím, že je neslyšela. Ale ten jeho vyplašený pohled byl podezřelý.
"Smrtijedi?" optala se poněkud nevrle a způsob, jakým to slovo vyplivla, silně připomínal ten, jakým v duchu otitulovala Arsena, ne že by to, chudák, mohl vědět.
Elsa zkrátka nenáviděla tanky. (Upřímně, seznam věcí, které Elsa nenáviděla, by byl poměrně rozsáhlý, bylo ale nutno dodat, že tanky byly na špici - a těsně za nimi kulomety, kaťuše, miny, napalm a jiné svinstvo. Jako třeba Rusové.) Mělo to cosi společného s tím, že ji za život už dvakrát tankem málem přejeli; její odpor k vozidlům vjíždějícím do budov - a lhostejno zdali dveřmi nebo stěnou - byl zřejmý a naprosto ospravedlnitelný.
"Tedy, já jsem samozřejmě proministerská. Na sto dvacet procent," pověděla oušku s nadšením, které by v jejím hlase asi nemělo být, soudě podle toho, jak nepobavený výraz u toho měla. Jako za starých časů doma, procenta, procenta, čím epičtěji znějící (nehledě na nepřesnost, zmanipulovanost, popřípadě rovnou nesmyslnost), tím lépe - a hlavně nezveřejnit reálná čísla. Když se nad tím člověk zamyslel, on byl vlastně tenhle režim mnohem upřímnější než ten, který byl v Polsku. Tady se s nějakou demagogií zkrátka vůbec neobtěžovali.
Nebylo nicméně až tak velkým překvapením, že na jeho otázku poněkud ostentativně přejela pohledem obraz zkázy, který si z kavárny nadělal, na půl pusy prohlásila něco v tom smyslu, že stejně není kde si něco dát, a protáhla se mezi stoly v bezpečné vzdálenosti od toho podezřelého ucha. A jeho blábolení o brcích tomu nějak... nepomáhalo. Takové to bylo mladé. A blbé. ...mladé, chmh.
"Mrkvový dortík?" zarazila se nepříliš ochotně, když o tom začal, chvíli si ho prohlížela a pak s velmi hlubokým a slyšitelným nádechem rezignovala. A vypadala, jak kdyby mrkvový dortík v životě nejedla. "... a to se dělá? Z mrkví?" potvrdila vzápětí tuhle domněnku, když na Arsena pozvedla obočí s jistotou člověka, kterému se právě snažili namluvit, že dětské oleje jsou opravdu vyráběné z dětí.
"Pokud to kafe dostanu bez benzinu..." uvolila se nakonec s lehkou nejistotou a když mladé ouško zmizlo i s rachotinou, postavila několik stolů v okolí rozumným způsobem (tj. nohama i dolu) a po sesbírání a narovnání i několika židlí (kouzelník, co dělá věci rukama, ach!) se na jednu z nich usadila. To je tedy zvědavá, co se z mrkve dá upéct poživatelného. A co je to zbrklé, šílené ucho zač.
"Neměl bys být ve škole?" optala se mladíka, když se zase objevil. "OVCE a tak?" Technicky vzato na něj byla hodná - nehádala, že ještě nemá ani NKÚ.

Arsen nečekal, že se (z jeho pohledu) drobná dáma místo do křiku pustí celkem věcně do převrácení několika stolů a židlí.
"Jistě. Já..." roztržitě se chystal odpovědět, nicméně už na začátku věty došel k tomu, že vysvětlovat, že po něm nejdou tak docela zrovna Smrtijedi, ale něco podobně sympatické z druhé strany Evropy, bylo trochu složité a dost důvěrné. Něco mu v hlavě udělalo "cvak" a zatáhlo za páčku, když žena prohlásila, že patří k ministerským, takže Arsen si ostentativně zaláteřil a jeho pěst prolétla prázdným vzduchem. "Zatracení rebelové, že? Přijde jim úplně normální přepadat ze zálohy dostavníky se zásobou kafe, barbaři," žvanil překvapivě docela přesvědčivě rozhořčeně, až na to že stačilo rozplést si samotný obsah slov na to, aby nad tím normální člověk zavrtěl v nevíře hlavou.
Každopádně podle předchozího tónu Arsen předpokládal, že tohle dáma nespolkne jako pravdu, i kdyby se někde před tím praštila do hlavy. Doslova očekával nějaké ty přimhouřené oči a zvažování, v poslední době se to objevovalo hodně. Nikdo už nikomu nevěřil. Ne že by se Arsen divil.
Vážně moc nečekal na to, až se dáma přesvědčí, než není na dortík alergická, a jednoduše jeden na talířku neceremoniálně naservíroval na stůl, u něhož stála dáma nejblíž.
"Mrkev, ořechy, trochu skořice... Je to vážně dobré na nervy - hodně cukru, a přitom si můžete namlouvat, jak je to zdravé," pokrčil rameny a zamířil za pultík přidělat to kafe. Benzín nevedl, ale na své kafe s konzistencí asfaltu byl docela hrdý.
Když se ho zničehonic zeptala, jestli by neměl být ve škole, na okamžik mu v očích problesklo pobouření. Rychle spolkl odpověď "ano", protože to bylo vážně v plánu, až na to, že ona to nejspíš myslela jakožto... školou povinný.
"Je od vás hezké, že mi ubíráte na věku," prohlásil škrobeně (a jakkoli mu to v hlavě znělo jako skvělé stírací odseknutí, když to řekl nahlas, vyznělo to dost prachbídně); nenápadně zakoulel očima, když se obrátil, aby zatím opláchl zbylé nádobí. Kafe mělo ten nepěkný zvyk nechávat hodně trvanlivé fleky, když se neumylo dost rychle.
Aby to bylo fér, téměř si na oplátku rýpl, že madam vypadá jako někdo, kdo měl v dnešní překrásný den spíše vypravovat děti do školy, nicméně jediné, co z něj po chvilce vypadlo, znělo spíš jako nadějné "je to dobré?".
Opřený o pultík se bezmyšlenkovitě věnoval sušení nádobí mírně rozcuckovanou utěrkou. "Je to speciální smrtijedí edice. To víte, úspěchy ministerstva se musí oslavit," prohodil po chvilce, čistě proto, že byl zvědavý na reakci, takže sžíravost dočasně vyměnil za co nejsvědomitější pokerface. Ne že by byl dortík otrávený nebo tak něco, ale mohl to být docela zajímavý způsob, jak zjistit, s kým má tu čest, a popřípadě jak moc je dotyčná dáma paranoidní, kdyby náhodou dortík z talířku katapultovala na nejbližší stěnu.

_________________

Jestli Arsen čekal, že ho bude Elsa po očku pozorovat s nedůvěřivým výrazem, že bude upřeně zírat a sledovat každý záchvěv jeho obličeje, aby zjistila, jestli mluví pravdu o rebelech, nebo jestli jí zcela a nepokrytě lže, rebel rebelská... spletl se v ní očividně podruhé. Byla pravda, že si ho prohlížela většinu času, když zrovna nepřejížděla pohledem po okolí, ale pořád to spíš vypadalo, že to dělá, protože je Arsen jednoduše jediný pohybující se bod v okolí, ať už nosil dorty, kafe, nebo jenom zmateně pobíhal.
Když z něho vypadla ona osudná věta, jeden její koutek sebou škubl a pak se - s dramatickou odmlkou - nazadržitelně roztáhl do pobaveného úšklebku. (Bylo to uznání, co jí proběhlo přes oči? Elsa ještě nikdy neviděla nikoho takhle mladého s takhle pokročilým sarkasmem! Člověk by mu skoro věřil, že to myslel vážně!)
"No dobrá, dobrá, vždyť to nezpochybňuju..." pousmála se, když před ní přistál zákusek (prozatím) nepředvídatelných vlastností, který ten mladý očividně hodlal vychválit do nebes, i kdyby to měla být ta nejhorší věc, kterou Elsa v životě jedla. Což se po prvním, silně podezřívavém ňoupnutí ukázalo k Elsině radosti nebýt pravdou, opřela se tudíž do židle mnohem pohodlněji, přitáhla si dortík blíž a ujídala ho, zatímco ouško dělalo kafe a ona ho lehce nezaostřeně pozorovala. Dokud se tedy tak pěkně neohradil, že ho má za přesně takové ucho, za jaké ho měla; to se potom dal přesně vypozorovat moment, kdy se oči zahleděly na něj a dokonce ho i viděly. A očividně i pobaveně zkoumaly.
"Nechtěla jsem vás urazit, mladý pane," pověděla a v jejím hlase nebyla slyšet ani malá trocha jízlivosti. "Tak jak je to dlouho, co je máte za sebou?" přešla k vykání tak přirozeně, že se prostě nezdálo, že by ho chtěla urazit, natož aby se mu vysmívala, "mám poslední dobou nějaké štěstí na letošní absolventy."
Na otázku, jak jí dortík chutná, neodpověla, jen si ho (zákusek, přirozeně, Arsena se sníst nesnažila) zamyšleně prohlédla - než se tedy rozesmála (a to značně od srdce) té jeho poznámce o ministerstvu. "Dobrá, to už bylo trochu moc zvráceného humoru na jeden den," ušklíbla se, když ji to přešlo a ona si s důstojným výrazem urovnala košili. "Já," natáhla pomalu a s pobaveným důrazem na to slovo, "si myslím, že ti hezcí pánové s lebkou a hadem by ještě potřebovali kožené kabáty, aby byli tak styloví jako jejich braši ze Schutzstaffel." Elsa se odmlčela na dost dlouho na to, aby si mohla pomalu sníst další kousek mrkvověci, s trochu moc ostentativním nezájmem. "A že si můžou vysrat voko," dokončila sladce a složila talířek na stůl.
"Hmmm... ale ano, měl jste pravdu. Ten dortík je vcelku dobrý," zadívala se mu vzápětí klidně do očí. Má Arsen svoje odpovědi o jejím smýšlení? Ano? Elsa má radost.

Arsen se uvolnil jenom trošku, protože věcnost a svým způsobem ledová odvaha a přístup hnědovlasé dámy ho mírně rozhazovaly až doteď.
"Letošní absolvent," přiznal celkem bez okolků, ale vzápětí už důrazněji dodal: "Absolvent." To kdyby náhodou. Vždycky byl hrozně hrdý na to, když už mu bylo dvanáct, ne jedenáct, třináct, ne dvanáct, a tak dále, a opuštění Bradavic představovalo jeden takový mezník, i když už byl o dost starší a nebral to zdaleka tak tragicky. Většina "odejitých" lidí neměla moc ráda, pokud spadali do šuplíčků mezi poďobané teenagery, alespoň pokud jim z toho nekynula nějaká sleva v bijáku.
Arsen se pomalu, váhavě, ale o to upřímněji usmál, jen aby úsměv vzápětí nahradil troch zmatený výraz. "Vy jste... z Německa?" zkusil hádat. Dějinám zrovna moc nedával, ale znělo mu to jako nějaké válečné komando před čtyřiceti lety. Mírně zaskočeně vykulil oči. Nebyl zvyklý slyšet někoho dospělého takhle nadávat, což hodně vypovídalo o tom, jak byl ve své podstatě pořád ještě dost nezkažený. No, jak se to vzalo.
Arsen to vzal jako znamení, že madam má málo cukru a další dávka ji určitě uklidní... pročež se natáhl po jedné sušence ve sklenici na pultu a zakousl se do ní. Nejspíš aby uklidnil sám sebe.
"Máme i sušenky," odpověděl poněkud nesoustředěně a zajíkavě, protože po tom rozvážném prohlášení zněla pochvala dortíku poněkud zvláštně. I když ho to potěšilo.
Alespoň v jednom měl jasno. Madam nehrála s ministerstvem, pročež mu byla automaticky o stupínek sympatičtější, anebo to jen hrála a předstírala, aby ho zviklala a následně udala, což z ní dělalo mnohem nebezpečnější osobu. Arsen ji neurčitě tipl na hodně dobrou herečku. Takže vlastně v ničem jasno neměl.
Nervózně zůstal zakousnutý na tvrdé sušence a v hlavě mu to šrotovalo. "Nevím proč, ale... nevypadáte jako někdo zdejší, jenže to mi zase vůbec nedává smysl, co byste dělala zrovna tady. Je to tu příšerné. Leda by to jinde bylo ještě horší," upřesnil nepříliš optimisticky, ale ten závěr mu nějak dával smysl. Odmlčel se, jestli mu dáma něco potvrdí, nebo bude patřit mezi ty, kteří toho o sobě moc nenamluví. Arsen byl proti vlastní vůli docela zvědavý, i když jindy neměl ve zvyků z hostů tahat cokoli jiného kromě další objednávky (a peněz, které byly většinou odevzdány zcela dobrovolně, většinou i s dýškem!).
Jestli dialog z jeho strany zněl mírně přejetě, tak to se nikomu nezdálo. Arsen se v těhle věcech jenom tolik neangažoval a většinou netušil, co si s nimi počít, kromě toho, že věděl, že se mu spád událostí vůbec nelíbí, jelikož mezi kouzelníky mudlovského a smíšeného původu měl přátele. Navíc nebyl právě mistrem dinstingovaného rozhovoru.
"Co vás přivedlo zrovna sem?" zeptal se, aniž upřesnil, jestli tím myslí kavárnu, nebo případně Příčnou ulici obecně. Sklenici se sušenkami si přitáhl mezi kolena a případně nabídl Else jen tak mezi řečí, protože ke kávě byly to pravé. (Dokonce se spolu s ní daly rozkousat.)

_________________