Mimo herně:
To jsme toho nahráli!

"Ahá.. páni," pokývla Clara uznale hlavou, úsměv jí samozřejmě z úst nemizel. Sice ji potvrzení jen rozpustilé myšlenky trochu zarazilo, ovšem dala to najevo jen zlehka a veselá nálada ji neopouštěla. A Rosanna ani Gabi nevypadaly, že by její poznámka byla nějak nevhodná. Clařina upřímná povaha na sebe nenechala dlouho čekat, neboť holčina po kraťoučkém zaváhání s lehkým pokrčením rameny dodala vysvětlení. "Pardon, vždycky si myslím, jak už se mezi kouzelníky vyznám.. tak ještě zřejmě ne! Víte, mamka sice studovala v Bradavicích, ale nakonec zůstala u nekouzelnického života - řekla bych, že kvůli tátovi, ale sama si nedokážu představit, že bych dobrovolně skoro přestala používat kouzla tak, jako ona. Ale každému, co jeho jest."
Při shodě o tom, že je zařadí hned po příjezdu, se Claře docela ulevilo. "To je dobře, představa, že ještě budeme čekat na zařazování je vážně děsivá," zubla se a krátce vyhlédla z okna na druhé straně kupé. Neobydlené kraje Anglie se za ním jen míhaly, až Claru napadlo, kde vlastně Bradavický hrad leží? Otázku si ovšem nechala pro sebe, už tak měla dojem, že přecijen povídala až moc. Při zmínce o předmětech si ovšem nepomohla. "Že, taky se hrozně těším na létání! Brácha mě nakazil famfrpálem jako divou chřipkou, bude super si to konečně zkusit na vlastní kůži."
Posledním pasažérem v jejich kupé byl malý klučina, jehož Clara odhadla taky na budoucího prváka. Na otázku, zda se k nim může připojit, se Clara vlídně usmála - ne že by se tak nesmála pořád - a pokývala hlavou. Klučina navíc svíral knihu v rukách, což mu jen nahrávalo do karet!
V případě, že se představil i zbytek kupé, se Clara se svým jménem samozřejmě připojila. Sama se častokrát zasněně zastavila s pohledem na okénku, odkud mohla sledovat celé ty kraje, kterými Bradavický Expres projížděl. V případě vhodného tématu, ať už došlo na kouzla, létání a aktuální dění ve famfrpálu, kouzelnická zvířata nebo jakékoliv zajímavosti z kouzelnického světa samozřejmě bedlivě poslouchala a sem tam se připojila se svými poznatky, doměnkami a tím, co si pamatovala od Tonyho. A s tím, jak se postupně stmívalo, měla Clara čím dál tím větší chuť jít na chodbičku a lehce poskakovat. Sakra, jak se těšila!

Když se Clara spolu s ostatními dostala ven z rušného vlaku, hnedle vypátrala zdroj onoho hlubokého hlasu, který svolával prváky k sobě. Zamířili k lodičkám, které se lehce pohupovaly na lesknoucí se vodní hladině. Hm, tři? pozdvihla Clara obočí a téměř neznatelně si povzdechla. V tomhle rozřazování bývala většinou mezi posledními, liché počty byly mezi ostatními dětmi její noční můrou. Nakonec se však Clara jen s úsměvem ohlédla na ostatní a vlezla jako první (A) do lodičky. Ať si k ní sedne, kdo se odváží!

_________________
Miss Williams!
#554542

Tebe asi hodně baví dělat křena, co? Tak na tohle Ray odmítal svému vnitřnímu hlasu odpovídat. Byl si jistý, že kromě zeleného idiota to ani jeden z přítomných v kupéčku takhle nebere, tudíž si odmítal takovou poznámku vůbec připustit. A to bylo asi tak důvodem, proč se hlasy během následujících minut začaly přetahovat o nadvládu nad jeho mozkem. Ale i tak se snažil působit, že Nata s Gruškou vnímá, poněvadž by bylo fakt k ničemu, aby vypadal, jako že je uraženej nebo co. Jelikož nebyl, že jo. "Tyjo, ale to bys ho mohla otrávit, udělala bys tím světu velkou službu," přizvukoval nápadu na zabití Powella, a když pak Nate nadhodil, že by ale měla krýt své stopy, vehementně přikyvoval. Bylo přeci zbytečné, aby Agrippina schytala potrestání za zabití takového zbytečného blokátora životního prostoru.
"Já se na ty mrňata radši ani nedíval. To mezi nimi vážně není nikdo použitelný?" ušklíbl se. To nebyly zrovna dobré zprávy. Rayeček se nám tu zhroutí, pozor, šklebil se růžový trouba v jeho hlavě, a on se šklebil taky, ale trochu jinak. Rozhodně ne pobaveně. No a do toho ještě ty zvuky. Vypadalo to, že se někdo svým řevem pokouší zničit celý vagón. "Já vím jenom, že odznak dostala Anabelle Howellsová, byli jsme u nich o prázdninách na návštěvě. Ale co tak říkala, asi je taky jediná čistokrevná. Hádám, že ostatní budou jen banda budižkničemů," podělil se s tím, co věděl o prefektech, a zase se mu po tváři přehnalo zašklebení.
Někdy v tu chvíli hluk pravděpodobně utichl. Ray chvíli přemýšlel, zda to má vůbec zapotřebí, ale jelikož se pomalu začínal dostávat do stádia lehké mánie, přicházely vlny energie, a ta jedna ho zvedla ze sedačky, a on šel zvědavě vykouknout do chodbičky. "Tyjo, je tam nějakej děsivej chlápek, a právě hubuje těm idiotům, co tu celou cestu řvou jak na lesy," oznámil své zjištění osazenstvu kupé, a šel si pro jistotu zase kecnout na prdíznu.
No a zanedlouho poté vlak zastavil. Ray se trochu rozpačitě rozloučil s Gruškou i s Natem, a vyrazil si hledat kočár, kde by byl pokud možno sám. Potřeboval totiž vyřešit nějaké věci s hlasy ve své hlavě.
>>>

Mimo herně:
Pardon za divnost postu, moc cukru v krvi...
V kočárech ani na slavnosti s Rayem nepočítejte.

_________________

C5
Nott, McLarken, Olšenková

Na McLarkena se pochybovačně ušklíbnu. "Abych pravdu řekla, pochybuju, že mají rozum nebo pud sebezáchovy," zamručím a nakrčím lehce obočí, uvažujíc o tom, jestli se ho všichni tak bojí, nebo si prostě jen moc věří. Co já vím, lidi tady jsou šílení a dělají samý kraviny. Pobaveně se pousměju na jejich rady ohledně zabíjení Powella. Duh, jako kdybych tyhle věci už nevěděla. Kdybych je znala lépe, asi bych jim předvedla, jak nevinná, milá bytost jsem a že by mě nikdy nikdo nemohl podezírat, ale protože nevím, kdy mi ti dva hodlají bodnou kudlu do zad, raději si to nechám pro sebe a přikývnu. "V té hromadě odpadu nebude těžké někoho najít," poznamenám sebejistě a na chvíli se odmlčím, čistě jen proto, abych si hlavou prohnala scénku, co by to asi udělalo s Prestonem. Chápejte, někdo mu otráví jeho milovaného brášku a on by určitě dolezl za mnou pro utišení - už tak je to ubožák největší. To by ovšem byla dokonalá příležitost na podražení nohou, že? Přišel by za mnou, za svou kamarádkou, která s ním vždycky soucítila a byla na něj tak hodná a BUM! poslala bych ho do temných míst. To se mi líbí. Na Nottovu otázku zakroutím hlavou a pohled přesunu na McLarkena - zase. Nadzdvihnu pochybovačně obočí a zakroutím hlavou. "Takových je ve zmijozelu už teď hromada," odvětím lehce lhostejným tónem, protože mám pocit, že i kdyby nám do prváku zařadili samé budižkničemu, nijak by se to neprojevilo, protože je nás čistokrevných ve zmijozelu naprostý minimum. "Přesně tak," dodám směrem k Nottovi, vyjadřujíc lehkým zakýváním hlavou svůj stoprocentní souhlas s tím, co řekl. K tomu, co pak dodá o chlápkovi v uličce, dodám jen tiché "no konečně," a dál se nevyjadřuju.
Pak začne vlak brzdit a já si začnu mlčky balit věci. Chvíli přemýšlím, jestli chytím v kočárek Romea, ale pak se rychle mentálně vyfackuju a rozloučím se s Nottem, který je nějak moc hrr pryč z vlaku. "No, doufám, že cestu nebude nikdo zdržovat," prohodím jen tak mimochodem směrem k McLarkenovi, pokud nezdrhne dřív, než já, "mám docela hlad." dokončím a vydám se z kupé pryč. Předtím ještě kývnu na zmijáka, jestli si jde taky hledat svůj vlastní kočár, nebo jestli chce jet s mou maličkostí. S McLarkenem nebo bez se vydám ven z vlaku, přičemž se nezapomenu zastavit u toho uřvaného kupéčka, čistě jen proto, abych na ně viděla. Defaultně svůj výrza stáhnu do fáze 'lehce andílkovský', kdyby tam náhodou byl někdo, koho tahám za nos. "Dobrý večer, pane profesore," prohodím ke Gerasimovi a s celou svou Olšenkovskou aurou se vydám směr kočáry.

_________________

Sven překvapeně zamrkal, když mu Andy sdělil, že dostal trolla z lektvarů. Raději se ale zase hned přestal tvářit překvapeně, aby se Andy třeba neurazil. Nikdo nebyl všestranně nadaný. „Mohl jsi za mnou přijít, mohl jsem tě doučovat,“ zamumlal, i když s křížkem po funuse. Ale byl si celkem jistý, že z těch lektvarů by Andymu do hlavy něco natloukl, protože mu šly. „A už víš, v kterých předmětech budeš pokračovat?“ zeptal se pak zvědavě. „My máme profesorku Ní Mhóráin, ta je moc fajn, taková milá a docela hodná. Myslím, že u zkoušek bude v pohodě,“ pronesl zamyšleně. Sven se zkoušek z lektvarů rozhodně nebál, i když věděl, že stát se může cokoliv a ten drobný červíček pochybností mu pořád hlodal v hlavě.
„A co bys chtěl dělat?“ Sven si připadal až moc zvědavě, ale o Andyho se opravdu zajímal. Navíc mu do konce školy už moc času nezbývalo. „Ode mě se zas očekávalo, že budu pracovat na farmě, ale tátovi se asi nakonec rozsvítilo a usoudil, že to není nic pro mě. A nad lékouzelnictvím jsem uvažoval, ale asi bych to taky nezvládal,“ zakroutil hlavou. Kdepak, Sven měl už nějakou dobu v hlavě představu sebe jako známého módního návrháře. Prostě paráda! Udělá díru do světa.
Informace o Řecku nebyly sice ty, které by se Sven chtěl dozvědět, ale rozhodl se, že nebude Andyho trápit intelektuálními dotazy. „Já se taky těším, i když mám letos ty NKÚ,“ odvětil nakonec a pokrčil rameny. Jediné, co ho děsilo, byl fakt, že asi bude muset doučovat svou sestru, aby těmi zkouškami alespoň nějak prolezla.
„Dlouho už asi ne,“ zamumlal Sven v odpověď, když se Andy zeptal na to, jak dlouho ještě pojedou, a vykoukl z okna. Rozhodně už projížděli skotskou vysočinou. A taky kolem nich projela bábi s vozíkem. „Dáš si něco?“ zeptal se Andyho a vyběhl nakoupit pochutiny, aby zbytek cesty přežili. A právě díky sladkostem přestal Sven tolik depresit a zbytek cesty uběhl v celkem veselém duchu. A protože se Svenovi od Andyho nechtělo, pravděpodobně se s ním pak nacpal i do kočáru, pokud se ovšem pan prefekt nemusel věnovat svým povinnostem.

>>

_________________

„No jasně že ne,“ odpověděl Dylan na otázku, zda by byl schopný někde zapomenout potkana, a trochu se přitom ušklíbl, „jenže co si myslím já a co si myslí máma, to jsou dvě rozdílný věci, jak mi ráda říká. Ale fakt doufám, že příští rok už se na to bude dívat jinak, tak pak bysme je mohli skamarádit, to teda jo.“
Dylan pokrčil rameny, protože si ani on nemyslel, že by tátovi tak úplně záleželo na tom, v jaké koleji bude umístěn jeho syn. „Nevím, jestli by jim to nebylo spíš jedno,“ vyslovil nakonec nahlas svoje myšlenky a potom souhlasně přikývl na Barryho slova. Inu, ostatně se to měli dozvědět už dnes večer, kam přijdou, a ta doba do zařazení nepochybně uteče celkem rychle. „Ty Vikingové by teda jako nebyli špatný. Anebo nějakej úplnej pravěk, to by taky bylo dost zajímavý,“ zamyslel se Dylan nad tím, do jaké minulosti by se podíval on sám. Pravdou ale bylo, že pokud by hodiny Dějin byly takhle akční, tak by byl spokojen snad se vším, hlavně aby nešlo o nezáživné sezení na židli.
Dylan se na Barryho zvesela zazubil, když se jim podařilo tak hezky se rozdělit při nákupu občerstvení na cestu, která jim nakonec docela dobře utekla. Aby taky ne, když se člověk dobře bavil a byl ve společnosti svého kamaráda. „No to bysme mohli,“ přisvědčil a vážně posléze už netrvalo dlouho – minimálně to tak Dylanovi přišlo – než vlak nakonec skutečně zastavil (ještě předtím se někde našla chvíle na převlečení do hábitů) a oni se mohli vydat ven, kde byl Dylan ohromen velikostí chlapa, co je odvedl k lodičkám. Cesta v lodičkách byla kapitola sama pro sebe a řekněme, že Dylanovi nechybělo mnoho k tomu, aby se vyráchal ve vodě. Ale ten pohled na bradavický hrad nakonec stál za to.

>>>

Mimo herně:
Já už bych ty lodičky asi nestíhala, ale Dylan je pro Barryho klidně k dispozici jako npc.

_________________

Ignác se pobaveně zašklebil a souhlasně pokýval hlavou. „Jo, táta by mě asi taky vynes v zubech. A hned po mě i strejdu, kterej by mě určitě podporoval, protože je prdlej,“ vysvětlil zrzek s úsměvem od ucha k uchu, maje tu představu přímo před očima. Jasně viděl otcův výraz ve chvíli, kdy přišel na to, že jeho syn chová draka. Ups.
„Našetříme,“ odvětil Iggy, jako by našetřit na papouška nebyla žádná dřina. Pravdou ovšem bylo, že neměl tušení, kolik takový mluvící papouch stojí. „Kolik takovej papoušek stojí, nevíš? Je drahej?“ povytáhl tázavě obočí. „Víš co? Mohli bychom ale šaškovat na Příčný ulici za peníze - ty budeš hrát na ukulele a já budu... já budu taky něco dělat,“ zamumlal zamyšleně. Třeba by se nad nimi občas někdo sledoval a hodil jim do klobouku pár drobných. Že budou tímhle způsobem šetřit na papouška asi až do smrti, to byla věc druhá.
„Zeptej se Dawsonový. To křížení by bylo hustý, takovej kouzelnej banán...“ Ještě, že v tom Iggy neviděl žádné dvojsmysly, na to měl ještě čas. Když se kolem jejich kupé protáhl nějaký černooděnec, zrzek zamrkal a vykoukl ven. „Co to bylo za týpka?“ bafl překvapeně, ale když ten chlápek neotravoval je, tak to víc neřešil.
Po nějaké chvilce přijela bábi se sladkostmi, tak se kluci asi dost nacpali, a zbytek jízdy utekl už docela rychle. Iggy se nakonec převlékl do hábitu a společně se Skyem zamířil ke kočárům, aby si poprvé svezli zadek kočárem taženým neviditelnými zvířaty. O těch se Iggy rozpovídal, protože od strýce o nich slyšel až až, takže mluvil jako encyklopedie...

→

_________________

„No jo, rodiče,“ mávnul Barry tlapkou do vzduchu a pobaveně se zašklebil - o svém tátovi by mohl vyprávět sáhodlouhé historky, kterým by navíc skoro nikdo nevěřil. Málokomu se chtělo věřit, že je starší Kenway takové pako.
„Jo, asi bylo. Myslím, že mýmu tátovi to jedno bude,“ usoudil Barry zamyšleně v reakci na Dylanova slova, protože kamarád víceméně vyřkl nahlas to, co si on sám myslel. A konec konců, jemu to bylo taky celkem fuk, do jaké koleje se dostane, jen aby to nebyl ten podzemní Zmijozel. „Pravěk by taky stál za to, to teda jo,“ pokýval hlavou, když došla řeč na to cestování časem. Možná by nad tím přemýšlel a mudroval déle, ale to by nesměla přijet babča se sladkostmi.
Když vlak dorazil do Prasinek, Barry byl příjemně nacpaný a měl nervy obalené sladkým, takže se ani moc nebál rozřazení do kolejí, které se neúprosně blížilo. Převlékl se do hábitu a společně s Dylanem nedočkavě vyrazil z vlaku ven. „Páni, ten je hustej,“ okomentoval školního šafáře, který je měl dovést k loďkám, a pak jej společně s Dylanem následoval. Rozhlížel se přitom po ostatních stejně starých dětech a uvažoval nad tím, jaké lidi asi budou mít v ročníku. Doufal, že ne žádné nafoukané idioty.

U loděk se s Dylanem asi nějak rozdělili, byť určitě nechtěně, protože Barry byl nakonec postrčen do loďky první. Uvelebil se za dívkou, která už tam seděla, a přátelsky se na ni zazubil. „Čau, já jsem Barry,“ pozdravil, představil se a natáhl k ní pravačku. „Tak co, těšíš se?“ zeptal se a kývnul hlavou ve směru, kterým odhadoval bradavický hrad. A začal prsty neklidně bubnovat do dřevěného člunu, protože ho nudilo a otravovalo, jak musí čekat, než se nalodí všichni. A samotná cesta přes jezero taky určitě nebude bůhví jak zábavná.

_________________

Mimo herně:

| +

Ospravedlňujem sa za preskakovanie, no idem do práce čiže už nemôžem čakať, rýchlo/divnopost

"To nevadí, veď aj tvoje meno je pekné," poznamenala a pohľadom prešla z Aidy na mierne zaprášené okno. Nie že by ju konverzácia s prisediacimi nebavila no chcela zistiť, kde sa asi približne nachádzajú. Krajina sa pomaly ale isto menila a budovy vystriedali dlhé lúky a lesy. Niečo vnútri jej napovedalo, že už nie sú veľmi ďaleko a čochvíľa dorazia. Bol to príjemný pocit, akási radosť zmiešaná s vzrušením no skrývala sa tam aj drobná dávka nervozity.
To už ale Aideen začala hovoriť o svojej láske k čokoláde a karamelu, čím prerušila jej myšlienkové pochody, a tak svoje oči opäť odtrhla od sklenenej tabule. Svoj názor k danej téme už povedala a preto v jej rozoberaní nepokračovala, iba sa zľahka usmiala a prikývla na znak toho, že chápe a súhlasí. Veľa cukru naozaj škodilo, no to nebol ten dôvod, prečo ho nemala rada. Jednoducho jej nechutil, aspoň nie v príliš veľkom množstve.
V nechuti k sladkému možno bola sama, no určite nebola sama v tom, že jej bude chýbať domov. Hoci by to možno nikdy nepovedala nahlas, rodičom bude určite pravidelne písať a malý Tobbie jej chýbal už v tej chvíli zo všetkých najviac. V škole bude mať naozaj len Aydena a pokiaľ sa nezblížia o niečo viac ako doteraz, bude sama. Prestaň, určite nebudeš sama. Napomenula samú seba a zhlboka sa nadýchla.
V tom ale vlak citeľne pribrzdil a jej srdce sa poriadne rozbúchalo. Nemýlila sa, naozaj boli blízko, no nepredpokladala, že až tak. Keď zastavili úplne, rýchlo vyskočila na nohy a natiahla sa za Iris, ktorá spokojne trónila na batožinovej polici pri kufroch. "Asi by sme mali ísť," prehlásila, no nesmerovala to na nikoho konkrétneho. Rýchlo si pozbierala všetky svoje veci, zoširoka sa usmiala na Macka a Aidy a zamierila priamo na preplnenú chodbu, po ktorej sa už trmácali študenti vonku z vlaku. Bez slov sa zapojila do davu, ktorý ju doviedol až na Rokvillské nástupište, kde už na prvákov mával vysoký zarastený muž. Obočie jej prekvapene stúplo, no ústa držala stále zavreté a zvedavo sa obzerala okolo seba, skenujúc úplne všetko, na čo jej padol zrak.

Pri loďkách sa na chvíľu rozhliadla okolo seba zvažujúc, či sa má k niekomu pripojiť alebo nie, no nakoniec sa rozhodla usadiť sa do druhej loďky, ktorá bola ešte stále prázdna. Sledovaním svojho okolia bola zaujatá natoľko, že niekde stratila svojich dvoch spolucestujúcich spolužiakov no dúfala, že sa k nej možno neskôr pripoja. Ak nie, určite sa budú vidieť na hostine.

_________________

"Jestli ho přijal dobrovolně, tak proč Fitzpatrick něco neudělá? Cokoli! To mu přijde normální, že ten maniak použil na Krásku kouzlo?" prskl Septimus zpátky a v duchu neochotně zauvažoval nad tím, která londýnská čtvrť se jmenuje Šumava, protože to neznal a to bylo krajně trapné dát jakkoli najevo. Nehledě samozřejmě na to, že v případě Amarilly to možná nebylo kouzlo, ale nehraničilo to s nechutí vůči černému chlapovi o nic míň.
Nakonec si povzdechl a aby si aspoň trochu ulevil, praštil do kovového okenního rámu pěstí. Byl v pokušení vydat se uličkou dál a dohlédnout na to, aby se nějaká ta nehoda přihodila co nejdřív, pokud s ním nehodlal učitel obrany proti černé magii nic dělat, když zrovna vykoukla Kath se svou otázkou vůči Tamsin. Septimus to vzdal.
"Můžu taky?" zahuhlal. Jestli tu byla Kath, Gweeny a Aniyah budou někde poblíž. Při téhle myšlence se mu ještě víc sevřelo srdce. V tom okamžiku se Tamsin zeptala na Finleyho - Septimus po ní švihl nepříliš nadšeným pohledem, který jasně značil, že Finley je poslední osoba, které by on hlídal zadek, takže ne, netuší, kde je; pořád byl ještě na ostří nože - napínal uši po jakémkoli zvuku, který by mu naznačil, že má vystřelit do dalšího vagónu zjednat trochu víc spravedlnosti. Kupodivu docela spoléhal na to, že někde ve vlaku bude O'Fearraigh. O odznaku sice nic netušil, ale nějak si vyvodil, že by se nenechal zahnat do kouta, tím spíš ne... někým takovým.
Jelikož zůstali s Tamsin stát v uličce jako tvrdé y, po chvíli mírně trapného ticha o něco smířlivěji kývl, jestli se nechystá taky do kupé za Kath.


Přítomnost Gweeny v kupé mu navíc o něco zvedla náladu. "Asi prasknu vzteky," ulevil si. "Vsaďte se, o co chcete, že bude učit obranu proti... heh, co to říkám. Černou magii. Není to moc klišé?" loupl po trojici naoko ustaraně pohledem. "Strašný drsňák. A v posteli si nejspíš chová plyšového medvídka, má slabost pro koťátka nebo nastřelené vlasy."
Nejspíš mu došlo, že nejmíň dvě ze tří zmíněných věcí by mohly být obvyklé i u holek, nicméně jenom sjel nakvašeně níž po sedačce a založil si ruce.
"Jen pro připomenutí, co přesně ministerstvo může udělat horšího, než poslat sem dalšího netopýra, kdybychom se ho pokusili zbavit? Myslím legální prostředky, vimrlex v posteli, červi v jídle, projímadlo v pití..." pokrčil rameny. V tuhle chvíli si ani on sám nebyl jistý, jestli vtipkuje nebo ne.
Vlak každopádně během chvíle už brzdil na zastávce v Prasinkách. Čas na přestup do kočárů.

_________________

Jack se nefalšovaně rozzářila a nadšeně natáhla po vyslovení jmen ke každé nové tváři ruku k potřesení. Dante jí dokonce výjimečně vzal slova plná prskání, že zavazadla si zvládne uklidit i sama, a jelikož na takové ohledy nebyla zvyklá, rozpačitě si přihladila dlaní vlasy (které se mimochodem samy od sebe opravdu nějak narovnaly a utřídily do menší spouště...).
Jack sebou kecla u dveří a natáhla si nohy, které si upřela o kliku dveří s téměř požitkářským výrazem, když si založila ruce za hlavu.
"Taky mě moc těší, a jo, do prváku," přiznala a loupla po Vincentovi očkem, aby se zaškaredila. Tohle jí něco připomínalo, ale dneska už se o svou výšku nehandrkovala. Nedočkavě zakývala hlavou, jakože zpěv zkusí nezkazit (ve skutečnosti měla Jack celkem plný hlas, který jen občas trochu přeskočil, a při zpěvu to neznělo špatně), a pak si prokřupala klouby na rukou tím, že se protáhla.
"Znáte něco od Michaela Jacksona? Ale beru všechno," broukla a hned na prstech vypočítala pár písniček, které trochu uměla. "Hotel California? House of the rising sun? Staying alive! Nebo You really got me now, šutry válej!"
Jelikož se v kupé během chvilky vyrojila i čokoláda a další drobnůstky, byla Jack ochotná přestat na chvíli diktovat (i když to nejspíš bylo proto, že měla zrovna plnou pusu a nemohla moc mluvit, jen šermovat rukama). Každopádně se snažila přidat i k písničkám, které neznala moc dobře, jakmile pochytila alespoň refrén, a na nějakou dobu opravdu ze zavazadel stáhla kotlík, který měl sloužit jako buben - v tomhle se moc nestyděla.
Jack trochu skrčila kolena, když se dveře najednou rozjely, a zůstala koukat střídavě na chlapa v nich a kluky, aby zjistila, jestli to náhodou není něčí namíchnutý tatínek. ("Pro Michaelův božský obličej, to neumí klepat?! Co kdyby se tu někdo líbal?!") Vlakem jela prvně, pochopila jenom to, že bradavický expres vozí spoustu studentů. O ničem jiném nebyla řeč. Jack v souladu s logikou natáhla ruku s lístkem k procvaknutí.
"'Brej. Tak 'prejskněte 'sím, 'bo otevřený dveře fakt zvukově netěsní," nakrčila čelo nechápavě a zapřela se do sedačky, aby mohla natáhnout nohy, zavřít dveře a napomoci tím celé věci k vyřízení/vrátit se do předchozí pohodlné polohy, samozřejmě pokud Isaac nebo Dante nechtěli taky hodit řeč. Jack polkla zbytek čokoládové žabky, která jí ještě před chvilkou škubala nožkou mezi rty.
"Nemám páru, máma i táta jsou kouzelníci. U vás ne?" zeptala se se zaujetím.
Jakkoli by ráda poslouchala popisy jednotlivých členů rodiny, popřípadě nějaké to zuření, sama by sklouzla ke zdrbnutí své starší sestry a nadávání na své dva starší brášky, po kterých se jí popravdě už teď ve skutečnosti stýskalo, akorát protože čas žene, Jack jakožto prvačka zkrátka musela upřednostnit hromový hlas obří postavy s lucernou, který v huňatém kožichu tam venku naháněla první ročník do kupy.
Se zubatým úsměvem rozdrbala Isaacovi vlasy, Danteho zatahala za kravatu a Vincenta hystericky poprosila zataháním za rukáv, aby jí pomohl rychle nacpat kotlík zpátky mezi ostatní věci (kufr najednou záhadně nešel zavřít, i když věcí v něm bylo stejně). Popadla věci, pak je zase položila, když se z chodby ozvalo, že kufry stěhuje někdo jiný, a dlouhým, vratkým krokem si probojovala a proklestila cestu s pocitem, že jde pozdě, k loďkám.

Kupodivu nešla zase tak pozdě, aby se jí nepodařilo naskočit do jedné úplně prázdné loďky sólo. Okamžitě ji prohlásila za svůj ukořistěný dopravní prostředek a popadla obě vesla, odhodlaná uřídit to tu sama. Netřeba proto popisovat zaskočený výraz, když loďky o něco později vyrazily dočista samy po jezeře vpřed...

_________________