„No, ale v knihovně abych si kolikrát brala na pomoc schůdky nebo někoho stejně vysokého jako tebe,“ opáčila Maeve pobaveně, ale sama věděla, že nížce se dá přece jen trochu pomoct, s výškou už to bylo horší. A byl fakt, že byla i celkem ráda, že se může pohodlně posadit, když se tak dívala na Matta, jak se do kupé poskládal.
„Hmm… takže říkáš, že bysme si někdy mohli střihnout nějaký duet?“ Maeve zavlnila obočím, když se Matt zmínil o hraní na kytaru, a zazubila se v nadšeném očekávání. „A beru tě za slovo, abys věděl,“ mrkla na něj v reakci na jeho další prohlášení a zatvářila se tak, že bylo těžké odhadnout, jestli vážně počítá s tím, že by si s Mattem zašli někam 'na jedno' nebo ne.
Nešlo zadržet koutky úst cukající do úsměvu, když se Matt očividně ocitl v rozpacích, ale Maeve to nemyslela špatně. Vlastně byl při tom totiž docela roztomilý. Rozhodně to nemínila dál rozpatlávat a o chvíli později už stejně měli jinačí starosti. Maeve posléze následovala Mattova příkladu a vykoukla ven na chodbu, kde se odehrávala akce. „Pochybuju, že by ti někdo vyčinil, když přišel Fitzpatrick, to leda že by tu nebyl. Navíc…“ Maeve si odkašlala a svraštila obočí, zatímco pozorovala mafiána, který se očividně vydal šikanovat další kupé, načež zalezla zase zpátky dovnitř. „Navíc ten týpek fakt nevypadá zrovna příjemně nebo bezpečně, takže nejrozumnější by prostě bylo ho ignorovat. Nás dva taky přešel…“ Maeve nechtěla přímo říct, že by si za to Amarilla s Flaviem mohli sami, to v žádném případě, ale moc velký pud sebezáchovy asi taky neměli. Někdy prostě bylo lepší držet hubu a krok, zvlášť pokud chtěl člověk přežít obyčejnou cestu do školy. Každopádně abyste si nemysleli, samozřejmě že kdyby se neobjevil profesor Fitzpatrick (a taky žádný jiný rytíř na bílém koni, kterých se tam rojilo taky relativně dost), tak by Maeve snad i nějak zasáhla, nebo se o to pokusila. Nicméně teď už bylo bezpředmětné o něčem takovém uvažovat.
Jen o chvíli později se u dveří ohlásila Jane a Maeve proti jejímu přisednutí nic neměla, tudíž pokud byl Matt stejného názoru, primusce nic nebránilo tomu, aby se přidala k jejich dvojici. „Ahoj, já myslím, že s tím žádný problém není,“ pokrčila rameny a pousmála se, ovšem pak se zatvářila dokonale zmateně. „Ne…? Ale umím uplést šálu a svetr,“ odpověděla poněkud rozhozeně, poněvadž Janinu otázku opravdu nečekala.

_________________

B1

Ta prvačka ťala do živého. Označit mne za skoro motáka... U Merlina! Celá jsem zrudla. Ze všeho nejdříve jsem se chtěla rozkřičet, ale ještě než jsem otevřela svou papulku, zarazila jsem se. Křikem bych nic nespravila... tedy, ne že bych chtěla se s tou prvačkou dál bavit, nebo s ní snad sedět v kupé celou cestu, ale... než jsem si stačila rozmyslet, které příšerné kouzlo na Ell použiju, předběhla mne Angie.
Její slova na mne, jako vždycky, dost zapůsobila. Angela si to možná neuvědomovala, ale měla mne těžce na háku. Zarazila jsem se. Pravdou bylo, že jsem si začala. A Angie se určitě nespletla, když po nás obou chtěla omluvu. A když jsem si začala...
Ze všeho nejdřív jsem schovala hůlku.
„Hele, ehm... mrzí mne to. Myslela jsem si, že by mohla být sranda, ale tobě to asi vtipné nepřišlo. Přehnala jsem to,“
poté jsem se podívala směrem k Angie, abych jako věděla, jestli to s tou omluvou stačí, nebo bych si měla na hlavu nasypat toho popela o trošku víc. Kdyby to totiž má super nejlepší kámoška chtěla, tak se budu v kuse omlouvat klidně pět minut.
Také jsem si vzpomněla, že děda Lewis mi několikrát zdůrazňoval, že když něco provedu a mrzí mne to, mám se pokusit chybu napravit.
„Můžu ti nabídnout koláč? Pekla je teta Victorie a jsou výborné. Nebo tu mám nějaké sladkosti od mamky. Čokoládové žabky, fazolky, lízátka a tak... Opravdu je mi líto, jak jsem se k tobě chovala. Můžu to nějak napravit?“
znovu jsem se podívala na Angie a byla jsem sama na sebe opravdu hrdá. Ve svých vlastních očích jsem se to aspoň pokusila trošku napravit. Ale nedělala jsem to úplně nezištně. Rozhodně jsem nechtěla, aby na mne Ell donášela. Žalobníčky sice z duše nesnáším, ale ještě míň mám ráda jakékoliv setkání s rákoskou. A jestli si mám vybrat mezi jízdou do Bradavic s žalobníčkem v kupé a vejpraskem, beru toho žalobníčka.

Když jsem spatřila, že Angie si vlasy tak krásně obarvila... usmála jsem se na ni. A kysele jsem se tvářila jenom trošku. Vážně mne štvalo, že já se předvedla jako úplný matlák.
„Já chci mít vlasy taky fialový, moc ti totiž sluší,“
ihned jsem se hlásila. To bude děda Howard koukat, jaká jsem vyfešákovaná. Kdybych byla menší, určitě bych si myslela, že dědeček netouží po ničem jiném, než aby měl vlasy fialový taky. Ale teď už jsem velká a vím, že Howard o něco takového nestojí a nemá cenu mu takovou možnost nabízet. Pokud jej tedy nechci popichovat.
„Mě famfrpál až zas tak moc neschází. Já se těším spíš na lektvary a přeměnko,“
já zůstat potichu prostě nemohla. A jestli si mne holky z hodin lítání pamatovaly, tak zcela jistě věděly, že já žádný zázrak na koštěti nejsem. Vlastně jsem patřila mezi nejhorší ve třídě. V tomto ohledu jsem byla nadaná prachbídně.
„A taky nám letos dovolí BéHáGé a Surv s Finnianem... plus tu budou možná soubojnický klub a jeden profesor plánuje i lektvarový kroužek... Budeš na ty lektvary chodit se mnou, že jo, Angie?“
otočila jsem se ještě na svou kamarádku. Už, už jsem se chtěla naklánět k Angie a vysvětlovat jí, že si s ní potřebuju v soukromí jenom promluvit, ale vyrušil mne ten dospělák. Sice jsem už hůlku v ruce neměla, ale stejně jsem couvla až k oknu. Gerasim nemusel říct ani slovo a já z něj měla husí kůži i za ušima. Tady přestávala veškerá legrace.
„Jen si tu barvíme vlasy. To přece není zakázané,“
snažila jsem se zaprotestovat ve snaze ochránit Angie. Oči jsem měla upřené na profáka a opravdu jsem doufala, že Ell nebude žalovat. Na chvíli jsem sjela i jejím směrem a lehce jsem zavrtěla hlavou.
Nic neříkej, prosím, nic neříkej. Nebo říkej, ale dědovi.
„Ale jestli si myslíte, že máme nějaké problémy, tak se můžete spojit s mým dědou, profesorem Nelsonem. Jsem si jistá, že by jej nějaké nedorozumění velmi zajímalo a to i ohledně Angie,“
Gerasima jsem se bála, a proto jsem se pokusila nejen odvolávat na nepřítomného dědu, ale rovnou jsem zkoušela chránit i Angie a raději čelit jemu, než zde přítomnému Gerasimovi. A opravdu jsem si byla jistá, že kdyby mi Gerasim nějak ublížil, tak si ho Howard podá. A pokud bude Elle držet jazyk za zuby, tak zde nebude ani důvod k tomu, aby si se mnou chtěl promluvit vlastní děda, natož tento profák.
Při mluvení jsem si ale dala setsakramenstký pozor na tón. Rozhodně jsem nechtěla znít drze.

_________________

"Objevování tajných zákoutí Bradavic a prozkoumávání zdejší knihovny? To mi zní jako přinejmenším hodně zajímavý školní rok," usmála se Rossana. Gabriela jí byla čím dál sympatičtější, rozhodně to vypadalo, že sdílí stejné nebo aspoň obdobné záliby. A že její knihovna neoplývala mudlovskou literaturou? To byla ta vůbec nejnepodstatnější maličkost, nad kterou se Rossana ani nehodlala pozastavovat.
"O Zapovězeném lese mi hodně vyprávěl bratr. Asi by mohlo být zajímavé se tam vydat - samozřejmě s doprovodem nějakého schopného kouzelníka, jinak to může být hodně nebezpečné." A taky by se o tom nikdy nesměla dozvědět moje matka, která by mě zaživa stáhla z kůže, dodala Rossana v duchu. Ne že by snad nějaký soukromý výlet do Zapovězeného lesa plánovala, to ani omylem. Tuhle zábavu nechť si užijí nebelvírští.
Světlovlasá dívka se představila jako Clara a její poznámku o šlechtickém jméně Rossana přešla lehkým zarděním a taktním mlčením; prostě ji nenapadlo, co vhodného na to odpovědět, aby to nebylo ani trochu urážlivé, vychloubačné či prostě jenom hloupé. A jak ji doma velice příhodně naučili, když nemáš co chytrého říct, mlč.
V každém případě si rychle dala dohromady, že se právě ocitla v nečistokrevné společnosti. Ne že by té informaci věnovala jediné mrknutí nebo třebas jen jednu kloudnou myšlenku.
Rossana mrkla na Gabrielu, zda nemá její budoucí spolužačka lepší přehled o délce cesty; ona sama neměla v tomto směru nejmenší tušení, takže jenom pokrčila rameny. "Tuším, že by nás měli zařadit hned po příjezdu; ložnice jsou koneckonců součástí kolejí, takže bychom bez zařazení nejspíš neměli kde spát," lovila v paměti střípky informací z Kennethových historek z jeho studijních let. Už zase seděla poněkud ztuhle, kolena pěkně způsobně u sebe jak jí to učila matka, záda rovná a prsty propletené v klíně. Při zmínce o knihovně se ale maličko, docela nepatrně uvolnila - že by se v jejich kupé řízením osudu ocitl další knihomol?
"Ano, zrovna jsme si říkaly, že bradavická knihovna je určitě úžasné místo. Já osobně se těším i na skleníky, kde se učí bylinkářství," dovolila si maličko zasněný úsměv. O kouzlení se nezmiňovala, to brala spíš jako nezbytné zlo než jako kdovíjakou zábavu. Kromě toho se dosud jen těžce smiřovala s hůlkou, kterou měla zabalenou kdesi až na dně kufru. Vinná réva? Proč právě vinná réva? Vždyť to ani nebyl pořádný strom!

Zakývu horlivě hlavou. "Nechala ses do toho uvrtat, protože to zcela očividně byl dobrej nápad," oznámím Gwen s úšklebkem a dopnu si košili, nechávajíc ty tři vrchní knoflíčky rozepnuté, protože na to už jsou přece všichni zvyklí a tak. Zajímavé, že se všichni ptají na to, jak to muselo bolet nebo tak. Přece to není na tom tetování zajímavé, tam jde o ten význam, ne o to, jestli to bolelo. Jasně, že to bolelo, několik hodin mě ten týpek bodal jehlou do páteře, to se dá očekávat, ale... no dobře, jasně, ne každý asi nad vším přemýšlí tak divně jako já, přeci jen furt jsem Harringtonová a vzhledem k tomu, že se s Gwen nebo Casperem nebereme, jsem si docela jistá, že oni Harringtoni nejsou. "Jako bolelo to, si piš, ale víš co? Šla bych do toho znova, bez váhání. Stálo to za to." odvětím Casperovi a mrknu na Gwen, i když jsem si jistá, že ta by do toho znova nešla. Zase si vzpomenu na to, co by asi udělal Patrick, kdyby viděl, že jsme obě s Gwen potetované a mezi tím, co se ti dva baví o tom, co Casper dělal o prázdninách, zasněně čučím kamsi před sebe a uvažuju o tom, jestli je normální být takhle závislá na nějaké osobě nebo jestli se projevují nějaké moje geny a tak. Nakonec usoudím, že mám právo být rozhozená, i po několika měsících, protože jsem přišla o velmi dobrého kamaráda a divná je tady Gwen, že se jí nestýská po jejím... hm, jsou ti dva vůbec spolu? Co já vím. Vnímej, Ariano! Fajn. O čem asi ti dva mluví, prázdniny? Jo, určitě prázdniny.
"Ah... hahaha-haha!" jep, nic lepšího mě nenapadne - nepředpokládám, že by mrzíci probírali něco smutného, takže předpokládám, že hlasitý, krípy smích je v pořádku. Poté, co se dosměju, se obrátím na Gwen, chvíli na ni tupě zírám a pak přejedu pohledem i Caspera. S mluvením samozřejmě počkám až na vhodnou chvíli, takže se nemusí ani jeden bát, že bych jim skočila do řeči nebo tak. "Poslední rok, co? Depresivní. Máte ponětí, co budete dělat po škole? Z tebe by, Gwen, mohl bejt kriminálník," navrhnu s dětinským zachichotáním, ignorujíc fakt, že můj smysl pro humor asi nikdo moc chápat nebude. Vlastně už je to sedmý rok, co můj smysl pro humor nikdo nechápe a je tak akorát čas na to, abych to přijala jako skutečnost a nepokoušela se to vysvětlovat - právě proto se zdržím všech dodatků a prostě se jen tvářím, že jsem řekla něco tak vtipného, že by měli být mrtví smíchy - v překladu na ně vytlemeně čučím s vykulenýma očima, jako kdybych měla křeče. Pak mě to přestane bavit, jako ostatně všechno, co dělám moc dlouho a raději se zase zadívám z okna.

_________________

D3 - Glaciella a Melody

Samozřejmě že sebou chudák pleskla na zem, co si myslela?! Nechala berle ležet a sunula se po zveřích vzhůru jako opilý lenochod. "Můj ty Odine! Neublížila sis?" Vypískla Glaciella spíš překvapeně, než starostlivě, což ji nijak zvlášť netrápilo. Předpokládala, že má na šokový stav ve společnosti této blondýnky nárok. Vysouká se na vratké a mimořádně poškozené nohy a vylítne ven z kupé jako neřízená střela. Nebo spíš špatně řízená střela. A jako každá správná špatně řízená střela sletěla k zemi a dala si s ní pořádnýho hudlana. Ciell si přikryla ústa rukama a upřímně se neměla k tomu se zvednout a jít jí pomoct - byla tak mimo, že si ani neuvědomovala, že se jí mohlo něco stát. Očividně však pesimistické úvahy nebyly třeba, neboť se ta chodící pohroma zvedla a odkráčela se vší parádou kamsi vedle.
Ciell chvíli zírala na otevřené dveře, než jí došlo, že kromě toho, že si nejspíš vyrazila další zub, rozbila nos a možná zlomila pár žeber, tak si i zapomněla své berle, bez kterých kterýkoliv jiný normální člověk nemohl ani pořádně vstát. V jejím případě však bylo naopak zcela nepřípustné, aby se dělo něco normálního. Ciell nakonec uznala, že to podivné a náramně zábavné děvče nejspíš není z těch, kdo naprosto přesně ví, co dělá a možná ani co říká. Takže neví že je maminka moták? Napadlo ji prvně, namísto aby se sama sebe ptala, zda si blondýnka vůbec uvědomuje co je to trampoška, kdo je brácha a proč by jí tu měla utíkat prasátka. Nemluvě o kaktusu, o kterém z jejích řečí mohla tušit, že ji buď píchl on, nebo ona píchla jeho. Kupodivu nebyla sto vyloučit ani jednu z možností.Prudce se zvedla a ihned běžela za belhající čarodějkou a ve všem to shonu a chvatu jí ani nevzala berle.

D4 - Aniyah, Melody a Glaciella ve dveřích

Na chodbě nebyla, proto se rozhodla prověřit nejbližší možná místa, kde by se mohla nasáčkovat. Ne že by bylo k zahození zkontrolovat pro jistotu i střechu... Honem přeběhla k vedlejšímu kupé a rozrazila dveře. "Omlouvám se, neviděli jste..." Ani nemusela nic dopovědět, neboť Melody, jejíž jméno stále ještě neznala, přesně zde seděla.
"Je všechno v pořádku?" Vyhrkla najednou a až teď si uvědomila, že má trochu zatřený zrak z toho, jak se prudce zvedla. "Není ti nic?" Kupodivu tato otázka byla mířena nikoliv na Melody, ale na brunetku, která seděla naproti ní. Gla totiž ihned předpokládala, že příchod miss Berličky bez berliček se nemohl obejít bez zranení a tak si dělala o dívku veliké starosti. Po tom, co s Melody samotná Glaciella prohodila pár slov, si najednou nebyla vůbec jistá, zda je zcela psychicky v pořádku a upřímně měla pocit, že jí v mozku zeje obří díra. Hodila po brunetce nadmíru starostlivý pohled, který mohl působit poměrně ostře a znepokojivě, neboť unaveně a šokovaně poulila oči, div že jí nevypadly z očnic. Nemluvě o tom, že tam vpadla ve chvíli, kdy blondýnka mluvila o pruhovaném oslíkovi. Glaciella zbledla. "O-ona ho proklela?" Zeptala se tiše a úzkostlivě brunetky. Netušila, jak mocná čarodějka může Melody být, ale věděla, že proměňovat a zaklít zvířata není až tak složité, nebo to alespoň tušila. A upřímně se teď o oslíka bála - mnohem víc než o Melody a Aniyah.

_________________

| +

Tamsinin hraně laskavý úsměv se vytratil hned ve chvíli, kdy se Gerasim rozesmál a odpověděl. Trochu nechápavě vyklenula jedno obočí vzhůru, založila si ruce na prsou a pokrčila rameny. „Tak to máte očividně smůlu,“ odvětila bezbarvě. Věděla, že byla drzá. A věděla, že si to může fakt nehezky odskákat, kdyby ho doopravdy a nefalšovaně naštvala.
Flavius a Amarilla nicméně přitáhli mnohem víc pozornosti než její pseudodrsňácké odsekávání. Že v tomhle směru bude stát vážně úplně za prd, potvrdilo dokonce i to, že jí nevěnoval ždibíček pozornosti ani ve chvíli, kdy se na něj hystericky rozječela. Pche. Jane Edwardsové, která celému incidentu přihlížela, ale očividně docházelo, že si Tamsin fakt nebezpečně zahrává s ohněm, což potvrdilo už jenom to, jak jí stiskla rameno a oslovila ji. Po instrukci, ať jde radši uvědomit další prefekty, se na ni rozzuřeně obrátila. „Já nepotřebuju uvědomit další prefekty, já potřebuju židli. Nebo dvě. Hned teď,“ ucedila směrem k plavovlasé primusce. S rukama zaťatýma v pěst se nicméně vyloženě nasraně sebrala, připravená jít oznámit ostatním, co se děje. Pozdě. Zničehonic se do prefektského kupé přiřítil pan Božský profesor Fitzpatrick, zachránil oba prefekty a ještě navíc zahnal Rusáka. Kdyby Tamsin nebyla navztekaná, asi by minimálně v duchu zkonstatovala, že u všeho z toho byl až nechutně smexy. Teď ji nicméně krom nového profesora navíc ještě vyloženě dralo její vlastní selhání. Kam se poděla ta pohotová Tamsin z kavárny, která zlikvidovala dva takové, ne-li ještě horší, grázly a málem se tvářila, jako kdyby to nic nebylo? Teď se chovala jako hysterka. A co hůř, ani nikomu nepomohla, i když na to normálně určitě měla kapacitu.
Až o moment později si všimla i Septima a taky Katherine, která vykukovala ze dveří kupé. „Háčkování… kéž by,“ odtušila k Septimovi. Hm, pokud má Merlin smysl pro humor, tak bude učit Obranu. – Na to dej boty, kámo.
Ještě předtím, než se ale oba dva profesoři spakovali, si skupinka prefektů vyslechla poslední upozornění od pana Rusáka. Tamsin měla co dělat, aby nevyprskla další krajně nevhodnou poznámku. Naštěstí se udržela a lhala by, kdyby na tom neměla svůj podíl i Jane, kterou teď Tam-Tam docela obdivovala. Na rozdíl od ní zněla tak strašně… vyrovnaně a profesionálně. Jako kdyby s ní předchozí zážitek vůbec nezamával.
A jakmile bylo shromáždění už doopravdy rozpuštěno a profesoři zmizeli, Tamsin se zhluboka nadechla a vydechla. „Fajn. Nemá někdo židli a něco postradatelného, co bych mohla znehodnotit?“ nadhodila do éteru a rozhlédla se po chodbě. Moc lidí už tam nezbylo. Amarilla a Flavius zmizeli ve vlastním kupé, Jane zamířila za nimi… Tamsin na chvíli zrozpačitěla. Asi by bylo fajn si jít konečně taky sednout, ale nebyla si jistá, jestli by se měla k někomu přicpat nebo si jít sednout do prázdného kupé, jak měla původně v plánu. Pokud si ale něčím jistá byla, pak to byl fakt, že se potřebuje uklidnit. Potřebovala najít Casse, dát si Arsenovo kafe s kamionem cukru navrch, upéct strašně moc velkou hromadu muffinů a sejmout někoho potloukem. Ani jednoho z toho momentálně nebylo možné. A tak tam zůstala stát jako trubka a pomalu si začínala uvědomovat, že tenhle rok bez Arsena prostě nepřežije. Blbý, co?

_________________

| +

"Vďaka, je po tete," s úsmevom oznámila na poznámku o svojom strednom mene, a hoci by to možno nikdy nepovedala nahlas aby nevyznievala namyslene, aj jej sa veľmi páčilo. Nie že by Rhea nebolo dostatočne dobré, predsa len, vychádzalo z mytológii ktoré už od malička zbožňovala, no Tami jej proste bolo oveľa bližšie. Našťastie s tým nikdy nikto nemal problém a jej prezývku používali všetci, vrátane rodičov. Tí jej povedali prvým menom len vtedy, keď niečo vyviedla alebo keď chceli niečo zdôrazniť, čo bolo popravde pomerne často.
To už ale Aidy vytiahla akési sladkosti a natiahla ich smerom k nim. Pohľad jej padol na nejaké zvláštne cukríky a čokoládové žabky, nad ktorými sa jej mierne nakrčil nos, pretože čokoláda - fuj. Tak, ako nikto nechápal, čo jej na sladkom potešení nemôže chutiť, ona nikdy nechápala to, čo na tej nechutnej hnedej hmote vidia. Aj napriek svojim negatívnym pocitom však zdvorilo pokrútila hlavou a na pery sa jej opäť votrel drobný úsmev; "Ja nebudem, nie som práve najväčší fanúšik čokolády, vy si ale dajte aj za mňa." Keby Aideen ponúkala jahody alebo žuvačky značky super veľká bublina, určite by pokušeniu neodolala, no teraz jej odmietnutie naozaj nerobilo problém. Navyše, Mack vyzeral tak, že tie sladkosti určite ocení oveľa viac, ako ona. "Zaujímalo by ma, či v tom vozíku budú mať aj tekvicové taštičky," zamyslela sa tak trochu hlasno po tom, čo ich chlapčenský spoločník odkýval fakt, že o takom vozíku už tiež niečo počul od svojich očividne starších sestier. Zatiaľ však nič také vidieť nebolo, a teda nezostávalo nič iné, len čakať.
Na mäkkej sedačke sa posadila o niečo pohodlnejšie, keďže ju ten kŕč nervozity pomaly ale isto opúšťal, a na otázku spolusediacej spolužiačky odpovedala kladne. "Aj pre mňa to bude prvý rok," priznala, no hneď potom pokračovala v rozprávaní ďalej, keďže sa Aidy pýtala aj na to, či sa do školy tešia. "Určite sa teším, teda, som veľmi zvedavá aké to všetko bude. Z časti sa však aj bojím, je nezvyk nebyť doma. Aspoň nie tak dlhú dobu," zvyčajne nerozprávala tak rozsiahlo, no tentokrát bolo ťažké zadefinovať svoje vlastné pocity, keď im ani sama poriadne nerozumela. Cítila, akoby mala hlboko v hrudi klbko rôznych pocitov, ktoré sa medzi sebou bili a každú sekundu víťazil nejaký iný. Bolo to poriadne mätúce, no očividne nebola jediná, ktorá bola z toho všetkého na vážkach, aj keď sa to s postupom času naozaj pomaly ale isto upokojovalo.
"Páni, tvoje sestry sú profesorky? A čo učia? Myslíte, že budú učiť aj nás? A vlastne, môžu učiť niekoho, kto je ich rodinný príslušník?" vyletelo z nej skôr, než si to stihla uvedomiť, aj keď jej bolo už pri nástupe do vlaku úplne jasné, že sa skôr či neskôr prejaví jej otravná zvedavosť. Bohužiaľ, pomôcť tomu nevedela a tak sa niekedy naozaj stávalo, že ľudí zavalila neskutočným množstvom otázok, za ktoré sa neskôr nespokojne červenala, čo sa dialo aj presne v tej chvíli.

_________________

"Tohle bude fakt výživnej rok," zavrčel Septimus a pozvedl obočí směrem k profesorovi, protože jestli on se nemínil jít ujistit, že pan Potíže nešel tam, kam měl (nebo třeba nevystoupil), on půjde. V tuhle chvíli mu bylo i jedno, co nekorektního řekne nahlas. "To se Brumbál úplně zbláznil? Nemůže být takový nedostatek učitelů, aby nabíral takovéhle úhoře," prskl a setřásl ze sebe s mírnou kopřivkou vůči přílišné blízkosti Amarillu, vůči které pro jistotu projevil jistou dávku ignorace, dokud nebyl tyčinka a mohl si dovolit předstírat, že ho vůbec nerozmáčkla. Vzápětí vrhl po Fitzpatrickovi pohled, ze kterého se úplně vypařil respekt. "Záminku?" zopakoval, jako by nevěřil vlastním uším. No, jestli budou mít i ostatní profesoři takový přístup...
Septimus obrátil oči v sloup, směrem k Jane Edwardsové pokrčil bezmocně rameny a na chvíli se ponořil do úvah, proč je loni slečna Ní Mhóráin nemohla naučit Doušek živé smrti...
"Nevím na co židli, ve vlaku se stávají jiné nehody," zavrčel se založenýma rukama. Že nechal slizoun první vagón být ho moc neuklidnilo, vzhledem k Auroře byl pořád ještě ochotný vyrazit na křížovou výpravu. Zrovna výhružky, kdo se o čem dozví a kdo komu sebere odznak, ho nechávaly úplně chladným, i když jinak to v něm vřelo.

_________________

„Hm, já nemám ani druhé jméno, ani tetu“ zkřivila Aidy pusinkou na oko dotčeně. To byl pech, ony děti mívaly i dvě jména? Tak proč ona má jen jedno? Na druhou stranu, Aideen je skvělé jméno a těžko najít nějaké stejně pěkně, co by se hodila. No, možná Laila, po mamince. Ale určitě by nechtěla jméno po strejdovi. Ani Marcus ani Rufus neznělo jako druhé jméno hodné dívenky jako je ona. Takže možná jen dobře, že má jméno jen, zato moc pěkné jedno.
Za zamyšlení o jménech ji vytrhlo Mackovo ujištění, že se není čeho bát. „A jak to můžeš vědět?“ hledala u nějak nějakou záruku, že jeho slova nevyjdou naprázdno. Úsměv mu oplatila. Byla mu za jeho chlácholení jistě vděčná, ale z nejistoty ji úplně nevytrhl.
Když Mack nakonec odmítl čokožabku, schovala si je zpátky do kapsy. Ne, že by byla lakomá, ale docela ji potěšilo, že bude mít oblíbené dobrůtky jen sama pro sebe. Zvlášť, když Tami rovněž odmítla.
„To já mám čokoládu moc ráda! Ale karamel ještě víc!“ prohlásila důrazně a demonstrativně si jednu karamelku hodila do pusy a spokojeně se usmála. „Jenomže moc cukru škodí, takže sladkosti jim jenom občas“ dodala. A vůbec ji netrápilo, že mluvit s pusou zlepenou karamelem se zrovna dvakrát nehodí.
A i když očekávali příjezd vozíku plného sladkostí, balíček karamelek nechala volně vytažený, kdokoli z nich se mohl jen natáhnout a potěšit své chuťové buňky. Dýňové taštičky ještě nejedla, nebo si to nepamatovala a tak se rozhodla, že pokud se ta možnost skutečně naskytne, musí to napravit.
Zdálo se, že Tami přesně sdílela její obavy a pocity. Až na to, že oproti ni se Aideen netěšila skoro vůbec. Nějakým způsobem ale vytušila, že budoucím prváčkům a snad i ostatním studentům by taková informace nepřišla snadno pochopitelná. A jelikož netoužila po zdlouhavém a nechápavém vyptávání, slíbila si, že se o tom nikde nahlas zmiňovat nebude.
„Taky se mi bude stýskat po domově“ přikývla. Uf, aspoň tohle bylo venku. Už se bála, že se tím bude muset dusit, protože by se ji s nepochopením vyptávali i na tohle. Prarodiče říkali, že většina prváků se nemůže dojezdu do Bradavic dočkat a všichni studenti to tam zbožňují. Jako, ne že by zrovna jim všecko věřila, ale tak trochu to potvrdil i táta a ten vždycky věděl, o čem mluví. Naštěstí očividně nebyla jediná normální.
„Teda, ty se máš!“ posteskla si, jen co se dozvěděla o Mackově příbuzenstvu v profesorském sboru. Kdyby tohle věděla dřív, nevyptávala by se na jeho ujišťování, že není třeba mít strach. Ale to dřív nevěděla, žeano. „To musí být super, máš pořád nablízku alespoň někoho z rodiny a není ti tak smutno“ zamrkala a skutečně upřímně se pousmála.
Zrovna v ten okamžik se vlak rozjel. Aideen vykoukla z okýnka, aby zamávala své uplakané rodině, která ji, s výjimkou toho mimina, z peronu mávala a posílala pusinky. To bylo naposled na dlouho dobu, kdy je viděla.
Hlasitě si povzdechla. Teď byla skutečně ráda, že nebyla v kupé sama, jinak by ji bylo fakt děsně smutno a těžko.
Sovička v kapse tichounce pískla a zachvěla se. Snad vycítila, že už nastal ten okamžik, kdy skutečně vyrazili vstříc neznámu a teď už se fakticky nemohli vrátit zpět. Děvče vytáhlo sovičku z kapsy, schovalo si ji do dlaní a přitisklo k hrudníku. „Neboj, Karamelko, to zvládneme“ zašeptala. V ni samotné přitom byla malinkatá dušička.

_________________

Sven nechtěl třeba omylem rýpnout do tématu, které by Andymu mohlo být nepříjemné, ale byl zvědavý, a tak se zeptal: „A jak jsi dopadl?“ Opravdu ho to zajímalo a rozhodně se neptal proto, aby se pak Andymu třeba vysmál - naopak ho byl ochotný zasypat povzbuzujícími slovy, i když na takové proslovy vůbec nebyl expert. „Jsou zkoušky těžké? Asi záleží na tom, jací profesoři je vedou, co?“ dodal ještě zvědavě. Jeho NKÚ čekaly letos, takže hodlal od spolužáků zjistit co nejvíc.
„Tvůj táta je zubař?“ Sven překvapeně povytáhl obočí. „Jo, já jsem se původně chtěl stát lékouzelníkem, ale asi to není nic pro mě. Moc krve a tak. A zubařina je asi taky pěkně... no, nechutná práce - tím nechci urazit tvého tátu!“ pronesl a nepatrně se přitom ušklíbl. Ne, vrtat se v něčí puse, to by nezvládl. To radši bude pokračovat v navrhování oblečení, které si o prázdninách zkoušel, i když spíš jenom tak z nudy, nemaje tušení, že to jednou dotáhne daleko.
Když Andy zmínil Řecko, Sven se zatvářil zaujatě. „Tam jsem nikdy nebyl, jaké to tam je?“ zeptal se a pohled přitom upřel na Andyho. Nenápadně si prohlédl jeho tvář, než očima zabloudil k oknu a zadíval se na ubíhající Londýn, který se za oknem pomalu měnil ve venkov, jak se vlak vzdaloval od nádraží. „Jestli se do Bradavic fakt těšíš, tak jsi jeden z mála - většina lidí se ušklíbá, že do školy se přece nikdo nemůže těšit,“ dodal s pobaveným úšklebkem ve tváři. On ani nemusel říkat, že se těší, i když letos se rozhodně netěšil tolik - jednak kvůli tomu svému osobnímu selhání, kvůli kterému nedostal odznak, a jednak kvůli zkouškám. Ne že by se jich bál, to ne.
Odznak už Sven raději nekomentoval, protože hrozilo, že zase upadne do té deprese, s kterou sem přišel, a z které se díky Andymu aspoň trošku vyhrabal. Vzal si sušenku, poděkoval a na jeho dotaz týkající se Pomády přikývl. „Jo, byl. Docela fajn film,“ přikývl, i když byl v duchu zhrozen z té módy, která se ve filmu vyskytovala, a která pro sedmdesátá léta nebyla sice nijak neobvyklá, ale... Sven hodlal udělat revoluci v oblékání a taky chtěl vysvětlit klukům, že pomádovat si vlasy je fakt ujetý.

_________________