Gerasim se pobaveně zachechtal, zadíval se na blonďatou prefektku a přikývl. „Vás,“ vyšel najevo s tím, jaký že má problém. Momentálně byli jeho jediným problémem opravdu jen drzí nečistokreví smradi, kteří tu jenom kazili vzduch. Býval by dodal, že o dívčině svéprávnosti by dost pochyboval, ale nebyl zase takový ubožák, aby musel urážet děti. Když se pak dívka hystericky rozkřičela, Gerasim jen protočil očima a musel se hodně ovládat, aby jí nevpálil nějakou hezkou kletbu přímo mezi oči.
Kluka, který ječel jako hysterické podsvinče, Gerasim moc nevnímal a radši se soustředil na tu malou, držkatou nebelvírku. Ale dopřejme Amarille menší triumf - když ladně vykopla nožkou, vážně se trefila, i když naštěstí ne natolik, aby se Gerasim na místě zhroutil a začal mluvit hlasem tak vysokým, že by to přecházelo spíš do rovin ultrazvuku. Nicméně jeho kamenný výraz na chvilku povolil, stejně jako sevření, a ze rtů se mu vydralo jakési překvapené zabručení. A pak pomalým, ale sebejistým krokem ustoupil stranou, protože na scénu dorazil jeho budoucí kolega a začal si hrát na hrdinu. Rusák si v duchu poznamenal, že mu to v budoucnu dá sežrat.
Gerasim se zašklebil. „Ale jistě,“ uhnul mu z cesty, protože bylo jasné, že ten šmudloš bude stát na straně dětí a Gerasim odtud nehodlal odejít jako prohrávající, tudíž se raději přestal hádat. „Řekl bych, pane kolego, že se profesoři nemusí striktně zdržovat v posledním vagonu, ostatně jinak byste tu taky neměl co dělat,“ pronesl s klidem a probodával přitom Jaspera pohledem. „Ale nebojte se, dojdu tam,“ přislíbil a falešně se usmál.
Než však vykročil dál, aby pokračoval ve své průzkumné cestě vlakem, střelil ještě pohledem po Amarille. „Spolehněte se na to, že se o vašem naprosto nevhodném chování dozví nejen váš kolejní ředitel, a že mu doporučím, aby vám ten odznak zase rychle sebral. Očividně si o sobě díky té placce myslíte,“ a teď Gerasim obsáhnul pohledem všechny přítomné prefekty včetně příchozího Septima, „že jste něco víc, ale nejste.“ Dodal by ještě něco o ubožácích a dost možná by si i drsňácky odplivnul, ale to by tu nesměl stát Jasper. Bylo by mylné domnívat se, že se ho Gerasim bojí, nebo že z něj má respekt - ten chudák nebyl víc než pomyslný brouk nalepený na Rusákově podrážce - ale nechtěl tu zbytečně rozpoutávat další bitku. Konec konců, on chtěl jen projít vlak a zapamatovat si tváře studentů, nemohl za to, že se nechali tak snadno vytočit a hned ze sebe udělali hysterky. Skoro to tu vypadalo jak v nějaké venezuelské telenovele.

Gerasim si naposledy odfrknul a vzápětí z prvního vagónu zmizel do toho druhého. A pokud si někdo myslel, že půjde bez přestávky dál, rovnou do vagónu posledního, tak se mýlil. Hned u prvního kupé (B1) se totiž prostě zastavit musel, protože se tam kouzlilo. A zdálo se mu to, nebo jedna z přítomných slečen kolem sebe chrlila jed? Že by čistokrevná, obklopená mudlovskými šmejdy? Gerasim bez varování otevřel dveře a nakouknul dovnitř.
„Vaši hůlku, prosím,“ natáhl ruku k Angie a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že nesnese jakýkoliv protest. A zároveň nijak neprozrazoval, co má s hůlkou v plánu. Pokud ostatní, kdo se také pokoušeli o kouzlení, hůlku ještě neschovali, vyžádal si ji Gerasim i od nich. V případě, že by došlo na nějaké protesty, jim ty hůlky prostě silou vyrval z rukou.

_________________

Jasmine nakrčila nosík a zahleděla se na Grace. "Vzala," broukla poté s pokrčením ramen. Otázka ohledně jejího koberce jí krapet překvapila, ale proč by měla přiznávat barvu a říkat, že ho musela nechat doma? Ne, to by nebyla Jasmínka, aby nezalhala. "Mám ho bezpečně uložený v kufru," dodala jakoby nic, protože lhát uměla na jedničku a navíc tak rovnou odpověděla na případný další dotaz, kdyby někoho zajímalo kde. Letos ho však sebou neměla z několika důvodů, ale ten hlavní byl, že nepatřil jí, ale jejímu otci. A už minulý rok to bylo dost nahraně, aby ho do Bradavic dostala na pár dní. A pak se ke slovu dostala Angie. Jasmine sebou trhla při oslovení Jasmíno a na nebelvírku se zamračila. Nesnášela, když ji takhle někdo oslovoval a Jasmine byla zrovna někdo, kdo si na své jméno velice potrpěl. Nic však neřekla, protože hádat se nechtěla, ale tušila, že by to asi nedopadlo dvakrát dobře, kdyby ji takhle ještě jednou oslovila.
"Jo, na famfrpál se těším taky. Otec mi koupil k narozeninám nové koště," zasnila se s menším úsměvem. Erkkimu ještě dlužila, za to, že jí pomohl s výběrem, protože bez něj by to určitě jen tak nezvládla. "Je to sárí a ano, je to klasický indický oděv," Jasmine si odpustila poznámku o tom, že se narodila v Británii, i když jí svrběla na jazyku a raději se pohledem zavrtala do prvačky, která byla podezřele zticha. Ne, že by to Jasmínce vadilo, ale zajímalo ji, co to je vlastně zač.
"Ty jedeš poprvé, viď? Jak se jmenuješ? Já jsem Jasmine Bāgha, zmijozelská druhačka. Kdyby jsi s něčím potřebovala pomoci nebo poradit, stačí říci," mrkla na ní vesele, protože Jasmínka dokázala být i hodná a milá ač to tak občas nevypadalo. Když však měla dobrou náladu.. dalo se s ní mluvit takřka o všem.
"Pěkné, měli jsme spoustu oslav. Taky jsem větší část prázdnin strávila v Indii, takže jsem si to užila," broukla pak směrem k Angie, která jí oplatila otázku ohledně prázdnin a dokonce se i pousmála. Jo, prázdniny byly skvělá věc, ale do školy už se taky těšila.
A pak jim do kupé někdo vtrhl. Jasmine překvapeně na toho drzého chlápka vyvalila očka, a pak pohledem loupla po Angie. Tak a máš to. Jasmínce se na tvářích rozlil menší úsměv, ten chlápek se jí totiž zamlouval i když vlastně netušila co je to zač. A byla fakt ráda, že ji samotnou nenapadlo vytáhnout hůlku.

_________________

"Líbilo," přisvědčil, i když tušil, že přesně tuhle odpověď Lashawn očekávala. Vždyť se znali dostatečně dlouho na to, aby věděla, že celkově k Indii hodně tíhl. A pak se Lashi zamračila. Shashi se cítil zmateně, protože měl pocit, že tu odpověď nějakým způsobem zbabral a najednou mu to bylo děsně líto, ale nenapadlo ho nic, co by mohl říci, a proto nervózně zatahal za řetízek.
Šášu opravdu hřálo u srdce, když se dozvěděl, že se ten dárek Lashi líbil sic si byl jistý, že musela dostat mnohem lepší dárečky k narozeninám. Letos "Nemohl bych zapomenout na tvé narozeniny," Shashi se pousmál a na chvíli odvrátil pohled k oknu, aby mohl pozorovat ubíhající krajinu. Kdy vůbec vyjeli ze stanice? Shashi si tím vůbec nebyl jistý, až tak moc byl zabrán do svých myšlenek.
"U nás taky," přisvědčil a nervózně se kousl do rtu. Svatba.. vždycky to bylo něco tak vzdáleného, co se mu zdálo až směšné, ale teď toho měl plnou hlavu, protože do něj všichni přes prázdniny hučeli jedno a to samé. "Doufají, že mi do prázdnin seženou vhodnou manželku, aby mohla být svatba co nejdřív," sdělil zamračeně. Ne že by se na to netěšil, ale.. "Vybral?" vypadlo z něho překvapeně. Proč měl najednou pocit, že si jeho srdce prorazí cestu z těla ven? Vybral jsem si.. zatímco si Shashi samou nervozitou likvidoval ret, pozoroval Lashawn a přemítal nad tím, jestli má odpovědět či si to nechat pro sebe. Co když se přizná, ale nedopadne to tak, jak by si on představoval? Otci se s tím sice svěřil, ale záleželo vůbec na jeho názoru?
"Vybral. Já.." Shashi cítil, jak jeho tváře hoří, ale on si nemohl prostě pomoci. Ty dvě slůvka, která se jindy vyslovovali tak snadno mu teď připadali děsně složité, ale on s tím už konečně chtěl ven. "Lashawn, kdyby do toho mohl rodičům mluvit, vybral bych si tebe. Vždycky jsi to byla ty, o koho jsem stál. Mám tě moc rád," tak, a bylo to venku. Šáša nemohl od Lashi odtrhnout pohled, protože chtěl vidět její reakci a moc se bál, že to nebude takové, jaké očekával.

_________________

"Já v tom vyrůstal od mala, ale zvyknout se na to dá," pokýval hlavou, protože je mu to nesmrdělo, ale vonělo. Bylo však pravdou, že mu už fish&chips lezlo krkem, ono když strávíte několik hodin denně děláním tohohle pokrmu, těžko ho pak můžete jíst. "Tak trochu, byl jsem na tom filmu víc než jednou," přiznal po chvíli s pokrčením ramen. Pomáda byla super, navíc na tom večírku byla i Leslie a taky potkal Maisie..
"Boty jsou fajn," uchechtl se Heath a raději nezmiňoval, že on měl dohromady asi jen tři páry a to mu bohatě stačilo. O tom, že všechny byly v příšerném stavu se raději nezmiňoval, protože Dipp vypadala jako osoba, které na nich záleželo. "Já se ti s tím určitě připomenu," což byla tak trochu lež, protože Heatcliff na podobné maličkosti dost často zapomínal, a protože tohle bylo krapet nepodstatné, vypustil to z hlavy hned o pár minut později.
Co se týkalo proslovu Brumbála, ani Heath si nebyl jistý, že něco takového opravdu říkal. Proč? Protože Heath většinou proslovy prospával a nebo se dostavil na slavnost až v momentě, kdy tam bylo plno jídla, protože ho ty věci předtím nebavili. "Je to dost možný," ani Heatcliff moc bývalých absolventů neznal, většinu spíše jen tak od pohledu, a proto s jistotou nemohl říci kdo by se asi tak mohl vrátit.
"Heatcliff, ale většinou pro všechny Heath," zamrkal pak pobaveně na Dipp a byl fakt děsně rád, že s touhle otázkou nemusel začínat on, ač taky byla možnost, že než dojedou do Prasinek, jméno mu zas vypadne. Heath sice nebyl hloupý, ale některé informace se mu prostě podařili vypustit, aniž by se o to nějakým způsobem snažil.

_________________

Gweeny nemusela v kupé o samotě sedět dlouho, protože ještě než se stačila s lékořicovými hůlkami uvelebit k oknu, ve dveřích se objevila sama Parkerová. Její přítomnost mluvila za vše - McGrathová na to prefektování letos nebude sama. "Hój," protáhla na pozdrav a vesele se na kamarádku zazubila. "Pěknej odznak," dodala potom trochu potměšile. Už když při příchodu ve vedlejším kupé zmerčila Flaviho s Amarillou, bylo jasné, že Katuška musela odznak dostat taky, jinak by se Brumbál musel pomátnout. Na druhou stranu, to se nejevilo jako nic nereálného, ale mrzimorský kolejní McCrimmon tak blízko k zastřenému rozumu určitě neměl.
"Prázdniny ze začátku stály celkem za houby, celá farma nemocná, a když doma nemáme bráchu, bylo tam dost práce," začala Gwee bez okolků vyprávění. Ke Kath natáhla s pozvednutým obočím pytlík s lékořicovými hůlkami, aby si nabídla. "Ale hádej co - mám za sebou boží trip na koštěti s Wellsem! Náhodou jsme se potkali na Příčný v potřebách pro famfrpál, a on to tak nějak nadhodil, a jsem fakt ráda, že jsem letěla, protože to bylo vážně super. Zkoumali jsme geoglyfy v Británii pěkně ze vzduchu-" než stačila Gwen dokončit svoje vyprávění, myšlenkami už notně napřed, ve dveřích kupé se zjevil naprosto cizí chlap. Za pět let se sice dalo zvyknout na to, že se bradavický personál rok co rok obměňoval, a loni dokonce express prohledávali ministerští, ale tohle bylo vážně nečekané. "Co?" vypadlo z Gweeny stejně zaskočeně jako z Kath. Vyskočit na nohy jí ale trvalo o něco déle než Mrzimorce, která už se protlačila ke dveřím. Naštěstí i zpoza ní měla havraspárská prefektka výhled na dění v uličce. Tohle bylo fakt trochu moc. Zrovna když jí hůlka bezmyšlenkovitě zabloudila k zadní kapse u kalhot, objevil se na scéně profesor Fitzpatrick.
"To... jako vážně?!" projevila se typicky cholericky Gwee a trochu do Kath šťouchla, aby se šoupla a ona viděla do uličky. Záhadný narušitel už byl v obklíčení novopečených prefektů - někde se tu zjevil i Septimus - kteří byli všichni řádně vytočení. Havraspárka hlavně starostlivě pohledem zkontrolovala Flaviho i Amarillu, a se zahřívající se krví sledovala následný odchod nového praktikanta. "Neuvěřitelný," zahartusila znovu a otočila se ke Kath. V ruce doposud držela hůlku, a tak ji schovala zpátky do kapsy. Vlak se dal konečně do pohybu a Gweeny si říkala, jestli je dobře, že ten člověk teď pravděpodobně projde celý vlak. "Vážně doufám, že sem někoho takovýho nenastrčilo ministerstvo, protože... sakra, to je přes čáru," zanadávala si ještě trochu. Ostatní už zmizeli v kupé a protože jejich sousedi z růžového klubu vypadali, že se obešli bez trvalé újmy, Gwen se taky vrátila dovnitř. Pleskla sebou na sedačku a na uklidnění si zacpala pusu lékořicovou hůlkou. Počkala, až trochu zchladne a její mozek opět přepne do klidového režimu, a až se Kath taky vrátí, než prolomila ticho. "No, to nám ten rok hezky začal, co? Sotva si tu placku člověk připíchne, už jsou problémy," zavrtěla hlavou. "Co vlastně tvoje prázdniny?"

_________________

| +

Za podpis mooc díkuju Maevce! :3



Barevné rozlišení řeči rodinných příslušníků, vyskytující se asi tak často jako tučňák na Arktidě:
Calvin McGrath - #0000FF
Patrick McGrath - #800000
Jane McGrathová - #400080

Jasper by lhal, kdyby tvrdil, že se rusáka ani trochu nebojí, ale beze strachu by nebylo odvahy. A studenti potřebovali vidět, že v tom nejsou sami, a že je jejich profesoři podpoří, když bude třeba. Nicméně dokud pan praktikant působil v dané situaci jako hrozba, Jasper si nedovolil dát najevo žádné zaváhání. Ostatně, vždycky se uměl tvářit jako pokerový hráč, když bylo třeba. Ale i to mělo své meze, které v okamžiku přesáhla nebelvírská prefektka, když ho objala okolo pasu. Jasper se zapomněl tvářit, že je okázale nad věcí, a do jeho výrazu proniklo upřímné zděšení nad tím, že na něm někdo visí. A ještě ke všemu holka. Popravdě si svoje první objetí s osobou opačného pohlaví představoval trochu jinak, pokud na ty představy vůbec došlo. Nejistě poplácal nebelvírku po zádech, aby zakryl předchozí rozpaky. „Není zač,“ odkašlal si a co nejrychleji se pokusil z toho objetí vymanit. Když se ujistil, že jsou všichni v pořádku, začal je zahánět do kupé, neboť sebou vlak trhnul a rozjel se směr Bradavice. „Příště si dávejte pozor na pusu a nedávejte nikomu záminku k podobnému jednání,“ doporučil jim, přičemž stočil ještě pohled k Amarille a Flaviovi. „Vy dva, všechno v pořádku?“ Byl si vědom toho, že pan praktikant si najde jiné oběti k týrání, ale to neznamenalo, že by se za ním plížil jako stín, aniž by se nejdřív ujistil, že nikdo neutržil nenávratnou psychickou újmu.

_________________

Vagon A

Zaparkovala zadek do kupé. Jo to bylo ošklivé. Dokonale to pobouralo podobnost se strejdou Sebbem, který by něco takového nevypustil z úst. Teda. Asi. Rozhodně by to neřekl studentce. Na druhou stranu Tamsin měla taky ostrý jazyk a Jane se rozhodla do toho neplést, pro teď. Bůh ví, že ona si by tolíbit taky nenechala. Pohled profesora pak opětovala lhostejným, možná podmračeným pohledem. Na Eba v nevraživosti neměl. Ale pak se situace zbláznila. Fakt, že jo. A stačilo maličko, Jane netušila kdo přesně útok vyprovokoval, protože prefekt stěží (jo…?), to jí nepřišlo reálné a profesor byl prostě profesor nebo praktikant či to co bylo zač. Důležitější bylo co následovalo. Zalapala po dechu, když následovalo ostré kouzlo. Ani nestačila mrknout očima. Útok na studenta. Profesor zaútočil na studenta a po nich chtěl, aby si toho nevšímali. Prostě se svět otočil vzhůru nohama. Bylo to nepochopitelné. Tohle bylo špatně. Na reakci se nezmohla. Tedy alespoň do té chvíle než tam Tamsin začala jančit, prostě zůstala přimrazená na místě nepochopením, odkdy je do háje z podlahy strop? A do háje, kde je Patrick když ho člověk potřebuje? Tenhle člověk napadl studenta. A ona je primuska a stalo se jí to přímo před očima.
„Tamsin…“ Zamumlala varovně. Vyštrachat hůlku z kabelky jakoby trvalo celou věčnost, bude si ji muset dávat do jiné kapsy. Situace byla v bledě modrém, tak že světlejší se už dala označit za bílou a to školní rok teprve začínal. Jane do krku stoupal pocit zvláštní paniky, přesně takové jakou cítila tenkrát, když je Baneová poslala do lesa. Tohle bylo ošklivé… „Nechte je být.“ Zazněl jednoduchý příkaz. Jako klasicky se Jane pomalu, ale jistě začínala vztekat a to teď bylo zlé, možná lepší než se bát, ale bylo to zlé. Volnou ruku, tedy tou, ve které neměla hůlku, sevřela dívce opatrně rameno a slabounce zmáčkla. Nechtěla, aby se Tamsin zranila, spělo to k tomu. „Tamsin běž uvědomit další prefekty.“ Snažila se zachovat klid. Jo… klid. Vážně se snažila mluvit klidně, ale v jejích slovech byl důraz (zároveň Tamsin trochu uhnula z cesty, aby mohla projít, ale profesora, pokud to vůbec byl profesor, nespouštěla z očí) pokud věděla, ještě tu musel být někdo další… ne? Posílala za sebe zpátky do uličky mrzimorku schválně, Tamsin najednou byla vzteky mimo a teď to nebylo bezpečné. Co teď? Z paměti se vynořila vzpomínka, kterou nepotřebovala. Vzpomínka na rozlíceného Rodwella, který na ni mířil hůlkou. Byl to dost podobný pocit…
No a víc se toho díky bohu nestihlo (a i tak Jane přišlo, že se toho stalo až až), protože dorazila kavalerie v podobě profesora Fitzpatricka. Jane slabě vydechla. O vlásek. Bylo to o vlásek, protože nevěděla, co dělat. Napadnout na oplátku profesora? Vážně? Hned první den, ani málem někdo vyhodí studenty z vlaku! A útočí kletbama! A vyhrožuje. Jane se do zaryté pěsti nepříjemně zaryly nehty. To teda ne…
„Pane profesore.“ Věnovala profesorovi opčm (Jasperovi) pohled jasných modrých očí, které byli rozevřené maličko víc než tomu bylo normálně, prostě tak trochu šok no. „Děkuji.“ Drobné a další poděkování bylo na místě. V náhle lehce upocených dlaních svírala hůlku, kterou pomalu, skoro zahanbeně sklonila a schovala zpátky do kabelky. „Možná by nebylo od věci vašeho kolegu seznámit se školními pravidly, povolenými tresty a vším ostatním.“ No né vážně? Myslíš, že to mu nedošlo? „Nevím odkud jste,“ Věnovala profesoru Dragomirovi kratičký a prázdný pohled „ale tohle je škola, ne ulice.“ Teda jako vlak, ale míříme do školy... V posledních slovech se skrývala nečekaná zášť, která i ji samotnou překvapila. Krédo profesorů mělo být studenty vzdělávat a chránit je. Kdy se to změnilo v takřka pouliční boj a výhružky? „A ze zdejších studentů žádný o svůj odznak nepřijde.“ Sdělila mu následně nekompromisně a zamračila se. V tuhle chvíli možná riskovala ten svůj. „Na to jsou také pravidla.“ A nějaká stížnost… Další podmračený pohled. „Nepochybuji, že se jich budete držet po celý školní rok jako každý zdejší profesor.“ Uhlazeně dokončila svoji řeč, ačkoli by nejraději vybouchla vzteky. K tomu možná ještě dojde…
Háčkování… jo to je taková ta domácí práce, kdy potřebujete klubíčko a háček. Ta představa byla tak neslučitelná, že se musela ušklíbnout, ono pořád lepší mít nějaký humor než žádný. V obličeji byla bílá skoro jako stěna. Teď by se hodilo si sednout do kupé a popovídat si třeba o… jo třeba o tom háčkování. Sledovala, jak oba profesoři mizí a teprve pak si vydechla. Flavi, Amča a Septimus byli v pohodě (pokud ovšem Septimus přežil objímací útok od Amarilly). Vešla do jejich kupé a pečlivě za sebou zavřela. Sedla si. „Můžete mi prosím říct, co se vlastně stalo?“ Zeptala se a v klidu si jejich vyprávění poslechla při myšlence, že pokud on hodlá podávat stížnost, pak to rozhodně není jednostranné. Jejich kolejní už sice nebyla Lorelei, ale i s ledovce jako byl Aldwinckle se snad dalo mluvit. Snad. Rozhodně to hodlala zkusit. Vyslechla si poctivě jejich verzi, to bylo důležité a pak zamířila ke kupé kde byli Matt a Maevka. „Ahoj.“ Zamumlala a usmála se. Trošku. Chtěla si sednout. A nesedět sama. „Můžu… si přisednout?“ Zeptala se a pokud nebylo námitek přidala se k nim.
„Nevíte…“ Přeletěla zkoumavě Matta a nakonec zakotvila u Maevky. „… něco o háčkování?“ Odvedení pozornosti od vzpomínek na Eba a les od Baneové a teď od tohodle co se stalo bylo žádoucí...

Mimo herně:
[mh]Bylo to předepsané a přepisovat to už prostě... nebudu.[/MH]

_________________

(Stieg Larsson)

Blah, blah, blah, ňah, ňah, ňah, žvatly, žvatly. Slyšel Garrick, ale byl si vědom toho, že tak to asi Anna-Marie neřekla. "Jak myslíš." připustil, ale stejně mu její chování přišlo trochu hloupé. On jí přeci nechtěl ublížit ani nic takového. Chtěl si jen povídat a navíc byl milý. Při nejmenším ale alespoň trochu snažil zapříst rozhovor, na rozdíl od dívky naproti, která jen odsekávala. Přes to všechno jí to ale na kráse neubralo.
"Vzhledem k tomu, že sedím s tebou v kupé a nikdo jiný tu není, tak opravdu pociťuji potřebu s tebou mluvit. A jestli ti ta oslovení tak vadí, tak ti tak říkat tedy nebudu, ale musíš uznat, že některý z těch oslovení by se k tobě hodily, Kingová." usmál se. Chvíli uvažoval, že místo ‚Kingová‘ použije ‚princezno‘, ale nakonec od toho upustil, protože otrávenější pohled by už jeho srdíčko možná neuneslo. Samozřejmě, že by to přežil a tak všechno, ale bylo by to určitě smutné. Jak tak dívku celou cestu poslouchal, děkoval bohu, že do ní není zamilovaný, za prvé byla zadaná a za druhé, a to je o dost horší, nedostupná.
To s tím horkem myslel Garrick spíš jen jako vtip, ale reakce mladé Kingové ho naprosto zaskočila. "Dvf flndf?!" zabublal naprosto zmateně a šokovaně. Mýdlová voda v puse bylo něco opravdu nechutného a také se toho špatně zbavovalo. Garrick vrhl po dívce ukřivděný pohled, pak duchaplně přiskočil k oknu, které bleskově otevřel, a začal plivat, jak jen to šlo. Když se konečně po chvilce dostatečně vyplival, zavřel okno a vrátil se ke svým zavazadlům, kde začal horečnatě hledat něco k pití. Nic nenašel, tak se s úpěním posadil zpět na své místo a modlil se, aby už konečně dorazil někdo s občerstvením. "Sakra, Kingová, zbláznila ses?" vynadal dívce, "Ty, taková slušná mladá dáma… Jak můžeš!" úpěl Gall dál, ale s největší pravděpodobností mu to nebylo nic platné. Opravdu ho relativně naštvala, kdyby byla kluk, už dostala přes držku, ale pohlavkovat dívku, jakou byla Anna-Marie, bylo opravdu divné. Garrickovi tudíž nezbývalo nic jiného, než se uklidnit. "Nemáš aspoň vodu? Nebo cokoli k pití?" zeptal se, sedíce naproti dívce, nohu přes nohu a ruce založené na prsou. Přeci jen dívka dosáhla svého, protože jestli nemá vodu, tak bude Garrick trucovat až do příjezdu vozíku s občerstvením.

_________________

Hovory o svatbě nebyly pro Lashawn zrovna nejpříjemnějším téma, protože byly až hororově reálné. Někdy jí vadilo, že se narodila do takové kultury, která si zakládala na výhodných sňatcích, a dělala ze svateb mnohem víc, než kultura západního světa, ale na druhou stranu se už od malinka těšila, že jednou takovou pestrobarevnou svatbu plnou obřadních rituálů zažije jako svou vlastní. Jen jí tehdy ještě nedocházelo, že si toho ženicha nebude moct vybrat tak úplně sama. I když svou představu rozhodně měla…
„Takže do prázdnin,“ kousla se do rtu a na okamžik sklopila oči k zemi. Ona sama neměla o mnoho víc času, rodiče si nemohli dovolit mít doma neprovdanou dceru, to by byla ostuda. Když se Shashi podivil nad její otázkou, pokrčila rameny. „Já vím, že by ti to museli vaši odsouhlasit, ale zajímá mě, jestli sis nějakou vybral sám.“ Byla to troufalá otázka na někoho, kdo odpověď vlastně ani nechtěl znát. Nakonec se jí ale mohla docela zamlouvat.
Když šel Shashi s pravdou ven a sdělil jí, koho si to vlastně vybral, na okamžik nevěřila tomu, že slyší správně. Vážně mluvil o ní? Chtěl ji?! Lashi trvalo jen pár vteřin, než si přebrala jeho slova v hlavě, a ještě než si stihla udělat na situaci názor, bezmyšlenkovitě natáhla k Shashimu ruku, aby ho pohladila po tváři a vlastně se k němu i trochu přiblížila, protože hned v následujícím okamžiku přitiskla svoje rty na jeho. A tentokrát to nebylo zrovna letmo.

_________________

Aniž by věděl, na co vlastně Nate myslí, napadlo Rheinallta totéž. "Rozhodně si myslím, že by bylo dost jednoduché prváka přesvědčit, že tu vlastně vůbec být nechce," nadhodil a po tváři mu přejel asi ne moc pěkný úšklebek, "a to klidně i za pomoci hůlky." Druhou část věty pronesl potichu, jako by se trochu obával, že to není tak úplně správné, a hlavně že někde za rohem poslouchá nějaký nanicovatý šmejdomilný vyučující. A z nějakého důvodu ignoruje ten zvukový bordel, co se chvílemi z vagónu line.
Ohledně Benátek sám neměl tak moc co říci, takže se spokojil s přikývnutím, že mu dané informace stačily. "Rád bych někam vycestoval," odkýval následně kamarádovu otázku, a než si zacpal pusu dalším bonbónem, dodal ještě: "třeba dědu letos přemluvím." Rozhodně nehodlal hrát hru na chudáčka, který ani nemůže z domu. Věděl moc dobře, že obnovování Nottovské pověsti a tak všechno stálo na prvním místě nejen pro dědečka, ale i pro něj samého a jeho plány do budoucna. Jen ve slabších chvílích chtěl být jako ostatní děti, ale obvykle to netrvalo nijak dlouho, a zase se vrátil k tomu, co bylo důležité. A nějaké výlety mezi to rozhodně nepatřily.
No a pak už byli v kupé tři. Ray si, pokud možno nenápadně, prohlížel Olšenkovou. Vždycky si myslel, že to bude nějaká nafrněná slepice, která se bude odmítat s členy podřadných britských rodů bavit. Aspoň tak totiž dědeček Olšenky popisoval. Ale co se zdálo teď, vypadala Agrippina jako docela normální člověk, minimálně tak normální, aby ji Rheinallt neměl chuť uškrtit za pouhou existenci. V duchu si zapsal do pomyslného úkolníčku, že se musí zeptat dědy, proč Nottovi neměli s Olšenky dobré vztahy. Možná je Rheinallt ještě pořád přeci jen dětsky naivní, ale nenapadlo by ho, že by mohla slečna přehrávat a předstírat. A to, že mu jeho vnitřní hlasy oznamovaly, jak by to mohlo být, vůbec nebral na vědomí. Poněvadž vnitřní hlasy měly prostě sklony přehánět a vymýšlet si hlouposti. Tak. Jinak samozřejmě mlčel, neviděl důvod, proč by se měl zbytečně motat do konverzace těch dvou, vždyť nebyl nějaký polenem praštěný mrzimorský, pro Merlina! Nemyslel to ale rozhodně ani trochu nepřátelsky, i když jeho mlčení tak ve výsledku mohlo klidně vyznít. Proto ho překvapila Grušky další slova. "Nerušíš, a nikdo si o tobě nemyslí, že jsi špeh," oznámil jí tónem, který sice postrádal jakýkoliv cit, ale víc ze sebe prostě Ray nevydoloval. Byl ve společnosti dvou, kteří mu neměli vadit, dělal si kamarády, a taky věděl, že je jednoho dne bude muset zákonitě bodnout pomyslnou kudlou do zad. To v tuto chvíli ale neřešil, a vážně nebyl proti tomu, aby se Olšenková stala součástí jejich konverzace. Pouze necítil potřebu přílišně povídat, když už byli tři a konverzace nestála jen na hojnosti odpovědí z jeho strany. "Doufejme, že nedostaneme nějaký odpad, třeba jako je ten Powell ve třeťáku," pronesl zcela vážně, přičemž si vzpomněl zrovna na tento odstrašující příklad, který mu lezl krkem od doby, co se mu vloni pokusil strčit hlavu do záchoda, protože mu Ray zcela upřímně oznámil, že svou nečistou existencí zaclání jeho výhledu, a měl by uhnout. Ušklíbl se. Tenkrát utekl, ale letos by už mohl po něm střelit nějakým kouzlem. Ta představa ho podivně uklidňovala.

_________________