Ušklíbne se nad slovy svého spolusedícího. "Ne, myslím, že nás uvidí a hned prchnou. Alespoň naši drazí spolužáci, ale s prvákem si poradíme," usoudí nakonec a na chvíli se zamyslí nad použitím nějakého kouzla proti prvákovi. Bylo by to tak špatné? Třeba kdyby to byl mudlovský šmejd? Určitě by to bylo pochopitelné. S tím by určitě souhlasil i jeho otec s tím svým vážným výrazem. Zpátky jej stáhne až Ray, který se začne zajímat o jeho zážitky z léta. Kdyby jej znal chvíli, asi by ho to překvapilo, ale nakonec to vezme vcelku s úsměvem. "No, je to skutečně zajímavé místo. Všude, naprosto všude, je voda. Chvíli procházíš malými uličkami, a pak přecházíš různé mosty. My jsme měli sehnané i gondolu, takže jsme se mohli plavit a prohlédnout si to město i z jiného úhlu. Skutečně zajímavé," řekne nakonec a slabě pokrčí rameny. Nad Rayovými slovy se zamyslí, přičemž hlavu nakloní ke straně. "A chtěl bys někam? Jako třeba někam vycestovat, a tak," zeptá se svého kamaráda a přitom si nabídne ještě jeden bonbon. Skutečně není tak hnusný, tak proč by si ještě jeden nemohl nabídnout, že ano. Na Rayovi ani nevypozoruje, že by mu něco chtěl říci, a tak nakonec jen stočí svou pozornost na příchozí Grušku. Jen na malý moment se zarazí, když ze sebe Ray vydoluje slovo promiň, ale nakonec zůstane profesionálem a nijak neupustí od své masky, kterou si celou dobu udržuje ve tváři.
Něco na slovech zmijozelky jej však zaujme, protože i on sám je rád, když je naučený, a když může zazářit. Ne kvůli jedničkám, ale prostě proto, že je natolik inteligentní a v životě to jednou bude mít lehké. Asi proto povolí té své masce ustoupit a dokonce dívčiným směrem vyšle menší, chlapecký a stále ještě dost nevinný úsměv. "To si myslím i já, vědomosti jsou důležité. A znám ten pocit, často odpovídám profesorům na jejich otázky, zatímco ostatní nad nimi ještě dumají," prozradí s úšklebkem, a když přijme bonbon, jen pokrčí rameny. Když mu pak nabídne knihu, povytáhne obočí. "Pokud se bez ní chvíli obejdeš, rád se podívám," řizná, a pokud slečna Olšenková nic nenamítá, opatrně si od ní učebnici převezme tak, aby nezmačkal jedinou stránku, načež prst vrazí na místo, kde má Gruška záložku, a pak se začne opatrně rozhlížet po dalších stránkách, pečlivě studujíce názvy jednotlivých kapitol.
Na slova Grušky mrkne po Rayovi, načež pokrčí rameny, při té příležitosti i opatrně navrátí učebnici. "No jo, musím být napřed. Á, hm, řešili jsme prázdniny. Klidně můžeš přidat nějaký ten zážitek," prohodí, přičemž pokrčí ramínky, no a pak se zahledí z okýnka, aby si mohl prohlédnout vzdalující se nádraží, a pak i město samotné. "Jsem docela zvědavý, koho dnes zařadí do naší koleje." nadnese zamyšleně a zrak nechá klouzat po budovách za okýnkem.

_________________

„A líbilo se ti tam?“ Zeptala se Lashi na jeho pobyt v Indii, což byla spíš jen řečnická otázka, protože ona věděla, že Shashi návštěvy své rodné země miluje. Ostatně, nebyli si cizí, aby toho o něm nevěděla víc, než si chtěla přiznávat.
Když jí Shashi ujistil, že se mu nemusí omlouvat, vystoupala k němu pohledem, a zamračila se. Nepatrně, ale bylo vidět, že jí na jeho odpovědi něco zamrzelo. V tu chvíli si v duchu začala nadávat do hus za to, že si myslela, že by mu to snad mohlo být líto, že tam s ním nezůstala, ale pokud o její omluvu nestál, možná mu to bylo jedno. Třeba se celé dny za svou zbabělost trápila zbytečnými výčitkami svědomí. „Možná to byla maličkost, ale já jsem z toho měla radost, Shashi. Už jen kvůli tomu, že sis vzpomněl, a že jsem ti za ten dárek stála.“ Vysvětlila mu, protože pro ni byl ten dárek stejně nejlepším dárkem vůbec. Klidně by jí některý z indických rádoby princů mohl k nohám složit celé bohatství a pro ni by stejně měl jeho dar větší cenu, protože ji zahřál u srdce. A to jí o okamžik později poskočilo a rozbušilo se jako o závod. „O svatbě? No, ano. Je to událost, a kdyby si mě nikdo nevzal, vrhlo by to na celou rodinu špatné světlo, takže se o tom vlastně mluví hodně,“ zamumlala a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „A u vás?“ Špitla a zvědavost jí nedala, musela zvednout svoje oči k těm jeho. „Už sis někoho vybral?“ Ta slova se jí sotva prodrala přes ten knedlík v krku, který se jí tam ze samé úzkosti usadil.

_________________

„Smrdět jako ryba? Asi bych to přežil,“ usoudil Taevas pobaveně. Když za to byl přivýdělek, klidně by jako ryba dobrovolně smrděl. A navíc by určitě měl fish&chips zdarma, což byl naprosto báječný bonus, protože právě tuhle ňamku Tae fakt moc zbožňoval. „Taky ses nechal strhnout tím pomádovým šílenstvím?“ prohodil pobaveně, když se Heath pochlubil, že byl na party inspirované právě Pomádou.
„Náhodou, vyprávění o botách by nemuselo bejt tak hrozný, jak říkáš,“ zazubil se Tae lišácky. „Kdybys k tomu třeba přihodila historky, kde všude jsi v těch botách byla a tak,“ dodal a pokrčil přitom rameny. Co se zkoušek týkalo, ty raději moc nerozebíral, protože učení měl prostě na háku a nehodlal se o něm vybavovat, dokud měl ještě pár zbývajících chvil svobody - učení přece začne až zítra.
Oba spolucestující se ale naštěstí chytili debaty o změnách v profesorském sboru. A protože byl Taevas občas zvědavý jako opice, rozhodně se nenudil. „Naznačoval? Tak to jsem nějak nepochytil,“ přiznal směrem k Dipp. „Každopádně já si taky myslím, že nějaký nový tváře v profesorským sboru budou. Myslíte, že se vrátí někdo z absolventů učit?“ povytáhl zvědavě obočí. Bývalé sedmáky moc neznal, takže neměl tušení, kdo by na sebe mohl chtít vzít zodpovědnost profesorování.
„Dipp, no jasně,“ plácnul se Tae do čela, protože si to jméno okamžitě vybavil - ne že by Dipp nějak dobře znal, ale určitě o ní už slyšel, vždyť byli ve stejné koleji a ona byla jen o ročník výš. „Já jsem Taevas - ale jsem zvyklej, že to lidi zkracujou na Tae, takže si klidně posluž,“ zamrkal na ní přátelsky.

_________________

Jack se po nástupu do vlaku stačilo řídit tím, odkud slyšela hulákání aka nadšený zpěv. Neměla moc vrásky z toho, že jí vlak málem ujel, když v 10.59 strkala ještě do dveří kufr za pomoci nenaloženého průvodčího, a na schůdky si stoupla až ve chvíli, kdy se vlak rozjel, aby ještě zamávala rodičům.
Coby benjamínka rodiny ji ještě doprovodili, jenom bráškové měli v tu samou dobu začátek vlastní školy a sestra měla šichtu v bistru, takže se sourozenci si to vynahradila včera večer nemilosrdnou polštářovou bitvou...

Jack se stačila zamyslet jen nad tím, jestli Zloděj nezapomněl nastoupit, protože se všem tom zmatkování a balení věcí na poslední chvíli na něj neměla čas, ale zvíře už bylo proslulé tím, že se o sebe dokázalo postarat samo.
Strčila hlavu rozježenou do tisícovky malých pružin (na účes od rána ještě nestačila pomyslet) jako černý obláček do dveří, světlounce levandulové oči zcela výjimečně nepodmalované kohlem, a v ostrém bílém kontrastu se zazubila na posádku kupé, až jí popraskala pusa.
"Nazdar, Vincente!" houkla a zamávala i dvěma neznámým chlapcům v kupé. Na rozdíl od jiných jedenáctiletých holek ji tohle složení kupé neodradilo, spíš naopak. "Jacklyn Black, zdarec. Nenechte se rušit," zaškaredila se. "Berete i písničky na objednávku?"

_________________

Casperovi se rozzářila očka. "Nazdár!" nadšeně se zazubil na příchozí Gwen, kterou vždycky viděl hrozně rád. "To mi povídej," zasmál se. Pravděpodobně vlak každý rok stíhal jen z toho důvodu, že si nemusel gelovat a při nejhorším vlastně ani česat vlasy, patlat na sebe make-up a celkově dělat po ránu podobné blbůstky. "Ale daří se mi skvěle, co tobě?" pokračoval zvesela, "už se fakt těším na jídlo," dodal ještě trochu zasněně.
Netrvalo dlouho a v kupé se objevila další dušička. "Čau!" přivítal Casper Arianu ještě dřív, než něco stihla říct. Ne že by měl problém s tím na sebe jenom tak zírat, někdy to byla i docela sranda, i když on to nikdy nevydržel dlouho, nicméně pozdravit ji musel a zírat mohl i tak, protože zmijozelce chvíli trvalo, než z ní konečně něco vypadlo. Jakmile zachytil Arianino mrknutí, zahihňal se, protože prostě drby o Darrelovi. "Teda chci říct, že nám to určitě neva, žejo?" otočil se ještě na Gwen.
Casper vrhl na Arianu zvědavý a hlavně nadšený pohled. Rozhodně chtěl něco vidět, ať už to bylo úplně cokoli! A vzhledem k tomu, jak zněla nadšeně, to určitě musela být bomba, takže na ní zvědavě visel pohledem. Jakmile se ale začala svlékat, zarazil se a málem to s ním šlehlo, ještě když si v hlavě zopakoval to, co před tím řekla, zatvářil se nechápavě. Casper teď na Ari tupě zíral, snažíce se pochopit, co přesně se děje. Jako ne že by se mu ten pohled vyloženě nelíbil, ale... ježišmarja. Pak se otočila zády a on konečně pochopil, o co se snažila. "..páni... pěkný... to muselo bolet, ne?" vypadlo z něj, přičemž byl pořád trochu mimo. Ale doufejme, že to nebylo nic, z čeho by se rychle neoklepal. "Ty máš taky tetování?" vybafl na Gwen překvapeně. Nějak nevěděl, co na to říci. Že by se zrovna Gwen nechala tetovat? To by do ní neřekl. On na tyhle věci úplně nebyl, ale na druhou stranu obě měly jeho obdiv za to, že na sebe vůbec nechaly sáhnout tetovacími jehlami, nebo čím se to dělalo.

_________________

---

Když se Dante vyklonil ze dveří kupé, aby hledal imaginární fanynky, Isaac ho drapl za límec a stáhl zase zpátky - byť nijak prudce.
"Na holky se vykašli prosím tebe," poučoval mrzimorského kamaráda dřív, než dojde k neštěstí. "Víš, co prý dělají na koncertech? Hází podprsenky a chtějí, aby se jim členové kapely podepsaly třeba na břicho nebo na prsa. Máme snad něco takovýho zapotřebí?" poklepal si na čelo se smíchem.
To už se ale vlak začal pomalu rozjíždět a Isaac vesele zavýskl. Přilepil se na chvíli na sklo okénka a zuřivě mával všem, kdo zůstali na nástupišti - i když mezi nimi nebyl ani jeden z jeho příbuzných. Dokonce vylovil v kapse i kapesník, ne právě bílý a úplně čistý už taky ne, kterým chvíli se srdceryvným výrazem ve tváři vlál.
"Jo, bude se mi stýskat," zašklebil se. Na druhou stranu, mohl házet ramena jaká chtěl a vážně se mu bude stýskat; po rodičích a po bráškovi. Ne snad, že by tak přízemní pocity dal před kamarády najevo, to ani smykem.
"Pivo, jo? To jsme si měli dát ještě na nástupišti, tady na nás může každou chvíli někdo vlítnout a byl by průšvih." Isaacův výraz jasně hovořil, jak moc by mu takový průšvih ležel na srdci, zvlášť po výpravě do Zapovězeného lesa. "Ale jo, souhlas, máme tu na to tu správnou atmosféru."
Drby bohužel neznal, zato ho upřímně rozesmála vize vlastní kapely - tedy, jejich kapely. Nic ve zlém, ale Dante měl do zpěváka daleko (i bubnování na sedačku zcela mimo rytmus mu šlo líp a to není ani trochu veselý příběh) a Isaac byl kapitola sama pro sebe. Představa, že by měl se svým pěveckým vystoupením udělat na někoho dojem a způsobit i něco jiného než hromadnou evakuaci, byla rozhodně komická.
"No, kdybyste do tý kapely šli vy, tak kdo jsem já, abych trhal partu?" pokrčil posléze rameny, protože kdyby nic jiného, aspoň by si mohli užít trochu legrace.
Pak už Vincent spustil písničku z Pomády. Isaac tenhle film samozřejmě znal - ne snad, že by holdoval tomuhle žánru, ale mamka Pomádu zbožňovala a tudíž se musela dívat celá rodina - a vycítil ve vzduchu výzvu. Když na něj přišla řada se zpěvem, dramaticky popadl Danta do náruče a disharmonicky spustil trochu jinou část soundtracku:
"Letní láska nečekaná,
letní láska zbláznila nás.
Ó Danta Udatného toužil jsem mít,
on celkem fajn zdál se mi být."
Se smíchem předvedl s Dantem ne právě ukázkový záklon, který s ohledem na jedoucí vlak a spolužákovu váhu pravděpodobně skončil tragicky. Isaac se nicméně nevzdával.
"Letní žár v noci byl dál,
někde v nás byl ten léta žár,"
zpíval a nezapomněl se u toho melodramaticky chytat za srdce. No a někdy přibližně v té době se dveře do kupé otevřely potřetí a dovnitř nakoukla naprosto neznámá holka.
Isaac se zarazil jenom na okamžik. "Nazdááár," oplatil vesele pozdrav jako by se znali už dlouhá léta. "Isaac Matthew Woodheart, nesmírně mě těší. Přistupte prosím blíže, račte vstoupit, v tomto kupé naleznete tu nejlepší zábavu v celém vlaku! Pokud jste vlivem událostí, které jste zde zahlédli, pocítili neodolatelnou touhu si vystoupit, pak se velice omlouváme, ale vlak už jede," zazubil se na příchozí. Písničky na objednávku přenechal Vincentovi, on byl schopný zazpívat i to, co neznal.

_________________

Jelikož od jakéhokoliv hovoru, který snad mohl vést i k přiznání, že se Flaviovi líbí mrzimorský famfrpálový kapitán (na kterého se ze stejného důvodu zdráhal i promluvit, takže si byl téměř jistý, že zrzek ani netuší o jeho existenci), byli vyrušeni cizím chlapem, bude možná lepší v rámci dramatického dopadu situace úplně zazdít jakýkoliv předchozí hovor a přesunout se rovnou k události v uličce.
Flaví vážně netušil, že Amarilla se nenechá prostě bránit (a to by tak rád byl jednou za hrdinu a živý štít, ehmehm...), nýbrž že se do Rusáka pustí taky. Býval by i uposlechl jejího návrhu a prostě se vrátil zpět do kupé, ostatně už řekl to, co měl na srdci, jenže soudruh měl zřejmě jiné plány, a tak se Flá ani nenadál a visel za kotník ve vzduchu. A v téhle bezútěšné situaci si na chvíli nedokázal vzpomenout na víc než jak je najednou rád, že má ostříhané vlasy, protože by jimi jinak jistojistě vytíral podlahu vlaku. "Snad si vaše komplexy ulevily," zabručel si pod neexistujícími vousy a pak prostě visel, protože co asi jiného mohl dělat, že jo. To se změnilo v momentě, kdy se obr vrhl na jeho kamarádku. "Nechte jí!" vřeštěl Flavík a škubal sebou, jako by v tom vzduchu dostal minimálně epileptický záchvat. Ne že by to nějak pomáhalo. Prostě se mu jenom začal zvedat žaludek a nechutně motat hlava. A křičící hlasy a podobně tomu moc nepomáhaly.
A pak se dostavil rytíř v zářící zbroji. Ehm, tedy pan profesor Fitzpatrick. A zachránil situaci, tedy snad. Flaví by pořád zcela nemrzimorsky nejradši vrazil ruskému strašidlu hůlku do oční jamky, ale radši už nechtěl pokoušet štěstí. Co kdyby to nakonec odnesla místo něj Am? To si nechtěl ani představovat. "Děkujem, pane profesore," věnoval ten nejvděčnější štěněcí výraz jejich zachránci, který najednou jako by vypadal mnohem líp než kdykoliv jindy, a kdyby si Fláva možná trochu více dovolil přemítat, nakonec by opravdu přemorfoval do podoby prince Krasoně na bílém oři. Každopádně pořád seděl na zemi, a pomalu mu začalo docházet, že tu je najednou nějak děsně živo. "Dík, všichni," věnoval vděčné pohledy tak nějak všemu žijícímu kolem. Až natažená ruka havraspárského spolužáka Flaviovi připomněla, že sedí na zemi. Tolik k inteligenci prefektů, kterou tu předtím nejmenovaný Rusák zpochybňoval, ehem ehem... "To je dobrý," zavrtěl rychle hlavou a na nožky se nějak vyškrábal sám. Měl najednou chuť někam zdrhnout, zalézt do nejbližší hobití nory a už nevylézt. Ale neustupoval, čistě pro případ, že by se něco ještě stalo.

Mimo herně:
Pokud jsem někoho odignorovala, někde, omlouvám se, zmatek není můj přítel xD

_________________

B6
Bylo super mluvit s někým, kdo svět viděl stejně boží jako já. "Výborně - tyhle cesty vlakem mě hrozně baví," odpověděla jsem se zazubením. Bradavice prostě byly mým druhým domovem a hodlala jsem si je o to víc užít, že to bylo naposledy. "Ani mi nemluv, už týdny nedělám nic jiného, než že slintám," souhlasila jsem a zasněné obláčky by se nad naším kupé vznášely asi ještě dlouho, kdyby se dveře neotevřely a neobjevila se Ari, na kterou jsem se zářivě usmála a rychle ji objala, protože prostě nejlepší kámošky, znáte to.
Nad představou spícího a pokresleného Dáji jsem se musela uchechtnout - rozhodně jsem ho pak musela najít na nádraží v Prasinkách, to jsem potřebovala vidět - a odkývla jsem Casperovi, že rozhodně ne. Jelikož jsem naprosto jistě věděla, co nám bude chtít ukázat, jen jsem se zazubila, aniž by mi vlastně přišlo divné, že se před námi začala svlékat. Zkrátka a dobře, jak řekla Arianka, já už to viděla. Nad mrzimorovou reakcí jsem se musela znovu usmát, než jsem odpověděla, že "sice nechápu, jak jsem se do toho mohla nechat uvrtat - vlastně jsem tyhle věci nikdy neměla moc ráda, víš, jak se to nedá umýt a tak - ale jo, mám," což jsem doplnila povzdechnutím. Nebylo to vůbec nic špatného, i tak jsem toho ale trochu litovala. Na druhou stranu bylo moc hezké, takže jsem nezaostávala za zmijozelkou a trochu si vyhrnula tričko - v mezích slušnosti, přirozeně - aby Casper viděl siluetu želvičky kousek nad kyčelní kostí. "Neodvažuji se hádat, jak musela trpět Ari - já jsem řvala jako tur," dodala jsem s širokým úsměvem a odklidila klec z místa tak, aby si kamarádka mohla sednout vedle mě. "Cos dělal o prázdninách ty?"

_________________

Amarilla přesně tohle očekávala, minus teda to fyzické napadení. Bránit se rukama nemá cenu, ale pro rozptýlení s nima začne mávat jako poplašená lama, načež vykopne ladně svou nožku vpřed - teoreticky by pak mohla pana praktikanta kopnout klidně i do choulostivých míst, kdo ví. Pak se ale zjeví pan profesor Fitzpatrick a než se Amarilla vzpamatuje, je volná. "Flavi!" vykřikne poplašeně, ignorujíc, že na sobě od toho přimáčknutí určitě bude mít nějaké rudé fleky, ne-li fialové. "Jsi v pořádku?!" dodá starostlivě a rychlostí kolibříka obejme pana profesora pravděpodobně kolem pasu, protože on je beztak vysokej. "Díky pane profesore!" zamručí upřímně vděčným tónem. když pak pana profesora pustí - pokud ji předtím nekopne pod vlak nebo tak něco -, Septimus už stojí u Flavia a dokonce na Amarillu mluví. "Můj bože ty si ho zachránil!" vyjekne Amarilla vrhne se Septimovi kolem krku, protože... pomohl Flavimu na nohy? Nebo tak něco, je to Amarilla, takže... "Já žiju, ale tys zachránil Flaviho!" zamručí do ramena nebohého havrana a dusí ho ve svém objetí čím dál tím víc - za předpokladu, že ji taky nehodil pod vlak -, dokud si nevzpomene, že tady má kamarádku, o kterou se musí postarat. Rychle Septima pustí, nicméně si může havran bejt jistý, že se Amarilly jen tak nezbaví. "Flavi, pojď prosímtě zpátky, než tomu magorovi půjdu uřezat uši," špitne Flavimu (takže to jakože vážně nikdo další slyšet nemůže) a ať už chce nebo ne, zatáhne kamaráda zpět do kupé, přičemž stihne ještě na Septima prudce zamrkat, dávajíc tak najevo, že kdyby se chtěl přidat, tak může.

Jakmile se zavřou dveře kupé, Amarilla spustí. "Co sis kruci myslel, Flavi! Ten psychopat ti mohl vážně ublížit! Tohle už NIKDY, NIKDY nedělej! Co si to vůbec myslel jako! Sviňě jeden! Od spolužáků to chápu, ale jak mohl Brumbál přijmout takovou zrůdu! Přisahám, že příště až ho uvidím, mu do xichtu nastříkám sprej proti hmyzu nebo tak něco! Prostě chápeš to? Jen tak si tady napochoduje, jako kdyby mu to tu patřilo, přitom všichni víme, že bych takhle," názorně luskne prsty, "mohla jeho ubohý život vyměnit za nový pár lodiček!" rozhodí rozhořčeně rukama a konečně se posadí - jen na chvíli, protože se pak nakloní k Flavimu, aby mohla prozkoumat jeho obličej, jestli vážně není zraněný. "To bylo naposledy, co ses do něčeho takového vrhnu, Flavi. Já se o sebe umím postarat a ten bastard má jediné štěstí, že sem mu neukopla nádobíčko!" odcituje hrdě nějakou hlášku z bulváru a přestane Flavimu dýchat do obličeje (čti: přestane mu zkoumat xicht). "Tohle asi nebude zas tak klidnej rok. Tohle kdyby udělal u nás doma, tak by se ani na záchodě neschoval. Bych se na to podívala, kdybych nenašla někoho, komu můžu zaplatit za to, že mu udělá něco fakt ošklivýho. Se tady promenádoval jako kdyby nebyl zmutovaná zrůda neschopná použít zapalovač, bože jak já bych mu zmalovala obličej... To si zkusí ještě jednou!" prohlásí nasraně a sykne si pod imaginární vousy nějakou hodně sprostou nadávku, načež uzná, že je čas, aby se vrátila Amarilla, která je víc... holčičí a méně nadává. Pořádně se nadechne, pohodí vlasy a urovná si oblečení. "Jsem klidná. Velmi klidná." špitne a napočítá si do deseti. "Vážně jsi v pořádku?" zeptá se už daleko klidnějším tónem a vrhne na kamarádku nefalšovaný, starostlivý pohled.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!