Barry se pobaveně zachechtal, když táta zmínil kance a romantický piknik na kolejích. Samozřejmě, že si představil opravdu to zvíře, a i bez dalších perverzností mu to připadalo vtipné až až.
„No, očividně sis moc bacha nedával, protože ty trenky prostě byly fialový,“ stál si chlapec tvrdohlavě za svým, protože přece věděl, že to tak bylo. Sice nebyl holka, aby rozlišoval statisíce barev, ale fialovou ještě poznal. A ty trenky byly fialové, tak.
Co se hulákání na celé nástupiště týkalo, Barry se ochotně přidal a řval z plných plic, protože proč by neřval, když to táta sám navrhnul a obstojně mu dělal druhý hlas, že jo. „Jo, jasně,“ odkývl Nealova slova, že chvilku počká a pak půjde. No a naštěstí nemuseli čekat moc dlouho, protože se Dylan i se svými rodiči brzy objevil. „Nazdar, Dylane. Brý den,“ pozdravil Barry poslušně a rázem zapomněl na to, že by se mu snad po tátovi mělo stýskat.
Když mu pak Neal vtiskl do dlaně pár drobných, Barry se zatvářil vděčně. „Díky, tati,“ zazubil se. Nepřišlo mu, že by mu táta dával málo, tohle bohatě stačí na nějaké ty dobroty, určitě. „Tak se měj a nezboř dům,“ rozloučil se, brouknul slova na rozloučenou i k Dylanovým rodičům a pak společně s kamarádem zamířil k vlaku.


„Do prvního prej nemůžeme, tak zkusíme hned druhej?“ nadhodil Barry tázavě, a pokud kamarád proti jeho rozhodnutí nic neměl, i s těžkým kufrem nakonec zmizel právě v druhém vagónu. Uličkou se vydal před, přičemž nakukoval do každého kupé a snažil se najít nějaké, kde bylo ještě místo. Měl štěstí, protože po chvilce natrefil na kupé, které bylo ještě úplně prázdné. „Tak si sednem sem?“ houknul k Dylanovi přes rameno a nakonec s ním zapadl dovnitř. Neměl dost síly, aby kufr nacpal nahoru do zavazadlového prostoru, a tak ho prostě částečně zašoupnul pod sedačku, načež se konečně posadil. „Tak co, těšíš se?“ zakřenil se nadšeně.

_________________

„To bych radši nezkoušel, Dylane,“ odvětil Paul na synův dotaz, zda je možné dostat se ke strojvůdci, „minimálně za jízdy ne,“ dodal s pobaveným úculem a zakroutil nad klukem hlavou. Ale bylo dobře, že je zvědavý a aktivní, Paul by se asi bál o jeho zdraví, kdyby se z kluka stal uťápnutý introvert.
Nakonec skutečně došlo ke šťastnému shledání Dylana a Barryho a Paul do jejich rozhovoru nijak nezasahoval. „Počkej, kapesný bych ti taky mohl dát,“ zamumlal k synovi a po Nealově vzoru vtiskl chlapci do ruky pár drobných. Bylo to víc, než dal kolega své ratolesti, ale ne o moc - jen ať se kluci naučí hospodařit s penězi, že jo. „A buď hodnej, jo? Běda ti, jak budeš mít v prvním ročníku víc školních trestů, než já,“ navázal Paul na Mabelina slova a přidal k nim úsměv.
Oběma klukům pocuchal vlasy, rozloučil se a vyprovodil je pohledem. „Mabel, nebude ti vadit, když tě zpátky nedoprovodím?“ zeptal se své expřítelkyně, čistě ze zdvořilosti, protože stejně nepředpokládal, že by nadále vyžadovala jeho společnost. A jestliže odpověď nebyla kladná, otočil se Paul k Nealovi. „Zajdeme na jedno?“ prohodil s naprosto nevinným výrazem ve tváři. „Víš co, prvního září a odjezd našich kluků do Bradavic, to bychom prostě měli zapít,“ dodal důležitě.
Paul na nádraží ještě chvíli setrval, aby klukům mohli zamávat, až bude vlak odjíždět, pak se rozloučil s Mabel a následně se s Nealem odebral do irské hospůdky naproti nemocnici, aby si dali zdravotní pivko. Samozřejmě, že jen jedno.

>>

_________________

"Víš, můj hudebně talentovaný příteli, jet traktorem a řídit traktor - to jsou dvě úplně odlišné věci," poučil Isaac Vincenta vesele a byl rád, že Dante uznal kvalitu jeho dýňových paštiček. Ne snad, že by o kuchařském umění své maminky někdy pochyboval, to v žádném případě.
Pak už se kupé (a vlastně i skoro celý zbytek vagónu při jejich hlasitosti) rozeznělo hudbou, nad jakou by každý člověk s jen trochu obstojným hudebním sluchem upřímně zaplakal. Isaac byl králem disharmonie a neudržel ani melodii, ani tempo, Dantovi přeskakoval hlas do fistulky, což bylo každopádně zábavné zpestření a dokonce i Vincentovi občas nějaký ten akord ujel; pokud ale hrál tuhle písničku poprvé, pak mu to těžko mohl mít někdo za zlé a nejspíš to o jeho hudebním talentu v důsledku až tak moc nevypovídalo.
"Koupím si kulomet,
pojedu na výlet
a pojedu do Oděsy na bál.
A celá Oděsa
radostí zaplesá
jaký to přijel supr elegán," vzpomínal Isaac urputně na další sloky, kterých bylo v písničce požehnaně a on by se hodně divil, kdyby na některou nezapomněli - i když ta se sombrérem zazněla a vyvolala v Isaacovi vyprsknutí raně pubertálního smíchu.
"Znáte nějakou další? Podobně skvělou?" zeptal se po zakončení poslední sloky zcela neskromně a sám přemýšlel, jakou písničku přihodit k dobru teď. Nástup byl ovšem skvělý, o tom nebylo možné ani na okamžik pochybovat. A kromě toho o jejich hudebním výkonu už dozajista věděl celý vagón, takže by se někdo mohl třeba i přidat. Nebo skočit z nejbližšího okénka. Vždycky je to otázka osobních preferencí.
"Hele, Vincente, co kdybych se přidal k vám do tý kapely? Bych mohl dělat zpěváka," zasmál se novopečený nebelvírský třeťák. Nikoho snad ani na okamžik nemohlo napadnout, že by svoje slova myslel vážně.

_________________

Sotva před sebou uviděla bradavický expres, na obličeji se jí rozlil úsměv. Popohnala vozík, aby se víc rozjel a za okamžik se vyskytla vedle červené lokomotivy. Tatínek, jako vždycky, za ní běžel v těsném závěsu. "A mám tě!" houkl a popadl dcerku do náruče. Aniyah vypískla a vzápětí se rozesmála. I přestože teprve nedávno dovršila patnáctého roku, tatínek se k ní choval, jako by jí bylo stále pět. Několik krátkých chvil setrvala v Loganově náruči, než ji s širokým úsměvem pustil a rozcuchal jí vlasy. "Tak hoď s sebou nebo ti to ujede," pobídl ji s hravým tónem, přičemž jí do ruky vložil balíček pendreků a sušenky, které očividně tajně propašoval za zády jeho manželky. Tmavovláska naposledy nadšeně skočila tatínkovi kolem krku, načež zapadla do vlaku a vydala se hledat místo dřív než ji vlak společně s kufrem pošle k zemi. A pátrání po volném kupé (D4) se vydařilo! Vypustila z klícky svou nakvašeně prskající kočičí společnici, které později z brašny vylovila cosi k snědku. Elyssa vděčně naklonila hlavu k její natažené ruce a pustila se do jídla, přičemž svou majitelku vřele olízla. Aniyah ji s úsměvem podrbala za ušima a umístila malého jaguára na pruhované žlutočerné tričko, které (pochopitelně) měla na sobě, načež natáhla nohy přes sousední sedadlo. Zatím nepočítala s tím, že se k ní někdo přisedne. Mezitím líně zalétla očima k okénku, z kterého sledovala dva pobíhající prcky, přičemž hladila spokojeně vrnící Elyssu.

_________________

„No, popravdě, mám docela strach“ povzdechla si Aidy, která nikdy moc netíhla k neupřímnosti. Leda že potřebovala něco zatlouct nebo poupravit k dokonalosti před prarodiči. Vlastně, k tomuto rozhovoru došlo těsně předtím, než si k nim přisedla Tami, čímž tedy debatu na dané téma neplánovaně přerušila.
„Aha, druhé jméno“ plácla se brunetka do čela. To bylo dost logické a jasné vysvětlení, že ji to nenapadlo dřív. „Tameryn. To je pěkné jméno“ zcela spontánně ji z úst vypadla pochvala. Když se ji něco líbilo, a to se stávalo často, neviděla jediný rozumný důvod, proč se o svůj postřeh nepodělit.
Sladkosti. Někde nějaké měla. Vítězně se uculila, když v kapse vylovila neotevřený velký balíček mudlovských karamelek. Z druhé vytáhla dva balíčky čokožabek. „Vem si“ natáhla obě ruce plné sladkých pokladů k Mackovi. „Ale necháš mi kartičku, že jo?“ zamrkala plná naděje. Podělit se pro ni nebyl problém. Ovšem kartičky si nárokovala. Zvlášť ty, které ještě neměla.
„Dáš si taky?“ otočila se pak se sladkostmi i na Rheu, pokud něco zbylo. Přece ji neochudí, že ano. Na jednu cestu by toho mohlo být zatím dost. Pro ni rozhodně, moc často sladkosti nepojídala. K čemu, takové jablíčko je taky sladké a navíc mnohem zdravější. Ale i přesto její zásoba očividně nebyla zrovna chudá. Rodiče si asi mysleli, že cukr je lékem na odloučeni od nich. Jestli se tu mihne jídelní vozík plný dobrot, bude to jen dobře. Ale člověk by asi měl být připraven na všechno.
Opět nic netušíc je Tami svou následující otázkou tak trochu navedla tam, kde byli před jejím příchodem přerušeni. „Nastupujeme“ kývla hlavou souhlasně „A ty?“
Poškrábala se za krkem. Kulíšek, se kterým se její ruka přitom srazila, vyděšeně vypískl a skutálel se zpátky do dívčiny náprsní kapsy. Aideen si ho zatím ale nevšímala, i když se tam vrtěl jako hyperaktivní klubko nervů.
Měla jiné starosti. „Těšíte se?“ nahodila hřebíček na hlavičku, když se konečně vrátili zpět k palčivé otázce. Střihla pohledem mezi oběma spolujezdci a podle všeho i budoucími spolužáky. Tak nějak doufala, že ji někdo řekne, že se taky bojí, neví, co má čekat a vůbec se mu nechce opouštět domov.

_________________

Flaví nemohl než se usmívat nad tím, jak se zase kamarádka rozmluvila. Tuhle Amarillinu schopnost obdivoval a zároveň měl někdy pocit, že je asi trochu nevýhodná, chápejme, že může některé lidi odrazovat od toho, aby se s Princeznou bavili. Flavíka ne. Už se dávno naučil, že většinou stačí poslouchat, přikyvovat, a v duchu si z dlouhého monologu vyfiltrovat jednu či dvě věci, na které v pauze mezi přívaly slov zareaguje, aby kamarádku udržel v mluvícím nastavení. "Náhodou, je super, že se o tobě píše už i v časopisech o bydlení. Aspoň všichni vidí, že jsi tak super, až si zasloužíš zámek," usmál se. Upřímně netušil, jaký by byl rozdíl, kdyby ten zámek byl tajný, ale ona Am byla většinou centrem pozornosti i tak, takže hádal, že něco takového bylo už z počátku lehce nemožné. "A mimochodem doufám, že už plánuješ nějakou prohlídku pro tvýho chudýho holčičího kámoše," dodal ještě a zakřenil se. Protože hej, on by ten zámek fakt chtěl vidět zevnitř, a navíc se letos zdálo, že už by ho rodiče i bez větších keců mohli pustit jet daleko, když je jako ten velký páťák a prefekt. Záviselo to samozřejmě od výsledků NKÚ, ale na ty se mrzimorský snažil pokud možno nemyslet. "Já nechtěl, aby mi je stříhali, ale pokud myslíš že to jde, tak to nebudu řešit," okomentoval ještě změnu vlastní image... načež Am obejmul, poněvadž vypadala hrozně smutně, když mluvila o stesku a Suttonovi a tak, a to se Flavíkovi nelíbilo. To, že je smutná, samozřejmě. Objetí trvalo jen chviličku - přeci jen, ono tohle mrzimoří řešení asi nebývá přijímáno ostatními kolejemi naprosto bezpodmínečně. Ale Flavík chtěl prostě ukázat, že je tady pro svou kamarádku, za jakýchkoliv okolností.
"Já byl přes léto u babičky v Norsku," pokrčil rameny, "takže na nějaké řešení věcí s rodiči nevyšel čas. Babča bydlí na vesnici, je to jako úplně jiný svět, byl tam klídek, a děda se ze mě snažil udělat kluka. No, skončilo to tím, že překecal mamku s taťkou, aby mi nechali zkrátit ty vlasy." Snad se mu povedlo zamluvit to, že vlastně zdrhl do Norska, aby nemusel doma přiznávat, že je na kluky. "Se zkouškama si nedělej hlavu, to nějak prolezem. Já jsem tupej jako poleno, a radši na ně ani nemyslím," ušklíbl se ohledně NKÚ, "a i kdybys s tím praštila, tak bych jezdil na návštěvy, nebo bych ti aspoň psal."
Ale konec depresivních řečí. Hezký chlap v divadle vypadal jako fajn téma. To, zda se Flavimu někdo líbil již tolik ne. Líbil. Kluk, na kterého jenom koukal zpovzdálí, a rozhodně se s tím nehodlal svěřovat nikomu, dokonce ani Am ne, a už vůbec s tím nehodlal něco dělat. Takže zalhal. "Ne, nikdo konkrétní. Ale co ten z toho divadla? Uvidíš ho ještě někdy? Myslíš, že by z toho mohlo něco být?" zahrnul kamarádku otázkami a ptal by se i na další, ale na chodbičce před pootevřenými dveřmi se objevil docela děsivý chlápek. Flá by býval začal přemítat, kdo to je, ale pak zaslechl jeho slova. Zamračil se.

>Fláva kráčí mezi dveře > Chodbička...
A pak, v reakci na poznámku toho muže, který si snad dával záležet na tom, aby to slyšeli, se stalo něco, co by asi nikdo nečekal. Flaví se zachoval jako kluk. Možná to bylo tím, že cizinec urážel i Amarillu. To přeci nešlo! Flá byl zvyklý, že se o něm lidé baví s posměšky, nebo přímo s urážkami, a kdyby šlo jen o něj, asi by to nechal být. Ale navážet se do jeho dobré kamarádky? To ho štvalo. Takže se zvedl a zamířil do CHODBIČKY. "Promiňte," oslovil muže, čímž pravděpodobně přerušil jakýkoliv hovor, který on mohl mít s Tamtam nebo kýmkoliv jiným, "nevím sice co jste zač, ale nemyslím si, že by bylo nutné bezdůvodně urážet všechny kolem. Vaše komplexy si tím rozhodně nevykompenzujete, věřte mi." Bylo to i pro něj samotného trochu šokem, ale už tu stál ve dveřích kupé, tváří v tvář impozantní postavě toho cizího chlapa. Ne že by sám nebyl dost vysoký, ale oproti neznámému působil jako stébélko vysoké trávy. Podivně křehké a lehko zlomitelné. I tak však jeho obvykle zastřený pohled neukazoval strach, spíše odhodlání a kapku zdravého rozhořčení. Hodlal bránit, ani tak ne sebe, spíš Amarillu. Až pak si všiml za vysokou postavou muže starší studentky z koleje. "Um... ahoj, Tamsin," pozdravil, ale pohled nespouštěl z cizince. A ano, jasně že znal její jméno! Byla taky v Mrzimoru a i když s ní asi nikdy pořádně nepromluvil... Flá měl prostě na jména paměť. Jakože aspoň na něco.

_________________

Na potvrzení, že skutečně nebyl původním studentem Bradavic, Anabelle jen přikývla. Stále jí připadal nepochopitelně povědomý, ale nebyla si schopna vzpomenout, že by ho vůbec kdy potkala. A proč by zapomínala, že někdo jako on existuje? Měla v hlavě tolik otázek a částečně se chtěla toho kluka vyptávat, než z něj vytáhne úplně všechno... ale co všechno? Byl by vůbec schopný odpovědět? Navíc působil poněkud nevšedním dojmem a Anda si byla jistá, že by přílišné otázky vedly akorát k naprostému uzavření a odcizení, a to zase nechtěla. Potřebovala zjistit, jestli její vliv funguje i na lidi, kteří jsou starší než ubozí prváci. A pak, třeba by jí z toho ve výsledku něco káplo. A taky ji to bavilo.
Otázkou, zda zrovna v tuhle chvíli, ji, pravda, trochu zaskočil, nicméně na sobě nedala nic znát. "Pokud máš zájem," pokrčila rameny a věnovala mu další ze svojí nově nabyté škály flirtózních pohledů... no a potom přišel Flann, takže už nechme co by kdyby otázky spát a přesuňme se k přítomnému momentu.
Jasně, že teď teda ne, říkal pohled, který spolu s ušklíbnutí vrhla k mladíkovi v reakci na jeho slova. "Vidíš to, máš hned dva prefekty k dispozici, takže jestli jsou otázky, které třeba máš ohledně školy, no, řekněme, není lepší chvíle na zjišťování infa než teď," sekundovala Flannovi, ke kterému se následně otočila. Protože hej, znala ho, byl to spolužák, a hlavně, hrál taky famfrpál. "Tak mě napadá, když teď je Patrick pryč, kdo je kapitán týmu? Teda, on se zmiňoval, že by to chtěl přenechat tobě ale nevím jistě..." nadhodila. Pokud byl totiž Flann kapitánem, tak to znamenalo, že se může zeptat na případný rozvrh tréninků nebo plány. A taky ho tím přimět nemluvit do vzduchu nebo na co že to mluvil (ne, o tom, že by rozuměl zvířatům, pravděpodobně fakt nevěděla), aby nevypadali jako banda magorů před novým spolužákem. Sunshine, který zaslechl docela uspokojivou odpověď, člověčího predátora ještě chvíli propaloval pohledem, než se rozhodl, že na to kašle, slezl paničce z klína (měla poslední dobou nějak moc kostnaté nohy, špatně se na tom spalo!) a uložil se vedle na kousku sedačky ke spánku.

_________________

Uprostřed toho všeho trýznivého sebemučení, které Jane zvládala naprosto dokonale (ono někdy se to hodilo, někdy se to hodilo, díky přístupu ale ‚mohlo to být lepší‘ se dokázala vždycky o něco málo zlepšit v kreslení a tak, ale většinou to spíše škodilo a Jane v tom byla přeborník…) se objevil jakýsi stín a přešel její kupé. Nezdržoval se moc dlouho a tak mu nevěnovala pozornost. Beztak nekoukala kdo chodí okolo, měla napůl zatáhnuté závěsy a bylo jí to poměrně dost jedno. Ale také jí stín připomněl dost důležitou událost. Bylo potřeba si promluvit s dalším primusem a prefekty pro případ, že by ministerstvo opět chtělo dělat vlny a prohrabávat kufry. Někteří studenti, hlavně z nebelvíru, ti mají takovou ostřejší povahu, by mohli dělat problémy a problémy znamenaly kouzla a to znamenalo nepříjemnosti. Jo. Zaměřit se na povinnosti bylo daleko lepší než se zabývat Darrelem a polonahou (opět, proč se vůbec obléká, když má věci pořád dole? Neměla by jednodušší kdyby volně chodila pořád? Ušetřilo by jí to čas, ne? Ok, tohle ne.) Arianou. A taky by si mohla k někomu sednout, aby-
Zvýšený hlas (rozhovor) z chodbičky ji přiměli vstát, vzít kabelku a vyrazit na chodbu a nemusela daleko. Vypadalo to na spor, pokud to byl spor, jednoho prefekta a… nového profesora. Tak hlavně ho nikdy předtím neviděla a to věděla i přesto, že k ní byl napůl otočený zády. A byla tam Tamsin a ve dveřích kupé další prefekt s dlouhými vlasy (v jednu chvíli mylně považovaný za dívku), kterého neznala, ale ostatně znát všechny v hradu to dokázal snad jen Brumbál.
„Ahoj Tamsin.“ Usmála se na světlovlásku ignorujíc zvláštní atmosféru. Věnovala pohled novému profesorovi, případně praktikantovi či co byl zač. Vysoký (pro Jane všichni vysocí), tmavé vlasy. V jednu chvíli si vzpomněla na strejdu Sebba, ale to jen na okamžik. „Dobrý den.“ Pozdravila (byla to slušnost ne?) a snažila se tvářit reprezentativně (bože cítil se Patrik takhle pořád?) a zvědavě přejela přítomné pohledem. Možná se něco dělo. Ale bylo by jakože lepší, kdyby ne…

_________________

(Stieg Larsson)

Chtě nechtě, nad Angelinou poznámkou jsem se musela uchechtnout. Možná, jen možná, nebyla zas tak špatná, i když všechna ta špína a rozházené oblečení, to mi drásalo nervy. "Upřímně lituju takového mrtvého, všichni by se mu smáli... no, kdykoliv by prošli kolem toho náhrobku." Dobře, tohle asi nebyl nejnormálnější typ humoru pro jedenáctiletou holku, ale Ell to přišlo upřímně k smíchu. Ale správné dámy se nesmály na celé kolo, takže u toho uchechtnutí to taky končilo.
Asi i proto, poněvadž dorazila už od počátku nesnesitelná holka. Její blbnutí s kamarádkou jsem pozorovala potichu, na tváři trochu nevěřícný výraz. V tuhle chvíli jsem si přála, abych mohla nenápadně někam zmizet, a to bylo ještě před tím, než mi bylo víceméně nabídnuto, že mi někdo zničí vlasy.
Ta holka byla asi úplně, ale úplně blbá. To bylo, co mě napadlo, když vytáhla svého asi-hrozně-silného-a-neporazitelného dědečka. Vážně si myslela, že mě něčím takovým vyděsí? Nehledě na to, že zřejmě vůbec nepochopila, co říkám, a že jako o pochybné mluvím pouze o ní. Co já vím, její děda mohl být klidně úplně normální, inteligentní člověk, a genetika to nějako pokazila až časem. "Ne, to ne, ale rozhodně mu klidně řeknu, že jeho vnučka má potřebu hyzdit mladší studenty, to ho určitě potěší, nemyslíš?" usmála jsem se na Grace sladce, "a víš co je super? Ani se nebudu potřebovat u toho schovávat za svoje příbuzné, ne jako někdo." Tolik k tomu, jak jsem chtěla vydržet být potichu a v klidu. Moje povaha se prostě na povrch dostávala, a upřímně, ve společnosti těchto dvou to nebylo zase tak složité, aby pronikla skrze pokusy ji udržet na uzdě.
"Jsi snad mentálně zpožděná? Potřebuješ to vyhláskovat?" zavrčela jsem na Grace, která se zřejmě o něco snažila, a zřejmě jí to taky vůbec nevyšlo. Ale píchala do mě hůlkou! "Znovu opakuju, na moje vlasy, kůži, ani šaty nikdo hrabat nebude. A jestli jo, tak se postarám, že za to dostanete školní trest od prvního profesora, kterého potkám," oznámila jsem. A teď už pro jistotu zase oběma, poněvadž ona ta retardace snad byla nakažlivá nebo co. "I když, pochybuju, že by tady slečna děsně šikovná byla něčeho vůbec schopna. Evidentně je tak trochu lehce psychicky labilní částečnej moták, co?" Ne, teď když jsem se rozjela, už byla pramalá šance, že začnu být zase najednou hodná. Ne, když už se slečny rozhodly, že mi budou narušovat osobní prostor.
Na třetí příchozí jsem se podívala s jistými obavami. Vypadala, že se dá přežít víc než tyhle dvě, ale už jsem si nemohla být ničím jistá. Mama, papa, pomozte mi. Já chci do Krásnohůlek! Kdo ví, třeba ta další holka konečně bude normální... ale upřímně? Já už se bála i zeptat. Tohle byla noční můra.

Mimo herně:
Jakožto hráčka se fakt omlouvám, ale ona je Ell hnusná od přírody a.. ehm, já osobně proti vám fakt nic nemám, a mám z toho maličko blbý pocit...

_________________

Amarilla protočí pobaveně oči. "Prosímtě, víš že můžeš přijít kdykoliv chceš, stačí dát vědět. A neřeš to, hele. Klidně ti půjčím něco, po čem ti to zase rychle doroste, netrap se tím. Vypadáš dobře. Kdybych byla kluk, přetrhla bych se kvůli tobě. Jako vážně, teď bych se pro tebe taky přetrhla, ale chápeš." zazubí se na růžového kamaráda a udusí v sobě tichý hlásek, který křičí, že má vlastně tak trochu Flávu ráda víc, než by měla, ale to je příběh o ultimate friendzone, takže to necháme na později. S nezvyklým zájmem poslouchá a přikyvuje, vděčná za to, že Fláva umí bejt taková opora. "Flávo, já vím, že mi kecáš! Určitě se ti někdo musí líbit! Mi to můžeš říct, proč mi to nechceš říct? Já bych tvoji důvěru nezradila, navíc kdy naposledy jsem tě za něco odsoudila? Já vím, že se ti někdo líbí! V tomhle věku se někdo líbí každému, četla sem to v časáku, takže je to pravda." zamrká Am na Flávu a rychle se zamyslí. "Hm. Nevím. Pochybuju, víš, jak jsem pořád pryč, v Bradavicích a i když pochybuju, že by na mě zapomněl, tuším, že by to nikam nevedlo. Určitě ho někdy ještě uvidím, to se nebojím, ale abych pravdu řekla, v tomhle případě v nic nedoufám." vymáčkne ze sebe s divokým máváním rukama, protože očividně není schopná pořádně vysvětlit, jak to myslí. Pak ale zaslechne nějaký hlas, pak uvidí divného týpka, divný týpek promluví a...

Chodba

"Tvoje máma je šmejd," zamručí nevrle sama pro sebe a zdrží se poznámek o bolševických sviních a komunistech, protože původně plánovala tohle prostě přejít, hlavně proto, že on je dospělý a nakolik by mu určitě byla schopná nakopat zadek, zase by z toho vyšla jako viník ona. Jenže pak se Fláva zvedne a Amarilla svůj nezvykle pasivní plán musí opustit. Vyhrabe se na nohy a vykoukne z kupé. Normálně by asi nevyjela tímhle způsobem, ale kruci, ona tady má svou první pubertální depku a on se opovažuje krást pozornost! Tak to teda ani náhodou! "Tak hele, aby bylo jasno, váš incesťácký názor tu nikoho nezajímá a nikdy nebude, takže si seberte ten svůj imigrantskej zadek a odtáhněte zpátky do té ďuzny, odkaď ste vylezl, než vás deportujou." houkne na toho drzouna napruženě, načež pohled stočí na kamarádku. "Pojď Flávo, beztak neumí nic jiného než jen zbaběle mávat klackem a vykřikovat ty svoje abrakadabra blbosti." zamručí otráveně a sevře svou hůlku o něco víc. Co by dala za to mít u sebe teďka sprej na sršně nebo tak něco - přece jen, to by mu určitě vypálilo díru do hlavy. Amarilla není očividně dobře naladěná, což je jedině štěstí její i rusákovo, páč jinak by na něj vyjela jako správná američanka a vykecala by mu díru do hlavy. Prozatím tam zůstane ve dveřích kupéčka, připravená se alespoň pokusit bránit. Celou dobu přitom upírá na rusáka pohrdavý pohled, zaprvé proto, že je to očividně nějaká čistokrevná zrůda a zadruhé proto, že je to přesně ten typ lidí, co si zaslouží dostat vyrážku na zadku.
Mimo herně:
Šitpost, mám hlad, sori.

_________________

#800000

I will kill your friends and family, to remind you of my love!